Představení účastníků MS 2022 - Tunisko

Tunisané pojedou do Kataru s jednou unikátní statistikou v zádech: toto bude už jejich šestý Mundial, zatím ale stále čekají na premiérový postup do play-off. Pouze Skotsko, které letos absentuje, zaznamenalo více výbuchů v základní skupině (8) než právě Orlové z Kartága. Cíl je tedy naprosto jasný.

Severoafrický tým v dosavadních patnácti účastech na největším sportovním turnaji planety vybojoval dvě výhry a čtyři remízy, což jej řadí na stejnou bodovou úroveň jako Írán (se kterým se o výše zmíněnou statistiku dělí). Jenže zatímco Team Melli může spoléhat na relativně příznivý los, kde jeho konkurencí budou sice talentovaní, ale rozháraní, špatně koučovaní a z formy hrající Američané a veskrze průměrný velšský tým s největšími oporami za zenitem, Tunisko čeká opravdová zkouška ohněm - Francie je úřadujícím mistrem světa a Dánové mají (spolu s Nizozemskem) nejlepší formu ze všech Evropanů. Jedinou cestou do osmifinále se zdá být porážka Austrálie a pak minimálně jeden překvapivý výsledek proti jednomu z favoritů.

Na druhou stranu si fanoušci ještě živě pamatují čtyři roky starý šampionát, kde Tunisané dostali víceméně podobnou skupinu - dva silné evropské týmy (Anglie, Belgie) a jednoho outsidera (Panama) - a nevedli si vůbec špatně. Mocná Anglie dokonce čekala na vítězný gól ve vzájemném duelu až do nastavení, kdy ji vysvobodil Harry Kane, a Panamu arabský výběr porazil. Navíc tu máme stále onu donekonečna omílanou kletbu obhájců, kterou spustili právě Francouzi 20 let zpátky při výbuchu s jinou bývalou africkou kolonií, Senegalem. Stačí trocha šikovného spinningu, přičíst k tomu impozantní výhry v přípravě nad Chile (2:0) a Japonskem (3:0), a rázem to s tuniskými šancemi vlastně nevypadá vůbec špatně...


Tuniská liga sice v kontinentálním měřítku lehce zaostává za konkurenty z Egyptu a Maroka, pro tamní ultras scénu tu ale neplatí - když v roce 2011 propukly v nejsevernějším cípu Afriky masivní protivládní protesty, které stály na počátku Arabského jara, bylo to do značné míry právě dílem fotbalových fanatiků. Podle australského analytika a odborníka na válečné strategie Davida Kilcullena se úspěch tuniského povstání opíral o dva klíčové faktory: "Zaprvé, Tunisko prošlo rapidní urbanizací ve druhé polovině 20. století; 70% obyvatelstva země dnes žije v těsných komunitách ve městech na pobřeží. Zadruhé se zde už na konci 90. let zformovala skupina Takriz, původně hackerský think tank soustředící se na odboj proti státním autoritám, a to jak v kyberprostoru, tak formou přímé akce."

Kilcullen dodává, že právě propojení Takrizu - jakési tuniské proto-verze Occupy Wall Street či Anonymous - a kultury fotbalových chuligánů v přeplněných městských centrech vedlo k vytvoření perfektně organizovaného odboje proti vládě diktátora Ben Aliho, a to v podstatě přímo pod jeho nosem. Ostatně právě z iniciativy Takrizu vzniklo už zhruba před 20 lety webové fórum, kde se ultras jednotlivých klubů vzájemně poznávali, domlouvali na akcích a sdíleli si zážitky z bojů s protivníky i policií. Když potom přišel čas na opravdový boj, jednotlivé fanouškovské frakce - bez ohledu na klubovou příslušnost - táhly za jeden provaz.

"Většina ultras jsou mladí muži, příslušníci dělnické třídy, kteří vyrůstají v kultuře zaměřené na konfrontaci. Ať už jde o konfrontaci proti soupeřově týmu, proti státu, či proti projevům slabosti jako takovým," vysvětluje novinář James Dorsey. "Je to bitva o prestiž, buď všechno, nebo nic. Bojují o svrchované právo na území a existenci, ať už v doslova, nebo metaforicky."

