Představení účastníků MS 2022 - Kamerun

Žádný africký tým nemá na mistrovství světa bohatší historii než Kamerun; Nepřemožitelní Lvi se na největším fotbalovém svátku představí už poosmé. Přesto jim ale fanoušci, analytici i sázkaři letos shodně předvídají hladký konec už ve skupině. Podaří se svěřencům někdejšího skvělého obránce Rigoberta Songa překonat očekávání?

Důvodů k podceňování kamerunského výběru je hned na první pohled docela dost. Tím prvním (a nejviditelnějším) je obyčejná hráčská kvalita. V těžké skupině s Brazílií, Srbskem a Švýcarskem jsou Lvi zkrátka na papíře objektivně nejslabší, a těžko se lze ubránit myšlence, že jejich osudem je prostě jen zopakovat roli Kostariky z před čtyř let (která v souboji právě s těmito třemi soupeři získala jediný bod a skončila poslední). Svým soupeřům se vlastně můžou rovnat jen na třech pozicích, a hned dvě z nich ještě navrch splňují poněkud stereotypní předpoklad "klasického" afrického týmu - máme tu silné hroťáky a dobrý defenzivní střed zálohy, ale s kreativitou je to už o dost horší. Kamerun má tedy navíc i kvalitního gólmana, což stejný stereotyp pro změnu narušuje, ale to není žádná novinka; tamní brankářská škola je i ve světovém měřítku dlouhodobě dobře známá.

Pak tu máme rozporuplné vystoupení na letošním Afconu, kde si Kamerun sice nakonec dokráčel pro bronz, ale zároveň při tom odhalil svoji velkou slabinu, kterou je porézní, individuálně i pozičně nepříliš silná defenziva. Pod vedením kouče Toniho Conceicaa Lvi inkasovali ve čtyřech zápasech ze šesti. To možná na první pohled nevypadá až tak špatně, ale na turnaji, který zaznamenal nejnižší průměr gólu na zápas od roku 2002 - a kde třeba Senegalci místy vypadali tak organizovaně, až se zdálo, že skórovat proti nim je prakticky nemožné - jde o varovný signál, zvláště s přihlédnutím k tomu, že tento tým nedokázal uhájit čisté konto ani proti Etiopii, Kapverdám a Komorám (!). A to navíc hrál před vlastními fanoušky.

Třetím důvodem je příprava na samotné mistrovství světa, která se Kameruncům jednoduše nepovedla hned na několika úrovních. Zaprvé: Songův výběr si sice naplánoval čtyři přáteláky, jenže dva z nich odehrál proti asijským soupeřům (Uzbekistán, Jižní Korea) a dva proti severoamerickým (Jamajka, Panama). Jak mají zrovna tato měření sil přispět ke zlepšení šancí na úspěch proti sokům z Evropy a Jižní Ameriky? Kdo ví. Možná psychicky, pokud by Lvi třeba dokázali alespoň jedno z nich vyhrát. To se ale nepovedlo; Uzbeci i Korejci je porazili (2:0, 1:0), proti Jamajce a Panamě sice vyválčili aspoň remízy 1:1, jenže tři z těchto čtyř týmů se na MS ani nedokázaly dostat. Rigobert Song navíc evidentně ani pořádně neví, co a jak chce na Mundialu vlastně hrát.

A můžeme klidně pokračovat! Máme tu třeba jednu statistiku, která říká, že Kamerun se sice na MS dostává relativně pravidelně, ale od zlatých časů Rogera Milly má obrovské problémy předvést alespoň nějaký výsledek. Z posledních 16 zápasů, což je šňůra, jež se datuje zpět až do roku 1990 (!), triumfovali všehovšudy jednou - dvacet let zpátky proti Saúdské Arábii, kterou stěží udolali 1:0 (poté, co Saúdové v předchozím zápase s Němci dostali potupnou osmičku). Aktuálně pak s sebou táhnou sérii sedmi proher v řadě, což znamená, že od roku 2002 nezískali na světové scéně ani bod.

A pak - jako dvě třešničky na dortu - tu máme jednak pochybný průběh kvalifikačního play-off (viz dále), jednak občanskou situaci v Kamerunu samotném. Ta sice není tak viditelná nebo aktuálně celosvětově relevantní jako ta íránská, ale přesto stojí za zmínku...


