Představení účastníků MS 2022 - USA

Před 4 lety překvapivě Američané na MS chyběli, když v závěrečné kvalifikační skupině skončili až na 5. místě za Mexikem, Kostarikou, Panamou a Hondurasem. Ostuda pak byla dokonána závěrečnou prohrou na půdě Trinidadu a Tobaga. Nyní však jde o úplně jiný tým. Především proto, že v době konání minulého MS značná část současného kádru nebyla ani plnoletá. Skupina, do které byly Spojené státy nalosovány, nepatří mezi nejsilnější na turnaji. Cílem Američanů tedy bude zejména nasbírat zkušenosti a pokusit se mladickým zápalem překvapit alespoň 2 své soupeře. Zároveň také půjde o stabilizaci budoucího jádra reprezentace plné talentovaných hráčů. V amerických novinářských kruzích se totiž objevuje debata, zda jde potenciálně o zlatou generaci. Pokud tím ovšem Američané myslí zlatou generaci ve smyslu potenciálního budoucího vítězství na MS, jejich optimismus rozhodně nesdílím.

"Soccer" je v USA v posledních letech na vzestupu. Symbolem vzrůstající obliby je akvizice mnoha starších hvězd evropského fotbalu v posledních letech (Ibrahimovič, Chiellini, Insigne, Bale...), jde však především o komerční tahy pro přilákání větší fanouškovské základny. Důležité je, že se mění k lepšímu samotná výchova talentů. Souvisí to také s měnící se demografickou situací USA. Občanů tzv. hispánského původu neustále přibývá (ačkoliv žijí zejména v jihozápadních státech USA už velmi dlouhou dobu) a mezi Hispánci je fotbal velmi oblíbeným sportem. Ani zdaleka zatím fotbal nedosahuje v USA obliby jeho americké obdoby, převyšuje však například oblibu ledního hokeje a je téměř na stejné úrovni jako baseball. Oblibě se těší fotbal také u přistěhovalců z celého světa. Koneckonců i původ příjmení momentálně nejznámějšího amerického hráče by asi i nepříliš geograficky vzdělaný člověk dokázal zařadit do jihovýchodní Evropy. "Neanglicky" znějících příjmení bude v průběhu let spíš přibývat.

Vraťme se ale ještě na chvíli k věkovému průměru kádru. Obecně se předpokládá, že USA budou na celém MS nejmladším týmem ze všech, vzhledem k pozdnímu zveřejňování nominací to ale nelze tvrdit s úplnou jistotou. S tím se ale zároveň pojí nevyhnutelně nevyzrálost týmu, protože Američanům zcela chybí kvalitní hráči střední a starší generace. Nejstarším nominovaným hráčem do pole je jedno z překvapivých jmen - Tim Ream. Veterán z Fulhamu totiž i přes zkušenosti a docela slušnou formu nefiguroval v původních plánech trenéra Berhaltera. Druhým veteránem je náhradní gólman Johnson. Patnáct hráčů z celkové nominace jsou ale ročníky 1997 a mladší!

Jaké jsou tedy šance USA na úspěch ve skupině? Osobně si myslím, že mladický potenciál se zatím nenaplní. Nic tomu alespoň na základě proběhnuvší kvalifikace a přátelských zápasů nenasvědčuje. Tým trenéra Berhaltera má většinou problémy spíš sám se sebou, jakým stylem se má prezentovat, než přímo se soupeři, a to byla letos kvalifikace CONCACAF pro USA zjednodušená kvůli přímému postupu do závěrečné fáze kvalifikace. Takticky výrazně vyspělejší soupeři ve skupině pak pro nevyzrálý tým USA budou opravdu přetěžkou zkouškou.


