USA versus Japonsko aneb tři důvody proč si naladit finále MS žen
Ačkoliv se to při relativním nezájmu českých médií nemusí zdát, právě končící mistrovství světa žen je velkou celosvětovou událostí. V severní Americe se těší větší sledovanosti než finále hokejového Stanley Cupu, a tak vám EuroFotbal přináší tři důvody, proč si vrchol ženského MS naladit i zde, v odlehlé České republice...
Letošní světový šampionát je v mnoha ohledech průlomový. Poprvé se hraje výhradně na umělé trávě a po dříve známých formátech s 12 i 16 účastníky se nám tentokrát na kanadských kolbištích představilo rovnou 24 ženských výběrů.
Následkem toho šlo před výkopem turnaje docela hravě prohlásit, že tenhle ročník poněkud výjimečně nemá favorita; respektive jich bylo zřejmě víc než normálně.
K obvyklým podezřelým, Američankám a Němkám, se logicky přidávaly obhájkyně titulu z Japonska, ale i čím dál lepší Francouzky, z domácího prostředí těžící Kanaďanky, stále ještě silné Brazilky nebo záludné Švédky.
Jako zajímavé přírůstky mezi širší elitu se potom až v průběhu samotného šampionátu zařadily rovněž Australanky s Angličankami, které nyní britská média hromadně oslavují jakožto nejzdatnější reprezentaci Albionu za pěkně dlouhou dobu. Co by jejich krajané dali za takovou mentální sílu.
Ženská kopaná tedy na každý pád kráčí kupředu: světová špička se rozšiřuje, konkurenceschopných celků přibývá a všechny čtyři semifinálové družiny významně těžily z chodu vlastních profesionálních ženských lig.
Zároveň si kanadský svátek zachovával jistý punc čistoty a osvěžující nefalšovanosti. Obešel se bez veškerých vzdušných vývrtek, na které jsme si už tak zvykli v podání všech těch statných chlapů.
Abyste potom nabyli určité představy, jaký kus ženské mistrovství světa samo o sobě urazilo, stačí si vzít k ruce podobu jeho inauguračního ročníku. Pod dlouhým oficiálním názvem ‘mistrovství pro ženský fotbal’, který dosti bizarně obnášel i reklamu na známou čokoládovou pochutinu M&Ms, se tehdy hrálo pouze v jedné čínské provincii - bez cestování, zato na prostoru pouhých 13 dnů.
Nikdo se s takovou akcí nechtěl příliš babrat. Jedno utkání proto také trvalo jen 80 minut a před začátkem turnaje se dokonce vynořovaly seriózní, urážlivě blahosklonné návrhy, aby hráčky po zemi raději proháněly pouze čtyřkové balony, nikoliv ty o standardní velikosti číslo 5. A bodejť by ne - jen blázen by přece pokoušel riziko, že jemné slečny budou mít problém regulérně těžký míč vůbec ukopnout.
Dnes už je situace diametrálně odlišná. S nutností vzdát se přírodní trávy se sice hráčky nesmiřovaly snadno, jinak se už ale ženské kopané dostává zasloužené porce respektu. Toto mistrovství světa se již konalo na prostoru celého jednoho měsíce a také celé širé Kanady; ve skromném východním Monctonu stejně jako v metropoli Vancouveru na úplně opačném konci obří federace.
Právě v krásné aréně zvané BC Place, na západním břehu Kanady, se v noci z neděle na pondělí odehraje repríza posledního finále mezi Spojenými státy americkými a Japonskem. Finále, které se vyplatí sledovat mimo jiné z následujících důvodů...
1) Můžeme přihlížet zrodu největší dynastie v dějinách kopané
Úvodem zvažte následující fakta: Američanky doposud ani jednou ze sedmi pokusů nechyběly v semifinále, o zlaté medaile si dohromady zahrají již počtvrté v historii, a konečně se mohou stát také prvním ženským národním týmem se třemi vavříny na kontě.
Ženská reprezentace USA se jednoduše rovná fenoménu, proti kterému se jen horko těžko protestuje i navzdory tomu, že na další titul čeká až nezdravě dlouho - od roku 1999. Ostatně, existují i další ukazatele než jen ty nejcennější kovy.
