Představení účastníků MS 2022 - Portugalsko

Už je v podstatě zvykem, že jednou z nejsledovanějších reprezentací před velkým finálovým turnajem je ta portugalská. Důvodů, proč je zrovna Seleção tak populárním týmem, je hned několik. Portugalci jsou stálicí na těchto turnajích a ve 21. století se probojovali na všechny světové i evropské šampionáty, prakticky vždy disponují hvězdným kádrem a hlavně od roku 2004 je v každé nominaci jedna z nejvýraznějších postav světového fotbalu posledních dvou dekád Cristiano Ronaldo.

Právě jeho jméno se v posledních dnech objevuje na titulních stranách sportovních deníků nejčastěji. Ronaldo totiž necelý týden před začátkem šampionátu poskytl rozhovor britskému novináři Piersi Morganovi, ve kterém se bez servítek opřel do poměrů fungujících v jeho současném působišti Manchesteru United. To by pro reprezentaci obecně neměl být problém, ale Ronaldo kabinu na Old Trafford sdílí kabinu i s dvěma krajany, kteří se také představí na mistrovství světa - Bruno Fernandesem a Diogo Dalotem. Zejména vztah Ronalda s Fernandesem bude médii podrobně rozebírán. Ostatně první mediální vzruch vyvolalo už chladnější setkání a pozdrav obou hráčů v reprezentační šatně. Je ale naprosto jasné, že z několikavteřinového záběru ze šatny nelze dělat jakékoliv závěry o vztazích v týmu.

Pojďme ale problémy United hodit za hlavu a soustředit se hlavně na portugalský národní tým. Ten totiž od roku 1966 čeká na medailový úspěch ze světového šampionátu a je velmi pravděpodobné, že Ronaldo má v Kataru poslední šanci si medaili z mundialu nasadit na krk. Tu už naopak nemá dlouholetá opora národního týmu a mistr Evropy João Moutinho, který v 36 letech neobstál v mladší konkurenci a na turnaj se nepodívá. Není jediným zkušeným středopolařem ze zlatého týmu z roku 2016, který do Kataru překvapivě neodcestuje. Tím dalším je Renato Sanches z PSG, který ale velkou část této letošní sezóny strávil na marodce nebo na lavičce. Zranění pak vyřadilo z první účasti na mistrovství světa ofenzivního hráče Liverpoolu Diogo Jotu.

O posledních šancích na výrazný úspěch na světovém šampionátu by se v souvislosti s portugalským týmem dala sepsat celá rubrika. V závěrečné fázi své kariéry se nachází i brankář Rui Patrício, jenž s největší pravděpodobností přišel o pozici jedničky a také stoperská ikona Pepe, který by měl i v 39 letech patřit mezi základní stavební kameny portugalské obrany. Poslední mistrovství světa by to mohlo být také pro zkušeného trenéra Fernanda Santose se smlouvou podepsanou do Eura 2024, kdy mu bude táhnout už na sedmdesát let.

Portugalci mají v Kataru rozhodně co napravovat. Na každý turnaj totiž jedou jako jeden z favoritů na medaili, ale po zlatém úspěchu z Eura ve Francii v roce 2016 je to na závěrečných turnajích spíše zmar. V roce 2018 v Rusku nesplnili v osmifinále roli favorita a vyřadil je Uruguay, se kterým se mimochodem potkají letos už ve skupině, a na posledním mezinárodním Euru je zase z osmifinále poslala domů Belgie, které k tomu stačila jedna střela na bránu.

Malým cílem trenéra Santose a jeho šestadvacetičlenného výběru by tedy mělo být prolomení osmifinálových bran. Tím větším by měl být zisk cenného kovu, a tím největším zisk toho nejcennějšího. Pokud totiž zlato získá Portugalsko nebo Argentina objeví se nový silný argument ve věčném sporu fotbalových fanoušků o tom, zda je tím nejlepším z nejlepších Ronaldo nebo Messi.


Když se podíváme na demografii Portugalska nezbývá nic jiného než smeknout, jaké skvělé hráče tato země za poslední roky vyprodukovala pro světový fotbal. Portugalsko má totiž o půl milionů méně obyvatel než Česká republika, ale jeho fotbalové kvality a úspěchy v posledních letech jsou na zcela jiné a vyšší úrovni.

