Výroční ceny Ligue 1 (1/2)

Ještě než se na brazilských trávnících rozehraje největší fotbalový svátek planety, přichází EuroFotbal s posledním ohlédnutím za klubovou sezonou, a to v podobě tradičního souhrnu dění v Ligue 1. Ten má tentokrát dvě části, a dojde i na jedno velké překvapení..

V úvodním díle přijdou na řadu komentované výroční sestavy - kromě tradiční all-stars i jedenáctka největších překvapení a zklamání sezony. Ve druhé, výrazně kratší části pak udělíme pět 'speciálních' týmových cen za mimořádné výkony, což je první letošní novinka.

Loni v létě se na EuroFotbalu objevil šestidílný seriál nazvaný Francouzské léto roku jedna, v němž jsme se podrobně zamýšleli nad změnami, které Ligue 1 v nadcházejícím ročníku čekají. Nyní, když už je o všem rozhodnuto, v Paříži se těší z titulu a v Montbéliardu, Valenciennes a Ajacciu oplakávají pád o patro níž, přichází čas na bilancování.

Rozhodli jsme se proto sestavit jakéhosi "Průvodce rokem jedna", který se objeví ke stažení ve druhé části tohoto souhrnu. Půjde o PDF dokument sestávající ze čtyř částí, reflektujících druhy článků, jež se v průběhu celé sezony na EuroFotbalu objevovaly: nejprve předsezonní předpovědi, poté texty vydané během ročníku, jedenáctka zajímavých talentů, a na závěr tento souhrn.

Doufáme, že tento dokument potěší jak ty, kteří francouzský ligový rok pečlivě sledovali, tak i zájemce o rozšíření obzorů, a vůbec všechny se zájmem o pohodlný souhrn celé sezony v kostce, bez nutnosti proklikávat se jednotlivými částmi.

Teď už ale ke slibovaným sestavám..



All-stars sestava sezony

Pro výběr nejlepší jedenáctky Ligue 1 jsme zvolili rozestavení 4-4-2, které by na hřišti zřejmě připomínalo spíše jakési 4-2-4 - tedy systém s obrannou čtveřicí, dvěma štítovými záložníky, dvěma hroty a dvěma ofenzivními univerzály na stranách, jejichž pozice je víceméně volná. Toto rozestavení si řada fanoušků nejspíš spojí s érou Carla Ancelottiho v PSG, který jím vyřešil vleklý problém s přebytkem ofenzivních hvězd (a nedostatkem schopných "držáků" ve středu pole), my jej však zvolili zejména jako poctu Christianu Gourcuffovi - muži, který v létě po 11 sezonách opustí svůj Lorient, klub, od jehož lavičky si právě s tímto herním systémem podmanil neutrální fanoušky v celé Francii.


Brankář: Vincent Enyeama (Lille OSC)

Nigerijský fantom je mezi tyčemi logickou volbou z hlediska statistik - Lille mělo po PSG druhou nejlepší obranu soutěže (26 inkasovaných gólů, Pařížané 23), dosáhlo toho však s papírově mnohem slabšími hráči. Sám Enyeama pak udržel neuvěřitelných 21 čistých kont, inkasoval tedy pouze v 17 zápasech. To jsou čísla, která by z něj dělala jasného kandidáta na ideální sestavu i v případě, že by sám nemusel nic moc předvádět - on ale navíc ukázal, že se v optimální formě může směle měřit s nejlepšími gólmany světa. Šlo jen o to ho do této formy dostat.

Mezi Nigerijcovu konkurenci patřila vedle tradičně skvělých Salvatore Sirigua (PSG) a Stéphane Ruffiera (Saint-Étienne) zejména trojice Guillermo Ochoa, Benoït Costil, David Ospina. Ochoa se za děravou obranou posledního Ajaccia mohl doslova přetrhnout a definitivně potvrdil, že si zaslouží mnohem, mnohem lepší angažmá, druzí dva jmenovaní jej však v mnoha ohledech ještě předčili.

Způsob, jakým Benoït Costil zápas co zápas držel nad vodou šance tápajícího Rennes, byl dechberoucí. Už na podzim předváděl skvělé výkony, v roce 2014 však nebylo ve Francii lepšího brankáře - šestadvacetiletý odchovanec Caen se rozehrál do fenomenální formy, neudělal snad jedinou chybu a potvrdil tak, co se o něm říkalo už delší dobu, totiž že nikdo v Ligue 1 (minimálně od odchodu Huga Llorise) nedisponuje lepšími reflexy. Ospina byl pro změnu jasně nejlepším hráčem Nice a ovládl ligovou statistiku v počtu úspěšných zákroků.


Pravý bek: Serge Aurier (FC Toulouse)

Nikde v sestavě nebylo rozhodování jednodušší. Krajním bekům se letos v Ligue 1 obecně příliš nedařilo, a zejména na pravé straně jako by Francii zasáhla nějaká kletba - jediným dalším borcem, který předváděl stabilně nadprůměrné výkony, byl alžírský reprezentant Aïssa Mandi z Remeše (viz sestava překvapení). Pro Serge Auriera však ani on nemohl představovat reálnou konkurenci.

Teprve jednadvacetiletý talent z Pobřeží Slonoviny zaujal už před třemi lety, kdy v sestupujícím Lens spolu s Raphaëlem Varanem ohromili každého, kdo měl tu možnost je spatřit v akci. Varaneho si následně vytáhl věhlasný Real Madrid a vypadalo to, že druhá polovina talentovaného tandemu zůstane v jeho stínu; uplynulá sezona však potvrdila opak.

Těžko říct, co by si Toulouse bez svého nejlepšího hráče vlastně počalo - Aurier působil naprosto nezničitelným dojmem, bez jakéhokoliv problému zvládal v Casanovově 3-5-2 roli pravého stopera i křídelního hráče, a navrch přidal i šest branek a stejný počet asistencí. Jeho univerzálnost, nadlidská výdrž a překvapivě precizní technika (ve statistice úspěšných přihrávek patřil k absolutní špičce ligy) z něj udělaly jednoho z vůbec nejlepších hráčů, kteří byli letos v Ligue 1 k vidění.


Stoper: Loïc Perrin (AS Saint-Étienne)

Rozhodnutí vynechat v ideální sestavě pařížského kapitána a papírově jednoznačně nejkvalitnějšího středního obránce ve Francii (a zřejmě i na světě), Thiaga Silvu, se nerodilo lehce. Jeho nahrazení Loïcem Perrinem však dává smysl - zatímco Silva měl z individuálního hlediska o něco slabší sezonu než loni, kapitán Saint-Étienne zářil natolik, že jej ve výročním známkování serveru WhoScored.com předběhl pouze Zlatan Ibrahimovic.

