SEMIFINÁLE - ÚSPĚCH? ANO!

Včera hodinu před půlnocí skončilo pro reprezentaci České republiky EURO 2004. Bronzové medaile jsou zcela jistě obrovským úspěchem. Zklamáním je, že jsme vypadnout v semifinále nemuseli. A proti jednomu z nejnefotbalovějších týmů Evropy ani neměli. Chyběl tolik Pavel Nedvěd? Znovu nás poškodil Collina? Nebo...

...trenér Brückner poprvé chyboval v taktice střídání? Bylo toho od každého trochu a přeci jen jinak. Ale vezměme to od začátku.

Ve středu se hrálo první semifinálové utkání. Domácí Portugalsko, vítěz skupiny A, se střetlo s Nizozemskem, druhým ze skupiny D. Celá pořadatelská země žila tímto zápasem a nenašel se nikdo, kdo by pochyboval o vítězství zeleno-červených a s tím spojeným postupem do finále tohoto turnaje. Trenér Portugalců Scolari se z "vyvrhele" stal národním hrdinou, jeho nizozemského kolegu Advocaata by snad v očích veřejnosti neočistil ani případný zisk titulu. Samotné utkání jsme již hodnotili v předchozích článcích (EURO DENÍK 1.7. a PRVNÍMI FINALISTY JSOU PORTUGALCI), a proto se teď blíže podívejme na působení všech semifinalistů na EURO 2004.

A protože Nizozemsko hrálo ve skupině s námi, začněme "Déčkem". Prvním zápasem byl ten náš s Lotyšskem. Houževnatý soupeř, který nedostatek fotbalového umění nahrazoval bojovností. Naši ale naznačili, že to na tomto turnaji chtějí dotáhnout co nejdále, zabrali a soupeře nakonec porazili skvělým finišem.

Nizozemsko hrálo s Německem a bylo rádo za remízu. Jejich soupeř, který herně patřil ke zklamání tohoto turnaje, dlouho vedl a Oranjes si nevěděli rady s jeho disciplinovanou hrou. Až v 81. minutě Rud van Nistelrooy vyrovnal a Oliver Kahn se divil, z jaké pozice je schopen tento útočník Manchesteru United dávat branky. Ale jinak to byl zápas podprůměrné úrovně a kdyby se ve fotbale hodnotil umělecký dojem, tak jako v krasobruslení, oba celky by vyfasovaly 0 bodů.

To druhé utkání s Českou republikou bylo jiné "kafe"! A dovolím si říci, že se hrál nejlepší fotbal celého turnaje. Nevím, co by se muselo stát za zázrak, aby finále mělo vyšší úroveň. Nizozemsko se postavilo proti našim s takovou vervou a odhodláním, že se nám z toho až točila hlava. V 19. minutě to bylo 2:0 a my jsme se pomalu loučili s turnajem. Ale byl to velký zápas, a tak musel mít dva protagonisty. Kdo ho vyhrál, kdo ho dovedl k vítěznému konci? Bylo to na jedné straně obrovské, bojovné srdce Čechů, perfektní odhadnutí situace trenérem Karlem Brücknerem, mistrné střídání. Na straně druhé zmatek vnesený naší hrou do řad Nizozemců a práce kouče na úrovni 1.A třídy župního přeboru. Nemohlo to skončit jinak, než výhrou toho celku, který byl označen jako "stroj na dělání gólů" a jako "tvůrce nádherné fotbalové podívané". České republiky.

Třetí zápasy měly rozhodnout o tom, kdo doprovodí naše do čtvrtfinále z druhého místa. Nizozemsko si bez problémů poradilo s Lotyši a jeho postup jsme měli v rukou my. Dovolím si tvrdit, že fotbalová historie nepamatuje na obdobný případ a Česko pod vedením Karla Brücknera vstoupilo do Zlaté knihy fotbalu jednou provždy. Nechat sedět na lavičce prakticky celou jedenáctku hráčů základní sestavy, poslat na hrací plochu náhradníky, vyhrát a rozhodnout tím o vyřazení soupeře z vrcholného turnaje, klobouk dolů. Nevídáno, neslýcháno! Myslím si, že od skončení II. světové války Němci větší potupu nezažili.

