Představení účastníků MS 2022 - Švýcarsko

Ani archetyp stability nemůže v Kataru pochopitelně chybět. Z vrcholných turnajů vynechalo Švýcarsko za posledních 18 let pouze Euro v roce 2012. Jinak nikdy nemělo potíže se na MS či ME kvalifikovat. Stejně tak prokazuje stabilitu také v Lize národů. Od jejího založení v roce 2018 se pořád drží v Lize A.

Dlouho však konsolidovaní Švýcaři nepostoupili dál než mezi nejlepších 16. Vměstnání do vyřazovacích bojů je sice v alpské zemi stále považováno za úspěch, nicméně fanoušci Nati jistě doufali, že alespoň jednou by se jejich oblíbenci mohli dostat ještě dál. Bohužel, většinou se Švýcarům jednoduše rozklepala kolena.

Až vloni konečně vyzrála generace mistrů světa do 17 let z roku 2009 (Xhaka, Rodríguez, Seferović) a evropských vicemistrů z Eura U21 roku 2011 (Sommer, Shaqiri). Bylo ostatně načase, v Kataru se už všichni představí jako třicátníci. Nejstarší z nich, Yann Sommer, před rokem zařídil zlomení osmifinálového prokletí. Do něj Nati proklouzli na všech posledních čtyřech mistrovství světa či Evropy, avšak až právě při posledním pokusu si vyzkoušeli ještě jedno kolo. A nemuselo zůstat jen u toho.

Možná si pánové Sommer, Xhaka a Shaqiri ani neuvědomují, jakž motivační efekt může úspěch z Eura 2020 mít v jejich vlastní domovině. Podobně jako muži se totiž hodlají etablovat také švýcarské ženy. V říjnu se podruhé v historii kvalifikovaly na mistrovství světa (první účast si odbyly v Kanadě sedm let dozadu) a celkově je čeká čtvrtý velký šampionát v posledních osmi letech. Do roku 2015 přitom necestovaly nikdy nikam.

Švýcarky ani Švýcary není radno podceňovat. Muže v Kataru nepotáhne žádný vyloženě blyštivý drahokam, stejně si ale Nati zase věří minimálně na postup ze skupiny. Sám kapitán Granit Xhaka, jenž by se asi přece jen mohl přihlásit k největším fotbalovým hvězdám, zdůrazňuje především týmovost. ”Nemáme Ronalda ani Messiho, fungujeme pouze tehdy, když spolupracujeme. Hrát proti nám je vždy nepohodlné.” Pod druhou větu by se jistě podepsali Italové.

Zarputilost Nati by se opravdu mohla vyučovat. Na posledních dvou mundialech si Švýcaři zařídily postup do play-off vždy zásahy v závěru klíčových zápasů. Před osmi lety se proti Ekvádoru stal hrdinou Seferović, v roce 2018 pak Srby naštval Shaqiri, jenž se v danou chvíli rozhodně nestyděl za své albánské kořeny. Odehraje se letos v Kataru déjà vu s dvouhlavým orlem?


Do zásoby argumentů, jimiž se vyzbrojují kritici nadstavbové části v české nejvyšší soutěži, patří také poznatek ohledně zbytečně častého potkávání stejných soupeřů. Například Sparta a Slavia se během uplynulé sezony střetly i v součtu s národním pohárem celkem čtyřikrát. Podle zmíněných kritiků takové mače zevšední a nejsou tak speciální událostí jako dřív, za starých časů.

Ve Švýcarsku by takoví kritici museli zešílet. Systém tamní Super League je totiž postaven tak, že všech deset účastníků nejvyšší soutěže se za celý ročník potká čtyřikrát. Přijde Švýcarům tento program neatraktivní? Zas tak asi ne, neboť u všech prvoligových klubů se v probíhající sezoně zlepšila průměrná divácká návštěva.

S 36kolovým systémem je však utrum. Zástupci Švýcarské fotbalové ligy (SFL), tedy organizace, která sdružuje účastníky první a druhé nejvyšší soutěže, se dohodli na změně formátu. Od příštího roku bude Super League hrát místo deseti dvanáct týmů. Jen se na půdě SFL nemohli shodnout na konkrétních obrysech pozměněného formátu. Jeho finální podoba totiž vyvolala diskuzi, která švýcarskou fotbalovou veřejnost ve finále rozdělila vejpůl. Není přitom bez zajímavosti, že dělící linie vedla podobně jako hranice mezi jazykovými regiony alpské země.

