Představení účastníků MS 2022 - Německo

Už dlouho nejeli Němci na světový šampionát v tak pasivní roli. Ani na MS v roce 2006. Tomu sice předcházelo ještě větší fiasko než loňské Euro, avšak na domácím šampionátu si klopýtnutí vůbec nemohli dovolit. Nyní Nationalelf převrací list a čeká ji uhlazená tabula rasa. Stačí jen začít psát.

Joachim Löw doufal ve velký mejdan, místo toho si sotva stačil usrknout z prvního drinku, než jej evropský šampionát nekompromisně vykopnul z exkluzivní party. Němci vloni v červnu jen taktak postoupili z našlapané skupiny smrti, načež je v osmifinále zastavil pozdější finalista z Anglie. A Löw, kdysi milovaný kormidelník, si v tichosti sbalil kufry.

Německo vůbec poprvé v poválečné éře vypadlo na velkých turnajích dvakrát za sebou ještě před branami čtvrtfinále. Navzdory tomu můžeme i dnes slyšet sebevědomá prohlášení, že nic jiného než finále nelze brát v Kataru za úspěch. Rozhodně to však nejsou slova, s nimiž souzní celá Bundesrepublik. Už jen proto, že značná část země hodlá šampionát bojkotovat.

Samotný národní tým se od nedávných fiasek proměnil. Zmizel reklamní název "Die Mannschaft”, Toni Kroos ukončil reprezentační kariéru, přičemž se nezdá, že by nějak výrazně chyběl. Řada dalších hráčů už brzy překoná zenit a hlavně... vytrvalý "Jogi” Löw se přece jen stáhl do ústraní.

Namísto Löwa se na trenérskou sesli posadil Hans-Dieter "Hansi” Flick, někdejší Jogiho parťák. Ten si ihned po nástupu do funkce vytyčil jasný cíl. ”Chceme se vrátit na špici. Nebude to snadné, ale máme obrovskou kvalitu a uděláme vše pro to, abychom se dostali zpět na vrchol,” uvedl Flick vloni v létě, kdy Nationalelf přebíral.

Nápad jistě dobrý. Výsledky... s napětím očekáváme. Zatím toho Flick moc neukázal, na MS by už ale měl něco předvést. Pro tuto chvíli mu fanoušci ještě v podstatě cokoli odpustí. Nicméně na domácím Euru za rok a půl už bude veřejnost náročnější.


Pokud je nám špatně z konání šampionátu v zemi, která pošlapává lidská práva, je dobré se zamyslet také nad tím, jak jsme se proti Kataru vymezili a co jsme pro jeho bojkot sami udělali. Zda jsme se zmohli jen na hospodské nadávání, nebo jsme naopak nějak aktivně vystoupili. Pokud ne, je dost možné, že nás následující týdny bude při sledování televize polévat nepříjemný stud.

Řada Němců má v tomto ohledu čisté svědomí. Svůj názor na blížící se šampionát deklarovali dlouho a několikrát. Zprvu se na stadionech objevovaly jen nesmělé transparenty s jasným heslem "Boycott Qatar”, později se volání fanouškovské obce čím dál víc rozšiřovalo, až v posledních týdnech německý protest kulminoval. Přidaly se i kluby jako takové. Třeba Hoffenheim se rozhodl MS vůbec nepokrývat, Mönchengladbach se zase bude soustředit výhradně na výkony vlastních hráčů a další aktivity okolo šampionátu jej - alespoň naoko - nezajímají.

Osmělovali se také hráči. První výraznou vlaštovku představovala akce před loňským kláním proti Islandu, která však rychle vyšla do ztracena. Až před pár dny se fotbalisté znovu probrali. Mohl za to dokument televize ZDF, v němž ambasador mistrovství světa Khalid Salman prohlásil, že homosexualita je "duševním onemocněním”. Proti v evropských reáliích naprosto skandálnímu výroku vystoupil asi nejhlasitěji Leon Goretzka. A na adresu Kataru neskládal komplimenty ani sám Hansi Flick.

