V modrobílém napříč generacemi: Wiecek, Pospíchal a první boje o titul

Baník Ostrava patří k nejvýraznějším značkám českého fotbalu. Klub vyrostl z hornického prostředí a více než století spoluutváří sportovní identitu celého regionu. Zažil éry slávy i hluboké pády. Je čtyřnásobný mistrem republiky, hrál řadu velkých evropských zápasů, ale má za sebou také sestupy, finanční kolapsy a existenční nejistotu. To vše je součástí příběhu, který dalece přesahuje hranice hřiště.

Právě v době, kdy se blíží završení téměř desetileté éry vlastnictví Václava Brabce, dává pohled do minulosti nový kontext. Pod jeho vedením Baník přežil kritické období, vrátil se z druhé ligy mezi elitu a znovu okusil evropské poháry. Zároveň ale letos znovu bojuje o samotné ligové přežití. Tento seriál se proto vrací ke klíčovým kapitolám historie Baníku Ostrava, aby připomněl, odkud přišel, čím si prošel a proč jeho příběh zůstává i dnes tak silný a výjimečný.

Ještě než se v putování historií SK Slezská posuneme dál, je nutné se zastavit u prvního velkého stadionu, na jehož dřevěných tribunách fanoušci sledovali první velké zápasy klubu - u Staré střelnice.

Prvním domovem SK Slezská Ostrava bylo od roku 1925 hřiště na Kamenci, které rozhodně zanechalo v historii klubu výraznou stopu, ale nebylo vlastně ničím jiným než oploceným (až po čtyřech letech fungování) škvárovým pláckem s dvěma brankami a malými rozměry. Hřiště bylo tak malé, že se na něj při stále rostoucím zájmu o fotbal diváci nemohli vejít. No a že ani zázemí neodpovídalo divizním podmínkám potvrzuje fakt, že se hráči převlékali v kuchyni jednoho ze zakladatelů klubu Petra Křižáka, který v hornické kolonii na Kamenci žil. Muselo tak dojít ke stavbě stadionu, který bude divizním podmínkám vyhovovat. Ten byl nakonec v roce 1934 postaven místo sadů u Staré střelnice.

Dnes už v Ostravě žádné místo jako Stará střelnice neexistuje, a proto také velké množství fanoušků netuší, kde se tento stadion nacházel. Areál Staré střelnice ležel mezi tokem Ostravice a dnešními ulicemi Těšínská a Podzámčí. Nedaleko východně od pozemků Střelnice se nacházel Důl svaté Trojice, který stejně jako areál patřil uhlobaronu Wilczkovi. Paradoxem je, že tato malá část na pravém břehu Ostravice katastrálně spadala za první republiky do Moravské Ostravy, takže SK Slezská hrála svá utkání na území Moravy.

Oblast obklopena ze západu Ostravicí a z jihu Lučinou byla pro fanoušky zejména z Moravské Ostravy těžko přístupná a z druhého břehu ke stadionu vedly pouze dvě cesty. První po Mostu Miloše Sýkory a poté proti proudu Ostravice až k ve většině případů přeplněným prostorům pokladen. Druhá přes již v prvním díle zmíněnou starou lávku, která se při velkém zatížení houpala ze strany na stranu, a tak muselo při transportu velkých davů dojít k bezpečnostnímu opatření a lidé byli na lávku posíláni po skupinkách.

První komplikace nastaly ještě před tím, než se vůbec na Staré střelnici začalo hrát. Klub sice měl pozemek, ale neměl stadion a vzhledem k tomu, že se nájem zavázal platit podílem ze vstupného, musel stadion co nejdříve postavit. Na vybudování stadionu ovšem neměl klub peníze, a tak výbor na schůzi vyhlásil dobrovolnou pracovní činnost. Přihlásilo se velké množství dobrovolníků, takže jediným výdajem byl materiál, ale nemuselo se platit za pracovní sílu. Výstavby hřiště se zúčastnili funkcionáři, hráči, i fanoušci klubu. Dobrovolníci chodili přímo ze směny nebo šli na stavbu pomáhat ještě před ní. Nejdůležitější bylo pokácet stromy a srovnat plochu. Dobrovolníků bylo ovšem tolik, že po necelých šesti týdnech stál místo sadů vedle Staré střelnice zcela nový fotbalový stadion splňující divizní regule.