Už jsem zmiňoval zlepšující se vztah Američanů k "socceru", do kterého je investováno stále více peněz a kolem kterého začíná být podobná show jako u basketballu nebo baseballu. Průměrná procentuální návštěvnost stadionů týmů tamní Major League Soccer se zpravidla pohybuje okolo 80-90 %, což můžeme v ČR tiše závidět. Nejnižší průměrnou návštěvnost má tým Davida Beckhama Inter Miami, který ale v letošní sezóně v průměru navštívilo solidních 12 637 diváků při kapacitě stadionu 18 000 míst. Na samotném sklonku kariéry pak mohli fanoušci Miami sledovat Gonzala Higuaína.

Rád bych ale opět zdůraznil, že týmy MLS v angažování starších hvězd nevidí pouze krátkodobé zvýšení zájmu o fotbal v týmu. Jde o snahu nalákat mladé lidi ke hraní tohoto nádherného a zábavného sportu, pro který navíc nepotřebujete drahou výstroj jako v hokeji či americkém fotbalu, ani minimálně 190 cm jako v basketbalu. Dlouhá léta byla MLS spojována především se šikovnými ofenzivními hráči a naopak až legendárně mizernými obranami, čemuž odpovídaly donedávna příchody hlavně ofenzivních hvězd. Symbolem počínajícího důrazu na zlepšení defenzivy je ale třeba Giorgio Chiellini, čerstvý mistr MLS s týmem Los Angeles FC.

Historie fotbalu v USA je pro evropského fanouška pozoruhodná. Tamní fotbalový svaz byl založen už v roce 1913, na celonárodní federální ligu však Američané museli čekat až do roku 1968, kdy byla vytvořena North American Soccer League (NASL). Už tehdy v ní hrál také kanadský tým Toronto Blizzard, na mezinárodní tradici koneckonců navazuje i současná MLS. Tehdy za nejlepší tým New York Comsos hrál například i legendární Pelé nebo třeba Franz Beckenbauer. NASL však postihlo na začátku 80. let několik souběžných problémů včetně celonárodní ekonomické recese, a tak byla v roce 1984 zrušena. Debaty o obnově federální fotbalové ligy začaly až v roce 1988 kvůli potenciálnímu pořádání MS ve fotbale 1994. Jednou z podmínek FIFA totiž bylo zavedení profesionální soutěže v celých Spojených státech. První sezóna Major League Soccer ale započala až roku 1996. Spojené státy americké zkrátka nejsou historicky zaslíbená země fotbalu. Jenže každý příběh může mít svůj zvrat, a ten svým způsobem nastal v MLS s příchodem Davida Beckhama do Los Angeles Galaxy, se kterým započala éra fotbalové show v USA po vzoru ostatních, etablovanějších lig.

Atraktivitě MLS kromě ofenzivní hry a celé show okolo nahrává také její vyrovnanost. Nejúspěšnějším týmem je právě Los Angeles Galaxy s 5 tituly, už 8 let ale na další titul marně čeká a naopak svůj první titul ukořistil jeho městský rival LAFC. Obhájit titul se naposledy povedlo týmu Houston Dynamo v roce 2007. To je tak dávno, že do těchto dob ještě Sparta sbírala ligové tituly jako na běžícím pásu. Za 26 let existence získalo titul dokonce 15 různých týmů! Atmosféra letošního finále mezi LAFC a Philadelphií Union navíc byla fantastická a nejen fanoušci pyrotechniky si jistě přišli na své. Na druhou stranu mnohý hráč by mohl ze svého dresu ždímat pivo. Představa o znuděných Američanech konzumujících během zápasů ve velkém popcorn a vydávajících povzbuzující pokřiky jen při znění tradičních varhánkových not je ale snad naštěstí už minulostí.