Kluby z převážně německy hovořících koutů Švýcarska - Bernu, Basileje, Curychu, Lucernu, St. Gallenu nebo Winterthuru - se chtěly vydat tzv. skotskou cestou: mužstva se během základní části utkají vzájemně třikrát, načež se po 33 kolech tabulka rozdělí na dvě poloviny. V horní půlce by se pak během pěti kol rozhodlo o mistrovi soutěže a účastnících v evropských pohárech, dolní polovina by určila, které celky z ligy sestoupí.

Proti této variantě vznikla alternativa podporovaná ze Sionu, Ženevy, Lausanne, Lugana nebo Bellinzony, tedy francouzsky či italsky hovořících regionů. Tato možnost šla s reformou ještě dál: základní část by skončila už po 22 kolech, načež by se soutěž znovu rozdělila na dvě půlky. Pokračovalo by se deseti koly, po nichž by si to dva nejlepší týmy z první poloviny rozdaly mezi sebou v play-off na tři vítězné zápasy. Celky na třetím až desátém místě by rovněž čekala vyřazovací část, která by probíhala podobně jako play-off evropských pohárů. Nejprve tedy na dva zápasy doma-venku, poslední střetnutí o třetí místo by obsahovalo jediný duel. Nejhorší tým ligy by sestoupil přímo, předposlední by hrál baráž s druhým nejlepším klubem z nižší soutěže.

Radikální varianta z francouzsko-italských kruhů se setkala s očekávanou kritikou z tribun. Petici proti play-off podepsalo na 57 tisíc lidí, nakonec se za podporovatele skotské cesty postavilo hned devět reprezentantů včetně Breela Embola nebo Eraye Cömerta. Finální rozhodnutí padlo před týdnem v pátek. V napětí všechny nechávala především dlouho nerozhodnutá Basilej, nakonec se však i FCB přidala k "německému” táboru. Pro skotskou variantu hlasovalo dvanáct klubů, pro play-off osm. Švýcarsko se tak nestane revolucionářem, jenž by jako první ve fotbalové Evropě rozhodoval o mistrovi ligy skrze vyřazovací systém.

Basilej - konkrétně David Degen, pověřený člen klubového představenstva a někdejší fotbalista - se tak na poslední chvíli zavděčila fanouškům napříč celou zemí. Teď ještě aby začala těšit své vlastní podporovatele. Někdejší hegemon Super League se pod vedením bývalého vynikajícího útočníka Alexe Freie snaží o ofenzivní hru, doplácí však na neefektivitu (přitom sám Frei býval vyhlášeným zakončovatelem). Mladíci z řad FCB tak zřejmě znovu přenechají ligový trůn bernským Young Boys, kteří po podzimní části vedou o deset bodů před Servette Ženeva, asi nejpříjemnějším překvapením ligy.

Zmínění Young Boys vládnou Švýcarsku od sezony 2017/18, přemožitele našli pouze v posledním vydání Super League. Letos je však obhájce titulu z Curychu určitě neohrozí. Aktuální ročník je totiž pro FCZ hotovou tragédií: na první ligové vítězství se u řeky Limmat čekalo až do konce října, nejdéle ze všech účastníků čtyř nejvyšších švýcarských soutěží. Jen pár dnů před Curychem se z prvního tříbodového zisku v sezoně radoval také lichtenštejnský Vaduz, který dlouhodobě působí ve švýcarském ligovém systému. Přitom probíhající ročník je z pohledu Vaduzu průlomový: jako první klub z Lichtenštejnska se totiž probojoval až do základní skupiny jedné z evropských soutěží.

Tradičně o sobě dává vědět také Sion, který od roku 2000 učinil už 58 trenérských změn. Kontroverzní prezident klubu Christian Constantin si v létě přivedl Maria Balotelliho, a jak se ukazuje, společně tvoří opravdu vyvedenou dvojici. Balotelli před nedávnem ukázal prostředníček fanouškům Basileje, zároveň si po vzájemném zápase pustil hubu na špacír a řídící SFL nazval zkorumpovanou mafií. Constantin své letní akvizici očividně přizvukoval, neboť prohlásil, že švýcarští rozhodčí jsou slabí a nepískají rovinu. Ale tak na něco podobného jsme u Sionu za poslední roky zvyklí.





