Představení účastníků MS 2022 - Saúdská Arábie

Saúdská Arábie je definitivně zpátky součástí asijské smetánky. V letech 2007-15 se dvakrát nekvalifikovala na mistrovství světa (po čtyřech účastech v řadě) a dvakrát ani nepostoupila ze skupiny Asijského poháru (po šesti finále ze sedmi edic). Byl to bezprecedentní útlum, který se však zdá být za pomoci známého léčitele Hervého Renarda dočista zažehnán...

Pravda, vystoupení v Rusku — a především tedy úvodní debakl od domácích poměrem 0:5 — nebylo nikterak slavné a stejně tak osmifinálové vypadnutí s Japonskem na Asijském poháru 2019 není příliš k chlubení, ale vzhledem k předešlých výsledkům to pořád byl progres.

Nyní jsou Saúdové připraveni učinit další krok vpřed díky kombinaci stylů, kterou se v historii ještě nikdy nepyšnili. Cestou na minulý mundial (kde jej už nevedl) Bert van Marwijk pomohl týmu osvojit si přímočarý, fyzičtější fotbal, kdežto jeho nástupce Juan Antonio Pizzi přišel s úkolem naučit tytéž hráče držení míče, ba náročných schémat napadání soupeře.

Hervé Renard od léta 2019 usilovně maká na propojení obou tváří; Saúdové jsou schopni dominovat a krásně soupeře přehrát, ale i pracně ubojovat potřebné body. Výsledková listina nyní připomíná jakýsi binární kód — jen jednou za posledních 17 zápasů se stalo, že by v utkání Saúdské Arábie některý z týmů dal více než jeden gól (Japonsko v Saitamě dalo dva). USA i Austrálii, dva účastníky tohoto MS, Saúdové takhle zdatně drželi pod pokličkou.

V konečném součtu má za sebou Saúdská Arábie z celé kontinentální elity spolu s Jižní Koreou vůbec nejkonzistentnější čtyřletku, kterou neradno podceňovat. Zmatené stopery z Ruska, kteří ze svého obvyklého příjmení Hawsawi učinili posměšné "sloveso” rezervované pro blikance, nahradili střední obránci moderního střihu; záložníci jsou sebejistější na balonu a do útočné vozby pomalu prosakují hvězdy veleúspěšných mládežnických výběrů.

Pokud na základě čtyř let staré zkušenosti se Saúdy do boje o druhou příčku za Argentinou absolutně nepočítáte, možná budete brzy (ne)příjemně překvapeni...


V létě 2018 jsem úvodem svého profilu hovořil o "dramatickém propadu” saúdskoarabských klubů, když hrdá země tou dobou neregistrovala už podruhé za tři roky žádného čtvrtfinalistu asijské Ligy mistrů (což se jí v letech 2009-15 nepřihodilo ani jednou). Od té doby by obrázek nemohl být odlišnější; saúdskoarabská Pro League brzy začala sklízet ovoce rozhodnutí z let 2017-18, kdy se počet cizinců na soupiskách zvedl ze čtyř až na osm (poprvé včetně golmanů), a suverénně se odřízla od zbytku blízkovýchodních soutěží jako ta nejlepší.

Al-Hilal, mistr posledních třech ročníků, který si již zvykl na služby borců jako André Carrillo, Matheus Pereira či Odion Ighalo, to v žádné ze sezon neměl ani zdaleka tak jednoduché jako například Al-Sadd v Kataru, což koresponduje s výkony v rámci kontinentu. Až sedm různých klubů v posledních čtyřech ročnících nakouklo do osmifinále LM, přičemž Al-Ahli (2019 i 2020) coby trojnásobní šampioni a majitelé nejdelší série neporazitelnosti v historii domácí soutěže (51 zápasů v letech 2014-16) letos senzačně sestoupili o patro níž. Tradiční titán z Jeddahu má přitom takové renomé, že i po svém pádu přilákal na svou lavičku patrně nejuznávanějšího afrického trenéra současnosti v osobě Pitsa Mosimaneho.

