Začíná Copa América: 16 důvodů ke sledování (1/4)

Je to tady! Úderem páteční druhé hodiny ranní středoevropského času odstartuje v Atlantě už 48. ročník Copy América, čímž doplní již probíhající "Eurocopu”, jak Euru říkají Američané. Letos (a možná i na věčné časy) navíc doplní tradiční desítku týmů z Jižní Ameriky také 6 nejlepších týmů severo- a středoamerické zóny CONCACAF.

Turnaj měl původně kvůli tradičnímu střídání hostitelství uspořádat Ekvádor. Ten ale sám pořadatelství kvůli nedostatečné infrastruktuře odmítl a po uzavření partnerství mezi zónami CONMEBOL a CONCACAF bylo rozhodnuto o přesunutí turnaje do USA. Nakonec se ekvádorské odmítnutí jeví jako prozíravý tah, neboť na začátku letošního roku propukly v zemi obrovské problémy kvůli útěku gangstera "Fita” Macíase. Už tak dost nebezpečný Guayaquil se tak stal ještě nebezpečnějším a situace se lepší jen velmi pozvolna. Světové elity zkrátka potřebují pro své nosy jistý bílý prášek, jehož výroba a tranzit se z vězení organizuje špatně. Ironie je doufám z předchozí věty dostatečně hmatatelná.

Copa América má mezi fanoušky poměrně nezaslouženou pověst turnaje dvou týmů, Brazílie a Argentiny. Nejstarší dosud trvající mezinárodní turnaj ale od roku 1916 vyhrály alespoň jednou všechny jihoamerické země s výjimkou Ekvádoru a Venezuely, do finále se pak dvakrát probojovalo Mexiko. Posledních 5 turnajů navíc vyhrály 4 různé reprezentace, a to ještě oním dvojnásobným vítězem bylo, světe div se, Chile. Nejúspěšnějšími reprezentacemi také nejsou Argentina a Brazílie, nýbrž Argentina a Uruguay. Letošním černým koněm by pak měla být Kolumbie, která pod Néstorem Lorenzem zaznamenala těžko uvěřitelný progres. A o slovo se určitě přihlásí i mladý tým USA, která pod vlivem vzrůstajícího počtu Latinos v zemi objevuje krásy "socceru”. Právě rozšíření o nejlepší týmy zóny CONCACAF vnímám jako pozitivní aspekt letošní Copy. Neustále se opakující klání 10 stejných týmů s občasným pozváním 2 týmů mimo Jižní Ameriku zkrátka není marketingově dostatečné. Někteří lidi sice nevěří, že jamajský fotbal zvítězí, vidět v akci ale právě například The Reggae Boyz si, troufnu si říct, nenechá alespoň jednou ujít i leckterý Evropan.

Představení Copy letos bude rozděleno podle jednotlivých skupin, kde týmy ze zóny CONMEBOL představí Jaroslav Novotný a týmy CONCACAF Dominik Zezula. Začneme samozřejmě hezky od začátku skupinou A, kde se potká Argentina, Chile, Peru a Kanada. Na první pohled možná méně atraktivní pole s jedním obrovským favoritem ale zdobí jedno z největších reprezentačních derby na světě. Jde o zápas Chile s Peru. Možná to bude lidem neznalým historie připadat komické, ale dlouholetá rivalita byla už před popularizací fotbalu způsobena ptačím trusem... tedy samozřejmě lépe řečeno těžbou guána. Před vynálezem umělých hnojiv totiž bylo guáno důležitým vývozním artiklem Peru i Chile (a dokud měla pobřeží, tak i Bolívie), takže na konci 19. století o něj tyto tři státy válčily, což se dodnes projevuje na politicky korektních, ale ve společnosti třaskavých vztazích Peruánců a Chilanů. Chile válku vyhrálo, takže Peruánci to nesou hůř. A pro zajímavost: známý chilský přístav Antofagasta patřil před touto válkou dnes už vnitrozemské Bolívii.

Třaskavosti Pacifického derby navíc napomáhají i předturnajové prognózy, kdy by vítěz tohoto zápasu měl mít papírově otevřenou cestu k postupu. S Kanaďany vedenými novým trenérem Jesse Marschem se zkrátka moc nepočítá, a není to jen určitým shovívavým přehlížením nepříliš tradiční fotbalové země. Kanaďané prostě nepůsobí takticky dostatečně vyspěle na to, aby mohli čelit mnohdy velmi cynickému hernímu projevu Jihoameričanů, plnému agresivního bránění a občasných zákeřností. Argentinci jsou zase kvalitou podstatně výš než soupeři ve skupině a mělo by jim stačit vyvarovat se vysloveně tréninkovému tempu.

