Trofeje, talent a zrada. Rumunsko po 38 letech znovu povede do zápasu Mircea Lucescu

Po 38 letech se Mircea Lucescu (79) opět objeví na lavičce rumunského národního týmu, který v pátek zahájí tažení Ligou národů zápasem v Kosovu. Při jeho prvním angažmá v 80. letech se reprezentace poprvé kvalifikovala na mistrovství Evropy - do Francie v roce 1984. Nyní v době, kdy rumunský fotbal léta upadá, má před sebou nesmírně těžký úkol. Postoupit po 28 letech čekání na mistrovství světa.

V žebříčku nejúspěšnějších trenérů všech dob je Lucescu se 35 získanými trofejemi na třetím místě hned za Alexem Fergusonem a Pepem Guardiolou.

"Ve skutečnosti je to 37 trofejí," zdůrazňuje, že by měly být brány v potaz i postupy s Brescií a Corvinulem Hunedoara, protože přišly po triumfech v příslušných soutěžích - byť druholigových. Je to důkaz hrdosti trenéra, který vždy žil pro úspěch a není mu lhostejný odkaz, který po sobě zanechává.

Lucescuova trenérská kariéra začala v 80. letech, kdy usedl na lavičku Corvinulu Hunedoara, za který dva roky sám hrál, a který sestoupil do druhé ligy. Byl zastáncem útočné hry, nebál se sázet na mladíky a během pouhých dvou let dovedl klub nejen do nejvyšší soutěže, ale i do Poháru UEFA. V sezoně 1980/81 totiž skončil třetí před slavnou Steauou Bukurešť.

Jeho trenérské výkony nezůstaly bez povšimnutí a brzy přijal nabídku vést rumunskou reprezentaci. V této funkci prosadil do prvního týmu Gheorghe Hagiho, dnes považovaného za nejlepšího hráče v historii rumunského fotbalu.

"V kariéře mi pomohl tím, že mě v osmnácti letech povýšil z juniorky rovnou do seniorského týmu, aniž bych musel strávit jedinou minutu v mládežnickém týmu. Děkuji mu za to, urychlil můj fotbalový vývoj, dodal mi odvahu a sebevědomí. Co ve mně viděl, to nevím, ale přesně to dělá velkého trenéra," řekl Hagi o muži, který mu nejen umožnil debut v národním týmu, ale časem mu svěřil i kapitánskou pásku.

Hagi byl jedním z prvních v dlouhé řadě mladých hráčů, které Lucescu zdokonalil. Na počátku 90. let, po pádu komunistického režimu, se Západ otevřel vlně hráčů i trenérů z východu Evropy, kteří do té doby mohli působit pouze za železnou oponou.

Na západ odešel i Lucescu. Přes Pisu se dostal do Brescie, kde narazil na jistého Andreu Pirla. Tehdy šikovný mladík pod jeho vedením začal trénovat s A-týmem severoitalského celku již v 15 letech a v 16 si odbyl debut v Serii A. Rumunský kouč tak nastartoval hvězdnou kariéru skvělého tvůrce hry a vysloužil si přezdívku Il Luce (Světlo).

"Bylo mi 15 let, vzal si mě z mládežnického týmu a donutil mě trénovat s prvním týmem. Třicetiletým hráčům vadilo, že jim v cestě stojí kluk, a byli často velmi nervózní," prozradil Pirlo ve své knize Myslím, proto hraji.

"První, co mi Lucescu pošeptal bylo: 'Hraj jako obvykle'. Udělal jsem to a ne všem se to líbilo. Jednou jsem třikrát za sebou obehrál jednoho ze starších hráčů, když jsem to zkusil počtvrté, sestřelil mě skluzem přímo na kotník. A co na to Lucescu? Řekl jen: 'Skvěle, Zkus ho znovu obejít,'" vzpomínal Pirlo na své začátky s legendárním trenérem.

A jak na Pirla vzpomíná Lucescu? "Kromě toho, že byl kreativní hráč, to byl také člověk, který všechno organizoval. Jestli o mě říkal, že jsem mistr, tak jsem na to pyšný. Musím mu poděkovat!" uvedl trenér v rozhovoru pro UEFA.com.

V roce 2000 se Lucescu upsal vítězi Poháru UEFA Galatasarayi, kde se znovu spojil s Hagim. Hned na úvod angažmá s klubem ovládl evropský superpohár a na konci sezony 2001/2002 oslavil turecký titul. Hned po konci ročníku ale dostal v Galatasarayi nečekaný vyhazov, klub ho nahradil Fatihem Terimem. Rumunský trenér tak podepsal smlouvu s konkurenčním Besiktasem. A aby toho nebylo málo, dovedl méně známý istanbulský celek k titulu, kterým navíc klub oslavil 100. výročí založení.

Nejúspěšnější období trenérské kariéry strávil Lucescu na Ukrajině. V roce 2004 podepsal smlouvu se Šachtarem Doněck, který během 12 let proměnil k nepoznání. Z nepříliš významného hornického týmu se stal kontinentální kolos.