Síla saúdskoarabské klubové kopané je zkrátka bezkonkurenční. V prvním roce po uplynutí posledního mundialu byl čtvrtfinálový rošt v západoasijské části pavouka tvořen ze 3/4 právě saúdskoarabskými vyslanci (Al-Hilal nakonec bral celkové zlato), o jeden slabší rok později došlo ve čtvrtfinále na nešťastnou bratrovraždu Al-Nassru s Al-Ahli, loni se domácí rivalové střetli až v nervydrásajícím západním finále (Al-Hilal nakonec bral celkové zlato) a letos budou zase všichni tři saúdskoarabští zástupci favority ve svých osmifinálových kláních. Al-Shababu s Banegou, a samozřejmě opět Al-Hilalu, náleží i nálepka celkových favoritů.

Co však nelze přehlídnout, je nedostatek prostoru pro domácí (ofenzivní) klenoty v nejvyšší soutěži. Vedoucí Al-Shabab se jen občas opírá o Nawafa Al-Abeda či Hattana Bahebriho (oba třicátníci), druhý Al-Nassr má v první řadě Vincenta Aboubakara a Taliscu, třetí Al-Ittihad vpředu pravidelněji staví jenom Abdulrahmana Al-Abouda, a tak dále. Tenhle trend se bude muset co nevidět systematicky adresovat, pokud Saúdská Arábie nechce zadusit nadějné ročníky, které v uplynulých pěti letech jednou ovládly Asijský pohár do 19 let (2018) dvakrát došly do finále Asijského poháru do 23 let (2020 a 2022) a loni okusily také atmosféru olympiády. Letos dokonce Saúdové "malý Pohár” vyhráli, přestože zkraje postrádali dva seniorské reprezentanty (stoper a později kapitán Tambakti, útočník Al-Biraikan).

Dorostenecké zlato Saúdská Arábie nezískala od roku 1992, kdy Asijský pohár této kategorie zplodil dva pozdější dospělé stovkaře a čtvrtého nejlepšího střelce Zelených sokolů. Na poslední olympiádě (1996) se k tomuto mladšímu jádru přidali i Abdullah Zubromawi a Mohammed Al-Khilaiwi, dva ze čtyř nejvytíženějších reprezentantů saúdskoarabské historie.

Očekávání od borců narozených v letech 1999-2000 by tak stěží mohla být vyšší.





Po dlouhá léta měli Saúdové na asijské scéně postavení tak trochu korespondující s tím jihoafrickým či egyptským na africké scéně; reputaci dříve opěvovaného, avšak fatálně povadlého týmu s nadále pyšnou, až bláhovou fanouškovskou základnou. Zvláště změny trenérů těsně před otevřením mezinárodního turnaje (Asijský pohár 2015, MS 1998 a 2006) či dokonce těsně po jeho zahájení (Asijské poháry 2000 a 2011, MS 1998) platily za vítaný zdroj posměchu vůči této mimořádně hrdé zemi. Houfné podrážděné reakce byly zaručeny, a vzhledem k silné saúdské prezenci na sociálních sítí jich též nikdy nebyl nedostatek.

Historicky je přitom pozice Saúdské Arábie na asijské scéně zcela neotřesitelná, to bez debat. Na Poháru Perského zálivu Zelení sokoli posbírali celkem 18 medailí z 24 ročníků; v rámci Asijského poháru drží spolu s Jižní Koreou rekord v počtu finálových účastí (6), přičemž hned třikrát také triumfovali; a čtyři po sobě jdoucí účasti na mundialu (1994-2006) značí konzistenci, které se doma rovněž dominantní Írán vyrovná nejdříve až v roce 2026.