Nejenže byl Perrin naprosto bezchybný v defenzivní činnosti (a to doslova - i Silva si připsal několik zbytečných lapsů, ikona Les Verts však celou sezonu působila neomylným dojmem žulové skály); svoje místo v all-stars si vysloužil i šesti vstřelenými góly, což z něj dělá nejužitečnějšího Francouze při standardních situacích v obou vápnech. Navíc je jeho hra nesmírně čistá, téměř gentlemanská, což dosvědčují pouhé čtyři žluté karty.

A především - Loïc Perrin je Saint-Étienne, dokonale zosobňuje všechny hodnoty, kterými se hrdý klub pyšní. Není přeháněním tvrdit, že podobného klubistu a srdcaře by vyvažovali zlatem bez výjimky kdekoliv na světě. Když se Les Verts nedaří, jde příkladem, když jeho tým vyhrává, stoupá jeho forma do závratných výšin.


Stoper: Simon Kjaer (Lille OSC)

Podle většiny komentátorů byl právě Kjaer nejlepším stoperem sezony. Rozhodovat se mezi ním a Perrinem je nemožný úkol, můžeme však předpokládat, že svou roli sehrála i Kjaerova pověst nenaplněného talentu - z Wolfsburgu přicházel s úkolem nahradit vždy spolehlivou stálici Auréliena Chedjoua, což se jevilo jako minimálně odvážný krok. Po této sezoně si však na kamerunského reprezentanta v Lille vzpomene málokdo: urostlý Dán totiž nejenže náročnou misi splnil, ale navíc pod rukama kouče Reného Girarda vyrostl v pravého lídra.

Kjaerovi byla před příchodem na sever Francie vyčítána přílišná labilita a náchylnost ke zbytečným chybám, což v tuto chvíli působí jako nepovedený vtip - v Lille se totiž po celý rok prezentoval jako dokonale klidný, takticky nesmírně vyspělý hráč, který má jedinečný dar být vždy na správném místě. Jeho spolupráce s impulzivnějším a agresivnějším Markem Bašou fungovala přímo fantasticky, což ve spojení s jeho skvělou orientací ve vzduchu (a Enyeamovým čarováním mezi tyčemi) udělalo z obrany Lille nepropustný val.

Rozhodování o stoperské dvojici se vlastně odehrávalo pouze mezi třemi jmény - Perrin, Kjaer i Silva odehráli ukázkové sezony a projevili se jako skuteční dirigenti svých defenziv. Minimálně čestnou zmínku si ale určitě zaslouží i veterán Sebastien Squillaci, který v Bastii chytil druhou mízu a ve vyloženě chaotické obranné fázi působil jako maják jistoty (také byl fanoušky korsického klubu zvolen za nejlepšího hráče ročníku), a také Papy Mison Djilobodji, senegalský generál překvapivě dobře fungující defenzivy Nantes.


Levý bek: Layvin Kurzawa (AS Monaco)

Pozice na levé straně obrany patří v posledních letech mezi nejlepší vizitky francouzské fotbalové školy, a zdá se, že tomu tak bude i nadále - Lucas Digne sice ještě letos plnil roli náhradníka za stárnoucím a chybujícím Maxwellem, jeho potenciální konkurent Layvin Kurzawa však v Monaku prožil úchvatnou sezonu.

Šikovný levý bek, kterého jsme podrobně představovali v seriálu o francouzských talentech, nakonec předčil i ta nejoptimističtější očekávání: k poctivému bránění navíc v jarní polovině sezony přidal i skvělé výkony v ofenzivní fázi, okořeněné čtyřmi góly. Jednadvacetiletý odchovanec knížecího klubu tak v našem hodnocení zastínil Henriho Bédima, zkušeného Kamerunce, který držel nad vodou chaotickou obranu Olympique Lyon.

Druhým jeho konkurentem byl Daniel Wass z Évianu, jehož forma sehrála stěžejní roli v záchraně savojského klubu před sestupovou blamáží. To on byl jasně nejlepším hráčem při klíčové výhře 3:0 v posledním kole na půdě Sochaux, což jen potvrdilo jeho výsadní postavení v kádru Les Roses - kouč Pascal Dupraz jej loni využíval na všech pozicích s výjimkou brankáře, středního obránce a hrotového útočníka, a dánský internacionál byl vždy skvělý, nevypustil snad jediný souboj a navrch zápas co zápas týral soupeřovy obrany svými náběhy, střelami a centry. Nebýt jeho, Évian by v Ligue 1 neměl šanci přežít. Wass tak převzal žezlo týmového zachránce od veterána Cédrika Barbosy, který letos prožil v růžovém dresu svou vůbec první slabší sezonu. V osmatřiceti letech.


Defenzivní záložník: Jérémy Toulalan (AS Monaco)

Stejně jako ve středu obrany, i na pozici defenzivního štítu nakonec v našem výběru ostrouhal hráč PSG - a stejně jako Thiaga Silvu, i Blaise Matuidiho v důsledku potopily o něco slabší individuální výkony než v minulé sezoně. Velkou roli v tom hraje i jeho nová pozice box-to-box záložníka, který se často tlačí až k soupeřovu vápnu; i Matuidi v nejlepší (loňské) formě by však letošního Jérémyho Toulalana překonával jen těžko.

Souboj mezi těmito dvěma borci je téměř symbolický - na jedné straně urostlý, atletický černoch, jehož hra stojí na obrovské fyzické síle, rychlosti a výdrži, na druhé prošedivělý elegán, fotbalový romantik, který vypadá, že často ani pořádně nepropotí dres. Toulalanovým úkolem není deprivovat soupeřovy útočníky naháněním po hřišti, ale hlídat svěřený prostor před stopery, určovat tempo hry a celkově dohlížet na to, aby se hráči kolem něj cítili na svých místech dostatečně pohodlně.

Oba dva letos plnili svá poslání na jedničku, Toulalanův neotřelý, zdánlivě lenivý, přesto však prudce efektivní styl je nicméně ve Francii natolik unikátní, že v optimální formě nemá konkurenci. A letošní Toulalan byl snad ještě lepší než ten neviditelný fantom z Lyonu a Málagy.


Střední záložník: Thiago Motta (Paris Saint-Germain)

Nejlogičtějším krokem by bylo na tomto místě ocenit celou zálohu PSG - spolupráce Matuidiho, Motty a Verrattiho patří k nejlepším na světě, jak jsme popisovali už v souhrnu podzimní části sezony. Pouze italský mladík v závěru sezony začal ztrácet dech, Pařížané jej však perfektně nahradili luxusní lednovou posilou Yohanem Cabayem.

Vybrat z těchto tří právě Mottu dává nicméně dokonalý smysl. Italsko-brazilský středopolař bývá často podceňován a označován za jednoho z papírově nejslabších členů pařížské sestavy, letos však na hřišti působil dojmem Pirla v nejlepší formě - nikdo ve Francii neměl vyšší počet úspěšných přihrávek, nikdo neřídil hru svého týmu suverénnějším způsobem. Přesně seřízený metronom Thiaga Motty tikal od prvního do posledního kola bez jediné závady.