S ohledem na předchozí kapitolu možná někomu bude připadat zvláštní, že tradičně spíš nefotbalová země zažila svůj největší úspěch hned na prvním MS v roce 1930, kde získala bronzové medaile. Je ovšem spravedlivé dodat, že první světový šampionát ještě neměl ten správný lesk a navíc kvůli probíhající Velké hospodářské krizi odmítlo do Uruguaye odcestovat mnoho evropských špičkových týmů. Američanům tak stačilo ve skupině porazit Belgii a Paraguay 3:0, aby následně v semifinále dostali za vyučenou od Argentiny 1:6. Znechucení Jugoslávců kvůli tendenčnímu rozhodování v zápase s Uruguayí pak vedlo k tomu, že odmítli nastoupit k zápasu o 3. místo, a tak se Američané vlastně se ziskem medaile příliš nezapotili. O čtyři roky si zajeli Američané do Itálie prakticky jen na otočku, protože po prvním zápase s domácími a výprasku 1:7 pluli zase nakvašeně domů.

Mimo tyto prastaré fotbalové časy Američané na mistrovství světa nikdy zvlášť nezazářili. V poválečném období studené války postoupili na MS pouze jednou v roce 1950, kdy skončili hned ve skupině. Podařilo se jim zaznamenat ale pořádný úspěch, když porazili 1:0 Angličany, kteří se turnaje účastnili poprvé s až arogantním cílem přivézt vítězství "domů" do kolébky fotbalu. Domů je však hned ve skupinové fázi poslali soupeři. Příběh střelce vítězného gólu Joea Gaetjense, rodilého Haiťana, je ale rovněž zajímavý, jelikož nikdy nebyl americkým občanem, přesto mohl na mistrovství světa za USA hrát. Inu, byla to jiná doba.

Znalce fotbalové historie určitě nepřekvapí, že na další účast na mistrovství světa si národní tým USA počkal až do roku 1990. Američané, tehdy stále ještě bez profesionální soutěže, tehdy na MS očekávaně vyhořeli ve skupině. S Československem tehdy prohráli dokonce vysoko 1:5. Alespoň dílčí úspěch přišel konečně až v roce 1994 na domácím, a údajně jednom z nejkrásnějších, MS v historii. V konkurenci Švýcarska, Rumunska a Kolumbie dokázali Američané s odřenýma ušima ze třetího místa projít do osmifinále. Vlastní gól si tehdy proti USA vstřelil Andrés Escobar, což ho po návratu do Kolumbie mělo stát život. V osmifinále tým USA dlouho dokázal odrážet útoky pozdějších mistrů z Brazílie, ti se ale přece jen nakonec prosadili zásluhou Bebeta, na což Američané už neodpověděli.

Po nepovedeném MS 1998 ale už profesionálové z USA začali být pro soupeře tvrdším oříškem. V roce 2002 je zastavili až Němci ve čtvrtfinále, když předtím dokázali vyřadit například Portugalsko nebo Mexiko. Rok 2006 si snad všichni fanoušci českého fotbalu budou pamatovat, protože tehdy český tým porazil USA 3:0 zásluhou branek Kollera a Rosického. V letech 2010 a 2014 pak Američané dokázali v obou případech postoupit ze skupiny, aby nedokázali porazit svého soupeře v osmifinále. V roce 2010 to byla Ghana, o čtyři roky později Belgie, kterou dlouho deptal legendárním výkonem gólman Tim Howard. Ten tehdy 16 zákroky stanovil brankářský rekord mistrovství světa. Rok 2010 bude každopádně mementem zejména pro anglické fanoušky, jelikož tehdy ve vzájemném zápase svůj tým potopil jiný gólman - Robert Green, kvůli čemuž pak Angličané skončili ve skupině až za Američany, což jim do osmifinále přisoudilo jejich tehdejšího německého kata. O zpackané kvalifikaci v roce 2018 jsme mluvili už v úvodu. Uvidíme, zda se historie nebude opakovat a Američané opět své bývalé kolonizátory nerozesmutní.


