V modrobílém napříč generacemi: Baník v Evropě a první titul

Baník Ostrava patří k nejvýraznějším značkám českého fotbalu. Klub vyrostl z hornického prostředí a více než století spoluutváří sportovní identitu celého regionu. Zažil éry slávy i hluboké pády. Je čtyřnásobným mistrem republiky, hrál řadu velkých evropských zápasů, ale má za sebou také sestupy, finanční kolapsy a existenční nejistotu. To vše je součástí příběhu, který dalece přesahuje hranice hřiště.

Právě v době, kdy se blíží završení téměř desetileté éry vlastnictví Václava Brabce, dává pohled do minulosti nový kontext. Pod jeho vedením Baník přežil kritické období, vrátil se z druhé ligy mezi elitu a znovu okusil evropské poháry. Zároveň ale letos opět bojuje o samotné ligové přežití. Tento seriál se proto vrací ke klíčovým kapitolám historie Baníku Ostrava, aby připomněl, odkud vzešel, čím si prošel a proč jeho příběh zůstává i dnes tak silný a výjimečný.

Minulý díl nekončil z hlediska výsledků ostravského Baníku příliš slavně. Většinu sezon od návratu do první ligy v roce 1967 klub strávil na chvostu tabulky a do posledních kol bojoval o udržení. Zřejmě poslední kapkou pro všechny, co si přáli růst klubu a jeho návrat mezi československou elitu, do které v první polovině 60. let patřil, byla sezona 1971/72. Baník byl značnou část tohoto ročníku největším adeptem na sestup, vystřídal čtyři trenéry a složitě hledal herní koncepci, takže o budování lepší a kvalitnější sestavy vůbec nemohla být řeč. Trn z paty trápícímu se týmu nakonec vytrhl velezkušený trenér vicemistrů světa z roku 1962 Rudolf Vytlačil a Baník se o dva body v lize udržel.

Vytlačil přišel do týmu jen na výpomoc jako záskok za nemocného trenéra Karola Bučka a po splnění své mise v klubu skončil. Po sezoně ale nešetřil kritikou a pustil se jak do úrovně československé kopané, tak do samotného Baníku. V publikaci vydané k padesátiletým narozeninám klubu naznačoval, že Československo zaostávalo v tréninkové metodice. Kluby v zemi podle něj netrénovaly dostatečně intenzivně jako ve fotbalově vyspělejších státech a kritizoval také organizaci práce, při které nedocházelo k dostatečné úpravě tréninkové činnosti a adaptaci potřeb mužstva.

Od nové sezony se Baník opět spoléhal na trenérské služby uzdraveného Bučka. Na postu vedoucího mužstva však došlo k předsezonní změně, která hrála v následném vývoji klubu klíčovou roli. Pozice se ujal dosavadní předseda komise mládeže Rudolf Sklář. Ten se na začátku 70. let podílel na změně koncepce vedení mládežnických družstev a soustředil se hlavně na to, aby byly mládežnické kategorie provázané a přesun hráčů mezi nimi přirozený a plynulý. Zároveň byl zastáncem toho, že mladí talentovaní hráči by měli dorosteneckou kategorii opouštět dříve než ve stanovených 19 letech, neboť právě adaptace talentovaných dorostenců v mužské kategorii byla stěžejním problémem ve výchově fotbalových talentů.

První výrazný personální problém, který musel Rudolf Sklář řešit, byl znovu prokletý trenérský post. Baník začal sezonu po sportovní stránce velmi špatně. Výsledky ho znovu řadily mezi týmy bojující o udržení a zdravotní stav trenéra Bučka se opět zhoršil. V pohárovém utkání 21. září, které následovalo po ostudné prohře 0:6 v Trnavě, tým vedl asistent Bučka František Šindelář a rovnou se očekávalo, že svého kolegu na pozici hlavního trenéra nahradí. Šindelář sice tým nadále vedl, ale začalo se spekulovat o angažování hráčské legendy z 60. let Tomáše Pospíchala. Ten však vedl divizní (čtvrtá liga) Břevnov, studoval trenérskou školu a případný příchod do Baníku popřel. Už o dva dny později ale měl Pospíchal podepsanou smlouvu a po vítězném čtvrtfinálovém zápase Českého poháru s Vítkovicemi převzal vedení týmu.

