V modrobílém napříč generacemi: Nejlepší klub v zemi

Baník Ostrava patří k nejvýraznějším značkám českého fotbalu. Klub vyrostl z hornického prostředí a více než století spoluutváří sportovní identitu celého regionu. Zažil éry slávy i hluboké pády. Je čtyřnásobným mistrem republiky, hrál řadu velkých evropských zápasů, ale má za sebou také sestupy, finanční kolapsy a existenční nejistotu. To vše je součástí příběhu, který dalece přesahuje hranice hřiště.

Právě v době, kdy se blíží završení téměř desetileté éry vlastnictví Václava Brabce, dává pohled do minulosti nový kontext. Pod jeho vedením Baník přežil kritické období, vrátil se z druhé ligy mezi elitu a znovu okusil evropské poháry. Zároveň ale letos opět bojuje o samotné ligové přežití. Tento seriál se proto vrací ke klíčovým kapitolám historie Baníku Ostrava, aby připomněl, odkud vzešel, čím si prošel a proč jeho příběh zůstává i dnes tak silný a výjimečný.

První baníkovský titul nakonec v záplavě velkých fotbalových událostí roku 1976 trochu zapadl. Na vině bylo hlavně Mistrovství Evropy v Jugoslávii. Československá reprezentace na něm ve finále porazila Německou spolkovou republiku a svět oslnila Panenkova suverénní rozhodující penalta. Baník měl v národním týmu jen jednoho hráče. Tím byl brankář Pavol Michálik, který plnil roli trojky, a tak se ve fotbalovém prostředí tvrdilo, že měl ostravský klub díky tomu snadnější cestu k titulu, protože hráči ostatních týmů se soustředili na reprezentaci.

Takové vysvětlení samozřejmě Jiří Rubáš odmítal: "Ligu vyhrálo mužstvo, které bylo nejbojovnějším i nejpevnějším kolektivem, s vyrovnaným kádrem, pevným zázemím, s daleko nejlepšími výkony na jaře a v závěru ligy. V tak vyrovnané soutěži je nezbytné i sportovní štěstí, ale to se přikloní k tomu, kdo o něj nejvíc stojí a je pro získání titulu ochoten nejvíc udělat. A to byl podle mého názoru právě Baník."

Jak napovídá podtitulek, Rubáš po zisku historicky prvního mistrovského titulu dlouho na lavičce Baníku nevydržel. Přesto ještě v Ostravě prožil několik nezapomenutelných situací. První unikátní příběh se začal psát bezprostředně po konci první mistrovské sezony. Brazilský národní tým nabídl Baníku Ostrava možnost zahrát si na Bazalech přátelský zápas v rámci evropského turné. Dnes naprosto nepředstavitelná informace zaplavila Ostravu jako lavina. Realita byla oproti očekávání nakonec jiná. Do Ostravy dorazil "jen" brazilský olympijský výběr, ve kterém největší hvězdy chyběly.

Brazilský fotbal měl ovšem v Evropě a ve světě velký věhlas, a tak ve finále tento rozdíl příliš velkou překážkou nebyl. Není proto divu, že se tento zápas řadí mezi ty, na kterých mohla být vůbec největší návštěva v historii stadionu. Neoficiální odhady, které jsou přesnější než oficiální počet vydaných lístků, hovoří o návštěvě přesahující 35 000 diváků.

K překvapení všech od úvodního hvizdu Baník přehrával soupeře v soubojích a technicky se mu vyrovnal, což byl pro mladé Brazilce šok a začali faulovat. V druhé půli už měl Baník převahu, ale dlouho se trápil v zakončení. Nakonec dostal výhodu v podobě penalty, kterou sice Slaný nejprve neproměnil, ale z dorážky už se nemýlil a zajistil další historické vítězství klubu.

Výhra proti Brazílii byla vrcholem vítězné vlny, na které se Baník pod Rubášem vezl. V ligovém ročníku 1976/77 totiž jeho družstvo bojující znovu na dvou frontách v Evropě i domácích soutěžích za obhajobou mistrovského titulu nevyrazilo. Baník se od úvodu sezony pohyboval ve středu tabulky, ale sezona již nebyla tak vyrovnaná jako o rok dříve, takže i když živil šanci na postup do evropských pohárů, byl titul za suverénní Duklou a Slavií hodně vzdálený. Na jaře se výsledky týmy nezlepšily, uhrál 15 bodů stejně jako na podzim a sezonu zakončil na sedmém místě.

