Steve Death, rekordman z podpalubí

Kontroverze mu nedělaly problém, přesto byl milován. Ano, zbožňován, takřka po celou kariéru, světovému ohlasu se mu ovšem dostalo až pár let před tragickým koncem. Řeč je o Stevu Deathovi, legendárnímu brankáři Readingu FC a držiteli jednoho z nejvýznamnějších fotbalových rekordů.

Z jeho jména šel skutečně strach, vždyť příjmení Death značí v překladu do češtiny smrt. Lidé na Ostrovech si ho ovšem ani zdaleka nepamatují jen kvůli jeho přízvisku. Speciálně pro fanoušky Readingu vždy zosobňoval ideálního představitele jejich milovaného klubu a pravého, nefalšovaného hrdinu. Vždyť až na jediný zápas odehrál úplně všechny právě v dresu Royals. A to i přesto, že se v době jeho tamějšího působení, tedy v 70. letech, neřadil berkshireský celek ani omylem mezi elitu Albionu. Ba naopak, Death si na Elm Parku (tehdejším stánku Readingu) prožil jen utrpení v Divison Three, v horším případě okusil i nevalnou kvalitu čtvrté nejvyšší soutěže. Širší anglické fotbalové veřejnosti utkvěla v paměti zejména jeho na gólmana až nehezky mrňavá postava a pochopitelně pak nesporný brankářský um, vzdor "královským" létům pod psa.

Steve Death se narodil 19. září roku 1949, zrovna v době poválečné stabilizace Velké Británie. Na svět přišel v kraji Suffolk a tamější malebné vesničce Elmswell. Pečlivý student a na první pohled intelektuál s děsivým jménem, toť charakteristika malého Stevieho. Při náročné škole zvládal podávat bravurní výkony i na zeleném pažitu, a tak si ho roku 1964 vybrali do žákovské reprezentace Anglie. Tam však Death narazil na tvrdý oříšek v osobě konkurenta z těch nejnadanějších, Petera Shiltona. Žádné krveprolití, jak zní mimo jiné výklad mladíkova příjmení, se ovšem nekonalo. Nebylo taky proč, o nic víceméně nešlo. Třebaže možnost reprezentovat rodnou zem, byť jen v mládežnické kategorii, musela být pro oba mládence ohromnou ctí.

Lebeda versus dříč

Za neexistující nepokoje mohla zajisté i klidná povaha Deatha, stejně jako pravidelné střídání obou borců v brance během jedné sezony, kterou spolu v "nároďáku" strávili. Později daleko méně opěvovaný kluk z této dvojice si zachytal ve dvou utkáních s Walesem (remíza a výhra) a také se postavil střelcům ze Západního Německa (triumf Albionu dokonce o tři branky), přičemž ani jednou neinkasoval. Přesto se následně poněkud ležérní, přesto neméně talentovaný Death, spokojil jen se statusem legendy v Berkshire. Kdežto Shilton, poháněný nezměrnou vůlí a pílí, to dopracoval až na pozici jednoho z předních golmanů celé historie britské kopané. Existují záznamy o zvláštních praktikách pozdější opory Nottinghamu, díky nimž se též nevelký brankář snažil nabrat svalovou hmotu a celkově se zdokonalit po fyzické stránce. Jen tak namátkou: Minimálně hodinové věšení se na domovní zábradlí či vášnivé baštění steaků pro nabrání žádoucího množství bílkovin a tuků byly na denním pořádku Petera Shiltona. Své tělo neušetřil ani bolestivým posilovacím okruhům, které údajně neměly daleko do proslulých vojenských "boot campů". Totéž byste však u Deatha očekávali marně. Zdálo se, že věci bere značně s rezervou a zkrátka, jak by trefně podotkli zástupci dnešní mládeže, nehrotil to.

