Představení účastníků MS 2022 - Uruguay

Na letošním mistrovství světa se představí několik týmů, které lze bez přehánění označit za černé koně turnaje. Mluví se například o Dánsku, Srbsku, Chorvatsku, ale zapomínat se nesmí také na třetí nejméně lidnatou zemi (po Kataru a Walesu), která se na turnaji představí - Uruguay.

Ta byla nalosována do skupiny k Portugalsku, Ghaně a Jižní Koreji. Na první pohled působí skupina velmi nebezpečným dojmem, zároveň ale půjde pro výborně organizovanou Uruguay o dobrý test před vyřazovacími boji. A co víc, vůbec bych se nedivil, kdyby skupinu před Portugalskem i vyhrála. Od roku 2010 jsme byli zvyklí, že tým většinou spoléhal na spíše zataženou zálohu a skvělou dvojici Suárez - Cavani (dříve i Forlán) na hrotu. Střed zálohy i přes velkou sílu nejspíš opět nebude riskovat žádnou hru nahoru-dolů, oproti vysloveně defenzivním borcům jako Diego Pérez, Egídio Arévalo Ríos nebo Walter Gargano má najednou Diego Alonso k dispozici skutečně špičkové hráče. Zároveň by ale tato Uruguay měla bavit víc než Tabárezův tým z roku 2018.

Už je to tak, četli jste správně. Po třech turnajích, kdy Uruguay vedl "El Maestro" Óscar Tabárez, letos po dlouhé době zasedne na lavičce Uruguaye jiný trenér. Podobné pocity budou sdílet Němci, kde byl reprezentační fotbal stejně dlouho spojen se jménem Joachima Löwa. Kvality Hansiho Flicka ale zná celý svět. Uruguayský stratég o svých schopnostech bude muset teprve přesvědčit.

A co vlastně role Suáreze a Cavaniho? Začnu druhým jmenovaným, kterého před turnajem trápí zraněný kotník, takže minimálně pro začátek turnaje jej bude trenér šetřit. Zranění si mimochodem na turnaj přivezl i Ronald Araújo, o kterém je už teď jasné, že ve skupinové fázi nenastoupí. Bude tedy muset doufat, že jeho spoluhráči první krok k úspěchu zvládnou. Ale zpět k Suárezovi, ten se, jak známo, po dlouhých letech strávených v Evropě vrátil domů do Nacionalu Montevideo, se kterým získal domácí titul. I přes ústup ze slávy se ale velmi pravděpodobně bude v základní sestavě doplňovat s novou hvězdou Darwinem Núñezem. A na závěr si neodpustím lacinou průpovídku, že tenhle útok bude kousat!


Uruguayská liga je bez urážky liga dvou týmů. Za posledních 122 let totiž vyhrál 51x titul Peñarol a 49x Nacional. Jedinými dvěma týmy, které za posledních 20 let byly schopny tuto diarchii narušit, byly jiné dva týmy z Montevidea - Danubio a Defensor Sporting. Mimo Montevideo pak nikdy ve více než stoleté historii uruguayského fotbalu žádný tým nedokázal získat titul! Je to dáno především tím, že ze zhruba 3,5 milionu obyvatel Uruguaye jich více než polovina žije právě v Montevideu a přilehlých předměstích.

Jako příležitostný sledující jihoamerických lig můžu s klidem říct, že uruguayská Primera División patří mezi divácky nejpříjemnější soutěže na kontinentu. Oproti ligám ze severozápadu Jižní Ameriky se v Uruguayi hraje v mnohem větším tempu a hráči přesto prokazují vysokou kvalitu. Týmy nespoléhají pouze na jednu geniální akci či přihrávku nebo střely z dálky, naopak se hráči v Uruguayi neustále snaží nabízet pro přihrávku. Na rozdíl od mnohých světových lig se člověk u uruguayské kopané poměrně dobře pobaví i u zápasů slabších týmů, a to zejména kvůli důrazu na výchovu mladých talentů.