Co se konkurence týče, sluší se zmínit tři jména. Prvním je Idrissa Guéyé, který byl letos nejlepším záložníkem v Girardově 4-3-1-2 a vypadá to, že v Lille co nevidět převezme pozici stále častěji zraněného a stárnoucího kapitána Ria Mavuby (ukazuje se, že potenciál na to má). Dále je tu Joao Moutinho, někdejší portský zázrak, jemuž v Monaku chvíli trvalo rozehrát se k optimálním výkonům, jakmile jich však dosáhl, bylo jasně vidět, proč za něj miliardář Rybolovlev neváhal vysázet v přepočtu zhruba 25 milionů eur.

Největším Mottovým vyzyvatelem však byl Grégory Sertic z Bordeaux. Čtyřiadvacetiletý odchovanec Les Girondins zářil už na podzim, v roce 2014 se však naplno zařadil mezi největší ligové klenoty - po odchodech Jaroslava Plašila s Ludovicem Obraniakem, do té doby jediných kreativních hráčů v kádru Francise Gillota, dokázal zaujmout jejich roli a připsal si hned sedm asistencí. V tomto ohledu nebyl na jaře ve Francii nikdo lepší.


Ofenzivní záložník: Rémy Cabella (Montpellier HSC)

Rolland Courbis, charismatický kouč bez jasného rukopisu, Montpellier na jaře povzbudit nedokázal. Nelehký úkol zachránit provinční tým v nejvyšší soutěži tak opět zůstal na bedrech Rémyho Cabelly, a talentovaný univerzál se s ním popral snad ještě lépe než za vlády Jeana Fernandeze - nebýt jeho, Les Pailladins by se nyní nejspíš připravovali na druhou ligu.

Žádný hráč Ligue 1 neměl na hru a výsledky svého týmu takový vliv jako právě Cabella. Benjamin Stambouli, Geoffrey Jourdren, Morgan Sanson a začátkem jara i vysoce ceněný Mbaye Niang nehráli špatně, ale nakonec se tíha odpovědnosti vždy svalila na ramena mladého odchovance - a Cabella v těchto nelehkých podmínkách exceloval. Čtrnáct branek a osm asistencí v jednom z nejslabších týmů ligy hovoří za vše.

Velkou pochvalu za uplynulý ročník zaslouží i marseilleské duo sígrů Mathieu Valbuena a Florian Thauvin, stejně jako zřejmě nejpodceňovanější hráč ligy, Yann Joufre z Lorientu (6 branek a 7 asistencí), avšak Cabellovu pozici v našem all-stars nakonec nedokázal ohrozit ani jeden z nich. Čtyřiadvacetiletý pravák byl od prvního do posledního kola zkrátka excelentní.


Ofenzivní záložník: James Rodríguez (AS Monaco)

Zatímco o nominaci Rémyho Cabelly nebylo pochyb, boj o pozici druhého ofenzivního univerzála zůstával dlouho otevřený - James Rodríguez, nebo Romain Hamouma (Saint-Étienne)? Oba borci mají za sebou výborné sezony, nakonec však rozhodl fakt, že zatímco Hamoumovy výkony byly do značné míry závislé na jeho souhře s Benjaminem Corgnetem (což platí i obráceně), James na jaře platil za dost možná nejlepšího ofenzivního hráče celé ligy. Také si na své konto připsal rekordních 12 asistencí.

Dalšími kandidáty na tuto pozici bylo lyonské duo Clément Grénier, Yoann Gourcuff; Jamesova forma je však ve druhé polovině sezony suverénně převálcovala. Stále teprve dvaadvacetiletý Kolumbijec má podle všeho parádně nakročeno stát se skutečnou superhvězdou světového fotbalu. Tato investice se Monaku beze zbytku vyplatila.


Hrotový útočník: Alexandre Lacazette (Olympique Lyon)

36 ligových startů, 81 střel, 15 branek (27% celého týmu), průměrně 193 minut na gól. Odchod klíčového forvarda Lisandra Lopeze se nakonec Lyonu povedlo vyřešit bez utracení jediného eura - Alexandre Lacazette, jeden z nejzářivějších produktů věhlasné akademie Les Gones, se svého nelehkého úkolu zhostil s bravurou, kterou by mu mohli závidět i mnohem zkušenější forvardi.

Lacazette sice v juniorských kategoriích hrával na křídle, jeho přerod v hrotového útočníka však proběhl tak hladce, že vlastně nebylo o čem pochybovat (Vincent Aboubakar má své místo v sestavě překvapení). Možná kdyby Monaco angažovalo Dimitara Berbatova už v létě, byla by situace jiná; někdejší nejlepší střelec Premier League byl ve druhé části sezony nezastavitelný, podával suverénnější výkony než podzimní Radamel Falcao, a jeho 5 gólů v posledních čtyřech kolech svědčí o tom, že se napřesrok může zařadit k největším ligovým klenotům. Představa útočného tandemu Berbatov - Falcao je dechberoucí.

Otázkou zůstává, jestli by do boje o ideální sestavu nepromluvil i Cheick Diabaté, kdyby jej netrápila zranění; malijský obr v dresu Bordeaux zakončil sezonu s nejlepším poměrem vstřelených gólů a odehraných minut ze všech hráčů soutěže. Navíc se opět potvrdila jeho už tradiční potence s blížícím se závěrem sezony, když mezi 33. a 37. kolem vstřelil sedm gólů; finální duel však byl nucen vynechat.

Důstojnými náhradníky jsou i Salomon Kalou, který de facto sám táhl ofenzivu třetího Lille, znovuzrozený Mevlüt Erding (Saint-Étienne), nakonec neúspěšný zachránce Marseille André-Pierre Gignac, a také Edinson Cavani, nejdražší fotbalista historie Ligue 1, který si sice na jaře stěžoval na nezvyklou pozici pravého křídla, i přesto však podával konstantně kvalitní výkony. A když už jsme u útočné fáze PSG, musíme zmínit v první řadě jedno očekávané jméno..


Hrotový útočník: Zlatan Ibrahimovic (Paris Saint-Germain)

Tady skutečně není o čem mluvit: oficiální cena pro nejlepšího hráče sezony je v tomto případě plně zasloužená. 'Ibra' sice vsítil méně gólů než loni (26, loni 30), stal se však mnohem týmovějším hráčem - jeho 11 asistencí překonal pouze James Rodríguez (12). Švédskému fantomovi bude v říjnu už 33 let, přesto to však vypadá, že je ve vrcholné formě - a co především, je šťastný. Nekompromisní, sobecký, narcistický naháněč trofejí se pod Laurentem Blancem proměnil v plnohodnotného týmového hráče.