A právě tento způsob myšlení je podle Dorseyho klíčové pochopit, v čemž vládnoucí (nejen) tuniská garnitura totálně selhala: "Režimy v celé severní Africe začaly s postupem času vnímat tyto sjednocené ultras skupiny jako skutečnou hrozbu - nejen pro bezpečnost, ale, a to především, pro vlastní monopol na používání násilí. Aktivně proto proměnily fotbalové stadiony v jakési zdánlivě nedobytné pevnosti, obehnané ocelovými zábranami a po zuby ozbrojenými sekuriťáky." Jinými slovy: Národní vlády podcenily politickou motivaci fanoušků a přistoupením na vnímání fotbalu jako bitevního pole nevědomky pomohly vycvičit vlastního nepřítele.

"A ultras to vzali jako výzvu. Ostatně násilí pro ně není nic nového, na bitky s policií byli stejně už dávno zvyklí. Když pak přišla revoluce, najednou proti režimní armádě stála dokonale vycvičená armáda pouliční, guerrillová - tito muži znali dobře policejní taktiky, věděli, do čeho jdou, a dokázali se bleskurychle adaptovat," zakončuje Dorsey s tím, že nebýt této specifické fotbalové kultury, historie nejen Tuniska, ale celého arabského regionu by se po roce 2011 dost možná ubírala úplně jiným směrem.





Dějiny Tuniska na největší světové scéně jsou v tuto chvíli definovány čtyřicetiletým obdobím mezi lety 1978 a 2018, které rámují jak první a doposud poslední účasti týmu na mistrovství, tak i obě historická vítězství. Orlové z Kartága dokonce sehráli zásadní roli v rozhodnutí FIFA rozšířit počet afrických týmů na MS v 80. letech; spouštěcím faktorem byl historický triumf nad Mexikem, které v roce 1978 podlehlo Tunisku 1:3, což představovalo vůbec první výhru afrického (i arabského) týmu v dějinách turnaje.

Tunisané dokonce ještě vyválčili plichtu s Němci, a přestože jim kýžený postup zhatila prohra proti Polsku, zdálo se, že o osud národního týmu je postaráno... leč nestalo se tak. Arabský tým v 80. a 90. letech úplně zmizel z globální scény a jeho fanoušci tak pouze zdálky sledovali, jak se narativ "vzestupu fotbalové Afriky" přesouvá nejprve do Kamerunu na konci 80. let a následně do Nigérie v polovině let 90.

Znovu se Tunisko představilo na MS až o dvacet let později, v roce 1998 ve Francii, kde se muselo spokojit s jediným bodem za plichtu proti Rumunsku - a tím také započala novodobá tradice lokálně silného týmu, který zvládá kvalifikace, ale schází mu jakýsi X-faktor potřebný ke skutečnému úspěchu. Další skupinové exity následovaly v letech 2002 a 2006; na následujících dvou Mundialech Orlové chyběli, ale nikdy neupadli do úplné obskurity jako v osmdesátkách, takže kvalifikace do Ruska 2018 nebyla velkým překvapením. Ta letošní ostatně také ne. I když...


Fanoušci neokoukaných týmů měli tentokrát v závěrečném play-off v Africe jediného favorita - dravé ofenzivní Mali, plné mladých, rychlých tahových hráčů. Malijci pod vedením domácího kouče Magassouby přeskočili od roku 2017 hned několik výkonnostních levelů a ve své kvalifikační skupině zmasakrovali východoafrický trojblok Keňa - Uganda - Rwanda 16 body z 18 možných při souhrnném skóre 11:0. Když tedy Malijcům los přidělil v play-off do cesty právě Tunisko, vládl v táboře sahelských fanoušků (a fotbalových hipsterů) relativní optimismus.

Orlové z Kartága naopak prvního přemožitele potkali už ve skupině. Úvodní tři duely (Rovníková Guinea doma, Zambie venku, Mauritánie doma) sice ještě ovládli v suverénním duchu (3:0, 2:0, 3:0), jenže v říjnové odvetě v Mauritánii pouze plichtili 0:0 a následně dokonce prohráli v Rovníkové Guinei. Před posledním kolem tak měli Tunisané na kontě 10 bodů, stejně jako jejich přemožitel; reálně to bylo v podstatě jedno, protože díky výrazně lepšímu skóre stačilo jakkoliv porazit doma Zambii. Rovníková Guinea by musela rozstřílet Mauritánii v Nouakchottu o nějakých osm gólů, takže žádný stres. Tunisko splnilo povinnost, vyhrálo na závěr 3:1 a prošlo do play-off.

