Ruský zápisník XII. aneb Sklíčené Ta Re Mi Fa Sol La Si Do

Jen lépe seřízená muška Mehdiho Taremiho dělila Írán od senzačního obratu dvěma trefami v nastavení, a ještě senzačnějšího postupu na úkor úřadujících mistrů Evropy. Nakonec velice atraktivní skupina B - i přes hutná závěrečná dramata na obou kolbištích - v cílové rovince žádné překvapení nenabízí. Z prvního místa skupiny A jde dál Uruguay...

Ještě, než se pustíme do rozboru všech čtyř utkání, dovolte mi připomenout podstatu jednoho z pilířů tohoto formátu Ruského zápisníku: tabulek se třemi výraznými postavami každého utkání.

Uvnitř hned zkraje najdete nejlepšího hráče daného zápasu dle statistického serveru WhoScored.com. Důvod zrovna jeho využití je nasnadě: tamější databázi považujeme za nejkomplexnější, a tedy i zpravidla nejlépe vypovídající o reálných výkonech.

Abyste potom nemuseli na onu stránku sami chodit, vypíchli jsme pro vás právě ty statistické kolonky, které k fotbalistovu ocenění symbolickou hvězdičkou patrně nejvíce přispěly.

Dále už následují čistě naše volby hrdinů i odpadlíků, přičemž jsme si soukromě dali za úkol nikdy se s WhoScored nekřížit a vybrat pro vás tím pádem co možná nejvíce aktérů.





1) Od krutě nezvládnutého prvního testu až ke hmatatelné naději do budoucna. Kacířská myšlenka úvodem: Saúdská Arábie nemá vůbec špatné fotbalisty a na úvod vybouchla hlavně kombinací vlastních nervů, soupeřovy hostitelské euforie a sebedestruktivní taktiky trenéra Pizziho, který sám mužstvo na turnaji po pár měsících stále poznával (!), s agresivním presinkem na čele, jenž Saúdové nikdy nepraktikovali, a na nějž vůbec nebyli připraveni. Taky proti Egyptu bylo ještě závěrem turnaje znát, že mužstvo nedisponuje chemií, jakou by na mundialu disponovat mělo. Pomineme-li kombinační vzorce třech nejlepších Saúdů na turnaji, a snad i obecně (Al Faraj, Al Shahrani a Otayf), Arabové si především vzadu až příliš často nerozuměli, hráli podivné ofsajdové pasti, nekomunikovali.

Nicméně hráčský materiál Saúdové prostě mají odkud těžit. Užili by jeho větší a citlivější vývoz do Evropy, to rozhodně, ale pro tuto chvíli se jistá neobroušenost musela tolerovat, a neměla by zakrývat evidentní technické kvality většiny tahounů. Salman Al Faraj se proti Egyptu vytasil s jedním z nejdominantnějších individuálních výkonů na turnaji (byť proti patrně druhému nejslabšímu účastníkovi) a vždy elegantní, leč včera trochu laxní Abdullah Otayf zkompletoval pozoruhodné procento svých pasů (95,6 %). Nejmladší ze stoperů Motaz Hawsawi potom naznačil směr pro Asijský pohár 2019 jakožto jediný rychlostně adekvátně vybavený střední obránce kádru, který stačil i Salahovi.

Pokud se vítěz Copy Amériky s Chile, Juan Antonio Pizzi, v čele týmu podrží, může Saúdská Arábie v lednu na kontinentálním šampionátu vyletět k výšinám. Opět se zdravou tradiční oporou Al Abedem a možná zpátky s Yahyou Al Shehrim, který byl po prvním duelu nepochopitelně odstaven, ačkoliv by jeho tvořivost a cit pro kolmou přihrávku proti nepohyblivému Egyptu rozhodně fungovaly (a nenadarmo Saúdové rozhodli až po jeho příchodu na hřiště pro závěrečných 15 minut).

A taky s cílevědomým, přímočarým šéfem saúdskoarabského sportu Abdulmohsenem Al Sheikhem, který doslova pár minut po prvním vítězství na světovém šampionátu od roku 1994, oznámil razantní změny: tříúrovňový platový strop, kdy šest nejlepších hráčů týmu může pobírat maximálně 9,3 tisíc amerických dolarů týdně (zhruba 8 tisíc eur), a ostatní ani to, přičemž všichni saúdští fotbalisté budou od nynějška danit 50 % svých příjmů, přičemž ona polovina platu poputuje na rozvoj jejich vlastního klubu.

