Představení účastníků MS 2022 - Kostarika

Nezaujatému fanouškovi jsou většinou outsideři z malých zemí sympatičtí, v případě Kostariky je však přirozená podpora trochu oslabena defenzivním stylem, kterým se v posledních letech prezentuje. Nic jiného neočekávejte ani letos, protože hodně tvrzený beton je prakticky to jediné, co může dát Kostarice naději na potrápení kvalitativně mnohem silnějších soupeřů.

Nádherná země ve Střední Americe je tak trochu americkým (a možná i světovým) unikátem. Díky nadmíru dobré bezpečnostní situaci a překrásné přírodě je turistickým rájem, zároveň ale na rozdíl od některých států tamní elity nechtějí pouze využívat přírodního bohatství země. Kostarika je známá pro svůj vysoce nadfinancovaný vzdělávací systém, díky kterému malá země neupadla do chaosu svých severozápadnějších "bratranců" Nikaraguy, Hondurasu, Salvadoru nebo Guatemaly, ze kterých lidé masivně emigrují do USA.

Jak ale bude vypadat letošní kádr Kostariky na MS? Většina hráčů do pole hraje téměř výhradně v domácí lize, která sice patří k tomu lepšímu v rámci CONCACAF, je to ale asi jako kdybyste řekli, že Arminia Bielefeld patří k tomu lepšímu v německém fotbale. Zkrátka s úplnou špičkou se to srovnat nedá. Najdou se ale i zkušení legionáři jako Navas, Campbell, Calvo, Duarte nebo Oviedo. Kromě Navase však ani jeden hráč nehraje v některé z nejlepších světových soutěží, brankář Navas navíc vůbec není v PSG vytěžován. Kostarický fotbalový svaz se sice samozřejmě snaží pracovat s mládeží a zajistit tak pokračování současné úspěšné generace, zlepšování ale brání jakási přirozená nechuť Kostaričanů k dodržování pravidel a k poslouchání nadřízených. O tom ostatně mluvil už jeden vysloužilý fotbalový manažer původem z Československa, o kterém ještě bude řeč.

Vzhledem k poměrně jednoduché taktice Kostariky s názvem "odkopni to pryč od brány a proměň standardní situaci před soupeřovou bránou" se v tomto profilu podíváme kromě tradičních věcí také na vliv Československa na kostarický fotbal nebo na trochu ezoteriky. A tou hned začneme...


Když se řekne Kostarika na MS, většina lidí si asi představí dlouholetého experta ČT Pavla Karocha, který v této nádherné zemi strávil závěrečné dva roky své kariéry v sezónách 1991 a 1992. Kostarika každopádně v životě Pavla Karocha znamenala velký zlom, jelikož se zhruba od jeho návštěvy Ameriky datuje jeho záliba v astrálním cestování. Pokud vám tedy každoroční dovolená u moře přijde jako drahý špás, navštivte Kostariku a exotickou dovolenou budete mít každou noc.

Obě sezóny tehdy mimochodem jeho tým Alajuelense vyhrál. S Kostarikou ale paradoxně není spojeno jen toto jedno jméno českého či slovenského fotbalu. Jako trenéři už mezi lety 1979­-1981 a 1988-1991 působili v týmu Deportivo Saprissa Jozef Karel a Josef Bouška. Druhý jmenovaný v roce 1991 krátce trénoval i třetí velký kostarický tým Herediano. V týmu Alajuelense zase patří mezi klubové legendy Slovák Josef Miso. Největší jméno si ale v Kostarice udělal jistý Ivan Mráz, rodák z Levoče, který dokonce čtyřikrát reprezentoval Československo a v roce 1964 získal dokonce stříbrnou olympijskou medaili. Mnohem víc než v ČR je ale známý právě v Kostarice, kde se bez jakékoliv nadsázky stal legendou, přesto jsou informace o něm dosti kusé a občas si protiřečí, proto si vypíchneme jen ty nejdůležitější pasáže.