Vůbec poprvé usedl Pospíchal na lavičku Baníku v roli trenéra 22. října 1972 v domácím zápase proti Zbrojovce Brno. Baník se v danou chvíli nacházel na předposledním místě a jeho cílem byla stejně jako v minulé sezoně hlavně záchrana. Podle reportáží zahájil Baník první zápas pod novým trenérem aktivně, byl výrazně lepším týmem a šel zaslouženě do vedení. Zbrojovka ale těsně před poločasovým hvizdem utkání srovnala. Po zranění klíčového hráče Klementa se hra Baníku sesypala po fyzické i psychické stránce a ten jen se štěstím uhrál remízu 1:1.

Typ zápasů, ve kterém Baník přišel o vítězství kvůli nepřipravenosti hráčů, byl pro Pospíchala nepřijatelný a velmi brzy se ukázalo, že ze svého temperamentu neztratil ani při vykonávání trenérské profese. Na základě svých nedávných hráčských zkušeností věděl, že jeho svěřenci navzdory prvoligové příslušnosti nedodržují životosprávu a nevěnují se dostatečně tréninku a kvalitní regeneraci. Přísně je proto hlídal a ověřoval, jestli místo regenerace profesionálního sportovce nepraktikují regeneraci v restauračním zařízení.

Zároveň kladl podobně jako trenér Vytlačil důraz na charakter hráčů. Tím však hledání podobností s hráči oblíbeným trenérem může skončit. Pospíchala totiž dokázal vytočit nezodpovědný přístup hráčů k jejich povinnostem jako málokoho. Neměl rád zbabělost a nebál se dát hráčům najevo, že s jejich chováním nesouhlasí. Bývalí hráči Baníku Ostrava vzpomínají na Pospíchala jako na tvrdého trenéra. Jeho náročné tréninkové dávky nebyly v kabině oblíbené, ale jeho trenérskou filozofií bylo, že hráč musí být naštvaný, když jde na hřiště.

Hráči běhali delší sprinterské tratě s vestami naplněnými pískem a velmi oblíbenou tréninkovou činnosti pro trenéra Pospíchala byl výběh schodů slavných ochozů na Bazalech. Ostatně Jiří Klement, jedna z největších hvězd Baníku pod Pospíchalovým vedením, údajně na prvním tréninku pod novým trenérem necvičil naplno, na což měl Pospíchal zareagovat tak, že uštědřil útočníkovi velkou facku.

Postupem času si začal Pospíchal budovat tým přesně podle svých představ. V první řadě potřeboval stmelený a fyzicky připravený kádr, v druhé řadě posily. V tuto chvíli přichází na scénu vedoucí družstva Rudolf Sklář. Jako první posilu si Pospíchal vytipoval Milana Albrechta z Trenčína, ale pravidla umožňovala jeho příchod bez souhlasu trenčínských až v létě 1973. Sklář tak jednoduše vedení klubu podplatil a Albrecht se stal už zimní posilou Baníku. Příchod Albrechta byl v klubu velkou věcí a také velkou nadějí pro fanoušky. Jako druholigový hráč totiž získal hned 5 hlasů v anketě o Fotbalistu roku pro rok 1972 a byl jen bod za největší hvězdou ostravského týmu obráncem Rostislavem Vojáčkem.

Posílený kádr, který navíc prožil náročnou první přípravu pod přísným trenérem, šel výsledkově nahoru a po podzimu předposlední tým soutěže byl najednou sebevědomým družstvem, které společně s Duklou Praha nasbíralo v jarní části ligové sezony nejvíc bodů. Sezonu tak Baník zakončil v klidném středu tabulky a vzhledem k formě, jakou v druhé polovině ročníku měl, se rovnou řadil mezi favority v boji na čele soutěže pro příští rok.

