Představení účastníků MS 2022 - Kanada

Oproti minulým rokům není ve složení účastníků turnaje příliš mnoho změn. Pouze tři týmy se neúčastnily MS v roce 2014 nebo 2018. Jedním z nich je právě Kanada. Bude to teprve podruhé, co se fotbalová reprezentace jinak tradičně hokejové země představí na mistrovství světa. Od poslední účasti v roce 1986 uběhlo už předlouhých 36 let, kdy se Kanada nedokázala na MS prokousat i přes nepříliš silnou konkurenci v kvalifikační zóně CONCACAF. Tentokrát se však Kanaďané vytáhli a kvalifikační skupinu vyhráli před Mexikem a USA. Na začátku listopadu ale mnoho Kanaďanů vyděsila zpráva, že hvězdný Alphonso Davies si poranil stehenní sval a jeho účast na MS je nejistá. Nyní už víme, že na MS Davies pojede, přesto okolo jeho zdravotního stavu panuje nejistota.

Kanada byla nalosováno do hodně nepříjemné skupiny k favoritům z Belgie, současným vicemistrům světa Chorvatům a k Maroku, jehož soupiska rovněž budí pořádný respekt. Zdánlivě tedy Kanaďané působí jako jasný outsider, tato pozice jim však bude vyhovovat. Mladý tým s rychlostními typy a se dvěma hráči světové úrovně je ale schopný některé z favoritů obrat o body, a tím skupinu F zamotat. Vzhledem k útočné síle kádru, a naopak jasné slabině v defenzivní fázi, budou kanadští fotbalisté nuceni předvést ofenzivní podívanou, kterou si mohou na svou stranu získat neutrální fanoušky.

Kde se vzala najednou takto silná generace? Vždyť ještě v roce 2014 "dokázala" Kanada například remizovat s Portorikem (doma) a na Svatém Kryštofu a Nevisu, načež ve třetím kvalifikačním kole její pouť skončila a na cestu domů ještě vyfasovala debakl 1:8 v Hondurasu. V roce 2018 už sice cesta kvalifikací vypadala o něco nadějněji (i přes remízu v Belize), přesto Kanada skončila v ekvivalentní části kvalifikace (sice šlo o 4. kolo, ale kvalifikační systém CONCACAF pouze rád mění svou podobu pro šlágry typu Americké Panenské ostrovy vs. Britské panenské ostrovy) za Hondurasem a Mexikem.

Kanadská reprezentace přesně odráží současnou kulturně rozmanitou podobu země, a tím teď nemyslím, že by páteř týmu tvořili potomci kmene Wyandot, Sališové nebo Inuité. Mám na mysli multikulturalitu imigrační. Vlastně i největší hvězdy současné kanadské kopané Alphonso Davies a Jonathan David mají své kořeny mimo Kanadu. Mimochodem Davidova rodina pochází z Haiti, tudíž správná výslovnost jeho jména by měla být francouzská. Oba fotbalisté jsou ale produktem kanadského fotbalu. To brankář Milan Borjan, rodilý Srb, v Kanadě prožil prakticky jen pár let svého dětského života a jeho fotbalová kariéra se formovala v jiných státech světa. Sam Adekugbe a Iké Ugbo zase v mládežnických kategoriích reprezentovali Anglii. Junior Hoilett sice nikdy Anglii nereprezentoval, fotbalově v ní ale vyrostl. Zvláštní kategorií jsou pak "nechtění Portugalci" Steven Vitória a Stephen Eustáquio. První jmenovaný dokonce dlouhou dobu Kanadu reprezentovat odmítal a svolil k reprezentaci své rodné země až na prahu 30 let, kdy už bylo jasné, že za A-tým Portugalska si nikdy nezakope. Eustáquio zase nikdy v Kanadě nehrál a v kategorii do 21 let ještě reprezentoval Portugalsko (pro pořádek, v kategorii U17 krátce reprezentoval Kanadu). V roce 2019 se ale rozhodl pro reprezentaci země, kde se narodil a zhruba do 7 let žil. Jeho akvizice byla důležitým krokem kanadského svazu, jelikož v portugalské lize vyzrál a ve středu zálohy se z něj stal jeden z klíčových hráčů. K silným křídlům si tak Kanada pojistila i šikovnou "osmičku".