Také po individuální stránce se ze Saúdské Arábie rekrutovaly osobnosti, které dodnes řadíme na samotný piedestal kontinentu. Speciálně v případech brankáře Mohameda Al-Deayeai a kanonýra Majeda Abdullaha lze hravě debatovat o tom, zdali na svých postech náhodou nebyli těmi vůbec nejlepšími Araby v dějinách. Fahad Al-Bishi má nárok na titul nejlepšího exekutora standardních situací v historii Asie. Sami Al-Jaber pak zase coby střelec gólů na třech různých MS aspiruje na nejlepšího blízkovýchodního fotbalistu té nejblyštivější scény. Turnajové výhry nad Marokem (1994) a Egyptem (2018), doplněné remízou s Tuniskem (2006), jen potvrdily výsostní saúdskoarabský status v regionu MENA.

Jakožto kolektiv každopádně Saúdové udělali díru do světa pouze na jednom srazu světové fotbalové smetánky, a to pozoruhodně rovnou při své premiéře. Vzhledem ke svému pozdnímu připojení k Asijské fotbalové konfederaci (1972) a hořkým selháním především s ohledem na ročníky 1978 a 1990 se Zelení sokoli na globálním pódiu poprvé představili teprve roku 1994 ve Spojených státech, a ani tehdejší úspěch se neobešel bez komplikací — pozdější hrdina, trenér Jorge Solari, byl k týmu přiveden teprve v březnu téhož roku.

Přestože se jednalo o jeho první a poslední angažmá u národního týmu, které trvalo jenom pár týdnů, argentinský kouč se stihl nesmazatelně zapsat do dějin celé blízkovýchodní kopané. Ze saúdského debutu na MS přece uplynulo pouze 19 minut, a hle, už se senzačně vedlo nad nabušeným nizozemským týmem v čele s Koemanem, bratry De Boerovými či Bergkampem. Saúdové nakonec v závěru inkasovali srdceryvný gól na 1:2, ovšem z úvodní prohry se v mžiku oklepali skrze těsnou výhru nad Marokem, aby záhy zaskočili do té doby nepokořitelné, stoprocentní semifinalisty MS 1986 z Belgie. Během pouhých pěti minut si svým dechberoucím sólem o nesmrtelný status řekl Saeed Al-Owairan — a zkoprnělý soupeř už nevyrovnal.

Osmifinále se Švédskem už bylo nad síly překvapujícího arabského mančaftu, ale celkový pozitivní dojem z turnaje i přes prohru 1:3 samozřejmě přetrval. Al-Owairan následně získal individuální ocenění pro Asijského hráče roku, ovšem stejných výšek už nikdy nedosáhl. A totéž platilo i pro Saúdskou Arábii jako celek. Na příštích čtyřech MS zelení zbudovali bilanci 1-2-9 s brutálním skóre 6:33, přičemž si o větší pozornost řekli leda tak roku 2002 velkolepým nastartováním rekordního Kloseho řádění na světových šampionátech.


Renardovy začátky nebyly bezbolestné — ztráty s Jemenem a Palestinou v prvních třech zápasech druhé fáze asijské kvalifikace si právem vysloužily několik zdvižených obočí stejně jako následné prohrávání s Uzbekistánem ještě pět minut před vypršením normální hrací doby. Teprve pak se v Saúdech něco zlomilo. Uzbeci se — jaksi klasicky — zalekli příležitosti, průběžné vedení 2:1 stihli přetavit ve frustrující prohru 2:3, a jakmile se kalendář přehoupl ze složitého roku 2019 na pořadovou číslovku 2021, Renardova družina už byla nepolapitelná. Doma se tentokrát nepárala s Palestinou, Jemenem ani Uzbekistánem, všechny porazila s celkovým skóre 11:0, a nabitá sebevědomím vstoupila i do rozhodující fáze, kde si díky zahajujícím čtyřem výhrám ze čtyř pokusů mohla dovolit i slabší dojezd.

