Představení účastníků MS 2022 - Korejská republika

Jižní Korea načíná druhou desítku svých účastí na světovém šampionátu s tím, že na jednu stranu ví, co čekat, a na stranu druhou vlastně ne tak úplně. Na jednu stranu totiž po dlouhé době zaměstnává trenéra s čitelným rukopisem, který je na stranu druhou prvním trenérem v historii země, jemuž bylo dovoleno ve funkci završit komplet celý čtyřletý cyklus...

Když se Korejská republika poprvé v dějinách kvalifikovala na mundial (1986), navrátilec Kim Jung-nam — jenž dříve dovedl Taegukovy válečníky ke stříbru na Asijském poháru (1980) — tenkrát představoval už pátého lodivoda za relevantní čtyřleté období.

Další dva cykly obnášely tři a čtyři odlišné muže v čele reprezentace, dokud chaos nedosáhl svého vrcholu v letech 1994-98, kdy se Korejská fotbalová asociace (KFA) uchýlila ke změně hned sedmkrát. Guus Hiddink pak sice měl rok a půl na přípravu, ale zcela původně měl národní tým na domácím šampionátu vést vážený internacionál Huh Jung-moo. Dick Advocaat si už před MS 2006 tak dlouhé ranveje neužil (ke kormidlu přišel v říjnu 2005) a domácí kouči Hong Myung-bo a Shin Tae-yong měli vždy zhruba rok na uvyknutí.

Než se v Jižní Koreji usadil Portugalec Paulo Bento, byl nejdéle sloužícím mužem na jihokorejské lavičce Huh Jung-moo (44 zápasů), který se svého mundialu přeci jen dočkal roku 2010 a byly z toho doposud jediné vyřazovací boje od památného domácího svátku.

Možná také pro tuto nevídanou stabilitu se vedení KFA neostýchalo zasvětit většinu tohoto kalendářního roku (neúspěšné) kandidatuře na hostitelská práva na Asijský pohár 2023.

Už tak poddimenzovaná asociace nenabrala žádné nové lidi, pouze stávající personál přesunula od reprezentace do organizačního a marketingového úseku, což se nesetkalo s pochopením mnoha pozorovatelů. Nakolik špatným nápadem toto rozhodnutí bylo, se však naplno ukáže spíše až po MS, kdy bude KFA bez jakékoliv přípravy nevyhnutelně nahrazovat Paula Benta (buď v Kataru shoří a bude odejit, nebo zazáří a Asie mu rázem bude malá).


Tento světový šampionát je vrcholem pro takzvanou "World Cup generation”; generaci hráčů, jejichž první fotbalové krůčky byly lemovány, ba formovány zážitky z přelomového domácího MS. Son Heung-min krátce po finále Německo-Brazílie oslavil své 10. narozeniny a v podobném věku bylo i dalších 11 jeho vrstevníků-třicátníků, kteří nyní do Kataru cestují. Jižní Korea disponuje v tomto smyslu nejzkušenějším, a přeci nijak přestárlým, kádrem.

Je proto docela příznačné, že zrovna v tomto roce se na trenérskou scénu ve velkém stylu vrátil kapitán semifinalistů z roku 2002, stoper Hong Myung-bo. Na veřejnosti poněkud plachý lídr o svůj neochvějný status modly národa přišel v důsledku katastrofálního brazilského mundialu, kdy se načas uklidil ze světla reflektorů, potajmu se angažoval ve strukturách KFA a sbíral trenérské odznaky, aby se koncem roku 2020 vrátil k řemeslu.

Nejednalo se přitom o žádný pohodový job; Ulsan zrovna před pár dny ovládl asijskou Ligu mistrů. Hong se však výzvy nezalekl, hned ve své první sezoně mu dlouhodobě suverénní Jeonbuk utekl o pouhé dva body (a nehrát zároveň náročné semifinále LM, Ulsan dost možná v cílové rovince první místo nepřepustí) a letos už modří nad svými zelenými Hyundai rivaly převážili. Jeonbuk přitom od roku 2009 vyhrál devět z 13 možných titulů. Tohle nebylo jen tak; a ani se to jen tak nerodilo. Domácí výhra Ulsanu nad Jeonbukem pouhá tři kola před koncem se zrodila až v nastavení, kdy Ulsan udeřil v sedmé a potom desáté minutě. Jednalo se o okamžitý přírůstek do výkladní skříně K League 1; a o první ligovou trofej v osobní výkladní skříni 34letého Lee Chung-yonga, svého času miláčka fanoušků anglického Boltonu, který se letos po dlouhých 14 letech (!) opět prodral do hvězdné jedenáctky sezony.

