Shrnutí Serie A 2021/2022

Italská nejvyšší soutěž má za sebou další ročník. Sezonu 2021/2022 ovládl s počtem 86 bodů AC Milán a na pomyslném trůnu nahradil svého městského rivala Inter, který skončil druhý. Ligu mistrů si dále zajistili třetí Neapol a čtvrtý Juventus. Do evropských pohárů prorazily oba římské kluby nebo Fiorentina. Naopak nejvyšší soutěž přijde o janovské derby vinou sestupu Grifonů, loučí se také další tradiční celek Cagliari a Benátky. Eurofotbal.cz přináší ohlédnutí za právě skončenou sezonou.




AC Milán se vrátil na vrchol, po jedenácti letech získal své 19. Scudetto!

"Vracím se do klubu, k němuž chovám maximální respekt, a do města, které miluji. Budu se svými spoluhráči bojovat, abychom s touhle sezonou ještě něco udělali, a udělám všechno pro to, aby se nám povedlo dosáhnout našich cílů," řekl Zlatan Ibrahimović v prosinci 2019, když se vracel z Los Angeles do Milána.

Je květěn 2022 a AC Milán vyhrává po dlouhých jedenácti letech italský titul. Zlatan Ibrahimović to skutečně dokázal a vrátil po letech strádání slavný celek opět na vrchol! Hvězdný Švéd toho vinou zranění v letošní sezoně zas tolik nenahrál, ale pro klub byl i tak obrovskou oporou a svůj slib dodržel. Připomeňme, že už loni vrátil Rossoneri do Ligy mistrů.

AC Milán neměl během sezony žádný větší výpadek a Scudetto je v jeho rukou zaslouženě. Výběr Stefana Pioliho skončil na prvním místě o dva body před městským rivalem Interem, jemuž se naopak titul nepodařilo obhájit. Přesto nebyla sezona z pohledu AC úplně bez problémů. Základní jedenáctka doznávala v průběhu sezony několika změn, především v defenzívě. Na chvíli kvůli zranění vypadl ze sestavy brankář Mike Maignan, ale skvěle ho zastoupil náradník Ciprian Tătărușanu. Ještě větší problém představovalo zranění stopera Simona Kjaera, ale do výtečné formy se rozehrál Fikayo Tomori, který později vytvořil pevnou dvojici s Pierrem Kaluluem. V roli až třetího obránce byl Alessio Romagnoli a k dispozici byl ještě stále mladý a spolehlivý Matteo Gabbia. Zranění zužovalo i Davida Calabriu na pravém kraji obrany, kdežto levou stranu "brousil" opět skvělý Theo Hernández.

Prozatím životní sezonu měl Sandro Tonali. Pokud byli fanoušci po jeho výkonech v loňské sezoně rozpačití, tentokrát nikdo nepochyboval. Tonali byl jednoznačným tahounem záložní řady a navrch přidal i důležité góly. Jeho parťákem v defenzivní řadě byl převážně Franck Kessié nebo Ismael Bennacer.

Co znamenal pro defenzívu Maignan s Tomorim a pro zálohu Sandro Tonali, to v ofenzívě představoval Rafael Leão. Pro portugalského křídelníka platí to samé, co pro Tonaliho. V minulé sezoně mu fanoušci leckdy vyčítali laxní přístup, v té letošní nemohou říct zhola nic. Rafael Leão byl na levé straně doslova nepolapitelný a navíc přidal jedenáct veledůležitých gólů a další připravoval pro spoluhráče. Například Oliviera Girouda. Francouz byl útočníkem číslo 1 i proto, že duo Ibrahimović-Rebić trápilo zranění. Postupně vypadl ze sestavy i Brahim Díaz, patřící stále Realu Madrid. Španělský šikula měl solidní první půlku sezony, ale poté se trápil. Stefano Pioli, jenž měl pochopitelně zásadní podíl na titulu, na jeho postu točil několik hráčů - Kessiého, Kruniće, Saelemaekerse nebo Brazilce Juniora Messiase. Šestapadesátiletý rodák z Parmy vyhrál svojí první velkou trofej a po právu byl zvolen nejlepším trenérem Serie A.