Co ze zmíněného úsilí nakonec vzešlo? Nic, maximálně pachuť u fanoušků. Nationalelf na MS stejně chybět nebude a veškeré proklamace se nakonec promění v prázdná gesta. Reprezentace do Kataru odjede, možná zde něco uhraje, občas si někdo odvážný dovolí jízlivou poznámku, avšak reálně se proti pořadatelům žádný hrdina nepostaví. Jistě, pořád se jedná o mistrovství světa, které se nehraje každý týden a neúčast na něm by aktéry dost mrzela (takový Marco Reus může vyprávět). Avšak říkejte to zásadovému davu z ochozů.

Pro fanouškovskou komunu však boj s Katarem nekončí. Minimálně tedy pro příznivce Bayernu, kteří nelibě snáší sponzorské spojení klubu s aerolinkou Qatar Airways. Nicméně zatímco ve věci (ne)konání šampionátu v arabském světě "pouze” vyvolali tlak na patřičné činitele, v případě toho, odkud budou do Bavorska téct peníze, se mohou přímo angažovat.

Není divu, že se německé fanouškovské obce stávají pro další fotbalové kultury inspirací. Po loňském neúspěchu "pučistů” usilujících o vytvoření evropské superligy se i ve vybraných kruzích na Britských ostrovech začalo přemýšlet o zavedení pravidla "50+1”. Jen pro připomenutí: tato regulace brání vstupu majoritních akcionářů do struktur německých klubů a zachovává pro příznivce daného klubu většinový podíl hlasovacích práv.

Na rozdíl od jiných zemí, v nichž podporovatelé mužstev marně sledují, jak nekompetentní majitelé topí sportovní oddíl v dluzích, načež jsou zoufalí fanoušci schopni vítat bohaté, avšak kontroverzní mecenáše, jsou němečtí fans rovnocennými držiteli moci. A jako takoví se nestydí klást požadavky. Není to tak dávno, co úspěšně bojovali proti omezení míst na stání nebo pondělním zápasům Bundesligy. V současnosti zase neustále vyjadřují svou nespokojenost s reformami v Lize mistrů nebo nad ztrátou papírových vstupenek.

Avšak jak ukazuje příklad Kataru, ne vždy jsou požadavky z tribun vyslyšeny. Zvlášť v situacích, které fanoušci nemají pod svou kontrolou. O tuto kontrolu navíc neustále musí bojovat. Mocichtivý podnikatel Martin Kind už sice svou snahu o ovládnutí Hannoveru vzdal, i tak se ale pravidlo "50+1” čas od času dostane do defenzivy. A semtam také schytá nepříjemný úder.





Rok 1934 byl rokem fotbalově zaslíbeným pro krajní pravici. Mezi fašistickou Itálii, nacistické Německo a Dollfussovo Rakousko, jehož kancléř měl o několik týdnů později podlehnout atentátu, se do bojů o medaile vměstnalo pouze Masarykovo Československo. Sami Němci ztroskotali v semifinále, když se třikrát prosadil Oldřich Nejedlý, v boji o bronz však přelstili Rakušany, kteří za odměnu mohli za další čtyři roky startovat už pouze pod říšskou vlajkou.

Na první medailový úspěch navázalo Německo v roce 1954. Tedy jen jeho západní část, neboť po válce zničená země se kvůli geopolitickému soupeření musela rozdělit. Cesta do Švýcarska nakonec skončila nečekaným triumfem nad zdánlivě nezdolatelnými Maďary. Zázrak z Bernu se stal legendou, kapitán výběru Fritz Walter dal jméno stadionu v Kaiserslauternu a aréna v Norimberku zase odkazuje na Maxe Morlocka, který na turnaji skóroval v semifinále i finále.

