Začíná Copa América: 16 důvodů ke sledování (2/4)

Účastníci skupiny B mohou všichni mluvit o štěstí. Vyhnuli se Argentině, Brazílii, Uruguayi i rozjeté Kolumbii, navíc v případě vítězství ve skupině narazí na schůdného soupeře ve čtvrtfinále.

Mezitím se nám už skupina A rozjela a Argentina před zraky více než 70 000 diváků porazila Kanadu 2:0. Oproti zahajovacímu zápasu Eura sice nepadlo tolik gólů, Kanaďané ale na rozdíl od Skotů předvedli pohledný výkon s několika gólovými šancemi a do dalších zápasů tak alespoň díky tomu mohou jít relativně pozitivně naladěni.

To čtveřice účastníků skupiny B sdílí naopak jednu smutnou charakteristiku. "Skupina smrti” se většinou používá v souvislosti se sportovní silou, v případě Jamajky, Ekvádoru, Mexika a Venezuely se tohoto spojení dá užít kvůli situaci ve společnosti. Ve skupině se totiž sešly státy na 1., 15., 16. a 21. místě v počtu vražd na počet obyvatel.

"Někteří lidi nevěří, že jamajskej bob zvítězí...” Kdo by neznal slavnou komedii Jona Turteltauba Kokosy na sněhu? Právě čtveřici sympatických bobistů může podceňovaný tým The Reggae Boyz kdekomu připomínat. Jamajku má většina společnosti spojenou spíš s atletikou než s fotbalem. Mimochodem, když jsem zmínil týmovou přezdívku, věděli jste, že nejslavnějšímu jamajskému hudebníkovi Bobu Marleymu zjistili rakovinu kůže právě díky zranění z fotbalu? K trochu morbidní zajímavosti jsem se uchýlil schválně. Zemi, kterou máme spojenou spíš s pohodovým stylem života a lehkými drogami, sužuje chudoba a násilná kriminalita - je to právě Jamajka, která je podle statistik zemí s nejvyšším počtem vražd na světě.

Také nebezpečnou, ale mnohem víc fotbalovou zemí, je Mexiko. Donedávna tradiční účastník Copy má na turnaji skvělou bilanci, Z 10 účastí se hned pětkrát Mexičané představili v semifinále, z toho dvakrát prošli až do finále, která obě prohráli. Letošní Lozanův tým je ale pouhým stínem Mexika z konce 90. let.

A pak jsou tady dva jihoameričtí účastníci, Ekvádor a Venezuela. Zatímco Ekvádor si ve světě zejména díky produkci vynikajících talentů jako Caicedo, Hincapié nebo Kendry Páez začíná ve světě dělat dobré renomé, Venezuela je stále rozkročena mezi oblibou fotbalu a baseballu. I přesto je popularita fotbalu v zemi vysoká, v kvalifikačních zápasech na mistrovství světa dokážou Venezuelané 50tisícový stadion v Maturínu pravidelně vyprodávat, a to i přes stále kritickou ekonomickou i společenskou situaci v zemi.

Při pohledu na výpis týmů ve skupině B to skoro vypadá jako jednoznačná záležitost: kdo jiný by měl být favoritem, pokud ne Mexiko? Aztékové ostatně patří k širší světové špičce, od roku 1994 nechyběli na MS, v USA budou mít díky silné diaspoře prakticky domácí prostředí, a poslední velký turnaj (loňský Gold Cup) vyhráli, aniž by ve vyřazovací fázi dostali jediný gól. Navíc je nyní čekají Ekvádor, Venezuela a Jamajka, což by historicky měli být vyloženě schůdní soupeři. Přesto ale stačí zabrousit na Reddit, YouTube či jakékoliv jiné místo, kde se ve velkém schází lokální fotbalové publikum, a realita vypadá úplně jinak: v početném táboře mexických fanoušků vládne neskrývaný pesimismus. Proč?

Faktorů je hned několik, přičemž některé z nich jsou viditelné na první pohled - dlouholetá opora, kapitán a národní talisman Guillermo Ochoa je pryč, takže v nominaci zůstávají tři gólmani se souhrnným počtem 9 reprezentačních startů. Chybí i Hirving Lozano, Raúl Jimenez nebo Héctor Herrera.