Inter promarnil své šance, přesto neodehrál špatnou sezonu

Nejvážnějším konkurentem v boji o titul byl obhájce Inter. Simone Inzaghi odváděl skvělou práci a opravdu to vypadalo, že se mu podaří navázat na úspěch Antonia Conteho. Vedení výborně zacelilo mezery po odchodu Lukakua či Hakimiho, ale v konečném zúčtování byli Nerazzurri o kousíček horší než AC. Mrzet je může především nečekané klopýtnutí v Boloni (1:2). Inter totiž mohl jít čtyři kola před koncem do trháku, ale touto porážkou neměl situaci ve svých rukou a AC si už šanci nenechalo vzít. Inter však bez trofeje nezůstal a do klubové vitríny přidal pohár pro vítěze Coppa Italia. Po dlouhých letech se mu navíc podařilo postoupit do osmifinále Ligy mistrů.

Proklatý prosinec stál Neapol titul

Blížil se čas Vánoc a atmosféra nejkrásnějších svátků v roce jako by ošálila hráče Neapole. Jak jinak si snad vysvětlit výsledkový výpadek, který byl v konečném zúčtování tolik citelný a stál Partenopei titul? Začalo to remízou v Sassuolu, což by snad ještě nebyl tak špatný výsledek, ovšem následné dvě domácí porážky s Atalantou a Empoli byly problémem. Výhra na San Siru nad AC Milán vrátila optimismus, ale jen na chvíli, než Neapol prohrála 22. prosince další zápas, tentokrát potupně doma se Spezií.

Partenopei si ve zbytku sezony vedli dobře a závěr finišovali přímo úctyhodně, nicméně prosincové ztráty už nedohnali a skončili na konečném třetím místě. Luciana Spallettiho tak může těšit alespoň návrat do Ligy mistrů.

Juventus se odmítal zapojit do bojů o titul

Svojí vlastní soutěž hrál na čtvrtém místě Juventus. Ještě nedávno hegemon Itálie se permanentně odmítal účastnit bojů o titul, přestože k tomu měl několikrát velkou příležitost. Sám trenér Allegri neustále opakoval, že Scudetto se Staré dámy netýká a to i v situaci, kdy ztrácel na první místo jen sedm bodů.

Juventus se zkrátka smířil s dílčím cílem a sice kvalifikací do Ligy mistrů. Svojí účast v milionářské soutěži opětovně nezvládl a v Coppa Italia, kde došel až do finále, nestačil na Inter. Symbolickou tečku za hořkou sezonou udělali Giorgio Chiellini a Paulo Dybala, kteří se rozhodli klub opustit.

Boj o poháry

Bitva do posledních chvil. Tak by se dalo charakterizovat poslední kolo Serie A, které muselo rozlousknout několik otazníků a hádanek. Boj o titul, o přežití i o poháry. Už před 38. kolem si poháry, konkrétně Evropskou ligu, zajistilo římské Lazio. Biancocelesti stáli na rozcestí, ve vzduchu bylo už před sezonou cítit, že se rodí nový projekt. Klub si musel poradit s odchodem strůjce nedávných úspěchů, koučem Inzaghim, který dal přednost úřadujícímu šampionovi. Koho místo něj?

Prezident Lotito měl jasno a zvolil Maurizia Sarriho. Muže, který se prakticky z ničeho (Empoli promine) dostal až nahoru, a to za pomoci atraktivní hry s jasným konceptem. Tomu bylo jasné, že jít do Lazia nebude snadná výzva. Musel změnit tým, který byl léta zvyklý na rozestavení 3-5-2 hrané na rychlé kontry k obrazu svému, tedy přejít na hru v systému 4-3-3 s důrazem na držení míče.

Musel jednat s nevypočitatelným sportovním ředitelem Iglim Tarem a především velkým šéfem, Claudiem Lotitem, což dá samo o sobě zabrat. Sarrimu to bylo o to jasnější, když nedostal posily, které si vytipoval, ale místo toho přišli levní hráči, z nichž některé Sarri ani nechtěl. První část sezony ukázala takový nežádoucí mix mezi skvělými zápasy, náznaky Sarriballu, tristní defenzivou a častými klopýtnutími s menšími týmy. V prvním utkání roku 2022 se ale vše změnilo.