Jako trenér přijel do Kostariky na konci 70. let, aby trénoval tamní Alajuelense. V sezóně 1979 tak dva ze tří největších kostarických klubů trénovali Čechoslováci. Mráz ale kostarické funkcionáře svým vystupováním a znalostmi zaujal natolik, že se v roce 1980 dokonce nakrátko stal trenérem reprezentace, úspěšnější byl ale jako manažer. Obecně je v Kostarice Mráz považován za průkopníka moderního fotbalu. Až do 80. let totiž tamější fotbal postrádal jakoukoliv profesionalitu. Společně s jinými Čechoslováky zavedl dvoufázové tréninky, válcování trávníku kvůli jeho do té doby mizerné kvalitě a aktivní napadání soupeře. Díky svému vlivu dokázal do Kostariky navíc dostat i další kvalitní trenéry. Věděli jste, že v sezóně 2001-2002 trénovali tým Cartaginés Josef Pešice, a dokonce i Michal Bílek, současný kouč Viktorie Plzeň?! Dříve narozené (klid, taky mezi ně v tomto ohledu patřím) zase možná překvapí, že svou seniorskou kariéru ve středoamerické zemi díky Mrázovi začínal i budoucí reprezentační gólman Tomáš Poštulka. Ještě před pár lety Mráz vedl v Kostarice fotbalovou školu pod hlavičkou AC Milán, k vývoji kostarické mládeže je ale poněkud skeptický. Češi a Slováci každopádně v Kostarice i přes obrovskou geografickou a kulturní vzdálenost zanechali svou stopu.

Odhlédneme-li od české stopy, kostarické týmy platily zejména od 90. let po rok 2008 za jediného alespoň trochu konkurenceschopného soupeře pro Mexičany. V současnosti ale kostarická liga nemá jak konkurovat ekonomické síle LigyMX a MLS. Kostarika sice v rámci Střední Ameriky patří mezi velmi bohaté a vyspělé země, pořád je ale pro nejlepší ligové hráče nepřekonatelným lákadlem zahrát si v Mexiku, USA, případně i v Evropě. Jako perličku na závěr pro sparťanské fanoušky ale ještě zmíním, že znak Deportiva Saprissa už dlouhá léta připomíná logo hokejové Sparty.





Kostarika dlouhá léta trpěla tím, že zóna CONCACAF měla nejdřív pouze jednoho, později dva účastníky MS. Dostat se přes USA a Mexiko, případně přes velmi silné generace Salvadoru a Hondurasu v 80. letech, bylo nad síly Kostaričanů. Zajímavé je, že za vzestupem fotbalu v Kostarice byl zejména jeden Čech narozený na Slovensku. O tom ale až v další kapitole.

Poprvé se Kostarika probojovala na MS v roce 1990 a ihned svět pořádně zaskočila. Kostaričané ve skupině překvapivě porazili Skotsko a Švédsko, díky čemuž postoupili do osmifinále. Tam je ale čekalo Československo, se kterým prohráli 1:4. I tak šlo ale o velmi dobrou premiéru na světovém šampionátu. Následovaly ale opět dvě neúspěšné kvalifikace. Zejména ta z roku 1998 hodně mrzela, jelikož v tomto roce se poprvé ze zóny CONCACAF mohly dostat na MS 3 týmy. Třetí místo ale ukořistila Jamajka, pro kterou šlo o premiéru na MS.

V roce 2002 se Kostarika představila ve skupině C hrající v Koreji. Opět se zde střetla s Brazílií, stejně jako v roce 1990, nově se ale utkala s Tureckem a Čínou. Opět Kostaričané nehráli vůbec špatně, kvůli horšímu skóre než Turci ale skončili už ve skupině. V roce 2006 sice Kostarika opět dokázala postoupit, ve skupině s Ekvádorem, Polskem a domácím Německem ale neuhrála ani bod. Zajímavostí ale je, že na lavičce postoupivšího Ekvádoru stál dnešní trenér Kostariky Luis Fernando Suárez.

Následná účast na MS 2014 patří rozhodně mezi nejpamátnější okamžiky kostarické fotbalové historie. Odepisované mužstvo ve skupině smrti s Itálií, Anglií a Uruguayí tehdy dokázalo šokovat celý svět. Nejprve tým okolo Bryana Ruíze překvapil pevnou defenzivou a dobře natrénovanými útočnými standardkami Uruguay. To nejspíš evropští soupeři ze skupiny oba uvítali a děkovali svěřencům trenéra Pinta za usnadnění postupu. Jenže ouha... Díky gólu Ruíze dokázali přehrát i Itálii a následně už jistě vypadnuvší Anglii nedovolili vstřelit ani gól. V osmifinále se stali Kostaričané katem dalšího evropského soupeře, když po penaltách vyřadili Řecko. Chyběl opravdu kousek k senzaci nevídaných rozměrů, jelikož precizně bránící Kostarika dokázala dotáhnout do penaltového rozstřelu i zápas s Nizozemskem. V něm však bohužel selhali Ruíz s Umañou a v semifinále už se tak Kostarika nepředstavila. I tak šlo ale o krásnou jízdu, ačkoliv rozhodně nešlo o krásný fotbal. Před čtyřmi lety v Rusku se Kostarika pokusila o zopakování úspěšné defenzivní taktiky, scházela jí ale kvalita v ofenzivě. Zmohla se tak pouze na remízu se Švýcarskem. Defenzivní styl ovšem očekávejme i letos. Jednou už to vyšlo, tak proč by minimálně nemohla Kostarika zamíchat postupovými kartami obráním o body některého z favoritů?