V lecjaké fotbalové krajině by se taková drastická zeštíhlení mohla jevit jako čiré bláznovství. Ovšem v Saúdské Arábii, kde se na fotbalisty dlouhodobě nahlíží jako na přeplácené, líné hvězdy, to nutno optimisticky kvitovat. Tohle klidně může být základ udržitelného rozvoje saúdskoarabské kopané.

2) Zatímco Pizzi si s týmem zaslouží více času, Cúper se zdiskreditoval. Blouznivá egyptská fotbalová asociace nejspíš argentinskému veteránovi stejně nabídne nový kontrakt, ale sám Héctor Cúper by měl mít soudnost a uznat, že s mužstvem dosáhl svého stropu a momentálně ho brzdí.

Sledovat Egypt na ruské scéně totiž bylo naprosté utrpení. Že Cúper neosvěží těžkopádnou obrannou linii, která nebyla s to jakkoliv reagovat na vertikální kombinace Saúdů, to se dalo očekávat (a Cúper se už před turnajem sám připravil o většinu už tak limitovaných prostředků), ovšem že se nekoherentní ofenzíva od loňského Afrického poháru potud neposune ani o píď, to bylo velice smutné zjištění. Jakmile dostali Salah s Trézéguetem míč na křídlo, byli v tom dočista sami. Možnost narážečky nikde. A kdykoliv se to takoví Mohsen, Warda či dokonce Elneny snažili vzít na sebe, jako by snad všem chtěli mermomocí dokázat, že tenhle tým prostě není životně závislý na Salahovi, jeden by pukal smíchy.

V závěru utkání to potom vepředu byla v podání Egypta vyložená anarchie. Salah se po stažení hrotového útočníka Mohsena posunul v podstatě až na samý vrchol formace, kde neměl nejmenší využití, a Trézéguet začal bloumat napříč celým hřištěm, až akce rozjížděl dokonce i z pravého beka. Definice bezradného mančaftu. Do puntíku.

3) Zápas se rozhodoval na krajích hřiště. Ba ne, vlastně i uprostřed. Juan Antonio Pizzi měl jasný plán: byl si dobře vědom toho, že Egypťané mají na krajích obrany nepříliš mobilní veterány, a na pravém křídle nepříliš bránící hvězdu, pročež své hráče instruoval co možná nejrychleji přenášet hru do stran a své střední záložníky Al Faraje (doleva) a Al Moqahwiho (doprava) nabádal k podpoře krajních beků a přetěžování daných krajů hřiště. Egypt na takovou jednoduchou strategii neměl recept. Na obounohého Al Shahraniho na levém beku se koneckonců stěží lze plně připravit, když občas operoval vyloženě uprostřed pole, jako záložník, ale takhle jednoduché to pro Saúdy taky být nemělo. Al Shahrani vládl celé své straně minimálně v první půli a na Fathym si předvídatelně vymohl penaltu.

Napravo to už bylo o něco horší vzhledem k nezkušenému, zbrklému Al Buraykovi, nicméně i tam se Saúdům otevíraly volné prostory jako dosud v žádném zápase na turnaji. A co víc, Egypťanům se nedařilo ani pořádně uzavírat střed pole, kde Elneny s Hamedem jančili a kazili v rozehrávce. Nedařilo se jim věru vůbec nic.

(td)





1) Tři zápasy, tři výhry, nula inkasovaných branek. V táboře uruguayských fanoušků, funkcionářů, hráčů, realizačního týmů a odborné i laické veřejnosti musí panovat všeobecná a nekompromisní spokojenost.

Tým vedený trenérem Oscarem Tabárezem úlohu favorita v základní skupině A zvládl, a zatímco zkušenému kouči musejí při chůzi pomáhat berle, Uruguay se do osmifinále rozhodně nedobelhala - naopak, došla tam suverénním a jistým krokem bez jediného zaškobrtnutí.

Zejména nula v kolonce obdržených branek musí Jihoameričany těšit hodně. A nejen proto, že je to pěkná vizitka i údaj do CV pro gólmana Fernanda Musleru, ale především proto, že ve vyřazovací fázi turnaje se obvykle gólové hody neočekávají, a tehdy se pevná defenziva bez výraznějších lapsů, na kterou je spolehnutí, bude každému mančaftu pomýšlejícímu na nejvyšší příčky hodit.