Letošní forma ukazuje 3 prohry z 5 zápasů (včetně výprasku 0:4 s Uruguayí), přičemž loni Mexičané nedokázali v přátelácích porazit Austrálii a Uzbekistán a následně prohráli v Hondurasu. Od zmiňovaného zlatého Gold Cupu, kde si svou premiéru odbyl současný kouč Jaime Lozano, mají bilanci 4-3-5. Lozano navíc evidentně vůbec netuší, co chce s nároďákem vlastně hrát: za uplynulých 12 měsíců prostřídal hned pět (!!) herních systémů, od klasického 4-3-3 (což je na Copě asi nejpravděpodobnější) přes 4-4-2 a 4-2-3-1 až po tříobráncové experimenty, jak s ostrými křídly (3-4-3), tak bez (3-5-2). Pokud se podíváme na základní sestavy z posledních tří přáteláků, najdeme v nich hned 30 (!!!) fotbalistů - pouze gólman González, kapitán Edson Álvarez a levý bek Arteaga nastoupili od začátku dvakrát, jinak Lozano protočil úplně všechny. Jak si v takových podmínkách máte vybudovat nějaké automatismy a nabrat předturnajové sebevědomí?

A pak je tu problém s mexickou nejvyšší soutěží, odkud do nároďáku proudí většina fotbalistů. Liga MX měla historicky v reprezentaci vždy vysoké zastoupení, jenže zatímco jiné týmy globálního druhého sledu od tohoto schématu upouští - a snaží se exportovat co nejvíc mladých fotbalistů do Evropy, do špičkových akademií a největších světových lig - Mexičané ze zahraničí naopak odcházejí. Pokud se podíváme na posledních několik velkých turnajů, zjistíme, že podíl legionářů v mexickém dresu kontinuálně klesá: na MS 2018 jich byla více než polovina, následně se tento poměr chvíli pohyboval kolem 40 procent, teď ale spadl pod 30.

Mexická liga má na na jednu stranu velké renomé - v zemi koneckonců žije téměř 130 milionů lidí, kteří fotbal povětšinou milují a nebojí se to dát najevo (mluvíme o 10. nejnavštěvovanější soutěži na světě). Jenže zároveň jde o dvousečnou zbraň, minimálně od doby, co vedení soutěže po sezoně 2015 odhlásilo mexické kluby z Copy Libertadores a začalo se místo toho soustředit na severoamerickou Ligu mistrů a obecně trh v USA.

Ekonomicky to dává smysl. Za severní hranicí žije obrovské množství Mexičanů a pro kluby samotné je mnohem výhodnější bít se o kontinentální trofeje se soupeři z MLS: máte větší šanci na vítězství, takže se na vás kouká víc lidí, takže máte víc peněz... jednoduchá rovnice. Bít se o slávu se silnými velkokluby z Brazílie, Argentiny nebo Kolumbie, v prostředí, které má pevně vybudovány vlastní rivality a jiné kulturní náležitosti, a které tudíž jako Mexičani vlastně až tak moc nezajímáte, je z tohoto hlediska určitě horším scénářem. Jenže z toho fotbalového je to - logicky - přesně naopak.

A to je pouze první problém; mohli bychom zmínit také fakt, že od dubna 2020 je mexická liga "uzamčena” v MLS formátu, bez postupujících a sestupujících, a to kvůli finančnímu krachu druhé nejvyšší soutěže prakticky ihned po začátku globální pandemie. Tím pádem má všech 18 klubů zajištěno stálý příjem a sportovní otázka je najednou nemusí tolik zajímat: publikum je obrovské a nikam nezmizí, i když prohráváte, což samozřejmě generuje velké zisky i pro hráče samotné. Ti pak následně nemají žádný důvod odcházet do Evropy: proč taky, když doma jste za (štědře placené) polobohy? A i kdyby mladý mexický supertalent chtěl mermomocí do Španělska nebo Anglie, lokální klub jej nemusí prodávat, a už vůbec ne lacino - nepotřebuje totiž příjmy z přestupů k tomu, aby se uživil. Evropský velkoklub pak logicky raději investuje velké částky do prověřenějších prospektů a latinskoamerické talenty nakoupí levněji v Brazílii nebo Argentině. Mexičané zkrátka mají pořád spoustu talentovaných hráčů, ale neumí je efektivně přetvářet ve skutečnou světovou špičku.