Dvojzápas s Mali vyhlíželi s nervozitou příznivci obou táborů, ten arabský ale možná ještě více - v lednu 2022 se totiž oba týmy utkaly ve skupině posledního Afconu, kde Magassoubovi svěřenci předvedli velmi solidní výkon, eliminovali většinu tuniských zbraní a povedlo se jim zvítězit 1:0, přestože v závěru dohrávali v deseti. A Tunisko si skutečně nemohlo dovolit vypadnout se soupeřem, který na MS ještě nikdy nehrál, i na tom Afconu nakonec skončil dříve a nemá ani zdaleka takové jméno jako Egypt, Ghana nebo Kamerun (což byly při losu další možnosti). Ne ve chvíli, kdy by daní za neúspěch byl nepostup na první MS v muslimské zemi v historii.

To už u kormidla stál místo Mondhera Kebaiera nový lodivod Jalel Kadri, jehož taktika v rozhodujícím dvojutkání by se dala popsat jako "postoupit za každou cenu". Zapomeňte na dlouholetou tradici Tuniska coby jednoho z nejtechničtějších týmů Afriky; tohle byla čistokrevná taktická nuda roztažená přes úporných 180 minut. Nebo, lépe řečeno, nějakých 140 - jakmile si v úvodním duelu v Mali nešťastník Sissako vsítil v 36. minutě vlastence a o chvíli později to korunoval vyloučením, Tunisané v podstatě zaparkovali autobus a přestali hrát fotbal. Vážně: Celkový počet střel na branku, napříč oběma duely, se zastavil na čísle 3 (!!). V domácí odvetě Orli z Kartága vypálili na kasu přesně jednou, Malijcům to pro změnu nedovolili vůbec, a aby toho nebylo málo, spokojili se s 36% držení míče a spáchali 23 faulů.

Výsledná bezbranková plichta jim tak stačila, ale jinak to byla spíše pokročilá mučírna než fotbalový zápas. No, co už. Kadri alespoň jednoznačně ukázal, že se nebojí brutálního pragmatismu. To se na MS může hodit.




Jedním ze zásadních problémů Tuniska, pokud mluvíme o hypotetickém úspěchu na velké scéně, je paradoxně jeho dlouhodobá výsledková stabilita - vše totiž naznačuje tomu, že tento tým vlastně nemá žádný vzrušující výkonnostní strop. Je příliš dobrý na to, aby dlouhodobě zklamával, ale zároveň ne dost dobrý na to, aby mohl byť jen náznakem pomrkávat po případných světových medailích. Vždyť i doma v Africe platí Orlové z Kartága celé 21. století za solidní tým druhého sledu, u kterého je dobrým tipem počítat, že nějak proklouzne dejmetomu do semifinále, ale nikdo si reálně nemyslí, že by mohl vyhrát celý Afcon. V globálním měřítku pak totéž platí o pouhé účasti ve skupině.

Tuniská federace to samozřejmě ví, a tak kontinuálně tahá z klobouku nové a nové lokální trenérské matadory, úspěšné na klubové scéně, v naději, že se mezi nimi přece jen skrývá opravdový taktický génius, kterému se tento téměř hmatatelný blok podaří prolomit. Aktuálně je to padesátiletý stratég Jalel Kadri.

Posledních zhruba třináct let (od konce vlády Rogera Lemerreho a Humberta Coelha) to v generálním štábu fotbalového vedení země vypadá zhruba tak, že se u kormidla střídají dva typy koučů - domácí odborníci pevně spjatí se specifickým tuniským prostředím, a stárnoucí evropští matadoři, jejichž úkolem je přinést do týmu rigorózní, osvědčené taktické metody v okamžiku, kdy lokální cesta ztroskotá na první překážce.