Západní Německo se v 50. letech minulého století ekonomicky prudce rozvíjelo a dopředu kráčela také tamní kopaná. Kluby založily celostátní Bundesligu, jež začala rychle produkovat pozdější hvězdy. Jejich zlatá doba přišla v 70 letech. Nejprve západní Německo ovládlo mistrovství Evropy v roce 1972, o dva roky později už vládlo celému fotbalovému světu. Spolu s fotbalisty Bayernu - Franzem Beckenbauerem, Seppem Maierem, Gerdem Müllerem či Uli Hoeneßem - jezdily na vrcholné akce také hvězdy Mönchengladbachu Berti Vogts, Jupp Heynckes nebo Günter Netzer.

Každou chvíli vezli Němci z turnajů nějakou medaili. Další ME v roce 1980 ovládla parta okolo Karla-Heinze Rummeniggeho, Horsta Hrubesche a Bernda Schustera, pod světové zlato za dalších deset let se výrazně podepsali Lothar Matthäus nebo Jürgen Klinsmann. Na další turnaje už zase jezdilo sjednocené Německo. Jak se vůbec v předchozích 40 letech dařilo východní NDR? Nijak výrazně dobře. Na mundial cestovali pouze jednou, v roce 1974 přes západní hranici ke kapitalistickým zrádcům dělnického lidu. Ty sice slavně přemohli ve skupině, avšak v dalším průběhu turnaje uhráli jediný bod.

Po pádu berlínské zdi se zrodily ještě dvě zlaté německé generace. Nepřesvědčivý zákrok Petra Kouby ve finále Eura 1996 rozradostnil partu s Andreasem Köpkem v bráně a Matthiasem Sammerem v obraně. Stále ještě nedávný triumf na brazilském MS před osmi lety pak zařídili Manuel Neuer, Mats Hummels, Bastian Schweinsteiger nebo Thomas Müller.

Vskutku bohatá historie. Anglie očividně vymyslela fotbal jen pro to, aby v něm vyhrávali Němci.


Kritika vyzývající Jogiho Löwa k rezignaci se poprvé začala ozývat po Euru v roce 2016. Za další dva roky mohutně zesílila, avšak jistě by se ještě našla ohniska, v nichž měl Löw zastání. Ty však nakonec rozmetal sám reprezentační kouč trapnou porážkou se Severní Makedonií na začátku kvalifikačního kolotoče.

V rámci postupové matematiky nešlo o žádnou zásadní blamáž. Němci předešlé dva duely zvládly a klopýtnutí z konce března loňského roku bylo ojedinělým výpadkem, jak ukázal pozdější průběh. Nicméně z pohledu Löwa šlo o malé kariérní neštěstí. Jednalo se totiž o jeho poslední kvalifikační duel, který skončil takto neslavně.

Po následujícím Euru se už kormidla ujal Flick, pod jehož vedením inkasovali Němci ve zbývajících sedmi duelech jen dvakrát. Sami naopak vstřelili Arménii v součtu deset gólů, Islandu sedm, Lichtenštejnsku jedenáct. Suma sumárum: Nationalelf ztratila ve kvalifikační skupině J body pouze po zmíněné prohře se Severní Makedonií a jednoduše si došla pro postup.

Bylo ovšem jasné, že kvalifikace Flickovy kvality příliš neprověřila. Více měla napovědět až Liga národů. V ní Německo na jednu stranu ani jednou neprohrálo s vítězem skupiny Itálií, přičemž v Mönchengladbachu dokonce uspělo po výsledku 5:2. To ovšem na stranu druhou byla také jediná Flickova výhra. Humbuk vyvolala především říjnová domácí porážka s Maďarskem. Němci sice nevyhořeli tak jako Anglie, sami ale svou sílu moc nedemonstrovali.