Nejznámějším Argentincem na světě je asi stále Lionel Messi, od prosince loňského roku mu ale zdatně konkuruje jiný fotbalista, bývalý gólman týmu Chacarita Juniors Javier Milei, současnou profesí prezident Argentiny a také tak trochu blázen. Prý už na hřišti býval Milei mnohdy až příliš odvážný, což mu zůstalo dodnes. Ať už jste jeho příznivcem nebo ne, perónismem a vojenskými juntami zdecimovaná Argentina zkrátka sáhla ke změně. A ta momentálně rezonuje celou společností. Ekonomika se sice i přes neustále třenice prezidenta a kongresu začíná mírně vzpamatovávat, značná část argentinské společnosti se ale kvůli logicky se zvyšující chudobě radikalizuje a minulý týden létaly v Buenos Aires dokonce zápalné lahve. Tento trend zvyšujícího se násilí je bohužel typický vlastně skoro ve všech větších městech Jižní Ameriky, a to i na fotbalových stadionech. Copa América je ale svátkem, který by násilnosti tak často provázet neměly (hlavně proto, že se nehraje v Jižní Americe).

Když v roce 2016 zklamaný Lionel Messi po druhém nezvládnutém kontinentálním finále oznamoval konec kariéry, určitě netušil, že ty nejšťastnější chvíle v modrobíle pruhovaném dresu ještě přijdou. Zpětně řečeno se Messimu asi nelze divit, "před-scaloniovská” Argentina byla dost frustrujícím oříškem i pro tak geniálního fotbalistu. Až právě trenérský nováček bez předchozích zkušeností s pozicí hlavního kouče dokázal z Argentiny vymáčknout to nejlepší.

Zlí jazykové tvrdí, že systém Argentiny je pořád stejný jako za předchozích trenérů, tedy "všechno na Messiho a my ostatní makáme”. Jenže kromě toho, že předtím argentinští hráči za svůj tým ne vždy (obrazně řečeno) jezdili po pozadí, uvolnil Scaloni Messimu nohy díky důrazu na výstavbu hry ze zálohy; týmový talisman se tak může soustředit prakticky výhradně na ofenzivní třetinu hřiště. Když na MS kombinačně selhávala do té doby spolehlivá spojka mezi obranou a zálohou (Rodrigo De Paul), dokázal jej Scaloni nahradit Alexisem Mac Allisterem a Enzem Fernándezem, zatímco De Paul převzal roli cynického buldoka Paredese (s menším počtem zákeřností). Mladý trenér se ale má stále co učit. Jeho reakce na průběh zápasů na MS nebyly zrovna ideální, což odnesl zejména chudák Germán Pezzella, který se stal tak trochu symbolem toho, že když jde na hřiště, Argentina brzy obdrží gól.

Zajímavé je, že Argentina jede na Copu v téměř totožném složení, ve kterém byla před rokem a půl v Kataru. Výjimkami jsou kromě stopera Martíneze Quarty a mladíků Carboniho a Garnacha už jen Lo Celso a Nico González, kteří by ale, nebýt zranění, figurovali i v předchozí turnajové nominaci. Juan Foyth a Paulo Dybala kvůli zranění naopak schází. Scaloniho Argentina tak připomíná víc klub než klasický národní tým, jelikož funguje už delší dobu prakticky ve stejném složení. To se pak logicky projeví na herních mechanismech, které mají trenéři jiných národních týmů problém svým svěřencům vštípit.

Vzhledem k dokonalé sehranosti Scaloniho mužů, Messiho neuvadající geniality a formě ostatních týmů (a trochu moc "hurá” stylu Bielsovy Uruguaye), se zdá pozice Argentiny jako hlavního favorita na zisk titulu neotřesitelná. Nelze zapomínat ani na prakticky umetenou cestičku až do finále, a to nijak nepřeháním. Paradoxně tak možná největší překážkou pro Argentinu bude výzva pořádně se připravit na zápasy, které mohou vybízet k určitému podcenění soupeřů. Saúdská Arábie na MS v Kataru ale snad byla dostatečnou fackou i pro léta příští.