Sami Trabelsi na výrazný úspěch nedosáhl, Faouzi Benzarti a Nabil Maaloul taky ne; posledním pokusem byl švihák Mondher Kebaier, který ovšem v průběhu Afconu dostal Covid a po čtvrtfinálovém konci se stejně musel pakovat. Jaké jsou tedy Kadriho šance?

Na první pohled, pro fanouška neobeznámého s tuniským ligovým fotbalem, působí oba poslední trenéři skoro totožným dojmem - na scéně se pohybují od začátku století, jsou prakticky stejně staří a za celý život nevytáhli paty z Arábie. Kadri má sice o něco širší životopis, zahrnující angažmá v Saúdské Arábii, Emirátech a u reprezentační juniorky, ale to bude pro nezávislého pozorovatele stěží velkou změnou. Zvlášť když se v kuloárech mluví o tom, že Kadri je v zákulisí poměrně "měkký" a nechá si do práce mluvit od svazu.

Někdejší Kebaierův asistent má ale výhodu minimálně v tom, že se neštítí cynického pragmatismu - na klubové úrovni se prezentoval docela útočnou hrou, když bylo ale zapotřebí vytáhnout extrémně destruktivní kartu proti Malijcům, nebál se obětovat veškerou ideologii na úkor výsledku. To je něco, co jeho předchůdci často nezvládali a umírali na krásu.

Zároveň ale nečekejme bůhvíjaké experimentální manévry; Kadri celý život hraje 4-3-3, tento systém nemění ani na minutu a dokonce je pověstný tím, že střídá takřka výhradně post za post. Role jednotlivých hráčů se můžou v závislosti na soupeři lišit, nominální rozestavení ale bude vždy stejné. A tuniský kouč mu nemá důvod nevěřit - vždyť jeho kariéra u repre začala výtečnou sérií sedmi duelů s bilancí pěti výher, dvou remíz a souhrnným skóre 11:0 (!). Naposledy sice Orlové z Kartága dostali naloženo od Brazílie 1:5, ale to vlastně nic moc neznamená; nikdo nečeká, že by se zrovna Tunisko mohlo letos měřit s Brazílií, i kdyby ho trénoval sám Guardiola.

To jsou nicméně pouze moje slova. Naopak Kadri, jako správný hecíř, na pozápasové tiskovce prskal na zbytečný respekt a hloupé chyby a na závěr si vytyčil odvážnou metu: "Pokud nepostoupíme (na MS) do play-off, odcházím. Byl jsem najat, abych přinesl výsledky, a kdybychom vypadli už ve skupině, budu to vnímat jako nesplněný cíl." Slovo do pranice!




Tuniská nominace hvězdnými jmény zrovna neoplývá; i přesto by se tu ale na první pohled našli lepší kandidáti - ať už kapitán Youssef Msakni, jeho spoluhráč z útoku Wahbi Khazri, dlouholetý levý bek Ali Maaloul či kometa středu pole Ellyes Skhiri. Talbiho jméno by se ostatně stejně tak dobře vyjímalo v rubrice Na prahu slávy, vzhledem k tomu, že mu je teprve 24 a na nějaký výraznější průlom stále čeká. Jenže pokud se bavíme o skutečné opoře týmu, o někom, koho trenér píše na soupisku jako první - bez ohledu na jeho hvězdný status - pak je právě Talbi dobrou volbou.

Mladý stoper postupuje v klubové kariéře spíše opatrnými krůčky; z Espérance Tunis se nejprve stěhoval do Turecka, poté do Ruska a až před letošní sezonou zakotvil v Lorientu. A nedá se ani říct, že by uplynulý podzim byl z jeho strany po individuální stránce nějak zázračný. Jenže pro oba kouče - jak Jalela Kadriho v nároďáku, tak Régise Le Brise v bretaňském klubu - je právě on stoperem číslo jedna. V Ligue 1 za celý podzim nechyběl jedinou minutu a výrazně pomohl Les Merlus k nečekanému ataku na pohárové pozice, a totéž platí i o repre: Talbi prostě hraje vždy, nezávisle na soupeři a zvolené taktice. Pokud tedy výše konstatujeme, že Kadri v Tunisku předčil očekávání sérií sedmi čistých kont v řadě, musíme lví podíl na této šňůře přiznat jedinému opravdu stabilnímu článku celé obranné linie.

