Preview APN 2015 - skupina D

Na svůj start na Africkém poháru národů už čekají pouze čtyři týmy, nalosované do skupiny D. Pohled na jména účastníků by sváděl k očekávání, že si postup hladce pohlídají výběry Pobřeží slonoviny a Kamerunu, tradičně silné Mali a hladová Guinea jim však nedají nic zadarmo..

Kamerunci a Sloni mají jednu věc společnou - po katastrofálních výkonech na MS 2014 (dobře, Pobřeží nehrálo vyloženě "katastrofálně", cíl ale rozhodně nesplnilo, a pro kamerunské vystoupení jsem dokonce viděl nádherně nepřeložitelný termín "Tournament-that-shall-not-be-named") nastupují do nové éry, tentokrát už bez svých živých talismanů, kteří je v minulých letech nedokázali dovést k úspěchu. Řeč je samozřejmě o Didieru Drogbovi se Samuelem Eto'em, dvou nejlepších afrických fotbalistech novodobé historie.

Nepřemožitelní lvi sice (na rozdíl od svého soka, se kterým se utkali i v kvalifikaci) nevyměnili trenéra, po hráčské stránce však jejich revoluce vypadá dotaženěji - vedle Eto'a se zbavili i Alexandra Songa, tedy dvou hráčů, na jejichž bedrech dříve ležela až přílišná zodpovědnost za výsledky celého týmu. Individualismus, který kamerunský fotbal dlouho sužoval jako jakási stereotypní rakovina, je najednou pryč. To Sloni si svého Yayu ponechali, zato mají nového kouče - a horší výsledky. Mnohem horší. Nejenže poprvé od roku 2006 nejsou na turnaji jasným favoritem, ono dokonce i reálně hrozilo, že se na Pohár vůbec neprobojují.





Hervé Renard, nový lodivod Slonů, má před sebou nesnadný úkol - dovést k úspěchu tým, který je uprostřed dlouhodobé a zatím pořádně skřípající přestavby. Kapitán Drogba je ke kýženému zlatu dovést nedokázal; nejblíže byli v roce 2012, kdy je ve finále na penalty udolala právě Renardova Zambie. Nyní byl francouzský odborník sám povolán, aby podobný zázrak zopakoval znovu.

Kvalifikace & forma: Renard se ujal kormidla poté, co po nepovedeném Mundialu rezignoval Sabri Lamouchi, zatím se však "pyšní" nejslabšími výsledky za posledních osm let. Kvalifikační cesta začala domácím duelem s nevyzpytatelnou Sierrou Leone, která šla v Abidjanu dokonce do vedení; Sloni sice nakonec díky brankám Gervinha s Doumbiou skóre otočili a odvrátili tak blamáž v podobě první domácí prohry od roku 2005, avšak co nedokázala Sierra Leone, zvládla hned v dalším duelu Demokratická republika Kongo. Ta vykradla soupeřův "neporazitelný" stadion po divokém skóre 4:3. Byla to už druhá prohra Slonů se čtyřmi inkasovanými brankami, ta první přišla pro změnu v Kamerunu (1:4).

Zároveň však Touré a spol. dokázali triumfovat v Kinshase (2:1) i Freetownu (5:1) a závěrečný postup jim tedy nakonec neunikl. To také vedení svazu ihned prohlásilo za první splněný cíl, což možná ukazuje, v jak složité situaci se dřívější kontinentální hegemon vlastně nachází. Kolísavá forma pokračovala i v přátelských zápasech před šampionátem - Renard nejprve s experimentální sestavou prohrál v Jižní Africe 0:2, poté dokázal na neutrální půdě těsně udolat Nigérii (1:0) a nakonec padl se Švédskem (0:2). To nejsou výsledky hodné týmu, jejž mnozí tipovali na prvního afrického semifinalistu MS v historii.

Trenér & herní styl: Nic proti funkcionářům fotbalové asociace v Pobřeží slonoviny, ale angažovat zrovna Renarda na podzim 2014 vlastně nedává vůbec žádný smysl. Bývalý zambijský hrdina je mužem pro okamžité výsledky; poznali to Chipolopolo, které převzal těsně před zlatým šampionátem 2012 z rukou odvolaného Daria Monettiho, a málem i Sochaux, kde z nejhoršího týmu Ligue 1 udělal jeden z nejlepších a záchrana mu utekla až v úplně posledním zápase. Sloni ale potřebují dlouhodobou přestavbu, ne rychlý úspěch; ten byl žádoucí dříve, když ještě naplno zářila Drogbova generace. Tehdy museli fanoušci trpět na lavičce takové persony jako Lamouchi, Francois Zahoui a Sven-Göran Eriksson. Taky vám tato rovnice vychází nějak špatně?

