Představení účastníků MS 2022 - Nizozemsko

Nizozemci se na světový šampionát vrací po dlouhých osmi letech. Mundial konaný v roce 2018 v Rusku totiž po blamáži v kvalifikační skupině museli nedobrovolně vynechat, tehdejší skvadra pod vedením Dicka Advocaata skončila až třetí za Francií a Švédskem a fotbalový svátek tak sledovala jen z televizních obrazovek.

Oranjes ovšem od té doby ušli podstatný kus cesty a současný kouč Louis Van Gaal může namíchat zajímavý fotbalový koktejl, který by na turnaji mohl dojít daleko. Už loňský evropský šampionát naznačil, že současný výběr umí produkovat svěží, rychlý, ofenzivní fotbal, na který se zajímavě kouká. Pokud však Nizozemci chtějí pomýšlet na boj o medaile, musí ukázat větší taktickou vyspělost a vyvarovat se zbytečných individuálních chyb - právě tyto dvě věci byly totiž před rokem a půl achillovou patou Oranjes a hlavním důvodem, proč pouť evropským šampionátem skončila už v osmifinále.

Samotné angažování Louise Van Gaala by ovšem mělo vyřešit minimálně onu otázku taktiky. Tento nizozemský kouč platí za vynikajícího stratéga, a ačkoliv z klubové scény doslova zmizel po nepovedeném angažmá v Manchesteru United v roce 2016, jeho kvality coby turnajového trenéra není radno podceňovat. Ostatně své schopnosti prokázal už před osmi lety, kdy poměrně nevýrazný a podceňovaný reprezentační výběr Nizozemí dovedl k překvapivému třetímu místu poté, co na šampionátu prohrál jediný duel - semifinálový zápas s Argentinou, který navíc rozhodly až pokutové kopy.


Co se fotbalové scény v samotném Nizozemí týče, tu má v posledních pěti letech jednoznačně pod palcem slavný Ajax Amsterdam. Tradiční líheň těch největších fotbalových talentů se naposledy z ligového titulu neradovala v sezóně 2017/18, kdy se musela sklonit před kolegy z PSV Eindhoven. Od té doby však v ligové soutěži nenašla přemožitele, ligový titul musel Ajax oželet pouze v ročníku 2019/20, kdy se soutěž kvůli pandemii koronaviru nedohrála.

Pro současný reprezentační výběr byl důležitý hlavně úspěch Ajaxu ze sezóny 2018/19, kdy tým z hlavního města okouzlil fotbalový svět i na evropské scéně. Tým plný nadějných mladíků pod vedením trenéra Ten Haaga předváděl technický, kombinační fotbal, kterým ve vyřazovací fázi turnaje přemohl postupně Real Madrid, Juventus a v semifinále měl výborně rozehraný duel i s anglickým Tottenhamem. Po venkovním vítězství 1:0 doma Ajax po poločase vedl už 2:0, přesto se ale do finále nedostal. V dějství druhém totiž předvedl nebývalý kolaps, čehož využil hostující Lucas Moura a hattrickem poslal do finále anglický klub.

Nizozemští mladíci byli skutečně jen kousíček od historického úspěchu - ostatně Ajax nebyl ve finále Ligy mistrů od roku 1996 - na druhou stranu se několika strůjcům tohoto tažení dostalo odměny v podobě přestupu do evropského velkoklubu. Stoper De Ligt se přesunul do Juventusu, odkud před současným ročníkem zamířil pro změnu do Bayernu Mnichov, záložník Frenkie de Jong zase uslyšel na nabídku z Barcelony, zatímco Donny van de Beek zamířil o rok později do Manchesteru United. Přesun do těch nejlepších evropských klubů a lig pak těmto hráčům nepochybně pomohl v dalším rozvoji a v nabírání důležitých zkušeností, které mohou v reprezentačním dresu nyní zúročit.

Nicméně holandský fotbal rozhodně netvoří pouze Ajax, výraznou měrou se o návrat na výsluní podílejí také PSV Eindhoven či rotterdamský Feynoord. Celek z Eindhovenu pro velký fotbal připravilo motor na pravé straně obrany v podobě Denzela Dumfriese či útočníka Donyella Mallena, Feynoord zase dal v loňské sezóně vzpomenout svým fanouškům na své slavné tažení evropskými poháry z roku 2002. Tentokráte však holandský celek stanul těsně pod vrcholem, když ve finále těsně nestačil na slavný AS Řím.