Pro pochopení, proč je v dnešní době Uruguay stále na špici, je ale třeba tuto pasáž částečně propojit s historií. Asi víte, že Uruguayci jsou dvojnásobní mistři světa (a pokud ne, brzy se o tom dozvíte víc) a mnohonásobní šampioni Jižní Ameriky. Dlouhá léta bez úspěchů na světové scéně a uvadající sláva na kontinentální scéně ale vedla Uruguay k angažování fotbalového génia a bývalého učitele Óscara Tabáreze. Ten nastavil v Uruguayi celonárodní program výchovy mládeže "Proceso de Institucionalización de Selecciones y la Formación de sus Futbolistas", zkracovaný běžně jako Proceso. V programu šlo jednoduše o koncepční práci s mládežnickými výběry Uruguaye, které začaly všechny hrát ve formaci 4-3-3 s podobnými taktickými návyky, čímž seniorská reprezentace získala podstatnou výhodu v sehranosti, jelikož každý hráč byl předem připraven na svou úlohu v týmu. Kromě taktické připravenosti byl důraz kladen také na individuální dovednosti a zejména na studium! Tento možná trochu riskantní krok ryzího pedagoga Tabáreze dnes nese své ovoce. Uruguay pod jeho vedením pokaždé postoupila na MS a konečně po 16 letech vyhráli v roce 2011 i Copu América. V kategorii do 20 let navíc od nástupu Tabáreze Uruguay nikdy na kontinentálním šampionátu neskončila hůř než třetí! Koncepční práce se koneckonců projevuje dodnes, naprostá většina hráčů s nejvíce starty za reprezentaci je produktem Procesa a Uruguay neustále produkuje další a další talenty, které se prosazují ve světě.





Uruguay je i přes svou velikost tradičním a velmi úspěšným účastníkem mistrovství světa. Že je Uruguay dvojnásobným mistrem světa už víte, ale doneslo se k vám, proč se vlastně první mistrovství světa konalo právě v malé jihoamerické zemi? Dvacátá léta 20. století se nesla v duchu velkých změn. Profesionální fotbal se tehdy hrál pouze ve Velké Británii, zbytek světa hrál fotbal převážně na amatérské úrovni. V roce 1924 se poprvé zúčastnila fotbalového turnaje na Olympijských hrách právě Uruguay, která turnaj zcela ovládla. Po vítězstvích 7:0 nad Jugoslávií, 3:0 nad USA, 5:1 nad Francií, 2:1 nad Nizozemskem a nakonec ve finále 3:0 nad Švýcarskem slavili Uruguayci titul světových šampionů, jelikož OH tehdy platily za jediný celosvětový fotbalový turnaj. O čtyři roky později se Uruguay opět probojovala do finále OH, tentokrát proti Argentině, kde v opakovaném zápase vyhrála 2:1 a získala své druhé zlaté medaile ze dvou účastí.

FIFA v roce 1924 uznala profesionalismus, což v coubertinovské době nenávisti vůči sportovcům-profesionálům málem zapříčinilo absenci fotbalu na Olympiádě. I proto vzniklo první mistrovství světa pod hlavičkou FIFA - aby byl turnaj zpřístupněn všem fotbalistům bez rozdílu, profesionálům i amatérům. Vzhledem k dvěma triumfům na tehdy největším mezinárodním fotbalovém turnaji a také díky oslavám 100 let uruguayské ústavy byla za pořadatele historicky prvního MS vybrána právě Uruguay.

Pro potřeby domácího šampionátu byl postaven zbrusu nový stadion Estadio Centenario (pojmenovaný podle výročí ústavy). Úsměvnou perličkou může být, že nový stadion byl otevřen až 5 dní po zahájení turnaje. Holt nejen u nás se stavby nestaví včas. Turnajem každopádně projela Uruguay jako nůž máslem a po vítězném finále 4:2 s Argentinou se Uruguay stala jediným týmem v historii, která dokázala obhájit titul světových šampionů třikrát po sobě! Hrdinou týmu byl zejména kapitán týmu a vynikající stoper José Nasazzi. Světovou zajímavostí a pro většinu světa i raritou pak byl hráč černé pleti v sestavě Uruguaye José Leandro Andrade. Tehdy ještě nebývalo zvykem, že by hráči tmavé pleti byli součástí týmů. Nezapomínejme, že jsme ještě v dobách skutečného a nefalšovaného rasismu v mnoha zemích.