Obětavá práce dobrovolníků ale také měla své hranice. Tým Slezské prohrál po špatném výkonu utkání v Hrušově a následující den stály na staveništi nevyložené vagóny škváry, neboť dobrovolníci kvůli špatnému výkonu fotbalistů stávkovali. Do práce se tak pustil předseda Rudolf Válek s dalším členem výboru Petrem Křižákem, který se vracel z noční směny. Stávkující oba muže nedokázali dlouhou dobu pozorovat, a nakonec se společně s nimi pustili do vykládání a práce opět pokračovaly.

Zázemí bylo v počátcích velice skromné. Důvodem byl nedostatek finančních prostředků a rychlost, jakou byla stavba dokončena. Stadion byl zdokonalován postupně. V úvodních utkáních chyběly tribuny a hřiště dokonce nebylo ani oploceno. První 25 metrů dlouhá tribuna byla zřízena až na podzim roku 1934 a další se dostavovaly postupně. Ve finální podobě bylo hřiště obklopeno čtyřmi dřevěnými tribunami na stání, které byly takřka pokaždé zaplněné, takže velkou návštěvu člověk poznal hlavně podle toho, kolik měl na tribuně prostoru kolem sebe.

Hráči měli v prvních letech k dispozici pouze malou kabinku přímo vedle kabiny rozhodčích, které od hráčů oddělovala jen dřevěná stěna. Později se podle vzpomínek bývalého záložníka Petra Křižáka hráčské kabiny nacházely v kamenné budově mezi prostory pokladny a samotného hřiště. Bylo tam zázemí pro všechny věkové kategorie klubu, pro hostující tým i pro rozhodčí.

Stará střelnice má navíc jedno specifikum, které zřejmě neměl žádný jiný stadion na světě. Přímo nad hřištěm vedla důlní lanovka, kterou se převáželo uhlí mezi Dolem Šalamoun a Dolem svaté Trojice. Bylo tak běžným jevem, že hráči i diváci po utkání opouštěli stadion zamazaní padající kolomazí a černouhelným prachem.

Skromný stadion se nesmazatelně zapsal do historie československé kopané díky jednomu utkání. V roce 1934 nastoupila SK Slezská proti výběru maďarské ligy poprvé v historii země pod umělým osvětlením. Byl to nápad Rudolfa Válka, který si vypůjčil od Moravskoslezských elektráren 36 reflektorů, které dobrovolníci instalovali na stožáry. Stadion byl na toto utkání přeplněný, ale finanční zisk nakonec nepředčil očekávání, neboť pořadatelská služba neměla se tmou zkušenosti a mnoho diváků překonalo oplocení i hlídající pořadatele. Popularita, kterou utkání klubu přineslo, byla ovšem nevyčíslitelná.

Fotbal táhl a bořil v Ostravě společenské bariéry. Na stadionu se proto scházeli členové všech společenských vrstev s různorodými zaměstnáními, lidé různých národností i náboženského vyznání. Speciální skupinou pak byli horníci, kteří se scházeli na tribuně za brankou, kde byly vstupenky nejlevnější. To byla však hlavně póza, neboť horníci byli nejlépe placenou skupinou obyvatel.

Nejvíc bývala Stará střelnice zaplněná na utkání s pražskými "S" a hlavně na Spartu. Ačkoliv současná rivalita, která přešla až k organizovanému násilí, se rozvinula až koncem 80. let, ostravské fotbalové prostředí bylo vždy drsné a docházelo tak k situacím, že rozhodčí musel po podle fanoušků špatně odpískaném utkání se Spartou čekat na stromě na příslušníky bezpečnostních složek, až jej ze stadionu eskortují.