Velké zmrtvýchvstání, tak by se dala popsat cesta kvalifikací ze strany Kostariky. Když měli Kostaričané po polovině kvalifikačních zápasů pouhých 6 bodů za domácí výhru nad Salvadorem a remízy s Panamou, Jamajkou a Hondurasem, zřejmě se pod trenérem Suárezem mocně otřásala židle. Na Panamu v té době ztrácela Kostarika 5 bodů a stejný počet bodů měla i Jamajka a Salvador. Veledůležité 3 body ale dokázal v domácím zápase proti Hondurasu vystřelit v 5. minutě nastaveného času Gerson Torres. Kdyby se tak nestalo, Panama by svůj náskok zvýšila už na luxusních 7 bodů a kdo ví, co by to s mentalitou Kostaričanů udělalo.

Torresova trefa naopak odstartovala velkou kostarickou jízdu za třetí cestou na MS v řadě. Ze zbývajících 6 utkání totiž Kostarika 5 vyhrála a jednou remizovala v Mexiku 0:0. Proti USA se dokonce na své poměry slušně odvázala a svého soupeře nesmetla pouze o gól, nýbrž o dva góly (konec ironie). Vzhledem k horšímu skóre ale Kostarika nepostoupila na MS přímo právě na úkor poražených Američanů. O herním stylu Kostariky svědčí, že ve 14 zápasech vstřelila pouhých 13 branek a inkasovala jich 8. Nedá se ani říct, že by Kostarika ve svých řadách měla nějakého ofenzivního tahouna, na kterého se může za všech okolností spolehnout. Dvěma góly svému týmu pomohli Joel Campbell, Bryan Ruíz, Anthony Contreras a Celso Borges. Po jednom gólu pak vstřelilo dalších 5 hráčů.

Los mezikontinentální baráže, do které se Kostarika probojovala ze 4. místa v zóně CONCACAF, byl ke Kostarice milosrdný a přisoudil jí asi nejslabšího možného, zároveň ale velmi motivovaného soupeře - Nový Zéland. Ranou pro postupové ambice All Whites byl ale gól hned ze 3. minuty zápasu, o který se postaral Joel Campbell po dobrém průniku a přihrávce Jewisona Bennetteho. Je ale třeba říct, že zápasu brzký gól spíš uškodil. Kostarika totiž zaparkovala na své polovině autobus, naložila ho ještě navíc pořádným nákladem a nechala nebohé Novozélanďany, aby se marně snažili nechutný blok rozbít. Držení míče na konci zápasu ukazovalo podíl 33:67 pro Nový Zéland. Počet střel byl 4:15, z čehož několik bylo opravdu z dobré pozice, z postupu se ale nakonec radovala Kostarika. Nový Zéland samozřejmě nedosahuje ani náhodou kvalit soupeřů ze skupiny MS, může to být pro ně ale varováním, že kostarické defenzivě se góly střílí opravdu těžko.




I přes už poměrně pokročilejší věk, 25. prosince mu bude už 63 let, zatím Suárez nemá svou kariéru ozdobenou větším počtem vyhraných trofejí. Tu jedinou získal paradoxně hned v prvním roce své trenérské kariéry v kolumbijském Atléticu Nacional. První vyhrání z kapsy vyhání... Na reprezentační scéně ale už několik úspěchů zaznamenal.

Jméno kolumbijského rodáka by vám totiž mělo být povědomé, a to nejen kvůli podobnosti s uruguayským kousavým forvardem. Na MS se totiž v roli hlavního trenéra představí už potřetí. Poprvé vedl Ekvádor v roce 2006, se kterým dokázal postoupit ze skupiny přes Polsko a své současné kostarické chlebodárce. Naděje Ekvádoru ukončil až slavný David Beckham v osmifinále. V roce 2014 vedl na MS Honduras při své druhé účasti za sebou. Pod Suárezovým vedením tehdy v kvalifikaci dokonce dokázal Honduras zvítězit na půdě Mexika, čímž ho odsoudil jen k (úspěšné) mezikontinentální baráži. Na závěrečném turnaji ale Hondurasu zkrátka chyběla oproti jeho soupeřům kvalita. Útěchou mohl být ale alespoň gól Carlose Costlyho proti Ekvádoru (jak se ty týmy hezky opakují, že?).