Pokud třeba vezmeme uplynulých 24 let (čili celou historii ženských MS), vymezíme si tenhle časový interval jako jednu dynastii a plody amerického snažení postavíme proti těm v podání dominantních mužských výběrů, přijdeme na to, že před Američankami nyní opravdu leží jedinečná příležitost stát se tou konzistentně nejúspěšnější reprezentací z nejúspěšnějších.
Samozřejmě, v tomto bodě již hodně záleží na nastavení pravidel. Pakliže nicméně přistoupíme na rozumně vypadající systém bodování z dílny serveru FiveThirtyEight, nálezy hovoří celkem jasnou řečí.
Dejme tomu, že tedy triumf na mistrovství světa odpovídá čtyřem bodům, stříbrný stupínek bodům dvěma a semifinálová účast pouze jednomu. Zápasům o bronz tradičně není přikládána žádná závratná váha, takže se na ně neberou ohledy ani zde.
Jak si potom v horizontu sedmi ročníků MS a při srovnání s vlastními mužskými ekvivalenty stojí ženská americká reprezentace? Inu... výborně. Nachází se totiž přesně na téže úrovni jako Brazílie let 1938-1970, respektive 1950-74, a Německo let 1966-1990; konkrétně na 15 bodech.
Jistě, aktuální šňůra Die Mannschaftu o čtyřech semifinálových účastech v řadě budí pořádný respekt a vykazuje značný potenciál smést ze stolu veškeré zde předkládané argumenty. Jenže to je debata rezervovaná pro rok 2026.
V danou chvíli zkrátka platí, že Američanky mohou proměnit hypotetický mečbol a dostat se do čela historických tabulek fotbalových ‘panovnických rodů’ - což by se nemělo obejít bez uznání.
Zároveň bychom ale neměli zapomínat ani na Japonky. Ty mohou pro změnu napodobit doposud jedinou úspěšnou jízdu za obhajobou mistrovského titulu, kterou roku 2007 vystřihly Němky. I to by samozřejmě zasluhovalo patřičný respekt, speciálně když Asiatky za posledních pár let odvedly takový kus práce...
2) Japonky se dnes řadí ke světové smetánce, aniž by tomu cokoliv nasvědčovalo
Vzestup japonského fotbalu je bezpochyby jedním z nejpozoruhodnějších příběhů v historii (nejen) tohohle sportu.
Tři po sobě jdoucí exity ve skupinové fázi teď zčistajasna mohou následovat dva úplné protipóly, slepené triumfy, vrchem proložené stříbrem z olympiády - čili jinými slovy něco, co by vskutku nemělo obdoby na žádné myslitelné úrovni.
Nejzajímavější na tom všem je, že Japonky před čtyřmi lety překonávaly lecjaké strukturální překážky a uspěly daleko spíše navzdory stavu domácí scény, než že by nějak těžily z její dramatické evoluce v letech předcházejících MS 2011.
Japonské ženy tehdy své vlasti přinesly vůbec první dobré zprávy po fukušimské katastrofě, jejímž následkem řada ženských týmů ze dne na den z finančních důvodů přestala fungovat, a z Německa se tím pádem vesměs všechny vracely primárně do všedních pracovních pozic namísto klubů.
Vpředvečer onoho zlomového šampionátu byste v registru Japonské fotbalové asociace (JFA) našli všehovšudy 37 tisíc fotbalistek. To ve Spojených státech amerických, kde mají k fotbalovému univerzitnímu stipendiu dívky stejný přístup jako kluci, byste narazili na 45krát větší množství aktivně zapojených žen.
I v samotném Japonsku přitom třeba basketbalu s volejbalem holdovalo sedmkrát víc žen, zatímco jedna ze tří příslušnic něžného pohlaví kopané zanechávala ještě před nástupem do druhého stupně základní školy (převedeno na český školský systém).
