Továrna na úspěchy pod záštitou propagandy. Severní Korea vládne dívčímu fotbalu

Ta zpráva mohla o minulém víkendu zapadnout. Přece jenom byli fanoušci zvědaví hlavně na to, jak se těm největším klubům povede před listopadovou reprezentační přestávkou. Tak jako tak vlastně nebylo vítězství ženského týmu Severní Koreje do 17 let na světovém šampionátu ničím překvapivým. Budete se možná divit, ale tahle země vládne mládežnické dívčí kopané.

Severní Korea v posledních letech ženskému mládežnickému fotbalu opravdu dominuje. Její reprezentantky vyhrály dva po sobě jdoucí světové šampionáty do 17 let, současně se mohou pyšnit i trojnásobným titulem mistryní světa do 20 let. Přestože jde o zemi, kterou svět vnímá jako uzavřenou a izolovanou, v ženském fotbale se stala fenoménem. Že právě totalitní stát, který se "vymyká jakékoli současné představě o moderní společnosti" podle sdělení OSN, dosahuje v této disciplíně tak mimořádných výsledků, je unikátní.

Severokorejské reprezentantky do 17 let minulou sobotu triumfovaly v Maroku, kde ve finále jasně o tři branky přehrály Nizozemsko. Pro tuto věkovou kategorii šlo už o čtvrtý titul v historii těchto turnajů. Nikdo jich od roku 2008, kdy se toto mistrovství začalo pořádat, nezískal víc. Předtím v roce 2024 tým do 20 let uzmul své třetí prvenství. Stejný počet mají na svém kontě už jen Německo a USA. Oba tyhle nedávné úspěchy jednoznačně potvrdily, že severokorejské ženy se staly dominantní silou světového mládežnického fotbalu.

Experti tvrdí, že tento úspěch není náhodný. Podle doktora Junga Woo Lee, odborného asistenta na Univerzitě v Edinburghu, má sport v Severní Koreji hluboký politický význam. "Mezinárodní sport je jedním z mála způsobů, jak může režim demonstrovat svou suverenitu, existenci a identitu před mezinárodním společenstvím. Každý velký úspěch je pro něj příležitostí, jak ukázat svou vlajku celému světu," vysvětloval Lee v rozhovoru pro německou televizní stanici Deutsche Welle. "Současně doma využívá Severní Korea sport jako propagandistický nástroj k oslavě svých vůdců a k posílení obrazu vlastní velikosti."

Úspěch severokorejských žen podle něj stojí na vědomé strategii. Fotbal je sice v zemi velmi populární, ale tamní vedení pochopilo, že v seniorském ženském fotbale je rozdíl mezi nejlepšími zeměmi a zbytkem světa příliš velký. Naopak v mládežnických kategoriích je mezera menší a dá se snáze překlenout. Proto se režim rozhodl soustředit své síly právě na ženský mládežnický fotbal, kde lze výsledků dosáhnout rychleji. Tento přístup ale podle Leeho není postaven na dlouhodobém rozvoji, nýbrž na okamžitém úspěchu. "Tato strategie není o vytváření přechodů mezi kategoriemi. Je to strategie vítězství," podotkl Lee.

Severokorejské celky se odlišují i systémem tréninku. Jde to, aby všichni byli připraveni pouze na sbírání medailí. "Na evropském kontinentu kladou sportovní organizace důraz na to, aby si děti fotbal především užívaly. Ale v Severní Koreji, i když je hráčkám teprve 13 nebo 14 let, podstupují velmi přísný, systematický a profesionalizovaný tréninkový režim. Výsledkem jsou hráčky, které už v raném věku zvládají disciplínu, fyzickou přípravu i taktické požadavky na vysoké úrovni," pokračoval Lee.

Na marockém podniku inkasovala severokorejská sedmnáctka během celého turnaje pouhé tři branky, ve čtyřech zápasech ze sedmi zaznamenala alespoň tři góly. Její výkony navázaly na úspěchy starší dvacítky, která v roce 2024 rozdrtila ve skupinové fázi Argentinu a od čtvrtfinále dál vyhrála všechna tři utkání nejtěsnějším rozdílem bez inkasování. Takové výsledky nejsou náhodné, ale odrazem pečlivého systému, jehož základem je Mezinárodní fotbalová škola v Pchjongjangu. Právě tam jsou mladé dívky vybírány, rozvíjeny a vzdělávány v prostředí, které kombinuje vědecký přístup s přísnou disciplínou.