Nyní se tedy Suárez představí na turnaji potřetí a ani tentokrát nepovede tým, od kterého by se očekával postup ze skupiny. Jedinou nadějí na úspěch s týmem, kde se potkávají veteráni s doslova nezkušenými mladíky, bude urputná defenziva. Vzpomínáte na Kostariku z roku 2014? V té době měla Kostarika tým v ideálním věku a se zajímavou kombinací hráčů z Evropy a amerických soutěží. Ve svém středu měla navíc Bryana Ruíze v nejlepší formě. Už před čtyřmi lety ale Kostaričané spíš pouze nudili svým extrémně defenzivním stylem. Letos nezbývá Suárezovi nic jiného než defenzivu ještě víc utužit. Klíčoví hráči jako Ruíz, Borges, Duarte, Campbell, Navas nebo Tejeda jsou totiž v nominaci stále, jen jsou všichni o 8 a půl roku starší. Suárez ale svým veteránům věří. Sám prohlásil, že právě starší hráči se zkušenostmi z Evropy mu pomohly překonat drobné kulturní rozdíly. Každopádně je dobře, že si trenér uvědomuje nutnost okysličení kostarického kádru mladšími hráči jako Bennette, Aguilera, Chacón nebo zejména útočník Contreras. Jinak by totiž Kostarika mohla v konkurenci zlepšující se Panamy, Kanady a Salvadoru taky na příštím šampionátu chybět.




Záleží, jak se díváte na pojem tahoun. Pokud tak, že to musí být hráč, který vás dotáhne k vítězství, jen těžko to může být gólman. Nabízel by se tak snad pouze v Evropě neúspěšný útočník Joel Campbell, který ani v rámci mexické ligy nepatří mezi největší hvězdy. Vzhledem k nabušené skupině se Španělskem, Německem a Japonskem, proti kterým je Kostarika tak trochu chudý fotbalový příbuzný, bude ale úspěch týmu záviset právě na brankáři. Navas sice letos za PSG ještě neodchytal ani minutu, v reprezentačním dresu mu to ale naopak otevírá možnost pořádně se ukázat na nejsledovanější akci světa. Z PSG je totiž prakticky na odchodu.

Z Kostariky do světového fotbalu přece jen vede mnohem trnitější cesta než když se narodíte s podobným talentem například ve Francii, a tak i Keylor Navas, budoucí brankář Realu Madrid ve své možná nejslavnější éře (3 vítězství v Lize Mistrů za sebou se jen tak nevidí), až do 26 let chytal pouze 2. španělskou ligu. Průlom nastal až v sezóně 2012/2013, kdy si jej vyhlédlo Levante. V následující sezóně už se stal jedním z nejlepších gólmanů LaLigy.

V roce 2014 pak na sebe na mistrovství světa upozornil famózními výkony a i díky němu se stala Kostarika nejpříjemnějším překvapením turnaje. Následoval přesun do Realu Madrid, kde zažil svá nejlepší léta. Zejména kvůli menšímu vzrůstu, který mu zabraňuje v opravdu spolehlivém sbírání centrovaných míčů, byl mezi fanoušky ale spíš tolerován než milován. Jeho předností jsou zejména skvělé reflexy. Alespoň částečně by ale jeho slabinu měli eliminovat obrovití stopeři Vargas a Waston, trenér Suárez ale věří spíš menším stoperům Calvovi a Duartemu. Navas naopak svému týmu pomáhá nejen na hřišti, ale také v kabině. Respekt mezi spoluhráči má totiž obrovský. Dokáže kostarický hrdina na MS opět začarovat bránu pro své soupeře? Už jen kvůli nekonfliktní povaze a jednání bez hvězdných manýrů by mu to nejeden fanoušek přál.