Renard sice udělal výrazný řez, ale - na rozdíl od Kamerunců či Nigerijců v roce 2013 - nešlo ani tak o záležitost jeho volby, jako spíše o dlouho odkládanou nutnost. Titáni let minulých jako Drogba, Didier Zokora, Sol Bamba, Romaric či Jean-Jacques Gosso zestárli a přestali stačit; ze staré gardy zůstávají gólman Barry (který mimochodem možná ani nebude jedničkou - celou přípravu odchytal Gbohouo), duo Touré & Touré, Tiéné a Kalou. A to ještě Kolo Touré původně končil taky a do hry se vrátil až poté, co se ukázalo, že obrana bez něj zoufale kolabuje.

Generační přechod byl tedy nastoupen, ale nikoliv dokonán; současný tým Pobřeží daleko spíše než naposledy zlaté Nigerijce připomíná aktuální Grantovu Ghanu. Také Renardův kádr stojí na silné základní sestavě, jejímiž oporami jsou staré známé tváře, zatímco na lavičce čeká nezkušené a neprověřené mládí. Výsledkem je jedenáctka, která není ani stejně silná jako dříve, ale ani stejně mladá a hladová jako u těch, kteří se nebáli dotáhnout nepohodlný řez do zdárného konce (zdraví Stephen Keshi a jeho zlatá medaile).

Francouzský kouč v kvalifikaci hodně experimentoval se sestavou; brankář Gbohouo hraje za lokálního mistra Séwé Sports, stejně jako stoper Ousmane Viera a křídelník Roger Assalé (první dva mají relativně blízko do základu, rychlík Assalé by zase měl plnit roli žolíka do unavených obran). Jediným hráčem, který si své místo udržel doposud v každém zápase, je pravý bek Serge Aurier.

Co se systému a strategie týče, nezměnil Renard vlastně nic - Sloni stále hrají tentýž systém 4-2-3-1 s Yayou coby klíčovým hráčem na pozici ofenzivního záložníka, rychlými křídly a silným hrotem. Střed zálohy by opět měli bránit hlídací pes Tioté s častěji rozehrávajícím Serey Diém. Na levé straně obrany se postupně prostřídali Arthur Boka, Siaka Tiéné a Wilfried Kanon z Den Haagu, který by měl začít v základní sestavě.

Za zmínku ještě stojí způsob, jakým Renard, věren své pověsti nemilosrdného "policajta", reaguje na neúspěchy a špatné výkony - zatímco jeho předchůdci zaujímali pozici "bezkrevného diplomata", Francouz nemá žádný problém zkritizovat úplně všechno, do médií. To ale v Pobřeží museli vědět už v okamžiku, kdy s ním podepisovali smlouvu; jiný ani nikdy nebyl. Důležité je, že v kabině je pro hráče přísně autoritativní otcovskou postavou. A mimochodem - odkazovat se na jeho triumf na Poháru 2012 je asi stejně relevantní jako připomínat, že o rok později se Zambií vypadl už ve skupině. Jde zkrátka o dvě naprosto rozdílné situace.

Přednosti & slabiny: Nelze ani začít jinde než v obraně - která je, nutno říci, v současném stavu poměrně příšerná. Sloni v kvalifikaci inkasovali 11 branek, více než kterýkoliv jiný postupující, a vyhlídka konfrontace s ofenzivami Guiney a Kamerunu tak na fanouškovských tvářích vyvolává spoustu vrásek. Asi se nedá říct, že by odchody (už opravdu hodně, hodně starého) Didiera Zokory s věčným klaunem Solem Bambou byly chybami - tento vývoj se jeví jako nevyhnutelný. Bude však trvat, než si nová defenzivní řada s hráči jako Bailly, (nakonec nenominovaný) Kassie či Kanon takříkajíc "sedne". Přítomnost zkušeného matadora Kola Tourého je tak naprosto klíčová, protože bez něj by se před brankou otevírala hotová dálnice (vlastně ani není nutné používat kondicionál - přesně takhle to totiž vypadalo, než se Touré v půlce kvalifikace vrátil).

Na druhé straně hřiště nicméně Sloni stále disponují enormní kvalitou, a to i bez Drogby, který koneckonců ztrácel své místo na Bonyho úkor už za Lamouchiho vlády. Současný Bony je lepším útočníkem než současný Drogba a fanoušci Pobřeží od něj očekávají, že postupně převezme jeho úlohu. Jinak jsou tu stále tytéž tváře - ofenziva s Gervinhem, Gradelem, Kalouem či navrátilcem Doumbiou (který si našel cestu zpět do týmu po Lamouchiho rezignaci), podporovaná mladou krví v podobě Assalého a mimořádně talentovaného Gadjiho Talla, patří v Africe (a ostatně i na celém světě) k absolutní elitě.