Kanada je jednou z mála zemí na světě, kde je nejoblíbenějším sportem lední hokej. Kromě Kanady je tento podivný sport (pro zbytek světa, my Češi máme většinou hokej rádi), kde se dřevěným klacíkem šťouchá do kusu gumy po zmrzlé kaluži, nejoblíbenějším ještě ve Finsku a v Lotyšsku. Ale pozor, to ovšem neznamená, že fotbal v Kanadě nemá místo. Kvůli finanční i technické náročnosti provozování hokeje je fotbal velmi oblíbený mezi kanadskými dětmi. Podle statistik z roku 2010 téměř polovina kanadských dětí mezi 5-14 lety hraje fotbal, oproti 22 %, které hrají hokej. Od roku 1998 lze navíc pozorovat poměrně výrazný nárůst obliby fotbalu. Jak už bylo zmíněno v úvodu, více multikulturalizovaná společnost má zkrátka ze svých domovin zpravidla blíž k fotbalu (lotyšští nebo finští emigranti v Kanadě zkrátka nepřevládají).

V televizi sice sleduje "soccer" asi jen 7 % kanadské populace, návštěvnost kanadských týmů MLS ale vůbec není špatná. Dokonce výrazně převyšuje návštěvnost české ligy! Na tým Toronto FC, který byl letos druhým nejhorším týmem celé MLS, chodilo v průměru 25 423 diváků, což činí téměř 90 % kapacity stadionu! Obliba Toronta mezi lidmi vzrostla zejména v sezóně 2016/2017, kdy jako první kanadský tým celou MLS vyhrálo. Zbylé dva týmy, Vancouver Whitecaps a Montreal CF na tom ale nejsou s návštěvností o moc hůř. Vancouver nicméně hraje své zápasy na multifunkčním velestadionu pro 54 500 fanoušků, na kterém je pro fotbalové zápasy omezována kapacita na pouhých 22 120 míst. Třetí zmíněný tým Montreal byl zase letos jedním z favoritů na celkové vítězství, nakonec ale jeho cesta skončila ve čtvrtfinále play-off, kde si vylámal zuby na New Yorku City. Právě hráči Montrealu budou tvořit zejména defenzivní osu týmu. Dva z nich, Kamal Miller a Alistair Johnston také pravděpodobně začnou v základní sestavě. Ale... defenzivní práce se v MLS zatím pořád zdaleka tolik necení jako ofenzivní schopnosti, tudíž neočekávejte od kanadských stoperů vyspělou taktickou hru, na kterou jste zvyklí z Evropy. Na defenzivní preciznosti teprve kluby MLS postupně pracují.





Vzhledem k tomu, že Kanada se na MS mužů ve fotbale představila pouze jednou, žádný rozsáhlý elaborát zde neočekávejte. Už v úvodu jsem zmínil, že letos tomu je 36 let od poslední účasti Kanady na největším svátku světového fotbalu. No, co si budeme povídat, Kanaďané mají letos prostor prakticky jen ke zlepšení. Ne, že by schytali od svých soupeřů Francie, Maďarska a SSSR nějaké debakly, to ne (za 3 zápasy inkasovali 5 gólů), ale nepodařilo se jim vstřelit ani gól. Takže současní hráči mají před sebou pořádnou výzvu. Kdo dá za Kanadu první gól, zapíše se nesmazatelně do její historie.

Zajímavější tím pádem byla vůbec cesta, jak se Kanada na MS dostala. Jelikož Mexiko turnaj v roce 1986 hostilo, odpadl z turnaje CONCACAF, který sloužil zároveň jako kvalifikace na MS, ten nejsilnější soupeř. Dobrou generaci fotbalistů měl například Honduras nebo Salvador, účastníci předchozího MS 1982. Pozadu nechtěla zůstat ani Kostarika, která se do té doby ještě nikdy na závěrečný turnaj nepodívala. A pak tady byly samozřejmě Spojené státy americké. Možná si říkáte, že by tato obrovská země měla být při absenci Mexika jasným favoritem, jenže v 80. letech začala upadat kvalita a prestiž tamní NASL, která byla v roce 1984 definitivně zrušena. Rok před zahájením turnaje tak v USA vůbec neexistovala profesionální liga!