Takové tristní situaci odpovídalo i značně nerovné financování kopané v Zemi vycházejícího slunce. V olympijském roce 2008 JFA vydala ve srovnání se ženskou reprezentací hned 13krát více peněz na mužský výběr do 23 let, přestože v prostředí japonského volejbalu i basketbalu panují naprosto vyrovnané podmínky. Ženy se tam těší ze srovnatelného rozpočtu jako jejich mužské protějšky.
Při zvážení těchto faktů i do té doby výrazně negativní bilance Japonek s Američankami - před oním finále je Asiatky neporazily v žádném z 25 vzájemných střetnutí - se posléze čtyři roky starý triumf reprezentace přezdívané Nadeshiko (růžová květina) jeví jako obyčejný zázrak. Ovšem nikoliv nevysvětlitelný zázrak.
Jako jeden z hlavních důvodů, proč se tehdy Japonkám podařilo senzačně uspět, bývá uváděna skutečnost, že vzhledem k nedostatku čistě ženských oddílů, které nemají povinnost zakládat ani kluby elitní mužské J-League (to se naštěstí mění a liga žen neustále expanduje), prostě většina japonských fotbalistek strávila své tvárné roky mezi silnějšími, technicky zdatnými hochy.
V jejich konkurenci byly potom dívky obzvláště motivovány brousit své dovednosti, a hle, takový zdánlivý handicap nyní nese překvapivé ovoce. Dnes 36letá Homare Sawa, která za reprezentaci debutovala již v 15 letech, takto zažívá atmosféru rekordního šestého MS a je hotovým symbolem japonské kopané, která dnes tu mužskou skutečně v lecčems připomíná.
Herní projev Japonek je postaven na neúnavném pohybu s míčem i bez něho, dokonale zautomatizovaných vzorcích přihrávek, proslulých trianglech... zkrátka na kdejakém atributu, který si obyčejně spojujeme čistě s mužským fotbalem, a konkrétně známou tiki-takou.
Japonské fotbalistky řadu svých soupeřek zkrátka upřihrávkují k smrti: na tomto turnaji zkompletovaly suverénně nejvíce přihrávek (80 %, o šest procent víc než Američanky), po ojedinělé ztrátě si hledí vyhrávat balony okamžitě zpátky a ze všech ženských družin se tím pádem rozhodně nejvíce blíží úspěšnému španělskému modelu Vicenteho del Bosqueho...
3) Ve finále se utkávají týmy se zdravou rivalitou a odlišnými filozofiemi
Již třetí velké ženské finále v řadě má naprosto totožné složení. Před čtyřmi lety byly herně o něco lepší Američanky, aby nakonec neustály pokutové kopy; o rok později na Olympijských hrách v Londýně naopak Japonky nedotáhly do vítězného konce utkání, v němž vypadaly lépe ony. Kdo si tedy práva na vychloubání vypůjčí dnes?
Popravdě těžko říct; velice převelice. Oba týmy si na šampionátu vytvořily identický počet šancí (59), vstřelily stejný počet branek (devět) a disponují obdobně nepropustnými obranami - ačkoliv zde konkrétně mají o chlup navrch Spojené státy, které neinkasovaly od prvního vystoupení na turnaji, již neskutečných 513 minut.
Obecně jsou mírně favorizovány Američanky, což patrně nikoho nebude šokovat... a což tady vlastně už jednou bylo.
Jestliže by toto vzájemné klání měly rozhodovat zkušenosti, navrch by docela určitě měla Nadeshiko. Hned osm startérek v letošním semifinále zasáhlo i do toho minulého, což je vpravdě nevídaný počet, a čistě teoreticky bychom si pak mohli čtyři roky staré vyvrcholení připomenout prostřednictvím dohromady 13 pamětnic na obou stranách.
V tomto směru bude obzvláště zajímavé sledovat, jaké funkce si v dnešním finále osvojí jmenovaná veteránka Homare Sawa a její velezkušená rivalka z americké základny, 35letá Abby Wambach. Obě dozajista kroutí své poslední MS, obě jsou hlavními ambasadorkami sportu ve svých státech, a obě se dosud v Kanadě musely smířit s nezvykle podružnými rolemi v týmu.