To nejstěžejnější se v průlomovém ročníku 1972/73 ale nestalo na ligových trávnících, ani v těžko průhledném a politicky svázaném fotbalovém zákulisí, nýbrž v pohárové soutěži. V tom Pospíchal Baník vedl poprvé až v semifinále doma opět proti Brnu. V náročných podmínkách na začátku prosince, kdy údržba trávníku zdaleka nebyla na takové úrovni jako dnes, vybojovali domácí těsnou výhru 1:0. Finále proti Teplicím se hrálo na dva zápasy. V domácím utkání dominantní Baník poslal do dvougólového vedení v ligové soutěži trápící se zimní posila Albrecht. V závěru zápasu ale Teplice dokázaly snížit a utkání skončilo 2:1 pro Baník. V Teplicích vyhráli domácí 1:0 a o vítězi musely rozhodnout penalty. V těch vstřelil rozhodující gól ostravský kapitán Huml a Baník se stal poprvé v historii vítězem Českého poháru.

To však neznamenalo začátek bujarých oslav, ale spíše vidinu náročného dvojzápasu o další trofej. Slovenskou část poháru totiž vyhrály Košice, a tak na oba celky čekalo finále Československého poháru. První zápas se odehrál v Košicích a domácí v něm před osmitisícovým publikem vyhráli 2:1. Hratelného výsledku do odvety Baník opravdu využil a na Bazalech v pohledném utkání z obou stran vyhrál 3:1, čímž si zajistil svůj historicky první zisk Československého poháru a také jistotu účasti v evropských pohárových soutěžích v příští sezoně.

Rok po tom, co Baník neúspěšně hledal nového trenéra a jeho kádr byl považován za zcela průměrný, byla v létě roku 1973 nálada na Bazalech mnohem veselejší. Tým se pod vedením Pospíchala připravoval na náročné zápasy v evropských pohárech a po velmi úspěšné jarní části sezony byl řazen mezi favority ligové soutěže. Jako významná postava kabiny a lídr hráčského kolektivu se vyprofiloval střední obránce Rostislav Vojáček. Ten dostal od Pospíchala už ve 23 letech kapitánskou pásku a zůstala mu na levé paži po dobu sedmi let.

Pro konkurenceschopnou účast v evropských pohárech i domácí soutěži bylo zapotřebí hráčský kádr rozšířit a zkvalitnit. Vedoucí mužstva Rudolf Sklář při výběru hráčů úzce spolupracoval s trenérem a už na začátku roku po přivedení Albrechta začali pracovat na dalších posilách. Aniž by to tušili, tak to byli právě oni dva, kteří v první polovině 70. let začali budovat osu mužstva, které se zlatým písmem zapsalo do historie Baníku Ostrava. Druhou posilou, kterou tato dvojice přivedla, byl Libor Radimec, ostravský rodák a také produkt tamního fotbalu. Navzdory tomu, že Baník byl ve městě největším klubem a měl při výběru mladých talentů v regionu skoro volnou ruku, prošel Radimec mládežnickými týmy konkurenčního TJ VŽKG Ostrava (Tělovýchovná jednota Vítkovické železárny Klementa Gottwalda). Po odchodu na vojnu do Jindřichova Hradce hrál za místní Duklu, která ale jen bojovala o přežití ve čtvrté nejvyšší soutěži. Sklář o něj stál už v létě roku 1972, ale nakonec Radimec přestoupil do Baníku až o rok později.

Nebyl jediným hráčem, který do Baníku v roce 1973 přestoupil a v průběhu let se stal jednou z největších legend týmu. Tím dalším byl Lubomír Knapp. Tehdy dvaadvacetiletý záložník původem z Hané byl na region již zvyklý. Hrál ve Frýdku-Místku pod vedením bývalého hráče a trenéra Baníku Zdeňka Šajera. Ten v Baníku vedl i Pospíchala, který začal Knappa na trénincích Frýdku-Místku sledovat. Sám hráč byl po zranění a neměl ze své hry dobrý pocit. Ostatně Baník měl jeho příchod naplánovaný už v lednu 1973, ale Knapp si poranil meniskus a byl tři měsíce mimo hru. V srpnu už ale jeho jméno figurovalo na soupisce prvního týmu Baníku.