Pokud tedy Sloni letos na Poháru uspějí, bude to znamenat, že se jim podařilo své oponenty jednoduše přestřílet. Zkušená záloha by si měla pohlídat dominanci v držení míče, nabitý útok je schopný skórovat i proti té nejkvalitnější obraně. Nebezpečí hrozí vzadu - nesehraná a narychlo lepená defenzivní linie může stejně tak snadno inkasovat dvě, tři branky na zápas, a střílet pravidelně půltucty gólů je příliš složitý úkol i pro Bonyho s Gervinhem.

Hráč ke sledování: Eric Bailly
Stoperská dvojice se pod Renardem měnila prakticky zápas co zápas - svoji šanci dostali vedle Tourého i Kessie, Viera nebo zaskakující Aurier. V základu by se však měl představit mladičký Eric Bailly, obránce Espanyolu, kterému je předpovídána velká budoucnost. Bailly je silný ve vzduchu, nebojí se ostrých zákroků a jeho fyzická prezence ho předurčuje k tomu, aby jednou - snad - vyrostl v ten typ dominantního stopera, jemuž patří celé vápno. Letošní Pohár pro něj bude vzhledem k okolnostem opravdovou zkouškou ohněm; pokud zazáří, může to být pro Slony přesně ten druh injekce, kterou tolik potřebují.

Prognóza: Je pravděpodobné, že Renardův tým, klopýtající uprostřed složité přechodové fáze, bude muset obětovat jeden turnaj, než se opět stane kontinentální velmocí - a že jím bude právě ten letošní. Sloni mají stále obrovskou sílu v ofenzivě, vachrlatá obrana a těžká skupina si však vyberou svoji daň. Postup ze skupiny je stále velmi pravděpodobný, ale tuším, že se Pobřeží přidá ke Ghaně a vypadne už před branami play-off. Obě tradiční mocnosti byly skvělé v minulosti a budou skvělé v budoucnosti, teď ale bude šampionát patřit jiným.

Předpokládaná sestava: (4-2-3-1) Sylvain Gbohouo - Serge Aurier, Kolo Touré, Eric Bailly, Wilfried Kanon - Cheick Tioté, Serey Dié - Max-Alain Gradel, Yaya Touré, Gervinho - Wilfried Bony





Pokud má letošní Pohár nabádnout nějaký dojemný, "hollywoodský" příběh, měla by ho napsat Guinea. Jedna ze tří zemí zasažených Ebolou nemohla během kvalifikace hrát vlastní zápasy doma v Conakrách, přesto však nakonec vyválčila postup na závěrečný turnaj. Smrtící epidemie tak v následujícím měsíci bude muset uvolnit místo fotbalové horečce.

Kvalifikace & forma: Koncem roku 2014 se objevily zprávy o tom, že Ebolou trpí v Guineji zhruba 0,2% populace - to je každý pětistý člověk, nebo 2000 lidí v hypotetickém milionovém městě. Na každém domácím utkání by se, statisticky vzato, muselo objevit několik desítek nakažených. Okolní svět tak Guineu prakticky úplně izoloval, zatímco CAF vymyslela jednoduché a jasné řešení - "přestěhovat" se mimo zasaženou zemi.

Vystresovaní a rozhození lidé tak de facto přišli o fanoušky - nejenže se v karanténě ocitla celá oblast (a tedy i případné náhradní varianty "zakotvení" u sousedů), ale sami Guinejci se při pokusu vstoupit na území cizího státu nesetkávali zrovna s pochopením. Stanovisko asociace bylo nekompromisní, a guinejští funkcionáři tak museli začít rychle hledat. První možností byl azyl v Dakaru, ale Senegalci návrth odmítli. Nakonec se Dussuyerovi svěřenci na domácí duely stěhovali přes půl kontinentu, ironicky právě do Maroka, které následně pořadatelství Poháru ze strachu před Ebolou odmítlo. V africkém fotbale se občas dějí divné věci.

Guinejský tým však jako by chtěl dokázat, že si z nastálé situace nic nedělá, a v úvodním "domácím" zápase v Casablance udolal silné Togo poměrem 2:1. "Bylo to pro nás hodně zvláštní, všechny ty zdravotní kontroly a pohrdavé pohledy," uvedl sám Michel Dussuyer. "Občas jsme se cítili přímo diskriminováni - pokud jste evidentně v pořádku, proč si musíte měřit teplotu dvakrát denně? Bylo to otravné. Jsme rádi, že jsme se i přes tyto překážky dokázali kvalifikovat," dodal nakonec.

Po úvodní výhře nad Togem nicméně přišel útlum - kvalifikační los totiž svedl Guineu do jedné skupiny se silnými výběry Ghany a Ugandy, a vypadalo to, že tato konkurence bude přece jen až příliš silná. Po prohře 0:2 v Kampale přišla jediná remíza z dvojutkání s Ghanou a Dussuyerův tým byl na pokraji vyřazení.