Dnes už Nati bereme za pravidelné účastníky mistrovství světa i Evropy, v minulosti tomu ovšem nebývalo zvykem. Svého času na mundialu absentovali téměř 30 let, na kontinentální šampionát pak poprvé nakoukli až v roce 1996.

Vše přitom začalo čtyřmi účastmi z prvních pěti MS. Zapamatování hodným se stal především domácí turnaj v roce 1954. Švýcarsko tehdy táhl slavný Josef "Seppe” Hügi, který stanul na děleném druhém místě v tabulce střelců. Polovinu ze svých šesti gólů vsítil ve čtvrtfinále Rakousku, které přesto po výsledku 7:5 postoupilo dál. I tak se ale miláček domácího publika mohl chlubit tím, že střelecky zaostal pouze za nezastavitelným Sándorem Kocsisem.

Další větší díru do světa udělali Švýcaři až o 40 let později. Ve Spojených státech si ve skupině A nečekaně snadno smlsli na Rumunsku vedeném Gheorghem Hagim, nicméně v osmifinále zase s Nati učinilo krátký proces Španělsko. Hlavní švýcarskou hvězdou byl tehdy Stéphane Chapuisat, jenž ovšem v následujících letech sbíral víc úspěchů na klubové scéně v Dortmundu. To za národní tým nikdy úplně nenaplnil potenciál.

Chapusiat se nicméně ještě podíval na Euro 2004, kdy už ovšem dozrávaly nové pušky. Ty svůj um plně rozvinuly za další dva roky na mundialu v Německu. Parta vedená Alexem Freiem ve skupině předčila pozdější vicemistry z Francie, jenže její pouť skončila v osmifinále po penaltovém rozstřelu s Ukrajinou. Poté Švýcarům moc nevyšlo domácí ME ani jihoafrické MS, přestože na něm zdolali pozdější šampiony ze Španělska.

Neúčast na Euru před deseti lety umožnila Nati nadechnout se na následující roky. Vše začal Ottmar Hitzfeld v roce 2014 postupem mezi nejlepší světovou šestnáctku, kde Švýcarsku až v prodloužení vystavila stopku Argentina. Následující evropský šampionát se Nati zase nepovedly osmifinálové penalty, tentokrát proti Polsku. Vladimir Petković, jenž v roce 2014 nahradil v trenérském křesle Hitzfelda, nedovedl Švýcary do čtvrtfinále ani na posledním mundialu. Až loňské ME konečně ukončilo osmifinálové prokletí, po němž Petkovićův výběr jen taktak neproklouzl do bojů o medaile.


Švýcarské putování do Kataru patřilo ve výběru evropských účastníků mezi ty dobrodružnější. Nic jiného ale Nati ve skupině s Itálii ani nezbývalo. Buď by se rozhodli pro soupeření o první místo, nebo se měli smířit s druhou pozicí, načež by je ale čekala drsná baráž. Přitom už její předešlá jemnější podoba nezaručovala snadný postup. Staré play-off absolvovali Švýcaři před ruským mundialem, přičemž už tehdy měli co dělat se Severním Irskem, které padlo jen kvůli sporné penaltě. Teď by taková cesta jistě nebyla příjemnější.

A tak Nati hrdě pozvedli helvétský kříž a přes Alpy provokovali Apeninský poloostrov. Ještě předtím se ale vytočili v Bulharsku, které vyřídili do 13 minut, a pohostili doma Litvu, kterou taktéž přemohli díky brance vstřelené v úvodu utkání.

Pak už konečně dorazili Italové, kteří v Basileji zatloukli první hřebík do své rakve, neboť Jorginho zde zbabral penaltu. Po bezbrankové remíze ovšem Švýcaři vyšli střelecky naprázdno také v Belfastu. Přes 300 minut trvající gólový půst ukončil v odvetě se starými známými Severními Iry Steven Zuber. V říjnu loňského roku ještě Nati snadno uspěli v litevském Vilniusu, načež je čekala napínavá listopadová koncovka.

Ta nejprve obsahovala utkání v Římě, které přineslo další Jorginhem neproměněný pokutový kop. Přesto Švýcaři dál museli doufat v zaváhání Italů. To ale v Belfastu skutečně přišlo. Družina Roberta Manciniho nevsítila jediný gól, naopak Švýcarsko si s chutí zastřílelo proti Bulharsku a v tabulce skupiny C předčilo Itálii o dva body. Když pak Nati sledovali počínání svých soupeřů v baráži, jistě si oddychli, že se podobnému trapasu se Severní Makedonií vyhnuli.




