Představení účastníků MS 2022 - Senegal

Na první pohled to vypadá jako další z řady letošních deja-vu: francouzská skupina na MS je prakticky totožná jako před čtyřmi lety, ta brazilská taktéž, a zraky fotbalové Afriky se opět upínají především k Senegalu. Zlatá generace Lvů z Terangy má na největší světové scéně co napravovat.

Dobře, to možná není úplně fér; Senegal na MS 2018 herně rozhodně nezklamal, vyválčil čtyři body a nakonec zůstal za branami osmifinále jen kvůli bizarně vyrovnaným statistikám s rovněž čtyřbodovým Japonskem. Oba týmy od sebe nakonec muselo oddělit až pravidlo o počtu nasbíraných žlutých karet, kde byli Senegalci o jednu horší. Na to se ale historie neptá. Cílem je postoupit, pokud možno co nejdál - ideálně až do semifinále, kam ještě žádný africký celek nikdy nedošel.

Stejně jako v roce 2018 má Cissého tým i letos relativně hratelnou skupinu, kde jej dokonce většina komentátorů a nestranných fanoušků počítá mezi favority na postup. Už se není kam schovat. Nizozemsko je jasným kandidátem na první místo, ale Ekvádor i Katar jsou rozhodně k poražení. Další skupinový exit by znamenal tentokrát už opravdové, hmatatelné selhání.

Ještě v úterý 8. listopadu tak vládl v zelenožlutém táboře poměrně silný optimismus. Jenže potom, včera ráno, přišla zdrcující zpráva - nejlepší hráč týmu a jeden z nejlepších forvardů planety Sadio Mané se zranil a aktuálně (v době psaní textu) to vypadá, že turnaj nestihne. Senegal sice má i přesto dost zkušených hvězd, ostříleného trenéra i řadu nových talentů, jenže Mané není jen klíčovým hráčem. Útočník Bayernu je v rodné zemi obrovskou ikonou, i proto, že se v Senegalu narodil a vyrůstal a v nároďáku platí za největšího patriota. Plány Lvů z Terangy tak dostávají povážlivou trhlinu.


Je tu ovšem i jedna vyloženě pozitivní, potenciálně klíčová změna: zatímco před čtyřmi lety byl tento tým stále "pouze" talentovanou generací, teď už ví, že umí doopravdy vyhrávat. Devět měsíců zpátky totiž Cissého muži vůbec poprvé v historii vyválčili mezinárodní trofej, když opanovali kamerunský Pohár národů. To může být z psychologického hlediska ohromně důležité; jistě, světová scéna je přece jen něco jiného než ta africká, ale pokud panuje všeobecný názor, že například Argentina bude díky zlatu z poslední Copy hrát pod menším tlakem, což zvyšuje její šance na úspěch, totéž platí i o Senegalu.

Oslavy premiérového triumfu se rychle proměnily v největší party v historii země. Fotbal je totiž v nejzápadnějším cípu pevninské Afriky v podstatě náboženstvím; ano, je to otřepané klišé, ale nic lepšího mě zkrátka nenapadá. S nadsázkou se dá říct, že spirituální život v Senegalu má dva opěrné pilíře - islám a Sadia Maného. A zatímco v Nigérii nebo Kamerunu mají tamní národní týmy občas potíže s podporou napříč celým územím, kvůli etnickým rozepřím mezi různými náboženskými a jazykovými komunitami, v Senegalu to neplatí.

A to i přesto, že i zde, v jedné z nejstabilnějších republik celého regionu, najdeme řadu podobných problémů - ať už jde o ekonomickou propast mezi bohatým západem a chudým sahelským východem (všechny kluby v první lize například sídlí ve městech na atlantském pobřeží), nebo kulturní zlom mezi frankofonním severem a jižním regionem Casamance, který je od zbytku země oddělen územím Gambie a v podstatě působí jako úplně jiný stát. Sever je suchý, ovlivněný berberskou kulturou ze Sahelu a pěstují se tam arašídy; jih je tropický, vlhký, zčásti lusofonní (díky vlivu kolonizátorů ze sousední Guiney-Bissau) a závislý na pěstování rýže. Fotbal ale sledují všichni stejně, a všichni stejně také fandí jako jeden muž.