Kanada měla trochu štěstí na skupinu, ve které se vyhnula největším favoritům. Postup přes Guatemalu a Haiti do finálové tříčlenné skupiny tak byl poměrně hladký. Salvador vypadl ve skupině s nenáviděným rivalem z Hondurasu (o fotbalové válce už jste možná slyšeli, ta se odehrála v roce 1969) a Spojené státy se musely sklonit před Kostarikou. Kanaďané dokázali dotáhnout senzaci do konce a po dvou remízách s Kostarikou a dvou vítězstvích nad Hondurasem mohli slavit svůj první triumf na kontinentálním šampionátu a s tím i postup na MS. Hvězdou výběru byl tehdy Dale Mitchell. O trochu podivném kanadském vztahu k fotbalu svědčí, že Mitchell v té době hrál zejména tzv. "indoor soccer", variantu fotbalu, která se u nás, pokud vím, snad ani nepraktikuje. Jde vlastně o malý fotbal s mantinely. Pro Kanaďany byl zkrátka klasický fotbal v 80. letech příliš nezajímavým sportem.


Kvalifikační systém zóny CONCACAF byl tentokrát rozdělen na tři kola a Kanada začínala hned od prvního. Nechci, aby to vypadalo, že historický okamžik kanadského fotbalu, kterým vítězství celé kvalifikace CONCACAF určitě je, znevažuji, nicméně určitě jsou týmy, které se kvůli postupu na MS nadřely víc. Svou cestu kvalifikací začala Kanada ve skupině se Surinamem, Arubou, Bermudami a Kajmanskými ostrovy. Snad pouze mírně se zlepšující Surinam (zejména díky využívání rodáků z Nizozemska) mohl být potenciální překážkou... nicméně vůbec nebyl. Výsledné skóre Kanady se po čtyřech zápase zastavilo na poměru cifer 27:1 a jen pro pořádek dodám, že všechny zápasy samozřejmě Kanada vyhrála. Postup ze skupiny znamenal střetnutí s národním týmem Haiti, se kterým si Kanada poradila ve dvou zápasech 1:0 a 3:0. Haiti už nicméně bylo přece jen těžší soupeř než Surinam a tři miniaturní ostrovní (ne)státy.

Ve finální třetí fázi se kromě Kanady představilo ještě Mexiko, USA, Jamajka, Salvador, Honduras, Panama a Kostarika. O této fázi kvalifikace si můžete přečíst už počtvrté, nicméně z pohledu Kanady jste ji ještě určitě neslyšeli, tak pojďme stručně na to. Kanada se stala nejlépe střílejícím týmem celé kvalifikace, když ve 14 zápasech vstřelila 23 gólů. Zároveň ale také pouze 7x inkasovala, což je na obecně spíš průměrně bránící tým, vyznávající navíc ofenzivní styl, excelentní bilance! Ze zmíněných 14 zápasů Kanada pouze 2x prohrála a 4x remizovala. Obě prohry navíc přišly až ve 12. a 14. kole, tedy v samém závěru kvalifikace, kdy už měli Kanaďané prakticky jistý postup (v posledním kole už ho jistý měli). Základem kanadského úspěchu bylo zejména silné domácí prostředí. Svou roli mohlo hrát i nepříjemné podzimní a zimní počasí v Torontu, které rozhodně není příjemné pro hráče působící ve všemožných karibských ligách. Doma Kanaďané vyhráli 6 zápasů a pouze Honduras, jinak nejslabší tým kvalifikace, si dokázal odvézt remízu 1:1. Velice jednoduchými počty ale dospějeme k tomu, že venkovní bilance Kanady byla 2-3-2, což už v nepříliš silné středo- a severoamerické konkurenci žádná velká sláva není. Ta je navíc více vypovídající, protože domácí prostředí Kanaďané v Kataru mít nebudou.




John Herdman je fenomén. Působí sice mezi věhlasnějšími trenérskými kolegy na MS možná až nepatřičně, rozhodně to ale neznamená, že by si zasloužil jakýkoliv despekt. Právě naopak, trenérská kariéra sympatického malého chlapíka z maloměsta na severu Anglie je totiž velmi neortodoxní a obdivuhodná! Berte to jako takový malý kvíz: kdy (pokud vůbec) se na MS představil trenér, jehož angažmá u národního týmu je vůbec jeho první trenérskou štací v mužském fotbale? V mládí působil nějakou dobu jako jeden z koučů mládeže Sunderlandu, v roce 2001 se ale přestěhoval na Nový Zéland, kde se vydal trošku jinou cestou.

