To nejlepší na konec...

Finsko, Kypr, Litva - v úterý stačila by plichta. My však vyhrát ráčili. Čtyři góly k tomu stačily. Teď napjatí jsou Estonci, směřovat mohou k nepěknému konci. Dál třesou se nám Turci, jinak prý sebevědomí borci. Z Černohorců strach nejde, i ti by volali "may-day". A že kousat mohl by Bosňan? Ne, to NÁS bude velebit Poznaň!

Z úvodního, a snad ne úplně trapného, pokusu o nějakou tu Čapkovu rýmovačku jste již mohli odtušit poněkud netradiční tón mého dnešního komentáře. Přitom se ale vlastně historie víceméně opakuje. Na jeden důvod poukazuje první verš (rozšířím níže), ten druhý rovná se známému schématu. Po špatném výkonu (tenkrát Skotsko) přichází opět daleko pozitivnější hodnocení (dříve Ukrajina). Další čtyři vstřelené branky, tentokrát oceněné jiným způsobem než jen dobrým pocitem po přáteláku, přitom zůstávají tak trochu stranou. Do popředí vystupuje kolektiv, který v rozhodujícím okamžiku vskutku nezklamal...

No, dokonale. Párkrát jsem se na náš účet pobavil - jako třeba nad klasickým bílkovským uskupením šesti hráčů na stejném počtu metrů čtverečních před velkým vápnem, který má prý asi vytvářet iluzi neprostupnosti. A zalitoval - když jsem opět soustavně spatřoval stopera Sivoka pod permanentním (a bohužel imaginárním) tlakem snad tří protihráčů, z čehož zas a znovu pramenil jeden bezradný odkop za druhým. A poněkud hořce ušklíbl - nad neustálým omíláním toho, že jsme "splnili úkol" (ono, je splnění a splnění), a zřejmým faktem, že je teď Bílek minimálně pro baráž z pohledu novinářské a funkcionářské obce snad zcela nedotknutelný. Ale nevadí, to už k současnému trendu pojícímu se s českou reprezentací tak nějak patří. A můžeme to všechno pokládat za zanedbatelné okolnosti, když i já (!) na příštích řádcích budu nahlížet na ten skutečně nejlepší český výkon v tomto kvalifikačním cyklu.

To nejlepší na konec - pod tlakem. Ve fotbale to nejspíš platí jen zřídkakdy, v našich končinách je to však docela dobře tradicí. Jak nad pintou zlatavého moku správně podotknul kolega z EuroFotbalu Martin Vosáhlo (skrytý pod přezdívkou Vosic): když v nedávné minulosti českým fotbalistům teklo do bot, pravidelně se jim ze šlamastyky dařilo vybruslit. Ať už to bylo nadmíru přesvědčivé vybrakování finského kolbiště před MS 2006 (3:0; to by nám k přeskočení Rumunů ani remíza nestačila), dech beroucí finiš kvalifikace o Euro 1996 (kdy jsme do posledních tří klání vstupovali se zápasem k dobru, ale osmi body ztráty na Norsko - a nakonec z toho s celkovým skóre 7:0 byly tři výhry a dokonce přímý postup), pokoření Kypru na jeho půdě v listopadu 2007 (to jsme s Německem startovali ze stejné linie) nebo zdárně překlenutý předposlední stupínek jízdy za vstupenkou na Euro 2004 (slavný domácí triumf 3:1 nad bodově "opičícím se" Nizozemskem). A suverénně jsme mimochodem byli zvyklí zakončovat rovněž v souhrnu neúspěšné cykly: jako ten o MS 1998 (3:0 Slovensko) i 2002 (6:0 Bulharsko).