Tým Kostariky je složený tak trochu zvláštně. Kromě pokročilých třicátníků jako Ruíz, Borges, Waston, Navas nebo Venegas nominoval trenér Suárez také několik hráčů ročníků 2001 a mladší, kteří se patrně na hřiště příliš nedostanou a jedou spíš sbírat zkušenosti s turnajem. Mezi těmito mladými hráči jsou také dva teenageři Aguilera (neplést s Christinou, ta je podstatně starší) a Bennette. Pokud odhlédneme od Keylora Navase, pak právě tito dva mládenci patří asi nejvěhlasnějším klubům - Nottinghamu a Sunderlandu. Oba týmy sice už v historii zažily slavnější období, dostat se z Kostariky do prvních dvou anglických lig v takto mladém věku ale svědčí o nezanedbatelném talentu.

Je to právě teprve 18letý Jewison Bennette, který by měl postaršímu kostarickému týmu dodat mladickou jiskru a zápal. Trenér Suárez s ním velmi pravděpodobně počítá i do základní sestavy. Určitou dobu mohl Bennette pomýšlet i na dílčí úspěch v podobě nejmladšího nominovaného hráče na turnaji, nicméně tento primát padne k nohám Youssoufy Moukoka z Německa. Odchovance Herediana ale nemusí podobná malichernost vůbec trápit.

Úkolem Bennetteho bude hlavně hrát přímočaře a nabízet se pro náběhy po křídlech a za obranu. Trenér Sunderlandu Tony Mowbray o něm prohlásil, že je to: "...jeden z těch hráčů, kteří vás zvednou ze sedadel." Co si budeme povídat, jeho talent je nadstandardní zejména na kostarické, nikoliv světové poměry, přesto svou rychlostí a šikovností může i věhlasným soupeřům slušně zatopit. Na kontě má zatím pouhých (ačkoliv kolik by jich taky měl v 18 letech mít) 7 reprezentačních startů, zaznamenal v nich ale už 2 góly, oba proti Jižní Koree v přátelském zápase. Mnohem důležitější byla ale jeho asistence na postupový gól Campbella ve 3. minutě baráže proti Novému Zélandu. Nutno ale podotknout, že kromě této akce Bennettemu zápas hrubě nevyšel a po poločase byl ze hry stažen. Celková bilance 18letého hráče 7 zápasů/2+2 budí každopádně respekt.




Od Kostariky očekávejme především hru z nízko posazeného bloku, ze kterého budou ofenzivní hráči vyrážet do rychlých protiútoků. Důležitá tak bude zejména fyzická připravenost hráčů. V tom může pomoct i stále poměrně nová možnost střídání 5 hráčů. Dalším důležitým aspektem bude efektivita. Kostarika si nevytváří v zápasech nijak závratné množství šancí, proto bude třeba s nimi nakládat například jako proti Novému Zélandu: "dáme rychlý gól a pak si do nás bušte jak chcete, my nepovolíme".

Základním rozestavením, které uvidíme, bude 4-4-2, ve kterém Kostarika hraje, když není v držení míče (a že to je poměrně často). V případě zisku míče se pak okamžitě do ofenzivy vrhá Jewison Bennette z levého křídla a na pravé se posunuje Joel Campbell, stále asi nejnebezpečnější kostarický útočník. Důležité pro zakládání útoků tak budou i přesné dlouhé pasy od záložníků a stoperů.

V bráně nastoupí jednoznačně Keylor Navas. I vzhledem k nulové minutáži v PSG ale může ještě víc vyniknout jeho slabina při chytání centrů. S tím už si ale nějak bude muset kostarická obrana poradit. Náhradníkem je v reprezentaci už dlouho Esteban Alvarado, mezi lety 2010-2015 gólman nizozemského AZ Alkmaar. Namísto třetího zkušeného brankáře Leonela Moreiry ale dostal přednost mladík Patrick Sequeira z týmu Lugo, který působí ve 2. španělské lize. Nová krev je zkrátka v každém týmu potřeba.

Dlouholetou stálicí na levém kraji obrany, která ale přišla kvůli zranění o slavné MS 2014, je Bryan Oviedo, v současnosti hájící barvy Realu Salt Lake v MLS. Ten dost pravděpodobně dostane přednost před o 4 roky mladším Rónaldem Matarritou z FC Cincinnati. Právě Matarrita jakožto mnohem ofenzivnější bek může být při případném vedení využit i jako levý záložník. Oba borci jsou však dost náchylní ke zraněním, tak doufejme, že se jim tentokrát vyhnou. Na pravém kraji obrany má Suárez k dispozici hráče, kteří nejsou zdaleka tolik ošlehaní náročnějšími ligami. V základní sestavě určitě turnaj začne Keysher Fuller, který pravděpodobně nebude mít tolik ofenzivních úkolů. Náhradníkem pak bude 23letý Carlos Martínez z průměrného týmu AD San Carlos. Má však za sebou poměrně zajímavé angažmá v senegalské pobočce Aspire Academy, která má sídlo v Kataru. I díky tomu se dostal do belgického Eupenu, ve kterém se ale nedokázal prosadit.