Roky 2017 a 2022 představují dva zásadní momenty v novodobé kamerunské fotbalové historii - pět let zpátky vyhrál tým vedený Hugo Broosem svůj celkově pátý (a zatím poslední) kontinentální titul, letos v lednu pak Nepřemožitelní lvi pořádali první Afcon po dlouhých padesáti letech. Zatímco ale po nečekaném triumfu zněly v médiích příběhy o tom, jak tento sportovní úspěch může pomoct sjednotit rozhádanou zemi od východu na západ, teď v zimě se narativ převrátil a samotný fakt, že se světla reflektorů upínají právě na Kamerun, ještě prohloubil dlouhotrvající spory. A před nadcházejícím MS se na tom nezměnilo zhola nic.

Afcon 2017 totiž přišel uprostřed vlny protestů, která zachvátila jihozápadní území Kamerunu poté, co centrální vláda zvolila dva frankofonní soudce do čela tamní jurisdikce. Region známý jako Ambazonie, úzký pruh země sousedící s Nigérií, je totiž díky historickému vlivu britských kolonizátorů výrazně odlišný od zbytku republiky; mluví se tu anglicky, hlavní město Bamenda má blíže právě k Nigérii než k jižním centrům v Douale a Yaoundé, a místní obyvatelstvo si dlouhodobě stěžuje na útlaky vedené ze strany vlády prezidenta Paula Biyi, jenž stojí v čele země nepřetržitě od roku 1982 (je mu 89 let).

Když tedy Nepřemožitelní lvi triumfovali zkraje roku 2017, bylo to stále bráno jako potenciální jednotící prvek - protesty sice probíhaly, ale Biyův režim do nich ještě tolik nezasahoval. To se změnilo v září téhož roku, kdy do Ambazonie vtrhla kamerunská armáda a spustila tak dodnes trvající občanskou válku. Celou situaci ještě zhoršily volby v roce 2020, které Biya opět vyhrál - a které údajně bojkotovalo až 98% obyvatel zasaženého regionu. Důvod? Starý vládce se zkrátka chová jako klasický diktátor a jedná z pozice brutální síly. Alespoň podle těch, kteří v Ambazonii posledních pět let žijí.

"Tahle vláda má tendenci používat fotbal jako zástěrku pro to, aby nebylo vidět na skutečné problémy," rozčiloval se letos v březnu Ngwa Ebogo, chirurg z Bamendy, v rozhovoru pro BBC. "Topí ve fotbalu hromady peněz, protože ví, že to funguje. Většina Kamerunců si myslí, že když nároďák vyhraje, tak na tom Biya má nějakým způsobem zásluhu. Dokonce i angažmá (Samuela Eto'o coby šéfa kamerunské fotbalové federace) je jenom zástěrka, snaha překrýt legitimní protesty."

Ačkoliv přímo v ulicích ambazonských měst je podle Eboga během zápasů klid, doma, za bezpečně zavřenými dveřmi, se mezi fanoušky rozšířila ideologie známá jako ABC - "Anyone But Cameroon". Zkratka, která příhodně dává smysl pouze v angličtině. "Tady v Bamendě žádnou 'turnajovou horečku' neuvidíte. Dokonce nám nabízeli, že převezou fanoušky lodí (na zápas) do Baffousamu, zadarmo, a nikdo nejel," dodává.

Jiný respondent BBC, Smith Mbua, nesouhlasí: "Řekl bych, že zhruba 60% lidí (v Ambazonii) národní tým pořád podporuje. Jsme naštvaní, ale ve skutečnosti milujeme Kamerun. Existují tu reálné problémy - potřebujeme nemocnice, lepší školy, potřebujeme platit učitelům, kteří právě teď stávkují, protože nemají peníze. Ale to je politika, a fotbal a politika by se podle mě neměly míchat. Fotbal nám vždy přinášel mír."

Doktor Ebogo nicméně zakončil svůj rozhovor tím, že doufá, že Kamerun na mistrovství světa ani nepostoupí: "Doufám, že vypadneme (v play-off s Alžírskem). Modlím se za to."





Jak bylo zmíněno v úvodu, kamerunská stopa na mistrovství světa je na kontinentální poměry nebývale výrazná. Jedna okrajová, ale fascinující statistika: V historii MS existují pouze tři týmy, které nepoznaly přemožitele v úvodních pěti zápasech. Je to Uruguay s Itálií, jejichž premiérové účasti skončily rovnou zlatými medailemi... a právě Kamerun.