Pro fotbalovou reprezentaci Nizozemska půjde v Kataru o celkově jedenáctou účast na mistrovství světa. Poprvé se Holanďané na největším fotbalovém šampionátu objevili v roce 1934 v Itálii, kde ale velkou díru do světa neudělali. Šampionát tehdy okamžitě začínal osmifinálovými zápasy, ve kterém Holanďané neuspěli v souboji se Švýcarskem, kterému podlehli 3:2.

O čtyři roky později ve Francii se tento scénář opakoval. Katem Nizozemců se tehdy stal československý výběr, který svého soka zdolal vysoko 3:0. Pohled na skóre ovšem klame, o jednoznačnou výhru rozhodně nešlo, jelikož všechny tři branky padly až v prodloužení.

Následujících šest světových šampionátů se obešlo bez přítomnosti reprezentace Oranjes, ta se totiž znovu na závěrečné klání probojovala až v roce 1974 do Německa, kde zaznamenala svůj první výraznější úspěch. Parta okolo Johana Cruyffa tehdy v základní skupině zdolala Uruguay a Bulharsko a po remíze se Švédskem si zajistila postup do další fáze. Tou ale tenkrát nebyl vyřazovací pavouk, nýbrž další dvě čtyřčlenné skupiny, jejichž vítězové se pak utkali ve finále o korunu světového krále. Nizozemci si hravě poradili s Argentinou, Brazílií a Východním Německem a vybojovali si postup do finálového klání, kde změřili síly se Západním Německem. Výběr Oranjes sice rychle poslal do vedení Neeskens, soupeř ale využil svých zkušeností a díky brankám Breitnera a Müllera duel ještě do poločasu otočil a své vedení uhlídal až do konce hrací doby. Druhé místo bylo ale i tak pro Nizozemsko velkým úspěchem.

Stejný počin Holanďané zopakovali o čtyři roky později v Argentině. V roce 1978 měli velké problémy vůbec proklouznout ze skupiny - v té porazili Írán, remizovali s Peru a podlehli Skotsku a o jejich postupu rozhodlo jen lepší skóre. V další fázi turnaje ale Oranjes porazili Rakousko a Itálii, se Západním Německem uhráli remízu a to bylo dost na to, aby postoupili do svého druhého finále v řadě. V něm se setkali s reprezentací Argentiny, osm minut před koncem si vynutil prodloužení Nanniga, jenže i to bylo málo - v něm byli totiž lepší hráči jihoamerického celku a Nizozemsko tak podruhé končilo na druhé příčce.

Na další úspěch ovšem tradiční evropský výběr čekal třicet let - na nejbližší dva šampionáty se neprobojoval, v Itálii v roce 1990 skončil v osmifinále, v roce 1994 v USA o kolo dále ve čtvrtfinále, až o čtyři roky později ve Francii sahal opět po medaili. Tulipány z Holandska po dvou remízách a jedné výhře postoupili ze základní skupiny, v osmifinále následovala výhra nad Jugoslávií, ve čtvrtfinále Oranjes vyřadili obávanou Argentinu, ovšem v semifinále se jim stala osudnou tradiční slabina Tulipánů - pokutové kopy. V těch byla úspěšnější reprezentace Brazílie, a protože Holanďané nezvládli ani zápas s Chorvatskem, museli se spokojit se čtvrtým místem.

V semifinále po penaltovém rozstřelu skončili Nizozemci také na domácí evropském šampionátu v roce 2000, obrovským překvapením, šokem a zklamáním pak bylo, když se na Mistrovství světa v roce 2002 vůbec nekvalifikovali. V kvalifikaci jim tehdy záda ukázal výběr Portugalska a Irska a fanouškům Tulipánů tak zbyly jen oči pro pláč.

V roce 2006 se Nizozemci zapsali do dějin světových šampionátů, ovšem trochu jiným způsobem, než by sami chtěli. Nebylo to díky umístění či předváděné hře, nýbrž kvůli "karetnímu výkonu". Jejich osmifinále s Portugalskem se stalo jedním z nejbrutálnějších zápasů historie MS, když hlavní sudí vytasil 16 žlutých a 4 červené karty. Nizozemci pak jen tak mimochodem duel také prohráli a s turnajem se rozloučili.