Drama se přitom letos v Korejské republice neodehrávalo pouze na trávnících; kopaná se stala také rukojmím úspěšného konzervativního kandidáta na prezidenta Yoon Suk-yeola. Nová hlava státu nad svým úhlavním sokem zvítězila o pouhý jeden procentní bod a vděčit za to dozajista může také nálezům ve spojitosti s fotbalovým klubem Seongnam FC. Ten letos shodou okolností sestoupil z nejvyšší soutěže, ale tím to zřejmě nekončí; dost možná ho čeká změna jména, majitele, ne-li pád ještě níže. Během prezidentského klání totiž vyšlo najevo, že Yoonův sok Lee Jae-myung ve své funkci starosty Seongnamu (město vlastní klub) přijímal úplatky za developerské projekty, a tyto peníze následně skrýval v klubových účtech.

Oops.





Jižní Korea je nejčastějším asijským účastníkem MS. Letos si vybojovala svou 11. letenku na závěrečný turnaj, přičemž na něj nepřetržitě postupuje už déle než tři a půl dekády. To je ale pořád ještě veskrze nedávná minulost; o něco dřív to s Korejci tak slavné nebylo. Ačkoliv si hned v 50. letech začali na asijském kontinentu získávat velké renomé a v letech 1956, respektive 1960 ovládli Asijský pohár, celý širý svět o jejich umění dlouho nic moc nevěděl.

Šíření asijské kopané do všech koutů světa příliš nenapomohlo ani korejské epizodní vystoupení na švýcarském šampionátu roku 1954. Tam se Taegukovi válečníci vypravili jako teprve druzí asijští zástupci v pořadí (a ruku na srdce, ve Francii roku 1938 za dnešní Indonésii promlouvali spíš nizozemští kolonizátoři), aby v obou duelech utržili ošklivé debakly — 0:9 s Puskásovým a Kocsisovým Maďarskem, 0:7 od Turků — a pak jim šlo hlavně o to, co nejrychleji z Evropy vypadnout. Faktory jako 48hodinový let se šesti zastávkami, nezkušenost a zanedbatelná kvalita asijské kopané tehdy stály za nevyhnutelným krachem.

A popravdě, pro Korejce bylo zdaleka nejdůležitější, že předtím v kvalifikaci zcela zostudili Japonsko, jen dekádu po jeho stažení ze země v roli kolonizátora. Barážový zápas z Tokia se stal dokonce historicky první událostí v korejských dějinách, která si vyžádala radiový přenos ze zahraničí. Korejci přitom uprostřed husté sněhové vánice řádili jako nikdy a zvítězili 5:1.

První korejská zkušenost s mistrovstvím světa doteď spolehlivě budí úsměv na tváři, speciálně když uvážíme, že se tehdejší reprezentanti rekrutovali převážně z celků jako "Kontrarozvědka FC" nebo "Ústředí armádního maršála probošta FC".

Dnes už si ovšem podobné výsledky těžko dovedeme představit. Korejci během příštích 30 let jakž takž "uzráli" a po dvou stříbrech z Asijského poháru (1972, 1980) si už v Mexiku roku 1986 ostudu neudělali. Se ctí vyvázli z duelu s Argentinou, bod uhráli proti Bulharům a jen těsně podlehli Italům. Nehezkou vzpomínkou na dávné debakly bylo až vystoupení na MS 1998 proti Nizozemsku, které tým odnesl demolicí poměrem 0:5 a vážený internacionál Cha Bum-kun potupným vyhazovem z trenérské sesle uprostřed skupinové fáze. Nevydařil se ani italský mundial (1990), na němž ve skupině třikrát prohráli a vsítili jen jedinou branku.

Svou první výhru na největším mezinárodním turnaji planety Jižní Korea oslavila doma, roku 2002, a hned z toho byl boom nevídaných rozměrů. Guus Hiddink, jenž o čtyři roky dříve pozoruhodně režíroval tzv. "tragédii v Marseille” v čele Oranjes, se stal pro Korejce jakousi mýtickou postavou. Coby první člověk v historii obdržel čestné jihokorejské občanství a v Gwangju po něm dokonce pojmenovali stadion. Právě tam jeho svěřenci na penalty ve čtvrtfinále senzačně udolali vysoce favorizované Španěle. Pravda, nejen španělští nebo italští fanoušci dodnes zvrací nad poněkud tendenčními výkony rozhodčích, ale samotným Korejcům již zdánlivě neopakovatelnou účast v medailových bojích nikdo neodpáře. Navíc alespoň na vyhrané skupině a skalpování Portugalců neměli muži s píšťalkou žádný donebevolající podíl. Červené karty pro Joãa Pinta a Beta byly přeci zcela oprávněné.