Kariéra Johna Herdmana je doposud spojena především s ženským fotbalem. Od roku 2006 trénoval novozélandskou reprezentaci žen. Dovedl ji dvakrát na mistrovství světa v letech 2007 a 2011. Nemusím být ale odborník na ženský fotbal, abych pochopil, že kvalifikační konkurence z roku 2007 v podobě Papuy Nové Guiney, Tongy a Šalamounových ostrovů nejspíš nebyla z nejnebezpečnějších. Ovšem pozor, oproti roku 2011 to byla ještě přímo zabijácká konkurence. To se totiž Herdmanovy svěřenkyně kvalifikovaly přes Cookovy ostrovy, Vanuatu a Tahiti (skóre za 3 zápasy měly 31:0). Napínavé play-off o postup pak zvládly proti Šalamounovým ostrovům (8:0) a Papui Nové Guineji (11:0). Na závěrečném turnaji ovšem bez legrace hráčky Nového Zélandu zaujaly. Ačkoli skončily ve skupině poslední, v konkurenci Japonska, Anglie a Mexika prohrály dva zápasy s favoritkami jen o gól a s Mexikem dokázaly remizovat. Herdman si tak vysloužil angažmá v zemi, kde působí dodnes.

S kanadskou ženskou reprezentací Herdman zaznamenal 3 velké úspěchy. Na první dosáhl jen krátce po svém příchodu k týmu v roce 2011, vyhrál totiž Panamerické hry, kterých se účastnila i Brazílie. V následujícím roce sice prohrály Kanaďanky finále kvalifikačního turnaje na LOH v Londýně, i druhé místo jim ale stačilo na účast na olympiádě. Podceňovaný tým ale nejen postoupil, dokázal si dokonce odvézt bronzové medaile! Stejný cenný kov si odvezla Kanada i z OH v Brazílii v roce 2016, tehdy sice možná Kanaďanky myslely i na víc, porážka domácí Brazílie v zápase o 3. místo ale byla opět úspěchem.

Nyní už víte, proč se Herdman stal trenérem mužské reprezentace. Takové úspěchy nemohl kanadský svaz ignorovat. I tak šlo ale o poněkud riskantní krok. Mužské prostředí je přece jen odlišné a Herdman za sebou nemá ani zářnou hráčskou kariéru (profesionální fotbal nikdy nehrál!), a ani jeho postava s pouhými 165 cm nebudí přílišný respekt. Herdman ale tyto předsudky překonal a s hráči vychází dobře. Získal si je údajně zejména důrazem na detaily ve hře a hlavně důrazem na týmovou jednotu. A co víc, díky přesvědčivému jednání tohoto "Geordieho" byl v Kanadě navýšen rozpočet tamnímu svazu pro rozvoj fotbalu v Kanadě. Fajn, nejde vyloženě o taktického génia, kanadský styl fotbalu bude zejména hodně živelný, ale popravdě pro nějaké velké taktické manévry ani nemá Herdman hráčský materiál. Kvalita v ofenzivě zkrátka mnohonásobně převažuje nad kvalitou defenzivy. Kam ale Herdman přišel, tam sklízel úspěchy. V tomto malém těle je velký duch. Ostatně, lokální fotbalovou velmoc už z Kanady John Herdman udělal.




Životní příběh 22letého rodáka z uprchlického tábora Buduburam v Ghaně je zajímavý sám o sobě. Alphonsovi rodiče prchli do Ghany před občanskou válkou. V Libérii totiž tehdy vládl nechvalně známý diktátorský vrahoun Charles Taylor, takže rozhodnutí nenechat svou existenci napospas jedné či druhé straně bylo rozhodně moudré. Příběh má ale zatím šťastné pokračování a doufejme, že se na Daviesovu rodinu i právě díky mladému Alphonsovi usmálo štěstí natrvalo. Zajímavé ovšem je, že kanadské občanství získal Davies až v roce 2017, do té doby byl libérijským občanem. Kdo ví, kde by dnes byla reprezentace Libérie, nebýt pohnuté historie země. Možná by se na MS kvalifikovala ona s křídelníky Daviesem a Weahem. No, tak jsme si planě zaspekulovali a nyní pojďme už k praktičtějším poznatkům.