Kromě toho se sluší poznamenat, že ve všech soutěžích zaznamenal Ibra celkem 41 gólů, což je zároveň klubový rekord. S Davidem Beckhamem to bohatému majiteli Nasseru Al-Khelaifimu nevyšlo, Ibra by však v Paříži skutečně mohl zůstat i po skončení aktivní kariéry - vše nasvědčuje tomu, že se ještě nikde necítil lépe. Už teď je pařížskou legendou.

A vypadá to, že na tom nic nezmění ani jeho veřejně vyjádřené přání zahrát si jednou za Celtic Glasgow.


Trenér: Laurent Blanc (Paris Saint-Germain)

Už výše jsme se zmínili o tom, že hráči jako Thiago Silva, Marco Verratti, Blaise Matuidi nebo Maxwell zažili letos individuálně slabší sezony. O to obdivuhodnější je fakt, že PSG Laurenta Blanka funguje lépe než u všech jeho předchůdců: vůbec poprvé v novodobé historii připomínal tento soubor svéhlavých individualit skutečný tým. Blanc ukojil největší přání katarských majitelů a začal se soustředit více na Evropu, což vedlo k několika trestuhodným zaváháním v domácí soutěži..

..i přesto však Pařížané nasbírali 89 bodů, což je absolutní rekord Ligue 1, stejně jako 27 vítězství. Všeobecně se očekávalo, že katarští majitelé půjdou v létě po Arsene Wengerovi, Blanc si však za letošní výkony vysloužil prodloužení smlouvy - větší ocenění v této situaci neexistuje. Vedení klubu vypadalo dlouho na vážkách; možná je přesvědčil Blancův odvážný tah posunout Javiera Pastoreho na pozici středního záložníka. Tehdy se totiž ukázalo, že co se taktické erudice týče, může se bývalému kouči Les Bleus ve Francii rovnat málokdo. Nebo možná vůbec nikdo.

Talentovaných koučů jsme letos viděli více, ať už mluvíme o strůjci bastijského úspěchu Frédériku Hantzovi, Christophe Galtierovi ze Saint-Étienne, nebo lyonské dvojici - skvělou sezonu měli jak Rémi Garde, tak jeho čerstvý nástupce, Hubert Fournier (Remeš). Reálnou konkurenci pro Blanka však představoval pouze René Girard, někdejší strůjce historického titulu s Montpellierem, pod jehož rukama zažilo Lille totální proměnu - z týmu, který se snažil vždy kontrolovat hru, ale často umíral na krásu, je najednou celek, který se nebojí hrát vyloženě na defenzivu ve jménu smrtící efektivity. Girard odehrál prakticky celou sezonu s patnácti hráči a může si gratulovat, že se mu vyhýbala zranění, to však jeho obrovský úspěch nijak nesnižuje.

Slušelo by se také vyseknout poklonu Claudiu Ranierimu. Jeho Monaco možná odpadlo z boje o titul příliš brzy, je však nutné uvědomit si, že předsezonní cíl - tedy kvalifikaci do Ligy mistrů - italský stratég splnil s pohodlným náskokem. Je hořkou ironií, že vedení knížecího klubu po sezoně vyhodilo zkušeného kouče, který tým dovedl v nováčkovské sezoně na druhé místo v lize za suverénním, neporazitelným hegemonem, a nedostal šanci ukázal se v Evropě, aby přivedlo nezkušeného kouče, který dovedl svůj tým (Sporting Lisabon) po katastrofální sezoně na druhé místo v lize za suverénním, neporazitelným hegemonem, a nedostal šanci ukázat se v Evropě.



Sestava překvapení

Obě doplňující sestavy respektují rozestavení 4-3-3 se čtyřmi obránci, třemi středními záložníky a třemi forvardy.


Brankář: Yohann Pelé (FC Sochaux)

Kdybychom tento výběr sestavovali o Vánocích, mezi tyčemi by se objevil Danijel Subašić, neznámé a nevýrazné jméno za desítkou monackých hvězd. Během podzimní části sezony nepřitahoval pozornost, neuchvacoval publikum krkolomnými robinzonádami, byl ale spolehlivý a Monaco s ním v zádech působilo jako vážný kandidát na titul. Jarní sešup formy však zřejmě definitivně stvrdil osud chorvatského gólmana, jehož v létě nejspíše nahradí ex-barcelonský Víctor Valdés.

Vážnějším kandidátem byl Mamadou Samassa, malijský reprezentant z Guingampu, který na sebe nejvíce upozornil skvělým výkonem ve vítězném finále Coupe de France. Samassa nepůsobil v ligové sezoně úplně suverénním dojmem, když ale došlo na lámání chleba, byl neprůstřelný. Na podzim plnil pouze roli dvojky za Guy N'Dy Assembém, jeho jarní forma však nenechala nikoho na pochybách o tom, že na Ligue 1 bezesporu má. Obrana ÉAG působila v 'jeho' fázi sezony daleko jistějším dojmem.

Oba dva se však nakonec museli sklonit před Yohannem Pelém, lednovou posilou Sochaux, jejíž příběh má téměř hollywoodské parametry: někdejší zlaté dítě francouzského fotbalu bylo bez práce od května 2012, kdy jeho smlouvu ukončilo Toulouse. To mu bylo 29 let. Zdálo se, že jej obrovské zdravotní problémy na hřiště už do konce života nepustí, téměř dvoumetrový habán se však dal do pořádku a vysloužil si důvěru kouče Hervého Renarda. O tom, jestli byla jeho půlsezona o Les Lionceaux úspěšná nebo ne, vypovídá tato statistika: po 23 zápasech měl tradiční klub vůbec nejhorší obranu soutěže, když inkasoval 44 gólů. Poté se mezi tyče postavil Yohann Pelé, a ve zbývajících 15 duelech kapituloval sedmnáctkrát.


Obrana: Aïssa Mandi (Stade de Reims), Jérémy Sorbon (En Avant Guingamp), Stophira Sunzu (FC Sochaux), Pape Souaré (Lille OSC)

Obrana Remeše měla skvělou reputaci už před dvěma lety v Ligue 2 - tehdy se mluvilo o skvělé stoperské dvojici Mickaël Tacalfred - Anthony Weber. Letos je však oba dokonale zastínil Aïssa Mandi, jeden z nejlepších mužů úspěšného Fournierova týmu: tento Alžířan byl skvělý v obraně a zároveň poskytoval vítanou podporu mrtvolné útočné fází. Na jaře šly jeho výkony oproti podzimu lehce dolů, místo v sestavě překvapení si však i přesto plně zaslouží.