Sečtěte všechny tyto faktory dohromady a výsledkem je nároďák plný fotbalistů, kteří mají stále méně konfrontací s globální elitou, ale může jim to být čím dál víc jedno. Pokud se podíváme na Maročany nebo Japonce - dvě v poslední době úspěšné reprezentace, které mají s Mexikem zhruba srovnatelnou základnu a ambice - najdeme v jejich kádrech spoustu opor, jejichž fotbalové schopnosti se rozvíjely po boku těch nejlepších. V mexickém kádru najdeme akorát Edsona Álvareze z WHU a Santiaga Giméneze z Feyenoordu. Můžeme se pak divit fanouškům, že jsou před Copou i přes příznivý los plní pesimismu?

Jméno Roberto Elie vám nejspíš nic neříká, zvlášť pokud se nepočítáte mezi fanoušky venezuelského fotbalu. O někdejším obránci se toho ostatně moc neví; narodil se v roce 1959 v přístavním městě La Guaira, celou kariéru strávil v amatérské lokální lize, hrál v obraně a chvíli se mihnul i v nároďáku, v době, kdy se La Vinotinto začali vůbec poprvé v dějinách nesměle hlásit o slovo na kontinentální scéně. A také, 24. července 1980, vstřelil v 90. minutě zápasu se Zambií gól z penalty, kterým zpečetil venezuelskou výhru 2:1. Historicky vůbec první na velkém mezinárodním turnaji.

Venezuela na něj proklouzla za nefotbalových okolností, šlo totiž o nechvalně proslulou olympiádu v Moskvě, kterou západní svět hromadně bojkotoval kvůli sovětské invazi do Afghánistánu. Chaotické přeskupování sportovních sil se dotklo i fotbalu; hned sedm z šestnácti kvalifikovaných týmů odmítlo nastoupit, což z jihoamerické zóny vyšachovalo kvalifikační vítěze z Argentiny. Venezuelané zaujali jejich místo a ve skupině A nejprve prohráli s domácím výběrem a následně i s Kubou, která na turnaji hrála místo USA. Proti outsiderovi ze Zambie už se ale zadařilo. Oficiální turnajová studie uvádí, že "Kuba a Venezuela zaujaly zejména ukázkou sportovního ducha, i když viditelně strádaly po taktické stránce,” načež poukazuje na roztříštěnost jihoamerické soupisky, která (v rozporu s tehdejšími zvyklostmi) čítala hráče hned z devíti různých klubů.

"Zambie, Venezuela i Kuba se soustředily hlavně na individuální hru, bez známek jakýchkoliv plánovaných kombinací,” stojí v reportu, jenž uzavírá tuto pasáž zmínkou o tom, že La Vinotinto evidentně plánují využít tento turnaj jako první krok k dlouhodobému vývoji směrem k lepším zítřkům. To se ale nestalo; země, která jako jediná ze zóny CONMEBOL tíhne spíše k baseballu než fotbalu, poté zaznamenala přesně 0 výher na následných 10 kontinentálních turnajích, a na první dílčí úspěch na Copě si musela počkat až do roku 2007. Co se týče mistrovství světa, zůstává Venezuela stále bez jediného zářezu.

Britský novinář a expert na jihoamerickou scénu Tim Vickery teď v preview před nadcházejícím turnajem vyhlíží světlé zítřky - a fanoušci doufají, že tentokrát už to vyjde. Od loňského nástupu nového kouče Fernanda Batisty je totiž historicky nejslabší kontinentální nároďák ve skvělé formě. Pod Batistovou taktovkou prohráli Venezuelané pouze dva zápasy ze dvanácti (5-5-2), loni v říjnu uhráli remízu v Brazílii (1:1) a aktuálně drží v kvalifikační skupině na MS postupovou čtvrtou příčku. Vzhledem k tomu, že v rozšířeném formátu Mundialu se počítá hned s šesti jihoamerickými zástupci (a sedmý tým jde do play-off), má Venezuela historickou šanci poprvé v dějinách proniknout mezi světovou elitu. A právě na to se podle Vickeryho bude v příštích měsících zaměřovat především. Tato Copa América tak má sloužit hlavně jako jakýsi "ostrý test” před klíčovými kvalifikačními boji.

"Šance na výhru na Copě v podstatě neexistují, a dokonce i zopakování semifinálového rekordu z roku 2011 by bylo vnímáno spíše jako bonus,” uvádí novinář. "Postup ze skupiny by fanoušci uvítali, ale nejdůležitější pro Venezuelu je, aby z turnaje odešla se vztyčenou hlavou. Aby mohla i nadále věřit, že se do USA (dějiště MS 2026) za dva roky vrátí.”