Slezská byla jako nováček v lize jednoznačným outsiderem. Důvěře novinářů a veřejnosti v ostravský klub nenahrával ani fakt, že Slezská přivedla pouze jednu prvoligovou posilu, kterou byl Lugr z Prostějova. V prvním utkání 22. srpna 1937 Slezská nastoupila na domácím hřišti proti 1. ČSŠK Bratislava, který v předchozím kole porazil obhájce titulu Slavii a domácímu celku se vůbec nevěřilo. Na stadion se dostavilo 9 000 diváků a tým se představil v sestavě Krysta - Lugr, Honál - Jakubec, Thiemel, Böhm - Šimperský, Pleva, Moták, Pospíšil, Sulkovský. Slezská přejela věhlasnějšího soupeře 4:1 a ke slavné premiéře se váže zábavná historka. Autorem první ligové branky Slezské byl Josef Sulkovský, který se trefil svou typickou ranou z 25 metrů a jakožto první střelec měl dostat zlaté hodinky, které byly šťastnému kanonýrovi před utkáním slíbeny od jednoho ze sponzorů klubu. Ty nakonec dostal kapitán a miláček ostravských tribun Adolf Pleva, který se v zápase vůbec neprosadil. Josef Sulkovský v publikaci k padesátému výročí tvrdí, že jej hodinky nijak nemrzely, protože Plevu měli všichni rádi. Navíc zlaté hodinky pak dostal od klubového výboru.

Druhý ligový zápas už si běžně tolik pozornosti nezaslouží, ale v tomto případě je třeba udělat výjimku. Slezská ve druhém kole vycestovala do Prahy na hřiště Sparty, která byla velkým favoritem na ligový titul. Po devadesáti minutách se ovšem tleskalo ve stoje ostravským fotbalistům a na hráče Sparty se snesl pískot. Nováček před 15 000 diváky porazil Spartu na jejím hřišti 3:2 a dostal se do čela ligy. Slezská nastoupila pouze se dvěma změnami v sestavě - v záložní řadě místo Böhma operoval Honál a v útoku už nedostal prostor první střelec Sulkovský, kterého disciplinární komise za prohřešky v kvalifikaci o ligu dodatečně potrestala, a na jeho pozici nastoupil Šedý. Utkání vstoupilo do historie i napínavostí. Už v 8. minutě otevřel skóre ostravský Moták, Sparta pak díky gólům Rady z penalty a Zemana otočila průběh zápasu, ale ještě do poločasu vyrovnal Pospíšil. Druhá půle už tolik branek nenabídla, ale přinesla tu nejdůležitější Šimperského na 3:2 a pomalu dosluhující internacionál se i přes kritiku spojenou s příchodem nesmazatelně zapsal do historie klubu. Slezská se stala ligovým fenoménem a hodně tomu přispělo i to, že do kabiny přímo mezi hráče přišel pogratulovat oblíbený reportér Josef Laufer, který utkání komentoval do rozhlasu pro celou republiku.

Idylický čtyřbodový start ligy vzal hodně rychle za své a až do konce podzimu nováček získal pouhé tři další body a krčil se na úplném chvostu ligové tabulky. Klub během zimy posílil o Zeisbergra a Bartonce ze Slovanu a do prostoru mezi tři tyče se postavil bratislavský brankář Krischke. Tyto posily nakonec hru Slezské pozvedly, ta získala na jaře jedenáct bodů a skončila na desátém místě, což byla první nesestupová příčka.

Jak byl pro Slezskou rok 1934 skvělým pro postup do velkého fotbalu, tak byl postup ještě o patro výš v roce 1937 špatně načasovaný. Slezská si užila pouze jednu regulérní sezonu v první lize, neboť ligový ročník 1938/39 byl poznamenán mnichovskými událostmi a liga byla na celý říjen 1938 přerušena. Ačkoliv se nakonec zápasový kolotoč opět rozjel, byla soutěž jen stěží regulérní. Na začátku listopadu se nacházela na čele Sparta se třemi odehranými zápasy a Slavia neměla odehráno ještě ani kolo. Podzimní ligové duely se dohrávaly až 18. prosince a vzhledem k tomu, v jakém stavu jsou v prosinci hřiště i v dnešní době specializovaných trávníků s vyhříváním, lze pochybovat o regulérnosti ligové soutěže. V Praze bylo během posledního "podzimního" kola 20 stupňů pod nulou a během jindy hojně navštěvovaného duelu mezi Spartou a Bratislavou zel stadion prázdnotou. Paradoxně byl tento nekompletní ročník pro Slezskou z prvních tří ligových sezon nejúspěšnější, neboť v něm skončila na sedmém místě.

První ročník protektorátní ligy byl pro Slezskou osudový. Prioritou Ostravy bylo stejně jako před 25 lety hlavně zásobování válečné mašinérie. Slezská navíc musela dodržovat Norimberské zákony a mohli za ni hrát pouze příslušníci tzv. árijské rasy. Tým sice dokázal v lize uhrát remízu se Slavií a vyřadit v poháru Spartu, ale jinak byla jeho sezóna neúspěšná a jediný prvoligový zástupce z Ostravy po třech sezonách mezi elitou sestoupil zpět do divize.

