Recenze knihy Vítězové ušatého poháru

Zkušený novinář a autor Karel Felt nezahálí a novými publikacemi (někdy i nefotbalovými - viz Zlatí střelci) zásobuje sportovní nadšence pomalu ještě častěji, než pan Karfík zásoboval svými zaměstnanci docenta Chocholouška ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! Minulý rok připomněl Slavné disciplinární případy, tentokrát se zaměřuje na nejslavnější klubovou soutěž světa.

Jde vůbec na 350 stránkách nějak poutavě přiblížit 70 ročníků Poháru mistrů evropských zemí/Ligy mistrů? Tak určitě by to šlo, nikoli však bez správného konceptu. Tahle kniha jej má jasně daný. Než se k němu dostaneme, řekněme si, že předmluvu obstaral Petr Čech. Úvod patří počátkům současné milionářské soutěže, pod jejíž vznik se výrazně podepsal redaktor magazínů L’Equipe a později France Football Gabriel Hanot, jenž přišel rovněž s myšlenkou na uspořádání ankety Zlatý míč. Trochu zvláštní, že o něm ještě nikdo nenatočil životopisný film, protože ten by si jistojistě svoje diváky našel. V knize logicky dostanou prostor i domluvená a v průběhu roků upravovaná a přidávaná pravidla. Některá byla nedávno zrušena (vstřelené góly na hřišti soupeře), jiná byla naopak poměrně nedávno teprve uvedena do praxe (VAR).

Řádky jsou v úvodu věnované také kultovní hymně, cenné trofeji či proslulým stadionům, na kterých se Champions League hrála. K tomu dojde na některá NEJ, pro která bylo přehledně (nikoli však úplně komplexně) vyčleněno především posledních deset stran. Tam se kupříkladu dozvíme, resp. si možná spíše připomeneme, že až do letošního finále, tedy dlouhých osmapadesát roků, byl jediným borcem s šesti vítězstvími Francisco "Paco" Gento. Letos se k němu přidali další čtyři hráči Realu Madrid. A zjistíme, že rozhodující duel o titul si dosud zahrálo dvaačtyřicet klubů.

Dále si zopakujeme mimo jiné jména nejúspěšnějšího trenéra, nejstaršího a nejmladšího střelce, autora nejrychlejšího gólu/hattricku či nejproduktivnějšího českého fotbalisty. Zmíněni budou i rekordmani v počtu asistencí a odehraných zápasů; potažmo nejvyšší výhry/návštěvy či údaje o počtu červených karet. Na úplný závěr přidá autor svoji TOP 10, kde samozřejmě nemůže chybět finále 2005, čtyři chycené finálové penalty bukurešťského Helmuta Duckadama z roku 1986 nebo naopak čtyřgólové představení Roberta Lewandowskiho, jenž jím jedenáct roků zpátky v semifinále sestřelil Real.

Skoro na každý ročník připadají čtyři stránky, výjimečně jich je šest nebo dokonce osm. V závěru každého je prostor věnován velice, velice stručnému profilu hráče, který v dané sezoně nejvíce zaujal. Nejednou jde o střelce (vítězného) gólu ve finále. Nicméně tohle lze určitě považovat za jednu z předností knihy, jelikož vedle klasiků typu Eusebia, Sandra Mazzoly, Giacinta Facchettiho, Gerda Müllera, Franze Beckenbauera, Pepa Guardioly, Davida Beckhama, Deca, Didiera Drogby či Ronaldinha, budou zmíněna dnes už neprávem spíše polozapomenutá jména typu Miguel Muñoz, José Altafini či Rabah Mustapha Madjer, na která hned zareagují hlavně příznivci a příznivkyně klubů, za které nastupovali.