Výdobytky jako domácí triumf nad Japonskem (1:0) či dvakrát neinkasovaná branka od Austrálie (1:0 doma, 0:0 venku) jsou přesně tím, co fanouškům před MS dodává sebevědomí. Renardova mužstva byla na poměry reprezentačních výběrů vždy ukázkově strukturovaná a nadrillovaná, což nyní platí i pro Saúdskou Arábii, která i v devíti zápasech bez svého patrně nejlepšího stopera Tambaktiho dokázala udržet pět čistých kont a málokdy se jó zapotila.




Před čtyřmi lety jsme se nechali aurou šarmantního Francouze v bílé, nažehlené košili unést natolik, že jsme jeho Maroku věřili na čtvrtfinále. Dopadlo to posledním místem v těžké skupině a medailí tak akorát za odvahu rozdat si to se Španěly a Portugalci jako se sobě rovnými. Tentokrát si pro žádný z ostudy kabát nejdeme, ale důvod Renardovi a priori nedůvěřovat samozřejmě dál nemáme. Pořád se jedná o dvojnásobného šampiona Afriky (Zambie 2012, Pobřeží Slonoviny 2015), svého času neporaženého v základní hrací době neuvěřitelných 17 po sobě jdoucích utkání jednoho kontinentálního mistrovství (2010-17).

Věčně nespokojený stratég koncem letošního března hovořil o tom, jak mu přehršel cizinců ve všech klubech saúdskoarabské Pro League komplikuje práci. V témž rozhovoru si však zároveň vytyčil nekompromisní cíl: porazit v posledních dvou zápasech Činu i Austrálii a urvat první místo kvalifikační skupiny před Japonskem. Sice vlastně o nic nešlo, do Kataru letěl i druhý v pořadí, ale takový je prostě Renard; ctižádostivý, pokud možno vždy top.

Číňané takhle až do penalty v 82. minutě doma ani nevystřelili, přičemž s Australany si už Saúdové těsné vedení zkušeně pohlídali. Bylo to vlastně podobné, jako když Renardovo Maroko závěrem kvalifikace na MS 2018 nutně potřebovalo porazit Pobřeží Slonoviny na jeho hřišti. Výsledkem byla výhra 2:0 a jediná střela Slonů mezi tři tyče. Další rutinní zářez.

Občas to zkrátka působí, jako by Renard mínil a život neměnil.

To ale samozřejmě není tak úplně pravda. Jeho první velké klubové angažmá ústilo v sestup z Ligue 1 (Sochaux), jeho druhý takový pokus skončil už po 13 kolech sezony 2015/16 (Lille) a svou poslední turnajovou zkušenost sám Renard lakonicky popsal jako "šokující vypadnutí”.

Tehdy v červenci 2019, bezprostředně po zpackaném penaltovém rozstřelu s Beninem (!), znechuceně rezignoval a uchýlil se na Blízký východ, kde byl v posledních letech své kariéry doma Bruno Metsu, svého času také kouč Kataru, který učinil vdovu z Renardovy partnerky.

Už od letošního března platí, že žádný cizinec v dějinách saúdskoarabského národního týmu neposbíral tolik vítězství jako Hervé Renard, a nebyl by to on, aby si nevěřil na přidání dalších v průběhu katarského svátku. Ani bohatí Saúdové mu nevyplácí 100 tisíc dolarů měsíčně jen tak zbůhdarma (ačkoliv Renardovi jde ke cti, že během pandemie šel na 70 tisíc).




Do svého edukativního přesunu do španělského Villarrealu v lednu 2018 platil Salem Al-Dawsari primárně za nekonzistentního, zbrklého, lehce splašeného křídelníka, kterému se za celou kariéru v Al-Hilalu podařilo jen jednou vyhrát ligu a jenž možná ze všeho nejvíc zaujal svým pokusem dát hlavičku skotskému rozhodčímu v rijádském derby.