Souhra stoperské dvojice bude vzhledem k ultradefenzivnímu stylu, který Kostarika praktikuje, klíčová. I proto nejpravděpodobněji bok po boku nastoupí sehraní zkušení borci Francisco Calvo a Óscar Duarte. První poločas barážového zápasu s Novým Zélandem ale nepůsobili vůbec jistě. Pokud budou svými chybami nabízet šance třeba španělským útočníkům, zdaleka nebudou tak shovívaví jako Novozélanďané. Možná je trochu škoda, že Suárez nevyužívá častěji služeb Juana Pabla Vargase z týmu Millonarios. Se svými 192 cm by mohl vypomáhat svým spoluhráčům ve vzdušných soubojích. Calvo má ale mnohem lepší rozehrávku a Duarte má zase zkušenosti k nezaplacení. Posledním nominovaným stoperem je velezkušený 34letý Kendall Waston, který se na hřišti paradoxně nemusí objevit jen jako stoper. Je totiž skvělým a nebezpečným hlavičkářem využitelným na poslední minuty jako kladivo do vápna soupeře. Na pozici stopera může v případě nouze zaskočit i mladík Daniel Chacón, primárně jde ale o defenzivního záložníka.

Pokud se podíváme na složení záložní řady, nalevo určitě začne rychlík Jewison Bennette. Ten bude mít za úkol po zisku míče co nejrychleji upalovat dopředu a podporovat útočníky. Prakticky stejný úkol bude mít na druhé straně i Gerson Torres, který se ale bude vysouvat spíš do role podhrotového hráče. Na levém kraji zálohy se jako alternativy nabízejí buď zmíněný Matarrita nebo další mladík, teprve 20letý Álvaro Zamora. Pravý kraj zálohy pak v případě Torresovy únavy či jiné indispozice zaujme buď 19letý Brandon Aguilera nebo 21letý Anthony Hernández. Asi jste si všimli určitého trendu, který Luis Fernando Suárez nastolil. Mimo velezkušenou osu týmu jsou v sestavě téměř samí nezkušení mládenci. Kostarika tedy tento turnaj pojala do velké míry jako sbírání zkušeností a přípravu nové generace.

Zatímco na křídlech se budou s trochou nadsázky prohánět děti školou povinné, ve středu zálohy budou operovat převážně zkušení třicátníci. Jak Yeltsin Tejeda, tak Celso Borges budou mít primárně spíš defenzivní úkoly, zejména Borges ale dokáže velmi nepříjemně vypálit z dálky. Právě Borges je jakousi stálou nenápadnou, ale klidnou silou kostarické reprezentace. Se 155 starty za reprezentaci je absolutním kostarickým rekordmanem. Na záda mu v tomto ohledu sice dýchá už 37letý Bryan Ruíz, rozdíl oněch 9 startů už ale asi ve svém věku nevyrovná, pravděpodobně totiž katarské MS bude jeho posledním reprezentačním vystoupením v kariéře. Nenechte se ale zmást, i v pokročilém věku stále Ruíz udivuje herním přehledem a v případě nutnosti začít útočit ho na hřišti téměř jistě ještě uvidíme. Právě varianta s Ruízem nebo Aguilerou jako ofenzivními záložníky se nabízí pro případný plynulý přechod do formace 4-2-3-1.

Útočnou dvojici pravděpodobně budou tvořit Anthony Contreras z Herediana a jeden z mála legionářů, toho času v Mexiku hrající Joel Campbell. Campbellova role už byla popsána výše, po zisku míče se bude posouvat víc do pravého křídla, zatímco Contreras bude plnit roli hrotového útočníka. Mimo Bennetteho jde v současnosti asi o nejtalentovanějšího Kostaričana. Využívat bude muset zejména pohotového zakončení, nedá se totiž očekávat, že by německá a španělská obrana dovolila Kostarice vytvořit si více než jen jednu dvě gólové šance. Oficiálně jediným zbylým útočníkem je už téměř 34letý Johan Venegas, roli pravého útočníka ale může zastat některý z křídelníků.