U21: Jaká řešení se nabízí a k čemu vlastně tato kategorie je?

Česká reprezentace do 21 let nehraje dobře a trenér Jan Suchopárek zaslouženě čelí kritice. Zamysleme se ale nad tím, jaký je vlastně hlavní smysl mládežnických reprezentací a zda není tuzemské pojetí nastaveno nevhodně.

Úplně na začátek se podívejme na aktuální vývoj tabulky ve skupině 9. Česká reprezentace do 21 let sice posledně utrpěla hrozivý debakl s Dánskem a obecně výkony v kvalifikaci byly velmi nepřesvědčivé, shodou okolností ale šance na postup stále žije. Pokud totiž Lvíčata proti Walesu a Litvě uhrají 6 bodů, baráž o postup je nemine. Cokoliv jiného než vítězství nad Walesem ale bude znamenat konec nadějí pro Suchopárkovy svěřence a pravděpodobně (konečně) také konec trenéra.

Osobně nejsem zastáncem trenéra Suchopárka, pokusím se ale text koncipovat víc pozitivně než jen jako výčet chyb kouče a debatou nad tím, kdo by jej měl nahradit. Kritice ale trenér přesto neujde. Kromě více esejisticko-filozofické části o tom, jaký je vůbec smysl kategorie do 21 let, se podíváme i na výčet hráčů, kteří by měli být tahouny nejen juniorské reprezentace, ale brzy by měli dostat příležitost rozvíjet se i v A-týmu.

Česká fotbalová scéna zažívá po dlouhé době nejlepší ročník v mezinárodních pohárech, ale je to čistě zásluhou fotbalových klubů, jejichž struktury fungují na ligové špici podstatně lépe než rigidní a nepotisticky orientovaná struktura FAČR. Obsazování vysokých pozic kamarády a známými sice pořádný problém je, ve světě tím ale české prostředí nijak unikátní není (po zpackané Copě se museli probudit například v USA). Opravdovým problémem je ale neexistující koncepce přechodu mezi kategorií do 21 let a A-týmem.

Hned na začátek je nutné si položit otázku, proč vlastně klademe takový důraz na kategorii do 21 let, kde se zpravidla utkávají už dospělí muži okolo 21-22 let, kteří by ve zrychleném vývoji dnešního fotbalu vlastně měli být začínajícími tahouny svých klubů? V naprosté většině světa je kladen větší důraz na kategorii do 19-20 let (všude se to jmenuje trochu jinak) a cílem je kvalifikace na světový šampionát do 20 let. Všechny mládežnické kategorie navíc trpí stejnou věcí, ti nejlepší mladí hráči na ně nejezdí, neboť jejich zaměstnavatelé nechtějí riskovat jejich zranění. U evropských týmů, vzhledem k větší koncentraci mladých talentů, je tento aspekt ještě umocněný.

Proč vlastně začala kvalifikace na ME do 19 let, kdy Češi horko těžko zdolali San Marino v samém závěru 2:0, prakticky bez povšimnutí tuzemských médií? Přitom tato věková kategorie by vlastně měla být klíčová. V této kategorii hrají povětšinou hráči, kteří ještě nemají tolik zkušeností s dospělým fotbalem a mít kvalitu v 18 nutně neznamená, že se prosadíte alespoň do ligového prostředí. Přesto je ale nutné, aby už v tomto věku měli hráči kvalitní míčovou techniku, protože tu už později nedoženete. A je třeba si přiznat, že moc českých hráčů do 19 let pro světový trh zajímavých není - letos zatím v lize nastoupili pouze 4 hráči ročníků 2006 a 2007, přičemž nejzajímavěji se jeví 16letý Jiří Panoš (případně ve druhé lize hrající Karel Belžík a Samuel Pikolon). V tomto neobstojíme ani ve srovnání s Islandem, naším přímým konkurentem v kategorii do 21 let. A to má celý Island méně obyvatel než třeba samotné Brno...