Mezi favority na nahrazení Petkoviće rozhodně nefiguroval. Před příchodem k národnímu týmu se Murat Yakin stáhl do druholigového Schaffhausenu. Přesto Švýcarská fotbalová asociace vsadila právě na něj.

Mnohem víc by si Yakin zasloužil oslovení před nějakými osmi lety. To měl za sebou angažmá v Basileji, kterou dovedl ke dvěma titulům v domácí soutěži. S 21letým Mohamedem Salahem v sestavě dvakrát slavně porazil Chelsea v Lize mistrů a dočkal se pochval od samotného Mourinha. Jen půlroku předtím zastavila právě Chelsea pouť FCB Evropskou ligou, která nakonec skončila před branami finále.

Nějaký čas už nicméně od těchto úspěchů uplynul. Po angažmá ve Spartaku Moskva se Yakin ukryl zase doma a nechal usedat prach na své někdejší úspěchy. Jako aktivní fotbalista byl solidním středním obráncem, jenž toho však podle mnohých mohl dokázat ještě víc. Později jej zastiňoval mladší bratr Hakan, povoláním útočník. Ani po konci kariéry se však Murat neztratil. Thun vytáhl do první ligy, načež začal splácet dluh rodné Basileji.

Vzhledem k ústupu v posledních letech nebyla veřejnost ze sázky na Yakina odvařená. Ostatně své renomé současný lodivod Nati pořád postupně restauruje. Zřejmě však umí vystihnout, kdy je třeba začít finišovat. Během prvního reprezentačního srazu ještě moc nepřesvědčil, za dva měsíce mu ale k postupu na MS aplaudovalo celé Švýcarsko. Letos zase bídně zahájil Ligu národů, nicméně třemi výhrami v posledních třech zápasech s přehledem odvrátil sestup do druhé výkonnostní úrovně.

Od svého předchůdce Petkoviće se Yakin v mnohém liší. Jako moudrý znalec taktiky je považován ze defenzivnějšího kouče. K médiím je ale vřelejší a otevřenější, při vystupování uplatňuje své charisma. Výrazněji mu neuškodilo ani červnové nepohodnutí s Granitem Xhakou, jenž po zápase Ligy národů v Praze nechápal, proč hrál na hřišti výše, než je zvyklý. Nyní se však nezdá, že by si Yakin a Xhaka překáželi.




Když se před měsícem zranil a na jeho místě nastupoval Tobias Sippel, ježily se fanouškům Mönchengladbachu pravidelně chlupy. A snad až právě v tu dobu začali Yanna Sommera plně doceňovat také pozorovatelé mimo Porýní.

Kritika směřující na jeho adresu se může zdát až nesmyslná. Protřelý gólman zaujme elegantním brankářským stylem i opravdu skvělou hrou nohama, kterou výrazně pomáhá při rozehrávce. Avšak právě ona elegance je mnohým trnem v oku. Sommer si podle takových libuje místo efektivity v chytání "na krásu”. A taky se občas nevyvaruje laciného gólu.

Nicméně... kdo je bezchybný? Navíc Sommer pořád určitě kazí méně než Sippel, jenž za necelý měsíc nasekal tolik minel, že příznivci Borussie poněkud škodolibě uvítali jeho zranění a nástup mladého Jana Olschowskyho k posledním dvěma bundesligovým zápasům před zimní pauzou. Rychle se na Sommera začalo vzpomínat také za hranicemi Gladbachu. Tedy alespoň v očích a myslích těch, kteří Švýcarovy kvality dosud plně neodhalili.

Zatímco v Gladbachu je Sommer dlouhodobě kultovním hrdinou, v národním týmu se na výsluní drápal delší dobu. První velký turnaj odchytal až v 27 letech poté, co mu místo konečně uvolnil Diego Benaglio. Od té doby sice v nabité konkurenci - mezi tři tyče se tlačili Roman Bürki, Marvin Hitz, Yvon Mvogo nebo v poslední době Gregor Kobel - drží pozici jedničky, avšak švýcarský lid dlouho velebil spíše hvězdy z pole. Především Xherdana Shaqiriho s Granitem Xhakou.