Jenže Togo se nejspíš rozhodlo, že mu bude v kvalifikaci rozdávat radost, a doma v Lomé následně prohrálo drtivě 1:4. Guinejci finišovali skvělým triumfem nad Ugandou, na jejíž úkor nakonec urvali druhé postupové místo. Ohledně jejich formy však panují lehké pochyby - generálku proti Senegalu totiž hrubě nezvládli a prohráli 2:5.

Trenér & herní styl: Pokud se o někom dá říct, že tento tým zná do posledního detailu, je to právě Dussuyer. Francouzský stratég přišel do Guiney už v roce 2002, poté, co strávil prvních šest let kariéry jako asistent v Cannes; toto je jeho v pořadí třetí tamní mise. Dříve vedl i Benin a asistoval u Pobřeží slonoviny, to vše s relativně slušnými úspěchy. FGF (guinejská fotbalové asociace) s ním naposledy rozvázala smlouvu na konci roku 2013, aby jej v únoru 2014 opět angažovala - zdá se, že národní tým bez jeho přítomnosti si už ani nikdo neumí představit.

Co se herního stylu týče, je Dussuyer jedním z nejofenzivněji smýšlejících koučů celého turnaje; u svého týmu preferuje útočné rozestavení 4-2-3-1, přičemž cílem je jednoduše vstřelit více gólů než soupeř. Stačí se podívat na výsledky - pokud je v současné Africe ještě nějaký tým, který pravidelně předvádí stereotypně komické bránění a spoléhá pouze na výkonný "hrrr" útok, je to právě Guinea.

Přednosti & slabiny: Při pohledu na soupisku je jasné, že Dussuyer nepracuje zrovna s prvotřídní kvalitou: jen málo Guinejců se může řadit mezi (jakkoliv rozšířenou) světovou elitu, a paradoxně nejvýraznější individuální kvalitu má tým vzadu, kde se vedle kapitána Kamila Zayatteho objevují dvě ceněné kometky z Ligue 1, Pogba se Syllou. Z toho pramení také největší guinejská přednost, a sice bezbřehé nadšení, motivace a nakažlivé sebevědomí. Spousta trenérů mluví o tom, jak musí být fotbalové týmy v první řadě "mentálně" připraveny; toto je ideální příklad toho, co mají vlastně na mysli. Guinejci, sužovaní a pevně semknutí tragickou epidemií, se budou rvát jako lvi. Pro sebe, celou zemi, trenéra "tátu" a všechny fanoušky.

Nicméně vrátíme-li se zpět na hřiště, optimismus opět trochu opadává, a to z jednoho poměrně pragmatického důvodu - Guinea totiž neumí bránit. V kvalifikaci udržela čisté konto jedinkrát, v závěrečném duelu s Ugandou, a v generálce inkasovala rovnou pět branek. Jistě, Florentin Pogba je vynikajícím mladým stoperem - jedním z nejlepších v letošním ročníku Ligue 1 - jenže ukazuje se, že tady je problém spíše systémového rázu. Dussuyer svůj styl vždy stavěl na hurá útocích (z čehož ho lze jen těžko vinit, neboť dříve, tehdy ještě s Pascalem Feindounem, takto slavil nezanedbatelné úspěchy), nikdy nenutil své týmy pilovat defenzivní systém a organizaci. Pevně věří v to, že fotbal má být v první řadě atraktivní a že lepší útok v důsledku vždy porazí lepší obranu.

To je sympatická filozofie, jenže Guinea - v porovnání s konkurenty z Pobřeží slonoviny a Kamerunu - nemá ani ten lepší útok. Jeho nejlepší hráč, elitní kvalifikační střelec Seydouba Soumah, nastupuje za Slovan Bratislava, a prakticky jediným opravdu široce uznávaným jménem zůstává Ibrahima Traoré z Mönchengladbachu. Výsledkem je tým složený z nadšené, podporované, ale individuálně průměrné ofenzivy plus nesourodé, opomíjené, byť (na Afriku) individuálně nadprůměrné defenzivy.

Hráč ke sledování: Seydouba Soumah
Soumaha před startem kvalifikace prakticky nikdo neznal, samozřejmě s výjimkou fanoušků slovenské ligy. Dnes se na něj s nadějí upírají zraky celé země. Křídelní hráč Slovanu nebyl nikdy velkým kanonýrem, ať už mluvíme o jeho klubové či reprezentační kariéře; loni se však rozjel do nevídané formy a pěti brankami doslova prostřílel Guineu na Pohár. Pouze Jonathan Pitroipa (6) byl v celé kvalifikaci produktivnější.