Realistická šance na postup do play-off určitě existuje: Mexiko a Ekvádor budou papírovými favority, ale vzhledem k vyrovnanosti skupiny B a venezuelské formě se může stát cokoliv. La Vinotinto stále spoléhají na veterány jako je kapitán Tomás Rincón či nejlepší reprezentační střelec Salomón Rondón, v Batistově fluidním 4-2-3-1 / 4-3-3 ale vynikají i borci jako Yeferson Soteldo, Nahuel Ferraresi či Yangel Herrera z Girony. Všechno mimochodem pamětníci slavného stříbrného tažení na mistrovství světa dvacítek z roku 2017. A pokud se pod americkými reflektory vyšvihne i Kervin Andrade, teprve devatenáctiletý ofenzivní záložník z brazilské ligy, jehož obestírá pověst velkého talentu, může podceňovaný výběr od karibského pobřeží jedině překvapit.

Heimir Hallgrímsson nepatří mezi klasické světoběžníky, evropské trenéry, kteří se zdánlivě náhodně ocitají v různých koutech rozvojového fotbalového světa a jejichž životopisy se postupně plní štacemi v Africe, Asii nebo Karibiku. Rodák z ostrůvku Vestmannaeyjar, pár kilometrů na jihovýchod od Reykjavíku, neopustil rodný Island až do roku 2018 - dvě dekády hrál tamní ligu, živil se jako zubař, následně dvanáct let trénoval v klubu ÍBV a od roku 2013 vedl mužské reprezentační áčko. Je tak přímo podepsán pod senzačním islandským tažením na Euru 2016 i historickou kvalifikaci na MS 2018. Když proto předloni přebíral nároďák Jamajky s cílem dovést jej na MS 2026, vypadalo to skoro jako chyba v Matrixu - co dělá Islanďan na Jamajce?

"Na horko nejsem zvyklý, naštěstí mě to ale nijak neomezuje,” svěřil se Hallgrímsson před pár dny v rozhovoru pro FIFA.com. "Předpovídat jamajské počasí musí být tou nejjednodušší prací na světě. Je tu pořád stejně: pořád krásně.”

Podobně jako u Venezuely, se kterou se karibský výběr utká na závěr skupiny B, je vyhlídka kvalifikace na nadcházející Mundial důležitější než tato Copa América. U Jamajky je to ještě navíc podpořeno faktem, že díky automatické účasti tří pořadatelských zemí (USA, Kanada, Mexiko) bude mnohem jednodušší proniknout v zóně CONCACAF mezi šťastnou trojku - když se podíváme na aktuální žebříček FIFA, favority budou Panama, Kostarika, a právě Hallgrímssonův tým. Islandský lodivod už má na kontě jeden turnajový úspěch, když loni na Gold Cupu ve skupině remizoval s USA a následně došel až do semifinále. Hallgrímssonovu práci tehdy chválil i legendární René Simoes, brazilský veterán, pod jehož vedením zažili Reggae Boyz historicky první a zatím poslední účast mezi světovou elitou (1998).

I přes relativně optimistické vyhlídky směrem do blízké budoucnosti to ale před Copou nevypadá úplně růžově. Zaprvé je tu historická bilance: Jamajka se na tomto turnaji představila zatím dvakrát (2015, 2016), ale nezískala ani bod a nevstřelila ani gól. A zadruhé se výprava z karibského ostrova potýká se zdravotní krizí i dramatickou situací kolem největší hvězdy Leona Baileyho.

Když totiž turnajové vedení schválilo rozšíření soupisek z 23 na 26 hráčů, donominoval Hallgrímsson trojici v té době zraněných fotbalistů: Andrého Blakea, Amari’i Bella, a právě Baileyho. Opora Aston Villy ale na turnaj přijet odmítla, a to oficiálně kvůli "osobním důvodům”; už dříve ale Bailey kritizoval jamajskou fotbalovou federaci, obvinil její zástupce z korupce a v podstatě na reprezentaci veřejně zanevřel. Sám trenér situaci komentovat odmítl, každopádně ale jamajské letadlo odletělo do USA pouze s pětadvaceti borci na palubě. Hned pět z nich má navíc zdravotní problémy, včetně stopera Ethana Pinnocka z Brentfordu, křídelníka Demaraie Graye, a především výše zmiňovaného Blakea, který je v nároďáku nezpochybnitelnou brankářskou jedničkou, kapitánem a v podstatě už legendou. Pokud se Blake nedá do turnajového výkopu do pořádku, akcie Jamajky zaznamenají obrovský propad.