Lazio s Empoli rychle prohrávalo o dvě branky, ale nakonec dokázalo remizovat 3:3. Od tohoto utkání už prohrálo do konce ligy jen čtyři zápasy a všechny s týmy ze špice (AC, AS, Inter a Neapol). Díky skvělému finiši proto dokázal Sarriho tým zakotvit na pátém místě, takže si zahraje Evropskou ligu a především skončil o dva body nad nenáviděným městským rivalem.

AS Řím žije z povedeného finále Konferenční ligy, protože vyhrál svou historicky první mezinárodní trofej. V lize se mu ale zas tak moc nedařilo. Bere šestou příčku, kterou urval vlastně až v posledním kole. Do té doby měl namále, protože především v posledních týdnech poztrácel celou řadu bodů. Ale vezměme to popořadě. Kouč Paulo Fonseca dostal před více než rokem na vědomí, že si má hledat nové angažmá, protože otec a syn Friedkinové s ním nebyli spokojení. Dlouho se mluvilo právě o Sarrim, ale oni měli v hlavě minimálně po stránce marketingové mnohem větší jméno. Zčistajasna totiž angažovali světoznámého Josého Mourinha!

Nejen fanouškům AS bylo v tu chvíli jasné, že je čekají dvě věci. Jednak především defenzivní, účelný fotbal s důrazem na tvrdou, těžko propustnou obranu, a tím pádem úbytek atraktivity. Ale na druhé straně snad i zlepšení pověstné mentální lability týmu, příchod vítězné mentality a především neskutečná show jednoho excentrického muže, který se snaží napravit posledními neúspěchy v Anglii pošramocenou reputaci vítěze.

Víceméně jsme přesně tohle dostali. Pravda, za celou sezonu získal jen o jeden bod víc než jeho předchůdce Fonseca. A kritici (zejména majitel Fiorentiny Commisso) mu také omlátí o hlavu skoro 140 milionů investovaných do posil nebo fakt, že v průběhu sezony některé hráče buď odstavil, nebo málem utavil. Na druhou stranu, ztráty v lize šly (a zvlášť v posledních týdnech) evidentně na vrub cestě v Konferenční lize, která získala nevyřčenou prioritu. Což se nakonec ukázalo jako správný tah.

Řečí čísel bychom mohli tuhle sezonu AS ohodnotit jako méně produktivní (střelci AS zaznamenali o devět branek méně než Fonsecův tým), ale se zlepšenou obranou. Brankář Rui Patrício udržel čisté konto patnáctkrát a AS dostalo o patnáct branek méně než minule. Od sezony 2017/2018 si v obraně tak dobře nevedlo.

Zvláštní řádky si pak zaslouží Tammy Abraham. Muž, kterého Mourinho osobně přesvědčil k tomu, aby vykročil ze své komfortní zóny a přišel z deštivé Anglie do slunné Itálie. Po roce může mladý útočník hodnotit svůj krok jako jednoznačně úspěšný. V lize dal 17 branek a díky tomu se stal historicky nejlepším anglickým střelcem v Serii A. Město, klub i fanoušky si absolutně zamiloval a ti mu jeho city splácí měrou vrchovatou.

Pod Mourinhem taky vyletěl nahoru mladý univerzál Nicola Zalewski a kapitán Lorenzo Pellegrini se definitivně usadil v roli lídra. Ne Totti, ne De Rossi. Právě Pellegrini je kapitánem, který přinesl do rodného města první evropskou trofej Vlků...

Skvělou sezonu za sebou má toskánská Fiorentina. Po mnoha letech ve stínu slavnějších a bohatších týmů to konečně byl úspěšný ročník. Po jeho skončení může technický ředitel Joe Barone vesele plánovat nové akvizice se světlou budoucností klubu, neboť Fialky si zahrají evropské poháry! Pravda, "jen" Konferenční ligu, ale i to je pro ambiciózní klub dobrým začátkem.

Na začátku všeho stála až neúprosná snaha majitele Rocca Commissa vyvázat ze smlouvy Vincenza Italiana, který ho zaujal ve Spezii. I když stačilo málo a vše bylo jinak, protože oficiálně začal v klubu pracovat Rino Gattuso. Jenže po pár týdnech skončil a Commisso jednal rychle. A především úspěšně, protože Italiano je středobodem této sezony. Mačkal z hráčů maximum; přitom pro ně vytvořil velmi inspirativní a příjemné prostředí. Věnoval enormní množství času a energie pečlivým přípravám a udělal z Fiorentiny opět atraktivní tým, který má vlastní identitu i sebevědomí.

