Primeira Liga 2013/14: Orlí recept na bezvadný ročník

Bylo to asi nejzbytečnější O Clássico, jaké Portugalsko pamatuje. Pokud se bezprostředně po losu letošního ročníku fanoušci radovali z vyhlídky na další enormně napínavou ligovou koncovku, museli být nakonec hořce zklamáni. Před poloprázdnými ochozy odevzdaného Dragãa se v sobotu proháněla notně prořídlá jedenáctka již dávno ověnčené Benfiky...

Byl to vpravdě přiléhavý konec, ačkoliv třetí Porto letošního suveréna přemohlo poměrem 2:1. Za Benfiku přeci jen nastoupil třetí brankář Paulo Lopes, dva debutanti (João Cancelo a jeho náhradník Viktor Nilsson-Lindelöf) a celá řada dalších spíše rezervních hráčů.

Tohle derby už zkrátka nic neřešilo a pořádně zajímalo málokoho. Počítala se hlavně ta tři předešlá - z nichž Porto nezvládlo byť jen jedno jediné...

Jorge Jesus je i díky dvěma bonusovým skalpům Dragões definitivně pohárovým specialistou, ba expertem - o tom nemohlo a teď už tuplem nemůže být pochyb. Stačí se ostatně podívat na koncovku letošní sezony: na prvního máje se Benfica chystala k většímu počtu pohárových klání než těch ligových a se dvěma trofejemi v kapse je stále ve hře o historický quadruple. Kdo to o sobě může říct?

To samé pět účastí alespoň ve čtvrtfinále libovolné evropské soutěže v řadě; vše pod vedením toho samého trenéra s bohatou vlasovou pokrývkou. I to je bezesporu impozantní vizitka.

Jenže kdo o sobě zároveň může říct, že prošustroval slušně rozjeté dva po sobě jdoucí ligové ročníky? Rovněž Jorge Jesus. Předloni jeho Benfiku stály mistrovství hloupé ztráty, minule dokonce jen jeden (velmi pozdě) inkasovaný gól v předposledním kole a derby s dotírajícím Portem. Letos to už konečně bylo o něčem jiném; a leccos se vracelo i s úroky.

Za uplynulým ročníkem se EuroFotbal, za vydatné pomoci Toma Kunderta ze serveru PortuGOAL.net, ohlíží přesně v deseti bodech, které se o dotyčné zmrtvýchvstání As Águias větší či menší měrou zasadily:

1) S důvěrou vždy nejdál dojdeš

Klubová stabilita a kontinuita bývá základem úspěchu, to je stará pravda, a u Benfiky to platí stoprocentně. Před nástupem Jorgeho Jesuse roku 2009 se na Estádiu da Luz v průběhu 20 sezon prostřídal nezdravý počet 23 hlavních trenérů - a rodák z Amadory je dnes nejdéle sloužícím koučem poválečných dějin Benfiky (a třetím nejvytrvalejším v celičké klubové historii). Po "pouhých" pěti letech.

Na druhou stranu je nejspíš pravdou, že Jorgemu Jesusovi muselo oněch pět ročníků splývat s věčností. Přinejmenším dvakrát měl koneckonců hlavu na špalku: před třemi lety po triumfu Villase-Boase neměl k jeho vyhození daleko sám klubový prezident Luís Filipe Vieira, na přelomu loňské a letošní sezony potom po koučově popravě nejhlasitěji volali fanoušci. Jenže ani úvodní prohra s Marítimem prezidenta o tom, že by Jesusův exitus Orlům prospěl, nepřesvědčila - a hle, co teď míníme rozebírat na příštích řádcích.

2) Roční období nedělá rozdíl

Benfice v minulosti pod Jorgem Jesusem spíš docházel dech než naopak - na podzim přeci jen nebyla poražená v předešlých dvou sezonách, pak se ale více či méně (a vždy dostatečně) sesypala v průběhu jarních měsíců. Letos se Orli vyznačovali nezvyklou konzistencí výkonů; a právě tehdy, když to bylo nejvíc potřeba, zpravidla neklopýtali.

Po zimní pauze proto letos doma dvakrát přesvědčivě porazili oba úhlavní rivaly (se souhrnným skóre 4:0), zatímco všechny body přivezli také ze složitých výjezdů na Madeiru a do Bragy (se souhrnným skóre 5:2). O tuto vizitku se mimo jiné zasloužila také střízlivá rotace, která do značné míry stála za beze zbytku parádní 11zápasovou ligovou šňůrou výher zrovna v době, kdy zároveň měla Benfica pomalu doklepávat rovněž svá tři pohárová tažení.