Kvalifikační formát pro zónu CONCACAF byl pro tento cyklus změněn. Tradičně museli Američané projít první skupinovou fází, kde ovšem pro tým jejich kvalit prakticky ani nešlo vypadnout. Konkurence v severní a střední části Ameriky je totiž i přes určité zlepšování stále slabá. Do budoucna by snad mohl ke zvýšení konkurence přispět například jihoamerický (kulturně však jednoznačně karibský) Surinam, který čím dál více využívá služeb rodilých Nizozemců se surinamskými předky, zlepšení mnoha drobných ostrovních států z Antil se však předpokládat nedá (snad s výjimkou Curacaa, a to ze stejného důvodu jako u Surinamu).

Změna se týkala zvýšení počtu účastníků závěrečné skupiny a také přímého postupu do ní, který byl předem vyhrazen pro USA, Honduras, Mexiko, Kostariku a Jamajku. V nově osmičlenné skupině obsadili Američani třetí místo za Kanadou a Mexikem, mezikontinentální baráži se ale vyhnuli jen díky lepšímu skóre než jaké zaznamenala Kostarika. Překvapením byl zejména hladký postup Kanady z prvního místa. Zpět ale k týmu USA. Ten vytvořil z domácího prostředí nedobytnou tvrz, když zde porazil všechny soupeře s výjimkou Kanady, která v USA ale uhrála remízu. Na hřištích soupeřů dokázali Američané zvítězit pouze v Hondurasu, který ale celou kvalifikaci doslova zazdil a nezvítězil ani jednou. Poměrně slušné kvalifikační výsledky včetně skóre jsou tedy zastíněny zejména kvalitou soupeřů, která na poměry MS není zcela odpovídající. Kromě toho, herní systém USA nepůsobí nijak zvlášť kompaktně. Američané se mnohdy až příliš spoléhají na individuální talent. Nejlepším střelcem kvalifikace tak nepřekvapivě byl Christian Pulisic.

Ještě na začátku června ale zaznamenal Berhalterův tým v přípravných zápasech dobré výsledky proti Maroku (3:0) a Uruguayi (0:0), záříjové zápasy už ale tak slavné nebyly. Po porážce 0:2 od Japonska přišla bezgólová remíza se Saúdskou Arábií, která chaoticky hrající Američany jasně přehrávala. Gregg Berhalter tak dostal určitě spoustu podnětů k přemýšlení.




Gregg Berhalter není na poli mistrovství světa žádným nováčkem. Na MS si totiž zahrál už v roce 2002, kde patřil kvůli zranění Jeffa Agoose mezi důležité členy sestavy USA. Lavičku na mistrovství světa si ale osahal (nebo spíš ohmatal jinou částí těla) ještě dříve než se stal hlavním trenérem. V roce 2006 byl sice součástí kádru USA, nezasáhl však ani do jednoho zápasu. Osud (a hlavně americký svaz) tomu ale chtěl, že 49letý Berhalter bude hrát tentokrát na lavičce mnohem důležitější roli. Odpusťte mi ale trochu kritický tón. Týmy, které vedl, zpravidla vychází spíš z pevné defenzivy, zatímco organizace ofenzivní fáze pokulhává. Vzhledem k tomu, že v nominaci není ani jeden alespoň trochu spolehlivý distributor přesných dlouhých balonů, se obávám, že proti dobře organizovaným soupeřům bude sledování chaotického národního týmu USA pro své fanoušky utrpením. Třeba ale Berhalterův tým překvapí.

Berhalter sám hrával na pozici obránce a většinu kariéry odehrál v evropských mužstvech. Nejlepší léta zažil asi v německé Chotěbuzi, kde si zahrál Bundesligu. Do MLS se jako hráč vrátil až na samém sklonku kariéry do týmu LA Galaxy, kde se potkal také s výše zmíněným Davidem Beckhamem. Jako jeden z prvních Američanů se pak po konci hráčské kariéry v roce 2011 vydal do Evropy, konkrétně do švédského Hammarby. Na začínajícího trenéra zde neměl špatné výsledky, byla mu však vyčítána, světe div se, absence jasného herního stylu v ofenzivní fázi.