Pak se v nevzrostlém chlapíkovi cosi zlomilo a dnes platí za jednoho z nejlepších fotbalistů kontinentu. Je autorem prvního vítězného gólu Saúdské Arábie na mundialu po dlouhých 24 letech. Dvakrát vyhrál kontinentální Ligu mistrů, přičemž finále 2019 dost dobře rozhodl a po skončení ročníku 2021 byl pro změnu vyhlášen nejužitečnějším hráčem soutěže. Na to záhy navázal gólem proti Al-Jaziře při rekordním debaklu na mistrovství světa klubů (6:1). Třikrát se stal domácím šampionem, takhle skóroval v saúdskoarabském Clásiku a místo, aby vyhrožoval rozhodčím, teď takhle vzdává hold skvělým fanouškům rivala. Al-Dawsari zkrátka není bůhvíjak produktivní, ale když jde o hodně, zpravidla ze scény nemizí — naopak.

Asi netřeba dvakrát podtrhávat, že Saúdská Arábie takových fotbalistů nemá ve svých řadách žádné požehnané množství. Al-Dawsari umí překvapit šikovnou narážečkou, dlouhodobě se řadí k nejefektivnějším driblérům v lize s úspěšností nad 60 % a pro Renardův tým o jednom, dvou gólech může být nesmírně prospěšný i v tomto smyslu. Sám ostatně rozhodl klíčový domácí duel s Austrálií a v jednom bodě kvalifikace zavěsil v šesti po sobě jdoucích kláních. To není vůbec zlé na borce, kterého v mládí odmítly rovnou dva prvoligové kluby.




Na cestě za historickým zlatem na Asijském poháru do 23 let zářil ještě jako spolehlivý stoper (a penaltový exekutor!), což u borce o 178 centimetrech není zrovna nejpřímočařejší transformace. On ji zvládl na jedničku, ale pro Hervého Renarda zůstává přeci jen konformnější volbou na pravého beka, kde sebevědomě vyráží dopředu a prodává svou nadstandardní techniku. Pro francouzského trenéra byly křídelní prostory vždy zásadní a v souladu s moderními trendy tak v jeho očích roste na důležitosti inteligentní podpora útoku od obou beků. Abdulhamid nabízí přesně to, což potvrzuje také jeho zaskočení Islandu.

Jakožto jeden ze tří seniorských reprezentantů, který prožil všechny tři nejvýraznější mládežnické úspěchy posledních let (zlaté Asijské poháry do 19 a 23 let i olympiádu), má Abdulhamid nezanedbatelnou turnajovou zkušenost a za sebou jeden husarský kousek na klubové úrovni — v nabušeném Al-Hilalu se mu ve 22 letech podařilo na lavičku přikovat Mohammeda Al-Burayka, stále teprve 30letého startéra na minulém MS a člena all-stars týmu IIFHS uplynulé dekády pro Asijskou fotbalovou konfederaci. To už musíte něco umět.




Hervé Renard není napříč svou kariérou žádným proponentem jedné pevné formace, ale když už se u nějakého kormidla usadí, zpravidla neexperimentuje a pouze ladí tu jednu vyvolenou, která na daný mančaft zrovna pasuje. U Saúdské Arábie to nebyla těžká volba — střed pole potřebuje tři muže, typicky spíš staženější, a na hrot útoku se nikdy nestojí fronta. Výsledkem jsou varianty 4-1-4-1, 4-3-3 a 4-2-3-1 dle stavu skóre, soupeře, aktuální potřeby.

Možná si vzpomenete, že na minulém světovém šampionátu Saúdové protočili všechny tři brankáře, což se dalo čekat už na základě zuřivé rotace v kvalifikaci. Tentokrát se asi podobných zběsilostí nedočkáme; místo mezi třemi tyčemi si před jedním druholigovým a jedním 22letým gólmanem bez problémů uzmul Mohammed Al-Owais, vyslanec fenomenálního Al-Hilalu, kde v posledních dvou letech takřka vůbec nechytá. V reprezentaci to na něm není znát; už na MS 2018 proti Uruguayi nezklamal (0:1) a nedávno frustroval Ekvádor (nula po pěti zákrocích) i Venezuelu a Kolumbii (dva góly z celkem 14 projektilů).