Ústřední persónou uruguayské defenzivy je samozřejmě Diego Godín. Stoper Atlétika nastavil sám sobě a vlastně i všem stoperům na šampionátu vysokou laťku hned v prvním zápase proti Egyptu, a na svůj parádní výkon pak navázal i v dalších duelech. Jeho jistota směrem dozadu a zároveň schopnost podpořit rozehrávku doplněná přirozeným vůdcovstvím a nenucenou autoritou, to je velká zbraň Tabárezova celku.

2) Navíc by to snad mohlo fungovat i v ofenzivě. Na úvod turnaje proti Egyptu se Uruguayci zatraceně natrápili, Luis Suárez na hřišti spíše než nelítostného zabijáka připomínal potácejícího se strejdu na venkovské pařbě a jeho tři neproměněné šance značně neodpovídaly jeho reputaci produktivního hroťáka, které se minimálně v Uruguayi stále těší.

Proti Saúdské Arábii se nicméně prosadil a jedinou brankou přihrál svému týmu postupové tři body. Gól dal i proti Rusku a byť šlo o jeho jedinou střelu na branku, dokázal ji přetavit ve vstřelenou branku. A to se ve finále počítá.

To platí i o Edinsonovi Cavanim. Suárezův kolega z útoku nehrál směrem do ofenzivy nikterak speciální zápas, své trefy však nakonec na samém konci utkání dočkal i on. Ano, proti v deseti hrajícímu Rusku za rozhodnutého stavu, přesto to může být před vyřazovací fázi turnaje pro hvězdného forvarda vítaná injekce sebejistoty. Když navíc vidíme chuť hráče PSG pracovat pro mužstvo a zapojovat se i v defenzivě, může být Tabárez s jedním ze svých tahounů víceméně spokojený.

3) A teď je načase optimismus trochu zkrotit. Ano, Uruguay má šlapající spolehlivou defenzivu, dva snajpry v útoku a šikovné hráče v záloze (přičemž zejména Lucas Torreira si o základní sestavě v play off řekl velmi výrazně). Zároveň je ale třeba zmínit fakt, že extra těžkého soupeře ještě vítěz prvního šampionátu letos nepotkal.

Skupina A byla dlouhodobě brána jako jednoznačně nejlehčí skupina na šampionátu, což se na samotném turnaji potvrdilo. Egypt ani Saúdská Arábie Jihoameričany příliš neprověřili a zápas s Ruskem o první místo ve skupině se kvůli dvěma brankám i červené kartě Smolnikova stal po chvíli formalitou. Navíc ani přes dvě výhry Rusové nejsou soupeřem, který by měl Uruguaycům nastavovat zrcadlo, tím spíše, že jejich největší hvězda Golovin kvůli potenciální druhé žluté odpočíval.

Zkrátka a dobře... dobrá nálada ano, ale euforie zatím není na místě. Tým Oscara Tabáreze ještě nedostal možnost rozdat si to se soupeřem, který by mohl jeho kvality naplno prověřit. Teď se toho ujme se vší vervou jistý CR7.

(jp)





1) Každý s napětím očekával, zda Írán konečně nastoupí s proaktivním a iniciativním fotbalem a bylo to tak půl napůl. Ano, oproti zápasu se Španělskem to byla jiná káva - Queiroz sice opět nastoupil v systému 4-5-1, ale včera se na hřišti pohyboval o poznání vyšší blok, který zpravidla atakoval rozehrávku Portugalců už od půlící čáry. Žádné dvě statické hradby na 40 metrech od brány jako minule. Hned dva muži navíc napadali i aktivně - vedle útočníka Azmouna také vždy jeden z křídelníků.

Posun vpřed byl vidět i na mechanismech po ztrátě míče. Zatímco se Španělskem se všech 10 hráčů okamžitě zatahovalo za balón, tentokrát zůstával Azmoun často nad míčem a čekal na brejk. Tendence Íránců využívat skulin v portugalské defenzivě byly zřetelné; a zároveň logické - asijský celek přece jenom potřeboval zvítězit. A fungovalo to docela dobře, třeba hned v první dvacetiminutovce jsme mohli vidět dobré tři protiútoky, z nichž dva byly zakončené střeleckým pokusem.