Pařížský rodák má oproti konkurentům jako Dylan Bronn či Bilel Ifa výhodu v tom, že je za každých okolností koncentrovaný, pozičně solidní a nepouští se do zbytečného rizika; navíc umí být platný ve vzduchu, jak bylo vidět proti Brazílii, kde hlavou vsítil jediný gól svého týmu. Dokáže vyvézt míč z obrany, spíše se ale bude soustředit na organizační povinnosti a pozorné hlídání vlastního vápna. V týmu, který umí být v defenzivě často poněkud chaotický, budou Talbiho klid a inteligence klíčovými elementy. Zvláště proti Francii v čele s Mbappém, kterého mladý stoper už letos na podzim v lize dokázal ubránit - francouzská superstar v posledních pěti duelech před MS vždy zaznamenala alespoň jeden kanadský bod, s výjimkou právě utkání s Lorientem.




Pokud tuniský fotbal trochu sledujete, asi vám Mejbriho není zapotřebí příliš představovat - mladému záložníkovi je teprve 19 let, přesto už stačil nastřádat osmnáct (!) startů v národním týmu a bývá všeobecně považován za největší fotbalový příslib Orlů od... roku 2010? Poslední podobný wonderkid, stále přítomný Youssef Msakni, ale nakonec zůstal prakticky celou kariéru v Arábii, zatímco Mejbri je hráčem Manchesteru United a aktuálně hostuje v druholigovém Birminghamu, kde i přes nízký věk patří do základní sestavy.

Problém je ale v tom, že i přes jeho nepochybný talent není úplně jisté, jak ho Kadri vlastně hodlá využít. Za Kebaierovy vlády se s jeho pozicí dost šachovalo; debutoval na pravé straně zálohy, na Arab Cupu v prosinci 2021 (kde Tunisko skončilo stříbrné) začínal jako falešné levé křídlo a následně se posunul na desítku.

Pod Kadrim můžeme počítat s tím, že začne na lavičce; nový kouč jej vyslal do základu pouze v červnovém domácím duelu s Rovníkovou Guineou (v kvalifikaci na příští Afcon), tedy v poměrně "jednoduchém" zápase, který Tunisko vyhrálo 4:0 a Mejbri opět nastoupil na pravé straně útoku. Jeho primární pozicí je ale střed zálohy, ať už na pozici CM či AM. Tam nastupuje v Birminghamu a tam také nejvíce vyniknou jeho přednosti, tedy cit pro dlouhé míče a poctivá defenzivní práce.

Mejbri je stále příliš mladý na to, aby na MS naskočil rovnou do základu; i přes veškerý talent se na hřišti často hledá, dělá dost chyb, hodně fauluje a nemá pevně danou pozici. Jako energický, vitální žolík, schopný naskočit do utkání a zvýšit intenzitu v defenzivě či kreativitu před soupeřovou šestnáctkou, ale může být už letos mimořádně platným členem týmu. Pokud mu Kadri dá šanci.




Je jasné, že Kadri bude hrát 4-3-3; otázkou ale zůstává, jestli se přikloní spíše k defenzivní či ofenzivní strategii. On sám by byl možná rád, kdyby byl jeho tým aktivní na míči a tlačil se do zakončení; na druhou stranu Tunisko nemá v kádru dostatek talentu na přímé měření sil s Dány a Francouzi, takže můžeme pragmaticky vzato očekávat spíše opatrnost a brejky. Nejpalčivější otázkou v tuniském táboře je v tuto chvíli snaha zabránit opakování výbuchu s Brazílií.

Problém číslo jedna: bránění rychlých hráčů. Tunisané hrají vzadu obětavě, hodně bojují, poměrně dost faulují a často se pouští do hlavičkových soubojů, ani v jedné z těchto disciplín ale nepatří mezi špičku; proti Brazilcům to spíše než vytyčenou strategii připomínalo snahu udělat "aspoň něco", když už se afričtí zadáci nemohli se soupeři měřit v rychlosti či v soubojích 1 na 1.