Po konci v Hammarby se tak vrátil zpět do USA, kde o jeho služby stál tým Columbus Crew. V něm vydržel celých 5 let a skončil jen kvůli zajímavější nabídce hlavního trenéra národního týmu, kde působí dodnes. S Columbusem v roce 2015 došel až do finále MLS, kde ale jeho tým podlehl Portlandu Timbers 1:2. S národním týmem už ale rovněž zaznamenal dva úspěchy. Tím menším bylo vítězství v Lize národů 2020. Menším proto, že k vítězství stačilo vyhrát skupinu s Kubou a Kanadou, což se povedlo jen díky lepšímu skóre před Kanadou, a následně zdolat Honduras a Mexiko. S Mexikem ve finále tahali Berhalterovi svěřenci za kratší konec, nakonec ale v prodloužení rozhodl z penalty Pulisic. Větším úspěchem pak bylo vítězství v Gold Cupu 2021. Na něm trenérovi musela udělat radost zejména precizní práce defenzivy, jelikož za celý turnaj inkasovali jen jeden gól od Martiniku z penalty, a to za rozhodnutého stavu. Gregg Berhalter tedy sice není rozený fotbalový génius, který by své soupeře vždy takticky přechytračil, jeho týmy ale hrají poctivou defenzivu doplněnou o individuální talent v ofenzivní fázi.




Kariéra "Kapitána Ameriky" se sice v Chelsea trochu zpomalila, stále jde ale v reprezentačním dresu o hlavního ofenzivního tahouna. Jeho rychlost, pohyb bez míče i technická kvalita z něj dělají pro soupeře velmi nebezpečného hráče. Zároveň z individuálního hlediska mu vyhovuje trochu chaotický systém ofenzivy, kterým Američané hrají. Spoléhají totiž zejména na individuální kvalitu svých tahounů než na sehrané týmové akce.

Jak už Pulisicovo příjmení napovídá, je po svém dědečkovi chorvatského původu. Sám je ale už rodákem z Pennsylvánie. Svou kariéru však paradoxně nezačal v USA, nýbrž v Anglii v týmu Brackley Town. Opravdový průlom v jeho kariéře ale nastal přestupem do Borussie Dortmund. O rok později, tehdy v 17 letech, zaznamenal své první góly v Bundeslize. Start do seniorského fotbalu měl tedy skutečně raketový. Zdobila ho především rychlost, přímočarost a skvělá technika driblinku. Celkově za Dortmund v 90 zápasech zaznamenal 13 gólů a 18 asistencí. Nebylo tedy divu, že jej v roce 2019 za 64 milionů eur koupila Chelsea.

V londýnském týmu však Pulisic zdaleka tolik nezáří. Jeho herní styl je jako dělaný pro hru na brejky, což zejména pod Thomasem Tuchelem Chelsea nehrála. Naopak v kombinačním stylu, kde také občas zaskakoval na pozici halfbeka, nemohla vyniknout jeho největší přednost - dynamika. Zejména pod Frankem Lampardem ale ukazoval, že je to stále velmi schopný ofenzivní hráč. Koneckonců počet gólů a asistencí v Chelsea se téměř neliší od jeho působení v Borussii Dortmund. Od hráče za 64 milionů eur ale fanoušci přece jen očekávali mnohem zářivější výkony.

Na reprezentaci své země se ale Pulisic určitě těší nejen proto, že je to jeden z největších cílů každého fotbalisty, ale i proto, že oproti menšímu klubovému vytížení bude mít na hřišti spoustu prostoru ukázat, proč jej kdysi novináři v USA překřtili na "Kapitána Ameriku". Tato přezdívka vznikla krátce poté, co Pulisic jako nejmladší hráč nastřílel v reprezentaci 10 gólů a zaznamenal 10 asistencí. Obecně se očekává, že v ohrožení může být v budoucnu i sdílený rekord dvou amerických fotbalových legend Landona Donovana a Clinta Dempseyho v počtu nastřílených gólů, který činí 57 tref. K tomu prozatím Pulisicovi chybí ještě 36 gólů, ve 24 letech má ale ještě dlouhá léta v reprezentaci před sebou.