Úspěch těchto týmů je pro severokorejský režim víc než jen sportovní vítězství. Je to především potvrzení ideologie. "Musíme si uvědomit, že Severní Korea si stále udržuje silný socialistický a komunistický systém," připomínal Lee. "Pod vedením Kim Čong-una se snaží porovnávat kapitalistický a komunistický režim a ukazovat ten komunistický jako nadřazený. Když sledujeme severokorejská média, často zdůrazňují, že jejich hráčky dokážou překonat fyzické vyčerpání, protože jsou vychovány v duchu socialistického odhodlání."

Celé to je součástí širší propagandy. Srovnává se také to, jak sport funguje na "Západě" a jak v KLDR. "V kapitalismu, když je sportovec zraněný nebo vyčerpaný, musí být vystřídán. Ale v socialistickém systému je podle Severní Koreje důležitější vůle než odborný názor trenéra nebo lékaře," popisoval Lee. "Režim to prezentuje jako důkaz, že jeho systém je silnější a morálně nadřazený."

Tento psychologický přístup, tedy víra ve vůli a oběť, může mužstvům skutečně dávat výhodu v rozhodujících momentech. Za disciplínou a vlastenectvím se však skrývá ještě jeden, velmi konkrétní motiv. Tou je životní změna. "I když Severní Koreu často vnímáme jako chudou, zemědělskou a strádající, lidé žijící v Pchjongjangu mají zcela jiné postavení," uvedl Lee. "Jako motivaci mohou hráčky získat takzvané rezidenční povolení, které jim umožní trvale žít v hlavním městě. To je mimořádně cenné, protože do Pchjongjangu se běžní občané dostat nesmí. Některé z nich navíc dostanou i byty."

Taková odměna má v kontextu severokorejských poměrů obrovský význam. Život na venkově je plný nedostatku. Potraviny a zdravotní péče jsou tu mnohdy vzácné. Naproti tomu život v hlavním městě znamená relativní blahobyt, lepší přístup k jídlu, vzdělání i technologiím. "Pro mnohé z těchto dívek je to způsob, jak si změnit život. Je to jako vyhrát v loterii," dodával Lee.

Otázkou zůstává, co bude s touto talentovanou generací dál. Mezi hvězdy současného týmu patří například Jong Čong-hjang, s osmi vstřelenými góly nejlepší střelkyně letošního mistrovství světa do 17 let, nebo osmnáctiletá Čchoi Il-son, klíčová postava obou vítězných výběrů z roku 2024 do 17 i 20 let.

V jiném kontextu by bylo přirozené očekávat, že po nich sáhnou kluby z anglické WSL nebo zámořské NWSL. V případě Severní Koreje je to ale dost nepředstavitelné. "Nemyslím si, že je to úplně nemožné. Ale rozhodně to není snadné," říkal Lee. "Zaprvé kvůli ekonomickým sankcím uvaleným na Severní Koreu. A za druhé, i v případech, kdy severokorejští sportovci působili v zahraničí, třeba v basketbalu, odcházel jejich plat nikoli na osobní účet, ale přímo na účet severokorejské vlády. To celý proces výrazně komplikuje."

Přestože o týmu i jeho fungování zůstává mnoho nejasností, jedno je zřejmé. Severokorejský režim si zvolil mládežnický ženský fotbal jako svůj výkladní projekt. Úspěchy na světových šampionátech nejsou náhodné, avšak důsledkem promyšlené strategie, tvrdé disciplíny a ideologické motivace. Země, která je často považována za uzavřenou a zaostalou, si tak v jednom konkrétním sportu vybudovala světovou značku. A to způsobem, který dokonale odpovídá jejímu politickému systému.

Severní Korea možná zůstává pro svět záhadou, její triumfy na trávnících ovšem ukazují, že i v izolaci lze vytvořit stroj na vítězství. Nejde však o svobodu, hru ani sny o přestupech. Jde o ideologii, prestiž a přežití. A právě proto zůstane severokorejský fotbal fascinující, stejně jako je zároveň znepokojivým fenoménem.