3) Na stará kolena na vrchol

Stařešinové se tuto sezónu vybičovali k báječným výkonům. Když pominu Artura, o kterém bude nepřímo řeč později, doopravdy nikdo z orlích veteránů letos nezklamal - to spíš přesně naopak. Luisão loni zákonitě musel prožít složitý ročník, když valnou část podzimní části strávil na tribuně s krutým distancem na krku. O to lépe však letos vyniklo prohlášení Jorgeho Jesuse na startu loňské sezony, když kouč svého kapitána označil za "největší letní ztrátu" (přestože klub mimoto opustili dva klíčoví středopolaři Witsel s Javim Garcíou). Fanoušci Benfiky se totiž nyní většinově shodnou na tom, že Luisão ve svých 33 letech odehrál tu vůbec nejlepší sezonu od vlastního příchodu do Evropy (r. 2003); a to je vážně co říct. Výrazný skok kupředu navíc ukázal také další zkušený borec, 29letý Maxi Pereira na pravém kraji obranné linie.

4) Achillova pata zaléčena

A když už jsme u těch beků - Jorgemu Jesusovi se zároveň konečně povedlo zalepit problematickou díru v levém dolním rohu hřiště. Po odchodu Fabia Coentrãa do madridského Realu v létě 2011 se na tomto postě prostřídali neuspokojiví Emerson, (přeučený křídelník) Melgarejo a Bruno Cortez - aby teprve až letošní akvizice, zdá se, vše vyřešily.

Sílvio se Siqueirou vytvořili silný, spolehlivý tandem, a problém teď může vyvstat snad jedině tehdy, pokud Benfica nenajde sedm milionů euro (s čímž se ovšem počítá) na přetavení hostovačky druhého jmenovaného v plnohodnotný závazek. Také Sílvio potom v portugalském hlavním městě hostuje ze Španělska; oba muže si však v Lisabonu podrží jen těžko. (A Siqueira by potom měl být jasnou volbou.)

5) Už žádné jančení

Od Jesusova inauguračního ročníku 2009/10 se Benfica vyznačovala nesmírně energickým herním projevem, často vedoucím k utkáním takříkajíc nahoru-dolů. Pokud příhodně nažhavení As Águias naskočili na výrazně slabšího soupeře, byl z toho poměrně často debakl nevídaných rozměrů - například loni Orli hned 10 střetnutí strhli na svou stranu za pomoci minimálně tříbrankového rozdílu (předloni to bylo sedm takových exemplářů).

Jenže krom toho v těch těžších duelech lisabonští hráli velkou ruletu a sem tam si potom vykoledovali takové ostudy, jako když v listopadu 2010 z Porta odjížděli s výpraskem 0:5. Letos se Benfica uklidnila, smířila se s tím, že leckdy je přeci jen jistější zalézt trochu více dozadu a nějakou tu chvíli sázet primárně na protiútoky. A výsledek? "Ubohý" trojlístek vítězství o nejméně tři góly a hned osm triumfů s náskokem jedné trefy (z toho jejich polovinu tvoří nepopulární výsledky 1:0).

Ale jak známo - jsou to právě "ošklivé", povinné výhry, co v cílové rovince často odděluje zrno od plev. Za soupeřovo rozcupování se holt zatím bonusové body neudělují.

6) Jakoby z oblak snesl se do Lisabonu Oblak

S tím nepřímo souvisí také vítěz neoficiální ankety o kometu sezony: slovinský brankář Jan Oblak. Právě pod jeho dohledem letos ve vyřazovací fázi Evropské ligy (s Tottenhamem) Benfica stanovila nový rekord v soutěžní neprůstřelnosti na Estádiu da Luz. Dosavadní rekord Orli datovali do sezony 1985/86, kdy vydrželi neinkasovat celých 918 minut; tuhle porci ale Oblak se svými strážci překonal s hezkou dvacetiminutovou rezervou. Přitom teprve 21letý Slovinec pochopitelně nenačínal ročník coby jednička - šanci dostal, teprve když se v půli prosince zranil horšící se startér Artur. A Oblak se naskytnuté příležitost doopravdy chopil s maximální rozhodností, když při svých prvních sedmi vystoupeních ani jednou neinkasoval.