Na německém mistrovství už Korejci de facto nemohli překvapit, přesto remíza s pozdějšími vicemistry z Francie leckoho zaskočila. Před osmi lety potom přišel historicky druhý postup do osmifinále a tam sympatický výkon proti Uruguayi (1:2). Naposledy sice Jižní Korea nemohla ani pomýšlet na postup, ale ve svém závěrečném vystoupení se přesto heroickým finišem zasadila o jeden z největších šoků historie — brzké vyřazení obhájců z Německa.


Jižní Korea se v tomto cyklu konečně zase vrátila k suverénní kvalifikační jízdě, která se jí v posledních letech jaksi vzdálila. V obou předešlých případech se do poslední chvíle třásla před Uzbekistánem, k němuž se v roce 2017 přidala také popelka ze Sýrie. Závěrem cesty na mundial 2014 dokonce Jihokorejce od Uzbeků dělil jen jeden vstřelený gól a žádný bod; o postupu rozhodlo vzájemné utkání, které pro změnu rozhodla vlastní branka. O čtyři roky později to nebylo o moc lepší, když Jižní Korea nevyhrála ani jeden ze svých posledních tří zápasů a spoléhala na selhání svých konkurentů (čínské vzepětí proti Uzbekům i Syřanům). V závěrečném duelu stačilo Uzbekistánu doma v Taškentu Jihokorejce jakkoliv porazit.

Tentokrát se žádné sborové hryzání nehtů nekonalo ani náznakem. Jihokorejská vozová hradba nebyla pokořena ve 13 z celkových 17 kvalifikačních duelů, a to přitom Bentova eskadra zvládala přidávat vrchem pohledné kombinace na útočné polovině hřiště. Po letech negativního projevu pod Ulim Stielikem měli Taegukovi válečníci opět vše pod kontrolou a bavili. Írán v závěru kvalifikace totálně rozebrali (2:0), barážovému účastníkovi ze SAE předtím vyloženě nedali čuchnout (spíše než reálné skóre 1:0 by odpovídalo 5 nebo 6:0), atd.

Jako celek nebyla jihokorejská příprava úplně bez poskvrnky — dvě jednoznačné prohry s rivaly z Japonska a debakl od Brazílie (1:5), potenciálního osmifinálového soupeře — ale oproti letům předešlým se jednalo o jednoznačný posun k lepšímu. Ukáže se to i v Kataru?




Jen málokterý trenér do Jižní Koreje dorazil opředen tlustší vrstvou optimismu než Paulo Bento. Na místo Stielikeho, který byl vyhozen pro nulovou herní tvář, přišel někdejší nejmladší lodivod a semifinalista Eura 2012, účastník následného mundialu a mistr Řecka s Olympiakosem. Muž, který v portugalském Selecçãu konečně rozstřílel Cristiana Ronalda (25 gólů v 35 zápasech) a nasměroval ho za reprezentačními rekordy. Muž, který dal Portugalsku řád a sklad, a i přes selhání v Brazílii položil základy evropského zlata o dva roky později.

Změna byla na první pohled patrná a jednoznačně plusová. Jenže pak přišel nečekaný čtvrtfinálový krach s Katarem na Asijském poháru 2019, a z něho se dosud bývalý úspěšný kouč Sportingu nevzpamatoval. Takřka celé následující období byl Bento bombardován pro svou tvrdohlavost, favoritizmus a odmítání včas střídat. Do toho zrovna Lee Kang-in vyhrál zlatý míč pro nejlepšího hráče mistrovství světa do 20 let (2019), což se samozřejmě v očích mnoha příznivců jihokorejského nároďáku okamžitě mělo promítnout do vůdčí role v áčku. Když Bento letos v září po dlouhém naléhání Leeho konečně povolal, aby ho nechal oba přátelské zápasy komplet prosedět, veškeré ostatní kritiky jako by rázem přestaly existovat.