Problém číslo dva: Koncentrace a psychická odolnost. Toto je u Orlů z Kartága stará známá písnička, ale klidně si ji zopakujme: když se nedaří podle představ, což na velkém turnaji zákonitě dříve či později přijde, mají Tunisané tendenci sesypat se jako domeček z karet. Jistě, Kanárci jsou tak neskutečně silní, že to celkový dojem trochu zkresluje, ale proti Dánům, Francouzům, a ostatně i Australanům musí Kadriho svěřenci v případě nepříznivého vývoje reagovat mnohem kompaktněji, smysluplněji a chladnokrevněji.

Problém číslo tři, úzce spjatý s oběma předchozími: Post druhého stopera vedle výše zmíněné stálice Montassara Talbiho. Největší jméno má bezesporu Dylan Bronn, který se může pochlubit zkušenostmi z nejvyšších soutěží v Belgii, Francii a naposledy Itálii, kde letos pravidelně nastupuje za Salernitanu. Jenže Kadri jej vůbec poprvé povolal až na přáteláky s Komorami, kde proseděl celý duel na lavičce, a s Brazílií, kde (ve svém debutu pod novým koučem) dostal ve 42. minutě červenou kartu.

V předchozích dvou zápasech proti Komorám a Japonsku pak po Talbiho boku nastoupil veterán Bilel Ifa, který aktuálně hraje klubový fotbal v Kuvajtu. Ifa patří k inventáři tuniského nároďáku už od roku 2008, kdy začínal jako extrémně ofenzivní pravý bek; s věkem se sice přeorientoval na stopera, ale určitá chaotičnost v poziční hře mu zůstala. Největší šanci na základ proto má zřejmě sedmavacetiletý Nader Ghandri, dvoumetrová opora domácího klubu Club Africain. Ghandriho nezdobí takové renomé jako jeho dva konkurenty, ale zato je Kadriho oblíbencem - před nástupem současného kouče se v tuniském dresu objevil jen jednou (v roce 2019), pod Kadrim ale naskočil ihned do základu v obou kvalifikačních duelech s Mali, kde obstál, stejně jako v přípravě proti Chile. Navíc to byl on, kdo po Bronnově vyloučení odehrál coby střídající hráč druhý poločas proti Brazilcům (to už Tunisko prohrávalo 1:4).

Problém číslo čtyři: Pozice brankáře. Toto je další tuniská klasika; nejmenší severoafrická země je mezi tyčemi zkrátka prokletá. I když se zrovna některému z gólmanů poštěstí chytat na klubové úrovni jako sám Pánbůh, po navléknutí národního dresu začne s děsivou předvídatelností podskakovat centry, přihrávat soupeřům a zapomínat na existenci zadní (či přední) tyče. Toto trvá už minimálně dekádu a v je otázkou, jestli se to změní zrovna v Kataru, kam sice Kadri bere hned čtyři gólmany, ale všichni momentálně chytají tuniskou ligu.

Dva z nich si přitom můžeme pamatovat z předchozího Mundialu - Mouez Hassen tehdy zářil v Nice a začínal jako jednička, než se smolně zranil po deseti minutách úvodního duelu s Anglií. Veterán Aymen Mathlouthi (dnes už osmatřicetiletý) pak odchytal závěrečný zápas proti Panamě. Mezi tyčemi v Kataru ale nebude stát ani jeden z nich; Kadri dával šance buď Aymenovi Dahmenovi ze Sfaxu, nebo Bechiru Ben Saidovi z Monastiru, přičemž tuniští fanoušci se shodují v tom, že začne pravděpodobně Dahmen. Meh.

O něco stabilnější je obsazení krajů obrany, kde má napravo předplacenou pozici švýcarský legionář Mohamed Dräger (Luzern), krytý Wajidem Kechridou (Atromitos). Nalevo jsou pak dvě možnosti - tu defenzivnější, atletičtější, ale méně fotbalovou představuje Ali Abdi (Caen), který může v případě potřeby zaskočit i na druhé straně. Kadri je ale fanouškem dvaatřicetileté stálice národního týmu, druhého nejzkušenějšího borce na soupisce, který i ve dvaatřiceti stále září v egyptské lize za Al Ahly - Aliho Maaloula.