Stoperskou dvojici by docela dobře mohli tvořit dva hráči Guingampu, Jérémy Sorbon a Christophe Kerbrat. Zkušeného Sorbona jsme chválili už po podzimní části sezony, kdy se Kerbrat (i přes několik vyloženě vynikajících výkonů) stále coby původní profesí záložník potýkal s nezvyklou rolí ve středu obrany; na jaře se však jejich výkony vyrovnaly, a rozhodování o zařazení do této sestavy tak bylo do značné míry pověstným hodem mincí. O místo druhého stopera se ucházel i Moustapha Bayal Sall, urostlý, vyloženě silový fotbalista, který po Perrinově boku rozkvetl v obraně Saint-Étienne do nečekaných výšin. Fanoušci Les Verts zřejmě nečekali, že najdou spolehlivou náhradu za odcházejícího Kurta Zoumu přímo ve stávajícím kádru.

Jasnou jedničkou mezi středními obránci je však Stophira Sunzu, a to i přesto, že do Sochaux přišel až v lednu. Hervé Renard v jeho případě částečně sázel na jistotu, Sunzua dobře znal ze svého fenomenálního zambijského tažení za trofejí pro vítěze Poháru afrických národů v roce 2012, avšak očekávalo se, že mu přechod z konžského TP Mazembe do evropského vrcholového fotbalu bude přece jen chvíli trvat. Sunzu, kolem nějž před dvěma lety údajně kroužil i Arsenal, byl však famózní od samého začátku - chaotická obrana dostala pod jeho vedením pevný řád, a kdyby se Les Lionceaux nakonec zachránili, byla by to do značné míry jeho zásluha. Jeho čtyři branky totiž přinesly Renardovu týmu sedm bodů. Možná, že kdyby pravidla dovolovala rozhodovat o osudu sezony v penaltovém rozstřelu, zopakoval by si vítěznou trefu ze slavného zambijského finále..

Pozici levého beka v našem výběru zaujímá Pape Souaré z Lille, třiadvacetiletý Senegalec, jehož výkony razantně poskočily pod vedením Simona Kjaera (viz výše). Souaré střídal lepší zápasy s horšími, pokud si však uvědomíme, že naskočil do sestavy Les Dogues jako vlastně bezejmenná náhrada za juniorského mistra světa Lucase Digneho a velkou měrou přispěl k celkově lepšímu fungování defenzivy, nezbývá než smeknout. Totéž platí i pro Raphaëla Guerreira, který často držel nad vodou akcie Lorientu; jeho výkony se však nakonec ukázaly jako příliš nevyrovnané.


Záloha: Giannelli Imbula (Olympique Marseille), Jordan Ferri (Olympique Lyon), Prince Oniangué (Stade de Reims)

Střed zálohy byl (spolu s hrotem útoku) jediným skutečně funkčním místem letošní marseilleské sestavy. Pochvalu si tak zaslouží jak Giannelli Imbula, tak i Alaixys Romao, podceňovaný tožský univerzál, jehož zodpovědné a spolehlivé výkony však dávají fanouškům Les Phocéens vzpomenout na oslavované dělníky let nedávno minulých, Stéphane Mbiu, Alou Diarru a Lorika Canu. Romao je schopný odvést obrovské penzum práce jako defenzivní štít i stoper a jeho profesionální přístup a oddanost z něj dělají ideálního týmového hráče (vzpomeňme, jak dříve zcela sám držel pohromadě zálohu Lorientu, zatímco před ním útočilo hned pět spoluhráčů).

Skutečným překvapením však byl Imbula. Jako jasně nejlepší hráč úspěšné druholigové sezony Guingampu měl už v létě vybudované slušné renomé, málokdo však čekal, že jeho přechod rovnou do základní sestavy ambiciózního velkoklubu proběhne tak hladce. Rodák z belgického Vilvoorde byl skvělý směrem dozadu i dopředu a jeho vytříbená technika a schopnost přesně doručit balon na jakékoliv místo na hřišti připomínaly nejlepší léta stárnoucí opory Benoïta Cheyroua.

Dalším mladíkem, který prožil průlomovou sezonu, byl lyonský Jordan Ferri. Jméno tohoto dvaadvacetiletého odchovance bývá ve výčtu talentů současné skvělé generace Les Gones často opomíjeno, Ferri však na jaře doslova explodoval - od 25. kola byl pevnou součástí základní sestavy Rémi Gardeho, výrazně pomohl vytáhnout Lyon z podzimního desátého místa na konečné páté, a svými výkony zastínil i oslavovaného kapitána Maxima Gonalonse. Vůbec nejlépe to bylo vidět při domácí výhře nad PSG: mladý středopolař byl nejlepším mužem na hřišti a jako bonus vstřelil nádherný rozhodující gól. Pro Huberta Fourniera, nového kouče Lyonu, bude Ferri v nadcházející sezoně klíčovým hráčem.

O poslední místo ve středu pole svedly pomyslný boj hned tři opory Fournierova loňského týmu, překvapivě dobře hrající Remeše. Rozhodování bylo skutečně nelehké: Zaslouží si vyzdvihnout spíše Mads Albaek, skvělá letní posila z dánského Midtjyllandu, nebo Grzegorz Krychowiak, jehož skvělé vůdcovské výkony z něj udělaly trenérův první lyonský cíl v případě očekávaného Gonalonsova odchodu? Volba však nakonec padla na Prince Onianguého, největší hvězdu v týmu bez hvězd, který ze své pozice na vrcholu záložního trojuhelníku vsítil skvělých 10 gólů. V Remeši, která se na každou branku ohromně nadře, je to ohromující výkon; vždyť i tak nepochybně talentovaný forvard jako Nicolas De Préville zavěsil pouze pětkrát. Jelikož Remeš nemá hráče, kteří by dokázali pravidelně zásobit útočníky gólovými pasy, působila Onianguého střelecká forma jako dar z nebes.

Dalšími náhradníky za vybranou trojici byli renneští mladíčci Tiémoué Bakayoko a Abdoulaye Doucouré, které se napřesrok rozhodně vyplatí sledovat (spolu se stoperem Cédrikem Hountoundjim platili za nejzářivější nová jména vyhlášené bretaňské akademie), nadějný Morgan Sanson z Montpellieru (ten ale potřebuje ukázat stabilnější formu), a také dva ofenzivnější fotbalisté, znovuzrozený brazilský univerzál Jussie (Bordeaux) a rtuťovitý levý křídelník Nicolas Benezet (Évian).


Útok: Emmanuel Riviére (AS Monaco), Vincent Aboubakar (FC Lorient), Mustapha Yatabaré (En Avant Guingamp)

Na jaře už to sice nebyl ten Riviére, který v úvodu sezony působil dojmem, že by snad dokázal střílet góly i z vlastního vápna, v součtu celé sezony si však čtyřiadvacetiletý univerzál i přesto zaslouží velký aplaus. S deseti brankami nejlepší střelec Monaka se nakonec vyprofiloval jako hráč, jehož výkony rostou s kvalitou týmu: zatímco v Saint-Étienne a Toulouse tíhu odpovědnosti nezvládl, v bohatém a silném AS, kde od něj vlastně nikdo nic moc neočekával, konečně našel půdu pod nohama.