Stačí zmínit pár čísel, aby bylo jasné, jak velký pokrok Fialky udělaly. V minulé sezoně skončily na žalostné třinácté pozici a získaly dokonce o 22 bodů méně než pod Italianem! Letos se jim dařilo hlavně doma, kde získaly druhý největší počet bodů v celé lize hned za Interem. Navíc se jim v této sezoně povedlo skončit v plusu 43 milionů eur (samozřejmě i díky faktoru Vlahović). Jen ten rozdíl ve skóre by mohl být větší než 8 branek.

První část sezony zastínilo jedno jméno - zmíněný Dušan Vlahović. Mladý Srb byl prostě k nezastavení a ničil jednu obranu za druhou. V jednadvaceti zápasech obstaral 17 branek a nebýt jeho lednového přestupu do Juventusu, možná by Fialky skončily v lize i výš. Nicméně stále se jim nevyhýbá určitá nevyváženost, protože dokážou uhrát body s týmy ze špičky a pak padnout proti Salernitaně, Sampdorii nebo Udinese. Vyhlídky ale mají florentští opět velmi příznivé a Italianova renesance může směle pokračovat.

Pořádně se nad sebou budou muset naopak zamyslet v Bergamu. Možná úplně poprvé Atalanta patřila k hlavním uchazečům o Ligu mistrů, ale nakonec se musí kompletně obejít bez pohárů! A to se Atalanta chvíli nacházela i na třetím místě, Inter s AC měla na dohled. Jenže pak nastal rok 2022 a to bylo peklo. Velmi špatná domácí forma (jen šest týmů v lize posbíralo doma méně bodů než Orobici), tristní koncovka a delší absence Josipa Iličiće s Duvánem Zapatou způsobily problémy, z nichž se Atalanta už nesebrala. Z 38 zápasů posbírala hned 11 remíz a v létě se dají čekat větší pohyby jak v kádru, tak i širším vedení.

Boj o záchranu

Janovské CFC sestupuje z první ligy o patro níž. A to poprvé od sezony 1994/1995! Tradiční (vlastně nejstarší) tým v Itálii zažil hrůzostrašnou sezonu plnou zklamání. Především pak první část, kdy byli u kormidla Davide Ballardini a někdejší legendární kanonýr Andrij Ševčenko, vytvořila ztrátu, kterou novic Alexander Blessin už nedohnal. Janov získal jen 28 bodů, o celých 23 méně než v minulé sezoně!

Ani tři trenéři (respektive čtyři, protože jedno utkání po Ševovi odtrénoval Abdoulaye Konko) v sezoně janovským Grifům nepomohli. Blessin přinesl do Janova mnoho zajímavého a poklonu mu složil třeba Fabio Capello, podle něhož by Serie A měla následovat filozofii tohoto progresivního Němce. Jenže i s ním vyhrál Janov pouhé čtyři zápasy, nejmíň ze všech. Smutnou definitivu znamenalo derby, které po letech opět rozhodlo o sestupujícím. Janov měl přitom naději ještě v nastavení, kdy kapitán Domenico Criscito kopal penaltu. Jenže ji neproměnil a zhroutil se v slzách na trávník.

Jako nejjednoznačnější sestupující se vyprofilovala Venezia. Ta se potápěla ještě rychleji než město, v němž sídlí. Na začátku sezony si získala nemálo příznivců, neboť se Kappě podařilo vytvořit dost možná nejkrásnější dresy v calciu. Téměř všechny byly prakticky ihned vyprodány, z oficiálních obchodů taky zmizely poměrně rychle. Venezia zaujala snad ještě útočníkem Henrym, který nosil na dresu taky číslo 14, podobně jako slavný francouzský hrot Arsenalu. Ale to bylo všechno.

Negativa převládala v naprosté míře. První sezona v Serii A po devatenácti letech nabídla jen šest výher a čtvrtou nejhorší obranu ligy, Venezia dostala 69 branek. Katastrofální byl zejména rok 2022, v němž Venezia vyhrála pouze dvakrát. A nepomohla jí ani změna trenéra, když Zanettiho vystřídal neznámý Andrea Soncin, původně kouč Primavery. Venezia se tak zapsala do historie této sezony především tím, že pomohla k sestupu Cagliari.