Po historicky zatím nepřekonaném úspěchu se ale dvakrát Uruguay do turnaje vůbec nepřihlásila. Poprvé jako protest proti tomu, že mnohé evropské země odmítly v roce 1930 odcestovat do Uruguaye, v roce 1938 zase na protest proti pořádání MS v Evropě podruhé za sebou. Kdo ví, jak by se Uruguay na turnaji prezentovala, protože tým měla stále výborný, o čemž svědčí vítězství na Copě América v roce 1935. Husarský kousek se ale Uruguaycům povedl na poválečném mistrovství světa v roce 1950, které se odehrálo v Brazílii. Pasáž o slavném Maracanazu jste si mohli přečíst už v profilu Brazílie, nicméně za zmínku rozhodně stojí, že triumf Uruguaye i v roce 1950 znamenal, že Uruguay do té doby dokázala zvítězit na všech světových šampionátech (i olympijských), ve kterých se představila!

V roce 1954 ještě dokázala Uruguay obsadit alespoň ucházející 4. místo, už to byl ale pouze dozvuk světové slávy. Na následující MS v roce 1958 se Uruguay ani nekvalifikovala a v roce 1962 zase pro změnu skončila už ve skupině. Krátké vzepjetí přišlo mezi lety 1966 a 1970, kdy obsadila celkové 7. a 4. místo, na medaile už ale zkrátka Uruguay nikdy znovu nedosáhla. Zatím nejblíže jim byla v roce 2010, kdy tým okolo vycházejících hvězd Suáreze s Cavanim a fantastickým veteránem Forlánem v čele ztroskotal až na Nizozemsku v semifinále a následně nedokázal v zápase o 3. místo porazit Německo. To už se tehdy každopádně začaly projevovat úspěchy Tabárezova "Procesa".

V roce 2014 sice Uruguay dokázala postoupit ze skupiny i přes překvapivou prohru s Kostarikou, když porazila Itálii i Anglii, následně ale v osmifinále ztroskotala na kometě mistrovství z Kolumbie. Před čtyřmi lety zase už Uruguayci svým opatrným stylem fanoušky příliš nebavili, zpestřením byl snad jen nezdolný veterán Tabárez na lavičce, který i přes Guillain-Barrého syndrom a s ním spojené obtíže s pohybem za pomoci francouzských holí burcoval své svěřence. Zejména díky famózní defenzivě prošla Uruguay do čtvrtfinále, kde ale nedokázala předčit pozdější šampiony z Francie. Každopádně pryč jsou doby neúspěchů a konců ve skupině. S Uruguayí musí svět opět počítat.


Hráčům v bleděmodrých dresech se dlouhou dobu vůbec nedařilo dostat se do pohody. V podstatě se s přihlédnutím k ostatním výsledkům dá říct, že Uruguayce na MS dostaly dva góly za pět minut dvanáct. Ten první přišel hned v prvním kole na domácím hřišti proti Chile. Vstřelil jej Maxi Gómez ve třetí minutě nastaveného času. Tím druhým byl gól Gastóna Pereira v 92. minutě proti Ekvádoru, díky kterému zvítězila Uruguay 1:0. Na druhou stranu nemá cenu přemýšlet, co by kdyby.