Dalším zajímavým aspektem bude střet kompletně odlišných herních stylů, které by na papíře neměly vyhovovat ani jedné straně.
Američanky praktikují přímočarý, fyzický fotbal, jehož ‘miniverzi‘ Asiatkám předvedly v semifinále Angličanky - a svěřenkyně Noria Sasakiho tehdy ošklivě tápaly. Nevyhrály snad jediný hlavičkový souboj, soupeřkám v jednom kuse připouštěly šance ze standardek, a nakonec se radovaly jedině díky kurióznímu vlastenci z poslední minuty.
Naproti tomu Japonky se ženou do kombinací a rychlých narážeček, což je v ženském prostředí takřka neviděné preferované schéma. USA se zatím letos s nějakou věrnou kopií japonského stylu nesetkaly (protože ani technicky nemohou), ovšem nejvíce se mu blížily Kolumbijky, proti nimž si Američanky příliš nevěděly rady zejména ve středu pole, kde se jim zoufale nedařilo vyhrávat balony.
Z individualit bude nasnadě zaměřit se na Hope Solo; americkou brankářku, která často působí jako dospělák mezi dětskými konkurentkami. Její styl je nejvybroušenější, ihned v prvním startu zde klíčovými zákroky razantně odmítala zvěsti, že by ji mohly rozhodit různé předturnajové aféry, a jejích 10 nul na světových šampionátech aktuálně značí dělený rekord.
Co se dále týče Američanek, velká pozornost bude zaměřena rovněž na onen strategický střed pole, který se trenérce Jill Ellis nesmírně citlivým způsobem podařilo překopat teprve s ohledem na čtvrtfinálovou bitvu s Čínou.
Do základní sestavy byla tehdy coby třetí záložnice vpasována nejmladší členka výpravy Morgan Brian a zrovna jí umožněný přechod z formace 4-4-2 na 4-5-1 jedním tahem odpoutal hvězdnou Carli Lloyd. Již 32leté číslo deset si dříve během turnaje stěžovalo na nedostatek volnosti, kterou ovšem rázem disponuje, a celá reprezentace Spojených států spolu s ním rozkvetla.
Carli Lloyd dosud zavěsila ve všech třech vyřazovacích soubojích, dvakrát šlo rovnou o vítěznou trefu, a zdá se tak být ideálně nastartována k zopakování svých vlastních kousků z finálových klání olympiád v Pekingu a Londýně - také tam totiž zásadními brankami rozhodovala o zlatých medailích.
Pro Carli Lloyd přitom dnes půjde o zvláště pikantní měření sil, neboť před čtyřmi lety jako jedna ze tří Američanek selhala ve finálovém penaltovém rozstřelu. To Japonky na puntíku osvědčily mnohem chladnější hlavy a jednou z úspěšných exekutorek byla i Aya Miyama, patrně nejkreativnější hráčka na šampionátu. O tom tedy alespoň vypovídá její suverénně největší počet vytvořených šancí (22), který z ní automaticky činí nejobávanější japonskou individualitu.
V tomto směru může tahounce Okayamy konkurovat snad akorát agilní pravá křídelnice Nahomi Kawasumi, na levém beku zářící Aya Sameshima, potažmo schopná driblérka s úžasným tahem na bránu, teprve 23letá legionářka z mnichovského Bayernu Mana Iwabuchi. Posledně jmenovaná by v pohodě měla na to být učiněnou hvězdou šampionátu, do Kanady však dorazila zraněná a prozatím se uchytila jen v roli perfektního žolíka (gólem mimochodem rozhodla čtvrtfinále).
Soustředit se nicméně na jednotlivé Japonky, to by bylo z pohledu USA při vzorově kolektivním fungování Nadeshiko krajně pošetilé. I pokud nebudeme počítat anglickou nešťastnici Lauru Bassett, prosadilo se na tomto turnaji již sedm různých Japonek, které zatím pokaždé otevíraly skóre, a zatím každý duel dovedly k nejtěsnějšímu možnému vítězství.