S odhodlaným trenérem na lavičce, schopným funkcionářským týmem v zákulisí a omlazeným zkvalitněným kádrem vstoupil Baník Ostrava do nové ligové sezony. Zahájil ji také minimálně stejně dobře, jako skončil tu minulou, a po podzimní části byl na třetím místě jen s bodovou ztrátou na vedoucí Slovan Bratislava. Bohužel tehdejší sestava ještě pořád nabírala zkušenosti s velkými rozhodujícími zápasy a jarní část sezony už tak vydařená nebyla. Přesto Baník skončil na čtvrtém místě, což bylo nejlepší umístění klubu od návratu do první ligy, a vybojoval si díky tomuto umístění účast v Poháru UEFA. Ještě silnější postavení mezi ligovými hráči si vydobyl stále mladý Rostislav Vojáček, který byl novináři týdeníku Gól nominován do nejlepší jedenáctky sezony.

S dalším pohárovým postupem došlo také k dalšímu posilování mužstva. Zkušený ale také stárnoucí František Schmucker od sezony 1974/75 už plnil jen roli druhého brankáře, neboť se v přestupovém období funkcionáři Baníku opět činili a mezi tři tyče přivedli v létě Pavola Michálika z Banské Bystrice. Ve stejném období přišel do Baníku také legendární Verner Lička. Ten však jako hráč z třetiligové Opavy vedené tehdy Evženem Hadamczikem přišel hlavně jako posila pro B-tým s příslibem do budoucna.

V ligovém ročníku 1974/75 ale byla budoucnost celého Baníku opět velmi nejistá. Po dvou sezonách, kde v jedné Baník zvedl nad hlavu Československý pohár a v druhé bojoval do posledních kol o mistrovský titul, přišla studená sprcha. Díky úspěchu v evropských pohárech muselo Pospíchalovo družstvo dlouhou dobu bojovat na dvou frontách a tento boj výsledkově odnesly domácí soutěže. Po podzimu přitom nic nenasvědčovalo tomu, že by měl stále se zlepšující Baník narazit na svůj strop, protože se nacházel opět na čtvrtém místě. Ve vyrovnané soutěži to ale znamenalo pouze pětibodový náskok na udržení a vzhledem k tomu, že na jaře roku 1975 byl Baník vůbec nejhorším týmem, definitivní jistotu záchrany prvoligové příslušnosti měl až po posledním kole.

Po sezoně pak došlo k trenérské výměně s Plzní, kam zamířil Pospíchal a na trenérskou židli na Bazalech usedl trenér Jiří Rubáš. Pospíchalovo angažmá, které ovlivnilo budoucí dění v Baníku, tak neskončilo zrovna nejslavněji. Klub ovšem hned ve své první sezoně dovedl k první významné trofeji, zapracoval do prvního týmu několik nových, mladých hráčů - a hlavně byl také u prvních slavných tažení Baníku evropskými poháry.

Po finálovém vítězství nad Košicemi bylo jasné, že si Baník zahraje v sezoně 1973/74 Pohár vítězů pohárů, což byla druhá nejprestižnější evropská klubová soutěž. Baník tak rozhodně mohl živit představy o atraktivních zápasech proti slavným soupeřům. Tyto představy však vzaly za své po losu prvního kola soutěže, který ostravskému celku přiřkl neznámý Cork Hibernians z Irska.

Baník byl tak před svým prvním utkáním v evropských pohárech v roli favorita. Ostatně irský soupeř dorazil k prvnímu zápasu do Ostravy pouze s 18člennou výpravou čítající pouhých 13 hráčů. Z celého kádru Baníku měl pohárové zkušenosti jen záložník Határ a v prvním utkání na zaplněných Bazalech to bylo znát. Baník zvítězil nejtěsnějším rozdílem 1:0 a měl velké problémy s agresivní obranou hostů. O jediný gól zápasu a premiérový pohárový pro Baník se postaral extrenčínský Albrecht. Souboj Baníku s Hibernians přitáhl na tribuny v Corku 10 000 diváků, kteří sledovali konec svých favoritů v PVP. Baník totiž šel díky Albrechtovi brzy do vedení, Irům se sice povedlo vyrovnat, ale vítězství a zároveň postup Baníku v závěru zápasu zpečetil Josef Tondra.

