V modrobílém napříč generacemi: Příběh Baníku začal U Dubu

Baník Ostrava patří k nejvýraznějším značkám českého fotbalu. Klub vyrostl z hornického prostředí a více než století spoluutváří sportovní identitu celého regionu. Zažil éry slávy i hluboké pády. Je čtyřnásobným mistrem republiky, hrál řadu velkých evropských zápasů, ale má za sebou také sestupy, finanční kolapsy a existenční nejistotu. To vše je součástí příběhu, který dalece přesahuje hranice hřiště.

Právě v době, kdy se blíží završení téměř desetileté éry vlastnictví Václava Brabce, dává pohled do minulosti nový kontext. Pod jeho vedením Baník přežil kritické období, vrátil se z druhé ligy mezi elitu a znovu okusil evropské poháry. Zároveň ale letos znovu bojuje o samotné ligové přežití. Tento seriál se proto vrací ke klíčovým kapitolám historie Baníku Ostrava, aby připomněl, odkud přišel, čím si prošel a proč jeho příběh zůstává i dnes tak silný a výjimečný.

V pátek 8. září 1922 se v hospodě U Dubu v ostravské hornické kolonii Kamenec schází několik desítek fotbalových nadšenců, kteří už řadu týdnů spekulovali o založení vlastního fotbalového klubu. Nakonec hned 20 z nich podepisuje zakládací listinu Sportovního klubu Slezská Ostrava, z nich bylo 16 havířů. Ostatní účastníci schůze buď neměli peníze na zápisné, nebo nebyli plnoletí a jejich podpis tak pozbyl platnosti. Vůbec prvním předsedou klubu byl zvolen Karel Aniol.

Dnes už na místo, kde klub vznikl, existuje pouhá vzpomínka. Kolonie Kamenec ustoupila modernější a praktičtější architektuře a na místě samotné hospody U Dubu a stejnojmenného sadu se dnes nachází malý břízový lesík jižně od stadionu Bazaly u frekventované Frýdecké ulice.

Hlavním problémem v počátcích klubu byl nedostatek financí. Klub potřeboval dresy, kopačky, míče a vlastní hřiště. Byl tak založen takzvaný "zábavní výbor”, jehož úkolem bylo sehnání prostředků pro zahájení sportovní činnosti. V zimě se výbor postaral o organizaci mikulášské zábavy v restauraci Nová střelnice a sportovního karnevalu v restauraci U Herlingrů. Obě akce vynesly dohromady 12 tisíc korun, což SK Slezská zajistilo jarní vstup do fotbalových soutěží.

Tradice a identita SK Slezská a později Baníku vychází, jak už jeho název napovídá, z hornictví a jeho barvy jsou modrá a bílá. Klubové barvy nejčastěji reprezentují hráčské dresy, ale ve vůbec prvních zápasech tomu tak nebylo. Během prvního měsíce nastupovali hráči SK Slezská ve svisle pruhovaných červeno-bílých dresech a černých trenýrkách, které převzali od Slavie Polská Ostrava, ale už od dubna roku 1923 svůj kroj změnili na bílé košile a modré trenýrky.

Za volbou modré a bílé barvy nestojí žádná hlubší myšlenka. Dresy získaly svou barevnou podobu inspirací původním klubovým logem, jehož autorem byl předseda Karel Aniol, a které se skládalo právě z modré a bílé barvy.

Klub díky pořádání kulturních akcí tedy měl dostatek financí k zahájení sportovní činnosti, ale neměl hráče. Pozdní vznik SK Slezská znamenal, že většina fotbalistů již hledala své štěstí v klubech na levém břehu Ostravice. Slezská krev se ovšem nezapřela, a proto se muži hrající za moravské kluby vrátili do slezské části, aby se stali součástí nově vznikajícího družstva.

Historicky prvním hráčem registrovaným v SK Slezská Ostrava se stal Joža Dvořák, který do klubu vstoupil 1. ledna 1923. Postupně se pak k týmu přidali Mojžíšek, Hořínek, Klein, Jurda, Polka, Pstružina a Lach ze studentského týmu tehdy největšího ostravského klubu Slovanu a Ludva Trojek z SK Moravská Ostrava.