Čtvrtfinálové zápasy těchto celků byly rozdílné jako den a noc. Na jedné straně upracovaný fotbal Nizozemska se Švédskem, zápas, který se vlastně mohl začít hrát až od 91. minuty, když ne rovnou od penalt. Na straně druhé daleko zajímavější fotbal v podání Čechů a Dánů se dvěma drtivými patnáctiminutovkami našich. Vyhráli jsme 3:0 a plným právem nás odborníci pasovali na favorita č.1 tohoto turnaje. V semifinále nás čekalo překvapení Řecko a nevýrazné Holanďany domácí Portugalsko.

A cesta ze skupiny A? Portugalsko si bylo vědomo obrovské zodpovědnosti. Naděje vkládané milióny obyvatel této země do svěřenců trenéra Luize Felipe Scolariho působily jako závaží, jako okovy na rukou a nohou. Naopak Otto Rehhagel nemohl mnoho vymýšlet, vědom si limitovaných technických kvalit svých hráčů. Recept byl jednoduchý a platný po celou dobu turnaje. Hrát zodpovědně v obraně, obsazovat osobně všechny hráče soupeře jakmile se objeví na dohled od branky, vyrážet do protiútoků a využít šance, které se naskytnou. Platilo to na Portugalsko (2:1), na Španělsko (1:1), na Francii (1:0) a bohužel i na nás (1:0). Jediný soupeř, který si s touto taktikou věděl rady bylo Rusko. Proč? Asi proto, že dokázalo dát již na začátku 2. minuty branku, chvíli na to druhou a Řecko muselo začít dělat něco, co ho nebaví, co mu nejde a co neumí. Hrát fotbal. Rusové mohli vyhrát mnohem víc, ale byli již vyřazeni, oslabeni, neměli snad ani chuť. Řekové dali náhodný gól a celý druhý poločas prožili ve strachu o výsledek. Nakonec díky většímu počtu vstřelených branek postoupili na úkor Španělska.

To Portugalsko se vzpamatovalo a začalo hrát přeci jen lépe, než v prvním zápase. Porazilo Rusko o dva góly a v rozhodujícím zápase drželo Španělsko v šachu, zasadilo mu mat a nechalo ho jen snít o vyrovnání. Mělo hru plně ve své moci, mohlo vyhrát mnohem víc. Ve čtvrtfinále s Anglií pak měli domácí opět na kahánku. Od 3. minuty prohrávali a soupeř jim mnoho nadějí na vyrovnání nedával. Snad zranění Rooneyho, snad slabší forma Beckhama, nebo možná mistrné střídání, které vymyslel Scolari. Dnes je již jedno, co to bylo, ale Portugalsko v závěru vyrovnalo a v prodloužení se dokonce ujalo vedení. Stříbrný gól se mu ovšem pozlatit nepodařilo, ostrované dokázali vyrovnat a nejen to. Dali i další, třetí branku. Asi tam nějaké to bránění ve hře bylo, ale, odpískal by to každý rozhodčí? A hlavně: neuznal by branku Švýcar Meier, kdyby ke stejné situaci došlo na druhé straně? Kdo ví, rozhodující je, že Portugalsko mělo pevnější nervy, Ricardo chytil, Ricardo proměnil a Nizozemsko mělo soupeře do semifinále.

Psát o zápase Francie - Řecko? A proč? Vždyť to bylo stejné, jako v zápasech předešlých. Bránit, obsazovat, nedovolit, zastavit, faulovat, otrávit a pak? Udeřit a využít. Vyšlo to na 100% a "Popelka" se dostala do semifinále.

Králem na tomto bále měla být Česká republika. A právem. Tancovala na těch předešlých opravdu nejlépe. Ale Popelka (Řecko) za pomoci holoubků (zranění Nedvěda, Collina) našla svůj oříšek. Trvalo dlouho, než ho rozlouskli. Dlouhých 105 minut a pár vteřin k tomu. Šaty uvnitř nalezené jsou opravdu krásné, mají lesk finálové účasti. Popelka si je na závěrečný, finálový, bál zcela jistě oblékne. Bude se snažit vypadat co nejlépe. Ale mám takové tušení,že na rozdíl od té Popelky pohádkové, ta Popelka řecká se v princeznu nepromění a zůstane i nadále tou ušmudlanou pomocnicí.