Co začalo jako slibná transformace, se šmahem změnilo v italskou domácnost a, jak trefně poznamenal David Yoon, zhmotnění kultovních slov Harveyho Denta: "You either die a hero or live long enough to see yourself become a villain.” Těžko si představit, že se Bento v očích fandů ještě "spraví”.




Už jen to, že na tomto místě lze uvažovat o někom jiném než Son Heung-minovi, je bombastické. Když potom dva z mých tří jihokorejských konzultantů svou volbu Kim Min-jaeho doprovodí slovem "bez debat”, jednomu se pomalu ani nechce věřit. Tak raketový, beze zbytku obdivuhodný vzestup za sebou stoper Neapole — "jihokorejský Van Dijk” — má.

Kdo dlouhodobě sleduje jihokorejský fotbal, ten není překvapen. Už ve své první sezoně v barvách Jeonbuku (2017) Kim Min-jae působil jako zjevení. Obrovitý stoper, který vůbec nepůsobí nemotorně a hravě stíhá borce s nižším těžištěm? Proaktivní střední obránce, který sbírá druhé míče, agresivně vyhrává hlavičkové souboje, vystupuje z defenzivní linie? Takové zadáky jihokorejský fotbal do té doby takřka neprodukoval. Kim mezitím okamžitě dvakrát pronikl do nejlepší jedenáctky K League 1, na svém prvním Asijském poháru se dokonce ve dvou zápasech i prosadil, stal se nejlepším obráncem Východoasijského mistrovství (2019) a po svém přestupu do Evropy si hned vysloužil hlasy do hvězdného týmu turecké Süper Lig.

V Neapoli, kde od léta nahrazuje ikonického Kalidoua Koulibalyho, plynule navázal a dosáhl dalšího výkonnostního stupně. Pod dohledem jihokorejského maršála Partenopei poprvé prohráli soutěžní utkání až začátkem tohoto měsíce a pořád o osm bodů vévodí Serii A. Sám Kim Min-jae je druhým nejlépe hodnoceným stoperem Serie A dle WhoScored a po boku Amira Rrahmaniho exceluje jako vrchní distributor i ryzí pes obranář. Přesně rok poté, co se to jako prvnímu obránci v historii povedlo jeho vzoru Koulibalymu, byl Kim Min-jae v září oceněn hráčem měsíce Serie A. O měsíc později ho vyzdvihla také Italská hráčská asociace.

Teprve před pár dny Kim oslavil své 26. narozeniny, což pro stopera není žádný věk. Proto si lze snadno představit, že jej v případě povedeného mundialu čeká přestup ještě výše. Od příštího léta bude aktivní výkupní klauzule ve výši 50 milionů eur, která se už teď jeví lacině.




Všechna média světa na tomto místě volí raději Lee Kang-ina — drobného záložníka, který v sobě snoubí schopnost vykroutit se ze stísněných prostor jako David Silva a rozehrát na velkou vzdálenost jako Paul Scholes; ve 21 letech regulérní celebritu, již jihokorejští "netizeni” (na internetu zvláště aktivní členové diaspory) uctívají více než Son Heung-mina.

Jenže jak už jsem naťukl výše, u Lee Kang-ina regulérně hrozilo, že do Kataru ani nepojede, natož aby tam realisticky sehrával nějakou významnější úlohu. To by Bentovi muselo přeskočit. Proto dává větší smysl se podívat na hrot útoku, kde může teoreticky působit i Son (v nedávno zkoušeném rozestavení 3-4-3), ale spíše se tam objeví nepřesvědčivý Hwang Ui-jo nebo právě kometa posledních měsíců, Cho Gue-sung. Tomu už je sice 24 let, ale vzhledem ke dvěma letům stráveným v armádním klubu Gimcheon Sangmu povinnou vojenskou službou, se pořád teprve rozjíždí. Má za sebou druhou prvoligovou sezonu a hned v ní ukořistil korunu pro krále střelců, přestože většinu ročníku odehrál za sestupující tým.

Co je možná ještě důležitější: Cho prozatím nezklamal ani v barvách národního týmu. Na vojně přirozeně nabral svalovou hmotu a v kombinaci se slušnou technickou výbavou povětšinou vypadá jako první solidní devítka od (krátkého) peaku Park Chu-younga.