Dne 4. března nastoupila Slezská ke svému historicky prvnímu zápasu. Soupeřem jí byla rezerva Slovanu, proti které vyběhla na trávník sestava Arnošt Haberkiewicz - Petr Křižák, Ferda Křižák - Josef Mojžíšek, František Klein, Jaroslav Horák - Jan Lach, Ludva Trojek, Joža Dvořák, Vilém Pstružina, František Mruzek. V utkání od 5. minuty díky brance Dvořáka vedla, ale Slovan nakonec utkání obrátil a zvítězil 2:1. Hrací doba ovšem nebyla zcela regulérní, neboť druhý poločas byl po 30 minutách ukončen kvůli tmě.

Do soutěžních utkání vstoupil klub hned a o pár týdnů později byl zaregistrován do nejnižší možné soutěže zvané III. třída Moravskoslezské župy. Tu hned v první sezoně vyhrál, i když všechna utkání musel odehrát na cizích hřištích. Přestože za celý rok 1923 odehrál Baník 39 utkání, v slabě obsazené III. třídě to bylo pouhých pět zápasů, v nichž díky čtyřem vítězstvím Slezská získala 8 bodů a zaznamenala skóre 15:5. Tento úspěch byl pravděpodobně zásluhou toho, že Slezská byla prvním klubem na pravém břehu Ostravice, a proto slezští patrioti, kteří do klubu přišli, měli výrazně vyšší fotbalovou kvalitu než hráči ostatních celků.

V roce 1924 Slezská ovládla i II. třídu a po sportovní stránce měli v klubu mnoho důvodů k radosti. Nad všemi úspěchy prvních let činnosti ovšem visel jeden velký problém, kterým byla absence domácího hřiště. Až v roce 1925 zastupitelstvo Slezské Ostravy pronajalo klubu plácek na Kamenci, který se stal prvním domovem klubu.

Bohužel ani zisk domácího hřiště neznamenal okamžité příjmy. Určité výdaje musel klub vynaložit na samotný pronájem a uvedení hřiště do provozu, aby alespoň částečně splňovalo regule. Klub navíc nezískával peníze ze vstupného, neboť hřiště nebylo oplocené a lidé vstupné odmítali platit. K oplocení došlo až v roce 1929, kdy Slezská hrála již svou pátou sezonu v I. třídě. Stalo se tak díky Jóžovi Dvořákovi, který úspěšně dostudoval stavební fakultu a vyměřil hřiště, aby se oplocení kolem plácku mohlo vystavět.

Vynalézavost slezskoostravských fanoušků kopané si však dokázala poradit i s plotem a davy lidí místo na hřiště začaly chodit na nedaleký Mundlovský kopeček, odkud šlo na celé hřiště vidět. Klub tedy každý zápas vysílal na kopeček pokladníka, kterému alespoň někteří poctiví lidé zaplatili.

Krátká epizoda Slezské na Kamenci střídala po sportovní stránce úspěšná období s těmi krizovějšími. Do roku 1929 se klub pravidelně pohyboval v horních patrech tabulky a sahal i po postupu do divize, což byla v té době druhá nejvyšší fotbalová soutěž v republice. První problémy v krátké sportovní historii klubu nastaly v roce 1930, kdy došlo k hráčské krizi a Slezská po špatné sezoně sestoupila zpět do II. třídy. Ekonomická krize zasáhla každého, a dokonce i amatérský klub ze Slezské Ostravy. Týmu chyběl jeden z nejlepších střelců prvních sezon Vladimír Dvořák a více starších hráčů s rodinami na fotbal kvůli finančním a existenčním problémům zanevřelo. Řada mladších hráčů zase musela nastoupit na povinnou vojenskou službu, a tak na poslední chvíli poskládaný tým neměl dostatečnou kvalitu, aby se v I. třídě udržel.