Před šesti lety byla divize přesně to, co si Slezská přála a v Ostravě vypukla fotbalová horečka. V roce 1940, kdy se Slezská do divize po sestupu z ligy vrací, je nálada zcela odlišná. Ze sportovního hlediska samozřejmě panovalo zklamání ze sestupu, ale důvodů, proč lidé nechodili na fotbal, bylo více. Okupanti se právě skrz sport snažili Čechům přiblížit, což fotbalu ještě víc ublížilo. Lidé vídají v hledišti "šedé uniformy" a zřejmě v rámci tichého protestu proti okupaci nechodili na fotbalová utkání v tak hojném počtu jako za první republiky.

Už od začátku ročníku se vědělo, že Slezská je favoritem divize a jedinou konkurencí jí může být ASO Olomouc. Olomouc ovšem konkurencí nebyla, byla totiž lepší. V prvním vzájemném utkání na Staré střelnici měla víc ze hry a zaslouženě se dostala do vedení 1:0. Sudí Uherek poté vyloučil domácího Marynčáka a diváky na Staré střelnici to tolik rozčílilo, že přítomný policejní inspektor přikázal utkání přerušit. Disciplinární komise byla po zápase nemilostná a rozhodla o kontumačním vítězství Olomouce 3:0. V Olomouci Slezská absolutně selhala a prohrála 0:7 a jakékoliv naděje na postup byly pryč.

Druhá divizní sezona měla být díky postupu Olomouce do ligy snazší a Slezská opravdu divizi vyhrála, ale v kvalifikaci selhala a do ligy se podívaly týmy z Rakovníku a Nuslí. Třetí ročník nabídl první opravdu vážnou konfrontaci dvou v budoucnosti nesmiřitelných rivalů Slezské a Vítkovic. Celek z moravské části Ostravy byl v podzimní polovině sezony takřka bezchybný a nacházel se na prvním místě. Naopak Slezská vypadala, že si pobyt v divizi ještě prodlouží, protože přezimovala až na páté pozici. Na jaře se ovšem situace obrátila a Slezská, kterou táhli hlavně Pleva se synem zakladatele klubu Petra Křižáka, Jiřím, se na svého rivala dotáhla a o vítězi se mělo rozhodnout na Staré střelnici. Na stadion přišlo 17 700 diváků a fotbal v Ostravě byl znovu hlavním tématem, které alespoň částečně dalo zapomenout na starosti spojené s válkou a okupací. Slezská vyhrála 5:2, dostala se na první místo divizní tabulky a už jej neopustila, což vzhledem k tomu, že ligová kvalifikace byla zrušena, znamenalo přímý postup do ligy.

Slezská ve své první ligové sezoně po třech letech v divizi zcela bez pochyb ukázala, že do soutěže patří a zakončila ročník na 7. místě, čímž hned v první sezoně po návratu vyrovnala své nejlepší umístění. Velkou oporou byl Jiří Křižák, který ligovým soupeřům nasázel v 26 utkáních 19 gólů a společně s Adolfem Plevou byl největším oblíbencem fanoušků.

Bohužel ani pro druhý postup do ligy si Slezská nevybrala nejvhodnější dobu. Fronta se z východu rychle posouvala k Berlínu a ročník 1944/1945 nebyl vůbec zahájen. Slezská tak hrála pouze občasná přátelská utkání. Přesto Stará střelnice pořádala jeden památný zápas. V květnu roku 1944 se na tomto stadionu konal souboj mezi Moravou a Čechy a podle oficiálních zdrojů se na nejlepší fotbalisty v protektorátu přišlo podívat 35 000 diváků. Moravský výběr, který byl v tomto souboji jasným outsiderem, Čechům dobře vzdoroval, ale nakonec prohrál po dvou trefách Zmatlíka a jedné Bicana 1:3, za Moravu zavěsil Nepala. Ačkoliv byla Slezská v předchozí sezoně úspěšná, barvy Moravy reprezentoval pouze jeden fotbalista z Ostravy, Alois Pščolka.