Konec úspěšné éry většinou přináší konflikty do kabiny. Ty se na podzim roku 1977 nevyhnuly ani Baníku. Mezi trenérem Rubášem a hráčským kádrem to začalo skřípat, a výsledkem byl odchod zkušeného trenéra. Nutno dodat, že se jednalo o nevyhnutelnou záležitost, neboť Baník se po podzimní části nacházel na sestupovém 15. místě. Jméno Jiřího Rubáše však zůstane v historii Baníku navždy zapsáno zlatým písmem. Nejenom díky historicky prvnímu československému titulu, ale také díky krásným zápasům v Poháru mistrů na podzim 1976.

Historicky první titul totiž přinesl Baníku právě účast v této soutěži, v níž byl Baníku do prvního kola nalosován Viking Stavanger. Před zápasem panoval v kádru optimismus. Hráči sice jedním dechem tvrdili, že nesmí soupeře podcenit, ale druhým dechem dodávali, že se chtějí hlavně připravit na velkého soupeře do druhého kola. Jejich odvážná tvrzení se jim vcelku rychle vrátila. Na nepříznivém lehce zasněženém terénu na ně čekal odhodlaný a kvalitní soupeř. Baník tak už po 27. minutách prohrával o dva góly. Poté díky vlastní brance brzy snížil, vyrovnávací trefy se ale přes velký nápor nedočkal. V odvetě už se hrálo v příznivějších podmínkách a na představení Baníku se to podepsalo. Na hřišti byl lepším a aktivnějším týmem, ale jeho útočníkům se proti brankáři Johannessenovi nedařilo. Vše si tak do rukou vzal stoper Rostislav Vojáček, který poslal Baník hlavou v první půli do vedení, v druhém poločase svůj kousek zopakoval a zajistil postup.

Hráčům se přání velkého soupeře splnilo, a dokonce překonalo nedávnou zkušenost s Borussií Mönchengladbach. I tento přijel z Německé spolkové republiky - jmenoval se Bayern Mnichov. Na Bazaly opravdu žádný větší klub už přijet nemohl. Bayern byl dominantním týmem v rámci celé Evropy. Pohár mistrů evropských zemí vyhrál v posledních třech ročnících a brousil si zuby na čtvrtý titul v řadě.

Jeho hráči oslnili Ostravu už svým vzezřením. Na deštivém předzápasovém tréninku, který byl zpřístupněn veřejnosti a který sledovalo několik tisíc zvědavých fanoušků, se hráči Bayernu proháněli v působivých červených teplákovkách značky Adidas. Ovšem dojem profesionální mužstva vzbuzovali zejména svým nasazením na tréninku. Ten se celý odehrával ve vysokém tempu, což kromě veřejnosti překvapilo i samotné hráče Baníku.

Hráči Bayernu tvořili kostru západoněmecké reprezentace, která ovládla evropský i světový šampionát, a některá jména z tohoto týmu jsou známa fotbalovým nadšencům dodnes. Bránu Bayernu hájil legendární Sepp Maier, v útoku zase operovala trojice Uli Hoeness, Karl-Heinz Rummenigge a jeden z nejlepších střelců fotbalové historie Gerd Müller. Nad těmito legendárními jmény ovšem jedno vyčnívalo. Kapitán týmu, střední obránce a středobod všeho, co se v Bayernu dělo, Franz Beckenbauer.

Na hlavní tribuně a v ochozech před utkáním panovala spíše nervozita a nejistota než nadšení. Domácí příznivci do poslední chvíle věřili ve start zraněného Vojáčka, ale jeho úkoly převzal Arnošt Kvasnica, který musel mimo jiné uhlídat Müllera. Když ale francouzský rozhodčí Héliés poprvé foukl do píšťalky, smazaly se rozdíly mezi oběma kluby. Baník byl nebezpečnější v útoku a slavní hosté mu v úvodu nestačili. Už v 10. minutě otevřel skóre tečovanou střelou z volného přímého kopu Lorenc, po půlhodině hry zvýšil hlavou na 2:0 Lička a vyprodané Bazaly začaly věřit v zázrak. Po změně stran sice Bayern změnil přístup a Müller brzy snížil hlavou, ale hráči Baníku odolali náporu soupeře a do odvety v Mnichově si připravili jednogólový náskok.