Po loňském Euru se ale národní ikonou stal také Sommer. V osmifinále nejprve rozesmutnil Kyliana Mbappého i celou Francii, v dalším penaltovém rozstřelu si zase počíhal na pokus Rodriho. Jen škoda z pohledu Švýcarů, že víc pokutových kopů nakonec ve čtvrtfinále proměnili Španělé.

Sommerova úspěšnost při penaltách však těžko mohla být dílem náhody. Web Transfermarkt uvádí, že 33letý gólman lapil za svou kariéru 24 pokutových kopů, přičemž do této cifry se nepromítají penaltové rozstřely. Ještě impozantnější je pak Sommerova statistika čistě v národním dresu. V něm jej z 11 metrů přelstili pouze Slovinec Milivoje Novaković, Angličan Wayne Rooney a Rumun Bogdan Stancu. Dalších šest pokutových kopů už Sommer za svá záda nepustil, byť se mezi tuto šestku počítá také tato střela Bryana Ruize.

Za poslední dva roky však švýcarského fantoma nepřekonali Sergio Ramos ani Jorginho. Oba přitom měli k dispozici hned dvě penalty. Tu poslední pak chytil Sommer v září Tomáši Součkovi. Pokud si Nati na mundialu brousí zuby na play-off, může se jejich gólman zase snadno stát hrdinou. Kolik exekutorů rozesmutní tentokrát?




Zatímco 20letí Ardon Jashari a Fabian Rieder představují v nominaci překvapení, přičemž kdoví, zda se v průběhu turnaje dostanou na trávník (Riedera pozval Yakin vůbec poprvé), o dva roky starší Noah Okafor se klidně může objevit v základní sestavě. Rubén Vargas už v Augsburgu stagnuje dost dlouho, a právě na postu levého křídelníka se nabízí prostor pro tahouna Salcburku podzimní částí Ligy mistrů, za což se už dočkal zájmu Nice.

V sestavě Basileje se Okafor začal pravidelně objevovat ve svých 18 letech, o rok později už si připsal první start za seniorskou reprezentaci. Po půldruhé plnohodnotné sezoně se přesunul do Salcburku, kde mu dobře vyšel zejména uplynulý ročník. Nyní má po odchodu Karima Adeyemiho ještě více místa. Okaforovi zbývají už jen dva góly do vyrovnání bilance z celé sezony 2021/22. Upozornil na sebe zejména v Chamipons League, když skóroval ve třech úvodních duelech skupinové fáze.

Okafor se rád pohybuje zejména u levé postranní čáry. Libuje si v situacích jeden na jednoho, v nichž uplatňuje vynikající driblink. Ani v těžkých situacích se nechce míče zbavovat jednoduchou přihrávkou, to si raději troufne i na přesilu, kterou také často přelstí okamžitým zrychlením. Spoluhráčům se nabízí perfektně načasovanými náběhy za obranu. Trenérům se pak jistě zamlouvá vytrvalé napadání soupeřovy rozehrávky, zejména pak gólmana, jehož Okafor nutí k bezvýsledným odkopům.

Yakinův žolík zvládne nastoupit jak na křídle, tak také na hrotu, pokud by ne zrovna potentní Embolo se Seferovićem potřebovali vystřídat. Zatím se Okafor v reprezentaci prosadil dvakrát: při klíčové kvalifikační demolici Bulharů a letos v Lize národů ve vršovickém Edenu. Stejně tak asistoval Silvanu Widmerovi na gól v důležité bitvě v Itálii. Možná trochu později, než se čekalo, ale přece jen si Okafor dělá jméno.




Dalo se čekat, že z obrany vycházející Yakin přinese do Nati některé své nápady. A tak Švýcaři opustili rozestavení na tři střední obránce a namísto snahy o vyšší držení míče preferují přímočarý přechod do útoku. Při defenzivní činnosti zase hlídkují především na vlastní obranné třetině hřiště. Nejsou tolik důrazní a nepodstupují příliš mnoho soubojů. Spíše nechávají soupeře kombinovat, případně pronikajícího útočníka vytlačují a čekají na vhodný moment k odzbrojení.