Stoperská dvojice je velmi nečitelná a Renardovi se poslední dobou nestává, že by dvakrát po sobě vsadil na ty samé koně. Co by však dříve byl velký problém, to se teď tak dramaticky nejeví. Ali Al-Bulaihi (32) reprezentuje starší školu a jako veterán Al-Hilalu přináší i jistou zkušenost s vítězením, přičemž dvě mladší volby Abdulelah Al-Amri (25) a Hassan Tambakti (23) už zosobňují novou vlnu moderních stoperů, kteří v sobě snoubí fyzikalitu s citem pro rozehrávku. Ani Abdullah Madu (29) v tomto směru nezaostává a právě s ním vytvořil Al-Amri spolehlivý tandem pro valnou část kvalifikace na MS (2021). Mohli by nyní po návratu uzdraveného Tambaktiho oba sedět? Vyloučit zde nelze věru nic.

Na krajích obrany má Saúdská Arábie výjimečnou sílu v Saudovi Abdulhamidovi a Yasserovi Al-Shahranim. Je to už více než 10 let, co Al-Shahrani zaujal na juniorském mistrovství světa (2011) a započal svou nezvyklou pouť beka (!) na obálku počítačové hry FIFA 16 a statusu jedné z regulérních celebrit kontinentu. Třicetiletou legendu Al-Hilalu v posledních letech brzdí periodické zdravotní problémy, což pro něj platí také vpředvečer nadcházejícího šampionátu. A není v tom sám. Ani nominací si do poslední chvíle nebyli fanoušci jistí u kapitána Salmana Al-Faraje, jehož pavoukovité chování v záloze a expertíza v rozehře standardních situacích nemá substitut.

Závod s časem čeká také Salema Al-Dawsariho, který měl problémy se slepým střevem, a pravděpodobnou volbu č. 1 na hrotu útoku Saleha Al-Shehriho. Toho si nepleťte s podsaditým technikem Yahyou Al-Shehrim, protagonistou svého času nejdražšího přestupu v dějinách saúdskoarabské Pro League — na něj se spoléhalo před minulým mundialem, ale stejně jako Al-Abeda jej smetly problémy s kondicí a formou. Saleh Al-Shehri je celkem zdatným target manem, jehož střelecká vizitka nebudí mnoho respektu. Firas Al-Buraikan je v zakončení jiný živel a dost možná si místo na hrotu ukradne pro sebe.

Zbývá obsadit tři posty, a není to zrovna jednoduché. Na pravém křídle může naskočit doslova kdokoliv z následujících: Fahad Al-Muwallad, Haitham Asiri, Hattan Bahebri. Pro prvního jmenovaného hraje zkušenost a reputace jednoho z nejrychlejších talismanů Asie, pro druhého jmenovaného zase věk (21) či gól v generálce s Panamou, a pro posledního z rivalů zase nedávná důvěra Hervého Renarda. Je to kdo s koho.

Střed zálohy až tak otazníkový není — zkušený Mohammed Kano by to měl jistit a Abdulelah Al-Malki přinést pracovitost a takovou tu potřebnou jednoduchost. Al-Malki je fascinující případ 29letého fotbalisty, o němž se dlouho skoro nevědělo, až dokud loni na podzim nevedl nečekanou zteč Al-Itiihadu na titul a nevysloužil si přestup do zničehonic ohrožovaného Al-Hilalu. Doslova týden poté se zranil a vrací se teprve teď, těsně před šokujícím vrcholem své nikterak spektakulární kariéry o necelých 150 ligových startech.

Pokud by tato scéna byla na Al-Malkiho příliš, v záloze je připravena další poněkud nenápadná kometa posledních měsíců Sami Al-Najei. Také jemu je "už” 25 let, ale technickou vyzrálost nabízí značnou a mohl by hrát případně na místě (laborujícího?) Al-Faraje.