Co se herního systému týče, Hallgrímsson v posledních ostrých zápasech využíval rozestavení 4-1-3-2 s jediným defenzivním štítem, dvěma křídly, dvěma hroty a desítkou. To ale mluvíme o duelech proti Dominice a Dominikánské republice. Na Copě budou číhat mnohem náročnější soupeři, takže je pravděpodobné, že se kouč vrátí k "plochému” 4-4-2, se kterým slavil úspěch loni na Gold Cupu; každopádně ale můžeme počítat s tím, že na hrotu nastoupí veterán Michail Antonio (WHU) po boku Shamara Nicholsona (Clermont). Antonio je papírově asi největší hvězdou týmu, v reprezentačním dresu jej ale zastiňuje právě Nicholson, který k posledních sedmi zápasech vstřelil osm (!) gólů.

Zdálo by se, že bez Baileyho přichází Jamajka o svou trademarkovou zbraň, totiž bleskové vertikální přechody do útoku přes křídla; absence nejlepšího hráče Reggae Boyz určitě zasáhne, ale Bobby Cordova-Reid (Fulham) a Renaldo Cephas (Ankaragücü) představují pořád relativně solidní volby do základu. S Baileym a Graiem na křídlech by to vypadalo jinak, ale na kdyby se nehraje. A jen tak mimochodem - připomíná mi to trochu situaci v Angole na začátku roku, kdy na Afcon odmítla odcestovat největší hvězda M’Bala Nzola (také kvůli chaosu na svazu a obecně nevyhovujícím podmínkám) a Angola následně senzačně dokráčela až do čtvrtfinále.

O tom, že skupina B bude papírově nejslabší na turnaji, svědčí například to, že oba jihoameričtí zástupci - Ekvádor i Venezuela - jako jediní ještě nikdy kontinentální šampionát nevyhráli. Dokonce se ani nikdy neumístili na medailové pozici. Co ovšem nezvládly A-týmy, dokázaly v nedávné době reprezentace juniorské. Na posledních třech turnajích do 20 let se oběma týmům povedlo pokaždé postoupit ze skupiny. Co víc, Ekvádorci skončili v roce 2017 druzí, v roce 2019 zvítězili a na loňském, z jejich pohledu velmi nepovedeném turnaji brali "bramborové medaile”, které ale stejně znamenaly postup na MS do 20 let. Na západě Jižní Ameriky se tedy rýsuje slušná generace. Také je v současném kádru 5 hráčů z úspěšných mládežnických výběrů.

Zatímco před třemi lety zlatá generace teprve fotbalově dospívala a katarské mistrovství světa nyní už současné tahouny nezastihlo v ideálním věku, očekával se vrchol úspěšných mladíků právě letos na Copě. Jenže od té doby naděje Ekvádorců na historický úspěch značně poklesly. Prvním nepříjemným zásahem bylo vyšetřování podezřelého rodného listu pravého obránce Byrona Castilla. Ten byl nařčen chilským svazem z toho, že jde ve skutečnosti o 3 roky staršího Kolumbijce, což po poměrně sporném vyšetřování CAS uznal. Největším problémem bylo, že o celé situaci měl vědět ekvádorský svaz a falešnou hráčovu identitu kryl. Od té chvíle si Castillo v reprezentaci nezahrál, ačkoliv jeho současný ekvádorský pas CAS nijak nezpochybnil. To máme o jednoho pravého beka méně.

V březnu tohoto roku zase po přátelských utkáních vyrazila trojice Arboleda, Plata, Páez do baru, kde padlo pár drinků. Z poměrně nevinné situace, kdy všichni hráči již měli po reprezentačních povinnostech a zodpovídat by se tak měli maximálně svým klubům, svaz udělal "morální příklad” a Arboledu a Platu potrestal vyřazením z reprezentace. Nejkomičtější na situaci je, že Kendry Páez, který ve svých tehdy 16 letech měl v baru tak maximálně cucat brčkem Coca-Colu, dostal od svazu jen otcovské slovní napomenutí. Zatímco 23letý Plata situaci nesl velmi těžce, zkušený Arboleda se k situaci postavil po svém a celkem nevybíravě celý ekvádorský svaz poslal do míst, kam slunce nesvítí... To máme tedy ztrátu pravého křídla a zkušeného stopera. No a aby toho nebylo málo, jedna z největších hvězd výběru, levý bek Estupiñán, se na turnaji nepředstaví kvůli zranění, což platí i pro jeho přirozenou náhradu Jhoannera Cháveze. Sečteno a podtrženo, levý kraj obrany je zdevastovaný a pravá strana výrazně oslabená. Kapitán Enner Valencia se navíc rozehrává po zranění a jeho forma je nejistá.