Není ale třeba nijak hanit naší rodnou zem, jen pro srovnání s Portugalskem je v rámci Evropy nejvhodnějším kandidátem. Fotbal je v Portugalsku bez nutnosti jakýchkoliv debat nejpopulárnějším sportem a vzhledem k úspěchu jeho fotbalistů v největších evropských klubech tomu tak ještě nějakou dobu bude. Samozřejmě se v zemi hrají i další sporty, ale žádný z nich pro popularitu fotbalu nepředstavuje hrozbu.

Klubová hierarchie je pak v zemi stejně jasná jako popularita fotbalu samotná. Nejznámějšími, nejpopulárnějšími a nejúspěšnějšími kluby jsou Benfica, Porto a Sporting. Mistrovský titul se v nejzápadnější zemi evropského kontinentu rozdává od roku 1935 a získaly jej jen dva týmy, které nepatří do této "velké trojky”. V roce 1946 získalo titul Belenenses a v roce 2001 vypálila rybník favoritům Boavista. Prvně jmenovaný tým je ovšem z Lisabonu a Boavista je zase druhým největším portským klubem. Ostatní města tedy na svůj první titul stále čekají.

V tomto století zatím dominuje Porto s dvanácti mistrovskými tituly a Benfica se sedmi tituly. Sporting za stejné období získal jen dva tituly, přičemž k tomu loňskému došel po devatenáctiletém čekání, které bylo nejdelším v historii klubu. Tím čtvrtým vzadu je Braga, která trpělivě čeká na svou šanci - nejblíže titulu byla v roce 2010, kdy na vítěznou Benficu ztratila pět bodů.

Tři opravdu velké kluby, které dosahují úspěchů i v evropských pohárech, snižují částečně popularitu ostatních klubů v zemi. Výsledkem je poměrně slabá návštěvnost na ostatních stadiónech. Výjimku představují fanoušci Vitórie Guimarães, kteří jsou asi nejbouřlivějším a nejoddanějším fanouškovský táborem v soutěži. V jiných klubech je úroveň fandění přímo úměrná úrovni předváděného fotbalu. Skvělým příkladem je Gil Vicente, jehož kotel v minulé sezóně doma i na výjezdech patřil k těm nejlepším, ale v letošní ročníku velmi rychle opět zapadl do průměru.

Pojďme se ale vrátit k reprezentaci. Najde se velké množství fotbalových fanoušků, kteří mu nemohou přijít na jméno, ale od roku 2004 můžeme mluvit v souvislosti se Seleçãem o "éře Cristiana Ronalda”. Možná to působí neuctivě, Ronaldo se přeci jenom v reprezentační kabině potkal Luisem Figem, Decem, Pepem nebo Ruiem Costou, ale nakonec všechny tyto legendy svými výkony v reprezentační dresu překonal. Přeci jenom Ronaldo už v dresu národního týmu nastřílel 117 gólů, což je rekord napříč všemi světovými reprezentacemi.

Začátek této éry pod brazilským trenérem Luizem Felipem Scolarim byl optimistický. Portugalce o zlato na domácích Euru připravili ve finále překvapivě Řekové a o dva roky později skončili čtvrtí na světovém šampionátu. Po odchodu populárního trenéra v roce 2008 a poté, co ukončila kariéru většina silné sedmdesátkové generace, přišel mírný úpadek, ale po brazilském mistrovství světa v roce 2014 přišel na lavičku zkušený Fernando Santos.

Ten hned na Euru 2016 dovedl národní tým k historicky prvnímu titulu mistrů Evropy, k bronzu na Konfederačním poháru následující rok a také k titulu v prvním ročníku Ligy národů. Druhá polovina jeho angažmá zatím tolik úspěšná není a je pravděpodobné, že osmašedesátiletý kouč ukončí své působení u reprezentace společně s Ronaldem, se kterým vytvořil fungující tandem. Otázkou tak pouze zůstává, zda se dvojka veteránů rozloučí s národním týmem velkým úspěchem.





V předchozím textu již byly naznačeny některé úspěchy portugalské reprezentace, ale žádný z nich nemá spojitost s mistrovstvím světa. Dobře, čtvrté místo z Německa v roce 2006 se za úspěch považovat dá, ale zkuste se zeptat přímo v Portugalsku, jak na tento turnaj vzpomínají.