Soumah je poměrně drobným, atletickým fotbalistou, který může nastoupit kdekoliv v útočné čtveřici; pokud by z nějakého důvodu chyběla tradiční "desítka" Ibrahima Conte, pravděpodobně by se objevil na její pozici. Dobrá kopací technika a bravurní orientace před brankou mu otevřely místo nejen do reprezentačního základu, ale - pokud se mu na Poháru zadaří - možná i do lepší soutěže. Díky své vachrlaté defenzivě musí Guinejci doufat, že se jim bude dařit i nadále proměňovat většinu svých šancí; to byla v kvalifikaci jejich velká zbraň, a vděčí za to v první řadě právě Soumahovi.

Prognóza: Jeden z nejslabších týmů turnaje, navíc nalosovaný do druhé nejtěžší skupiny. Bylo by možná krásné, kdyby Dussuyerův tým napsal další úspěšnou kapitolu svého příběhu o boji proti Ebole, jenže realistická očekávání chtě nechtě leží úplně někde jinde. Paradoxně největší šanci má Guinea hned v prvním duelu s Pobřežím slonoviny, který by měl být vyloženě otevřenou a útočnou záležitostí; Mali a Kamerun však už budou nad její síly. Poslední místo ve skupině.

Předpokládaná sestava: (4-2-3-1) Naby Yattara - Baissama Sankoh, Kamil Zayatte, Florentin Pogba, Issiaga Sylla - Boubacar Fofana, Naby Keita - Seydouba Soumah, Ibrahima Conté, Ibrahima Traoré - Idrissa Sylla





Pokud jste Nepřemožitelné lvy viděli naposledy na loňském mistrovství světa, možná budete hodně překvapeni. Německý matador Volker Finke sice u kormidla zůstal, současný Kamerun však vypadá úplně jinak - dva nejlepší hráči, Eto'o se Songem, jsou definitivně pryč, a rozsáhlá strukturální revoluce přetvořila kádr tradičního afrického giganta do zcela nové podoby. Pryč je spoléhání na urputnou defenzivu a individuální mistrovství několika opor v útoku; nyní se v Kamerunu spoléhají na kompaktní, technickou týmovou hru.

Kvalifikace & forma: Finke dokázal provést radikální řez s rychlostí, se kterou zřejmě nepočítali ani ti nejoptimističtější fanoušci; fiasko na brazilském Mundialu je sotva pár měsíců staré, momentálně to ale vypadá, jako by od něj uplynulo už několik let. Kvalifikací prošli Lvi s vizitkou jednoho z nejlepších týmů kontinentu.

Los k nim přitom nebyl zrovna dvakrát přívětivý - spolu s Pobřežím slonoviny skončili ve skupině, kde zbylou dvojici tvořily silné výběry Demokratické republiky Kongo a Sierry Leone. Finkeho svěřenci ji nakonec vyhráli, aniž by ztratili jediný zápas. Poprvé klopýtli až ve třetím utkání se Sierrou Leone (0:0), v té době už však za sebou měli triumfy v Kinshase (2:0) a především doma se Slony (4:1). Nakonec si připsali celkem čtrnáct bodů za čtyři výhry a dvě remízy.

Aktuálně sice čekají na výhru už tři zápasy, o jejich formě však před startem turnaje nemůže být pochyb; nezbývá než čekat, jestli se tento "nový Kamerun" dokáže vyhecovat v pravý okamžik. Přípravné duely skončily dvěma remízami 1:1 (proti Jihoafrické republice a opět Kongu), na šampionát však jedou Lvi s vizitkou favorita skupiny.

Trenér & herní styl: O Finkeho erudici nepochyboval už před šampionátem nikdo; koneckonců se bavíme o jednom ze zakladatelů současné německé fotbalové školy, která loni stvrdila svoji dominanci ukořištěním světového zlata. Přesto je však zajímavé sledovat progres, který tento trenérský veterán na kamerunské lavičce zatím udělal; zpočátku jeho tým hrál hnusný, demoliční fotbal se čtyřmi obránci a čtyřmi defenzivními záložníky, na Mundialu "přepnul" na papírově atraktivnější 4-3-3, a nyní vyznává pohyblivé, vyloženě útočné 4-4-2 s klasickými křídly na krajích zálohy. Historie Finkeho angažmá u Kamerunu je lemována snižováním počtu defenzivních štítů uprostřed pole - nejdřív byli čtyři, potom tři, teď už zůstávají pouze dva.