Historický postup do druhého kola přinesl Baníku jako soupeře východoněmecký Magdeburg. Ten před prvním vzájemným zápasem na Bazalech okupoval třetí místo národní Oberligy a patřil mezi elitní celky své země. Baník se slavnějšího soupeře nezalekl a v prvním zápase na Bazalech vyhrál díky gólům Albrechta a Klementa 2:0. Obrovský úspěch chtěli ostravští hráči potvrdit i v Magdeburgu, ale to tým bez zkušeností s poháry vůbec netušil, co ho čeká. Němci si navzdory dvougólové ztrátě z prvního zápasu před odvetou vůbec nepřipouštěli, že by neměli postoupit a odkazovali na své dobré výkony na právě skončeném reprezentačním srazu, na který odcestovalo hned sedm členů jejich kádru.

Domácí nastoupili do odvety agresivně a španělský rozhodčí Sánchez-Ibaňez tuto hru toleroval. Podle novináře Petra Šiřiny se na trávníku od kopaček jiskřilo, ale sudí si karty nechával bezpečně schované ve své kapse. Nakonec první gól Baník inkasoval z pokutového kopu, ten druhý z trestného a třetí v prodloužení ze hry. Závěr utkání navíc doprovodila potyčka mezi domácím Abrahamem a hostujícím Jirouskem, za kterou oba aktéři viděli červenou kartu. Magdeburg byl na soupeře opravdu špičkově připravený a ukázal, jak zkušeným pohárovým mužstvem v té době byl. Po zápase si totiž ostravští hráči stěžovali, že se je soupeři snažili rozhodit nadávkami v češtině a k podobným situacím prý docházelo i mezi oběma lavičkami.

Šanci na reparát dostal o nové hráče a zkušenosti bohatší Baník hned o rok později, kdy se díky čtvrtému místu ze sezony 1973/74 kvalifikoval do Poháru UEFA. Je paradoxem, že v domácích soutěžích nevydařená sezona 1974/75, která znamenala konec Pospíchala na lavičce, byla zároveň jednou z nejpamátnějších na evropském poli v celé historii klubu. Baník sice hrál o kategorii nižší soutěž, ale los si pro něj hned do prvního kola připravil mnohem věhlasnějšího soupeře než před rokem - Real Sociedad z Baskicka ve Španělsku. Dnes přední celek země z Pyrenejského poloostrova byl do té doby považován za průměrný tým na vzestupu, neboť v předcházejících dvou sezonách vůbec poprvé skončil v ligové tabulce před baskickým rivalem Athleticem Bilbao a proti Baníku ho čekala premiéra v evropských pohárech.

První zápas se konal v polovině září 1974 v San Sebastianu na malebném pobřeží Biskajského zálivu. Ostravští hráči dostali od jednoho z majitelů domácího klubu darem pravé baskické barety. Sám majitel, který již ležel vážně nemocný v nemocnici v San Sebastianu, slíbil, že jakmile jeho favorité vsítí gól, vystřelí dvě oslavné petardy. Ty ale nakonec ve městě nezazněly, protože skórovali jenom hosté. Konkrétně to byl po hodině hry Mička, který umlčel nabuzené baskické publikum a zajistil velice cennou a překvapivou výhru Baníku. V odvetě na Bazalech doplňovala 10 000 domácích diváků dvoustovka věrných hostujících fanoušků, ale viděli jen další neúspěch svého týmu. Real Sociedad sice byl aktivní a snažil se zvrátit nepříznivý vývoj dvojutkání, ale už v 10. minutě skóroval za Baník Vojáček a po půlhodině hry přidal další gól Slaný. Hosté sice hráli aktivně na míči, ale naplno se projevily jejich nulové zkušenosti s evropskými poháry. Po změně stran přidali góly Albrecht s Kolečkem a Baník po výhře 4:0 nečekaně hladce postoupil do 2. kola Poháru UEFA.