Asi nebudu přehánět, když řeknu, že Alphonso Davies momentálně patří mezi nejlepší krajní obránce na světě. Jeho vstup do seniorského fotbalu byl extrémně rychlý. Už v létě roku 2016, tedy v 15 letech a ještě pod vlajkou Libérie, debutoval v MLS v dresu Vancouveru Whitecaps a už na konci této sezony se prosadil do základní sestavy a zaznamenal svou první asistenci. V následující sezoně už Davies patřil mezi stabilní členy sestavy Vancouveru a 14. června 2017 (tehdy v 16 letech) si připsal první start za reprezentaci Kanady. Sezóna 2017/2018 byla pro mladého rychlíka průlomová. Díky 8 gólům a 10 asistencím se stěhoval za 10 milionů eur do Bayernu Mnichov a od té doby už je vám nejspíš jeho příběh známější.

V reprezentaci ale oproti Bayernu vzpomíná na časy, kdy se ještě proháněl na levém křídle, nikoliv na levém kraji obrany. Ne teda, že by to v Daviesově pojetí hry byl zase tak velký rozdíl... V některých případech ale hraje také na pozici "desítky", kde si vede neméně dobře. Na primárně levého beka totiž dokáže být i (no, u Daviese ne až tak překvapivě) kreativní. Absolutně elektrizující byl jeho říjnový výkon proti Panamě, kterou prakticky porazil sám. Sestřih toho nejlepšího z Daviesova výkonu si můžete prohlédnout zde. Pokud by Davies kvůli zranění nemohl na MS odcestovat, zhroutí se veškeré kanadské naděje na úspěch. Jeho schopnosti jsou prostě v současnosti pro Kanadu nenahraditelné.




Pozice Tajona Buchanana v Clubu Bruggy je v současnosti popsatelná snad jedině slovem univerzál. V krajních prostorách hřiště jej totiž můžete v každém zápase v zápisu najít na trochu jiné pozici. Jelikož tým Johna Herdmana také velmi často v kvalifikaci a přátelských zápasech měnil rozestavení a částečně i styl hry, podobný univerzál je v týmu nenahraditelný. Primárně pravé křídlo v Bruggách nastupuje často na trochu staženější pozici, výjimečně i na pravém kraji obrany. Využíván je ale také na straně levé, ať už v záloze nebo v útoku. V trochu ofenzivně ztřeštěném (v dobrém, hravém slova smyslu) kanadském týmu tak na pravém wingbacku bude mít John Herdman borce, který umí zapnout jak do útoku, tak i do obrany. Jeho přednostmi v ofenzivě je zejména precizní driblink a schopnost posílat spoluhráčům přesné centry.

Kariéra 23letého rodáka z Bramptonu v Ontariu začala v amerických univerzitních klubech. Myslím teď samozřejmě kluby fotbalové a žádné jiné. Na rozdíl například od ledního hokeje, kde americká NCAA začíná patřit mezi soutěže srovnatelné třeba alespoň s evropským průměrem, je fotbalová obdoba stále spíš na špatné úrovni. Rozvoj amerického i kanadského "socceru" ale půjde pravděpodobně rychle nahoru i na této úrovni. Svědčí o tom i tzv. "Generation Adidas", což je zjednodušeně společný projekt MLS a amerického svazu, který dává možnost hráčům z nižších lig prosadit se v MLS. Že ovšem nejde o nějak převratnou záležitost dokazuje, že projekt funguje už od roku 1997, aniž by se fotbal v USA nějak rapidně zlepšil.

Každopádně díky Generation Adidas byl Buchanan v roce 2019 draftován týmem New England Revolution. V MLS v 62 zápasech celkem vstřelil 12 gólů a přidal 11 asistencí. Tato bilance a celkový herní projev zajistil Buchananovi přesun do Clubu Bruggy. Tam jej zatím bohužel poměrně často trápí zranění, tudíž na ligové úrovni zatím odehrál za sezónu a půl jen 22 zápasů, ve kterých si připsal 2 góly a 3 asistence. K tomu přidal 4 zápasy v Lize mistrů, kde asistencí proti Atléticu Madrid přispěl k výhře 2:0. V kanadském týmu se od něj nebudou očekávat primárně góly, přihrávkami na svého spoluhráče Cylea Larina a Jonathana Davida by ale měl soupeřům řádně zatápět. Vzhledem ke zkušenostmi s hrou v obranné řadě ale Buchanan bude ale neméně důležité (ne-li důležitější), aby spolehlivě doplňoval defenzivu.