Mizerné výsledky, nezáživná hra a pouhých 16 nasbíraných bodů vedly uruguayský svaz k nutnosti ukončit pracovní poměr s trenérem Tabárezem. Tomu ve finále zlomily vaz zejména prohry doma s Argentinou a venku v Bolívii, čímž si Uruguay notně zkomplikovala postup. Angažmá Diega Alonsa se ale opravdu vyplatilo. Skvělý finiš v podobě čtyř výher nad Paraguayí a Chile venku a Venezuelou a Peru v domácím prostředí zajistil Uruguayi postup na MS. Zároveň se pod Alonsem výrazně zlepšila předváděná hra. Zatímco pod Tabárezem měla Uruguay velmi nelichotivé skóre 14:21 po 14 zápasech s bilancí 4-4-6, Alonso do týmu vnesl nový impuls a tým zakončil kvalifikaci se skórem 8:1 ve 4 zápasech.

Nejlepším kvalifikačním střelcem Uruguaye se stal Luis Suárez s 8 góly. Stejný počet gólů zaznamenal také Brazilec Neymar. Na závěr samotného cyklu představování týmů z Jižní Ameriky si ale dovolím zmínit, kdo že se vlastně stal tím úplně nejlepším střelcem kvalifikace CONMEBOL. Asi vás totiž překvapí, že jím byl s 10 góly bolívijský veterán Marcelo Moreno Martins, toho času hrající za druholigové brazilské Cruzeiro. Právě Uruguayi nastřílel nestárnoucí kanonýr 3 góly.




Zatímco například Ekvádor tradičně hledá své trenéry v zahraničních vodách, Uruguay je pravým opakem. Jediným cizincem v historii, který trénoval Uruguay, byl bývalý mistr světa a vynikající obránce Daniel Passarella. Ten navíc vydržel na lavičce Uruguaye jen necelé dva roky. Většina fanoušků si ale Uruguay spojí s už zmíněnou osobou geniálního stratéga a tvůrce veleúspěšného programu výchovy mladých talentů v zemi Óscara Tabáreze. Většinou Uruguaye milovaný nestor světového fotbalu ale v loňském roce ve svých 74 letech definitivně ukončil trenérskou kariéru.

Jeho nástupcem je 47letý rodák z Montevidea Diego Alonso, bývalý skvělý útočník a 7násobný reprezentant Uruguaye. Vždy dobře oblečený elegán byl pro mnohé překvapivou volbou, jelikož jde o jeho první angažmá u reprezentačního týmu. Údajně také první nabídka měla směřovat Argentinci Marcelu Gallardovi, který ale nabídku odmítl (před několika dny mimochodem po 8 letech skončil v River Plate).

Alonso prozatím trénoval jen na klubové úrovni a mimo Evropu. Největší úspěchy zaznamenal v Mexiku, kde dokázal vyhrát v roce 2016 ligu s Pachucou a v letech 2017 a 2019 i CONCACAF Ligu mistrů. Zároveň ale jeho poslední angažmá v Interu Miami skončilo neslavně. U týmu vydržel jen rok a týden a s týmem získal jen velmi slabých 29 % možných bodů (bilance 7-3-14)! Zatím to však vypadá, že uruguayský svaz moc dobře věděl, co dělá.

Typickým rozestavením, ve kterém výběry Uruguaye nastupují už od mládeže, je 4-3-3. V posledním roce svého působení Tabárez ale ne a ne najít pro svůj tým vhodný systém. To Diego Alonso po svém nástupu začal praktikovat možná trochu překvapivě formaci 4-4-2, kde se o kreativitu starají kromě Federica Valverdeho také krajní hráči Nicolás De La Cruz a Giorgian De Arrascaeta. V přípravě zkoušel Alonso i jiné varianty (zejména 4-3-3), v generálce s Kanadou se ale opět vrátil k osvědčenému 4-4-2. Neočekávejte od Uruguaye nějaký obzvláště líbivý fotbal, na prvním místě je zejména pevná defenziva. Od doby, co Alonso přišel k týmu, Uruguay v 9 zápasech inkasovala pouze dvakrát! Jsou to ale právě defenzivy, které vyhrávají velké turnaje.