Žádná Brazílie, Německo, Anglie, Francie, Argentina, Nizozemsko; Nepřemožitelní Lvi se mezi globální smetánkou uvedli lépe než všechny zmíněné velmoci.

Této na pohled bizarní bilanci vděčí Kamerunci Mundialu ve Španělsku v roce 1982, kde sice ještě nepostoupili ze skupiny, ale zároveň ani jednou neprohráli; proti Peru a Polsku remizovali bez branek, s Itálií se rozešli smírně 1:1. Tehdy zářil hlavně gólman Joseph-Antoine Bell, první z řady skvělých kamerunských brankářů (následně jej vystřídali Thomas N'Kono, Jacques Songo'o, Idriss Kameni a nejnověji André Onana).

Relativní úspěch na premiérovém šampionátu byl umocněn i tím, že kouč Jean Vincent přivezl do Španělska pouze čtyři evropské legionáře; jedním z nich byl i Roger Milla, tehdy už třicetiletý, jehož jméno zůstane v dějinách mladého národa navěky zapsané díky famóznímu turnaji o osm let později.

Pokud se bavíme o MS 1990 v Itálii, pamětníci většinou vynášejí na povrch dvě věci - v taktickém vývoji fotbalu jako takového šlo o zlomový bod, kdy jako by si celý svět uvědomil, že na urputnou defenzivu není nikdo zvědavý. Italský Mundial dodnes drží rekord pro nejnižší průměrný počet gólů na zápas (2,21); 90. léta následně přinesla řadu revolucí v čele s rozvojem různých herních systémů. Jestliže ale někdo nezaujaté fanoušky skutečně bavil, byli to právě Kamerunci.

Výběr sovětského kouče Valerije Něpomjaščije zahájil turnaj ve velkém stylu, když udolal obhájce titulu z Argentiny 1:0 i přesto, že dohrával o devíti; následoval další triumf nad Rumunskem (2:1) a s ním i první Millův dvoubrankový zápis. Již osmatřicetiletý forvard, který se narodil jako Roger Miller, ale změnil si jméno, aby znělo víc "africky", v tomto duelu v podstatě sám určil diskurs vnímání subsaharské fotbalové tradice do dnešních dní - jeho taneční kreace po vstřeleném gólu představily světu koncept elegantního afrického útočníka, který se fotbalem v první řadě baví a jehož nespoutaný, divoký přístup ke hře tehdy stál v ostrém kontrastu k různým evropským a jihoamerickým velikánům, tolik svázaným převládající defenzivní taktikou.

Kamerun sice následně prohrál 0:4 se Sovětským svazem, ale to už měl postup v kapse; nadcházející duel proti Kolumbii pak přinesl další triumf 2:1 a další dvě Millovy branky. Přestože Nepřemožitelní Lvi nakonec skončili ve čtvrtfinále na štítu Anglie, jejich historický zápis byl dávno zpečetěn - nejenže jako první africký tým v dějinách postoupili mezi nejlepší osmičku, ale hrdý Albion je navíc udolal až v prodloužení (3:2). A to ještě Kamerunci vedli 2:1 a favorita nakonec musely vysvobodit až dvě proměněné penalty Garyho Linekera.

A bez nadsázky se dá říct, že z tohoto turnaje žijí Kamerunci vlastně doteď. Sice se dokázali kvalifikovat i na následující dva Mundialy, ale kouzlo Millovy generace už bylo dávno pryč; v roce 1994 si sice tehdy už dvaačtyřicetiletý (!) forvard připsal další gól, ale šlo pouze o zmírnění debaklu 1:6 proti Rusku. Lvi získali v USA jediný bod, a o čtyři roky později ve Francii to nebylo o moc lepší, když se poroučeli po skupinových remízách s Rakouskem a Chile a prohře 0:3 s Itálií.