Na krajích zálohy německý kouč postupně zkoušel taková jména, jako Benjamin Moukandjo, Eric-Maxim Choupo-Moting, Clinton N'Jie či Edgar Salli; všechno vyloženě útoční hráči, často primárně hrotoví forvardi, od nichž se nějaké heroické obranné výkony čekat určitě nedají. Přesto však Kamerunci inkasovali v celé kvalifikaci jedinou branku, a to ještě při drtivé výhře 4:1 nad Slony. To je jasnou známkou toho, že vzadu Finke stále spoléhá na staré známé opory Nicolase N'Kouloua, Stéphaneho Mbiu či Auréliena Chédjoua. V Eyongu Enohovi našel "nového Songa", v Aboubakarovi zase "nového Eto'a".. a Nepřemožitelní lvi svým fotbalem konečně baví, konečně působí jako tým, který se nebojí kombinace a dokáže se k vítězství propracovat na základně opravdové funkční strategie. To vše při zachování pevné defenzivní integrity.

Hned pro úvodní zápas po zpackaném MS vyházel Finke nadpoloviční většinu kádru; nejvíce to bylo vidět na brankářské pozici, kde nyní spoléhá na úplně novou trojici (vyměnit ze dne na den všechny tři gólmany skutečně není obvyklým krokem). V kvalifikaci se objevily nové opory jako Fabrice Ondoa, Jerome Guihoata, N'Jie, Ambrose Oyongo a Edgar Loé. Zpočátku to sice v mezihře trochu skřípalo - totální změna herního pojetí se přece jen nerodí lehce, a nadále platí, že Kameruncům chybí klasický kreativní záložník - nakonec však nový tým dokázal najít svůj balanc.

Kouč se za projevenou důvěru odměnil jedním stěžejním krokem: přestal spoléhat na velká jména a místo toho povolával hráče, kteří skutečně pravidelně nastupovali ve svých klubech a podávali tam adekvátní výkony. Pokud chcete vidět, jak prospěšné může být pro africký národní tým konečně přestat stavět sestavy podle cenovek z Transfermarktu, sledujte letošní Kamerun velmi pozorně.

Přednosti & slabiny: S novým kapitánem Mbiou a skvělým N'Koulouem zůstává největší kamerunskou zbraní obrana, konkrétně její střed. Neméně důležitou roli hraje i defenzivní záložník Enoh, koučův oblíbenec a nepostradatelná součást sestavy; středopolař Standardu Lutych není žádným míčovým kouzelníkem, ale jeho spolehlivost a zodpovědné plnění defenzivních úkolů tvoří stěžejní ingredienci kamerunského úspěchu. Vzhledem k tomu, že v novém 4-4-2 jsou hned čtyři borci určeni čistě do ofenzivy, je Enohovo "čistění" prostoru před stopery nesmírně důležité.

A pak je tu samozřejmě útok. Moukandjo, Choupo-Moting a Aboubakar jsou nejlepšími hráči současného kádru, a pokud se sejdou v základní sestavě - a v ideální formě - mohou Lvi porazit doslova kohokoliv. Aboubakar by měl vést útočnou linii spolu s novým parťákem N'Jiem, s nímž našel v kvalifikaci rychle společnou řeč, zatímco oba křídelníci budou mít na starosti nesnadný úkol starat se o kreativní stránku hry.

To je také nadále největším kamerunským problémem - Finkeho tým se sice oproti minulosti výrazně zklidnil, nepůsobí už tak "splašeným" dojmem a konečně se nebojí kombinovat, stále však platí, že nejde o mužstvo stavěné na dlouhá držení míče a postupné obléhání soupeřova vápna. Hráči, kteří jej tvoří, zůstávají primárně brejkovými typy. Najít ideální balanc mezi oběma herními módy bude největší trenérovou výzvou, a také rozhodujícím faktorem případného úspěchu. Spolu s vtíravou otázkou, jestli se u "čerstvých" mladíků v důsledku projeví spíše nadšení a syrový talent, nebo nervozita a nezkušenost.

Hráč ke sledování: Fabrice Ondoa
Kamerunští gólmani vždy platili za jedny z nejlepších na celém kontinentu - o Carlosovi Kamenim se jednu dobu dokonce mluvilo jako o absolutní světové elitě (i když se jí ve skutečnosti nikdy ani nepřiblížil). Fabrice Ondoa je (dost možná) dalším z této řady. Když se Finke po Mundialu rozhodoval, komu svěřit úlohu týmové jedničky, ukázal prstem právě na mladíčka z barcelonské akademie; výsledkem bylo pět čistých kont v šesti zápasech. Teenager mezi tyčemi předvádí heroické výkony, zejména však přidává do svojí hry vítaný kreativní element - koneckonců jej vychovává Barcelona. Pokud jej nepoloží nedostatek zkušeností (což zatím nevypadá pravděpodobně), můžeme se těšit na jeho atraktivní styl chytání, skvělou kopací techniku a nečekaně vyspělou organizaci celého vápna.