Jelikož na prahu slávy je v týmu USA s trochou nadsázky každý druhý hráč, byla volba docela složitá. Za zmínku určitě stojí hráči jako Brenden Aaronson, Yunus Musah, Giovanni Reyna nebo Sergiño Dest. Zvolil jsem ale nakonec rodáka z kolumbijské Santa Marty, syna Davida Ferreiry, 39násobného reprezentanta Kolumbie. Sám Jesús své jméno nedostal nadarmo, protože se narodil přesně na Vánoce a až do 10 let v Kolumbii žil. Americké občanství získal teprve v roce 2019. Nyní je ale připraven celé USA ukázat, že jeho "akvizice" byla správným tahem. V reprezentačním dresu má zatím velmi slušnou bilanci 15 zápasů a 7 gólů.

Do generálky proti Saúdské Arábii naskočil útočník Dallasu ve druhém poločase místo Ricarda Pepiho a do té doby neexistující americkou ofenzivu výrazně pozvedl. V MLS ostatně letos zaznamenal 18 gólů a 6 asistencí ve 33 zápasech, a je možné, že právě on bude začínat v základní sestavě. Ještě v loňské sezóně Ferreira nastupoval na pozici ofenzivního záložníka a jeho bilance 8+8 rovněž budila respekt. Jenže Gregg Berhalter se svého oblíbeného rozestavení 4-3-3 těžko vzdá, ačkoliv by kreativní Ferreira mohl působit spíš jako nahrávač než jako hlavní střelec.

Není však všechno jen růžové. Ferreira si totiž fanoušky nenaklonil pálením šancí v zápasech proti Panamě a El Salvadoru. Rovněž proti Uruguayi hlavičkoval ve vyložené příležitosti pouze nad bránu. V play-off MLS pak vyšel v obou zápasech naprázdno, přičemž proti Minnesotě předvedl v zakončení šílený kiks, který mohl stát jeho tým postup (nakonec Dallas postoupil na penalty). Oba zápasy ale vyvolaly mezi fanoušky a novináři otázku, zda je Ferreira psychicky připraven na to, být na MS útočníkem číslo 1. Nevypadá to ale, že by Američané měli nějakou kvalitativně srovnatelnou zkušenější variantu, budou tedy muset Ferreirovi a ostatním mladíkům zkrátka věřit.




Největší slabinou Američanů bude jednoznačně absence zkušeného lídra ve středu pole, který by dokázal s klidem dirigovat hru. A největší silou? No, vlastně snad jen mladický zápal a soupeři ve skupině, kteří nemají takovou kvalitu, aby Američany jednoduše vymazali ze hry. Že to jde velmi snadno, ukázal v plné nahotě přípravný zápas s Japonskem. Pohybliví a technicky zdatní Japonci motali nezkušený střed zálohy a zkušené, zato však rychlost a větší mezinárodní zkušenosti postrádající stopery Zimmermana s Longem.

Obecně Gregg Berhalter preferuje rozestavení 4-3-3, kde většina ofenzivních akcí bude putovat přes křídla. Jelikož střední záložníci sice nejsou kreativní, ale jsou dynamičtí, budou doplňovat útočníky ve vápně. Zde ale nastává kámen úrazu. Na úrovni zóny CONCACAF je totiž jen minimum týmů schopno brejkové situace řešit skutečně rychle a efektivně. Zároveň také velká většina tamních týmů ani omylem nedosahuje evropského nebo jihoamerického kvalitativního standardu Proti Anglii tak bude muset hrát USA mnohem zodpovědněji. Proti Walesu a Íránu, kteří pravděpodobně na Američany vyrukují s mnohem defenzivnějším stylem, zase vynikne neschopnost USA prosadit se do organizované obrany. Jediným myslitelným zlomem mohou být individuální akce Pulisice, Weaha, Reyny, či případně jiného mladého talentu.