Do něj byl Baníku nalosován francouzský FC Nantes a bylo jasné, že ho čeká další těžká zkouška celkem z tradiční fotbalové země. Nantes bylo v té době trojnásobným francouzským mistrem, přičemž poslední titul byl z roku 1973. První zápas hrál Baník opět venku a po většinu zápasu čelil velkému tlaku ze strany soupeře. Francouzský tým nakonec díky gólu tehdy mladíka a později úspěšného francouzského reprezentanta Bossise vyhrál 1:0. Skvělý výkon Michálika v bráně však Baníku nachystal hratelný výsledek do odvety na Bazalech. Ta se udála na začátku listopadu a domácí do ní nešli po víkendové bezbrankové remíze s Jabloncem v dobré formě. Baník přesto na soupeře vletěl, ale Klement neproměnil v prvním poločase penaltu a skvěle chytajícího brankáře Bertranda překonal až po hodině hry. Hra se však po gólu vyrovnala a zápas dospěl až do prodloužení. V tom Klement přidal svůj druhý gól v zápase a rozhodl o postupu Baníku do třetího kola.

Jestli už Real Sociedad a FC Nantes byli soupeři, kteří vzbuzovali v Ostravě nadšení a zájem, tak ten následující bral dech - SSC Neapol. Špičkový tým z Itálie, jehož fanouškovská kultura byla zcela vzdálená tomu, co mohli hráči Baníku zažívat na československých stadionech. V Neapoli už před sezonou hlásili 62 000 prodaných permanentních vstupenek a stadion zvládl celkově pohostit až 87 000 fanoušků. Baník hrál opět první zápas venku a tribuny připomínaly spíše pevnost než místo oslavy sportu. Výkon Baníku však snesl nejpřísnější měřítka. Baník se sice velmi rychle dostal pod tlak hvězdami nabitého týmu soupeře, ale obrana vedená Vojáčkem a Humlem nedělala mnoho chyb, a když už nějaká nastala, byl v bráně připraven Michálik, který chytal jeden ze svých životních zápasů.

Domácí byli sice stále opticky lepším týmem na hřišti, ale ke konci zápasu proti mladé ostravské sestavě ztráceli dech. V 80. minutě tak udeřil Baník, kdy Knappovu střelu po zákroku brankáře Carmignaniho dorazil do prázdné brány Milan Albrecht a o dvě minuty později přidal druhý gól přesnou střelou z dálky Josef Kolečko. Dobrý výsledek bylo potřeba potvrdit ještě v odvetě. Neapol prohra neodnaučila hrát fotbal a Baník s podporou 17 000 fanoušků na stadionu tahal za kratší konec. Hosty poslal těsně před koncem prvního poločasu do vedení Ferradini a o tom, kdo postoupí do jarní části poháru, ještě zdaleka nebylo rozhodnuto. Po změně stran se však Baník zlepšil a po gólu Slaného uhrál postupovou remízu 1:1.

Následoval los čtvrtfinále, kde už žádný snadný soupeř nebyl, ale stejně byl jeho výsledek pro Baník krutý, protože mu přidělil Borussii Mönchengladbach. Tým z Porýní byl největší konkurencí slavného Bayernu Mnichov v západoněmecké Bundeslize a v 70. letech prožíval vůbec nejlepší období své více než 120 let dlouhé historie.

Oba týmy měly dostatek času nastudovat svou hru. Německý klub vyslal své pozorovatele do Ostravy a nezaháleli ani ostravští činovníci, kteří využili zápasu Borussie v Západním Berlíně a také si prohlédli soupeře na vlastní oči. Zjistili, že je čeká nejkvalitnější tým, na který za celou dobu narazili. Kostru tvořili západoněmečtí reprezentanti, kteří byli čerstvými mistry světa, a družstvo Pospíchala se s takovou kvalitou ještě nesetkalo. Díky tomu, že legendární trenér Borussie Hennes Weisweiler dával přednost mladým hráčům před zkušenými a sklízel s touto filozofií úspěch, dostal jeho tým přezdívku Hříbata. Takto se tradičnímu klubu přezdívá dodnes.