Právě Venezia totiž hrála s Cagliari v zápase o všechno a dokázala s ním udržet bezbrankovou remízu. Za tu mu poděkovala Salernitana, která se díky tomu zachránila i přesto, že v posledním kole Udinese její obranu totálně zesměšnilo. Byly to obrovské nervy a vzhledem ke stavu souběžně hraného nedělního utkání stačilo sardinskému týmu "jen" skórovat. I to ale bylo nad síly viditelně rozloženého kádru.

Před začátkem sezony by asi málokdo sázel na to, že Cagliari potká tak smutný osud. Už minulou sezonu ale Cagliari získalo jen o sedm bodů víc, což stačilo na 16. místo. Letos mu ani tři trenéři (včetně klubové legendy Agostiniho) nestačili na záchranu. Byť tím prostředním a nejdéle sloužícím byl protřelý, ale možná už vyhořelý mazák Walter Mazzarri. Muž, který se proslavil tím, že dostal Neapol do Ligy mistrů poprvé po dvaceti letech a vyhrál s ní i Coppu.

Ve třiceti pěti utkáních coby trenér Cagliari ale vyhrál jen 20 % z nich, což je za celou jeho kariéru nejnižší procentuální úspěšnost. Cagliari nepomohlo ani intenzivní lednové přestupové období a dokonce ani tahoun a kapitán João Pedro, který nasázel 13 branek a přidal k nim i šest asistencí. Co naplat, když celý zbylý tým se zmůže jen na pouhých 21 gólů...


Francesco Acerbi kontra curva

Asi žádný hráč se tak rychle nedostal z nebe na dno. Před dvanácti měsíci byl právě Acerbi velkým oblíbencem fanoušků Lazia, pilířem Inzaghiho systému a velmi spolehlivým stoperem. Jenže Acerbi byl tím, koho příchod nového trenéra nalomil. Rychlost nebyla nikdy jeho silná stránka a v systému dvou stoperů nevynikal tak jako s dalšími dvěma parťáky. Propad výkonů byl evidentní a na Acerbiho hlavu se snesla vlna kritiky.

Na ni zkušený hráč reagoval provokativním gestem po gólu do sítě Janova, které pořádně dopálilo především tvrdé jádro fanoušků Lazia a celá situace vyeskalovala až k výhrůžkám smrti na Acerbiho adresu. V oficiálním vyjádření Curvy Nord zaznělo elegantně jednoduché "Táhni" a od té doby byly jeho vztahy s fanoušky na bodu mrazu. Nepomohla rychlá omluva ani mírně zlepšené výkony. Francesco Acerbi má sice v hlavním městě kontrakt do roku 2025, ale pro fandy Lazia se stal nenáviděným hráčem, jehož dotyky s míčem často doprovázelo hlasité bučení. Jeho odchod v létě se zdá být jedinou možností...

Janovské království za útočníka

Asi byste čekali, že když angažujete jednoho z nejslavnějších útočníků novodobé historie, který i jako kouč sázel na kvalitní útok a který dokonale zná Itálii a calcio obecně, nebude s útokem problém. Jenže u Janova byl. A obrovský. Janovské CFC dalo jen ubohých 27 branek, nejméně ze všech. To znamená průměr jen 0,72 gólů na utkání, což se prostě se záchranou neshoduje.

Kvantita opět převážila nad kvalitou, ale to u Janova není nic neobvyklého. Přitom začátek nebyl špatný a nová investiční skupina, která Janov koupila od Enrica Preziosiho, slibovala větší investice. Jenže ze sedmi hráčů, kteří letos hráli v Janově útočníky, se na aspoň devět branek dostal jen jeden - veterán Mattia Destro. Ekuban dal dvě, Gudmudsson s Caicedem a Bianchim jen po jedné a Piccoli s Yeboahem se v lize netrefili ani jednou. Janov proto musí přes léto najít bombera, který mu ukope rychlý návrat.