V letech 2010 a 2014 pak přišly největší novodobé úspěchy Nizozemců. V roce 2010 se reprezentační tým pod vedením Berta van Marwijka prezentoval netypicky svázanou, taktickou hrou, která ale dlouho nesla požadované výsledky. V základní skupině Nizozemci zdolali Dánsko, Japonsko a Kamerun, v osmifinále si poradili s výběrem Slovenska, ve čtvrtfinále překvapivě přemohli favorizovanou Brazílii a po přestřelce s Uruguayií slavili postup do svého historicky třetího finále. V něm měl Arjen Robben dvě obrovské šance rozhodnout, jenže jimi pohrdl a v prodloužení pak o výhře Španělska rozhodl Andres Iniesta.

O čtyři roky později se toho od Holandska moc nečekalo, toho ale naplno využil kouč Van Gaal a ukázal svou extratřídu. Hned na úvod turnaje se Nizozemci postarali o obří šok, když úřadující mistry světa a Evropy Španělsko deklasovali vysoko 5:1. Posléze vyhráli i další dva duely v základní skupině a čekalo je osmifinále s Mexikem, které díky pozdní otočce zvládli poměrem 2:1. Čtvrtfinále i semifinále musely po bezbrankovém průběhu rozhodnout pokutové kopy, a zatímco v tom prvním proti Kostarice byli Oranjes úspěšnější, v tom druhém se museli sklonit před silnou Argentinou. Chuť si ale spravili alespoň v duelu o bronz, když porazili domácí Brazílii vysoko 3:0 a mohli slavit zisk cenného kovu.

Jak už to ale u Tulipánů bývá, po velkém úspěchu následovalo období propadáků. Nizozemí se tak nekvalifikovalo na EURO 2016 a nepředstavilo se ani na světovém šampionátu v Rusku v roce 2018, na svou jedenáctou účast si tak muselo počkat až do šampionátu v Kataru.


Holandsko tentokráte v kvalifikaci nezaváhalo, svou skupinu, kde se střetlo s Tureckem, Norskem, Černou Horou, Lotyšskem a Gibraltarem dokázalo s dvoubodovým náskokem vyhrát a zajistit si tak přímou účast na závěrečném turnaji.

Postup se ale nerodil úplně bezproblémově, hned na úvod kvalifikačních bojů totiž Oranjes v březnu 2021 překvapivě padli na horké půdě Turecka poměrem 4:2. Následně zvládli dva povinné duely s Lotyšskem a Gibraltarem, do karet jim navíc nahrála překvapivá remíza Turecka právě s Lotyšskem.

Na začátku září Nizozemci znovu ztratili body, na půdě Norska uhráli jen bod po remíze 1:1, když se proti výběru Van Gaala prosadila nová vycházející hvězda, Erling Haaland. Turecko ale také zaváhalo, když kvůli inkasované brance z 97. minuty jen remizovalo s Černou Horou 2:2 a nenavýšilo tak svůj náskok. A toho mohlo o pár dní později pořádně litovat. Nejprve tedy ještě oba celky bodovaly naplno - Holanďané hladce přejeli Černou Horu, zatímco Turci si dle očekávání poradili s Gibraltarem. Ovšem odvetný duel v holandském Rotterdamu dopadl zcela jednoznačně - Oranjes své soky rozstříleli vysoko 6:1 a konečně se posunuli do čela své kvalifikační skupiny.

Hned první zápasy říjnové části kvalifikace pak pozici Tulipánů ještě řádně vylepšily. Nizozemci si totiž díky brance Klaasena poradili s Lotyšskem, zatímco Turci doma jen remizovali s Norskem a rozdíl mezi oběma celky byl najednou čtyři body. Nakonec se ale přece jenom bojovalo až do posledního hracího dne - v dalším kole Holandsko splnilo roli jasného favorita a smetlo Gibraltar, v listopadu ale nevyužilo první mečbol, když v posledních deseti minutách přišlo o vedení 2:0 nad Černou Horou a v posledním klání s Norskem tak v případě výhry Turků nesmělo prohrát.