7) Stoprocentně stoprocentní Pérez. Opět

Enzo Pérez už možná není překvapením sezony, zato by se dal nazvat jakýmsi "odhalením sezony". Ještě letos na podzim totiž zůstával v hustém stínu Nemanji Matiće, ačkoliv už loni zosobňoval patrně nejkonzistentnějšího Orla. Soustavně nedoceňovaný středopolař konečně naplno vynikl alespoň na jaře a hned se stal perfektně viditelným architektem bezprecedentních finálových tažení i suverénní mistrovské jízdy. Právě v Pérezovi dozajista dříme srdce a metronom tohoto úspěšného týmu.

8) Bez střelce, ale se střelci

Vedle absolutně nechybujícího Uruguayce spočívala skrytá síla Benfiky také v příkladném rozložení ofenzivní produkce. Nikdo z lisabonských na konci sezony nepřekročil hranici 15 ligových branek, zatímco hned pětice hráčů se dostala alespoň na pět zásahů. Konkrétně jde o Limu (14); znovunalezeného Rodriga (11); ne tak vytěžovaného, ale extrémně efektivního Cardoza (7; v přepočtu na minuty mu to vychází na více než gól na zápas); stopera Garaye (6); a také Markoviće (5).

I z tohoto důvodu je potřeba letošní mistrovství Benfiky vnímat jako týmový úspěch, nikoliv jako dílo individualit. Ono když si vezmete už jen to, že hráči jako André Almeida, Ruben Amorim, André Gomes či (proti Portu dokonce s páskou nastoupivší) stoper Jardel by měli být běžnou optikou nahlíženi jako druhořadí služebníci, nemělo by vám to správně přijít fér ani v nejmenším.

9) P.S. Legendám s láskou, vaše Benfica

Může to znít pateticky, může to znít lacině. Faktem nicméně docela dobře zůstává, že spojitost prvního titulu po čtyřleté pauze a úmrtí hned dvou klubových legend, Eusébia s Máriem Colunou, může být stejně náhodná jako emotivní. Ihned jakmile si Benfika s předstihem dvou kol zajistila místo na ligovém piedestalu, obletěla celý svět fotografie Óscara Cardoza (příhodně jedné z ikon současných As Águias) poklepávajícího na černou pásku s podobiznou Černého pantera uprostřed. Přesně takové momenty dělají nezaujatého fanouška zaujatým; alespoň já si tedy takovým vývojem prošel.

10) Rivalova sebedestrukce

Poslední faktor je zároveň faktorem nejobsáhlejším. Předešlé body hovořily o vnitřním chodu lisabonského klubu, který byl vskutku vzorový; ovšem svou nepopiratelnou roli v ligovém úspěchu Benfiky sehrála i samotná imploze konkurenčního Porta. Výbuchy takového charakteru a takového množství (však draci byli svým úhlavním rivalem potopeni také těsně před finálovými branami obou domácích pohárů) se zkrátka jen těžko budou opakovat.

Jedenáct soutěžních porážek se u Porta vídá jen málokdy; stejně jako neexistující herní systém a ještě nedávno platný 15bodový rozestup mezi ním a Benfikou (něco takového Portugalsko naposledy zažilo v 60. letech minulého století). Je tedy zřejmé, že na severu země budou muset rázně zakročit - a to se jim, jak připomíná server Maisfutebol, v minulosti tradičně dařilo.

José Mourinho nejprve po zpackaném ročníku 2001/02 neomylně vsadil na domácí trh: zvenčí přivedl akorát posilu širšího kádru, mladého Maďara Buzsákyho, jinak podepsal hned osm fotbalistů s portugalským pasem (Jankauskas s Derleiem sice nejsou Portugalci, na západě Pyrenejského poloostrova už nicméně sezonu předtím působili). A uspěl - s 11bodovým náskokem na Benfiku i v té době rekordním počtem korálků (86 bodů). O tom, že zároveň triumfoval v Poháru UEFA a v domácím Taça de Portugal, se snad ani netřeba zmiňovat.

O tři roky později Co Adriaanse zaujal docela jinačí perspektivu: z 11 jím přivábených hráčů se v Portugalsku doopravdy jako doma cítil pouze řadový brankář Paulo Ribeiro, jinak dominovali především argentinské akvizice (Lucho a Lisandro). Výsledek byl ale na chlup stejný - draci se příští sezonu vrátili na piedestal, zatímco brazilský gólman Hélton ve svém debutovém ročníku kapituloval všehovšudy 16krát.