Další čárou přes rozpočet bylo neprodloužení smlouvy schopnému a navíc všeobecně oblíbenému kouči Gustavu Alfarovi. Opět zde hrál roli vykutálený ekvádorský svaz, který Argentinci nabídl platové podmínky, jež v určitou chvíli přestal být schopen plnit. Náhrada v podobě Felixe Sáncheze Base, vítěze Asijského poháru 2019 s Katarem, je sice kvalitní, mezi fanoušky ale nesmírně neoblíbená. Nutno říct, že Sánchez je ve velmi nevděčné pozici. Fotbalový svaz fanoušci nesnáší a po Alfarově konci by se jim asi nezavděčil ani Carlem Ancelottim. Nový trenér si navíc Ekvádorce nenaklonil ani svým pragmatickým defenzivním stylem. Zatímco Alfarovi svěřenci předváděli kombinační fotbal a i bránění do velké míry spočívalo v nepůjčování míče soupeři, pod Sánchezem hraje Ekvádor cynicky zezadu a cílem je hlavně neinkasovat. Na druhou stranu, i přes brblání fanoušků je tento způsob vlastně přesně tím možným receptem na úspěch.

Síla kádru je totiž i přes zmíněné absence stále zejména v kvalitě defenzivních hráčů, mezi něž lze počítat i sice nechutně předraženého, přesto excelentního Moisése Caiceda. Piero Hincapié v Leverkusenu hrál levého stopera v 3členné obraně, často ale působil v podstatě jako defenzivněji laděný halfbek. Stopeři Torres, Pacho a mladý Joel Ordóñez zase patří mezi nejtalentovanější obránce celé Copy. A na pravé straně je k dispozici Ángelo Preciado, kterého čeští fanoušci znají moc dobře. I přes oprávněné pochybnosti o síle útoku má typologicky pořád Ekvádor velmi zajímavý kádr. Na křídlech jsou tahoví rychlící Minda s Yeboahem a více kreativní dribléři Mena se Sarmientem. Sánchez má navíc k dispozici i výborného kreativce Páeze, jenže, pokud bych parafrázoval Pána prstenů: "Někteří viděli už příliš mnoho zim a jiní zase málo”.

Trenér Sánchez preferuje převážně rozestavení 4-2-3-1, které v defenzivě přechází do 4-3-3. Problémem je, že kreativita je koncentrovaná převážně do 17letého Páeze - bez legrace, na tohoto chlapce bude spoléhat celý tým - s občasnou pomocí křídel Yeboaha a Sarmienta. Když už navíc nějakou šanci Ekvádor vytvoří, Enner Valencia ji povětšinou spolehlivě spálí. Evropští fanoušci mají asi Valenciu spojeného zejména s MS 2014 a 2022, kde předváděl výborné výkony, jeho síla je ale spíš v neustálém obtěžování obrany a udržení spousty míčů. Mnoho ekvádorských fanoušků kvůli spalování šancí považuje svého kapitána spíš za přítěž než za lídra a když se před turnajem lehce zranil, reakce byly mnohdy velmi nevděčné. Nakonec ale Ekvádorci vzali Valenciu na milost poté, co viděli na hrotu útoku "řádit” Jordyho Caiceda...

Ekvádor bude i přes dojem stále ještě tak nějak nedospělého mužstva ve skupině B spolufavoritem a této role se nemůže zříkat. Mexiko je v problémech, Jamajka platí papírově za možná nejslabší tým na turnaji, a zbývá neoblíbená Venezuela, se kterou Ekvádorci zpravidla remizují. Pokud ale La Tri skupinu vyhraje, pravděpodobně se mu nabídne možnost snazšího soupeře do čtvrtfinále. Semifinálová účast by znamenala vyrovnání doposud největšího úspěchu. A Ekvádor ještě nikdy neměl cestu mezi nejlepší čtveřici takto ušlapanou. Na nepříjemně oslabený kádr se trenér Sánchez nemůže vymlouvat - pořád ho má kvalitnější než jeho soupeři.