Skvělé výkony ve skupině Portugalci nedokázali přenést do vyřazovacích zápasů, kde byly jejich utkání pro nezaujatého fanouška nezáživné a do historie se zapsali hlavně kontroverzemi. Osmifinálový zápas s Nizozemskem vstoupil do fotbalových dějin pod názvem "bitva o Norimberk”, po čtvrtfinálovém postupu přes Anglii se zase nejvíc řešil "konflikt” tehdejších spoluhráčů z Manchesteru United Waynea Rooneyho a Cristiana Ronalda. Portugalci nakonec vypadli v semifinále s Francií a nezvládli ani zápas o třetí místo s Německem a jejich historicky druhý nejlepší výsledek ze světového šampionátu byl přijat veřejností se značnou skepsí.

K nejlepšímu výsledku přivedla Portugalsko největší hvězda úplně jiné éry fotbalu Eusébio. Slavná černá perla z Mosambiku dovedla při vůbec první účasti Portugalska na mistrovství světa v roce 1966 svůj tým k bronzovým medailím. Eusébio se navíc stal s devíti góly nejlepším střelcem turnaje.

Zabojovat o další úspěch na mistrovství světa už ale slavný fotbalista a držitel Zlatého míče nemohl. Na dalším mistrovství se Portugalsko představilo až v roce 1984, kde skončilo ve skupině, aby po dalších čtrnácti letech čekání na turnaji Francii došlo ke stejnému výsledku, konec ve skupině zažilo Portugalsko také v roce 2014. V Jihoafrické republice v roce 2010 a v Rusku v roce 2018 se před ním brány šampionátu zavřely v osmifinále.


Při losu kvalifikačních skupin na mistrovství světa se Portugalsko nacházelo v prvním koši a do skupiny dostalo Srbsko, Irsko, Lucembursko a Ázerbajdžán. Papírové předpoklady se v průběhu kvalifikačního procesu potvrzovaly a bylo jasné, že o první místo ve skupině se popere Portugalsko se Srbskem.

Před posledními dvěma zápasy měli Portugalci všechny trumfy ve svých rukou. Ztráceli sice jeden bod na Srby, ale ty už čekal jenom poslední zápas v Lisabonu, zatímco Portugalsko hrálo ještě před tímto zápasem duel v Irsku. Ten skončil bez branek, ale i tak byli díky lepšímu skóre ve výhodnější situaci Portugalci, kterým stačila k postupu na turnaj remíza. Utkání také dlouho k nerozhodnému výsledku spělo, ale v 90. minutě udeřil Aleksandar Mitrovič a bylo jasné, že Portugalsko půjde do baráže.

Systém baráže proti Portugalsku postavil Turecko a na vítěze duelu pak měl čekat postupující z dvojice Severní Makedonie - Itálie. Portugalci zápas proti náročnému soupeři úspěšně zvládli, a přestože se hlavně připravovali na úřadující mistry Evropy, nevyzpytatelnost fotbalu nakonec vedla k tomu, že na ně v rozhodujícím zápase o postupu či nepostupu na mistrovství světa čekala Severní Makedonie. Ta už se o další překvapení nepostarala a Portugalsko díky dvěma gólům Bruna Fernandese postoupilo na závěrečný turnaj.




Osoba Fernanda Santose již byla několikrát zmíněna a není pochyb o tom, že se zkušený trenér již nesmazatelně zapsal do fotbalové historie. Na turnaji bude nejdéle sloužícím trenérem ze všech a zároveň se usadí na lavičku už na svém třetím světovém šampionátu. Ten první si vyzkoušel ještě jako trenér řecké reprezentace, se kterou vybojoval teprve třetí postup na mistrovství v historii a pod jeho vedením Řecko vůbec poprvé postoupilo ze základní skupiny.

Po tomto šampionátu přijal nabídku Portugalské fotbalové federace a stal se hlavním trenérem své rodné země. Úspěchy, kterých s národním týmem dosáhl, jsme již zmiňovali, ale opakování je matkou moudrosti - titul z Eura 2016, vítězství v Lize národů 2018 a bronzová medaile z Konfederačního poháru 2017. To je samo o sobě velmi slušná sbírka a přidat k ní můžeme i úspěchy z klubového fotbalu. V roce 1998 po povedených angažmá v Santosově oblíbeném Estorilu a Estrele usedl na lavičku Porta a hned v první sezóně zvedl nad hlavu pohár pro mistra ligy a dvakrát také s týmem vyhrál národní pohár.