Chtělo by se říct, že se mu to také vymstilo, neboť nijak výrazně navzdory svému talentu neprorazil. Jenže do historických análů anglického fotbalu se přeci jen zapsal nesmazatelným písmem. Kdo již tuší, nechť si na klas, jako ta husa, pěkně trpělivě počká. O tom totiž později. Nejprve se pojďme probrat houštinami nižších divizí Football League, kde se ostatně ona historická událost uskutečnila.

Máme prcka na výchovu, hlásí Upton Park!

Třebaže tu z Deatha pomalu dělám chronického lenocha, nenechte se mýlit. Ačkoliv se netajil láskou k cigaretám, nelze o něm říct, že by tréninky den co den "flákal" nebo je snad ani nenavštěvoval. Jeho zřejmě jediným vrtochem zkrátka bylo nepřemáhání se. A přiznejme si, kdo z nás si sem tam neuleví? Nicméně stalo se, že o nadějného mladíka co nevidět usilovalo hned několik velkoklubů. Ty však postupně do jednoho ucukly z důvodů nedostatečné Deathovy výšky. Ta v útlém věku ještě nemohla talentovaného kluka nijak limitovat, ovšem v době zrání už to byl problém, přes který se holt top celky nehodlaly přenést. Není se ani tak čemu divit, vždyť i v dospělosti měřil zhruba 170 centimetrů! Na palce přesně 5,7 stop. Až londýnský West Ham vyšel mládenci s vzezřením klasického hollywoodského "záporáka" vstříc a přijal ho pod svá křídla. Co nevidět podepsal Death svůj první profesionální kontrakt a vše šlo zdánlivě jako po másle.

Jak se ovšem později ukázalo, onen zdánlivý krůček k angažmá u nějakého slovutného chlebodárce byl přitom ve skutečnosti mílovým skokem. Soudě podle toho, že se hlavně díky své postavě následně neprosadil "ani" ve West Hamu. Hammers sice nebyli žádní nazdárkové, ovšem Deathovi konkurenti v osobách Bobbyho Fergusona a Petera Grotiera nepatřili ke gólmanské špičce. Proto je s podivem, že se přes ně na hrací plochu trpasličí brankář dostal všehovšudy pouze jedinkrát. Stalo se tak v duelu, ve kterém už o nic nešlo, proti Citizens, čerstvému vítězi FA Cupu za sezonu 1968/69. Death neměl mnoho práce a byl překonán akorát Glynem Pardoem. Každopádně bylo nad slunce jasné, že budoucnost tápajícího zázraku neležela na východolondýnském pažitu v Green Street. Přesměroval se tudíž o kousek na západ, na regionální území Berkshire, kam původně cestoval jen tak jakoby na dovolenou, přesněji řečeno na tříměsíční hostování. Nakonec se již ovšem do Londýna vrátil nanejvýš jako soupeř. Fotbalově dožil na Elm Parku, kde tedy působil více jak deset let.

Peníze nejsou problém, ale pardon, předem...

Skutečně, vedení Readingu neváhalo vysázet za talentovaného brankáře na stůl částku v rekordní výši, aby přeměnilo Deathův závazek ke klubu v pevný. Na třetiligový celek opravdu nešetřil, přestože se jistě mnohým bude ona cena zdát spíše směšná. Díky povedené letní přípravě v podání brankáře, nevyjímaje obstojný debut proti Manchesteru United v rámci televizního zápasu Watney Cupu, si Deatha Royals pojistili ještě s předstihem a zaplatili za něj 20 000 liber.

První sezona v klubu byla spíše taková zaváděcí, přičemž sama nová akvizice byla zkoušena především svými spoluhráči před sebou. Sám nic moc dělat nemohl. Trápící se Reading, posléze sestoupivší, inkasoval téměř týden co týden více jak dvě branky a často se ukazatel skóre zastavil na hrůzostrašných číslech z pohledu Royals. Zejména Bury Berkshireské nešetřilo, když jim jak venku, tak doma nadělilo po pěti "banánech".