Lucescu se v Šachtaru mohl opřít o peníze miliardáře Rinata Achmetova, zlákat na Ukrajinu špičkové hráče ale nebylo snadné. Lucescu proto dělal to, co uměl nejlépe. Obrátil zrak do Brazílie a pracoval s tamními nadějnými talenty, pro které byl Doněck bránou do fotbalové Evropy.

Jedním z nejznámějších fotbalistů, které Lucescu ukázal světu, je křídelník Willian, který na Ukrajině strávil sedm let. Přes Anži Machačkala se dostal do Chelsea nebo Arsenalu a vydělal Šachtaru přes 35 milionů eur. Ještě o pět milionů eur dražší byl střední záložník Fernandinho, který se v roce 2013 stěhoval do Manchesteru City.

Dalšími brazilskými hvězdami, které prošly kabinou Šachtaru a pod vedením zkušeného trenéra herně výrazně vyrostly, byli třeba Alex Teixeira, Douglas Costa nebo Luiz Adriano.

Po osmi ligových titulech, pěti ukrajinských pohárech a triumfu v Poháru UEFA Lucescu Ukrajinu opustil, ale po dvou krátkých angažmá v Zenitu Petrohrad a turecké reprezentaci se rozhodl pro návrat. Nikoli však do místa, kde byl na klubové úrovni živoucí legendou, ale k úhlavnímu rivalovi Dynamu Kyjev.

Jeho dvanáctileté působení v Šachtaru, během něhož se nevyhýbal provokativním poznámkám na adresu největšího soka (například šesté místo Valerije Lobanovského v žebříčku nejlepších trenérů všech dob podle France Football zpochybnil slovy, že mimo Ukrajinu nic neznamená), nemohli fanoušci Dynama skousnout.

"Volba čtyřiasedmdesátiletého trenéra, který pravidelně vystupoval proti Dynamu, je nepřijatelná zrada," napsali v prohlášení. "Vyzýváme všechny zaměstnance klubu, kterým zbyla alespoň špetka respektu, aby odstoupili."

Tlak dosáhl tak intenzivní úrovně, že Lucescu chtěl skončit už čtyři dny po podpisu smlouvy. Majitel Igor Surkis ho však přesvědčil, aby zůstal. "Pocity některých fanoušků nemohou být rozhodujícím faktorem pro budoucnost tohoto klubu," napsal mu v dopise.

První mistrovský zápas, v němž Dynamo vedl, se tehdy hrál za zavřenými branami, ale fanouškům se podařilo blokádu prolomit a vtrhli na hřiště. Požadovali odchod rumunského trenéra, který raději bydlel v klubové tréninkové základně, aby se vyhnul nechtěným střetům s příznivci v ulicích města.

"Byl jsem celý rok doma. Fotbal je můj život a opravdu mi chyběl, takovou nabídku jsem nemohl odmítnout," vysvětloval Lucescu v rozhovoru pro Tuttosport, proč šel do Kyjeva.

Když Rusko v roce 2022 vojensky napadlo Ukrajinu, fotbal se nevyhnutelně dostal do pozadí. Rumunské velvyslanectví trenéra opakovaně vyzývalo, aby zemi opustil, ale on vždy odmítl.

"Jak bych mohl odejít? Nejsem zbabělec, neodešel jsem, ani když v Doněcku v roce 2014 začalo šílenství. To nemůžu udělat. Dal bych všem negativní příklad strachu, paniky, nespolehlivosti," reagoval tehdy.

Nakonec tak přece jen učinil. Bylo to loni 3. listopadu "stylově" po prohře 0:1 se Šachtarem, kdy zároveň oznámil odchod do fotbalového důchodu.

"Fotbalu na Ukrajině jsem věnoval patnáct let. Tohle byl poslední zápas. Rozloučil jsem se se svými hráči a všem děkuji. Rád bych to ukončil jinak, ale všechno jednou končí. Všechno má svůj začátek a konec," říkal po utkání. "Ale ještě mě nepohřbívejte," naznačil, že dveře do fotbalu si ještě definitivně nezavřel.

Lucescu, nadále odhodlaný předvádět výkony jako po celou dobu své impozantní kariéry, se nyní pokusí napsat novou kapitolu rumunského fotbalu. Pokud se mu podaří dovést reprezentaci na mistrovství světa v USA, Mexiku a Kanadě, bylo by mu na turnaji 81 let. To by z něj učinilo suverénně nejstaršího trenéra na MS v historii, prvenství drží Otto Rehagel, jenž na MS 2010 vedl Řecko ve věku 71 let a 317 dnů.

"Abych řekl pravdu, dělal jsem všechno pro to, abych k národnímu týmu nemusel. Normální je dát šanci mladým trenérům, aby se mohli posunout dál. Ani já nemusím riskovat a uvědomuji si, že riskuji hodně. Ale myslím, že rumunský fotbal za to riziko stojí," konstatoval před měsícem při jmenování do funkce. "Rozhodla jediná věc. Můj závazek vůči rumunskému fotbalu a má láska k tomuto sportu."

Poslední utkání v roli trenéra nároďáku absolvoval Mircea Lucescu 10. září 1986. Tehdejší vítězství 4:0 nad Rakouskem v kvalifikaci Eura a páteční duel Ligy národů v Kosovu tak dělí téměř na den přesně 38 let.