Skutečnou hvězdou a největším překvapením celé sezony byl však Vincent Aboubakar, dvaadvacetiletý Kamerunec, který svými šestnácti góly (a šesti asistencemi) dal fanouškům Lorientu vzpomenout na nejlepší léta Kévina Gameira. O Aboubakarově talentu se vědělo už delší dobu, v roce 2010 byl dokonce ještě jako osmnáctiletý nominován i na mistrovství světa, průlomovou sezonu však zažil až po přesunu z Valenciennes do oranžové části Bretaně. Rychlý, silný a technicky překvapivě dobře vybavený forvard nejspíš u Les Merlus dlouho nevydrží.

Třetím útočníkem do party je Mustapha Yatabaré, který sice táhnul Guingamp už ve druhé lize, málokdo však věřil, že na své výkony dokáže navázat i v té první. Malijský šutér se však mezi elitou rozhodně neztratil, skóroval hned jedenáctkrát (což je téměř třetina všech branek ÉAG) a jeho zabijácké hlavičky sloužily jako nesmírně účinná zbraň Gourvennecova týmu. Zejména doma na Stade du Roudourou byl k nezastavení - na jeden gól potřeboval pouhých 140 minut.

Jako náhradu zmíníme tentokrát čtyři jména; nejblíže do sestavy měl Ola Toivonen, kterému se podařilo oprášit pravěké umění známé jako "dávat góly v útoku Rennes" (naposledy se to před čtyřmi lety povedlo Asamoahu Gyanovi). Šikovný Švéd však odehrál ve Francii pouze půlku sezony, což platí i pro Majeeda Warise, ghanského reprezentanta, který sice Valenciennes nakonec nezachránil, ale devíti góly v šestnácti zápasech si alespoň (zřejmě) vykopal pozvánku na mistrovství světa (totéž lze říct i o jeho krajanu Jordanu Ayewovi, který odešel z Marseille hostovat do Sochaux a v závěru sezony se rozehrál do skvělé formy). Čestné uznání zaslouží také jiný Afričan, Serge Gakpé z Toga, který na jaře po "odstavení" Filipa Djordjeviće (o kterém ještě bude řeč) gólově táhnul Nantes.


Trenér: Jocelyn Gourvennec (En Avant Guingamp)

Dvaačtyřicetiletý Gourvennec, pro nějž je Guingamp první trenérskou štací, dostal před sezonou jediný úkol - udržet podceňovaného nováčka mezi elitou. Nakonec se mu to nejenže podařilo, ale jako bonus přidal i atraktivní hru a trojnásobné zesměšnění lokálního rivala z Rennes, přičemž to poslední přišlo ve finále Coupe de France. Guingamp se s nejslavnějším bretaňským klubem v téže fázi poháru utkal už v roce 2009, a i tehdy odešel ze hřiště jako vítěz. Mohli si snad jeho fanoušci přát lepší rok?

Jistě, v lize to místy skřípalo a dostavila se i dlouhá hluchá období (což je vzhledem k šířce a zkušenostem kádru zcela pochopitelné), jakmile však šlo do tuhého, hráli borci v černo-červených dresech jako z partesu. Ve vzpomínaném finále byl na hřišti prakticky jen jeden tým. Právě nečekaný zisk trofeje převážil misky vah na Gourvennecovu stranu; jinak totiž tato charakteristika sedí i na Michela Der Zakariana a jeho Nantes. Všichni nováčci byli letos skutečně vítaným osvěžením soutěže.

Ačkoliv to tak při pohledu na tabulku příliš nevypadá, měli bychom na tomto místě zmínit i Alaina Casanovu. O jeho odvážném pokusu vybudovat z Toulouse tým hrající "italský" systém 3-5-2 (3-4-1-2) jsme psali už v podzimním souhrnu, nyní tedy můžeme holohlavému kouči vyseknout pochvalu za to, že ze své vize po celou sezonu nesešel, přestože Toulouse střídalo skvělé zápasy s těmi vyloženě hororovými. Les Violets vždy stavěli na skálopevné obraně a chyběl jim produktivní útok, letos tomu však bylo přesně naopak - vůbec poprvé pod Casanovovým vedením Toulouse herně bavilo.

Rozhodnutí odklidit na lavičku zkušeného stopera Jonathana Zebinu a katastrofální propad formy gólmana Aliho Ahamady (viz dále) se spolu s přivykáním na úplně nový systém bránění podepsaly pod 53 inkasovaných gólů, což je skutečně monumentální číslo - stejně jako ligový rekord 77 žlutých karet. Casanovův nový systém však staví zejména na kontrole míče a útočné potenci, a z tohoto pohledu to fialovým fungovalo - pouze PSG a Monaco měli vyšší průměrné procento držení balonu než právě Toulouse (55%), které zaznamenalo také statisticky pátou nejvyšší úspěšnost přihrávek.

Strašidelné domácí výsledky dávají jasně najevo, že snažit se prorazit s takto progresivní hrou v brejkově založené Ligue 1 je minimálně hodně odvážné, pokud tedy nemáte k dispozici kádr jako PSG, Monaco, Marseille a Lyon. Fakta však mluví jasně: Casanova měl po ruce jednoznačně nejslabší Toulouse od památné "Gignacovy" pohárové sezony 2008/09, a přesto s ním dokázal skončit devátý. Předchozí léta? 14. místo, 8., 8., 10.



Sestava zklamání

Brankář: Ali Ahamada (FC Toulouse)

Kdybychom vyhlašovali cenu pro největší zklamání sezony, s velkým náskokem by ji získal Ali Ahamada, někdejší hvězda Toulouse, jejíž pád ze slávy byl v minulé sezoně rychlejší než u britských hudebních trendů z roku 2007.

Stále teprve dvaadvacetiletý gólman disponuje ohromným talentem, k zemi jej však sráží nezvyklá nevyrovnanost, což je na jeho pozici pochopitelně velký problém. Snad nejlépe to bylo vidět ve druhé polovině října, kdy nejprve skvělým výkonem vychytal vítězství 2:1 na půdě Remeše, aby o se týden později katastrofálními hrubkami podepsal pod čtyři z pěti góly při domácí prohře 0:5 s Rennes. Casanovovi tak v zimě došla trpělivost a na Stade Municipal přivedl z druholigového Le Havru pouze o půl roku staršího Zacharie Bouchera, který Ahamadu poprvé vystrnadil z brány ve 22. kole a od té doby už jej na hřiště nepustil.

A můžeme se pozastavit také u Sergia Romera, který je sice argentinským reprezentantem, v Monaku se však do hry dostal až v úplném závěru sezony, kdy už měl knížecí klub matematickou jistotu Ligy mistrů. To samozřejmě nemusí být jeho vina, nicméně vzhledem k tomu, že přicházel za účelem vystřídat mezi tyčemi neznámého a pouze lehce nadprůměrného Danijela Subašiće, nejde o zrovna lichotivou statistiku.