Neprosazování mladých reprezentantů (či hráčů obecně) by šlo snadno svést na to, že starší hráči jsou jednoduše lepší. Jistě, ale proč nejsme schopní vychovávat ve větší míře zajímavé hráče? Laťka není v tuzemském prostředí zase tak vysoko, navíc reprezentační fotbal je do značné míry hodně odlišný od toho klubového. Je to tím, že v reprezentaci jen těžko dokážete tým sehrát tak dokonale jako v klubu, kde tráví hráči většinu své práce. O to důležitější je mít reprezentaci dobře složenou typologicky a trenér musí vědět, co po hráčích na hřišti chce. Nemusíme tedy nutně vychovávat hráče pro Arsenal nebo Bayern Mnichov, ale je třeba mít dostatečně širokou základnu schopných hráčů s různým herním profilem.

Trenér Suchopárek tedy v roli trenéra týmu do 21 let samozřejmě "zdědil" práci svých kolegů z nižších kategoriích, sám ale z týmu může dostat podstatně víc. Obecně problémem českého prostředí je absence jakékoliv dlouhodobé koncepce. Není jasně nastaveno, jakým stylem se chce reprezentace prezentovat, v jakém rozestavení hrát a jakým způsobem hrát, když máme v držení míč. Uveďme jako protipól Uruguay, která od začátku 21. století pod vlivem silné persony Óscara Tabáreze nastolila jasně nastavenou koncepci hry pro všechny reprezentační kategorie od 15 let. Výsledkem bylo, že hráči, kteří tímto vývojovým procesem prošli, věděli předem naprosto přesně, jakou roli v týmu budou plnit. Trenér už poté s tímto schématem mohl pracovat a na jednotlivé soupeře vymýšlet různé kulišárny kvůli překvapení. Zároveň díky zjednodušení taktického modelu Uruguayci začali klást mnohem větší důraz na individuální schopnosti svých hráčů. Poučit se z úspěšné jihoamerické školy ale v místním prostředí bohužel brání jazyková bariéra a také určitá míra konformity.

Na otázku lze odpovědět optimisticky - nejsme. Současná generace mladých fotbalistů se sice zatím až na pár výjimek neprosazuje v nejlepších tuzemských klubech, zároveň ale trenérovi nabízí opravdu extrémně zajímavou typologickou skladbu, se kterou bohužel trenér neúspěšně zápolí. Nechci se trenéra Suchopárka dotknout, protože výsledky Lvíčat ve finále nejsou úplně špatné, ale jde poznat, že je to přece jen trenér "ze staré školy" a výsledky preferuje před rozvojem hráčů. A k čemu jinému než k rozvoji hráčů má juniorská reprezentace sloužit? Vždyť pouze v mezinárodní konfrontaci vidíme, jak na tom vlastně naše mládež je.

Jak bych si tedy já osobně představoval, aby česká reprezentace do 21 hrála? Především bychom měli hráče učit, aby se nebáli hrát s míčem. Současný A-tým je v jiné pozici, jelikož nám chybí vyspělý tvůrce hry ve středu zálohy, U21 ale o určitých chybách je a jejich dopady nejsou fatální, neboť jde stále jen o přípravu na velký fotbal.

Začneme současným kádrem. Individuální kvalita je jak proti Walesu, tak i proti Litvě jednoznačně na straně českého týmu. Absence Antonína Kinského by neměla Lvíčatům vadit, protože trenér Suchopárek nestaví na precizně vystavěné rozehrávce od brankáře, což je Kinského nejsilnější stránka. Uvidíme, jak tentokrát Suchopárek složí obranu, ve které kvůli zraněním proběhl pořádný veletoč, a zda na krajích hřiště dostanou šanci neokoukaní Jaroslav Harušťák a Matěj Hadaš. Kritickým, i když zároveň silným místem výběru, je střed zálohy. Suchopárek dlouhodobě sází na Patrika Vydru, který se tam definitivně přesunul ze středu obrany, otázkou ale je, jestli opět bude trenér sázet na pojetí se 4 stopery v základní sestavě nebo dostane konečně prostor Kričfaluši na stoperu a v záloze nebude defenzivní dvojice Vydra - Icha, čímž Suchopárek de facto dělil svou sestavu na defenzivní a ofenzivní polovinu bez pořádného propojení.