Kdože to ten rekord drží...

Přesto se zadáci Royals mohli na trpaslíka za sebou beze zbytku spolehnout. Ten udivoval pružností, mrštností a úžasnou předvídavosti. Reflexy na vysoké úrovni byly samozřejmostí. Deathovou největší devízou však byla především nezdolná povaha rváče, podobně jako u jeho soudobníka, Jacka Kelseyho (více o něm na http://www.eurofotbal.cz/clanky/jack-kelsey-kocka-s-magnetickymi-drapy-64700/). Jakkoliv se tedy choval dříve ležérně na trénincích, v zápasech to byl pokaždé někdo zcela jiný. Pod nohy soupeřů se vrhal zpravidla s neohrožeností trpaslíků z pera Tolkienova. Na míře jeho udatnosti příliš neubírá ani fakt, že si často vypomáhal poněkud staromódním doplňkem, chrániči na kolena. Občas se také neostýchal při krutých mrazech nasadit na své horní končetiny rukavice. Mimo jiné je též považován za jednoho z nejdále vykopávajících brankářů fotbalové historie.

Mezi spoluhráči Steva Deatha ovšem hledáme podobně vyčnívající individuality stěží, přesněji řečeno marně. Pět let trápení v pomalu amatérské soutěži, Division Four, Deathovi neprospívalo, na druhou stranu ho ale ani nijak zvlášť nesráželo dolů. Ve čtvrtém kole FA Cupu sezony 1971/72 to byl právě on, kdo držel naděje Royals při životě do poslední chvíle. Nebýt dvou prakticky vlastních branek, jimiž zatížili své konto fotbalisté Readingu, zřejmě by v odvetě outsider (v Elm Parku se hrálo nerozhodně) podlehl gigantům z Arsenalu v milostivém poměru 1:2. Death působil skutečně jistým dojmem a Kanonýry čas od času vyloženě deptal.

Nejlepší Deathův ročník značí číslice 1972 a 1973. Tehdy si definitivně mrňavý brankář upevnil svou pozici klubové jedničky a mezi třemi tyčemi berkshireské branky tak poskakoval nepřetržitě ještě 8 let. Stal se rovněž pro fandy Royals přímo ztělesněním boha, třebaže nesl klíčový díl viny na vypadnutí svého týmu z FA Cupu opět ve čtvrtém kole. Death se celou dobu činil a především jeho zásluhou Royals drželi, alespoň co se skóre týče, se slovutným sokem krok. Pak ovšem přišla menší minela jinak jistého golmana a naděje o vysněném postupu dál se rozplynuly. Ruku v ruce s neúspěchy v Anglickém poháru šly i ty z domácí soutěže. Až sezona 1975/76 přinesla chvilkový zvrat.

...aneb Jak Death strouhal, strouhal, až Čech ostrouhal...

Revoluce měla tu podobu, že královský celek opět nabyl aspoň třetiligové příslušnosti. Na první pohled to tedy vypadá na pohádku s ryze dobrým koncem, co nevidět však shledáte, že šlo v tomto případě spíše o baladu. Zdánlivá idylka totiž brzy inkasovala první trhliny.

Zejména hovořím o křehkosti Deatha, která znenadání vyplula na povrch. Byl to ostrý chlapík uvnitř, navenek toho ovšem nevydržel zdaleka tolik, jak by se dalo čekat. Sice se jeho nepevná skořápka projevila až právě před kýženým postupem do Division Three, nicméně o to tragičtější měla následky. Death pozbyl spolehlivosti, nedotknutelnosti a hlavní zásluha na posunu Royals o patro výš posléze také putovala do klína náhradníka Turnera, nikoliv Deatha. Trpasličí jednička si nejprve poranila čelist, jenže hned za tři dny se objevila v brance, neboť ani Turner nebyl v tu chvíli fit. Avšak jakmile se náhradní brankář zotavil, dostal poněkud nečekaně přednost mezi třemi tyčemi. Senzační možnosti se chopil natolik zodpovědně, že už si hvězdný Death během posledních 14 utkání ligové sezony nesáhl v soutěžním klání na balon.

