URUGUAY 1930 TROCHU JINAK

Kdeže ty zlaté časy jsou... Na první Mistrovství světa byly pozvány všechny národní týmy. Bez kvalifikace, bez nervy drásající baráže. Přijelo jich třináct. Z toho čtyři evropské. Již předem bylo jasno. Favorité? Argentina a Uruguay! Ostatní? Kompars do počtu!

Argentinu a Uruguay dělí od sebe jen Río de la Plata, Stříbrná řeka. Ale také je dělí nesmiřitelná fotbalová rivalita, která při vzájemných soubojích téměř vždy končila jak v boxerském ringu. Na hřišti, jako v hledišti. Právě tito dva velikáni světového fotbalu čekali v absolutním klidu na příjezd fotbalových trpaslíků. Mezi nimi byli také 4 evropští.

Výpravy celků Belgie, Francie, Rumunska a Jugoslávie se společně nalodily na loď jménem "Conte verde" a vydaly se na cestu do neznáma, za dobrodružstvím. Stalo se tak 21. června roku 1930, cesta trvala dva týdny a hráči trénovali na palubě, aby neztratili fyzickou kondici. Čekali na ně silní soupeři. Argentina, Mexiko, Peru, Paraguay, Brazílie, Chile, Bolívie a USA. Všichni z amerického kontinentu.

Francouzi pomalu z lodi šli na plac. Ale jak se zdá, cesta po moři, tedy více po Atlantickém oceánu, jim nadmíru svědčila. Vyhráli 4:1 nad Mexikem. Jaká byla asi technicko-taktická příprava poražených na tento zápas? Trener Juan Luque de Sarrallonga se postavil před nastoupenou jedenáctku a vedl tento proslov: "Svatá panna z Guadalupe (patronka Mexika) se modlí za vás na posvátné hoře Tepeyac. Chlapci, prosím vás, zapomeňte na vše světské, snoubenky, sestry, matky, otce... Vzpomeňte, že generál Ignacio Zaragoza je porazil, a jestli on mohl, také my to dokážeme!" Málo platné byly modlitby a generál v Pánu již klidně spočíval...

Další historkou, která vyvolává úsměv, je ta z utkání Uruguay - Peru. Hosté se chtěli pořadatelům zavděčit, a tak si připravili obrazec se zdravicí. Každý fotbalista měl na dresu jedno písmeno a ve chvíli nástupu de středu hrací plochy měli diváci na tribunách číst nápis: URUGUAY VIVA - Sláva Uruguaji.... Jenže co čert nechtěl. Pátému v pořadí se udělalo trochu šoufl a musel si odskočit tam, kam dokonce císař pán chodil pěšky a bez doprovodu. A tak se i dnes, po téměř 76 letech dá na fotografii vidět nastoupená desítka hráčů a nápis URUGAY VIVA. Třetí U skončilo v...

Favorité své soupeře nešetřili a cestu do finále měli poměrně jednoduchou. Argentina postupně porazila Francii 1:0, Mexiko 6:3, Chile 3:1, v semifinále pak "zmasakrovala" USA 6:1. Uruguay si poradila s Peru 1:0, Rumunskem 4:0 a v boji o postup do finále se "opičila" po Argentině a vyhrála stejným skóre nad Jugoslávií.

Finále? To nebyl fotbal, to byla válka! Z jedné strany na druhou létaly nadávky a další silná slova. 30 tisíc argentinských "hinchas" se nalodilo a s bojovým pokřikem: "Vzhůru na Montevideo, vzhůru na Uruguay!", se vydalo na cestu. Ale mlha byla tak hustá, že do cíle cesty dorazila pouze necelá polovina....

Argentina měla ve svých řadách jednoho velice důležitého hráče. Jmenoval se Luis Monti a byl to chlap jak hora. Jeho jediným úkolem bylo zastavit útoky soupeře a to za každou cenu. Byl to robustní chasník, dřevorubec, ruce jak lopaty a dá se říci, že pěkně zákeřný. Několik nocí před finále dostával celou řadu anonymních telefonátů, telegramů, vzkazů. "Jestli nastoupíš, tak tě zabijeme!" Z postrachu ostatních se postupně stala hromádka neštěstí a Monti se rozhodl: "Nenastoupím! Nemohl jsem spát, je to hrozné, hrát nechci!" Francisco Varallo, autor jedné z branek proti Mexiku, později vzpomínal: "Monti neměl hrát. Na dálku z něj čišel strach, dokonce když někdo z hráčů soupeře upadl, běžel k němu a šetrně mu pomáhal na nohy."

O poločase Argentina vedla 2:1, ale nálada v šatně byla pochmurná. Monti naříkal a prosil ostatní: "Musíme prohrát, jinak nás tady všechny zabijou!" Při návratu na hrací plochu byla jasně slyšet slova kapitána Uruguayců José Nazassiho: "Zatraceně, nechovejte se jako starý báby, do každého balonu musíte dát tu největší sílu, neuhnout, hrát tvrdě!" A takhle to dopadlo: 58.min Cea 2:2, 68.min Iriarte 3:2, 89. Castro 4:2.

Uruguay mohla slavit. První titul mistrů světa jí nikdo nikdy nesebere. Hráči byli prohlášeni za národní hrdiny, dostali zlaté medaile od prezidenta. José Nazassi vzpomíná: "Viděl jsem Guillerma Stábileho, Francisca Varallu a Manuela Ferreiru brečet, jak to dokáží jen malí kluci. Monti odcházel ze hřiště se sklopenou hlavou. Bylo to velké finále a my jsme vyhráli díky bojovnosti. Naše krev byla více okysličená. Chtěli jsme zatraceně moc ten titul!"


Víte, že...?

Autorem poháru pro mistry světa byl francouzský sochař Abel Lafleur, pohár měřil 30 centimetrů a byl z čistého zlata?

O pořádání MS se ucházelo mnoho zájemců, ale když se dozvěděli podmínky, mimo jiné úhrada všech nákladů zúčastněných zemí, včetně dopravy, postupně ztráceli zájem. Itálie, Španělsko, Švédsko, Nizozemsko a Uruguay bojovali mezi sebou, ale jihoameričané byli od začátku favority. Dva tituly z OH, 1924 a 1928, sté výročí nezávislosti, parník pro Evropany. Bylo rozhodnuto!

První MS bylo zároveň posledním, kdy se hrálo v jediném městě, Montevideo připravilo tři stadiony: Pocitos, Parque Central a narychlo dokončené Centenario.

Argentinec Manuel Ferreira nemohl nastoupit proti Mexiku. Důvod? Obhajoba téze při zkouškách na advokáta...

Nejlepším střelcem se stal další z Argentinců, Guillermo Stábile. Dal celkem 8 branek. 3 Mexiku, 2 Chile, stejný počet "gringům" z USA a jednu, na 2:1, ve finále proti Uruguaji.

Hrálo se 18 zápasů, padlo 70 branek, průměr 3,89 na utkání, přišlo fandit 547 308 diváků. 30 406 na jeden zápas...

První gól dal francouzský útočník Lucient Laurent, v 19. minutě zahajovacího zápasu proti Mexiku. V tom samém souboji padl také první "vlastňák", byť mnohé statistiky to popírají. Dal si ho Mexičan Manuel Rosas. A věřte mi! Já jsem u toho byl...

Příště se sejdeme v Itálii. Slavné a památné pro nás, Čechoslováky. Chyběl krůček...