Obměněné družstvo se nakonec do I. třídy vrátilo v roce 1932, kdy došlo k velkým změnám v organizaci československé kopané. Poprvé se zavedl dvoukolový systém, díky čemuž se najelo na dnes známý režim podzim-jaro. Pro hráče to znamenalo hlavně větší vytíženost a mnoho klubů se po vzoru slavných pražských týmů profesionalizovalo. Prvním klubem v Ostravě, který k profesionalizaci přikročil, byl Slovan.

Už v první sezoně 1932-1933 se ukázalo, že peníze nejsou ve fotbale všechno a Slezská na jaře zničila na Kamenci Slovan 6:0. Lidové noviny psaly o těžké, ale zcela zasloužené porážce loňského mistra. Nakonec to také byla Slezská, která se radovala z vítězství v I. třídě právě na úkor slavnějšího a bohatšího Slovanu a na jaře roku 1934 postoupila z prvního místa do divize. Sezona 1933-1934 v I. třídě měla být od začátku hlavně soubojem mezi Slovanem a Slezskou, a pokud byly v podzimní části sezony šance obou klubů na postup vyrovnané a Slezská svůj duel na Kamenci vyhrála 3:1, na jaře byl jednoznačným favoritem Slovan. Bohatší celek se na jaro posílil o hráče s ligovými zkušenostmi z Prahy, ale ve vzájemném utkání doma na Slezskou nestačil a prohrál 0:2. Slovanu navíc nové akvizice nestačily ani ke druhému místu, které se stejným počtem bodů jako Slezská obsadila DSK Unie Ostrava, ale Slezané měli lepší skóre a díky tomu postoupili do divize.

Velká radost z postupu znamenala také jednu velkou starost. Baník musel opustit hřiště na Kamenci, které nevyhovovalo pouze terénem, jehož složení mělo daleko i do požadované škváry, ale také rozměry, neboť diváci, jejichž počet rostl, se tísnili vedle sebe příliš blízko hrací plochy. Hřiště, pod nímž byl údajně zakopán indiánský tomahawk, díky čemuž si z něj hosté neodváželi body, po devíti letech Slezské dosloužilo.

Funkcionáři klubu tak stáli před stejným úkolem jako před deseti lety, ale s možností postupu již počítali a okamžitě zahájili jednání s uhlobaronem Wilczekem o prostory u Staré střelnice, jejíž sad měl být zrušen, a kde chtěli vystavět nový stadion. Komplikací bylo, že ředitel Wilczkových dolů Höfer prostory již přislíbil německému Turnvereinu. Předseda klubu Rudolf Válek tak zamířil přímo za hrabětem Wilczekem, kterého přesvědčil, že pronájem pozemku fotbalovému klubu za zisk ze vstupného bude výnosnější než smlouva s Turnvereinem.

Se ziskem pozemků ještě nebylo všem problémům konec, neboť na pronajaté ploše stále stál sad a do prvního utkání zbývalo šest týdnů. Během nich všichni hráči, funkcionáři a havíři, kteří klub podporovali, nepřetržitě pomáhali se stavebními pracemi, aby bylo vše připraveno k prvnímu utkání.

Postup do divize byl v mnoha ohledech střet s odlišným fotbalovým světem, a proto se začalo spekulovat, zda klub zůstane amatérský nebo se zprofesionalizuje. Noví členové a funkcionáři se obávali, že klub neudrží krok s konkurencí, pokud nezačne hráče platit, ale starší členové klubu v čele s kapitánem Jóžou Dvořákem byli pro zachování amatérského stavu.

Vedení klubu se nakonec rozhodlo po postupnou profesionalizaci, ale dostatečně kvalitních českých a moravských fotbalistů, které by byl klub schopen zaplatit, bylo málo, a tak se i Slezská připojila k trendu podepisování rakouských fotbalistů. Prvními "Vídeňáky," jak se hráčům z Rakouska přezdívalo, byli Jokutti a Fischer, kteří klub posílili v roce 1935. Tedy po první sezoně v divizi.