Před pauzou méně, po přestávce jak na běžícím páse - Írán se s několika otravnými běžci vydával i na polovinu soupeře a snažil se mít míč na kopačkách co nejčastěji. Velmi pozitivní bylo sledovat, jak se při každém odkopu Íránu ofenzivní trojzubec vydává ve svižném běhu za míčem. Aktivita byla s již tolikrát zmíněným zápasem proti Španělsku nesrovnatelná.

Zároveň si ale povětšinu zápasu drželi pevný defenzivní blok, který, byť se pohyboval výše, nepropouštěl skoro žádnou akci soupeře. Portugalci se neměli šanci dostat středem pole, což byl určitě Queirozův záměr. Úplně jinou kapitolou je pak samozřejmě posledních 20-25 minut, kdy se z utkání stala divoká honička za výsledkem.

2) Taky Fernando Santos podnikl taktické změny, ty ale naopak nefungovaly. Poprvé se do základní sestavy dostal trápící se útočník AC Milán André Silva. Kde jsou ty časy, kdy tenhle mladík spolu s Ronaldem tvořili nejúdernější reprezentační duo na světě. Kde je těch 24 kvalifikačních gólů? Silva byl na hrotu úplně ztracený.

Poprvé se v základní sestavě objevil taky Ricardo Quaresma, jenž se nakonec jediným geniálním momentem v utkání zasadil o konečnou podobu postupové dvojice. Do utkání však patrně nastoupil i s cílem posílit kvalitu na centrovaném míči, tak aby Silva s Ronaldem využili svých předností ve vzdušných soubojích. Odpovídala tomu i realita - jen sám Quaresma poslal do vápna 11 centrů, celé Portugalsko pak 19. Oproti zápasům se Španělskem (13) a Marokem (12) značný posun. Jenže přesné byly jenom 3...

Portugalci navíc byli pomalí v kombinaci, jako liché se označilo nenominování Moutinha - hlavní tvůrčí síly Selecçãa. Defenzivnější střed pole ve složení William Carvalho - Adrien Silva sice nabízí větší porci naběhaných kilometrů a jistotu do defenzivy, ale zároveň byl zcela bez myšlenky. Utopený v bloku Íránu byl ke všemu i Ronaldo, jenž se začal uchylovat k bezcílným ranám z 35 metrů - podobně jako na Euru před dvěma lety. Tohle určitě není směr, kterým by se Santos měl vydat i v osmifinále.

3) Emocionální mišmaš v závěru aneb Postoupili ti správní? Je až s podivem, že z takhle vyblázněné skupiny nakonec postupují přesně ty týmy, se kterými se počítalo - a to ještě přesně v tom pořadí, jaké jim bylo experty určeno. Co na tom, že nejlepší fotbal hráli ze všech čtyřech účastníků Maročané, zatímco Portugalci by co do vytvořených šancí a předvedené hry pravděpodobně skončili na chvostu...

Íráncům se sluší za snahu a vášeň nejen ve včerejším utkání poděkovat. Skupina B patřila k těm nejrozmanitějším a nejzajímavějším, přestože řada zápasů končila hubenou výhrou 1:0, což je zásluhou právě především Queirozova týmu. Druhý poločas proti Portugalsku byl ale velmi pozitivním příslibem, asijský tým evidentně umí hrát kvalitní a technický fotbal i ve velké rychlosti a pod tlakem.

Zároveň ale jedním aspektem na turnaji velmi zklamal. V minulých zápisnících jsem blahořečil fair-play hru Senegalu, Japonska nebo Belgie - Írán se v této tabulce bohužel řadí na chvost. Jakmile hráči popustili uzdu svým vášním, opět se teatrálně váleli po hřišti, neustále si stěžovali rozhodčímu, sprintovali k němu přes půlku hřiště jako pomatenci... a jen tak dokreslili tento svůj negativní obrázek, který načrtli už v úvodním duelu s Marokem.

(mu)





1) Maroko musí být nejlepším týmem na turnaji, který odjíždí domů bez jediného vítězství. Tři kvalitní, atraktivní výkony, jeden jediný získaný bod. Maročané nakonec nepotvrdili roli černého koně skupiny B, ovšem útěchou jim budiž dlouhé zástupy srdcí, jež si u fotbalových příznivců svou hrou získali.