Tak trochu sešel z očí i myslí. Poté, co se zničehonic stal hvězdou, může Hansi Flick někomu až chybět. Fanoušky Bayernu si rychle získal, přestože jej kvůli pandemii koronaviru nemohli vidět přímo na stadionu. Zdálo se, že i klubový fotbal dokáže Flicka naplnit. Alespoň do doby, než se uvnitř struktur začne bojovat o moc.

Hasan Salihamidžić je vskutku zvláštním manažerem. Nemá to lehké, i kvůli svému původu a temperamentu stále musí dokazovat, že zvládne jednat s rozvahou. Zároveň si ale musí uchovat vážnost a autoritu. A tak v případech, kdy o věcech uvažoval jinak než Flick, neustupoval. Neshod mezi Salihamidžićem a Flickem bylo za jejich potkávání v Bayernu mnoho. Jako známý příklad slouží Jérôme Boateng: Flick jej chtěl v Mnichově udržet, Salihamidžić v něm perspektivu neviděl.

Boateng nakonec po konci sezony 2020/21 odešel. Z Bavorska se však pakoval také Flick, jemuž jednak uvolnil místo kamarád Joachim Löw, jednak ale měl mít plné zuby dohadování se Salihamidžićem. To u národního mužstva jej názorové střety míjí. Navíc prostředí Nationalelf dobře zná. Působil jako asistent Löwa dlouhých osm let, následně vydržel tři roky na pozici sportovního ředitele německé fotbalové asociace.

Přesto se nelze zbavit dojmu, že by toho Flick mohl na klubové úrovni dokázat ještě víc. Vždyť Bayern vedl jen necelé dvě sezony, za něž stihl nastřádat sedm cenných trofejí. Na druhou stranu za tak krátký čas vyhrál v podstatě vše, co mohl. A laso od reprezentace nepřistává před vašima nohama každý den.

Zatím Flick v roli hlavního kouče Nationalelf okusil jen jednu porážku. Čtyřmi remízami v Lize národů ale taky moc neoslnil. Německo má svého oblíbeného kouče, na záblesky ale ještě čeká. V Kataru už by Flick měl alespoň naznačit, zda u sebe schovává nějaké trumfy.




Přesně před rokem prožíval Joshua Kimmich horké chvilky. Německo, zavřené a rozpolcené protiepidemickými restrikcemi, na něj plivalo. V říjnu loňského roku totiž vyšlo najevo, že se Kimmich na rozdíl od drtivé většiny bundesligových fotbalistů odmítl očkovat proti koronaviru. Své rozhodnutí odůvodňoval nedostatkem dlouhodobých studií zkoumajících účinky vakcíny. Veřejnost však naštval především tím, že zatímco i bez očkování dál běhal po trávníku, "obyčejní” smrtelníci tehdy nemohli nikam.

Kimmich svého úsudku později litoval. Sám se koronavirem nakazil a následná rekonvalescence neprobíhala úplně bezproblémově. Navíc jej nemoc - a dost možná také předešlý mediální humbuk - viditelně rozhodila. Už to nebyl ten nevysoký záložník, který si dokáže podmanit střed pole. Jeho forma kulminovala v roce 2020, kdy Bayern v onom zvláštním ročníku ovládl Ligu mistrů. Vloni ale najednou začal víc kazit přihrávky, které přitom dřív neomylně adresoval.

Dnes je ale Kimmich zase ve své kůži. Pokud se v Bayernu báli, že odchodem Roberta Lewandowskiho zůstane pověstná DNA "Rekordmeistera” pouze v Thomasi Müllerovi, tak už se více obávat nemusí. Kimmich je podobně zarputilým bojovníkem jako Müller a další bývalé legendy Mnichovanů. Ačkoli každý rok pozvedne minimálně jednu trofej, pořád má obrovskou radost z každého gólu, z každého vítězství.