V uruguayském tým je těžké určit jednoho tahouna, protože důraz je kladen zejména na týmové pojetí. Samozřejmě bych zde mohl psát o Luisi Suárezovi, který pořád na hrotu útoku poskytuje pořádný komfort svým spoluhráčům, Darwinu Núñezovi, který konečně v Liverpoolu chytil pořádnou formu, nebo třeba Josém Giménezovi, nepostradatelném pilíři pevné defenzivy. Ve velké formě je také ale stále teprve 24letý záložník Realu Madrid Federico Valverde.

Střed zálohy Uruguaye doznal za poslední roky velkých změn. Spoléhání na dvě klasické "šestky" je to tam. Nyní dvoučlenný střed naopak postrádá klasického muže na černou práci. Federico Valverde ještě pod Óscarem Tabárezem párkrát nastoupil také na levém kraji zálohy díky své rychlosti a výborné technice. Valverde by neměl v týmu plnit roli klasického tvůrce hry, ačkoliv s rozehrávkou vypomáhá. Uruguayský styl ale klasického staženého tvůrce hry nepotřebuje, spíš půjde o box-to-box záložníka s pořádnou porcí útočné podpory. Těšit se můžeme zejména na jeho krásné bomby z dálky, se kterými v reprezentačním dresu rozhodně nešetří. Určitě půjde o jednoho z mnoha adeptů na možný nejkrásnější gól turnaje (to se ale samozřejmě předem odhadovat nedá).

Valverde má v Realu skvělou fazónu, ve 14 zápasech LaLigy vstřelil 6 gólů a přidal dvě asistence. V Lize mistrů navíc v 5 utkáních zaznamenal bilanci 2+2. Do Kataru tak poputuje ve velmi dobré fazóně. S Rodrigem Bentancurem mají ve dvojici už něco odkopáno, takže i kvůli tomuto důvodu je třeba s Uruguayci počítat jako s možným překvapením turnaje.




Uruguayský mladík zatím svůj potenciál rozhodně nenaplnil, faktem ale je, že Diego Alonso mu zkrátka věří. Pellistri, který patří Manchesteru United, ve kterém nicméně pouze vysedává na lavičce, trenéra zaujal zejména svou defenzivní prací. Málokdy totiž vidíte takto mladého křídelníka, který by byl zároveň nesmírně poctivý směrem dozadu. Pro hru Uruguaye založenou zejména do kvalitní organizaci je tak důležitým hráčem. Stejně by ale měl být podstatně efektivnější...

Stále teprve 20leté křídlo ale nikdy nesbíralo góly ani asistence ve větším množství. Na přestup do Manchesteru United (mimochodem za těžko uvěřitelných 8 a půl milionu!) mu stačil v 18 letech pouhopouhý jeden gól a 3 asistence ve 27 zápasech uruguayské ligy. Na druhou stranu nechci, aby profil uruguayského mladíka vyzněl vyloženě kriticky. Pellistriho předností je jednoznačně skvělá akcelerace, driblink a technika práce s míčem. Zároveň ještě jednou musím vyzvednout jeho taktickou vyspělost. Pellistri ví, kam se v defenzivě postavit a nevypustí jediný souboj. Soupeři se před jeho ochotou napadat rozehrávku budou muset mít na pozoru.

I přes prakticky nulovou zápasovou praxi v klubu, do jisté míry zapříčiněnou i zraněním kotníku, jej Diego Alonso využil v 6 z 8 zápasů (z toho jednou byl Pellistri zraněný), které odkoučoval. Ač jsem si stěžoval na efektivitu mladého hráče, v reprezentaci zaznamenal už 3 asistence. Dvakrát přihrával na gól proti Venezuele, jednou v přátelském zápase proti Mexiku. Facundo Pellistri tedy rozhodně má potenciál být velkým hráčem, potřebuje ale ještě vyspět a zpřesnit svou finální fázi.




I přes značnou sílu kádru Uruguay v kvalifikačních zápasech nepotřebovala po většinu času držet balón. Základem úspěchu je pro ni skvělá organizace bez míče, kdy vyplňuje prostory na hřišti tak, že je velmi těžké se proti ní prosadit do šancí. Po zisku míče Uruguayci neztrácí mnoho času se zdlouhavou kombinací a rychle vyrážejí do útoku.