Obrana: Gary Kagelmacher (FC Valenciennes), Milan Biševac (Olympique Lyon), Mathieu Peybernes (FC Sochaux), Jérémy Morel (Olympique Marseille)

U obránců takto jasná situace nepanovala. Milan Biševac rozhodně nebyl tím generálem, který by vachrlatou lyonskou defenzivu po odchodu Dejana Lovrena pozvedl zpět na špičkovou úroveň, a zůstal hluboko ve stínu mladého odchovance Samuela Umtitiho; jeho výkony místy daly připomenout na poslední sezony holohlavého ex-kapitána Crise, který v závěru svého lyonského angažmá děsil spíše vlastního gólmana než soupeřovy útočníky. Druhým stoperem našeho výběru je Mathieu Peybernes, který to vlastně "odskákal" za celou defenzivu Sochaux; poté, co se na podzim přímo podepsal pod hrozivé debakly od PSG a Toulouse, jej Hervé Renard v roce 2014 nenasadil už ani jednou. Pokárání však zaslouží i Cédric Kanté, Carlao a vůbec všichni obránci Les Lionceaux s výjimkou tradičně výborného Sébastiena Corchii (ten však pod Renardem hrával v záloze) a jarní komety Stophiry Sunzua.

Největší "přetlak" byl na pozici pravého beka, kde by si pomyslný palec dolů zasloužili jak Gregory Van der Wiel, tak Christophe Jallet, díky jejichž matným výkonům byl tento post prakticky jedinou slabinou jinak dokonale šlapajícího PSG. Skutečný výbuch to však z jejich strany nebyl, což už neplatí o valencienneské anabázi Garyho Kagelmachera - rtuťovitý Uruguayec ani náznakem nepřipomínal toho hráče, který strávil čtyři roky v béčku Realu Madrid a loni patřil k největším oporám druholigového vítěze z Monaka.

U Marseille je situace o něco složitější; obrana Olympique fungovala podle statistik solidně, téměř všechny opory však prožily sezonu hluboko pod svými možnostmi, což platí zejména pro Nicolase N'Kouloua a částečně i gólmana Steveho Mandandu. Ani jeden ze dvou levých beků se směrem dozadu zrovna nepřetrhl, zatímco však mladý Benjamin Mendy příkladně pracoval alespoň v ofenzivě, zkušený Jérémy Morel působil vyloženě matným dojmem. A to i přesto, že byl v závěrečné třetině sezony pravidelnou součástí základní sestavy a "svezl" se tedy s povedeným finišem přístavního klubu.

(Jonathana Zebinu, loni jednoho z nejlepších stoperů ligy, nezmiňujeme proto, že jej na lavičku vytlačilo rozhodnutí kouče Casanovy, nikoliv jeho vlastní špatné výkony. Totéž platí i pro renneského Johna Boyeho, který byl na podzim tři měsíce zraněný.)


Záloha: Marvin Martin (Lille OSC), Benoït Pedretti (AC Ajaccio), Miloš Krasić (SC Bastia)

Kdyby nevědoucím fanouškům Bastie v tuto chvíli někdo řekl, že před čtyřmi lety byl Miloš Krasić oporou CSKA Moskva, srbským reprezentantem na mistrovství světa a jedním ze 100 nejlepších hráčů na světě podle magazínu FourFourTwo, nejspíš by ho rovnou zavřeli do blázince. V devětadvaceti letech vypadá balkánský křídelník prakticky na odpis, na jaře už jej kouč Frédéric Hantz raději ani nepouštěl na hřiště, a v létě se tak bez fanfár vrátí z korsického hostování zpět do Turecka. Tohle byl opravdu exemplární výbuch.

U Marvina Martina by podobná slova byla příliš silná; vlastně se dá říci, že kdyby bývalá hvězda Sochaux nastupovala v klasické záložní trojici, dala by se její sezona hodnotit pozitivně. Jenže Martin nastupoval na pozici trequartisty v Girardově 4-3-1-2, kde jeho úkolem nebylo pouze posouvat míč na nejblíže postaveného spoluhráče, ale skutečně vymýšlet a tvořit hru. A to je přesně to, co někdejší supertalent evidentně zapomněl. Že nedává žádné góly, to by se ještě dalo nějak přejít, jenže on u nich ani neasistuje - a protože vzhledem ke své pozici na hřišti ani příliš nebrání, je Lille vlastně dokonale k ničemu. Většinu práce za něj odedřel spolehlivý veterán Florent Balmont.

Co se ofenzivní zálohy týče, zmínku si zaslouží i extrémně talentovaný Lucas Ocampos, který však v současném Monaku nemá příliš místa (začátkem sezony to zkoušel na křídle, ale po přechodu na 4-3-1-2 byl odklizen na lavičku), překvapivě matný alžírský génius Ryad Boudebouz (Bastia), nepříjemně stárnoucí Julien Féret, který se v Rennes před očima měnil v dalšího Jérome Leroye (a v létě si bude hledat nové angažmá), nebo Alain Traoré, který v Lorientu prožil svoji nejslabší sezonu v Ligue 1.

Kvůli vyváženosti vybrané sestavy se však na třetím místě musel objevit někdo defenzivnější, a volba nakonec padla na Benoïta Pedrettiho: už třiatřicetiletý někdejší kapitán Auxerre proslul skvělou technikou a úchvatnými přímými kopy, mizérie Ajaccia však dopadla i na něj a zdá se, že dobám jeho slávy už definitivně odzvonilo. Dlouho byl "favoritem" na tuto pozici nanteský supertalent Jordan Veretout, který si na prvoligový fotbal zvykal obtížněji, než se očekávalo; zatímco však na podzim jeho roli plnil skvělý Lucas Deaux, finiš sezony byl v jeho podání mnohem lepší a není důvod nepředpokládat, že v té následující už Les Canaris opět potáhne.


Útok: Nélson Oliveira (Stade Rennes), Djibril Cissé (SC Bastia), Darío Cvítanich (OGC Nice)

Kategorie "útočníci, kteří zůstali za očekáváním" bývá tradičně tou nejnabitější ze všech, a letošek není výjimkou. Počítejte s námi: Guillaume Hoarau, kterému epizoda v Číně skutečně neprospěla a do Bordeaux se tak vrátil pouze stín kdysi obávaného hlavičkáře. Gaëtan Charbonnier, neviditelný muž na hrotu Remeše. Emmanuel Mayuka, kterého k lepším výkonům neprobudil ani starý známý Hervé Renard. Jean-Christophe Bahébeck, který si na hostování Valenciennes mohl vykopat místo v prvním týmu PSG, ve skutečnosti jej však na hřišti předčil i stoletý Grégory Pujol. Saber Khalifa, loni v dresu Évianu jeden z nejlepších útočníků ligy, letos obtloustlý přízrak na lavičce Marseille. Souleymane Camara, který měl v Montpellieru vždy jeden skvělý měsíc a devět špatných, letos však to druhé číslo zaokrouhlil na deset. Jérémy Ménez, který přestal existovat.