Dobrým příkladem vlivu fotbalu na společenský život v zemi může být postava Bruna Metsua, francouzského kouče, který dovedl Lvy z Terangy na historicky první Mundial v roce 2002. Metsu se narodil i zemřel ve Francii a v Senegalu strávil pouhé dva roky; po jeho smrti v roce 2013 mu přesto tamní vláda uspořádala velkolepý islámský pohřeb se všemi státními poctami. Prezident Macky Sall při obřadu prohlásil Metsua za "ikonu lidskosti a ctnosti" a "hrdinu senegalského lidu, nad kterého není". Jeho rakev, zabalená do senegalské vlajky, dodnes leží na muslimském hřbitově v Yoffu v severní části Dakaru.





Že Senegal poprvé vstoupil na světovou scénu slavným čtvrtfinálovým tažením v roce 2002 je dnes už dobře známá historie, co ale zůstává často pod čarou, je fakt, že před přelomem tisíciletí byli Lvi z Terangy opravdu maximálně průměrným týmem i v rámci Afriky. Ještě v kvalifikaci na MS 1998 neprošli ani do hlavní skupinové fáze, hned v předkole je totiž vyřadilo Togo. Tehdy nešlo o nic zvláštního - Senegalci se od vyhlášení nezávislosti přihlásili do africké kvalifikace sedmkrát a hned šestkrát vypadli už na první překážce.

Náhlý úspěch v roce 2002 je o to působivější; zatímco například Ghana už před vlastním debutem o čtyři roky později měla v zádech několik solidních generací a celkově dobré jméno v rámci afrického fotbalu, Metsuovi koně byly vyloženou neznámou. Není příliš velkým přeháněním tvrdit, že skutečná historie tamní kopané se začala psát až v onom slavném úvodním zápase s obhájci titulu z Francie.

Přestože následující tři Mundialy západoafrický tým vynechal, po celé 21. století už si udržuje jistou gloriolu příslušnosti k širší kontinentální elitě. Lvi z Terangy se od roku 2000 probojovali na deset z dvanácti Afconů a ani v kvalifikacích na MS nikdy úplně nezmizeli ze hry - v roce 2006 jim chyběly dva body, o osm let později zase padli až v play-off s Drogbovými Slony. Pak převzal tým současný kouč Aliou Cissé a od té doby Senegal ještě na světovém svátku nechyběl. V kontextu toho, jak úzká je jeho národní fotbalová historie, zvláště v porovnání s jinými kontinentálními velmocemi, jde o mimořádný úspěch.


Postup do závěrečného play-off o vstupenku na MS je pro týmy formátu Senegalu většinou jen formalita, což se potvrdilo i tentokrát. Lvi z Terangy svou kvalifikační skupinu H podle očekávání naprosto opanovali; nic proti Togu, Namibii a Konžské republice, ale jejich šance na úspěch byly od začátku prakticky nulové.

Cissého tým hned na úvod skolil Togo 2:0 a následně vyhrál 3:1 v Kongu, v potenciálně nejtěžším utkání celé skupiny. Následovala dvojnásobná demolice Namibijců (4:1, 3:1), a když poté favorit pustil první body na půdě Toga (1:1), bylo už o postupu stejně rozhodnuto. Celkově Senegal zakončil skupinovou fázi s bilancí 16 bodů z 18 možných.

V podobně tréninkovém tempu prošel do play-off i Egypt, a když následný los svedl dohromady právě tyto dva týmy, vášně rázem vystřelily na maximum. Rivalita mezi oběma zeměmi sice nemá "tradiční" geografické či socio-kulturní kořeny (ostatně je od sebe dělí celá Sahara), ale na čistě fotbalovém poli jde o aktuálně nejjiskřivější možný střet v Africe. Už jen proto, že právě Senegalci a Egypťané mají ve svém středu dva nejlepší africké fotbalisty současnosti, kteří ještě na jaře navíc nastupovali ve stejném klubovém dresu.

Skutečným spouštěčem emocí ale bylo finále letošního Afconu, kde Senegal porazil Faraony po bezbrankových 120 minutách až na penalty; Mané proměnil tu rozhodující, takže Salah se ke svému pokusu ani nedostal. A Egypt začal svou odplatu bezvadně, když v prvním utkání závěrečného kvalifikačního play-off zvítězil před 65 tisícovkami fanoušků v Káhiře 1:0 díky brzkému vlastnímu gólu soupeře. Jenže v odvetě v Dakaru srovnal Boulaye Dia průběžné skóre už po dvou minutách hry, načež začalo dobývání egyptské branky - Lvi z Terangy svého soka přestříleli 25:5 a donutili gólmana El Shenawyho k osmi zákrokům, rozhodující branku se jim ale vsítit nepodařilo.