Kdysi slavná a impozantní země Inků se bohužel momentálně rozkládá zaživa. Politickou situaci v zemi lze glosovat jako římské impérium v krizi 3. století n. l., kdy se vládnoucí císaři střídali jako na běžícím pásu. Peruánští prezidenti sice nejsou vražděni svými odpůrci (naštěstí), zpravidla ale po svém volebním období, které zřídkakdy splní plánovaných 5 let, míří obratem do vězení. Vážně, opravdu stojí za to zmínit, že poloviční diktátor Alberto Fujimori (všimněte si japonského jména - mnoho Asiatů přišlo do Peru kvůli těžbě guána) skončil ve vězení za rošťárny všeho druhu a trojici Alejandro Toledo, Ollanta Humala a Pedro Kuczynski za mříže dostalo mezinárodní vyšetřování korupce vedené brazilskou policií. Čtvrtý prezidentský výlupek Alan García pod tlakem vyšetřování spáchal sebevraždu. Pět ze šesti nejvyšších představitelů země z let 1990-2018 tak skončilo neslavně. Po krizi z roku 2020 způsobené pravděpodobně podobně zkorumpovaným Kongresem se nyní země nachází v nestabilitě a hněv ve společnosti roste. A světe div se, minulý měsíc praskla korupční aféra bratra současné prezidentky Diny Boluarteové. Bohužel ve smutné zemi Inků hned tak lépe nebude.

Kéž by alespoň národu udělali radost hráči jejich milovaného fotbalu. Účastník mistrovství světa 2018 a finalista Copy z roku 2019 se ale v po-covidové éře propadá stále hlouběji a hlouběji. Základním problémem je, že peruánská liga je v čím dál horší kondici a momentálně se podle koeficientu nachází na předposledním místě před Venezuelou, která ale jako jediná ze zemí zóny CONMEBOL preferuje baseball před fotbalem (pro zajímavost, v Guyaně je nejoblíbenější kriket, ale to je kulturně čistý Karibik). Zároveň práce s mládeží je v Peru na mizerné úrovni, o čemž svědčí i nejstarší kádr na celé Copě s průměrným věkem 29,1 let.

Nejlépe to ilustruje skutečnost, že na hrotu útoku La Blanquirroja stále spoléhá na 40letého Paola Guerrera. Sice bude asi na hřiště chodit převážně z lavičky, ale za koho? Za 34letého, zraněními poznamenaného Gianlucu Lapadulu. Abych ale zmínil i pozitivní aspekt: Guerrero se letos zůčastní už šesté Copy, a pozor, nikoliv v řadě! Legendární Paolo reprezentuje svou zemi na Copě už od roku 2007 a vynechal pouze minulý turnaj z roku 2021 kvůli zranění kolene. Ono taky slovo "guerrero” znamená španělsky válečník. Kromě několika národních rekordů může v případě vstřelení 3 gólů vyrovnat rekord Norberta Méndeze a Zizinha v celkovém počtu vstřelených gólů na turnaji. Bohužel, tento milník je sice zdánlivě blízko, 3 góly budou ale pravděpodobně pro Guerrera nedosažitelným cílem.

Nespokojenost mezi fanoušky vyvolala nominace 32letého Christiana Cuevy, který, velmi kulantně řečeno, už má nejlepší fotbalová léta za sebou. Už zhruba půl roku neodehrál jediný zápas, protože ho Alianza Lima, kde hostoval z Al-Fatehu, vyhodila za nedodržování disciplíny. Médii se pak prohnaly zprávy, že má mít Cueva údajně problémy s alkoholem. Jinak zatím oblíbený trenér Fossati to tím pádem logicky od fanoušků za jeho nominaci schytává. Jenže...

Ono vážně není v Peru moc kde brát. Před pár dny se sice Sporting Cristal senzačně umístil na druhém místě juniorského turnaje Copa TRÜ, kde vyřadil i domácí akademii Independiente del Valle, šlo ovšem o turnaj týmů do 18 let, takže na případné zkvalitnění si reprezentace musí počkat. Kritika se snáší i na Piera Quispeho, 22letého záložníka, který v Mexiku nezaznamenal takový progres, jaký by Peruánci čekali. Zároveň ale tlak na Quispeho souvisí právě s nedostatkem kvalitních mladých fotbalistů. Z mladého Peruánce hvězda světového formátu prostě nebude a očekávání fanoušků byla přehnaná. Pořád z něj ale klidně může vyrůst třeba alespoň právě nový Cueva.