Zvládnou se teď Japonky po unaveném semifinálovém výkonu adekvátně zregenerovat, a podaří se jim Američanky zaskočit i na druhém mistrovství světa v řadě? Račte se v noci přesvědčit sami, na vlastní oči, protože bez zajímavosti tohle finále rozhodně není...
Letošní světový šampionát je v mnoha ohledech průlomový. Poprvé se hraje výhradně na umělé trávě a po dříve známých formátech s 12 i 16 účastníky se nám tentokrát na kanadských kolbištích představilo rovnou 24 ženských výběrů.
Následkem toho šlo před výkopem turnaje docela hravě prohlásit, že tenhle ročník poněkud výjimečně nemá favorita; respektive jich bylo zřejmě víc než normálně.
K obvyklým podezřelým, Američankám a Němkám, se logicky přidávaly obhájkyně titulu z Japonska, ale i čím dál lepší Francouzky, z domácího prostředí těžící Kanaďanky, stále ještě silné Brazilky nebo záludné Švédky.
Jako zajímavé přírůstky mezi širší elitu se potom až v průběhu samotného šampionátu zařadily rovněž Australanky s Angličankami, které nyní britská média hromadně oslavují jakožto nejzdatnější reprezentaci Albionu za pěkně dlouhou dobu. Co by jejich krajané dali za takovou mentální sílu.
Ženská kopaná tedy na každý pád kráčí kupředu: světová špička se rozšiřuje, konkurenceschopných celků přibývá a všechny čtyři semifinálové družiny významně těžily z chodu vlastních profesionálních ženských lig.
Zároveň si kanadský svátek zachovával jistý punc čistoty a osvěžující nefalšovanosti. Obešel se bez veškerých vzdušných vývrtek, na které jsme si už tak zvykli v podání všech těch statných chlapů.
Abyste potom nabyli určité představy, jaký kus ženské mistrovství světa samo o sobě urazilo, stačí si vzít k ruce podobu jeho inauguračního ročníku. Pod dlouhým oficiálním názvem ‘mistrovství pro ženský fotbal’, který dosti bizarně obnášel i reklamu na známou čokoládovou pochutinu M&Ms, se tehdy hrálo pouze v jedné čínské provincii - bez cestování, zato na prostoru pouhých 13 dnů.
Nikdo se s takovou akcí nechtěl příliš babrat. Jedno utkání proto také trvalo jen 80 minut a před začátkem turnaje se dokonce vynořovaly seriózní, urážlivě blahosklonné návrhy, aby hráčky po zemi raději proháněly pouze čtyřkové balony, nikoliv ty o standardní velikosti číslo 5. A bodejť by ne - jen blázen by přece pokoušel riziko, že jemné slečny budou mít problém regulérně těžký míč vůbec ukopnout.
Dnes už je situace diametrálně odlišná. S nutností vzdát se přírodní trávy se sice hráčky nesmiřovaly snadno, jinak se už ale ženské kopané dostává zasloužené porce respektu. Toto mistrovství světa se již konalo na prostoru celého jednoho měsíce a také celé širé Kanady; ve skromném východním Monctonu stejně jako v metropoli Vancouveru na úplně opačném konci obří federace.
Právě v krásné aréně zvané BC Place, na západním břehu Kanady, se v noci z neděle na pondělí odehraje repríza posledního finále mezi Spojenými státy americkými a Japonskem. Finále, které se vyplatí sledovat mimo jiné z následujících důvodů...
1) Můžeme přihlížet zrodu největší dynastie v dějinách kopané
Úvodem zvažte následující fakta: Američanky doposud ani jednou ze sedmi pokusů nechyběly v semifinále, o zlaté medaile si dohromady zahrají již počtvrté v historii, a konečně se mohou stát také prvním ženským národním týmem se třemi vavříny na kontě.
Ženská reprezentace USA se jednoduše rovná fenoménu, proti kterému se jen horko těžko protestuje i navzdory tomu, že na další titul čeká až nezdravě dlouho - od roku 1999. Ostatně, existují i další ukazatele než jen ty nejcennější kovy.