Hrdého gólmana to poznamenalo mohutně. Trochu tedy zklamal v tom ohledu, že dříve platil víceméně za sympatického a vyrovnaného muže. Tím spíš selhal, že se posléze očividně urazil a nabubřele hrozil odchodem. Vyděšené vedení Royals ucouvlo a dalo Deathovi druhou šanci. Přeci jen o takovou modlu nechtělo jen tak pro nic za nic přijít. To, že se jednalo o důležitý tah, potvrdil s odstupem času i dlouholetý klubový historik, pan David Downs.

Ten označil Steva Deatha za nejlepšího hráče, kterého kdy v Readingu zažil, přičemž se vyhýbal tomu jmenovat nějakou konkrétní přednost talentovaného brankáře. Jen poukazoval na jeho neobvyklou výšku, navzdory níž se prosadil. Co však stojí za pozornost především, je jeho historka právě z dob Deathovy stagnace. "V roce 1976 se přel s vedením klubu a odmítl cestovat k zápasu s Gillinghamem. Náhradní brankář byl mimo hru, a tak jsem se vydal za Stevem do bytu, abych ho přemluvil ke startu. Našel jsem ho, jak leží napříč v posteli a poslouchá se svým psem rádio. Po zhruba deseti minutách jsem ho přesvědčil a odvezl do Gillinghamu, kde se pak zaskvěl, ač jsme hráli 2:2," vzpomíná oddaný služebník Royals.

Tehdejší kormidelník Readingu odmítal pravidelně dávat Deathovi šanci i příštích několik měsíců a naštvaný gólman měl tak důvod trucovat dál. Stalo se tedy, že Royals ihned ponížili na hodnost účastníka čtvrté ligy. Aby toho nebylo málo, malému diamantu kromě trenéra nepřála ani paní štěstěna.

Mr. Smrt je zpět a ještě silnější

Těžké zranění ze zápasu s Crewe Alexandra vyřadilo Deatha z valné části sezony 1977/78, příští rok už ovšem bylo v tu ránu vše v naprostém pořádku. Tím pádem se dostáváme k nejblyštivější a také zároveň víceméně závěrečné kapitole kariéry malého velkého brankáře. Během nadcházejícího ročníku se Readingu solidně vedlo v League Cupu, kde prošel až do třetího kola, jenže to bylo ještě to nejmenší. Nejenže Royals znovu propluli do Division Three, ale styl, jakým takového úspěchu dosáhli, je více než pamětihodný. Ptáte se na hlavního protagonistu tohoto suverénního tažení? Hádáte správně, nebyl jím nikdo jiný než Steve Death.

Držiteli významných rekordů bývají takřka výhradně prvoligoví fotbalisté, za nimiž by jejich fanoušci šli až na konec světa. Deatha, pořád historicky nejdéle nepřekonaného brankáře Albionu, by ovšem pronásledoval možná tak pár tisícový hlouček těch nejvěrnějších. Za úctyhodnou šňůrou bez obdrženého gólu vykročil spolu se svým mužstvem maličký buldok 24. března roku 1979 šťastnou výhrou 1:0 na hřišti Rochdale. Zdánlivě nevinný triumf, není-liž pravda. Když však počet nul na Deathově kontě přibýval, soupeřům čekajícím na střetnutí s Readingem se pomalu tajil dech. Finální číslo zní neuvěřitelných 11 zápasů. Tolik duelů rovněž zbývalo do zakončení této památné sezony. Suverénovi hájícímu svatyni Royals se postupně klaněli střelci těchto celků (vyjma zmiňovaného Rochdale): Grimsby, Port Vale, Crewe, Portsmouth, Bournemouth, Aldershot, Hartlepool, Darlington, Halifax, Wimbledon a ještě jednou fotbalisté druhého jmenovaného klubu.