Vyrovnaný zápas s Norskem představoval pořádné drama, rozhodnutí padlo až v poslední desetiminutovce, kdy branky Bergwijna a Depaye poslali Nizozemí definitivně do Kataru.




Po nepovedeném evropském šampionátu v roce 2021, ve kterém reprezentace Nizozemska překvapivě vypadla v osmifinálovém souboji s českými fotbalisty, u kormidla skončil trenér Frank de Boer. Tamější fotbalová asociace se pak rozhodla vsadit na zkušenost a na post trenéra národního týmu dosadila starého známého, zkušeného Louise van Gaala, který Oranjes povede dokonce už potřetí ve své bohaté kariéře.

Kariéru tohoto slavného trenéra má většina fotbalových příznivců dobře zmapovanou, přesto si dovolím udělat krátký sumář toho nejdůležitějšího, co tento Nizozemec ve své dlouhé kariéře dokázal. Van Gaal na sebe poprvé výrazně upozornil na lavičce Ajaxu Amsterdam, kde byl nejprve asistentem hlavního kouče, načež se v roce 1991 stal dokonce tím hlavním lodivodem. V hlavním městě dokázal vyhrát celkem třikrát mistrovský titul - jednou navíc zvládl projít celou soutěží bez prohry - jednou domácí pohár a hlavně na sebe upozornil také úspěchy na evropské scéně. Ajax pod jeho vedením totiž v roce 1992 vyhrál Pohár Uefa, v roce 1995 dokonce Champions League, na což v témže roce navázal ještě ziskem evropského superpoháru. O rok později se Ajax ve finále nejprestižnější klubové soutěže ocitl znovu, tentokrát ale na penalty podlehl Juventusu.

V roce 1997 Louis van Gaal převzal slavnou Barcelonu, se kterou vyhrál dva španělské tituly a jednou se radoval ze zisku španělského poháru. Jeho působení ale nakonec neskončilo dobře, začala se totiž naplno projevovat jeho přísná osobnost, která zdaleka neseděla každému, o čemž by mohl vyprávět například slavný Brazilec Rivaldo. Van Gaal tak na konci sezóny 1999/2000 Barcelonu opustil.

Následovalo první angažmá u reprezentačního celku, které ale skončilo opravdu neslavně. Van Gaal Oranjes vedl v kvalifikačním cyklu před Mistrovství světa 2002, kde ale Nizozemci překvapivě nestačili na reprezentace Irska a Portugalska a na šampionát se nepodívali. Van Gaal pak v lednu 2002 ze své funkce odstoupil a v médiích se začaly objevovat spekulace, podle kterých by měl na lavičce Manchesteru United nahradit Sira Alexe Fergusona, který v průběhu sezóny naznačil, že by mohl odejít do důchodu. Tak se ale nestalo, načež se Van Gaal upsal Barceloně, kde ale vydržel pouze půl roku, než byl v lednu 2003 odvolán.

Následující roky strávil van Gaal v ústraní mimo zorné pole těch největších evropských gigantů. V roce 2005 převzal tým AZ Alkmaar, se kterým v roce 2009 překvapivě vyhrál ligovou soutěž, načež se i díky tomuto úspěchu vrátil na výsluní - jako trenéra jej totiž angažoval Bayern Mnichov.

První měsíce v Bavorsku ale žádné nadšení nepřinesly - Bayern vyhrál pouze jeden z prvních čtyř ligových duelů a málem vypadl v základní skupině Ligy mistrů. Sázka na mladé hráče v podobě Thomase Müllera či Holgera Badstübera se ale nakonec Van Gaalovi začala vyplácet a sezóna 2009/10 přinesla zisk ligového titulu, německého poháru a úspěch i v Champions League, kde bavorský celek až ve finále zastavil Inter Milán. Na úspěšnou první sezónu ovšem Van Gaal nedokázal navázat, rok druhý přinesl zhoršené výsledky, konflikty s hráči a propad tabulkou - poté, co se Bayern v dubnu 2011 propadl až na třetí místo v Bundeslize, rozhodl se německý gigant slavného trenéra propustit.