Pod trenérem Alonsem sestava vykrystalizovala do klasického 4-4-2 nebo 4-2-2-2, chcete-li. Při rozehrávce od vlastní brány se vždy jeden ze středních záložníků stahuje mezi stopery, zatímco druhý středopolař společně s křídly vytvoří jakýsi diamant, po jehož ose může rozehrávka putovat dále. Při rozehrávce tak formace často přechází v systém 3-5-2. Každopádně jak už bylo zmíněno, Uruguay preferuje spíš hru z obrany než s dlouhým držením míče a obehráváním soupeřova bloku. Zejména proti méně takticky vyspělé Ghaně by uruguayský styl měl být teoreticky smrtící, zároveň ale Ghana může využít spíš pomalejší uruguayské sestavy. Někdy jsou ovšem veškeré předpoklady hozeny do koše po pár minutách zápasu...

Možná to mnohé při pohledu na nominaci brankářů a počet startů v reprezentaci zaskočí, ale Fernando Muslera už by neměl být letos uruguayskou jedničkou. Poměrně nedávné dlouhé zranění se na něm hodně podepsalo, věk taky zkrátka nezastavíte, a tak Muslera v kvalifikačních zápasech působil jako jednoznačná slabina týmu. Spoleh na něj nebyl prakticky v ničem. Dlouholetá dvojka Martín Campaña také rozhodně nepřesvědčil a jeho slabá forma v saúdskoarabské lize nakonec znamenala, že se ani do Kataru nepodívá. Jedničkou tak bude gólman Nacionalu Montevideo Sergio Rochet, spíš jen lehce nadprůměrný gólman, který ale v bráně alespoň nedělá triviální chyby. Kromě zmíněného Muslery se na turnaj podívá ještě další veterán Sebastián Sosa z argentinského Independiente.

Na pozici stopera má trenér Alonso opravdu z čeho vybírat. Je jasné, že minimálně do skupinové fáze nezasáhne Ronald Araújo kvůli zranění, nicméně přednost by i tak pravděpodobně dostala perfektně sehraná dvojice Diego Godín, José Giménez. Godín má sice už svůj věk, úbytek rychlosti ale vynahrazuje obrovskými zkušenostmi. Giménez rovněž není žádný velký sprinter, zároveň ale patří mezi nejlepší obránce na světě, škoda jen těch jeho neustálých zranění... V případě, že by opět Giméneze skolila nějaká indispozice, mohl by už nastat přece jen trochu problém. Sebastián Coates je sice velmi statným a zkušeným obráncem, Godínův ne úplně rychlý běh by ale těžko vykompenzoval. Zastavme se ještě na chvíli u defenzivního univerzála Martína Cácerese. Ten je schopný nastupovat jak na pozici stopera, tak i pravého obránce. Je to až neuvěřitelné, že tento vysloveně nenápadný borec, který po velkou část kariéry byl využíván (sice zpravidla kvalitními) týmy hlavně k lepení sestavy na všemožných defenzivních pozicích, nastřádal v reprezentaci neskutečných 115 zápasů. Tím pádem počet startů za reprezentaci více než dvojnásobně překračuje počet odehraných zápasů za jakýkoli jiný tým, ve kterém hrál. Toliko k ocenění tohoto velmi sympatického pracanta.