Zkrátka a dobře - v historickém kontextu netvoř debakl Litvy žádnou donebevolající výjimku, z krátkodobého hlediska nicméně určitě ano. Máme tu Baroše, který divže po dvou letech nezasadil ránu i kvalitnějšímu sokovi než Lichtenštejnsku a San Marinu. Máme tu Kadlece, jehož jsem takhle komplexně kvalitně (dopředu i dozadu) neviděl zahrát přinejmenším stejně dlouho, jako ve Skotsku neviděli Lochnesku. Máme tu dvougólového Rezka, což samo o sobě budí pozornost, a začíná to až šokovat, pokud k tomu přidáme i konečně racionálně bojovný výkon. Máme tu rozeběhnuvšího se Koláře. A v neposlední řadě zodpovědný, uvědomělý, v rámci možností velmi fotbalový výkon, i díky kterému musel Čech až na jednu výjimku vytahovat ze svého arzenálu jen výsostně banální zákroky.

Samozřejmě, jsou tu rovněž faktory jako opilý a ultrazpomalený pohyb Litevců nebo shovívavý výkon rozhodčího (hlavně spolknutý Pekhartův naviják ve stylu "na, já tě odtlačím a pak spadnu" neměl chybu), které nám v uskutečňování našeho cíle jenom pomáhaly. Ale těch bylo vážně tak málo, že nemá cenu se jimi déle zaobírat. Naopak bych rád vypíchl výkony některých borců, které se přitom nevyjímaly tak okatě jako ty těch, jež jsem již jmenoval. V první řadě musím zmínit Václava Pilaře. Kluka z Gambrinus ligy, který si s chutí troufl na náročnější technickou finesu a neustále s míčem pevně u kopaček lítal z kraje do středu, aby tak deptal zkostnatělé soupeře a nakonec si řekl o několik stehů nad levým obočím. Agilní Pilař, ale i příjemně překvapující Rezek, symbolizovali -mnou ani nevíte jak - vítaný impuls. A po ustrašeném "španělském" projevu také otočku o 180 stupňů k nadšenému a vitálnímu počínání.

Právě díky nim a Kadlecovi to tedy v úterý byly tentokrát kraje hřiště, kde se kuchtilo veškeré konstantní nebezpečenství pro litevskou branku. Střed trošku dřel. Kolář se sice zvedl, ale spolu s Plašilem až na pár záblesků netvořil žádnou dominantní páku do ofenzívy. To tedy z mé perspektivy ani náhodou. Na druhou stranu pokud plzeňský záložník načal rozcvičku coby náhradník a jestliže blonďák z Bordeaux ještě vpředvečer utkání bojoval s horečkami, nelze mít této dvojici opravdu nic za zlé. Navíc Plašilova asistence na druhý Rezkův gól byla jedním slovem parádní.

Dál tu mám schovaných ještě pár malých, na sebe nikterak navazujících, poznámek: 1) Nadchl mě cit litevské i české režie uplatňovaný při zobrazování otravných a monstrózních reklam - vždy hlavně tak, aby nebylo vidět to podstatné, co se na hřišti zrovna odehrává. 2) Jestliže proti Španělům jsme ve vzduchu vesměs kralovali, Litevci hned třikrát hlavičkovali z velmi nebezpečných pozic - dvakrát musel rutinně zasahovat Čech, jednou projektil minul tyčku o pár decimetrů. 3) Brücknerovy signály ze standardních situací přežily! Plašilovi i Rezkovi ke všemu vyšly, jen škoda, že se Barošovi ani jednou nevyvedla koncovka.

Na úplný konec se potom sluší dodat přání/tip na barážového vyzyvatele. Inu, z té čtveřice bych si trošku netradičně vybral Turecko. Máme s ním nevyřízené účty a přesto (nebo možná právě proto), že inkriminovaný duel z Eura 2008 doopravdy prožili jen tři členové širšího kádru současného výběru, věřím, že bychom se do nich zakousli s o poznání větší vervou než třeba do Estonců. Mým tipem - a zároveň přijatelným východiskem - jsou potom Černohorci.

Vysněná sestava pro první barážové střetnutí: Čech - Gebre Selassie, Hübschman/Kadlec (v případě, že by Hübschman dál stál), Sivok, Kadlec/Pudil - Jiráček, Plašil - Rezek, Rosický, Pilař - Baroš.