Takže opět penalty, a tentokrát se Egypťané rozhodli neopakovat chybu z únorového finále a vyslali Salaha hned jako prvního. A on neproměnil.

Na tomto místě je důležité přiznat, že celé africké play-off bylo totální prů*er prakticky po všech stranách a že postupy Senegalu, Ghany i Kamerunu jsou, velmi mírně řečeno, kontroverzní. V senegalském případě jde samozřejmě o ty prokleté lasery. Můžete tisíckrát říkat, že Egypťané si začali (a skutečně, fanoušci v Káhiře oslňovali soupeře během hry, na což bychom neměli zapomínat). Jenže proměnit doslova celou hrací plochu v regulérní diskotéku - a to navíc ne ve hře, ale při penaltách - je zkrátka a jednoduše prasárna a fakt, že se nestalo vůbec nic, nikdo nic nevyšetřoval, nikdo se ani nijak smysluplně nevyjádřil, je donebevolající ostudou.

Legitimitu senegalského postupu to nijak nezpochybňuje, Lvi z Terangy byli v celém dvojzápase jednoznačně lepší a navíc symbolicky zvítězili díky další Maného penaltě, což z už tak vzývaného hrdiny udělalo v celé západní Africe prakticky živoucího pánaboha. Ale CAF se musí okamžitě vzpamatovat, protože toto je prostě na této úrovni strašně trapné a nedůstojné.




Gareth Southgate sice Anglii v posledních letech přinesl více úspěchů a lepší výsledky než prakticky všichni jeho předchůdci v moderní éře, přesto bývá doma kritizován - že je příliš konzervativní, že nevyužívá potenciál týmu na 100%, že se na to místy nedá koukat, že nevybírá vždy ty nejlepší možné hráče. Aliou Cissé je v tomto ohledu v podstatě jeho africkou verzí (i když s tím rozdílem, že on svůj penaltový rozstřel ve finále kontinentálního turnaje vyhrál). Ne že by tedy dostával doma tak naloženo; naopak, už teď je národním hrdinou, kapitánem legendárního týmu z roku 2002 a prvním pozlaceným koučem v jeho historii. Ale čistě z pohledu nezávislého fanouška, který se chce jen koukat v televizi na fotbal, styčné body přetrvávají.

Rodák ze Ziguinchoru, hlavního města výše zmíněného jižního regionu Casamance, před turnajem vyzdvihoval hlavně jednu věc. "Mistrovství světa je o zkušenostech," prohlásil. "Nemyslím, že bychom udělali stejné chyby jako v roce 2018. A nejde jen o zkušenost hráčů s fotbalem na nejvyšší úrovni, ale i o zkušenost se samotným turnajem, s přípravou na něj."

Tato slova z Cissého úst dávají smysl, sám je totiž nejdéle sloužícím trenérem jak v Africe, tak i na Mundialu samotném. Snadno se přitom zapomíná na to, že před převzetím senegalského kormidla v roce 2015 sám žádné zkušenosti s trénováním neměl, pokud nepočítáme dvouletý cyklus u reprezentační juniorky; to už je teď ostatně irelevantní, protože za těch sedm let prokázal svoje schopnosti dostatečně, a co je hlavní, do každého dalšího turnaje šel jako lepší, poučenější stratég. V podstatě můžeme říct, že se trénovat naučil tak nějak... sám. A to je jen jeden z důvodů, proč působí tak hrozně cool dojmem (těmi dalšími jsou jeho ležérně elegantní vzhled a sympaticky rezervované vystupování).

Jenže zároveň platí, že i teď, v době největších úspěchů senegalského fotbalu, může být vyloženě frustrující sledovat jeho tým na hřišti. Ostatně letos v lednu zahájil nakonec pozlacený Afcon vyloženě odfláknutou skupinou, ze které prošel díky pěti bodům za výhru a dvě remízy při souhrnném skóre 1:0 za upachtěnou výhru proti Zimbabwe. V sedmé minutě nastavení. Z penalty. Bezbrankové plichty s Guineou a Malawi (!!) skutečně příliš nadšení u neutrálních pozorovatelů nevzbuzují. Můžeme argumentovat tím, že Cissé už dobře ví, jak svůj tým připravit tak, aby nabíral formu v průběhu turnaje - v roce 2019 to ostatně bylo podobné (tehdy skončil Senegal stříbrný). Ale pachuť jakéhosi ztraceného, odepřeného zážitku z fotbalu zůstává. Pokud Senegalu vyloženě nefandíte, je to většinou nuda.