Kraje obrany už dlouhou dobu (asi od konce Maxiho Pereiry) mezi silné stránky Uruguaye nepatří. Matías Viña je doslova v antiformě, tudíž by se měl na levém beku představit Mathías Olivera, který bude určitě podporovat výrazně ofenzivu. S pravým krajem obrany je to ale složitější. Guillermo Varela není sice špatným obráncem, zároveň ale není ani obráncem elitním. Navíc mu jednoznačně schází zkušenosti, na mezinárodní scéně zatím odehrál pouhých 9 zápasů. Bude mít minimálně 3 zápasy na to, aby Alonsa přesvědčil o tom, že do základní sestavy patří. V opačném případě jej nahradí snad už uzdravený Ronald Araújo. Ano, čtete správně, jinak ortodoxní stoper je pro Diega Alonsa první variantou na post pravého obránce, kde pod ním v kvalifikaci odehrál všechny 4 zápasy. Jelikož bylo nutné kvůli zranění zkušeného Damiána Suáreze povolat úplného nováčka z Nacionalu Josého Luise Rodrígueze, nakonec bychom se ani nemohli divit, kdyby nakonec Alonso všechny překvapil nasazením oblíbeného Martína Cácerese. Při rozehrávce by tak mohl Cáceres volně přecházet do postu pravého krajního obránce v 3členné obraně.

Co Uruguay postrádá na krajích obrany, to si vynahrazuje ve středu hřiště. Federico Valverde, Rodrigo Bentancur, Lucas Torreira, Matías Vecino a mladý Manuel Ugarte tvoří opravdu silnou základnu k výběru ideálního středu pole. S ohledem na dobré výsledky nemá Diego Alonso jediný důvod k tomu, aby do základní sestavy nepostavil Federica Valverdeho a Rodriga Bentancura. Roli v týmu obou záložníků už jsme probírali výše. Zmínit ale musím ještě klid na míči, s jakým Bentancur v sezóně hraje. Ještě zhruba dva roky zpátky v Uruguayi určitě přemýšleli, jestli Bentancur zvládne naplnit potenciál, který v něm dřímá. Vypadá to, že ano. Nevýhodou ve skladbě záložníků ale rozhodně je, že zbylí tři středopolaři jsou mnohem defenzivnější než startující dvojice. Nahradit by se ale dali hráči, se kterými se primárně počítá na levý kraj zálohy.

Řeč je o Giorgianu De Arrascaetovi a Nicolási De La Cruzovi. Ti budou mít za úkol stahovat se víc do středu pole a tvořit z něj šance pro útočníky. Pro oba sice na klubové úrovni není post levého záložníka úplně přirozeným pracovním místem, v reprezentaci jsou na něj ale zvyklí. Právě De Arrascaetovi mohou do značné míry Uruguayci děkovat za postup, protože byl jedním z mála hráčů pod koučem Tabárezem, který si držel konstantní formu a střílel důležité branky. Čerstvý vítěz Copy Libertadores s Flamengem sice letos část sezóny promarodil, pro MS by ale měl být připraven. Na pravém kraji zálohy by měl působit už zmíněný mladík Facundo Pellistri. Záda mu bude krýt trochu překvapivé jméno v nominaci Agustín Canobbio. Na pravé křídlo se ale teoreticky může přesunou i De Arrascaeta. Nejspíš hlavně unavenější obrany by mohl trápit z levého křídla i Facundo Torres, jeden z nejžádanějších hráčů MLS.

Ofenzivní hvězdy sice už zestárly, pořád mají ale pro svůj tým nezanedbatelný přínos. Luis Suárez v uruguayské lize rozhodně nezahálel a na turnaj je připraven v dobré formě. K sobě bude mít ale nového parťáka. Edinsona Cavaniho trápila zranění, navíc výkonnostní propad oproti minulému MS už je přece jen znát. Po počáteční slabší formě v Liverpoolu ale konečně anglickým fanouškům začíná Darwin Núñez ukazovat, co v něm je. Uruguayští útočníci jsou tradičně zvyklí působit ve dvojici a mnohdy jim stačí právě jen jejich kolega, aby soupeřovu obranu zcela vyšachovali. Jako čtvrtý útočník na turnaj jede Maxi Gómez, nejspíš nejen pro mě symbol nenaplněných ambicí. Při zdravotních problémech Cavaniho je ale pravděpodobné, že se na hřiště i on podívá. Uruguay sice nelze považovat za jednoho z favoritů na titul, svým způsobem hry ale budou rozhodně nepříjemným soupeřem pro každý tým na turnaji.