V odvetě hrané 3. listopadu 1976 na Olympijském stadionu v Mnichově se však naděje Baníku velmi rychle rozplynuly. Obdržený gól na domácím hřišti totiž příliš nepomohl. Pokud by československý mistr inkasoval, stal by se najednou týmem, co musí dotahovat. K tomu došlo už po 15 minutách hry, kdy skóroval Müller. Baník následně hru otevřel, ale lepší byli domácí a naděje hostů držel zejména skvělý Michálik v bráně. Ten bohužel inkasoval druhý gól ještě do poločasu a po změně stran dostal další tři. Bayern utnul veškeré spekulace a porazil Baník 5:0. Ostravští tak při své první účasti v Poháru mistrů evropských zemí dokráčeli do druhého kola, ve kterém nestačili na německého mistra, a od evropských pohárů si dali na dva roky pauzu.

Na začátku roku 1978 byl cíl vedení klubu jasný. Najít co nejvhodnějšího trenéra pro práci s mimořádně nadaným mužstvem. V tu chvíli přichází na scénu vedoucí mužstva Rudolf Sklář. Ten předsedovi klubu doporučil Evžena Hadamczika, který slavil úspěchy v třetiligové Opavě a pomohl v rozvoji několika hráčům včetně útočníka Baníku Ličky. Vedení Ostroje Opava s odchodem trenéra nemělo problém, ale samotný Hadamczik váhal, neboť měl rozdělanou práci. Baník ovšem byl největším klubem na Moravě a ve Slezsku a jeho potenciální úspěch by byl úspěchem celého regionu, a tak po mírném nátlaku pozici přijal.

"Rád bych mužstvo stabilizoval a dal nejvhodnější sestavě důvěru, i kdyby se v některých zápasech neprosadila. Už po několika málo dnech vidím hlavní rezervy Baníku v psychickém stavu. Není přece možné, aby zkušení a kvalitní fotbalisté, reprezentanti a většinou vítězové ligy 1976 ztratili tak rychle sebedůvěru. S hráči jsme si řekli, že zvedneme hlavu, patnáctá příčka nás nesmí strašit, ale vyburcovat k pořádné práci," řekl krátce po příchodu do Baníku Hadamczik, jehož asistentem se stal bývalý brankář klubu Vladimír Mokrohajský.

Baník zakončil sezonu 1977/78 na 10. místě, přičemž kdyby se počítala jenom jarní část, skončil by na o pět pozic výše. Přesto se Hadamczikovi po vzoru Pospíchala povedlo dosáhnout na první trofej už na samotném začátku angažmá. V kuriozním ročníku Českého poháru Baník vyřadil ve čtvrtfinále Třinec, díky čemuž se stal jediným prvoligovým týmem v soutěži. V semifinále Baník vyhrál nad Vlašimí a dvoukolové finále s Mladou Boleslaví navzdory úvodní venkovní prohře také zvládl. Ve finále Československého poháru pak na Baník čekal na Tehelném poli Trenčín. Velký stánek obsadily pouhé čtyři tisíce diváků, přičemž většina podporovala slovenské mužstvo. Bojovný a tvrdý zápas nakonec rozhodl jediný gól Ličky 10 minut před koncem zápasu. Baník podruhé v historii získal Československý pohár a po pěti letech se mohl znovu těšit na účast Poháru vítězů pohárů.

Na začátku sezony 1978/79 se velké výsledky od Baníku Ostrava nečekaly. V lize obhajoval jen 10. místo a účast v evropských pohárech mu měla zkomplikovat zápasy v domácích soutěžích. Proto bylo překvapením, když se Baník po odehrané první polovině sezony nacházel na druhém místě jen s dvoubodovou ztrátou na první Duklu Praha.