Už samotná první sezona 1934/1935 nahrávala rozvoji československého fotbalu. V první řadě dosáhl národní tým na světovém šampionátu v Itálii na stříbrné medaile a popularita fotbalu výrazně vzrostl, a v druhé řadě se změnil ligový soutěžní systém. Až do roku 1934 byla nejvyšší Státní liga uzavřená a nedalo se do ní postoupit. Týmy z divize mohly do ligy postoupit právě až v sezoně 1934/1935. V celém Českolovensku bylo divizí pět. Vítězové divizí spolu po sezoně sehráli kvalifikační turnaj, ze kterého vzešli dva postupující do nejvyšší soutěže.

Fotbalová mánie se dostala i do Ostravy a vzhledem k tomu, že Slezská byla nejvýše postaveným klubem ve městě, přesunulo se poprvé v historii hlavní fotbalové dění na pravý břeh Ostravice. První utkání na Staré střelnici sehrála Slezská proti opavskému DSV Troppau a remíze 2:2 přihlíželo přes 1000 diváků.

Na soutěžní utkání byly návštěvy ještě mnohem vyšší a ke Slezské se začali přiklánět i podporovatelé ostatních ostravských klubů. Fotbaloví nadšenci chodili na stadión přes Ostravici po úzké lávce, která se podle pamětníka a bývalého brankáře klubu Jaroslava Aniola při největším náporu houpala ze strany na stranu. Lávka všechny davy ustála, ale dnes už se po ní projít nelze, neboť byla kvůli svému havarijnímu stavu v roce 2000 stržena.

Premiéru Slezské v divizi již poctili fanoušci vyšší návštěvou než premiéru na Staré střelnici a 2500 diváků se dočkalo historicky prvního vítězství v nové soutěži na Královým Polem. Góly domácího celku vstřelili Pleva, Sulovský a Kalemba. První sezona se povedla nad očekávání a Slezská se umístila v osmičlenné divizi na druhém místě. Se všemi týmy Slezská sváděla rovnocenný boj, jenom Moravská Slavie Brno byla nad její síly a se silným týmem prohrála obě utkání. To brněnské vůbec nezvládla a prohrála 6:0.

Druhá sezona byla ještě úspěšnější a Slezská dlouhou dobu bojovala o první místo. Divize se navíc rozšířila na dvanáct celků a do soutěže se dostal jak Slovan, tak Ostravská Slavia. Hlavně derby mezi Slovanem a Slezskou lákalo velké množství fotbalových fanoušků. První ostravský účastník divize si obě podzimní derby bez obtíží pohlídal a celkově se mu dařilo. Slezská po podzimní části vedla divizi o pět bodů. Ovšem v právě v prosinci 1935 odjel tým na sérii přátelských zápasů do Francie, kde klub podvedl vedoucí zájezdu, což způsobilo vysoké dluhy. V týmů skončili oba rakouští hráči, které si klub nemohl dovolit dále platit, upadl také hráčský komfort a nastaly problémy s disciplínou. Klubem byl potrestán Samec za to, že nastoupil dopoledne do utkání v nižší soutěži, ačkoliv odpoledne hrál za první tým. Za neuposlechnutí předsedy zase byli potrestáni Pleva a Larmer. Nakumulované potíže nakonec znamenaly, že se Slezská postupu nedočkala.

Soutěž vyhrál SK Baťa Zlín výrazně dotován slavným továrníkem, který naopak prožil bezproblémovou zimní pauzu a mohl si dokonce dovolit za 15 000 koupit Štefana Čambalu ze Slavie Praha a vykoupit divizní konkurenci. Ani drahé posily, ani velká podpora fanoušků, kterých do Užhorodu odcestovalo okolo tisícovky, "Ševcům" k postupu do ligy přes kvalifikaci nepomohla, a ti tak byli i v sezoně 1936-1937 hlavním soupeřem Slezské v souboji o první místo v divizi.

Ambice vedení i přes finanční problémy nadále mířily až do ligy, a proto klub v létě 1936 přivedl zkušené posily. Modrobílý dres oblékli Steskal, Thiemel a Pospíšil a doplnili tak skládačku týmu, který měl všechny předpoklady k vítězství v divizi. Dva největší favority soutěže proti sobě los postavil hned v prvním kole a Slezská před 6500 diváky vyhrála 2:1 a po drtivém vítězství 7:1 v druhém kole nad Karvinou se dostala do čela tabulky, které už do konce sezony neopustila.