Prognóza: Stříbro. Kamerun má dostatečnou kvalitu k tomu, aby došel až do finále - jeho tým je po letech opět "zdravý", táhne za jeden provaz, nespoléhá na individuality a následuje jasně narýsovaný systém. Finke má k dispozici všechny tři ingredience, které potenciální vítěz Poháru potřebuje: pevnou obranu, silný útok a správnou mentalitu. Nepřemožitelní lvi nápadně připomínají Nigérii z roku 2013. Opravdu nápadně.

Předpokládaná sestava: (4-4-2) Fabrice Ondoa - Ambrose Oyongo, Nicolas N'Koulou, Stéphane Mbia, Henri Bédimo - Benjamin Moukandjo, Eyong Enoh, Georges Mandjeck, Eric-Maxim Choupo-Moting - Vincent Aboubakar, Clinton N'Jie





Pokud některý tým získá dva kontinentální bronzy v uplynulých třech letech, většinou bývá na následujícím turnaji řazen mezi favority - tedy za předpokladu, že se nějak radikálně nezměnila jeho podoba (což zde platí). Přesto však s Mali nikdo příliš nepočítá. Představit si Keitu a spol. ve finále jde jen nesmírně těžko, ale i "pouhé" zopakování úspěchů z let 2012 a 2013 působí jako nereálná myšlenka. Mohou Malijci stejný zázrak dokázat i potřetí?

Kvalifikace & forma: Současné Mali je zvláštním týmem; dosahuje totiž historických úspěchů (třetí místo je jejich doposud nejlepším umístěním na velkém turnaji), aniž bychom mohli mluvit o nějaké "zlaté generaci". Vlastně to vypadá, že jediným opravdu výjimečným hráčem je Seydou Keita, který je ale v týmu už mnohem déle; v roce 2012 mu bylo 32 let. Dlouhodobými výsledky tento tým rozhodně nevyčnívá, což se potvrdilo i v kvalifikaci na letošní Pohár.

Soupeřit s Alžírskem o první místo ve skupině by asi bylo přece jen příliš složité, ale Malijci nijak neexcelovali ani v soubojích s Malawi a Etiopií; na šampionát se spíše protrápili. Etiopie je dokonce na jejich stadionu porazila 3:2, padli také v Lilongwe (0:2) a jistotu postupu jim dala až závěrečná heroická domácí výhra nad Fenky (2:0), kteří už v té době měli triumf jistý, zápas evidentně podcenili a ani nepostavili nejsilnější sestavu.

Konečná kvalifikační bilance činila tři výhry a tři prohry, a pokud bychom soudili čistě podle ní, budou Malijci nejspíš vůbec nejslabším týmem turnaje. Jediné přátelské utkání, které si naplánovali proti Gabonu, pak bylo zrušeno; do Rovníkové Guineje tedy odletěli bez absolvované generálky. Kouč Henryk Kasperczak toho příliš nenamluví, s nadsázkou však můžeme říci, že to ani není třeba - každý ví, jak "Keitovo Mali" vlastně hraje, a jakákoliv změna by byla velkým překvapením. Další medaile z toho s největší pravděpodobností nebude, i když to se na druhou stranu říkalo i posledně.

Trenér & herní styl: Asi nejzajímavějším faktem malijského tažení z roku 2013 je to, že tehdy stál u kormidla Patrice Carteron - rozhodně talentovaný manažer, ale zatímco jeho předchůdce Alain Giresse je v Africe uznávanou veličinou a platí za jednoho z nejlepších stratégů kontinentu (jak dosvědčí fanoušci současného Senegalu), Carteron neměl do té doby se specifickým africkým prostředím žádné zkušenosti. Nyní se malijské vedení opět změnilo.

Henryk Kasperczak je chodícím stereotypem - nesmírně zkušený evropský kouč, který s trénováním začal už v roce 1979, do Afriky přišel do 14 let později a od té doby vedl už pět tamních reprezentací, přičemž konkrétně do Mali se vrací podruhé. Takových byly dříve pod Sahelem celé tucty, nyní však idea "západního globetrottera" (Kasperczak je tedy Polák, ale princip zůstává) dávno vyšla z formy; je to toliko živoucí relikvie z 90. let, stejně jako celé Mali.

Abychom však trenérovi nekřivdili - na rozdíl od řady podobných figurek má Kasperczak na kontě skutečné úspěchy. Pohár sice nikdy nevyhrál, ale s Tuniskem dokázal skončit druhý (1996) a s Pobřežím slonoviny třetí (1994); jeho první angažmá u Mali pak skončilo "bramborovou medailí" v roce 2002. Od té doby se toho v zemi po fotbalové stránce příliš nezměnilo. Jinde by možná bylo časté střídání koučů nevýhodou, ale Mali má tak jasně vydefinovaný a zažitý herní styl, že je to prakticky jedno.