Baník zůstal aspirantem na mistrovský titul i na jaře roku 1979. Před posledním ligovým kolem byl na prvním místě s náskokem jednoho bodu na druhou Duklu. Na tu čekal zdánlivě snadný domácí zápas s posledními Teplicemi, ostravští vyrazili do Prešova, který by se v případě nečekaného vítězství udržel v první lize. To, co se nakonec 10. června 1979 na stadionu Tatran v Prešově odehrálo, dobře shrnuje titulek Československého sportu k utkání s názvem "Krev, pot a slzy". Domácí totiž ostravské adepty na titul zaskočili bojovnou a tvrdou hrou, díky které měli první hodinu hry navrch. Poté už začal Baník na nezkušeného soupeře tlačit. Prešovští však velký tlak ustáli a uhráli s Baníkem bezbrankovou remízu. Ta znamenala, že ze hřiště odcházely dva zklamané týmy. Prešov sestoupil do druhé ligy a výhra Dukly 5:0 nad Teplicemi znamenala rovnost bodů mezi armádním klubem a Baníkem, přičemž Dukla měla mnohem lepší skóre a získala titul.

Na začátku sezony 1979/80 cílil trenér Hadamczik na mistrovský titul bez ohledu na účast Baníku v evropských pohárech. Jeho největší konkurencí v boji o trofej se stala Zbrojovka Brno a Bohemians, ale Baník byl tuto sezonu dominantní. Nedá se samozřejmě mluvit o sezoně bez chyb a ztrát, to bylo v tehdejší velmi vyrovnané ligové soutěži takřka nemožné, ale výsledky Baníku se vymykaly nastavenému standardu. Bazaly se staly naprostou pevností. Poslední domácí prohru pod vedením Hadamczika tento stadion viděl 20. srpna 1978 s Duklou Praha. Od tohoto momentu začala neuvěřitelná série 74 neprohraných domácích zápasů v řadě.

Po podzimu patřilo první místo Bohemians v čele s Antonínem Panenkou. Trenér Hadamczik si stěžoval hlavně na nedostatek odvahy v útočné fázi a z toho plynoucí neproduktivitu. Připravil si tak pro své svěřence náročný zimní program. Určitě nelze tvrdit, že by se ostatní týmy v zimě poctivě nepřipravovaly, ale v jarní části ligy byl Baník jednoznačně nejlepším týmem. Dobrou formu z domácího prostředí si přenesl i na venkovní stadiony a najednou byl největším adeptem na zisk titulu. Zbytek ligy, včetně Bohemians, totiž zapadl do průměru a týmy se navzájem okrádaly o body, zatímco Baník stále neprohrával. Po 20. ligovém kole se tak octnul na prvním místě tabulky. Jedinou prohru v celé druhé polovině ročníku zažil až v posledním kole na hřišti Slovanu Bratislava. To už ale měl dávno titul ve svých rukou. Individuální triumf si navíc ze sezony odnesl Lička, který se s 18 přesnými zásahy stal králem ligových střelců.

Do nadcházejícího ligového ročníku 1980/81 vstupoval Baník jako favorit celé soutěže. Ve svých řadách měl tři bronzové medailisty z Mistrovství Evropy Vojáčka, Ličku a Petra Němce. Tu nejcennější medaili z Olympijských her v Moskvě pak dovezla do Ostravy rovnou pětice hráčů. Členy zlaté olympijské nominace byli Libor Radimec, Zdeněk Rygel, Němec, Zdeněk Šreiner a Lička. Navíc to byli hráči Baníku, kteří měli v Moskvě značný podíl na zisku zlatých medailí. V semifinálovém utkání s Jugoslávií, které Československo vyhrálo 2:0, vstřelil úvodní gól Lička a potvrzující trefu přidal Šreiner. Do všech zápasů v základní sestavě navíc nastoupil střední obránce Radimec.

Úvod sezony tak byl pro většinu, vzhledem k očekáváním, překvapivý. Baník hned v prvním zápase prohrál na Julisce s Duklou 1:4, následně jen remizoval 1:1 se Slavií a třešničkou na nechutnajícím dortu bylo pohárové vypadnutí s Hlinskem hrajícím Krajský přebor.