Co od Peru vlastně můžeme očekávat? Po přípravných utkáních před Copou se najednou sebevědomí fanoušků a médií mírně zvedlo, jenže šlo o přáteláky s Nikaraguou, Dominikánskou republikou, Paraguayí (ten skončil očekávaným 0:0) a Salvadorem. Prostě... ach jo, soupeři těchto kvalit vás na zápasy ve skupinové fázi Copy nepřipraví, vážně ne. Důvod sehrání těchto utkání byl ale jasný, po naprosto šíleném vstupu do kvalifikace na MS si tým potřeboval zase zkusit vyhrávat a nabral tak potřebné sebevědomí. Optimismus ale ochladl po zranění zkušených středopolařů Tapii s Yotúnem (mimochodem, jediného dosavadního střelce Peru v kvalifikaci), což byli za Garecovy éry nezpochybnitelní držáci středu zálohy. Starý kádr má ale jednu výhodu, a to nezpochybnitelné zkušenosti a vzájemnou sehranost. Nechci Kanadu příliš podceňovat, ale jelikož jsem byl už mnohokrát svědkem jejího chaosu při pokusu o přechod do defenzivy, ani David s Daviesem by na pragmatické Peruánce nemuseli stačit. Rozhodující tak pravděpodobně bude výše zmíněné derby s Chile. Jenže soupeř má na své straně Ricarda Garecu, který hráče Peru zná naprosto dokonale...

Chile je nádherná země s prapodivným tvarem a obrovskou přírodní rozmanitostí. Severní části tvoří nejsušší poušť světa Atacama, střední část je víceméně podobná evropskému středomoří a jižní část tvoří divoká Patagonie plná fjordů a jezer. A k tomu celou východní hranici lemují velehory. S trochou nadsázky tak v jedné zemi máte téměř celou evropskou přírodu, kterou ovšem nedávno poškodily rozsáhlé požáry. V souvislosti s Chile si možná leckterý Čech vybaví také slavný incident s protokolárním perem, ve kterém měl kromě hlavní hvězdy Václava Klause menší roli také vedle sedící prezident Sebastián Piñera. Zmiňuji ho proto, že bývalý prezident Chile letos v únoru zahynul při pádu vrtulníku, který sám pilotoval. Ale teď už k pozitivnějším věcem.

Když před 8 lety slavila Copa América své stoleté výročí a turnaj byl rozšířen o týmy zóny CONCACAF, bylo to právě Chile, které jej ovládlo. Zatímco tehdy ovšem Chilané titul obhajovali, dnes na turnaj jedou stěží v pozici černého koně. Prognózy před turnajem nejsou příliš optimistické, přesto má Chile jednu nespornou výhodu, a to nesmírně přívětivý los. Jistě, Argentina je možná největším favoritem na zisk trofeje, zbývající soupeři ovšem kvalit Chile, ať už taktických (Kanada) nebo individuálních (Peru), nedosahují. V případném čtvrtfinále by pak Chile čekal vítěz skupiny B, která je kvalitativně jednoznačně nejslabší na turnaji.

Jsou hvězdy, které nehasnou. Tak by se dala popsat chilská koncepce nominací do národního týmu za posledních zhruba 15 let. V dresu La Roja se zkrátka někteří hráči objevují se železnou pravidelností. V současném kádru se například stále udrželi 4 hráči, kteří pamatují premiérový kontinentální titul z roku 2015 - Claudio Bravo, Mauricio Isla, Alexis Sánchez a Eduardo Vargas. Všichni tito hráči navíc už tehdy překročili hranici 40 reprezentačních zápasů, čímž by i například v současném českém výběru patřili mezi ty nejzkušenější. Dnes se všichni pohodlně přehoupli přes 100 odehraných reprezentačních zápasů. A nebýt v poslední době neustálých zranění, která už Arturu Vidalovi nejspíš definitivně nedovolí hrát na té nejvyšší úrovni, jel by určitě i letos. Zdravotní problémy hlásí i gólman Bravo, ten by snad měl být do prvního zápasu připraven. Ano, i ve 41 letech bude nejspíš pro kouče Ricarda Garecu gólmanem číslo 1.