První poválečný ročník Slezská nezahájila dobře a po prvních podzimních kolech se pohybovala na chvostu tabulky. Špatné výsledky mladé - teprve se formující - sestavy velký šok nevyvolaly. Hned pět opor týmů plnilo vojenské povinnosti a nemělo čas trénovat a další dva hráči bydleli mimo Ostravu. Poměry v republice se však minimálně ve fotbalovém prostředí rychle urovnaly a Slezská nakonec udržela prvoligovou příslušnost, což se jí podařilo i o rok později.

Do sezony 1947/48 vstoupilo silné družstvo, se kterým se počítalo v tabulce vysoko, a opravdu byla Slezská po podzimních deseti kolech na čtvrtém místě pouhé tři body za vedoucím ŠK Bratislava.

Po únorové revoluci roku 1948 se věci začaly rychle měnit. Byl ustaven "akční výbor" a všechny ligové týmy se musely stát součástí závodních sokolských jednot. Hráči nemohli být oficiálně vedení jako profesionálové a stejná situace nastala i pro trenéry. Úspěšný trenér Kuchinka musel nastoupit na šachtu, a tak raději přijal trenérskou nabídku z Polska. Odchod trenéra a celkové zhoršení poměrů v klubu způsobily, že Slezská v jarní fázi získala pouze osm bodů a klesla na sedmou příčku. Po sezoně klub navíc opustili Radimec, Marynčák a Pščolka, kterým nabídly Vítkovice lepší podmínky, a navíc možnost zahrát si s Bicanem. Do Vítkovic odešel i Bouzek, který již za moravský klub hrál hokej. Vábení Zlína zase neodolali Křižák, Vidlička a Šajer, takže ze silného mužstva zbylo pouze několik hráčů. Klub byl navíc přejmenován na Sokol Trojice Ostrava, čímž končí 26 let dlouhá éra SK Slezská Ostrava.

Ještě před smutným koncem éry SK Slezská Ostrava se uskutečnil asi největší zápas, který klub pod tímto názvem odehrál. Do Ostravy totiž v listopadu 1947 přicestoval slavný CDKA Moskva, který byl nejobávanějším mužstvem v Evropě. Ódy na sovětský tým nebyly přehnané. Klub už dva roky cestoval po Evropě a zůstal neporažen. V lize získal titul v konkurenci moskevského Dynama, které po válce ohromilo Anglii. CDKA ale hrál čtyři dny předtím v Praze proti Spartě a před 50 000 diváky vyhrál 2:1. Sparta byla CDKA vyrovnaným soupeřem a začalo se spekulovat o tom, že moskevský tým je porazitelný.

Utkání se odehrálo na vítkovickém stadionu, který měl travnatou plochu a kvalitnější tribuny. Slezská vzala přípravu poctivě, a aby trenér Kuchinka ulevil tlaku, který byl na hráče vytvářen, odjel s týmem dva dny před utkání na Vlčinu nedaleko Frenštátu pod Radhoštěm a s hráči se vrátil až těsně před zápasem.

Slezská nastoupila v nejsilnější možné sestavě Schäffer - Foldyna, Marynčák - Reček, Šajer, Radimec - Janík, Bouzek, Křižák, Pščolka, Dubovský. Nadšená sestava Slezské šla díky gólu Křižáka ve 13. minutě do vedení. Hosté poté zabrali a v závěru poločasu skóre obrátili ve svůj prospěch. V úvodu druhé půle dokázali Ostravané brankou Pščolky vyrovnat a v 56. minutě krásnou střelou z voleje poslal Křižák Slezskou zpět do vedení. CDKA ještě srovnalo, ale šest minut před koncem propálil Pščolka brankáře Nikonarova a druhým gólem v zápase zajistil Slezské historické vítězství a vyprodaný stadion propukl v euforii.

Výhra SK Slezská nad slavným týmem vyvolala velký poprask. Vedoucí výpravy CDKA Pušňov pogratuloval soupeři k vítězství a uznal, že bylo zasloužené. Největší hvězda hostů útočník Bobrov, který do utkání nenastoupil, byl tolik rozhořčen, že s novináři vůbec nemluvil. Slezské chodily pozvánky na turnaje do Francie, Belgie nebo Švýcarska. V zimě klub hrál poprvé mimo starý kontinent v Alžírsku. CDKA o několik dní později prohrál 2:3 v Bratislavě a zápas se Slavií, který byl součástí jeho evropského turné, se z obav z další porážky již nekonal. Nešťastnou dohru mělo utkání pro novináře Boleslava Moravce staršího, který do titulku napsal "Slezská svlékla Rusy do naha". O půl roku později byl na základě tohoto titulku komunistickým novinářským svazem vyhozen z redakce.