Proč jsme tedy vypadli? Vymlouvat se na zranění mozku a motoru mužstva Pavla Nedvěda asi není správné. Zvlášť, když jsme se chlubili vítězstvím nad jistě fotbalovějším Německem s jedenáctkou náhradníků, tedy samozřejmě bez Nedvěda. Smůla? Asi tam trošku byla. Rosického břevno, Jankulovského neproměněné šance. Collina? Je zvláštní. Nehledejme hned v jeho rozhodování úmysl poškodit náš tým, ale... To ale tam pořád bylo, je a bude. Držení Kollera za dres v pokutovém území bylo evidentní, právě tak jako pád způsobený tímto zákrokem. Karta a penalta. A jedná-li se o, údajně, nejlepšího rozhodčího současnosti, neměly by mu podobné fauly uniknout. Mnohdy se zdálo, že má dvojí metr na naše a řecké hráče. Ale to může být zkreslené z našeho pohledu na věc. Jedna věc je ovšem jistá. Dnes si nadělal v řadách českých fanoušků další nepřátele.

Asi jsme si tedy to utkání opravdu prohráli my. Rosickému se nedařilo, kromě několika úvodních minut, Koller byl mimo hru, prohrával hlavičkové souboje, Baroš se nedokázal vyrovnat s osobní obranou, Šmicer se utápěl v pokusech o proniknutí, místo aby rychle rozehrál, Poborskému snad nevyšel jeden jediný centr, ale ani roh, střela, prostě nic, Grygera nepodporoval útok, nevyužíval volného prostoru. Petr Čech byl výborný, Marek Jankulovski nejlepší na hřišti. Nepochopitelných, a pro výsledek rozhodujících, bylo oněch 15 minut prodloužení. Všichni očekávali, že Řekové budou betonovat, zdržovat a netrpělivě čekat na konec a penalty. Opak byl pravdou. Pustili se do nás s neuvěřitelnou silou, rychlostí. Vytvořili si tři gólové šance, my nedokázali odpovědět. Ta čtvrtá znamenala vyřazení. Zaváháni, po kterém následoval zbytečný rohový kop. Čas ukazoval 14:43! Nepokrytí dvou! hráčů soupeře u bližší tyče zavánělo nepozorností, nebo přesvědčením, že se již nic nemůže stát. Ano, bylo již po čase, šestnáctá minuta se chýlila ke svému konci. Collina mohl, a asi měl, ihned po uvedení míče do pohybu odpískat konec. Neudělal to. Ale vymlouvat se na to nebudeme.

Po prohrané bitvě je každý generálem. Trenéra Karla Brücknera si velice vážím a považuji ho za jednoho z nejlepších koučů na světě. Ale dnes ho Rehhagel porazil. V prodloužení dokonce k.o. Vystřídání mohlo přinést uklidnění, minutku oddechu, novou, překvapivou variantu. Brückner zcela určitě věděl co dělá. Tentokráte to ale nevyšlo.

Řecko se utká ve finále s Portugalskem. Po dnešku lze očekávat cokoliv. Ale především disciplinovanou obranu, tvrdost a nekompromisnost od Řeků a Portugalce ženoucí se do útoku za každou cenu. Fotbal to asi krásný nebude, ale on se opravdu na krásu nehraje. Scolari, tak jako před zápasem s Nizozemskem, bude na dálku upozorňovat rozhodčího na prohřešky hráčů soupeře, a v tu samou chvíli nabádat Deca ať padá a simuluje, a Ricarda ať zdržuje, jak to jen půjde. Otto Rehhagel nemá co vymýšlet. Jednou již Portugalsko porazili, proč by to, se stejnou taktikou, nemohlo vyjít i podruhé.

Česká republika, naši hráči... Poděkujme jim za vzornou reprezentaci, za krásné třetí místo. Chtěli víc. Chtěli jsme víc. Měli na finále. Měli na titul. Ale ne vždy to vyjde. A být třetí v Evropě? Uznejte, je to fantastický úspěch! Nevěříte? Tak se zeptejte u sousedů, nebo ve Francii, víc na jih, ve Španělsku, u Italů, na ostrovech. Tam všude vám odpoví jediné: Kdyby my tak skončili jako vy......

A tak tedy hromové: DĚKUJEM a ČEŠI DO TOHO!