Pokud třeba vezmeme uplynulých 24 let (čili celou historii ženských MS), vymezíme si tenhle časový interval jako jednu dynastii a plody amerického snažení postavíme proti těm v podání dominantních mužských výběrů, přijdeme na to, že před Američankami nyní opravdu leží jedinečná příležitost stát se tou konzistentně nejúspěšnější reprezentací z nejúspěšnějších.
Samozřejmě, v tomto bodě již hodně záleží na nastavení pravidel. Pakliže nicméně přistoupíme na rozumně vypadající systém bodování z dílny serveru FiveThirtyEight, nálezy hovoří celkem jasnou řečí.
Dejme tomu, že tedy triumf na mistrovství světa odpovídá čtyřem bodům, stříbrný stupínek bodům dvěma a semifinálová účast pouze jednomu. Zápasům o bronz tradičně není přikládána žádná závratná váha, takže se na ně neberou ohledy ani zde.
Jak si potom v horizontu sedmi ročníků MS a při srovnání s vlastními mužskými ekvivalenty stojí ženská americká reprezentace? Inu... výborně. Nachází se totiž přesně na téže úrovni jako Brazílie let 1938-1970, respektive 1950-74, a Německo let 1966-1990; konkrétně na 15 bodech.
Jistě, aktuální šňůra Die Mannschaftu o čtyřech semifinálových účastech v řadě budí pořádný respekt a vykazuje značný potenciál smést ze stolu veškeré zde předkládané argumenty. Jenže to je debata rezervovaná pro rok 2026.
V danou chvíli zkrátka platí, že Američanky mohou proměnit hypotetický mečbol a dostat se do čela historických tabulek fotbalových ‘panovnických rodů’ - což by se nemělo obejít bez uznání.
Zároveň bychom ale neměli zapomínat ani na Japonky. Ty mohou pro změnu napodobit doposud jedinou úspěšnou jízdu za obhajobou mistrovského titulu, kterou roku 2007 vystřihly Němky. I to by samozřejmě zasluhovalo patřičný respekt, speciálně když Asiatky za posledních pár let odvedly takový kus práce...
2) Japonky se dnes řadí ke světové smetánce, aniž by tomu cokoliv nasvědčovalo
Vzestup japonského fotbalu je bezpochyby jedním z nejpozoruhodnějších příběhů v historii (nejen) tohohle sportu.
Tři po sobě jdoucí exity ve skupinové fázi teď zčistajasna mohou následovat dva úplné protipóly, slepené triumfy, vrchem proložené stříbrem z olympiády - čili jinými slovy něco, co by vskutku nemělo obdoby na žádné myslitelné úrovni.
Nejzajímavější na tom všem je, že Japonky před čtyřmi lety překonávaly lecjaké strukturální překážky a uspěly daleko spíše navzdory stavu domácí scény, než že by nějak těžily z její dramatické evoluce v letech předcházejících MS 2011.
Japonské ženy tehdy své vlasti přinesly vůbec první dobré zprávy po fukušimské katastrofě, jejímž následkem řada ženských týmů ze dne na den z finančních důvodů přestala fungovat, a z Německa se tím pádem vesměs všechny vracely primárně do všedních pracovních pozic namísto klubů.
Vpředvečer onoho zlomového šampionátu byste v registru Japonské fotbalové asociace (JFA) našli všehovšudy 37 tisíc fotbalistek. To ve Spojených státech amerických, kde mají k fotbalovému univerzitnímu stipendiu dívky stejný přístup jako kluci, byste narazili na 45krát větší množství aktivně zapojených žen.
I v samotném Japonsku přitom třeba basketbalu s volejbalem holdovalo sedmkrát víc žen, zatímco jedna ze tří příslušnic něžného pohlaví kopané zanechávala ještě před nástupem do druhého stupně základní školy (převedeno na český školský systém).
Takové tristní situaci odpovídalo i značně nerovné financování kopané v Zemi vycházejícího slunce. V olympijském roce 2008 JFA vydala ve srovnání se ženskou reprezentací hned 13krát více peněz na mužský výběr do 23 let, přestože v prostředí japonského volejbalu i basketbalu panují naprosto vyrovnané podmínky. Ženy se tam těší ze srovnatelného rozpočtu jako jejich mužské protějšky.