A teď je otázkou, jestli - a případně jak - se koučovi podaří tuto mentalitu přenést na světovou scénu. V Africe je s takto nabitým týmem možné hrát na nějakých 40% a schovávat si energii na závěrečné dva, tři zápasy; na Mundialu nic takového nejde, Nizozemsko není Malawi a Ekvádor není Zimbabwe. Doma na kontinentu je prakticky nemožné Senegal v soutěžním zápase porazit, přestože jsou Mané a spol. ležérní, ostentativně "v chillu" a na všechno mají spoustu času. V Kataru to ale bude jiné.




Pokud Sadio Mané skutečně do Kataru neodcestuje, je volba do této rubriky jasná - a to hned z několika důvodů. Zaprvé, ačkoliv Maného schopnost "zapnout" ve správný okamžik a zařídit vítězství vlastními silami je nenahraditelnou komoditou, Senegal má pořád k dispozici poměrně dost šikovných, talentovaných a schopných forvardů. To u pozice středního obránce tak úplně neplatí.

Zadruhé, bez svého X-faktoru vepředu se budou Lvi z Terangy muset o to více soustředit na potvrzení své pověsti coby týmu, kterému je velice těžké vstřelit gól, čímž se z Koulibalyho rázem stává naprosto klíčový článek základní jedenáctky. A konečně zatřetí - zadák Chelsea patří na svém postu ke světové elitě, v nároďáku dělá kapitána a má obrovské množství zkušeností s fotbalem na nejvyšší úrovni, nehledě na to, že má na starosti ještě jednu specifickou úlohu (viz níže v taktickém profilu).

Stabilní taktický profil a dobrá herní disciplína Cissého jedenáctky se do velké míry opírají právě o souhru Koulibalyho s Diallem na stoperu, spolu s Édouardem Mendym v bráně. Vzhledem k vyrovnanosti skupiny A bude důležité, aby se toto trio vyvarovalo chyb. A Koulibaly, v přirozené roli vůdce, bude muset být totální skálou, postrachem kohokoliv, kdo se odváží do jeho pokutového území. Kvality na to určitě má.




Na tomto místě bychom mohli zmínit hned několik fotbalistů; nabízí se Pape Matar Sarr či Iliman Ndiaye. A je dost dobře možné, že Pape Guéyé ani nebude zkraje nastupovat v základu. Cissé ale o jeho kvalitách dobře ví a není pochyb o tom, že svou šanci v Kataru dostane; v záloze, která až donedávna kreativně stála na vertikálních nábězích jmenovce Idrissy Guéyého, je Papeho schopnost přečíst hřiště, kvalitně přihrát a roztahovat prostor na levé straně (trochu ve stylu mladého Blaise Matuidiho) potenciálně rozdílová. Mladší Guéyé navíc není žádná třasořitka ani v defenzivě.

Nadcházející turnaj bude navíc pro třiadvacetiletého borce vítanou příležitostí "očistit" svoje jméno od komplikované přestupové ságy, která jej provází už dva roky, od doby, kdy přestoupil z Le Havre do Watfordu a prakticky okamžitě poté souhlasil s dalším přesunem do Marseille. V přístavním městě je od té doby stabilním článkem základní sestavy a výrazně se podílel i na senegalském zlatém Afconu coby hráč na pomezí základu a lavičky. Dobré výkony na světové scéně by mladému střednímu záložníkovi mohly otevřít dveře do některého z evropských velkoklubů.




Senegal je jedním z týmů, které prakticky neustále nastupují v rozestavení 4-3-3 (podobně jako Španělsko či Chorvatsko); v přípravě s Íránem se Cissé sice vrátil k dřívějšímu 4-2-3-1, které zkoušel praktikovat před pár lety s Maném na desítce, ale to byla víceméně výjimka v jinak dlouhodobém, stabilním trendu. Očekávejme tedy systém s dominantními stopery, silným středem zálohy a útoky vedenými přes křídelní prostory.