Bezpečnostní podmínky na stadionech nebyly v 70. letech nijak přísné, a tak byly Bazaly 5. března v prvním zápase čtvrtfinále poprvé opravdu vyprodané. Oficiální návštěva se rovnala nastavené maximální kapacitě stadionu tedy 32 269 diváků. Podle odhadů a stísněnosti na ochozech je však mnohem pravděpodobnější, že zápas osobně sledovalo až 35 000 diváků. Velká návštěva i věhlas soupeře motivoval hráče Baníku k bojovnému výkonu, ke kterému měl díky Pospíchalovým trenérským praktikám předpoklady, ale v základní sestavě soupeře nastoupili hned čtyři mistři světa a na hřišti to šlo od začátku poznat. Hosté v kombinaci takřka nechybovali a měli míč častěji na svých kopačkách. Baník ovšem nebyl bezzubý a mohl německý tým hned několikrát potrestat. Nedokázal ovšem proměňovat své příležitosti a nakonec na to doplatil. Heynckes totiž na začátku druhého poločasu svou šanci proměnil a Baník prohrál před vyprodaným stadionem 0:1.

Do Německa si Baník díky těsné prohře přivezl naději na postup, ale favoritem rozhodně nebyl. Přesto ho do Porýní přijela podpořit skupina fanoušků a zejména zaměstnanců OKD, kteří dostali povolení k vycestování. Vstupenka do hostujícího sektoru D na dnes již zbouraném Bökelbergstadion stála 22 západoněmeckých marek a bohužel za ně fanoušci Baníku neviděli vítězství svých favoritů. Titulek Československého sportu se zněním "Baník neměl šanci" sice zní poněkud krutě, ale průběh utkání ho potvrzuje. Neapolský scénář, který zajistil Baníku jméno v Evropě se neopakoval. Tým neustál počáteční nápor soupeře a hned v úvodu inkasoval. Krátce po změně stran se situace opakovala, ale to ostravští dostali góly hned dva. Konečné skóre 3:1 až v závěru zápasu upravil Hudeček, ale cesta Baníku Ostrava Pohárem UEFA 19. března 1975 na Bökelbergstadion dospěla ke svému konci.

Sezona 1974/75 přinesla největší úspěch v pohárové Evropě, ale také boj o udržení v první lize do posledního kola. Hořkosladkou příchuť z uplynulého ročníku ještě umocnil odchod Pospíchala. Ten z klubu neodešel kvůli špatným ligovým výsledkům, ale společně s koncem sezony mu skončila smlouva, kterou se rozhodl neprodloužit. Zamířil na lavičku Plzně, odkud opačným směrem dorazil na Bazaly zkušený trenér Rubáš. Ten už v Baníku působil předtím, ale známý byl zejména z lavičky Bohemians.

Po dvou letech soupeření s evropskou konkurencí čekala Baník kvůli jarním bojům o udržení sezona pouze v československých soutěžích. Složení kádru se příliš nezměnilo. Méně prostoru než pod Pospíchalem dostával obránce Jiří Hudeček, naopak zpět do kádru se po vleklých zraněních vrátil Rostislav Sionko. Do sestavy se jako nadějný mladík z béčka začal prokousávat také budoucí kanonýr Verner Lička, ale jeho čas přišel až v posledních ligových kolech.

Podzim roku 1975 herně a výsledkově podtrhl nevydařený rok ostravského klubu. Jeho hráče trápila zejména nevyrovnanost výkonů. Nepřipsal si jedinou pozitivní zápasovou sérii a po polovině sezony byl se 14body až na 12. místě ligové tabulky. V neobvykle vyrovnaném ročníku však ztrácel na vedoucí Slovan Bratislava jen čtyři body a ligové soupeření bylo ještě pro všechny týmy otevřené.

Právě na půdě Slovanu zaznamenal Baník asi nejcennější vítězství celého podzimu. Do Bratislavy přijel bez svých velkých opor Vojáčka, Kvasnici, Radimce, Mochela, Klementa a Mičky. V bráně ostravského týmu ale stál Michálik, který za svá záda pustil jen jeden gól, zatímco za Baník skórovali Lorenc, Knapp a Vojkůvka. Výhra v Bratislavě se v konečném zúčtování ukázala jako jedna z nejdůležitějších v celé sezoně.