Ze strany Kanady neočekávejme žádné zdlouhavé obehrávání soupeřovy brány ani jiné taktické manévrování. Herní styl Herdmanova týmu je založený na extrémně kvalitních křídlech a rychlém přechodu do útoku, který probíhá rychlou kombinací po zemi (dlouhé pasy Kanada využívá spíš v menší míře). Prakticky velmi podobný styl se dá očekávat od Maroka a já věřím, že právě střetnutí Maroka s Kanadou může být jedním z divácky nejpříjemnějších zápasů MS. Problémem bude naopak možná až příliš ofenzivních choutek. Kanaďané obecně hrají s poměrně dost vysunutou obrannou trojicí, což zejména Uruguay v přátelském zápase dokázala snadno trhat dlouhými a přesně časovanými pasy za obranu. Až moc dobře si dovedu představit, co by s tak lehkovážným bráněním provedl například Kevin De Bruyne...

Kanada docela často mění rozestavení, ve kterém nastupuje, vzhledem k síle krajů se ale většina zahraničních expertů přiklání k počátečnímu rozestavení 3-4-3, případně 3-5-2 s Alphonsem Daviesem jako ofenzivním záložníkem. Nejčastěji v kvalifikaci ale Kanada nastupovala ve formaci 4-2-3-1. Nyní se ale bude muset přizpůsobit kvalitnějším soupeřům. John Herdman už ale ukázal, že dokáže svůj tým takticky velmi dobře připravit. Problémem bude spíš individuální kvalita v obranné fázi než nedostatek Herdmanova trenérského talentu. Belgie s Chorvatskem navíc vyznávají úplně jiný styl hry založený na držení míče, doplněný o hráče světové extratřídy. S tímto problémem se musí Herdmanův tým vypořádat, protože objektivně dvoučlenný střed hřiště s neekvivalentní kvalitou by byl až příliš snadným soustem. Výchozí formace 3-4-3 by se ale bez míče mohla díky stahování Daviese do středu pole organicky měnit na 3-5-2.

O Milanu Borjanovi jsem krátce psal už v úvodní části. Srbský rodák chytající za Crvenou Zvezdu je momentálně v reprezentaci absolutně neotřesitelnou jedničkou. Ne, že by podával tak vynikající výkony, téměř v každém zápase je schopný udělat pořádnou chybu, která by potenciálně mohla Kanadu mrzet. Jenže kvalitní dvojka Maxime Crépeau si ve finále MLS při snaze zmařit únik soupeřova útočníka zlomil nohu. Jelikož si ji zlomil o onoho soupeře, dostal na cestu na nosítkách ještě červenou kartu. Rozhodně ale musím ocenit Crépeauovu reakci, za kterou by se nestyděl ani Chuck Norris. Žádné vzlyky nebo sebelítost, jen plný adrenalinu hecoval spoluhráče, ať vyhrají i bez něj - povedlo se. Každopádně dvojkou se nyní stal nezkušený Dayne St. Clair, který v reprezentaci zatím odchytal jen 2 zápasy. Jako trojka pojede na turnaj 25letý gólman Montrealu James Pantemis. Čestnou zmínku si zde zaslouží i potomek českých emigrantů Thomas Hasal, brankář Vancouveru, kterého nominace nakonec bohužel minula.

Obranná řada je oproti zbytku týmu jednoduše slabá. Při častých ofenzivních výpadech wingbacků rozhodně fanoušky Kanady nemůže těšit, že stoperská trojice nijak zvlášť nevyniká v rychlosti. Kvůli věku je to pochopitelné u Stevena Vitórii, stoperovi portugalského Chavesu totiž za dva měsíce bude už 36 let. Ani Kamal Miller ale taky není vyloženě rychlý stoper, jeho osvalená postava ukazuje, v čem bude jeho největší síla. Jediný Alistair Johnston často nastupuje i na pravém beku a v pozici pravého středního obránce bude rychlostní nedostatky svého staršího kolegy ve středu obranné řady kompenzovat, chybí mu ale zase potřebné zkušenosti. Ještě větším problémem než rychlost je, že kanadští obránci jsou zkrátka zmatkáři. Kopněte přesný centr do vápna a oni se jednou ze tří pokusů nedomluví, kdo že vlastně kde brání. Kdyby byl zdravý, určitě by do Kataru jel Doneil Henry, který by obrannou řadu řádně vyztužil. Bohužel ale stejně jako Scotta Kennedyho ho na turnaji neuvidíme. V případě zranění nebo špatných výkonů budou na lavičce připraveni Derek Cornelius z Panetolikosu a spoluhráč Millera a Johnstona z Montrealu Joel Waterman.