Nebylo by však spravedlivé nejmenovat též obrannou linii ve svém nejčastějším složení během onoho bájného tažení. Jde tedy o tato jména: Gary Peters (později kouč Davida Beckhama v Prestonu), Martin Hicks (rekordman v počtu odehraných utkání za Royals – 606), Steve Hetzke (záhy kapitán Blackpoolu) a v neposlední řadě Mark White. Je taktéž záhodno zmínit celkový počet minut, během nichž představovala pro soupeře berkshireská svatyně nedobytnou tvrz. To numero zní neskutečně – 1 103 minut, jinými slovy 66 180 sekund. Bez zajímavosti zároveň není fakt, že prvním, kdo po tak dlouhé době na Deatha vyzrál, byl jeho spoluhráč jménem Stewart Henderson. I tak je malinký "keeper" nadále rekordmanem aktuálním, ač na něj nedávno pěkně zblízka dotíral český internacionál Petr Čech. Ten vydržel býti nepřekonán celých 1 025 minut a stanovil tak alespoň rekord stále ještě mladé Premier League. Mimochodem na Ostrovech chytával ještě větší "otrava" soupeřových forvardů. Hovořím o Angličanovi Chrisi Woodsovi, hájícím tehdá v sezoně 1986/87 klec glasgowských Rangers, na nějž nikdo nevyzrál bez pouhých čtyř minut 20 hodin! Dohromady to v tomto případě pro lepší srovnatelnost dělá 1 196 minut a astronomických 71 760 vteřin.

Chvíle slávy a pak hurá do důchodu

O Deathovi se najednou po celé Velké Británii přeci jen začalo mluvit. Vrcholem byl však akorát sváteční, a poněkud předčasný, rozlučkový zápas v listopadu roku 1979, kdy proti Readingu stanul výběr mladíků Albionu vedený Ronem Greenwoodem, manažerem West Hamu v době tamějšího brankářova působení. Na tento duel se váže podivuhodná báchorka, kdo ví, zda je ovšem pravdivá. Nicméně vypráví se v ní o tom, že měl Death údajně nechat platit za lístek i svou partnerku. Stejně jako dalších 7 000 diváků, zavítavších do Elm Parku za účelem oficiálního rozloučení s legendárním golmanem.

Death posléze dochytal ročník 1980/81, pak ho ale postupem času vytlačil z branky Ron Fearon. I tak již klidný Death pokorně kryl mladé hvězdičce záda dalších pár měsíců, přičemž se ještě na zelený pažit sem tam podíval. Chuť a motivace mu došla přesto poměrně brzy. Oproti obvyklé brankářské dlouhověkosti pověsil kopačky na hřebík již jako 32letý.

Steve Death je symbolem oddanosti vzdor chabým výsledkům svého mužstva, rovněž kvalitami daleko vyčníval nad většinou brankářů i z takové druhé anglické ligy. Patrně nejmenší gólman v historii anglické kopané je zároveň čtyřnásobným držitelem ocenění pro nejlepšího hráče sezony, přičemž v dresu Readingu startoval hned po Hicksovi nejvícekrát (471krát). Poněkud neohrožený charakterem, ale i stylem chytání, toť stručný popis mrňavého velikána. Ten si bezpochyby zasloužil lepší konec, než ten, který mu osud nachystal.

Steve Death odešel do fotbalového nebe velice brzy, ve věku 54 let, když coby náruživý kuřák podlehl rakovině. Do té doby od konce kariéry pracoval jako správce golfového hřiště v Readingu, kde se též chystal v budoucnu pracovat pro tamější fotbalový klub, jemuž zaprodal celé své srdce. Pan Smrt má již odpracováno, ale jeho excelentní počin žije dál...