V létě 2012 pak pro Louise van Gaala přišla opětovná nabídka stát se trenérem reprezentačního celku. Tvrdohlavý svéráz se svým týmem proletěl kvalifikací, kde ztratil body jen za jednu remízu, a tak nějak nenápadně odcestoval na šampionát do Brazílie, kde rozhodně nepatřil k favoritům. Právě nizozemský celek ale ukázal své mistrovství, dokázal skvěle skloubit ofenzivní esa v podobě Arjena Robbena, Wesleyho Sneijdera či Robina van Persieho do funkčního taktického systému, a když hned na úvod turnaje Nizozemci šokovali svět výhrou 5:1 nad Španělskem, bylo evidentní, že se Oranjes musí brát vážně. Ti pak vyhráli oba další duely v základní skupině, ve vyřazovacích bojích došli až do semifinále, kde je na penalty zastavila Argentina. Tulipány ale zvládly zápas o třetí místo a z Brazílie se tak vracely s bronzovou medailí na krku.

Ještě před začátkem mistrovství světa ovšem Van Gaal podepsal kontrakt s Manchesterem United, už na konci května tedy bylo jasné, že u reprezentačního celku pokračovat nebude. V Anglii zněl jeho úkol jasně - vrátit tým, který po odchodu geniálního Fergusona prožil doslova sezónu hrůz, zpátky na výsluní. Angažmá holandského stratéga ale nezačalo vůbec dobře, United v prvních třech duelech ani jednou nevyhráli a trnem v oku příznivců byla hlavně takticky svázaná, pomalá hra. Výsledky Manchesteru United se sice zlepšily a Van Gaal své ovečky v první sezóně dovedl zpět do první čtyřky, přesto si ale většinu příznivců na svou stranu nikdy nezískal. A když byl herní projev v druhém ročníku podobně mdlý jako v tom předešlém - akorát tedy s tím rozdílem, že se tentokráte Rudí ďáblové do Ligy mistrů neprokousali - bylo rozhodnuto o tom, že Van Gaal v Anglii pokračovat nebude. Alespoň malou náplastí pro holandského kouče byl fakt, že z Anglie neodcházel s prázdnou, ve svém posledním soutěžním utkání na lavičce United totiž dokázal získat slavný FA Cup.

A to bylo pro slavného kouče na dlouhou dobu vše - v lednu 2017 oznámil, že odchází do důchodu. Později své stanovisko upravil s tím, že si bere pouze delší pauzu, aby nakonec v roce 2019 skutečně definitivně oznámil, že s trénováním končí.

Jenže když nizozemská fotbalová asociace v létě 2021 rychle hledala kouče, který by převzal štafetu po rezignujícím Franku de Boerovi (evropský turnaj se hrál netradičně uprostřed kvalifikace na světový šampionát), rozhodla se nečekaně oslovit právě Van Gaala, který tak na "stará" kolena ohlásil nečekaný comeback mezi fotbalovou elitu.




Vytáhlý stoper Liverpoolu patří mezi nejlepší stopery na světě. V repeortáru mu nechybí vlastně nic - je výborně atleticky vybavený, rychlý, fyzicky nesmírně silný, osobním soubojům pravidelně dominuje a rozumí si i s míčem na kopačce, jeho diagonální míče ostatně patří mezi jeden ze základních způsobů, jakými anglický tým zakládá své ofenzivní akce.

Po hříchu se však Virgil van Dijk na významné reprezentační události zatím nepředstavil, v Kataru to tak bude jeho premiéra. Mezi nejlepší stopery planety vyrostl po přestupu do Liverpoolu v lednu 2018, k jeho smůle se ale Nizozemí neprobojovalo na poslední mistrovství světa do Ruska. Na Euru 2020 už měl patřit k základním pilířům obrany, evropský turnaj byl ale kvůli pandemii koronaviru posunut až na červen 2021 a Van Dijk si v říjnu 2020 vážně poranil kolenní vazy, kvůli čemu přes veškerou snahu nakonec o závěrečný turnaj přišel.

Nyní to každopádně konečně vypadá, že jej účast na mundialu nemine. Pravda, stoper Liverpoolu se v letošní sezóně zrovna netěší své nejlepší formě a v úvodních kolech Premier League se do jeho hry vloudily drobné chyby, na které u něj fanoušci úplně nebyli zvyklí, poslední ligová kola ale naznačují, že se Van Dijk dostává do své obvyklé pohody.