Trenér Rubáš po nevydařeném podzimu neztrácel optimismus. Poukazoval na vyrovnanost celé soutěže, na zranění, které proklelo na podzim roku 1975 celý tým, i na to, že po jízdě Pohárem UEFA byl kádr přespříliš sebevědomý, což se podepsalo na přípravě i následných výsledcích. Přiznal, že v týmu byla na začátku sezony nízká pracovní morálka a největší hvězdy týmu si myslely, že je zápas vyhraný již před úvodním hvizdem. Před sezonou měli problémy se životosprávou Albrecht s Klementem, přičemž druhého jmenovaného tento fakt vyřadil po značnou část ročníku z prvního týmu.

V průběhu jarní části skoro všechny týmy ztrácely, a tak Baník ve vyrovnané lize postupně stoupal tabulkou. Po šesti jarních kolech se klub najednou ocitl z 12. místa na druhém. Rubáš sice tvrdil, že hlavní pomocí byly zejména nevyrovnané výkony ostatních týmů, ale vyzdvihoval kolektivní styl hry, fyzickou připravenost a dobrou herní disciplínu. Baník nakonec neprohrál hned osm prvních zápasů jarní části. Pak sice přišla prohra s pražskou Slavií, ale ta zůstala až do konce sezóny poslední a před závěrečným ligovým kolem byla situace pořádně zamotaná. V boji o titul zůstaly tři týmy - Slavia Praha s 36 body, Baník Ostrava s 35 body a Slovan Bratislava s 34 body. Vzhledem k tomu, že Slovan v posledním kole hostil Slavii, byla mistrovská matematika docela jednoduchá. Baník potřeboval vyhrát v Plzni a Slavia musela v Bratislavě v nejlepším případě prohrát, protože i remíza by jí mohla při dobrém skóre stačit.

Na Tehelném poli v Bratislavě se slávistický sen nenaplnil. Domácí v zápase, který netradičně vedl zahraniční rozhodčí a sudí finále světového šampionátu v roce 1970 Rudolf Glöckner z NDR, vyhráli 2:0 a vytrhli Slavii mistrovskou trofej z rukou. Sami ji ale příliš pevně v rukou nedrželi, protože v souběžně hraném deštivém zápase v Plzni vedl Baník už od sedmé minuty zápasu díky gólu Sionka a své vedení sveřepě držel. Plzeň se sice pohybovala ve spodní polovině tabulky, ale ve vyrovnaném ročníku to takovou roli nehrálo a domácí byli velmi nebezpeční. Motivací pro ně byly údajné sliby ze strany Slovanu, ale obrana Baníku i díky skvělému Michálikovi v bráně odolávala. To zvládla po celých 90 minut a Baník tak 4. června 1976 získal svůj první titul mistra Československa ve fotbale.

Následná oslava historického titulu nebyla tak bujará, jak by si mohli lidé, kteří zažili zisk mistrovské trofeje v roce 2004, představovat. Do Plzně přijela za týmem jenom hrstka fanoušků a celkově nebyl fotbal tak masovou záležitostí, jakou je dnes. Specifický byl přístup trenéra Rubáše, který do kabiny přišel až po tom, co opadla největší euforie a týmu oznámil: "Ve snech jsem si představoval všechno možné, ale teď teprve vím, jak chutná radost." Je symbolické, že se trenér prvních ostravských mistrů narodil v roce 1922, tedy ve stejném roce, kdy vznikl SK Slezská Ostrava.

Tým čerstvých mistrů poté využil místa, kde titul získal, a sešel se k první oslavě v budově plzeňského Prazdroje. Oslavy poté pokračovaly i ve vlaku směrem na ostravské nádraží. Na to tým dorazil o půl páté ráno, ale i tak na něj čekalo několik věrných fanoušků a čelní představitelé OKD s havířskou kapelou. V podvečer fotbalisty přijalo předsednictvo Krajského národního výboru. Tomu musel kapitán Rostislav Vojáček podat hlášení o získání mistrovského titulu, a až po povinných formalitách následovala neformální zábava.

V modrobílém napříč generacemi

1. díl: Příběh Baníku začal U Dubu

2. díl: Wiecek, Pospíchal a první boje o titul

3. díl: Baník v Evropě a první titul

4. díl: Nejlepší klub v zemi

5. díl: Ústup ze slávy a finanční krize

6. díl: Baník mistr

7. díl: Pád na dno

8. díl: Nový majitel, nová naděje