Dnes už 27letý Kimmich pořád potřebuje vyhrávat. Nejen v Bundeslize, ale také jako člen národního týmu. Zlatá jízda v Brazílii jej těsně minula, o čtyři roky později byl součástí nechvalně známého ruského propadáku. A na posledním Euru to taky za moc nestálo. Zatím se však pro dobro celku pokaždé obětoval a všechny velké turnaje odehrál na pozici pravého beka. I tam to umí, nicméně dnes už není důvod jej vyčleňovat ze zálohy, kde dominuje. Blaho celku se tak konečně střetlo s blahem pro Kimmicha.

Pro Bayern i národní mužstvo je důležitý především jako dirigent rozehrávky a distributor přihrávek. Sám má ovšem potíže s poziční hrou. Podle Samiho Khediry není takticky vyzrálý, další bývalý německý reprezentant Markus Babbel zase prohlásil, že mu chybí taktická disciplína. To smrdí problémem zejména v momentě, kdy se Nationalelf střetne s protivníkem ovládajícím rychlý přechod dopředu.

Pořád ale může nedostatky hravě přebít svými přednostmi. A hlavně se už Kimmich nemá kam schovat. Letos se ještě o roli lídra dělí se staršími spoluhráči, za dva roky na domácím Euru už ale bude dost možná jediným vůdcem on. V Kataru by si tak tmelící schopnosti měl alespoň natrénovat.




Chvíli se čekalo, který z bratrů vyletí výš. Zda starší Keven, nebo mladší Nico. Oba vyrazili na zkušenou do Unionu, byť pěkně postupně. Sezónu 2019/20 odehrál v hlavním městě Keven, přičemž zejména na jaře patřil do základní sestavy Berlíňanů. Následující ročník se už usadil ve Freiburgu, zrovna v době, kdy dres Unionu oblékal naopak Nico. Také jemu se na stadionu An der Alten Försterei povedla zejména druhá polovina ročníku. Otázka v srpnu loňského roku tak zněla: kdo s koho?

Starého freiburského lišáka Christiana Streicha nakonec přesvědčil mladší z bratrské dvojice. A brzy už Nica Schlotterbecka obdivovala celá Bundesliga. Zaujal agresivním vystupováním dopředu proti hráčům, kteří zrovna přebírají míč a koledují si o malér, pokud jsou k Schlotterbeckovi otočeni zády. Blonďatý stoper totiž takové situace využívá k odzbrojení nepřítele. Stejně tak si libuje v hlavičkových soubojích, jako levonohý obránce zaujme také schopnou rozehrávkou.

Schlotterbeck vyloženě miluje hru na absolutní riziko. Do soubojů chodí naplno, ale často také na poslední chvíli. Tím znervózňuje a zároveň přivádí do varu všechny přihlížející, protože ti nikdy neví, zda obránce stihne odklidit balón, nebo se dopustí faulu. Je tak trochu s podivem, že v aktuálním bundesligovém ročníku posbíral doposud "jen” tři žluté karty - méně než spoluhráči Mats Hummels, Jude Bellingham, Emre Can i Salih Özcan.

Také Flick si podobně jako Streich brzy všiml Schlotterbeckových kvalit. Do národního celku jej pozval právě v srpnu loňského roku, a to společně s Davidem Raumem. Oba pak prožili průlomovou sezonu, oba jsou také od první pozvánky nadále součástí Nationalelf. A to i přesto, že se od Schlotterbecka po přestupu z Freiburgu čekalo v Dortmundu přece jen trochu víc. Zmíněný balanc na hraně se v zatím z pohledu BVB až příliš často překlápí na špatnou stranu.

Třeba za to však může jen nervozita z působení vedle protřelého Hummelse. Ten ale v Kataru nebude, Scholtterbeck se tedy na MS může uvolnit. Pokud tedy na něj Flick vsadí.