A holandská reprezentace hodlá na svůj stožár v zadních řadách spoléhat. Ať se to fanouškům líbí, nebo ne, na závěrečných turnajích je obvykle defenziva důležitější než ofenziva a pevná obrana je základním předpokladem k tomu, aby výběr mohl dojít daleko. Kdo ví, jak by ostatně Nizozemci dopadli třeba na EURU, kdyby tehdy proti Patricku Schickovi stál Virgil van Dijk.




Třiadvacetiletý křídelník PSV Eindhoven může být tajnou zbraní nizozemského národního týmu. Tento vytáhlý mladík se v posledních měsících propracoval do základní sestavy party Louise Van Gaala a v posledních třech startech vždy zaznamenal kanadský bod - dvakrát se mu podařilo rozvlnit síť a jednou na branku asistoval.

Cody Gapko strávil celou svou kariéru v dresu PSV Eindhoven. Už jako mladý osmiletý capart se přihlásil do akademie tohoto slavného holandského klubu, ve kterém postupně prošel všemi věkovými kategoriemi až do prvního celku. V tom debutoval v únoru 2018 v utkání proti Feynoordu, kdy se na hřiště podíval v nastaveném čase coby střídající hráč.

V sezóně 2018/19 již Gakpo zasahoval do zápasů častěji, v celém ročníku si připsal celkem šestnáct startů a na své konto si připsal jednu branku a pět asistencí. Sezóna 19/20 pak byla pro tohoto mladíka průlomovou - byť se ročník kvůli pandemii nedohrál, Cody Gakpo naplno prorazil do základní sestavy, odehrál celkem třicet šest duelů v lize a evropských pohárech a zaznamenal osm branek a osm asistencí. V ročníku 20/21 své statistiky opět o něco posunul, když v 29 duelech nasázel 11 branek a 3 asistence. Pozornost velkoklubů ovšem strhl až v ročníku 21/22, kdy se mu dařilo opravdu náramně. V dresu PSV odehrál celkem 47 zápasů, v nichž nastřílel 21 branek a k tomu ještě v 15 případech na gól nahrával. V létě se tak intenzitě spekulovalo o přesunu na lepší fotbalovou adresu, zájem měl například Manchester United, ovšem nakonec se žádný přestup nezrealizoval. Na výkonnost Gakpa to ale nemělo žádný vliv, v letošní sezóně totiž pokračuje tam, kde loni skončil a v 23 zápasech dosavadního ročníku již nasbíral 13 branek a hned 17 asistencí.

A v čem vlastně tkví hlavní přednosti Codyho Gakpa? Není úplný příklad klasického křídelního hráče - se svými skoro 190 centimetry je totiž o dost vyšší než většina hráčů, kteří se v tomto prostoru pohybují. Kvůli své výšce možná nemá tak dynamické první kroky, to vše ale vynahrazuje výbornou kopací technikou, kterou naplno zužitkuje při centrech nebo zahrávání standardních situací - zejména v letošní sezóně se mu díky skvělé technice daří vytvářet skutečně šanci za šancí. Krom toho se ještě může pochlubit kvalitní střelou, i když je pravda, že to občas se střelbou umí přehánět, což jeho týmu úplně neprospívá.

Směrem do budoucna by se Gakpo kvůli svému hernímu profilu mohl přesunout do středu hřiště - ať už na pozici ofenzivního záložníka nebo druhého útočníka. Zároveň se nabízí otázka, zda záložník Eindhovenu takto kvalitní výkony udrží i v konfrontaci s lepšími protihráči. Buď jak buď, Cody Gakpo bude stoprocentně patřit mezi jedince, které budou skauti nejrůznějších evropských klubů pozorně sledovat a kteří by si v případě dobrých výkonů mohli říct o angažmá mezi evropskou smetánkou.




Smetánkou Louis Van Gaal může pro světový šampionát vybírat skutečně ze širokého spektra hráčů. Výhodou Nizozemců je, že v současnosti disponují dobře vyváženým kádrem. V nominaci by mělo být zastoupeno jak dravé mladí v podobě například Jurriena Timbera či Codyho Gakpa, tak v ní najdeme i potřebné zkušenosti, které by měl přinést například Virgil van Dijk či Daley Blind. Většina základní sestavy se navíc nachází mezi 24 - 30 roky, tedy ve svých nejlepších fotbalových letech a měli by se tedy teoreticky nacházet na vrcholu svých sil.