Stejně tak lze čekat, že Yann Sommer bude mezi třemi tyčemi čelit velkému počtu střel. Pokud tedy švýcarští zadáci značnou část pokusů nezablokují. A pokud se Sommer na hřišti vůbec objeví. Čtvrteční přípravu s Ghanou ale zvládl a tak se zdá, že zdravotně už je zcela fit. Gregor Kobel by - alespoň podle výkonů z Dortmundu - jistě byl schopnou náhradou, avšak Sommer je přece jen se zadáky přes sebou víc sehraný. A další problémy s gólmany už Yakinovi nikdo nemůže přát. Yvon Mvogo do Kataru vůbec nejede, Jonas Omlin na MS odjížděl stejně jako Sommer s bolístkami. K brankářské trojici tak pro jistotu přidal také čtvrtý do party, Philipp Kohn ze Salcburku.

Sommer představuje výrazný prvek v rozehrávce Nati. Působí v podstatě jako třetí stoper mezi Manuelem Akanjim a Nicem Elvedim. Ti se tak posunují více do stran, načež se Silvan Widmer i Ricardo Rodríguez na krajích obrany vysunují dopředu a ještě blíž k postranní čáře. Po konci formace se třemi zadáky si tak v Kataru vytáhne černého Petra zřejmě Fabian Schär, který bude stejně jako Eray Cömert z Valencie hlídkovat na lavičce. To Widmer s Rodríguezem za sebe překvapivě nemají žádnou náhradu, a tak proti Ghaně zaskakoval za odpočívajícího Rodrígueze Cömert. Zatímco vynikající exekutor standardních situací Rodríguez patří mezi stálice Nati, Widmer se na pravém kraji začal prosazovat až po konci Stephana Lichtsteinera. Rozhodně se však stal jeho schopnějším nástupcem než Michael Lang, který pozvánky do reprezentace už delší dobu nedostává.

Při útočení se výchozí rozestavení 4-2-3-1 pozmění spíše na 4-1-4-1. Roli zataženějšího středopolaře převezme Granit Xhaka, který taktéž vypomůže při rozehrávce stoperům. Xhaka je pochopitelně stále klíčovým hráčem a po boku Sommera a Shaqiriho lídrem Švýcarů, navíc momentálně hraje v životní formě, z čeho těží celý Arsenal. Od kapitána Nati můžeme v Kataru očekávat schopnost vyvézt míč, přesně přihrát či nalézt spoluhráče ve volném prostoru.

Vedle Xhaky působí neustále běhavý a v soubojích silný Remo Freuler, jenž na rozdíl od svého kapitána bude výrazněji podporovat Djibrila Sowa před sebou. Vysunutí Freulera vedle Sowa umožní Švýcarsku lepší horizontální souhru, zároveň však záložník Nottinghamu dokáže obhospodařit prostor před zadáky. Freuler je možná nenápadným, zato ale téměř nepostradatelným členem sestavy. Navíc se vedle Xhaky hodí víc než čistič Denis Zakaria, jenž doplácí také na nedostatečné vytížení po letním přestupu do kádru Chelsea.

Ve Frankfurtu plní Sow spíše roli box-to-box záložníka, avšak ani pod Yakinem není hlavním tvůrcem šancí. Tím pořád zůstává Xherdan Shaqiri, byť únorovým stěhováním do USA trochu sešel z očí. I tak ale na autorovi 30 reprezentačních asistencí bude stát tvorba v ofenzivní třetině hřiště. Shaqiri dokáže prolomit blok protivníka přesnými vertikálními pasy za obranu, pro Nati je navíc důležitým turnajovým střelcem: na MS v roce 2014 sestřelil hattrickem Honduras, nádhernými nůžkami na Euru 2016 poslal osmifinálový duel proti Polsku do prodloužení, o trefě proti Srbsku před čtyřmi roky byla řeč už v úvodu článku a na loňském ME zařídil dvěma góly postup Švýcarska přes Turecko do play-off, v jeho čtvrtfinále pok o další hodinu prodloužil bitvu se Španělskem.

Shaqiri se tedy bude zprava stahovat do středu pole, při obranném postavení 4-4-2 by zase měl doplňovat hrotového útočníka a čekat na rychlé brejky. To levý křídelník se bude skrze průniky tlačit do pokutového území, ať už se vlevo objeví Noah Okafor nebo Rubén Vargas.

Konečně zdravý Breel Embolo se v Ligue 1 gólově chytnul. Na MS by dobré formy mohl využít k prvnímu střeleckému průlomu v národním dresu, stejně tak ale pomůže při hře zády k bráně jako sklepávač či narážeč do kombinace. Za Embolem pak tradičně číhá bojovný, avšak střelecky často neschopný Haris Seferović.