Němci sice nehlásí tolik absencí jako například Francouzi, přesto se i Hansi Flick musel vyrovnat se ztrátami důležitých hráčů. Zápas s časem nezvládl od jara marodící Florian Wirtz, na poslední chvíli se zranila jednička do útoku a Marca Reuse musela zaklet sudička, jinak si jeho smůlu nelze vysvětlit. Místo se tak našlo pro neočekávaná jména. Zlatý hoch z MS v roce 2014 Mario Götze se díky comebacku ve Frankfurtu vrací do reprezentace po pěti letech, oslavu 18. narozenin si v Kataru užije Youssoufa Moukoko, jemuž se v Dortmundu daří na rozdíl od Karima Adeyemiho. Ten na MS jede navzdory údivu samotných fanoušků Borussie, kteří by sami šampionát dopřáli spíše Matsi Hummelsovi. Vedle Hummelse nedostal pozvánku překvapivě také Robin Gosens.

Jelikož Flick roky působil jako Löwův asistent, nelze v jeho podání čekat převratné změny dosavadního přístupu, jenž v Nationalelf dominoval. Německo se dál soustředí na držení míče a místo nákopů za obranu se soupeře snaží odemknout trpělivou kombinací s přidanou hodnotou v podobě většího množství vertikálních přihrávek. Stejně tak ale hraje důležitou roli Gegenpressing, tedy snaha o zisk balónu co nejrychleji po jeho předchozí ztrátě. A jelikož většina hráčů působí nebo působila v Bundeslize, umí Flickovi svěřenci využít také rychlého přechodu do útoku, který je v německé soutěži hojně využíván.

Dlouhodobě nejpalčivějším postem v Nationalelf je pozice hrotového útočníka. Původně zde Flick počítal s Timem Wernerem, jenž se mu za poslední rok osvědčil, jenže po zranění forvarda Lipska musí realizační tým rychle jednat. Talentovaný Moukoko však postrádá zkušenosti i sehranost s ostatními, Niclase Füllkruga, nečekanou hvězdu z Brém, zase může limitovat prostá nedostatečná kvalita pro tu nejvyšší úroveň. Divoké spekulace vyplivly také jméno Götze, nicméně doby, kdy tento středopolař v sestavě alternoval tak vysoko, už jsou dávno pryč.

Zbývá tedy Kai Havertz, který přitom raději hraje o něco níž, zároveň se mu nedaří na klubové úrovni. V Chelsea toho od vítězného gólu ve finále Ligy mistrů moc nepředvedl. Je mu vyčítána liknavost při řešení situací, neschopnost prosadit se jeden na jednoho, nepřesnost přihrávek i střel či slabá intenzita v soubojích. Flick ovšem doufá, že navzdory nasazení na neoblíbeném postu zvládne Havertz v rozhodujících chvílích podržet míč a prokáže cit pro náběh do správných pozic.

Na křídlech se prostřídají zejména hráči z Mnichova. Serge Gnabry i Leroy Sané jsou rychlými, technicky zdatnými fotbalisty, kteří umí zakončit v pokutovém území i ze vzdálenějších koutů hřiště. Lze zároveň čekat, že si několikrát za zápas budou své posty vzájemně měnit. Na místo Gnabryho či Saného se bude tlačit Jamal Musiala, podle mnohých nejlepší hráč bundesligového podzimu. V národním mužstvu však rovněž technicky vytříbený 19letý mladík zatím své místo nemá pevné. Pokud tedy Flick nenechá na hřišti celé trio z Bayernu, přičemž Havertze by z pole vytlačil na hrot přesunutý Gnabry.

Musiala případně může zaskočit také za Thomase Müllera, jenž je pořád tím inteligentním Raumdeuterem, který si umí najít správné místo pro přihrávku i zakončení. Výborný přehled o hřišti nabízí po delší době probudivší Julian Brandt. Zatímco Brandt se může objevit na kraji i ve středu pole, Mario Götze je typickým ofenzivním záložníkem s citem pro finální přihrávku. To Karim Adeyemi působí výhradně na křídle, avšak kdoví, zda mu Flick dá kvůli slabé formě a početné konkurenci vůbec čuchnout.