Očekávejte tedy (opět) vyloženě destruktivní, fyzický fotbal v rozestavení 4-3-3, v jehož středu bude zářit hvězda kapitána Keity. To on je duší a tahounem celého týmu, jediným hráčem, který dokáže na hřišti také něco vymyslet; kdyby z jakéhokoliv důvodu nemohl nastoupit, stane se z Mali podprůměrná masa obrovitých, defenzivně laděných svalovců. Představit si malijský fotbal nemůže být příliš složité ani pro ty, kteří jej nikdy neviděli.

Přednosti & slabiny: Je nasnadě, proč Mali došlo na uplynulých turnajích tak daleko - jeho tým totiž vyniká neuvěřitelnou mentální silou. Jakmile se do toho takříkajíc "dostane", je takřka nemožné jej porazit. Kasperczak si po vzoru svých předchůdců nedělá přílišnou hlavu s detaily jako "kreativita", "technika" nebo "přehrávání soupeře"; Malijci zkrátka nejsou na hřišti od toho, aby tvořili. Malijci boří, a jde jim to jako málokomu.

Polský kouč ale zároveň ukázal, že umí výborně nastudovat svého soupeře, "nasát" jeho největší přednosti a následně vymodelovat taktický plán tak, aby došlo k jejich pokud možno totální eliminaci. Krásně to bylo vidět ve vzpomínaném kvalifikačním duelu s Alžírskem: Mali svého soupeře nepřehrálo, ale přesto bylo na hřišti jednoznačně lepším (nebo, lépe řečeno, efektivnějším) týmem a výhru si zasloužilo. Vědělo totiž přesně, co chce vlastně hrát, jak svého soupeře dokonale frustrovat a kdy zasadit smrtící ránu. Takové týmy nebývají mezi neutrálními fanoušky populární, na turnajích tohoto typu ale mají tendenci postupovat hodně daleko.

Prakticky celá defenzivní fáze (s výjimkou levého beka Adama Tamboury) je tvořena vysokými, pomalými "skálami" s pochybnou kopací technikou; Mali tak může mít velké problémy proti soupeřům, kteří se jej nezaleknou a dokážou být kreativní. Při standardních situacích naopak patří k nejsilnějším celkům turnaje, což je potřeba, neboť obránci a záložníci mají dlouhotrvající tendenci páchat hromadu faulů kolem vlastního pokutového území.

Právě standardky budou také největší zbraní směrem dopředu; pokud Keita, nyní už pětatřicetiletý, opět nepředvede sérii životních výkonů, neexistuje pro Malijce jediný způsob, jak soupeře efektivně zaskočit. Očekávejte tedy spousty centrů do vápna (zejména od skvělého Tamboury) a následných hlaviček.

Hráč ke sledování: Bakary Sako
Mali dlouho hledalo klasického křídelníka, který by jeho hře dodal novou dimenzi; dříve tuto roli plnil Sigamary Diarra, který ale rychle zestárl a ztratil formu, a tamní FA tak musela zalovit jinde. Dnes se tak fanoušci spoléhají na Bakaryho Saka, rodilého Francouze, pro nějž půjde o první velkou zkušenost v novém dresu. Sako je rychlým, odhodlaným hráčem se skvělým tahem na bránu, který sice postrádá absolutní kvalitu (jakou disponují Kamerunci nebo Sloni), ale pro tým jako Mali může být hodně, hodně platný. I kdyby jen tím, že dokáže potáhnout míč a nebezpečně vypálit.

Prognóza: Čtvrtfinále. Toto je přesně jedna z těch skupin, které Malijci dlouhodobě zvládají - ne nerealisticky těžká, ale zároveň dostatečně zrádná na to, aby je pozorovatelé mohli opět předem odepsat. Chyba. Bude to samozřejmě záviset opět hlavně na Keitovi, ale herní styl Pobřeží slonoviny a Guineje by jim měl hodně svědčit - oba celky mají jalové obrany, které půjdou relativně snadno "roztrhat" pouhou fyzickou silou. Na postup do play-off to stačit bude, pokud však chce Kasperczak dovést své koně k dalšímu bronzu, musí spoléhat i na štěstí.

Předpokládaná sestava: (4-3-3) Soumbeila Diakité - Fousseni Diawara, Salif Coulibaly, Idrissa Coulibaly, Adama Tamboura - Yacouba Sylla, Tongo Doumbia, Seydou Keita - Abdoulaye Diaby, Mustapha Yatabaré, Bakary Sako



(Zdroje: sandalsforgoalposts.com, supersport.com, cafonline.com, transfermarkt.com, independent.co.uk, Equatorial Guinea's Press and Information Office, lusakatimes.com, soccerway.com, goal.com, alarabiya.net, standardmedia.ke, starafrica.com, bbc.co.uk)