Santosovo usednutí na lavičku řeckého národního týmu nebylo ze strany výkonného výboru náhodným sáhnutím po zahraničním trenérovi. V Řecku strávil sedm soutěžních sezón a v roce 2002 dovedl AEK Athény k výhře v poháru. Své řecké roky ještě proložil dvěma nevydařenými angažmá v domovině, a to na lavičkách rivalů Sportingu a Benficy.

U kormidla portugalského národního týmu se mu povedlo vytěžit maximum z Cristiana Ronalda, ale hlavně ho naučil hrát i bez něj. Pravda, pětinásobný držitel Zlatého míče zkušenému trenérovi mnohokrát nechyběl, ale vzpomeňme si na finále Eura 2016 proti domácí Francii, kde Ronaldo musel po 25 minutách ze hřiště kvůli zranění, a Santosův tým stejně vybojoval proti favoritovi zlaté medaile. Od onoho finále Portugalsko bez Ronalda v sestavě prohrálo z 18 případů pouze jednou.




Když se fotbalový fanoušek podívá na nominační listinu portugalského národního týmu, uvidí na ní spoustu hvězd. Mnoho hráčů, kteří jsou nepostradatelní ve špičkových evropských klubech. V Manchesteru City válí Bernardo Silva a Rubén Dias, k italskému titulu zase pomohl po dlouhých letech AC Milán Rafael Leão a na klubové úrovni se najde mnoho dalších hvězd portugalské národnosti. Když se ale podíváme na výkony v reprezentaci a na čísla i z posledních zápasů, stále je potřeba omílat jedno jméno - Cristiana Ronalda.

Sedmatřicetiletého útočníka od začátku léta doprovází kontroverze. Dlouholetá ikona Manchesteru United nechtěla pokračovat v klubu, protože nepostoupil do Ligy mistrů, ale po dlouhých námluvách s různými zájemci nakonec pětinásobný držitel Zlatého míče zůstal v klubu, ve kterém se proslavil ve světě. Svou žádostí o odchod si ale nevybudoval dobrou pozici u trenéra Erika ten Haga, který do něj nevkládá takovou důvěru, jakou by si Ronaldo představoval. I proto se nejspíš zkušený útočník rozhodl rozčeřit vody těsně před šampionátem, kdy se už ve výše zmíněném rozhovoru opřel do poměrů v Manchesteru United. Je tedy dost pravděpodobné, že Ronaldo se v zimním přestupovém období odchodu konečně dočká.

Zpět k reprezentaci. Někteří mohou nesouhlasit, ale podle čísel je v ní CR7 stále důležitou součástí a střelcem několika důležitých branek. Šesti góly táhl reprezentaci v kvalifikaci na mistrovství světa a dobrá čísla měl i v posledním ročníku Ligy národů, kde ke dvěma gólům přidal dvě asistence. Samozřejmě se na Ronalda snesla kritika při selhání reprezentace se Srbskem, ale to jenom dokazuje, jak je stále nepostradatelnou součástí reprezentačního výběru. Portugalsko má mnoho ofenzivních hvězd, ale zodpovědnost ležela hlavně na Ronaldovi, a proto je třeba předpokládat, že na něm bude ležet i na mundialu.

A i kdybyste i tak nesouhlasili s volbou Ronalda tahounem týmu, tak Fernando Santos bude opačného názoru. Na Ronaldovi stojí jeho hra, i když se její průběh dlouho nevyvíjí pro Portugalsko přívětivě, a nelze předpokládat, že na tom bude něco měnit. Ronaldovi titul z mistrovství ve velké sbírce trofejí chybí, a pokud k němu Portugalsko dokráčí, bude tahounem. Pokud Portugalsko neuspěje, bude Ronaldo hlavním viníkem.




Dlouholetou brankářskou jedničkou Seleçãa byl Rui Patrício. Ten po konci legendárního Ricarda dlouhé roky mezi tři tyče nikoho nepustil, je jedničkou AS Řím a stále patří mezi velmi respektované brankáře. Na katarském šampionátu ale bude plnit s největší pravděpodobností roli dvojky, protože portugalský fotbal vyprodukoval novou brankářskou oporu.