Právě osoba trenéra bude hrát důležitou roli v potenciálním úspěchu Chile. Po neúspěšném období Martína Lasarteho (ačkoli Chile pod ním hrálo pohledný fotbal) přišlo ještě méně úspěšné období Eduarda Berizza. A svaz sáhl k na první pohled kontroverznímu kroku - ukázal na trenérskou legendu úhlavního nepřítele z Peru. Krok to byl ale naprosto logický. Gareca dokázal s týmem za zenitem získávat důležitá vítězství a od druhé účasti na MS ho dělila jen baráž s Austrálií. Pozice Chile je trochu podobná: dlouholeté opory už jsou ve veteránském věku, v Chile má ale Gareca přece jen větší výběr mladších talentovaných hráčů jako Darío Osorio, Marcelino Núñez nebo na klubové scéně se trápící Ben Brereton (a kdyby byl Gareca odvážnější, mohl dát šanci i mladému Damiánu Pizarrovi z Colo-Colo). Sám Gareca ale ukazuje, že klubová a reprezentační scéna jsou mnohdy dva odlišné světy. Přesto ale nový trenér musel řešit trochu úsměvnou věc, že rodák z Anglie stále neumí španělsky a angličtinou zase nevládnou mnozí Jihoameričané.

Pamatujete si Peru z MS 2018? Pokud ano, pak vězte, že Gareca nemá důvod ustoupit ze svého typického stylu s rychlým přechodem do útoku a spíš (záměrně) udržovací zálohou. Velkým rozdílem by ale měl být způsob přechodu. Zatímco Peru hrálo spíš dlouhé nakopávané míče na Guerrera, Chile přechody kombinuje po zemi nebo je táhne Alexis Sánchez. Ten převezme roli tehdejšího peruánského tahouna Cuevy a v kombinaci se zkušeným Vargasem a šikovnými křídly Dávilou a Osoriem by mělo jít o velmi zábavnou podívanou, zejména proti takticky naprosto naivním Kanaďanům. Otazník ale visí nad pevností obrany. Paulo Díaz navazuje na tradici chilských nevysokých, agilních stoperů, poměrně často ale zbytečně chybuje v rozehrávce i poziční hře. Mnohem vyšší Guillermo Maripán má zase problémy s rychlostí a obratností. Za nimi pak veterán Bravo při zákrocích občas už nepůsobí vůbec jistým dojmem a případný druhý brankář Cortés je zase spíš typickým produktem jihoamerické brankářské školy s velmi líbivým stylem plným reflexivních zákroků, ovšem s podprůměrnou poziční hrou. Celkově shrnuto, i přes zřetelné problémy by to letos Chilanům na postup mělo stačit.

Schválně - kdo je úřadujícím mistrem kanadské fotbalové ligy? Dokonce i mezi fanoušky přímo v Kanadě, už teď netrpělivě vyhlížejícími zahajovací duel s Argentinou, byste nejspíš našli spoustu lidí, kteří na tuto zdánlivě jednoduchou otázku nebudou znát odpověď. Profesionální kopaná v nejsevernější americké zemi totiž funguje vlastně podobným způsobem jako třeba ve Walesu: ty nejlepší kluby si "zabrala" jiná, prestižnější soutěž, která tím pádem přetáhla i většinu publika, pozorovatelů a skautů.

Přestože tak v současné nominaci trenéra Jesse Marsche najdeme hned šest fotbalistů z lokálních klubů, kanadskou Premier League (CPL) nereprezentuje ani jeden z nich. Zkušení náhradníci Richie Laryea a Jonathan Osorio hrají za Toronto FC, Montréal kromě ostříleného defenzivního záložníka Pietteho vysílá na turnaj i relativní nováčky Joela Watermana s Mathieu Choinièrem, a teprve třiadvacetiletý zadák Ali Ahmed hájí na klubové úrovni barvy Vancouveru Whitecaps. Všechny tři tyto týmy nicméně hrají v MLS, relativně prestižní lize, která - po vzoru jiných profesionálních sportovních soutěží v regionu - zahrnuje kromě amerických i kanadské týmy. Na CPL tak vlastně "zbývá" pouhých osm týmů, roztažených přes celou geografickou délku země od Vancouveru až po Halifax v Novém Skotsku, které v průměru přitahují nějakých 3,800 diváků na zápas. Nic moc.