Podzim roku 1948 se hrál jako samostatný krátký ročník, neboť se podle východního vzoru opět najíždělo na systém jaro-podzim. Už v krátké podzimní půlsezoně byl nyní již Baník po hromadném odchodu hráčů jedním z nejhorších ligových týmů a v ročníku 1949 sestoupil již ne do divize, ale do druhé ligy.

Odchod osy týmu, který porazil slavný CDKA, alespoň dal prostor mladým odchovancům, a proto už v roce 1948 běhal po ligových trávnících mladý útočník Miroslav Wiecek, který se v pozdějších letech stal ikonou Baníku a dodnes je historicky nejlepším střelcem klubu a se 174 góly členem Klubu ligových kanonýrů. Dalšími mladíky, kteří dostali prostor, a nakonec se stali platnými členy později úspěšného ligového mužstva, byli Zdeněk Starostka a Ladislav Čagala.

V lize průměrné až podprůměrné mužstvo druholigovou konkurenci kvalitativně převyšovalo a v soutěži zvítězilo. Do sezony 1951 vstoupilo s výrazně kvalitnějším kádrem a v lepším rozpoložení než před dvěma lety, kdy sestupovalo. Mladíci se v druhé lize vyhráli v opory klubu, jako posila do brány přišel z Náchoda reprezentant Morávek a Baník po návratu do ligy obsadil 7. místo.

Ročník 1952 byl důkazem, že druhá sezona v lize je pro nováčka vždy těžší a Baník skončil až na 10. místě, stejnou pozici obsadil i o rok později. Jediným pozitivem tak byly góly Wiecka, který už se bez jakýchkoliv pochyb zařadil mezi nejlepší ligové hráče. V ročníku 1952 byl i nejlepším střelcem celé soutěže.

O to překvapivější bylo dění v roce 1954. Na trenérském postu už rok působil Jaroslav Šimonek a po první neúspěšné sezoně se mu povedlo přivést zpět Křižáka, Šajera a Pščolku, členy úspěšného týmu, který porazil CDKA. Kombinace zkušených hráčů s baníkovským srdcem a dravým mládím vedla k tomu, že Baník do posledního kola bojoval o ligový titul se Spartou. Baník nakonec skončil o dva body na druhém místě, o čemž se rozhodlo již na jaře na Letné, kde prohrál těsně 0:1. Listopadový vzájemný zápas přilákal na Starou střelnici 20 000 diváků a baníkovští hráči na svého soka hodně zatlačili, ale i přes velký tlak skončilo utkání remízou 1:1 a z mistrovského titulu se radovala Sparta. Jak by ročník dopadl, kdyby jeho velkou část nepromarodil kanonýr Wiecek, zůstane navždy pouhou spekulací.

Stará střelnice už se lepší sezony nedočkala a Baník střídal dobré ročníky s boji o holé přežití. Jedinými výraznějšími úspěchy tak byly ty individuální. V útoku měl klub velkou sílu, kdy se k Wieckovi připojil talentovaný Tomáš Pospíchal, ale největší pozornost byla stále upřená na nejlepšího střelce Baníku. Miroslav Wiecek byl po zranění ještě lepším kanonýrem než předtím a po znovuzavedení systému podzim-jaro se stal nejlepším ligovým střelcem v sezonách 1957/1958 a 1958/1959. Během dvou let a 59 ligových zápasů dokázal nastřílet 45 gólů. Další už na škváře Staré střelnice nepřidal, neboť starý stadion nedostal další výjimku a Baník se v roce 1959 přestěhoval na moderní stadion Bazaly.

Koncem padesátých let již Stará střelnice z hygienických a komfortních důvodů přestala vyhovovat ligovým podmínkám. Ústřední sekce kopané navíc požadovala, aby se ligové zápasy odehrávaly na travnaté ploše. V úvahu připadal Stadion odborářů, který byl využíván pouze pro krajskou spartakiádu, nacházel se ve středu města, měl okolo mnoho parkovacích míst a byl dobře dostupný hromadnou městskou dopravou. Funkcionáři a fanoušci ovšem trvali na tom, že klub byl založen ve Slezské Ostravě a musí v ní i zůstat.