A pak je tu Villas-Boasova příprava na sezonu 2010/11: jedna velká ryba odlákaná zpod křídel konkurenčního Sportingu (João Moutinho) a jinak zejména další vitální latinskoamerická injekce (Otamendi s Jamesem Rodríguezem v první řadě). K čemu to vedlo? Inu, k památnému a historicky prvnímu unbeaten runu, kdy Porto mimo trvalé neporazitelnosti zároveň pouze 13krát inkasovalo, titul urvalo s neopakovatelným náskokem 20 bodů a jakoby bonusem dobylo rovněž Evropskou ligu či Portugalský pohár.

Jinými slovy: pokaždé se Portu v tomto miléniu na neúspěch povedlo zareagovat podpisem příštích stavebních kamenů spektakulárních comebacků. Ať už to byli Portugalci pro Mourinha (mimo jmenované ještě Maniche, Paulo Ferreira a Nuno Valente), hoši z Argentiny a Brazílie (Hélton) pro Adriaanseho, nebo zmíněný zdravý mix pro Villase-Boase... pokaždé to prostě nějak zafungovalo.

Háček by teď mohl vězet snad leda v tom, že Porto v tuhle chvíli vypadá být v horší kondici než kdy jindy pod dohledem prezidenta Pinta da Costy - a argumentovat proti tomuto tvrzení lze z objektivního hlediska jen hodně těžko.

Byl to právě dnes již 76letý pán, kdo svým dubnovým nástupem do prezidentské funkce roku 1982 kompletně přeměnil nejen tvář Porta samotného, ale i celé portugalské ligové scény. Do jeho příchodu draci za celou svou 48letou historii oslavili titul všehovšudy sedmkrát; od té doby rovnou dvacetkrát, nemluvě o pohárech včetně těch evropských.

Poslední dobou se pak dominance Porta stávala až neúnosnou, jenže o to tvrději teď Dragões zdá se naráží na zem. Na severu Portugalska proto vesměs všichni netrpělivě vyhlíží "staříkův" odchod do důchodu, jehož zdánlivě nekonečné odkládání se již vlastně stihlo na deterioraci Porta viditelně projevit.

Byl to totiž sám Pinto da Costa, kdo si vymodlil angažmá nevyzrálého Paula Fonseky; viceprezident Antero Henrique údajně preferoval Leonarda Jardima, jenž se nyní může z druhého místa Portu jedině smát.

Následné Fonsekovo tápání zároveň dalo vzniknout hodně zvláštní situaci v kabině. Za nevyjasněných okolností byl odepsán šikovný křídelník a hrdina koncovky poslední mistrovské sezony Kelvin; a ještě bizarněji se jevily odchody Iturbeho (jehož kauzu nakonec zachraňuje zničehonic odhalená opce v přívětivé výši 15 milionů eur) a především Lucha Gonzáleze, s jehož pozdním lednovým úprkem do Kataru jako by Porto ztratilo poslední kus vlastní identity. Do toho neustává šrumec okolo Fernanda s Otamendim a teprve hordou peněz se v zimě povedlo zacpat pusu Jacksonu Martínezovi, jehož případ se po relativně slabé sezoně rovněž nezdá být u konce.

Takový binec v Portu zkrátka nepamatují a jedině logickým důsledkem toho všeho je fakt, že pokud se ze zmíněných případů právě ten nejmladší řešitel André Villas-Boas vypořádával s maximálním rozestupem (přicházel po ročníku 2009/10, kdy se Porto na mistra z Benfiky dívalo ze třetího místa s osmibodovým mankem), pořád šlo o výrazně menší ztrátu oproti té letošní (13). A to si ještě vezměte, že Sporting se letos nad Portem umístil poprvé od téměř prehistorické sezony 2001/02.

Každopádně automaticky odepsat Dragões i pro další sezonu by bylo přinejmenším pošetilé. A snad i samo o sobě trestuhodné. Jakkoliv sám legendární brankář giganta a v tuhle chvíli televizní expert Vítor Baia před pár dny poněkud teatrálně prohlásil, že "Porto ztratilo své kouzlo", rozhodně nelze pomyslnou knihu uzavřít s tím, že nenávratně. Pokud se tedy s pravdivostí oněch slov vůbec rozhodneme smířit...

P.S. Alespoň na juniorské úrovni Porto dál je schopné Benfiku deptat. Ačkoliv samo v elitní soutěži devatenáctiletých finišovalo na ještě horší čtvrté příčce, v závěrečném kole přivodilo lisabonským nepříjemné déja-vu: porazilo je 2:1, aby ligové prvenství na poslední chvíli spadlo do klína Braze. Něco jako loni, no ne?