Levonohý elegán sice nepatří k nejrychlejším či nejsilnějším, ale nabízí hned dva výrazné plusy; tím prvním je kreativita v útočné fázi, zvláště při brejcích, což se vzhledem k poněkud "buldočímu" profilu záložní trojice bude hodit. A tím druhým je - logicky - sehranost s dalšími veterány, útočníki Msaknim, Khazrim a Slitim. Všichni tito třicátníci spolu v nároďáku hrají léta. Pokud by ale Maaloulovy defenzivní nedostatky měly přece jen převážit, Abdi bude připraven.

Uprostřed zálohy vládne defenzivní maršál Ellyes Skhiri z Kolína. Tuniský fotbalista roku 2021 převzal v nároďáku roli deep-lying playmakera po Ferjani Sassim a bude stěžejním článkem jak defenzivy, které vypomáhá skvělým čtením hry a pressingem, tak útočné fáze díky své schopnosti rozdávat přesné dlouhé míče na forvardy. Vedle něj se takřka s jistotou postaví Aïssa Laïdouni z Ferencvárose, který se v případě potřeby zvládne zapustit hlouběji do role klasického štítu, a jeden z ofenzivněji laděných střeďáků - buď starý známý Sassi, nebo další vyslanec domácí ligy Ghaylen Chaaleli. Ve prospěch prvního hrají bohaté zkušenosti, na druhého zase Kadri spoléhal v klíčových zápasech. Teoreticky by šanci na základ mohl mít i mladý Mohamed Ben Romhdane, ten je ale čerstvě po zranění a nejspíš může být rád, že turnaj vůbec stihne.

Zbývá útočná trojice, na které bude v Kataru ležet obří zodpovědnost - vepředu má totiž Kadri na výběr z řady veteránů, kteří už všichni dostatečně ukázali, že A) umí spoustu technických kouzel a B) mají problémy s produktivitou.

Centrem celé ofenzivy je Youssef Msakni, kapitán, oblíbenec fanoušků a legenda katarské ligy, která sice před nějakými 10 lety odmítla očekávaný přestup do Evropy, ale teď se nabyté zkušenosti s prostředím v dějišti Mundialu můžou hodit. Msakni je driblér s darem od Boha, který v nároďáku nastupuje z levého křídla a má za úkol přebírat dlouhé balony od Skhiriho, Laïdouniho či Maaloula a následně postupovat na bránu, vytvářet střelecké pozice či přímo sám zakončovat. Před čtyřmi lety se na poslední chvíli zranil, teď ale přijíždí snad v ještě lepší formě a celé Tunisko na něj bude spoléhat.

Protože Kadri neveze do Kataru žádné klasické pravé křídlo, můžeme na druhé straně očekávat buď Naïma Slitiho, který je zvyklý hrát nalevo přes nohu, ale v kvalifikačním play-off proti Mali nastoupil napravo, nebo "bezpečnější" volbu v podobě Anise Ben Slimaneho. Teprve jednadvacetiletý legionář nastupuje v Brondby ve středu zálohy, tuniský kouč jej ale využívá jako falešného křídelníka, který oproti Slitimu nemá takový dribbling a tah na bránu, ale dokáže mnohem lépe vypomáhat v obranné činnosti.

Nejznámější tuniskou devítkou je pak Wahbi Khazri z Montpellieru, který se v nároďáku představil i na předchozím MS a dokonce vstřelil dva góly (včetně toho vítězného s Panamou); Kadri jej ale do základu postavil zatím pouze jednou, v přáteláku proti Komorám (a to ještě z křídla), takže můžeme očekávat, že bude naskakovat spíše z lavičky, stejně jako mladý univerzál Hannibal Mejbri (viz Na prahu slávy).

Namísto Khazriho staví kouč doprostřed útoku buď Seifeddine Jaziriho nebo Tahu Yassine Khenissiho; Jaziri je ale mladší, hraje v lepší lize (egyptská X kuvajtská), v nároďáku je produktivnější (10 gólů ve 29 zápasech) a v důležitých zápasech nastupuje častěji. Tajnou zbraní potom může být Issam Jebali z dánského Odense; ten není klasickým hroťákem, spíše "second strikerem", dobře se ale hodí do předpokládaného brejkového pojetí hry a v přípravě proti Chile i Japonsku skóroval vždy v poslední minutě řádné hrací doby. Zkrátka ideální žolík pro případ, že by se Msaknimu a spol. nedařilo podle představ.