V roce 1956 tak započalo hledání lokality pro nový fotbalový areál ve Slezské Ostravě. Nakonec bylo vybráno místo, kterému se neříkalo jinak než Bazaly, jejichž název byl odvozen od bazaltu, který se v místě stadionu těžil. Funkcionáři měli možnost postavit stadion v přístupnější lokalitě, ale příležitost promeškali, a proto padla volba na Bazaly.

Stadion měl být otevřen již pro celou jarní část sezony 1958/1959, ale stavba se pozdržela, a proto zažil Baník premiéru na Bazalech až 17. dubna 1959 proti Ústí nad Labem. Premiéra to byla neslavná. Spartak Ústí nad Labem byl ligovým nováčkem na úplném chvostu tabulky. Domácím prvně nebyla uznaná branka, a nakonec prohráli po penaltě v závěru zápasu 2:3. Fanoušky Baníku výkon rozhodčího rozhořčil a chtěli jej po zápase konfrontovat. Rozhodčího Razima sice eskortovala Veřejná bezpečnost, ale domácí příznivci napadli i jejich automobil. Baníku proto bylo zakázáno hrát na Bazalech, dokud nebudou splňovat všechna bezpečnostní opatření. Klub proto musel odehrát jedno utkání na vítkovickém stadionu a druhé na Stadionu odborářů, než se na Bazaly zase vrátil.

Na Bazalech byla původně tribuna ze Staré střelnice a až na počátku 60. let byla postavena nová, moderní tribuna s tělocvičnou, bazénem s párou, devíti šatnami, několika sklady, devíti hotelovými pokoji, třemi byty a klubovnou. V roce 1971 bylo nad stadionem zprovozněno umělé osvětlení.

Moderní zázemí vyžadovalo výrazné výdaje. Podle výroční zprávy z roku 1972 bylo spotřebováno okolo 300 míčů, šest brankových sítí a bylo zakoupeno asi 150 dresů a 100 teplákových souprav. Výdaje na praní oděvů vyšly ročně na 50 000 Kčs, topný olej na vytápění tribuny stál 120 000 Kčs. Nákladná byla i údržba trávníku, kterému příliš nevyhovovalo ostravské podnebí a velká zátěž. Roční výdaje na jeho údržbu stály okolo 180 000 Kčs a zahrnovaly práci, semena a hnojiva. Trávník, který byl vysazován, byl anglický jílek, kostřava, lipnice luční a psineček bílý.

V létě 1959 začínal svou druhou sezonu na lavičce Baníku Jaroslav Vejvoda. Z hlediska výsledku nebyla nijak výrazně úspěšná, ačkoliv se dvě šestá místa rozhodně nedají považovat za neúspěch. Do historie klubu se Vejvoda zapsal hlavně jako trenér, který prosadil moderní metody. Koncem padesátých let ligoví fotbalisté neměli komfort dnešní doby a nebylo běžné, že se jim na tréninku dostalo vypraného oděvu a slušných kopaček. Vejvoda zatlačil na klub, aby hráči těmito základními potřebami disponovali. Stejné plnění povinností a disciplínu očekával i od hráčů a stal se tak trenérem, jež díky své přísnosti zavedl v Baníku profesionální přístup ke sportu, který byl významným faktorem v jeho pozdějších úspěších.

V Baníku se právě díky Vejvodově práci vytvořil na počátku šedesátých let silný tým, který se pohyboval na špičce tabulky a byl schopen konkurovat i v té době dominantní Dukle. Důvodem úspěšných sezon, ve kterých Baník skončil postupně čtvrtý, pátý, třetí, pátý a sedmý, byla několik ročníků takřka neměnná a zkušená sestava. Baník měl ale také jednu výhodu, kterou jiné ligové kluby neměly. Hráči byli vedení pod smlouvou jako horníci a těch se netýkala povinná vojenská služba. Nehrozilo tak, že by nadějné talenty v klubu přebrala Dukla.