Tou je třiadvacetiletý Diogo Costa z FC Porto. Ten v Portu využil zranění zkušeného argentinského brankáře Marchesína a už jej do brány nejúspěšnějšího portugalského klubu posledních let nepustil. V minulé sezóně byl oporou dominantního mistrovského týmu, který s bodovým rekordem ovládl Ligu Portugal a postupně se propracoval i do pozice jedničky národního týmu.

Costa debutoval v dresu nároďáku na podzim roku 2021 v přátelském utkání proti pořadatelskému Kataru a hned na začátku letošního roku stál v bráně barážových utkání o mistrovství světa, ve kterých obstál. V Lize národů pak odchytal čtyři zápasy ze šesti a vynechal pouze dvě utkání se Švýcarskem

Portu se sice tuto sezónu tolik nedaří a kouká na záda suverénní Benfice, ale viníkem této situace rozhodně není Costa. Ten zraněními zasaženou obranu v této sezóně již několikrát podržel a má velký podíl na postupu svého klubu do osmifinále Ligy mistrů. Dál než do osmifinále by rád pomohl i portugalské reprezentaci a v jeho schopnostech to rozhodně je. Pokud si na tomto šampionátu udělá dobré jméno, může si zamluvit pozici brankářské jedničky na dlouhé roky.




Jedním z nejzajímavějších znaků Santosovy nominace je absence čistokrevných křídel. Ironií je, že zrovna Portugalsko proslulo produkcí legendárních křídelních hráčů. Země, v jejímž dresu ještě nedávno válel Figo, Quaresma, Simão nebo Nani odcestovala do Kataru bez přirozených křídel.

Důvodem takového složení rozhodně je zářijové překvapivé ukončení reprezentační kariéry Rafy Silvy a zranění Pedra Neta z Wolves. I to nutí portugalskou fotbalovou veřejnost diskutovat o tom, zda Fernando Santos nesáhne ke svému oblíbenému rozestavení 4-4-2, které zatím na lavičce národního týmu nepraktikoval a držel se standardního 4-3-3.

Opírání se o staromódní systém se čtyřmi obránci, čtyřmi záložníky a dvěma útočníky už se několika reprezentacím na velkých turnajích vyplatil, ale většinou šlo o týmy, které neměly ambice dosáhnout na medailový úspěch. Od Portugalska se čeká aktivní ofenzivní fotbal podporovaný hvězdami z předních evropských lig. Proto se zdá, že debaty o systému se dvěma útočníky jsou ze strany fanoušků jenom pověstným malováním čerta na zeď a Santos se bude držet portugalské klasiky a křídelní prostory obsadí hráči, pro které není tato pozice zcela přirozená.

Portugalsko je jednou z mála reprezentací, u které si fanoušci nemůžou být stoprocentně jistí, kdo bude v prvním utkání stát v bráně. S největší pravděpodobností to bude Diogo Costa, do kterého trenér Santos vkládal důvěru v posledních důležitých zápasech a záda by mu měl krýt Rui Patrício. Přesto je třeba vzít v potaz, že Patrício odchytal v dresu Portugalska 104 zápasů, byl jedničkou na třech evropských šampionátech a dvou mistrovstvích světa a v případě, že se Costovi úvodní zápasy nepodaří, má Santos kam sáhnout. Pozici trojky by pak měl zastat Jose Sá, který nahradil Patrícia v pozici jedničky u Wolves a brankářský post by tak pro portugalský tým opravdu neměl být problém.

Jestli někde Portugalci dlouho neměli široký kádr, tak to bylo krajích obrany. Situace se ale v posledních letech změnila a pozice beků bude na mistrovství světa dost možná jejich nejsilnějším postem. Pozici pravého obránce by měl obsadit João Cancelo z Manchesteru City, který se v posledních sezónách dostal mezi nejlepší fotbalisty světa na svém postu. Záda by mu měl krýt Diogo Dalot, který hraje za Cancelovu městskou konkurenci United. Přestože na pravé straně obrany je velká konkurence, tak na levé straně je situace ještě vyrovnanější. S největší pravděpodobností nastoupí v základní sestavě vystupující hvězda reprezentace Nuno Mendes, který si odkrucuje druhou sezónu ve hvězdami nabitém PSG. Druhou alternativou na levou obranu je zkušený Raphael Guerreiro, který má zlato ze slavného Eura, kde byl důležitou postavou. Právě na podporu krajních obránců bude v ofenzivní fázi Santos hodně spoléhat a poslání čerstvých sil v důležitých fázích zápasu může být na tomto postu klíčové. Na stoperské pozici by měla fungovat kombinace zkušeností s velkou budoucností portugalského fotbalu a fungující dvojici by měl vytvořit Pepe s Rubénem Diasem. Záda by jim měl krýt Danilo Pereira z PSG, který si ve francouzském působišti zvykl na pozici stopera a také největší překvapení nominace António Silva. Ten má za sebou jenom 10 startů v nejvyšší portugalské soutěži, ale svými výkony v dresu Benficy si získal důvěru trenéra Santose, který netradičně omladil dlouhou dobu veteránskou obranu.