Nutno zdůraznit, že profily jsou vskutku stručné, málokdy ovšem zároveň jasné a výstižné. Zajímavé, že ani u Lionela Messiho, Cristiana Ronalda, Roberta Lewandowskiho, eventuálně už i Erlinga Haalanda, nedokázal autor natáhnout medailonek na celé dvě stránky, takže polovina jedné zůstala prázdná. A to si navíc se zaplněním prostoru pomohl fotkou. A taky rámečkem, ve kterém pokaždé vedle data (nikoli už místa) narození uvádí statistiky - klubové, reprezentační a přehled trofejí. Tady se dostáváme k myšlence, která při čtení neustále pronásleduje. A to jsme se ještě nedostali k tomu úplně nejzásadnějšímu. U řady zápasů v rámci Ligy mistrů, ačkoli někdy bude doopravdy trefnější označení "fotbalových bitev", se přece dá vystopovat nějaká - třeba i méně známá - pozoruhodnost, jejíž začlenění by fandové a fanynky stoprocentně ocenili!

U Vítězů ušatého poháru jde o to, že text u jednotlivých ročníků pouze rekapituluje výsledky (příklad: "V osmifinále potkal Inter Chelsea, kterou doma góly Milita a Cambiassa porazil 2:1, na Stamford Bridge se trefil jen Eto’o, což k vítězství 1:0 stačilo."). To by bývalo bylo mnohdy lepší zhlédnout v tabulkové podobě. Začíná se změnami, jaké se pro daný ročník udály, byli-li nějaké. Jinak se popisuje kompletní cesta českých týmů, finalisty a pochopitelně vítěze. Pokaždé vidíme rámeček obsahující informace o tom, kdy a kde se uskutečnilo finále, jakým výsledkem skončilo, kdo dával góly, kdo pískal do píšťalky, kdo obdržel kartu a kolik přišlo diváků. Nechybí sestavy obou výběrů, a také údaje o celkovém počtu týmů, zápasů, gólů a jméno toho, kdož jich vsítil nejvíc. V rámečku bude zopakována jak cesta mistra do finále, tak česká, resp. československá účast.

Pro někoho se monotematický koncept může v průběhu čtení stát monotónním. A může si při tom opakovaně položit otázku, že do určité míry je to přece tak, že na internetu jest většina těchto informací ve vteřině dostupná. Na druhou stranu, takováhle knižní pospolitá a přehledná sumarizace by se nikdy neměla omrzet. I proto, že starší ročníky mnozí čtenáři a mnohé čtenářky většinou tolik neznají. A zároveň platí, že se při čtení o nich pořád můžeme těšit na ty nejnovější, které už jsme sami sledovali, potažmo můžeme - třeba s lehčí nostalgií - zavzpomínat třeba na ty z přelomu století, včetně toho istanbulského mezi Liverpoolem a AC Milán. V něm se, jak známo, poprvé stalo, že cennou trofej zvedli nad hlavu dva Češi. Vladimír Šmicer, Milan Baroš a pozdější vítězové Marek Jankulovski a Petr Čech se rovněž dočkali svého profilu. K tomu měli všichni být v listopadu 2024 kmotry této publikace. Nakonec se na křest dostavili pouze první a třetí jmenovaný. Jejich přítomnost byla obecenstvem po zásluze oceněna vřelým potleskem. Přeci jenom na pátého českého vítěze LM si pravděpodobně budeme muset počkat delší dobu.

Vítězové ušatého poháru je kniha, jaká hodně připomene tu s názvem Historie mistrovství Evropy ve fotbale, která nabídla o něco záživnější počteníčko. Možná právě z toho důvodu, že EURO za sebou nemá turnajů sedmdesát, nýbrž v době uvedení patnáct, teď na podzim 2024 tedy už sedmnáct. Bavíme-li se o téhle novince, musíme dodat, že její autor při popisu finálových klání zdaleka není tolik důkladný jako my na Eurofotbalu při vytváření reportů, nicméně představu o průběhu rozhodující partie si i tak uděláme. Pořád se ale nelze zbavit dojmu, že počet stran musel být nějak/někým předem daný, takže se na ně nevešlo úplně všechno podstatné. Každopádně prostor pro citace hráčů a koučů se našel snad v každé kapitolce - jak v tom obecném, tak v medailonkovém povídání. Tuhle sumarizační záležitost můžeme zkrátka sumarizovat tak, že ač ji šlo nepochybně pojmout poutavěji, pořád v ní o něco převažují klady.

HODNOCENÍ: 6/10