Silná sestava z první poloviny 60. let se významné trofeje nedočkala, ale hned v prvním ročníku mezinárodního Rappanova poháru roku 1961 zanechala v Evropě výraznou stopu. Baník vyhrál skupinu s Osnabrückem, Jenou a Grazem, ve čtvrtfinále porazil švédský Göteborg a až v semifinále vypadl se slavným Feyenoordem Rotterdam. Proti Feyenoordu nastoupila slavná a málo měnící se sestava Mokrohajský - Kohler, Daněk, Dvořák - Ondračka, Mikeska - Pospíchal, Wiecek, Sirý, Palivec, Valošek. Z komerčních důvodů se hrálo na hřišti Feyenoordu, neboť Nizozemsko bylo zemí tvrdé měny a československá koruna by pro cizince neměla žádnou hodnotu. Baník dlouho držel nerozhodné skóre a o postupu rotterdamského týmu rozhodl až gólem v 90. minutě Bouwmeister.

Neměnící se sestava sice měla velký podíl na tom, že Baník měl jeden z nejlepších týmů v republice a před každou sezonou patřil mezi favority na ligový titul, ale také došlo k tomu, že bylo do prvního týmu zařazováno málo mladých hráčů, a tak klub na počátku sezóny 1965/1966 narazil na generační problém. Odešli Pospíchal, Wiecek, Křižák, Ondračka a Mikeska, které nahradili hráči z druholigové rezervy. Velké množství změn, zhoršené výkony starších hráčů a nedostatečná kvalita těch mladých způsobily, že Baník byl po polovině ročníku na posledním místě. Klub přes zimu posílil hráčský kádr i realizační tým, ale i přes zlepšení bojoval o udržení až do posledního kola. V tom měl porazit Prešov a doufat, že o titul bojující Sparta neprohraje s Košicemi. Sekretář pražského klubu tvrdil, že by rozhodně nemělo dojít k nějakému ovlivnění zápasu ze strany rozhodčího, neboť utkání vysílá televize a rozhodčí je navíc jeho spolužák z gymnázia. Zápas se ovšem z technických důvodu začal vysílat až od druhého poločasu a údajně se v tom prvním děly ze strany rozhodčího neuvěřitelné věci. Sparta zápas prohrála a Baník sestoupil. Spartu prohra s Košicemi nakonec stála ligový titul, ze kterého se díky lepším vzájemným zápasům radovala Dukla.

Ve druhé lize měl být pro Baník konkurencí hlavně Prešov a Vítkovice, o kterých se spekulovalo, že mají kvalitnější tým než městský rival. Podzimní polovina sezony se Baníku - stejně jako před rokem - nevydařila. Prohrál s Vítkovicemi a ztrácel v zápasech, ve kterých se očekávalo poklidné vítězství. Došlo tak k velkým změnám a z A mužstva byly vyřazeny dlouholeté opory, které ztratily výkonnost a nahradili je mladíci z "béčka". Baník se na jaře zvedl a dotáhl se na Vítkovice, s nimiž na jaře remizoval 1:1. Oba týmy měly před posledním kolem stejný počet bodů, ale Baník měl lepší skóre. Pro jistotu postupu ale potřeboval v posledním zápase v Nových Zámcích zvítězit. Baník jelo na Slovensko podpořit deset autobusů fanoušků, kteří viděli vítězství svých favoritů 3:1 a mohli tak přímo na místě oslavit postup do ligy.

V sestupové sezoně i v té druholigové Baník přizpůsoboval kádr pro okamžitý efekt, tedy pro udržení se v soutěži a poté pro okamžitý postup zpět mezi elitu. V klubu se nehledělo na koncepci, na kterou se začalo najíždět znovu až po postupu v ročníku 1967/1968. Začleňování nových hráčů a mladých odchovanců ale nějakou dobu trvalo, a tak se Baník po návratu do ligy potácel na spodku tabulky a zejména v sezoně 1971/1972 se pod slavným trenérem Rudolfem Vytlačilem zachránil na poslední chvíli. To však byl na dlouhou dobu poslední ročník, v němž se Baník musel strachovat o ligovou příslušnost, neboť nejslavnější roky slezského klubu byly již za rohem.

V modrobílém napříč generacemi

1. díl: Příběh Baníku začal U Dubu

2. díl: Wiecek, Pospíchal a první boje o titul

3. díl: Baník v Evropě a první titul

4. díl: Nejlepší klub v zemi

5. díl: Další bitva s Bayernem a pomalý ústup ze slávy

6. díl: Baník mistr

7. díl: Pád na dno

8. díl: Nový majitel, nová naděje