Louis Van Gaal byl po většinu své kariéry věrný rozestavení 4-3-3, nicméně to s velkou pravděpodobností nebude formace, kterou by nizozemská reprezentace v Kataru využívala. Stejně jako v roce 2014 se příznivci Oranjes mohou těšit na systém se třemi stopery, který poskytuje větší zajištění v zadních liniích a holandskému stratégovi dává větší variabilitu při budování hry.

Hru Nizozemska obecně zdobí výrazný pohyb - k vidění jsou různé rotace hráčů mezi jednotlivými posty nebo secvičené náběhy ofenzivních hráč za obranu soupeře - který soupeřům určitě nebude úplně vonět.

Zajímavá je například role pravého stopera Jurriena Timbera, který se při rozehrávce často stahuje do středu pole a přebírá roli jednoho ze středních záložníků. Dalším typickým znakem Oranjes je obecně agresivní hra "postranních" stoperů při budování hry - ti se nebojí s míčem vyrazit až do ofenzivní třetiny hřiště a svým výletem přečíslit defenzivní šiky protivníka.

V defenzivní fázi Holanďané sází na vysunutý agresivní presink, je ale otázkou, zda v důležitých zápasech na šampionátu nezvolí Van Gaal přece jenom konzervativnější přístup a nebude vycházet spíše ze středního bloku. I v defenzivní fázi stojí za zmínku jméno Jurriena Timbera - ten je totiž často pověřen takřka až osobním bráněním, kdy protihráče (často je nasazen na nejnebezpečnějšího hráče soupeře) na své straně hřiště doprovází klidně až hluboko do záložní řady a Oranjes v takový moment přechází do systému se čtyřmi klasickými obránci.

Určitou slabinou ovšem představuje levá strana defenzivy - Daley Blind nepatří k nejrychlejším, načež Nathan Aké zase "umí" situace řešit na až zbytečně velké riziko.

V brance Nizozemí by soudě dle posledních reprezentačních duelů mohl začít veterán Remko Pasveer. Brankář Ajaxu Amsterdam disponuje výbornou kopací technikou a díky svým zkušenostem dodává zadním řadám klid. Alternativou je pro fanoušky starý známý, Jasper Cillessen.

Do stoperské trojice je adeptů hned několik. Na levé straně tříčlenné obrany se pravděpodobně objeví zadák Manchesteru City, Nathan Aké. Ve středu bude operovat hlavní defenzivní hvězda výběru Oranjes, Virgil van Dijk, zatímco vpravo bude operovat mladý Jurrien Timber. Pokud by se jeden z výše zmíněných hráčů zranil či se na šampionátu snad nepotkal s formou, pak Nizozemci mají kam sáhnout - na šanci totiž bude čekat zadák Bayernu Mnichov, Matthijs de Ligt či Stefan de Vrij.

Na pozici pravého křídelního obránce je víceméně jasno - tu má pro sebe zamluvený motor z Interu Milán, Denzel Dumfries, který bude chtít zopakovat výborné výkony z EURA 2021. Na levé straně může trenér Van Gaal ze dvou opačných pólů - zkušenost a technickou vytříbenost zde reprezentuje Daley Blind, zatímco rychlost a dravost zase mladý Tyrell Malacia.

I v záložní řadě panuje vysoká konkurence. Jisté místo má víceméně jen středopolař Barcelony, Frenkie de Jong, který by se měl vžít do role dirigenta Oranjes. Vedle něj se může objevit ofenzivnější Davy Klaasen, Steven Berghuis nebo spíše pozičně hrající Marten de Roon - předpoklad je takový, že výběr druhého středopolaře výrazně ovlivní přednosti a slabiny soupeře.

Místo podhrota by měl opanovat Cody Gakpo, zatímco v útoku by se měla představit dvojice pohyblivých útočníků v podobě Memphise Depaye a Stevena Bergwijna. Možnou alternativou následně je také Vincent Janssen, roli žolíka či target mana by zase na závěrečné minuty mohl obstarat Wout Weghorst.