Hervé Renard si tedy další šokující úspěch do trenérského životopisu nezapíše, přesto může být na své svěřence hrdý. V prvních dvou zápasech byli vždy aktivnějším a fotbalovějším týmem, který srazila na kolena jen nepovedená zakončení v kombinaci s brilantními zákroky soupeřových gólmanů, a i když jim už v posledním duelu skupiny se Španěly "o nic nešlo", hráči působili hladověji než kdy dřív a měli na dosah ohromně cenné prvenství proti velkému favoritovi, jemuž naopak šlo o všechno.

Asi nejlépe marocké působení na tomto MS shrnuje neuvěřitelná rána Nordina Amrabata z 55. minuty, kterou lze směle označit za nejlepší negól šampionátu. Trefit exkluzivní dalekonosnou ranou vnitřek spojnice tyče a břevna se opravdu nevidí jen tak. Nezbývá než posbírat popadané čelisti, zatlačit oči zpět do důlků a sympatickému severoafrickému zástupci s chutí zatleskat.

2) Španělé mají totožné potíže jako Němci. Ukázal to již úvod prvního zápasu s Portugalskem a pondělní střetnutí jen potvrdilo, že se španělským hráčům stále nepovedlo s problémem hrozivého propadávání po ztrátě míče popasovat. Iniestova minela v kombinaci s Ramosem jako by z oka vypadla hrubce Toniho Kroose předcházející gólu Švédů a portugalské i marocké brejky by šlo snadno zaměnit za hru Švédska s Mexikem.

Soupeři těchto dvou velkých favoritů objevili slabinu, kterou se jim doposud daří zdárně využívat. Zatímco Joachim Löw zareagoval (s pochybnými výsledky) posílením středu pole o záložníka na úkor Mesuta Özila, Fernando Hierro si zatím neví rady. Spoléhat se v záloze na třicátníky v kombinaci s výrazným vysunováním krajních beků staví sebelepší stopery do neřešitelných situací, v nichž pak povětšinou vypadají jako žáčci.

Španělské defenzivní potíže navíc sahají ještě hloub. O své spolehlivosti v národním týmu má David de Gea stále co přesvědčovat a trestuhodné prohřešky Gérarda Piquého v pondělním zápase sice unikly pozornosti sudího Irmatova, ale stoper Barcelony nebude mít pokaždé takové štěstí, aby za zákrok hodný červené karty vyvázl bez jakéhokoli napomenutí, potažmo aby ho nevyšla draho očividná hra rukou před vlastní šestnáctkou.

3) Směrem dopředu ale La Roja funguje stále na výbornou. Nečekaný konec Julena Lopeteguiho se během mistrovství ještě na španělské hře může projevit v těžších zápasech, ale zatím se zdá, že hráči přinejmenším nezapomněli, jak se útočí. Stejně jako v kvalifikaci je největším tahounem španělské hry Isco, který se zápas od zápasu čím dál víc zlepšuje a proti Maroku málem sám dvěma góly utkání otočil.

Zatímco David Silva po úspěšné, ale navýsost náročné sezoně v Manchesteru City působí vyčerpaným dojmem a Andrés Iniesta navzdory neutuchajícímu talentu roky nezastaví, Isco je tím pravým režisérem španělského středu pole, od nějž bude odvislý úspěch, či neúspěch na turnaji. A když už teče Španělům do bot, mají stále v záloze superžolíka Iaga Aspase.

Třicetiletý forvard Celty Vigo má nebývalou bilanci pěti gólů a tří asistencí za posledních osm zápasů v národním týmu, a to přesto, že ani v jednom z těchto utkání neodehrál víc než 45 minut. Právě díky jeho excelentnímu zakončení patou v samém nastavení duelu s Marokem si Španělé vydobyli první místo a přijatelnějšího osmifinálového soupeře v podobě Ruska.

Nutno ovšem podotknout, že Aspasově trefě předcházelo nejen hraniční ofsajdové postavení (jež přesně podle pokynů odmával pomezní až po konci celé akce, aby jeho zdvižený praporek mohl zvrátit videorozhodčí), ale také tvrdý zákrok Busquetse a sporný zisk rohového kopu po Rodrigově centru z brankové čáry, který navíc Španělé narychlo rozehráli na opačné straně, než by měli.

Ani s videem zkrátka o kontroverzi nouze nebude a Maročané se zde mohou oprávněně cítit znevýhodněni.

(mk)