Jedním ze specifik Cissého taktického modelu je pozice deep-lying playmakera, kterou v národním týmu zastává Kalidou Koulibaly. Zatímco většina výběrů nastupujících se třemi středními záložníky deleguje tuto roli na bedra jednoho z nich, senegalský kouč nemá k dispozici žádného Busquetse nebo Modriće, neexistuje žádný "senegalský Pirlo"; toto je další důvod, proč je právě Koulibaly klíčovým hráčem Lvů. Cissého stopeři nejenže mají na starosti postupnou rozehrávku (jak je dnes víceméně standardem), ale berou na sebe i roli distributorů dlouhých míčů a celkových "metronomů" senegalského obrazu hry. Což je něco, v čem je Koulibaly v zelenožlutém dresu opravdu dobrý.

Druhým stoperem bude Abdou Diallo z Lipska, jehož úloha se od té Koulibalyho vlastně nijak dramaticky neliší; spíše se oba doplňují a společně vytváří zčásti kreativní, zčásti destruktivní hráz před gólmanem Édouardem Mendym. Ten si zachovává pozici výsadní jedničky i přesto, že jej v klubovém dresu letos zastiňuje Kepa; celkově se ale Senegalci nemusí o post mezi tyčemi příliš obávat, protože Alfred Gomis je více než schopným náhradníkem. Problémy ale vyvstávají jinde - konkrétně na krajích obrany a částečně i na lavičce, pokud by Koulibaly či Diallo utrpěli zranění.

Bouna Sarr, první volba na pravého beka, je ze zdravotních důvodů mimo; jeho místo tedy zaujme Youssouf Sabaly z Betisu, kterému bude krýt záda univerzál Formose Mendy (Amiens). Nalevo na vítězném Afconu zářil Saliou Ciss, jenže ten je od léta bez angažmá. Cestu do základu tak mají otevřenou jak Fodé Ballo-Touré (AC Milán), tak Ismael Jakobs (Monaco); v poslední přípravě startoval druhý jmenovaný, ten je ale v národním týmu nováčkem, takže počítáme, že pragmatik Cissé vsadí spíše na jistotu v podobě Ballo-Tourého. A to je z hlediska prověřenosti v posledních reprezentačních zápasech víceméně všechno. Snad jen stoper Pape Abou Cissé (Olympiakos) má jakž takž důvěru svého jmenovce na trenérské židli; zbytek obránců zkrátka nehraje. Jakýkoliv výpadek v zadních řadách tak může být pro Senegal potenciálně fatální.

Jelikož Cissé klade na své stopery nadstandardní kreativní nároky, je logickým výsledkem jejich následná pasivita v čistě defenzivní činnosti. Koulibaly & spol. na hřišti příliš nevystupují, nepouští se proaktivně do soubojů a nehrají agresivně, naopak jsou zvyklí zaujímat spíše pasivní roli, držet pozice a absorbovat tlak hluboko na vlastní polovině. Pokud Senegal brání, neočekávejte od jeho obránců bůhvíjaký pressing - Cissého styl je nechávat svoji zadní řadu ve vyčkávajícím hlubokém bloku a spoléhat na její fyzickou sílu a poziční zodpovědnost.

V tříčlenné záloze existují dvě konstanty - tou první je Nampalys Mendy z Leicesteru, který plynule převzal roli defenzivního "čističe" před stopery po Cheikhou Kouyatém. Jeho úkolem je zastávat klasickou neviditelnou roli štítu před vápnem a vypomáhat stoperské dvojici na vlastní polovině. Druhou konstantou je Idrissa Guéyé, jehož role v reprezentaci se ovšem proměnila - zatímco dříve byl zodpovědný za obrovské spektrum práce kolem středového kruhu a často se zapojoval i do útoků v meziprostorech mezi desítkou a křídly, v poslední době je využíván spíše jako klasický box-to-box záložník. Jinými slovy: dříve byl Guéyé ve středové trojici tím nejvýše operujícím, teď tuto roli převzali jiní.

Možná nejotevřenější otázkou v sestavě je právě post třetího záložníka; existuje zde několik kandidátů, a každý z nich nabízí něco trochu jiného. Nejmenší šanci na základ má Pathé Ciss z Vallecana, který bude spíše čekat na příležitost na lavičce (jeho herní profil nenabízí pro Senegal nic mimořádně nového nebo objevného). Kouč Cissé ale v letošních zápasech dával rovnou měrou šance jiným dvěma borcům. Prvním z nich je Pape Guéyé (viz Na prahu slávy), druhým teprve dvacetiletý Pape Matar Sarr, který před sezonou přestoupil z Mét do Tottenhamu.