Široký výběr, že? My se však rozhodli vypíchnout jiná tři jména, jejichž nositelé by nejspíš dali cokoliv za to, aby tato sezona vůbec neexistovala: Nélson Oliveira, který přicházel do Rennes jako mimořádně talentovaný kandidát na místo v portugalském národním týmu, hrál však tak špatně, že si dokonce vysloužil veřejnou kritiku jinak velmi diplomatického kouče Philippe Montaniera. Djibril Cissé, který se v lednu vrátil do Francie, aby zde dosáhl mety 100 vstřelených gólů, po několika dýchavičných výkonech na hrotu Bastie byl však v tichosti rychle odklizen na lavičku. (Na podzim pro změnu podobně vyhořel Claudiu Keserü, takže můžeme s klidem prohlásit, že kdyby si branky v Bastii nemusel rozdělovat celý tým, zaútočili by Korsičané na poháry.) A Darío Cvitanich, nejkřiklavější symbol letošního úpadku Nice, které v roce 2014 dalo pouze 12 branek a v celé sezoně rozdalo soupeřovým gólmanům neuvěřitelných 18 čistých kont. V následující kategorii to za Cvitanichovu impotenci "slíznul" trenér Claude Puel.


Trenér: Ariel Jacobs (FC Valenciennes)

O neúspěšných anabázích Jeana Fernandeze (Montpellier) a Élieho Baupa (Marseille) jsme psali už dříve v samostatném článku; tito dva veteráni by byli spolu s Fabriziem Ravanellim (Ajaccio) nejsnadnějším cílem. Rozhodli jsme se však udělit tuto anti-cenu trenérovi, který se svým klubem strávil minimálně celou polovinu sezony..

..což nás přivádí ke jménu Ravanelliho nástupce, Christiana Bracconiho. Rozhodnutí vystřídat naprosto nezkušeného kouče dosavadním šéfem juniorky dává minimální smysl, a v Ajacciu na to také dojeli: Bracconi, který převzal tým na začátku listopadu, s ním nakonec prosvištěl sezonou až k celkovému skóre čtyř výher a 23 získaných bodů. Pro srovnání uveďme, že AC Arles-Avignon ve své legendárně tragické sezoně 2010/11 vyhrálo třikrát a bodů vydolovalo 20.

Ajaccio nejenže málem vyrovnalo rekord pro nejslabší tým v novodobé historii Ligue 1, ale navíc jeho hráči jako by zapomněli, co je nejdůležitější a nejvíce hýčkanou klubovou hodnotou - příkladná bojovnost. Korsičané působili na hřišti nezvykle rezignovaným dojmem (také je Bracconi v médiích neustále burcoval, čímž se ukázalo, že jako trenér-motivátor se nejspíš neuživí), a na to, že jim bývalý excelentní útočník Ravanelli ordinoval hrát totální beton, překvapivě selhávali i před vlastní bránou. Když takto ultimátně defenzivně zaměřený tým, jištěný jedním z nejlepších gólmanů ligy v životní formě, inkasuje v sezoně nejvíce branek ze všech, něco je nejspíš špatně. V Ajacciu zkrátka vládl totální chaos, nefungovalo vůbec nic, a že sestup o patro níže definitivně stvrdila prohra v korsickém derby s Bastií, je už jen pomyslnou třešničkou na tomto zkaženém dortu.

Přesto však nemůžeme Bracconiho označit za trenérské zklamání, jednoduše proto, že od něj nikdo nic moc ani neočekával. To u Ariela Jacobse, který po dlouhých devíti letech dovedl Valenciennes do druhé ligy, je situace jiná. V podzimním souhrnu jsme zkušeného Belgičana chválili, neboť Les Athéniens pod jeho vedením zaznamenali viditelný progres (oproti úvodu sezony, kdy u lavičky ještě stál Daniel Sanchez); nakonec se však ukázalo, že šlo o typický vedlejší efekt rychlého nadšení. Na jaře hrálo Jacobsovo Valenciennes už zase hrůzostrašně.

Tahle proměna je o to bizarnější, že zimní přestupové období zvládli v Normandii na jedničku - příchody Carla Medjaniho a Majeeda Warise byly trefou do černého a oba hráči se okamžitě stali největšími oporami týmu. Na výsledcích se to však neprojevilo, a fanoušci na Stade du Hainaut navíc museli přetrpět odklon od tradičního ofenzivního fotbalu směrem k nefunkční "údržbářské" nudě. Jacobs to určitě neměl lehké, letní výprodej se pro chudý klub ukázal být zkrátka příliš brutálním, ale takovýhle krach nečekal asi nikdo. Valenciennes zakončilo sezonu sedmi prohrami v řadě a získalo nakonec pouze 29 bodů, což rozhodně není jediná věc, která fanouškům připomněla loňskou mizérii Stade Brestois.

Příliš nepřesvědčil ani Philippe Montanier, o němž bude řeč ještě v druhé části souhrnu, a také Claude Puel, jehož Nice se propadlo z loňského čtvrtého místa na letošní sedmnácté. Obrana v čele s fantomem Ospinou opět fungovala obstojně, to je však z pozitiv prakticky vše: zisk 42 bodů je nejnižší od roku 2002, a alarmující cifra 30 vstřelených gólů napovídá, kde leží kámen úrazu. Žádný tým Ligue 1 nebyl v uplynulé sezoně tak zoufale neefektivní.

Puelova strategie diktování tempa hry přitom nikam nezmizela - Nice mělo páté nejvyšší procento držení míče v lize, konkrétně 52%, což je stejná cifra jako loni. Průměr 611 přihrávek na zápas je dokonce oproti loňské sezoně ještě vyšší (4. nejvyšší hodnota v soutěži). Jenže taková herní dominance je v důsledku k ničemu, pokud se útočníci ani nepokouší přetavit ji v branky, a Cvitanich a spol. vyslali na soupeřovy gólmany druhý nejnižší počet střel z celé Ligue 1. Hůře na tom byl už jenom Évian, který mimochodem vsítil o devět branek více. Z tohoto statistického výčtu by se zdálo, že Nice potopily ke dnu nudné bezgólové remízy, Puelovi svěřenci však plichtili pouze šestkrát, což je pro změnu úplně nejnižší číslo ze všech. Uznávaný kouč tak jako by na stará kolena přebíral taktiku Vicente Del Bosqueho, tedy s tím rozdílem, že v jeho případě to vedlo k 20 prohrám z 38 pokusů.