Souboje se Zlínem byly těmi, ve kterých se lámal postupový chleba, ale největší pozornost podzimní části opět vyvolalo ostravské derby mezi Slezskou a Slovanem. Na domácí stadion Slovanu u Výstaviště dorazilo 7452 platících diváků, ale reálná účast byla mnohem vyšší a několik dalších stovek diváků se dostalo na hřiště proražením části plotu. I počet platících diváků ovšem stačil k prolomení divizního rekordu z jara 1936, který drželo utkání Slezské s Ostravskou Slavií na Staré střelnici.

Na valné hromadě během zimní pauzy padlo, že dluhy klubu dosahují téměr sto tisíc korun, ale klubové ambice stále mířily směrem k první lize. Pouze několik dní po schůzi začal klub jednat s několikanásobným mistrem Československa a členem stříbrného družstva z italského mistrovství světa v roce 1934 Adolfem Šimperským, který v únoru Slezskou doopravdy posílil.

Šimperský byl zaslouženě členem slavné generace československých záložníků 30. let a svou technickou vybaveností v lize vynikal. Ovšem jeho odchod ze Slavie svádějící duely s nejlepšími evropskými týmy ve Středoevropském poháru měl svůj důvod. Nejlépe jej hodnotí Lidové noviny po prvním jarním utkání s Žabovřeskami, kde se představila i posila z Českých Budějovic Krátký: "Zatímco Krátký hrál velmi dobře, měl Šimperský pouze přesné přihrávky, ale chyběla mu pohyblivost. Je to důsledek jeho tělesné váhy, a tu má-li Šimperský hrát na odpovědném místě zálohy, musí se sebe shodit."

Jarní část probíhala z pohledu Slezské hladce a vše se schylovalo k duelu ve Zlíně čtyři kola před koncem divize. Hornický klub přijelo podpořit 1500 příznivců, kteří viděli remízu 1:1 a mohli po cestě do Ostravy slavit postup do kvalifikačního turnaje. Jarní cesta za postupem byla navíc okořeněna dalším jednoznačným vítězstvím 4:1 nad Slovanem a Slezská tak jednoznačně potvrdila svou hegemonii v Ostravě.

V kvalifikačním turnaji divizních vítězů se Slezská utkala se slavnou Čechií Karlín, Pardubicemi, DFC Praha a FTC Filakovo. Turnaj byl osmikolový a nabídl vyrovnanou a napínavou podívanou. Nejlépe turnaj rozjely Pardubice a Slezská. Ostravský klub získával sympatie diváků díky velkému odhodlání. Proti Čechii Slezská okouzlila Prahu, neboť prohrávala již 3:0, ale díky bojovnému výkonu dokázala utkání minutu před koncem vyrovnat. I tyto faktory lákaly na Starou střelnici stále větší davy diváků. Přestože kapacita měla být omezená na deset tisíc diváků, na zápasy jich chodilo mnohem víc. Proti Čechii Karlín 1. srpna 1937 na stadión dorazilo údajně až dvanáct tisíc fanoušků. Slezská Čechii porazila a dvě kola před koncem byla pouhé jedno vítězství od historického postupu. Na hřišti Filakova ještě "game ball" nevyužila, a navíc přišla o Steskala, který byl odnesen na nosítkách se zlomenu nohou, ale doma s Pardubicemi už kýženého vítězství dosáhla a společně právě se svým posledním soupeřem postoupila do nejvyšší československé fotbalové soutěže.

V modrobílém napříč generacemi

1. díl: Příběh Baníku začal U Dubu

2. díl: Wiecek, Pospíchal a první boje o titul

3. díl: Nejlepší klub v zemi

4. díl: Ústup ze slávy a finanční krize

5. díl: Baník mistr

6. díl: Pád na dno

7. díl: Nový majitel, nová naděje