Lze čekat, že místo Havertze se Nationalelf bude střelecky nakonec spoléhat na pušky z Bayernu. Nemusí být přitom řeč pouze o Gnabrym, Saném, Müllerovi nebo Musialovi. Leon Goretzka totiž v mnohém připomíná gólové záložníky Lothara Matthäuse nebo Michaela Ballacka. Navíc se může chlubit zdatným fyzickým fondem, díky němuž se vedle Joshuy Kimmicha hodí víc než İlkay Gündoğan. Středopolař Manchesteru City disponuje obrovským přihrávkovým aparátem, jako deep-lying playmaker zvládne rozjet rychlý brejk a překonat linie protivníka, nicméně ve dvojici s Kimmichem může nestíhat protiútokům. Proti týmům, které nevystaví hluboký blok, se tak hodí spíš Goretzka, jenž svými náběhy zvládne rozrazit bránící šiky.

Vedle hrotového útočníka trápilo Němce donedávna také obsazení na krajích obrany. Alespoň vlevo se konečně uplatnil kvalitní, čistokrevný bek. David Raum na sebe upozornil nejprve v druholigovém Fürthu, loňskou sezonu už vynikal v Hoffenheimu a nyní hájí barvy Lipska. Pokud z české nejvyšší soutěže znáte brilantní centry obránce Slavie Davida Juráska, pak je Raum v tomto směru jeho věrohodnou kopií. Záda mu v Kataru bude hlídat Christian Günter, který možná neumí usměrnit míč tak přesně do kapsy jako Raum, zato však ze své levé nohy umí vypustil pořádné pumelice. Nominace Güntera je pak odměnou pro celý Freiburg, překvapivého vicemistra podzimní Bundesligy.

Napravo ještě vloni zaskakoval Kimmich, letos by se na palčivé pozici měl ukázat Jonas Hofmann, který přitom v Mönchengladbachu hraje na křídle. Thilo Kehrer ale nepatří mezi největší oblíbence německých fanoušků a zřejmě ani samotného Flicka, který pravděpodobně upřednostní tahouna Gladbachu. Hofmann bude stejně jako Raum na druhé straně vytrvale podporovat útok. Na vysoké postavení obou krajních beků u postranní čáry by pak měli reagovat křídelníci, kteří se zřejmě budou pohybovat převážně v meziprostorech.

Sehranou dvojici ve středu defenzivy představují Antonio Rüdiger a Niklas Süle. První jmenovaný je agresivnějším typem stopera, Süle pak díky své rychlosti umí vyvézt míč o několik metrů dopředu. Oba si pak rozumí míčem a libují si v hlavičkových soubojích. Při rozehrávce se mezi ně často zatahuje Kimmich, což je impuls pro krajní obránce, aby se vytáhli dopředu. Proti silnějším protivníkům, kteří budou Němce nutit bránit, pak Hofmanna zřejmě nahradí jeden ze stoperů: měl by jím být zkušený Matthias Ginter. Dle klubové příslušnosti by se nabízela také souhra Süleho s Nicem Schlotterbeckem, nicméně Süle toho v Dortmundu ve stoperské dvojici dosud zas tolik neodehrál, neboť často alternoval na pravém kraji obrany. Tam se ostatně v případě nouze může přemístit také v Kataru.

Stále mohou Němci použít také dříve zkoušené rozestavení s pěti obránci a kreativním hráčem uprostřed. Za "normálních” okolností ale zadáci podrží vysokou linii, přičemž protiútokům budou zamezovat vytlačováním protihráčů do strany a vzájemným krytím. Případný požár pak pořád může uhasit mimo pokutové území hlídkující Manuel Neuer se svou brilantní kopací technikou. Teorie o tom, že by Neuera konečně vystrnadil Marc-André ter Stegen, se dále nerozvinuly. Gólmanské trio starší 30 let pak doplňuje Kevin Trapp.