Při zvážení těchto faktů i do té doby výrazně negativní bilance Japonek s Američankami - před oním finále je Asiatky neporazily v žádném z 25 vzájemných střetnutí - se posléze čtyři roky starý triumf reprezentace přezdívané Nadeshiko (růžová květina) jeví jako obyčejný zázrak. Ovšem nikoliv nevysvětlitelný zázrak.
Jako jeden z hlavních důvodů, proč se tehdy Japonkám podařilo senzačně uspět, bývá uváděna skutečnost, že vzhledem k nedostatku čistě ženských oddílů, které nemají povinnost zakládat ani kluby elitní mužské J-League (to se naštěstí mění a liga žen neustále expanduje), prostě většina japonských fotbalistek strávila své tvárné roky mezi silnějšími, technicky zdatnými hochy.
V jejich konkurenci byly potom dívky obzvláště motivovány brousit své dovednosti, a hle, takový zdánlivý handicap nyní nese překvapivé ovoce. Dnes 36letá Homare Sawa, která za reprezentaci debutovala již v 15 letech, takto zažívá atmosféru rekordního šestého MS a je hotovým symbolem japonské kopané, která dnes tu mužskou skutečně v lecčems připomíná.
Herní projev Japonek je postaven na neúnavném pohybu s míčem i bez něho, dokonale zautomatizovaných vzorcích přihrávek, proslulých trianglech... zkrátka na kdejakém atributu, který si obyčejně spojujeme čistě s mužským fotbalem, a konkrétně známou tiki-takou.
Japonské fotbalistky řadu svých soupeřek zkrátka upřihrávkují k smrti: na tomto turnaji zkompletovaly suverénně nejvíce přihrávek (80 %, o šest procent víc než Američanky), po ojedinělé ztrátě si hledí vyhrávat balony okamžitě zpátky a ze všech ženských družin se tím pádem rozhodně nejvíce blíží úspěšnému španělskému modelu Vicenteho del Bosqueho...
3) Ve finále se utkávají týmy se zdravou rivalitou a odlišnými filozofiemi
Již třetí velké ženské finále v řadě má naprosto totožné složení. Před čtyřmi lety byly herně o něco lepší Američanky, aby nakonec neustály pokutové kopy; o rok později na Olympijských hrách v Londýně naopak Japonky nedotáhly do vítězného konce utkání, v němž vypadaly lépe ony. Kdo si tedy práva na vychloubání vypůjčí dnes?
Popravdě těžko říct; velice převelice. Oba týmy si na šampionátu vytvořily identický počet šancí (59), vstřelily stejný počet branek (devět) a disponují obdobně nepropustnými obranami - ačkoliv zde konkrétně mají o chlup navrch Spojené státy, které neinkasovaly od prvního vystoupení na turnaji, již neskutečných 513 minut.
Obecně jsou mírně favorizovány Američanky, což patrně nikoho nebude šokovat... a což tady vlastně už jednou bylo.
Jestliže by toto vzájemné klání měly rozhodovat zkušenosti, navrch by docela určitě měla Nadeshiko. Hned osm startérek v letošním semifinále zasáhlo i do toho minulého, což je vpravdě nevídaný počet, a čistě teoreticky bychom si pak mohli čtyři roky staré vyvrcholení připomenout prostřednictvím dohromady 13 pamětnic na obou stranách.
V tomto směru bude obzvláště zajímavé sledovat, jaké funkce si v dnešním finále osvojí jmenovaná veteránka Homare Sawa a její velezkušená rivalka z americké základny, 35letá Abby Wambach. Obě dozajista kroutí své poslední MS, obě jsou hlavními ambasadorkami sportu ve svých státech, a obě se dosud v Kanadě musely smířit s nezvykle podružnými rolemi v týmu.
Dalším zajímavým aspektem bude střet kompletně odlišných herních stylů, které by na papíře neměly vyhovovat ani jedné straně.