Přesto má ale šéf domácí ligy David Clanachan pro blízkou budoucnost velké plány: chtěl by expandovat až na 16 týmů, zavést systém postupů a sestupů (po evropském vzoru), a samozřejmě využít spolupořadatelství MS 2026 k větší popularizaci fotbalu jako takového. Minimálně s expanzí už má CPL zkušenosti - inaugurační sezona sice proběhla teprve v roce 2019, hned pro následující sezonu se ale inventář týmů rozrostl ze sedmi na osm, o což se mimochodem postaralo Atlético Madrid. Španělský velkoklub si založil lokální "farmářský tým" přímo v kanadské metropoli, a současné Atlético Ottawa tak nejen že vyznává totožné barvy a hraje pod takřka identickým znakem, ale je i koučované španělským trenérem a v jeho dresu nastupuje mimo jiné i Alberto Zapater, kterého možná pamatujete z Primera División, kde válel sedm let v dresu Zaragozy. Teď je mu 39 let.

Prestiž CPL je skutečně spíše na okraji; většinu kanadských talentů spolehlivě "vysají" zmiňované tři MLS kluby, pokud ne rovnou americká či evropská scéna. Alphonso Davies takto fotbalově vyrůstal ve Vancouveru Whitecaps, Cyle Larin zamířil po vysoké škole do Orlanda a Jonathan David přímo přes oceán do Belgie. Hvězdami kanadské ligy jsou tak hráči, kteří se sice do nároďáku někdy podívali, nejsou ale jeho stabilní součástí a Copa se jich netýká: záložníci Kyle Bekker a Tristan Borges či někdejší mládežnický reprezentant a historicky nejlepší ligový střelec Terran Campbell.

A odpověď na otázku z úvodu? Úřadujícím mistrem je Forge FC, tým z Hamiltonu v Ontariu, který vyhrál čtyři z dosavadních pěti ročníků, má suverénně nejlepší kádr (Campbell, Bekker i Borges jsou jeho součástí) a objevil se i v severoamerické Lize mistrů. To je teoreticky zajímavá informace i pro české fanoušky, protože v bráně "The Hammers" stojí čtyřiadvacetiletý Jassem Koleilat, rodák z Prahy, který prošel akademiemi Sparty a francouzského Lavalu a do zámoří zamířil až na vysokou.

Zatímco se ale fotbalisté Forge připravují na další zápas proti týmu Valour (ten je z Winnipegu a má podle mého názoru nejlepší logo v celé lize), kouč nároďáku Jesse Marsch vymýšlí způsob, jak v úvodním zápase letošní Copy eliminovat smrtící argentinskou ofenzivu. Poslední přáteláky naznačují, že se to buď může povést (remíza 0:0 v generálce s Francií), nebo že to naopak bude pořádný průšvih (předcházející prohra 0:4 s Nizozemskem). Je paradoxní, že Kanada má pod Marschem zatím problém střílet góly; někdejší trenér Salzburgu, Lipska a Leedsu je nicméně u týmu pouze měsíc, takže tento turnaj asi můžeme vnímat spíš jako takovou "oťukávanou" a přípravu na velkolepé domácí MS. Marsch nastoupí v rozestavení 4-4-2 s Davidem a Larinem v útoku; křídelní pozice obsadí Tajon Buchanan a Liam Millar, střed zálohy mají pod kontrolou Ismael Koné a kapitán Stephen Eustáquio, a největší hvězda Alphonso Davies nastoupí "standardně" na levém beku (což je změna oproti předcházejícímu kouči Johnu Herdmanovi, který Daviese často stavěl do zálohy, na ostré křídlo či dokonce přímo do útoku).

Marsch je výrazným zastáncem moderní německé školy, bude po svých svěřencích chtít vysoký pressing, gegenpressing a rychlé vertikální kombinace. Otázkou je, jestli jsou toho Kanaďané vůbec schopní - jedna věc je mít vymyšlený systém, teoreticky funkční a podložený daty, a druhá jej realisticky implementovat do kádru, který máte k dispozici. Právě s tímto faktorem ostatně Marsch narazil už v Leedsu, takže být kanadským fanouškem, asi bych měl docela obavy. Koukat se na to nejspíš bude hezky, ale vydrží hráčům mentální i fyzická energie po celý turnaj? Budou dostatečně kliničtí vepředu a dokážou se naopak vyvarovat zbytečných chyb v defenzivě? Tu poslední otázku dostanou za úkol k řešení nová brankářská jednička Maxime Crépeau, spíše průměrný gólman na MLS úrovni, a hlavně stoper Moïse Bombito z Colorada, který se v přátelácích ukazoval velice slibně a který ve čtyřiadvaceti letech může pomýšlet na velký evropský přestup.