Na přelomu tisíciletí byl Kamerun na světové scéně opět černým koněm. Začala se formovat nová, mladá generace talentů, která slavně zvítězila na olympijském turnaji v roce 2000; na MS v Japonsku a Jižní Koreji tak výběr kouče Winfrieda Schäfera vzbuzoval velké naděje. Ve skupině se Saúdskou Arábií, Irskem a Německem (které předtím na Euru naprosto vyhořelo) nebyly raritou ani tipy na první místo. Kádr se navíc poprvé v dějinách skládal ze samých legionářů, včetně borců ze Serie A (Womé), La Ligy (Geremi, Eto'o), Bundesligy (Song), Premier League (Lauren, M'Boma, Mettomo) a samozřejmě Ligue 1 (Djemba-Djemba, Foé, Job, Kameni a řada dalších). Ještě nikdy předtím nikdo seriózně neuvažoval nad tím, že by se africký tým mohl probít až do semifinále; tento Kamerun měl ale asi největší předturnajový hype ze všech kontinentálních výběrů v celé historii turnaje, dodnes. (Zčásti i díky těm šíleným dresům, ale stejně.)

A nezačal vůbec špatně, když v poločase prvního zápasu vedl nad Iry 1:0; po obrátce ale přišlo vyrovnání na konečných 1:1, následně hubená výhra nad Saúdy a v rozhodujícím zápase s Němci odevzdaný výkon a zasloužená porážka 0:2. Kamerun tak vůbec poprvé na MS vyloženě zklamal. Slabou útěchou dnešním pamětníkům může být alespoň fakt, že mohli (zatím naposledy) oslavit tříbodový zisk, a že jejich oblíbenci čtvrtou účastí na MS v řadě stanovili dodnes platný africký rekord. Od té doby už Lvi dělají na světové scéně víceméně jenom ostudu.

Rok 2010? Tři prohry, ale aspoň žádný debakl. 2014? Zase tři prohry, ovšem tentokrát se souhrnným skóre 1:9 a titulem nejtrapnějšího týmu turnaje, a to jak na hřišti, tak mimo něj (reprezentanti se tehdy se svazem hádali o peníze tak vehementně, že jaksi zapomněli hrát a dostali 0:4 od Chorvatska a 1:4 od Brazílie). 2018? Nic. 2022? Uvidíme, ale historie posledních 20 let vypadá přece jenom živěji než dávné časy hrdinů z Itálie 1990...


Jestliže jsme v úvodu posuzovali kamerunské síly čistě podle papírových předpokladů (a přátelských zápasů), teď přichází ideální čas trochu pootočit směr a přiznat Lvům i jeden velký plusový bod - v kvalifikaci totiž ukázali, že když jde o všechno, dokážou porážet i stejně silné, ba silnější týmy. Jejich cesta na šampionát totiž byla ze všech afrických celků objektivně nejtěžší a kromě fotbalových kvalit museli ukázat i ohromnou vůli bojovat až do konce.

Už úvodní kvalifikační skupina, kterou je v Africe potřeba vyhrát k postupu do závěrečného play-off, představovala velkou zkoušku. Kamerun byl sice nasazený v prvním výkonnostím koši, z toho druhého ale "schytal" vůbec nejtěžšího možného soupeře v Pobřeží slonoviny; k tomu se přidaly ještě nepříjemný Mozambik a navrch nejvýše nasazený soupeř z koše čtvrtého, Malawi, které později na Afconu prošlo až do osmifinále, kde svedlo vyrovnanou bitvu s Marokem.

Klíčovou roli v postupové matematice nakonec hrálo hned první kolo, kde Sloni ztratili body za bezbrankovou remízu v Mozambiku, zatímco Kamerun doma zdolal Malawijce. Pobřeží sice následně díky dvěma brankám Hallera zvítězilo v domácí bitvě o průbězné první místo, Lvi ale měli vše stále ve svých rukou. Následující tři duely zvládli oba favoriti za plný počet bodů, takže před posledním kolem sice Pobřeží vedlo (13 bodů oproti kamerunským 12), ale finální vzájemná konfrontace se hrála na kamerunské půdě v Douale. Domácí tedy potřebovali vyhrát, což se jim také povedlo - 1:0 díky brance talismana Karla Toko Ekambiho.

Následoval domácí Afcon, kde Conceicaův tým zůstal před branami finále a portugalského kouče následně vystřídal současný lodivod Rigobert Song. A stejně jako v předchozím kole proti Slonům, ani tentokrát nebyli Kamerunci favority - los jim totiž přidělil Alžírsko, které sice na Afconu spektakulárně vyhořelo, pořád ale platilo za papírově nejsilnější tým kontinentu (a právě březnová baráž měla sloužit jako potvrzení toho, že propad na kontinentálním turnaji představoval pouze drobné zaškobrtnutí v jinak fenomenální kariéře kouče Djamela Belmadiho).