Američanky praktikují přímočarý, fyzický fotbal, jehož ‘miniverzi‘ Asiatkám předvedly v semifinále Angličanky - a svěřenkyně Noria Sasakiho tehdy ošklivě tápaly. Nevyhrály snad jediný hlavičkový souboj, soupeřkám v jednom kuse připouštěly šance ze standardek, a nakonec se radovaly jedině díky kurióznímu vlastenci z poslední minuty.
Naproti tomu Japonky se ženou do kombinací a rychlých narážeček, což je v ženském prostředí takřka neviděné preferované schéma. USA se zatím letos s nějakou věrnou kopií japonského stylu nesetkaly (protože ani technicky nemohou), ovšem nejvíce se mu blížily Kolumbijky, proti nimž si Američanky příliš nevěděly rady zejména ve středu pole, kde se jim zoufale nedařilo vyhrávat balony.
Z individualit bude nasnadě zaměřit se na Hope Solo; americkou brankářku, která často působí jako dospělák mezi dětskými konkurentkami. Její styl je nejvybroušenější, ihned v prvním startu zde klíčovými zákroky razantně odmítala zvěsti, že by ji mohly rozhodit různé předturnajové aféry, a jejích 10 nul na světových šampionátech aktuálně značí dělený rekord.
Co se dále týče Američanek, velká pozornost bude zaměřena rovněž na onen strategický střed pole, který se trenérce Jill Ellis nesmírně citlivým způsobem podařilo překopat teprve s ohledem na čtvrtfinálovou bitvu s Čínou.
Do základní sestavy byla tehdy coby třetí záložnice vpasována nejmladší členka výpravy Morgan Brian a zrovna jí umožněný přechod z formace 4-4-2 na 4-5-1 jedním tahem odpoutal hvězdnou Carli Lloyd. Již 32leté číslo deset si dříve během turnaje stěžovalo na nedostatek volnosti, kterou ovšem rázem disponuje, a celá reprezentace Spojených států spolu s ním rozkvetla.
Carli Lloyd dosud zavěsila ve všech třech vyřazovacích soubojích, dvakrát šlo rovnou o vítěznou trefu, a zdá se tak být ideálně nastartována k zopakování svých vlastních kousků z finálových klání olympiád v Pekingu a Londýně - také tam totiž zásadními brankami rozhodovala o zlatých medailích.
Pro Carli Lloyd přitom dnes půjde o zvláště pikantní měření sil, neboť před čtyřmi lety jako jedna ze tří Američanek selhala ve finálovém penaltovém rozstřelu. To Japonky na puntíku osvědčily mnohem chladnější hlavy a jednou z úspěšných exekutorek byla i Aya Miyama, patrně nejkreativnější hráčka na šampionátu. O tom tedy alespoň vypovídá její suverénně největší počet vytvořených šancí (22), který z ní automaticky činí nejobávanější japonskou individualitu.
V tomto směru může tahounce Okayamy konkurovat snad akorát agilní pravá křídelnice Nahomi Kawasumi, na levém beku zářící Aya Sameshima, potažmo schopná driblérka s úžasným tahem na bránu, teprve 23letá legionářka z mnichovského Bayernu Mana Iwabuchi. Posledně jmenovaná by v pohodě měla na to být učiněnou hvězdou šampionátu, do Kanady však dorazila zraněná a prozatím se uchytila jen v roli perfektního žolíka (gólem mimochodem rozhodla čtvrtfinále).
Soustředit se nicméně na jednotlivé Japonky, to by bylo z pohledu USA při vzorově kolektivním fungování Nadeshiko krajně pošetilé. I pokud nebudeme počítat anglickou nešťastnici Lauru Bassett, prosadilo se na tomto turnaji již sedm různých Japonek, které zatím pokaždé otevíraly skóre, a zatím každý duel dovedly k nejtěsnějšímu možnému vítězství.
Zvládnou se teď Japonky po unaveném semifinálovém výkonu adekvátně zregenerovat, a podaří se jim Američanky zaskočit i na druhém mistrovství světa v řadě? Račte se v noci přesvědčit sami, na vlastní oči, protože bez zajímavosti tohle finále rozhodně není...
Komentáře (589)