Vzhledem k tomu, že s Walesem potřebují k udržení šance na postup zvítězit, nabízí se konečně přestat ignorovat Matěje Šína, případně přesunout Filipa Prebsla na pozici box-to-box záložníka, což se z něj mimochodem snaží udělat i Jindřich Trpišovský ve Slavii. Díky návratu Matěje Juráska a vyššímu hernímu vytížení Adama Karabce bude mít český tým na křídlech vysokou kvalitu. Nedivil bych se, kdyby místo Matěje Šína navíc dostal přednost někdo z dvojice Daněk, Langhamer, které Suchopárek preferuje. Na hrot sice určitě nastoupí kapitán Václav Sejk, pozornosti ale konečně neušel ani David Látal, který má v Chrudimi výbornou formu a měl by být brzy přestupovým cílem prakticky pro každý ligový klub s výjimkou Sparty a Slavie. Tak či tak, český tým má téměř ve všech ohledech kvalitnější tým než Wales, který se pravděpodobně stejně jako v prvním zápase pokusí našemu týmu zápas co nejvíc znechutit a důležité bude nenechat se vyprovokovat přehnaně tvrdými zákroky, na které určitě dojde.

Většinu současného týmu tvoří ročníky 2002 a 2003, které už v příštím cyklu nebudou moct nastoupit a pracovat by s nimi měl štáb A-týmu (alespoň s hráči jako Kinský, Prebsl, Karabec nebo Jurásek). Na kterých hráčích tedy stavět do budoucna a na kterých by v blízké budoucnosti měla stát i hra seniorské reprezentace?

Především je třeba začít výstavbu hry už od vlastního pokutového území a nebát se hrát s míčem. v obranné řadě totiž budeme mít inteligentního rozehrávače Ondřeje Kričfalušiho, vedle kterého mohou hrát například Adam Dohnálek nebo Adam Ševínský. Naopak kraje obrany zůstanou slabinou. Popravdě moc nerozumím dlouhodobému přehlížení Matěje Šína z Baníku Ostrava, který je momentálně asi nejdůležitějším mladým hráčem svého klubu v celé Chance Lize. Pochopitelnější bylo donedávna opomíjení Daniela Samka, kterému uškodila štace v Itálii, přesto jde ale potenciálně o nadstandardní tvořivou "šestku" a týmu určitě dokáže dát víc než třeba Jakub Křišťan nebo Patrik Vydra, na které Suchopárek sázel. Tato trojice by měla zajišťovat více nápaditosti s míčem a tvoři osu příští U21. Prostor by měl v týmu U21 ideálně co nejdříve dostávat také další technik Jiří Panoš. Byla by to pro něj lepší příprava na velké zápasy než U19.

Tím, že slabinou jak současného, tak i budoucího týmu, budou kraje obrany, nedává smysl dále sázet na tradiční oldschoolovou taktiku křídelní hry a centrování na vysokého útočníka, která je bohužel v tuzemském prostředí stále aktuální. Ani ofenzivní křídla totiž pro příští ročník pravděpodobně nenabídnou takovou kvalitu jako dvojice Karabec, Jurásek. Smysl by tedy dávalo začít hrát středem hřiště a využívat ostré náběhy křídel do pokutového území. A hlavně mít na paměti, že důležitější než uhrát dobrý výsledek za cenu neatraktivní ustrašené hry, je nebát se proti soupeři hrát a ukázat, že i čeští hráči mohou být konkurenceschopní ve světě, co se týče fotbalovosti.