O kvalitě baníkovského kádru nikdo nepochyboval, ale po nevydařeném vstupu do ligy a vypadnutí v poháru se začalo pochybovat o tom, že sezona bude zakončená úspěchem. Po posledním mistrovském titulu totiž skončil Baník až na sedmém místě a následnou sezonu bojoval do posledních momentů o udržení v lize. S Hadamczikem na lavičce se ale tento scénář neopakoval. Jak už je psáno výše, Baník od 20. srpna 1978 na Bazalech neprohrál 74 zápasů v řadě a tato série ještě zdaleka nebyla u konce. V lize navíc ztráceli všichni, a tak byl Baník po podzimní části na třetím místě jen s jednobodovou ztrátou na pražské kluby Spartu a Duklu.

Karty byly před druhou polovinou sezony rozdány vcelku jednoznačně. Titul s největší pravděpodobností získá někdo z trojice Sparta, Dukla a Baník. Jediným týmem, se kterým se počítalo, že jimi mohl zamíchat, byli Bohemians. I proto čekala Baník hned na úvod těžká zkouška v podobě domácího utkání s Duklou. Zápas výrazně ovlivnily únorové povětrnostní podmínky i terén, který byl za hranicí regulérnosti. Možná i to je důvod, proč zápas skončil bez branek a směrem k bojům o mistrovský titul nenapověděl takřka nic.

Pořadí soupeřů v jarní části kopírovalo, jako každou sezonu, pořadí soupeřů v té podzimní. Baník tak jako dalšího jarního soupeře přivítal Slavii, které měl co oplácet. Odplata se povedla na jedničku a ostravští hráči ji převálcovali 5:0.

Jasné vítězství určilo cestu, kterou se Baník během fotbalového jara 1981 vydal. Na Bazalech vstupovali hráči na hřiště bez jakýchkoliv obav a v podstatě si nepřipouštěli, že by mohli s jakýmkoliv československým týmem v domácím prostředí prohrát. Sparta navíc postupně začala z bojů o mistrovský titul odpadávat a okruh favoritů se zúžil jen na Duklu a právě Baník Ostrava. K hlavnímu zlomu došlo ve 27. ligovém kole, ve kterém Sparta prohrála domácí derby se Slavii a Baník na ni měl čtyřbodový náskok. Od Dukly ho dělily body tři. V systému, kdy týmy braly za vyhraný zápas jen dva body, měl Baník tři kola před koncem velkou šanci na obhajobu titulu. Toho se nakonec dočkal v předposledním kole, kdy na Bazalech porazil díky gólu Václava Daňka Bohemians 1:0 a Dukla zároveň jen remizovala doma s Interem Bratislava. Baník Ostrava tak na jaře roku 1981 získal svůj třetí titul československého mistra a vůbec poprvé mohl tento úspěch oslavit bezprostředně na Bazalech.

Za hlavního strůjce obhajoby a celkového úspěchu Baníku byl považován samozřejmě jeho trenér Hadamczik. Ten rychlý úspěch vybudoval na pevných základech v podobě zkušených reprezentantů, kteří už v klubu působili, a které doplnil o mladé talentované fotbalisty z regionu. Zkušené opory jako Vojáček, Radimec, Knapp nebo Albrecht ale v sezoně 1980/81 dosáhly svého vrcholu a fotbalová veřejnost neviděla příliš prostoru, kam Baník posunout. S tím ovšem Hadamczik krátce po zisku dalšího titulu nesouhlasil: "Existují názory, že máme mužstvo staré. Kdepak. To je mylné tvrzení. Vedle zkušených hráčů, kteří nadále tvoří páteř celku, vyrůstají mladí, prosazují se, získávají sebedůvěru. Proti loňsku jsme týmem vyzrálejším s lepší herní disciplínou a rozdíl je i ve způsobu hry."

Trocha pravdy ovšem v narážkách na přestárlost kádru byla, neboť Baník už se pod vedením Hadamczika další trofeje nedočkal. Rozhodně se nedá mluvit o tom, že by došlo k nějakému výraznému hernímu i výsledkovému úpadku, ale suverenita a dominance Baníku už zdaleka nebyla na takové úrovni jako ve dvou mistrovských sezonách. V prognóze před sezonou 1981/82 se ovšem úspěšný trenér držel své klasické rétoriky, kterou používal i před mistrovskými sezonami. Považoval za nereálné vytyčit si jako jediný přijatelný cíl mistrovský titul a od týmu očekával minimálně postup do evropských pohárů.