Oba fotbalisté jsou si v lecčems podobní; operují jako klasické "osmičky", rozumí si s míčem, mají cit pro přihrávku a jejich dynamika bude vítaným přínosem ofenzivní hře týmu. Sarrovou nevýhodou je, že jej klubový kouč Antonio Conte v probíhající sezoně vůbec nestaví; zároveň ale údajně zablokoval jeho transfer na hostování do Serie A, takže s ním evidentně počítá, a i sám Cissé jej pravidelně staví do základu na úkor mladšího Guéyého.

V útočné trojici se potom nabízí stěžejní otázka: Kdo na levé křídlo? Pokud by se Sadio Mané přece jen zázračně uzdravil, není co řešit. Pokud to ale nestihne - a asi můžeme počítat spíše s tím, že ne - dává největší smysl přesunout nalevo Ismaïlu Sarra z Watfordu, který už na této pozici v reprezentaci několikrát nastoupil. Faktem totiž je, že Senegal kromě Maného nemá prakticky žádná čistokrevná levá křídla. Na druhou stranu se ale Sarr s Maném v nároďáku na stranách běžně prohazují.

Na pravé křídlo pak opět existuje několik možností. Největší šanci má určitě Krépin Diatta z Monaka, jehož Cissé očividně obdivuje natolik, aby mu dával pravidelné šance jako prvnímu náhradníkovi na jakoukoliv pozici v útoku (nebo dokonce na AM ve 4-2-3-1, což ale příliš nefungovalo). V záloze pak čekají mladý Demba Seck z Turína a zejména Bamba Dieng, kometa loňské sezony v Marseille, který je sice primárně devítkou, ale dokáže nastoupit kdekoliv v útočném trojzubci (což je ostatně charakteristika většiny senegalských ofenzivních hráčů).

Zbývá ještě zmínit hrot, kde měli Senegalci dříve často problémy; Boulaye Dia (Salernitana) je ale už teď lepším fotbalistou, než byl kdy (stále přítomný) Famara Diédhiou, takže optimismus je v tomto případě na místě. A pokud by Cissé chtěl experimentovat s rozestavením s klasickou desítkou, Iliman Ndiaye (Sheffield) má v aktuálně probíhající sezoně výtečnou formu. Rozbití dlouho hýčkaného trojzubce Sarr - Dia - Mané sice bolí, ale nemusí to být až takový průšvih, jak by se na první pohled zdálo. Alespoň ve skupině (v hypotetických play-off duelech už by absence Maného mohla představovat ještě závažnější problém).

Co se ofenzivní taktiky týče, je Cissého styl poměrně jednoduchý: Senegalci hodně střílí, a to i ze zdánlivě nesmyslných pozic, často z velké dálky. Je to proto, že mají ve svém středu hodně fyzicky silných, dominantních hráčů, kteří dokážou zúročit výhodu při útočných standardkách. V lehké nadsázce by se jejich celkový herní profil dal popsat jako "držet obrannou linii tak dlouho, dokud je to možné, a pak vyrazit dopředu a snažit se soupeře umlátit."

S tím souvisí i další strategické prvky, jako je extrémní spoléhání na dlouhé míče; toto většinou začíná už u Koulibalyho, ale i záložníci jsou instruovaní nic moc nevymýšlet a posílat balony driblérům na křídla. Ta následně často předržují míč a snaží se vmanévrovat soupeře do faulů, z čehož opět plynou cenné standardky. Není to žádný revoluční systém, ale vzhledem k layoutu senegalské jedenáctky funguje relativně dobře, alespoň na slabší oponenty; u těch silnějších a takticky zdatnějších samozřejmě hrozí, že jej soupeřův kouč rychle přečte, a protože Cissé nemá vypracovaný žádný komplexní plán B, výsledkem v takovém případě bývá zákopová bitva se spoléháním na individuality vepředu.

V útočných tranzicích pak senegalský kouč často vysouvá své beky až absurdně vysoko, na to, že jsou krytí pouze dvěma stopery; křídelníci se naopak zatahují do meziprostorů a výsledkem je jakési 2-3-5/2-3-2-3, což vzhledem k fyzické síle a intenzitě senegalských forvardů (a schopnosti celé jedenáctky bleskově měnit pozice) platí za potenciálně nebezpečnou zbraň.