Pryč jsou doby, kdy v bráně USA zářila velká jména jako Kasey Keller, Brad Friedel nebo Tim Howard. U tradice gólmanů působících v Anglii ale Američané zůstávají. Jedničkou na turnaji by měl být náhradník Arsenalu Matt Turner, který si angažmá ve slavném klubu vydobyl dobrými výkony v MLS a v dresu Arsenalu už si vyzkoušel alespoň Evropskou ligu. Šokem v nominaci byla absence jména Zacka Steffena, donedávna americké jedničky, kterého ale po zranění a dobré formě Turnera trenér Berhalter zkrátka odepsal. Jako náhradní gólmani tak pojedou na šampionát Ethan Horvath z Lutonu a veterán Sean Johnson z New Yorku City. Na druhou stranu, trenér této trojici zkrátka věří a Steffenovi bohužel nezbude nic jiného než se se situací smířit.

Složení obrany vyvolává mezi americkými novináři otázky a z pohledu evropského fanouška je pravděpodobná sestava USA tak trochu šokující. Kvůli zranění na MS nepojedou Chris Richards z Crystal Palace a Miles Robinson z Atlanty. Do nominace se pak nedostal talentovaný Mark McKenzie. Zejména s Richardsem se ale počítalo možná i do základní sestavy, takže tato absence fanouška USA zamrzí. Stoperem číslo jedna tak bude každopádně muž jménem Walker Zimmerman. Bylo by krásné, kdyby jeho schopnosti byly kombinací Walkera Texase Rangera a Járy Cimrmana, nicméně jde spíš o průměrného silového stopera bez zkušeností s nejlepšími ligami na světě. Zároveň je ale díky své výšce pro soupeře nebezpečím při standardních situacích. Pozice druhého stopera zůstává otevřená. Nejblíže základní sestavě je asi Aaron Long, který ovšem v zápase proti Japonsku vůbec nepřesvědčil, že má na vyšší úroveň než odrážet útoky Grenady nebo Panamy. Šance tak svítá rozhodně i Timu Reamovi, který by mohl pomoct Američanům s rozehrávkou zezadu, jeho defenzivní statistiky už ale tak zářné nejsou. Do základní sestavy se zřejmě nepodívá ani Cameron Carter-Vickers z Celticu, který prozatím trenéra nejspíš nepřesvědčil.

Jistotou v základní sestavě a jedním z nejlepších hráčů by měl být levý bek Antonee Robinson. Sám Berhalter považuje krajní beky za největší sílu týmu, což mu rozporovat sice nebudu, zároveň ale musím zmínit, že by se měl víc zaměřit na střed hřiště, protože krajní beci vážně velké zápasy týmům nevyhrávají. Nicméně... Robinson se občas vytahuje tak vysoko, aby s sebou stáhl jednoho z obránců až za ofsajdovou linii. Následně má přijít dlouhý pas za obranu na nabíhající útočníky. Problémem je, že tento postup fungoval například proti Maroku, které i přes svou nespornou ofenzivní kvalitu vážně nedosahuje defenzivní preciznosti Walesu a Íránu. Dokážu si představit, že nebude-li fungovat podobné osvědčené schéma rychlého přechodu do útoku, Berhalterův tým bude na hřišti působit zcela bezradně. Na pravém kraji obrany bude mít podobné velmi ofenzivní úkoly Sergiño Dest, které sice bude plnit znamenitě, mnohem víc ale mohou Američany potrápit jeho defenzivní schopnosti. Bohužel pro USA se zranil levý bek Sam Vines, který mohl poskytnou kádru trochu větší hloubku. Náhradními krajními beky tak budou mnohem méně kvalitní Joe Scally a Shaq Moore. Na kraji obrany může teoreticky nastoupit i nejzkušenější hráč kádru DeAndre Yedlin, přes Desta se ale podle mého názoru neprosadí.