Následující průběh sezony potvrdil, že tato očekávání byla realistická a Baník se už po prvních kolech etabloval na špici tabulky společně s pražskými kluby Duklou a Bohemians. Jednou z největších událostí sezony bylo prvoligové derby s Vítkovicemi po 29 letech, ve kterém Baník překvapivě prohrál 2:3. Baník nakonec přezimoval na třetím místě se čtyřbodovou ztrátou na první Duklu a do zbytku sezony ho čekalo ještě hodně práce.

Jako vždy poctivá příprava přinášela i v jarní části sezony výsledky, které by naprostá většina ligových týmů brala všemi deseti. Průběh sezony navíc nahrával tomu, že by se v závěrečném kole mohl střetnout Baník s Duklou na Bazalech o mistrovský titul, ale realita byla pro ostravský tým nepříjemná. Dukla během jarní části ještě navýšila svůj náskok v čele a před posledním kolem už měla titul jistý. Baník ovšem neměl po sérii ztrát, během kterých stále nepřišel o domácí neporazitelnost, jistý ani postup do pohárové Evropy, což by bylo považováno za nesplnění předsezonního cíle. Již jistého mistra ale srazil gól Němce z 80. minuty a Baník Ostrava skončil na druhém místě, díky čemuž postoupil do Poháru UEFA.

Velmi podobný průběh měla i následující sezona 1982/83. Baník opravdu narazil na problém přestárlého kádru a zdravotní problémy dříve spolehlivých opor komplikovaly další rozvoj mužstva. Moc se nedařil ani přesun hráčů z veleúspěšného dorosteneckého mužstva do prvního týmu. V sezoně nakonec Baník bojoval o mistrovský titul do předposledního kola. Po něm již bylo jasné, že mistrovské vavříny vůbec poprvé ve své historii převezmou Bohemians. Baník nakonec se ztrátou dvou bodů zopakoval druhé místo z předcházejícího ročníku a zajistil si další vstupenku do Poháru UEFA.

S koncem sezony přišel také konec Hadamczika v roli trenéra prvního týmu. Úspěšný kouč vedl od roku 1981 také československý olympijský výběr a chtěl se soustředit zejména na práci u něj. Z tohoto důvodu také odmítl několik nabídek od Rapidu Vídeň, do kterého byl ochoten přijít případně až po olympijském turnaji. Od sezony 1983/84 působil v Baníku jako šéftrenér mládeže a první tým převzal Stanislav Jarábek. Baník ovšem hned prvním kole v zápase se Spartou přišel o svou sérii domácí neporazitelnosti, která se zastavila na čísle 74 a po šesti účastech v řadě nepostoupil do evropských pohárů.

Velmi nešťastný byl pak osud Hadamczika. Olympijské hry se totiž v roce 1984 konaly v Los Angeles ve Spojených státech amerických, kam nakonec nevycestovala žádná výprava "socialistického bloku" kromě Rumunska. To jen přitížilo už tak špatnému zdravotnímu stavu trenéra, který se krátce po konci v pozici šéftrenéra mládeže Baníku, ve které měl rozepře s vedením, rozhodl v září roku 1984 opustit navždy náš svět.

Během svého působení v Baníku Ostrava nedosáhl Hadamczik jen velkých úspěchů na domácím kolbišti, ale vytvořil jeden z nejrespektovanějších týmů v Evropě, proti kterému se nemohl žádný soupeř cítit jako jednoznačný favorit. Stal se bez jakýchkoliv pochybností nejúspěšnějším trenérem v historii klubu a jednou z nejvýznamnější postav a lze jej svým významem zařadit po bok stěžejních zakladatelů klubu Karla Aniola a Petra Křižáka.

Příští epizoda seriálu V modrobílém napříč generacemi představí zápolení Baníku Ostrava pod vedením Evžena Hadamczika v pohárové Evropě. Zároveň popíše poslední roky klubu v čele československého fotbalu před tvrdým pádem na zem.

V modrobílém napříč generacemi

1. díl: Příběh Baníku začal U Dubu

2. díl: Wiecek, Pospíchal a první boje o titul

3. díl: Baník v Evropě a první titul

4. díl: Nejlepší klub v zemi

5. díl: Další bitva s Bayernem a pomalý ústup ze slávy

6. díl: Baník mistr

7. díl: Pád na dno

8. díl: Nový majitel, nová naděje