Záložní řada by měla být v klasickém složení, kterým se Portugalsko pod Santosem proslavilo. V jejím středu by měl operovat defenzivní záložník s rozvážnou rozehrávkou, což perfektně splňuje William Carvalho, který sice hraje "jenom" za Betis, ale Santos na jeho služby nedá dopustit a do jeho systému se ideálně hodí. Na tomto postu má velkou konkurenci v podobě opory Fulhamu Joãa Palhinhy, který se po letním přestupu ze Sportingu rychle aklimatizoval v anglické Premier League a typologicky Carvalha připomíná. Na tomto postu navíc může zahrát i Danilo Pereira. Roli běhavého záložníka podporující útok a zároveň tahajícího za záchrannou brzdu by měl plnit Rubén Neves. Zkušený záložník má za sebou už několik sezón v portugalské kolonii uprostřed Anglie ve Wolverhamptonu a krom perfektní fyzické kondice disponuje i nebezpečnou střelou z dálky, kterou by mohl konečně vytasit v dresu národního týmu. Alternativou za Nevese by mohl být Otávio z Porta nebo Nevesův spoluhráč z klubu Matheus Nunes. Zcela neotřesitelnou pozici v základní sestavě by měl mít tahoun záložní řady Manchesteru United Bruno Fernandes. Ten sice v reprezentaci nemá taková čísla jako na klubové úrovni, ale veškerá organizace hry v záložní řadě jde přes něj a nejinak tomu bude i na mistrovství světa. Od Fernandese nelze čekat stoprocentní nasazení v návratu do obrany, ale na druhou stranu se od něj dá čekat dvousetprocentní nasazení v útočných akcích. Osmadvacetiletého záložníka totiž nezdobí jen výborné zakončení, technika a přehled o hře, ale také tah na bránu a dobré rozhodovací schopností ve finální fázi hry. Dá se předpokládat, že Fernandes bude hrát celé zápasy, ale na lavičce budou čekat kvalitní náhradníci. Skvělou sezónu zažívá v Benfice João Mário, který se krom pozice ve středu hřiště stále více adaptuje i v pozici křídelníka, druhou alternativou je Vitinha z PSG.

Útočnou řadu by měl vést stejně jako celou jedenáctku Cristiano Ronaldo, který by měl díky své dobré orientaci v pokutovém území a výborným hlavičkám zaměstnávat obrany soupeřů a vytvářet prostor pro křídelní hráče. Zároveň je asi jediným hráčem v nominaci, který dokáže tuto roli splňovat a je otázkou, jak se s pozicí na hrotu popasují jeho náhradníci. Tím hlavním by měl být André Silva z Lipska, kterému bude dělat kompars Goncalo Ramos, který se v letošní sezóně vypracoval v oporu Benficy. Na levém křídle by měl operovat Bernardo Silva, jehož ideální pozice je spíše ve středu hřiště, ale vzhledem k absenci čistokrevných křídel v nominaci a tomu, že je na tomto postu v reprezentaci odzkoušen, bude jeho místo právě tam. Pozici pravého křídla by měl obsadit ofenzivní hráč Atlética Madrid João Felix, ale kdo bude hrát právě na tomto postu je nejsložitěji určitelné. V křídelních prostorech totiž může operovat řada kvalitních hráčů, které by brala většina reprezentací na turnaji. Santos má do rezervy na křídelní posty ještě Rafaela Leãa z AC Milán a Ricarda Hortu z Bragy. Hlavním úkolem křídelních hráčů by měla být spolupráce s ofenzivními beky a zásobování Ronalda kvalitními centry.