Výchozí rozestavení Jižní Koreji v této fázi těžko odhadovat, a do značné míry se bude odvíjet od zdravotního stavu Son Heung-mina. Jeho zlomenina v oblasti levého oka nejprve uvrhla celou jihokorejskou společnost do husté deprese, nyní to však vypadá, že by hvězda Tottenhamu mohla zmeškat maximálně úvodní klání. Zejména s jeho absencí patrně padá varianta 3-4-3 (zkoušená v přípravě na MS), kde by Son zastával roli neukotveného hrotového útočníka, ale zejména systém 4-4-2 coby primární varianta pro zářijové přáteláky.

Obecně lze od Benta očekávat pokračování v tradici, kdy ze Sona učinil kreativní outlet spíše než hlavního nositele střelecké hrozby (kterým byl pod Stielikem či Shinem). Na druhou stranu, se současným zvláštním statusem Hwang Ui-joa v Olympiakosu (přeřazen do béčka, v této sezoně pořád bez gólu za A-tým), stále nejlepšího střelce Bentovy štace, a nezkušeností Cho Gue-sunga se budou góly očekávat i od ‘Sonnyho’, speciálně když trojnásobný hráč sezony Tottenhamu prožil nečekaně suchý Asijský pohár 2019 a na světové půdě pořád čeká na vítězný gól, který by ho definitivně povýšil nad krajany Park Ji-sunga (postupová branka proti Portugalsku) a Ahn Jung-hwana (zlatý gól v osmifinále s Itálií). Doposud se sice Son na mundialu trefil třikrát, ale ani jednu branku si nejspíš nevybavíte.

Zhoršená forma Sona a Hwanga na klubové úrovni zvyšuje tlak na Hwang Hee-chana, což činí z jeho nedávných zdravotních trablí o to větší problém. Svalnaté falešné křídlo, které si to často míří do pokutového území, předchází pověst poněkud váhavého střelce, ale jeho přímočarý, silový driblink dovede dělat divy. Stěžejní roli by mohl v tomto ohledu sehrát také Lee Jae-sung, který už dříve dával za národní tým důležité branky z druhé vlny (nezřídka i hlavou!) a jako ‘jihokorejský Rosický’ zaujal už v Rusku. Na jeho post se případně tlačí podsaditý Kwon Chang-hoon, který se sice uklidil z Evropy zpátky domů, ale to v jeho případně nutně neznamená mínus — vleklé potíže se zdravím z Francie a Německa jsou tytam a jen letos za národní tým zaznamenal pět branek.

Jihokorejský double pivot už dávno neobnáší jméno Ki Sung-yuenga, který to v reprezentaci zabalil poněkud předčasně, a přesto je mnohými považován za alfu a omegu případného úspěchu. Jung Woo-young je záviděníhodným metronomem tohoto týmu a zejména při vysokém presinku (a vysoké defenzivní linii, kterou Bento obvykle vyžaduje) se stává klíčem k rovnováze. Jeho kolega Hwang In-beom by si pak svými výkony mohl ve 26 letech říci o velký přestup; přes svůj malý vzrůst, pro který mu mnoho lidí nikdy moc nevěřilo, vyniká šikovností, rád osnuje narážečky a nejlíp posouvá hru k bráně soupeře.

Střed obrany by po delší době mohl být výstavní skříní Jižní Koreje, a pokud by se Bento rozhodl pro rozestavení se třemi obránci, Kim Min-jaeho a levonohého expanzivního veterána Kim Young-gwona patrně doplní Cho Yu-min. Tahle formace by zároveň řešila jeden velký problém současných Taegukových válečníků: na kraj obrany sice Bento do Kataru bere hned pět různých alternativ, ale jedna z těch zkušenějších a spolehlivějších (Kim Jin-su) bude zjevně do poslední chvíle závodit s časem (před dvěma dny ještě netrénoval s týmem) a například ani jeden ze tří pravých beků neumí bránit. Ve výsledku je pravděpodobné, že se právě na těchto postech sestavy bude nejvíc rotovat. Kim Moon-hwan, jinak předělané pravé křídlo, to ostatně naposled zkoušel vlevo přes nohu. Nástupci Lee Pyong-yonga nebo Cha Du-riho se zkrátka v Jižní Koreji nerodí.

Alespoň, že se Kim Seung-gyu vychytal z potenciálně roztřesené slabiny roku 2018 k momentálnímu statusu neotřesitelného držáka. Brankář saúdskoarabského Al-Shababu — tedy jeden ze dvou mužů, kteří jsou na Blízkém východě jako doma — je v posledních zápasech na klubové i mezinárodní úrovni učiněnou zdí (pět obdržených gólů v 13 startech od pětigólového červnového debaklu s Brazílií) a měl by podržet i v Kataru.