Davide Nicola a další zázrak

Jestli existuje příběh, který demonstruje, jak je Serie A nevyzpytatelná a nádherná, je to bezesporu příběh Salernitany. Nováček letošní sezony byl od začátku vnímán jako jeden z největších outsiderů a v prosinci mu dokonce hrozilo vyloučení z ligy, protože jeho většinovým majitelem byl Claudio Lotito, současně majitel Lazia Řím. S vypětím všech sil se ale za minutu dvanáct povedlo najít kupce v podobě Danila Iervolina. Mladý byznysmen, kterého časopis Forbes zařadil mezi sto nejlepších manažerů a obchodníků v Itálii za rok 2020, investoval kolem 12 milionů eur, aby koupil a zachránil kampánský klub.

Zvolil k tomu ale taky vhodné lidi, protože se obklopil velezkušeným sportovním ředitelem Walterem Sabatinim a především mistrem záchranářských prací - Davidem Nicolou. Ten už ve své kariéře zachránil dva týmy a v obou případech by se dalo mluvit o zázraku. Davide Nicola je bojovník, kterého život nešetřil. V roce 2014 tragicky zemřel jeho čtrnáctiletý syn Alessandro. Možná někdy tou dobou si Nicola vypěstoval obrovskou touhu a vůli překonávat překážky...

Dva roky poté usedl na lavičku nováčka z Crotone a vsadil se, že když se jeho klub v Serii A zachrání, ujede vzdálenost mezi Crotone a jeho domem v Turíně na kole. To je 1 300 kilometrů. Crotone ale po první půlce sezony získalo jen pouhých 9 bodů! Jenže Nicola věděl, co dělá a Crotone se nakonec díky skvělé jarní části o dva body před Empoli zachránilo! Nicola samozřejmě svůj slib dodržel. V lednu minulého roku Nicola vyslyšel volání tonoucího Turína, svého domovského klubu. I tady se mu povedlo klub zachránit. Po sezoně mu ale přesto nebyla prodloužena smlouva.

A tak si po chvíli odpočinku vzal do hlavy další šílený plán. Zachránit Salernitanu. Po vyhozeném Stefanu Colantuonovi ji přebíral na posledním místě, se třinácti body na kontě. Za 23 odehraných zápasů (Salernitana měla dlouho výhodu dvou odložených utkání) dali jeho noví svěřenci ubohých 17 branek a dostali jich 53! Všechno zase hrálo proti němu. Ani teď se ale Nicola nevzdal a hned na úvod remizoval s pozdějším králem, AC Milán.

Chvíli trvalo, než Nicola dostal do hlav svých hráčů vítěznou mentalitu a potřebnou sebedůvěru, ale povedlo se. Navíc se Nicola, dřívější obránce, prezentoval až nečekaně atraktivním a ofenzivním herním stylem. Pomohly mu i posily, které dokázal Sabatini přivést - brankáře Sepeho, stopera Fazia, záložníky Édersona s Radovanovićem a především útočníka Verdiho. S nimi dokázal postupně porazit Udinese, Fiorentinu a Venezii, přičemž o body obral i Atalantu s Cagliari.

Celek ze Salerna tak s napětím čekal na poslední kolo, které mělo rozhodnout. Paradoxně ho absolutně nezvládl, protože od Udinese dostal čtyři branky. Tou dobou se oči všech fanoušků na Stadio Arechi upínaly buď k nebi, nebo k telefonům, protože o osudu Salernitany rozhodoval duel Cagliari s již sestupující Venezií. A protože v Benátkách potřebný gól nepadl, Cagliari sestoupilo a Davide Nicola si mohl odškrtnout další nečekaný zázrak...


Mike Maignan (AC Milán) - Bremer (Torino), Fikayo Tomori (AC Milán), Kalidou Koulibaly (Neapol) - Juan Cuadrado (Juventus), Sergej Milinković-Savić (Lazio), Sandro Tonali (AC Mlán), Ivan Perišić (Inter) - Domenico Berardi (Sassuolo), Ciro Immobile (Lazio), Rafael Leão (AC Milán).

Trenér sezony: Davide Nicola (Salernitana).


Mike Maignan (AC Milán) - Denzel Dumfries (Inter), Fikayo Tomori (AC Milán), Gleison Bremer (FC Turín), Theo Hernández (AC Milán) - Marcelo Brožović (Inter), Sandro Tonali (AC Milán) - Rafael Leao (AC Milán), Dušan Vlahović (Juventus), Victor Osimhen (SSC Neapol) - Ciro Immobile (Lazio).

Trenér sezony: Stefano Pioli (AC Milán).