Na pozici wingbacka by čistě teoreticky mohl zahrát i Davies, s ním má ale trenér Herdman jiné plány. Levou stranu tak nejspíš obsadí Sam Adekugbe, rychlík z tureckého Hataysporu. Právě rychlost levé strany rozhodně bude dělat problémy všem soupeřům, a to i v defenzivní činnosti. Pravou stranu bude mít na starosti Tajon Buchanan, jehož vyvážené ofenzivní a defenzivní schopnosti budou pro Kanadu důležité při taktických změnách nejen v průběhu turnaje, ale i jednotlivých zápasů. Jako alternativa na obě strany hřiště bude připraven Richie Laryea.

Problémy se středem pole už naznačeny byly. Ne, že by Stephen Eustáquio v poslední době neměl fantastickou formu, není to ale vyloženě defenzivní typ. Eustáquio by ale mohl vypomoct s herním aspektem, který dosud Kanada příliš nepraktikovala, a to s dlouhými pasy buď na Larina nebo za obranu na superrychlá křídla. Kdo se ale vedle jasné jedničky středu pole postaví? Nejznámějším jménem je bezpochyby Atiba Hutchinson. Brzy 40letý záložník Beşiktaşe má v klubu nulovou minutáž a jeho pohybové schopnosti už nejsou takové jako před 15 lety. Zařazení Jonathana Osoria, technického a kreativního hráče, by zase nedávalo smysl, protože průchozí střed hřiště s jankovitou obranou by byl pořádným předvánočním dárkem Belgičanům a Chorvatům. Osorio se navíc teprve nedávno zotavil z hodně nepříjemného zranění hlavy, takže ani jeho zápasová praxe není ideální. Ofenzivněji ladění záložníci tak přijdou na řadu buď namísto Eustáquia nebo při změně taktiky a rozestavení. Zařazení mladíčka Ismaëla Koného by mělo stejný efekt jako u Osoria, nejlogičtějšími volbami (pokud pomineme nerozehraného Hutchinsona) tedy zůstávají Mark-Anthony Kaye a Samuel Piette. První jmenovaný by mohl plnit roli box-to-box záložníka, tu nejdefenzivnější roli by ale musel plnit Eustáquio. To Samuel Piette je typickým defenzivním záložníkem. Je sice menšího vzrůstu, kompenzuje to ale obrovským zápalem pro hru. Zkrátka a dobře Sam Piette, ač v soukromí sympatický chlapík, je takový buldočí typ, jeho hra nestojí na technické dokonalosti, ale na schopnosti obětovat se pro tým. Mezi spoluhráči tak patří mezi nejoblíbenější hráče, pro soupeře je to naopak hráč, proti kterému se vám nikdy hrát příjemně nebude. V reprezentaci navíc odehrál už 65 zápasů a jako jeden z mála hráčů současného kádru zažil ještě doby, kdy Kanada rozhodně nepatřila mezi kandidáty na postup na MS.

Bude nesmírně důležité, zda Alphonsovi Daviesovi vydrží zdraví. Pokud ano, levé křídlo bude jeho polem působnosti, ze kterého se ale bude často stahovat na pozici ofenzivního záložníka. Kanada navíc v kvalifikaci produkovala statisticky nejkvalitnější střely. Hádejte, čí je to do velké míry zásluha? Na hrotu útoku se nepředstaví Jonathan David, nýbrž Cyle Larin, prozatím nejlepší střelec Kanady všech dob. Larin je vysoký a atleticky zdatný forvard, který rozhodně góly dávat umí. Před dvěma lety v dresu Beşiktaşe zaznamenal 19 ligových gólů! Ale nebojte, Jonathan David má své místo v základní sestavě také jisté, jen oficiálně na pravém křídle. Při stahování Daviese do zálohy ale bude doplňovat Larina na hrotu. Kdo Davida nemáte následovaného z dresu Lille, všimněte si jeho občas zvláštního napřímeného stylu běhu, který je téměř přesným opakem nahrbeného tanku jménem Erling Haaland. Přejme ale Kanadě, ať také neodjíždí z Kataru shrbená a ať může být na své výkony hrdá.