Jak už bylo zmíněno, hlavní devízou středu zálohy je dynamika. Rozhodně půjde o nejmladší středovou řadu na celém turnaji. Nejdefenzivnější pozici zaujme jistě Tyler Adams z Leedsu, alternativní kapitán v případě vypadnutí Pulisice. Alternativou by mohl být čerstvý vítěz MLS Kellyn Acosta. Mezi zajímavé mladíky, které se vyplatí sledovat, se řadí také Yunus Musah z Valencie, který je rychlý a technicky zdatný, ani on však není žádný distributor přesných dlouhých pasů. Tím posledním do řady bude hráč Juventusu, dříč Weston McKennie. Rozhodně bude ale zajímavé sledovat McKennieho dlouhé auty, které mohou být pro soupeře hrozbou. Hlavním problémem USA ale je, že všichni zmínění hráči nejsou nijak zvlášť typologicky odlišní. Zároveň jde o mladé hráče, kteří postrádají potřebné zkušenosti. V klubu příliš často nenastupující Luca de la Torre je typologicky nejpodobnějším hráčem asi Musahovi. Jde o rychlého hráče se smyslem pro rychlou kombinaci, ale absence zápasového vytížení jej bude stát místo v základní sestavě. Posledním záložníkem v nominaci je Cristian Roldan ze Seattlu, kterého by ale američtí odborníci v nominaci raději ani neviděli na úkor Malika Tillmana.

V ofenzivním trojzubci začne najisto na levém křídle Christian Pulisic, který si bude pravděpodobně často navádět míč do středu hřiště na svou silnější pravou nohu. Právě od něj se dá očekávat největší ofenzivní přínos a snad i kreativní náznaky a asistence spoluhráčům. Na druhé straně hřiště bude působit pravděpodobně Timothy Weah, syn slavného liberijského fotbalisty a držitele Zlatého míče George Weaha. Nelze nezmínit paradox, že Weah senior je v současnosti prezidentem této africké země, zatímco jeho syn na MS reprezentuje jiný stát. Sám Timothy je ale rodákem z New Yorku. Alternativou na levé křídlo bude Jordan Morris, který na turnaj jede překvapivě místo Paula Arrioly. Ovšem pokud bude Pulisic zdravý, pravděpodobně se moc často na hřiště nedostane. To Giovanni Reyna nabízí větší ofenzivní kvalitu. Bohužel se ale nehodí do Berhalterova systému bez ofenzivního záložníka. Nastupovat tak bude zejména jako oživení ofenzivy, kdy se z křídelního prostoru bude stahovat více do středu hřiště, a otevírat tak prostor ofenzivnímu Robinsonovi (a taky soupeřům do brejků). Náhradníky na pozici pravého křídla budou bravurní technik Brenden Aaronson a ofenzivní univerzál Josh Sargent. Sargentova chvíle ale může přijít stejně dobře i na hrotu útoku.

A dostáváme se na konec. Ano, na konec, protože tady bude pravděpodobně většina akcí končit, tj. u hrotového útočníka. Jesús Ferreira je sice jistě talentovaným borcem, pod tlakem ale zatím neukázal prakticky nic, navíc pro klasického hroťáka mu schází potřebné fyzické parametry. Útočníkem s momentálně asi nejlepší formou je další překvapení Berhalterovy nominace Haji Wright. Forvard Antalyasporu dal v posledních 4 zápasech turecké ligy 4 góly, v reprezentaci zatím ale odehrál jen 3 zápasy a o nějaké sehranosti nebo automatismech se spoluhráči tak nemůže být řeč. Přímočarou variantou na hrot, která se vyvaruje zbytečných kudrlinek, pak bude zmíněný Sargent. Mrzet tak fanoušky může zejména absence velkého talentu Ricarda Pepiho, který se Berhalterovi nehodil do plánů.