Co víc, Fenci tento narativ okamžitě potvrdili hubenou výhrou v prvním utkání v Douale. Songova situace byla v tu chvíli kritická - tento zápas byl pro mladého kouče prakticky premiérou ve velkém fotbale, a hned v následujícím střetnutí potřeboval zvítězit před fanatickým alžírským publikem. Zápas samotný probíhal skoro totožně jako ten první. Domácí byli lepší na míči, obléhali soupeřovu bránu a zaregistrovali více střel, ale do vedení šli ještě v první půli hosté (tentokrát tedy Kamerun po trefě Choupo-Motinga). Diváci v Blidě se tedy dočkali prodloužení... a totálně infarktového závěru, díky kterému Alžířané dodnes spamují všechna existující sociální média a nedají si pokoj, dokud FIFA nenařídí celé utkání opakovat.

Fenci bušili na kamerunskou bránu až do 118. minuty, kdy se prosadil Ahmed Touba; k alžírskému postupu tak zbývalo už jen pár desítek vteřin. Jenže potom, ve čtvrté (!) minutě nastavení, znovu zaúřadoval národní hrdina Toko Ekambi, Kamerun vyhrál 2:1 a doslova v poslední vteřině se protlačil mezi světovou smetánku. Potud vše v pořádku - byl to šťastný, vybojovaný postup, ale podobné příběhy už jsme viděli nesčetněkrát.

Alžírský vztek ale nemíří na smůlu z promarněné šance, nýbrž na hlavu nechvalně známého gambijského arbitra Bakaryho Gassamy, který Fenky poškodil hned dvakrát. Poprvé při vedoucím gólu, kterému předcházel útočný faul ve vápně, podruhé pak v nastavení, kdy VAR zrušil Slimaniho gól (vysoký forvard skóroval hlavou, míč se ale prý otřel o jeho loket).

"Už nikdy nesmíme dovolit, aby se náš národ stal předmětem takového spiknutí," zuřil Belmadi po zápase, načež začal Gassamovi přímo vyhrožovat: "Když jsem druhý den viděl rozhodčího (Gassamu), jak opouští alžírské letiště v komfortu první třídy, s kávičkou a dortíkem... to se mi vůbec nelíbilo. To on ukradl naději celému národu. Neříkám, že ho musíte přímo zabít, ale... Už nikdy nic takového nedovolíme." Takže tak.




Samozřejmě to nemám nijak potvrzené, ale nemůžu se zbavit dojmu, že kamerunská FA se po neslavných zkušenostech s Clarence Seedorfem a Toni Conceicaem rozhodla jít "senegalskou" cestou a dosadit do čela národního týmu hráčskou legendu, která sice nemá žádné zkušenosti s trénováním na klubové úrovni, ale zato si prošla štací u reprezentační juniorky a může se víceméně učit za pochodu, s vědomím toho, že má v zádech historicky zasloužený obdiv celého národa.

Rigobert Song se tedy sice - na rozdíl od Alioua Cissého - nezúčastnil historické čtvrtfinálové jízdy své země (v roce 1990 mu bylo 14 let), ale reprezentoval Kamerun na čtyřech mistrovstvích světa (1994, 1998, 2002 a 2010), vyhrál dva Afcony a dodnes drží rekord pro nejdéle sloužícího kapitána a nejzkušenějšího reprezentanta v dějinách národa. Jeho kariéra v dresu Nepřemožitelných lvů trvala 17 let a za tu dobu nastřádal 137 startů. V pozici kouče je nicméně ve 46 letech pořád zelenáčem; v roce 2017 se sice krátce ujal kormidla nároďáku jako caretaker, jinak ale v jeho trenérském životopisu najdeme pouze čtyřleté působí u místní U-23 (což reálně znamená jednu nevydařenou kvalifikaci na Olympiádu).

Nikdo tedy vlastně netuší, co od něj můžeme očekávat. Od 28. února 2022, kdy formálně převzal svoji současnou roli, nastoupil Kamerun do sedmi zápasů; kromě výše popisované baráže s Alžírskem jde o jeden duel v kvalifikaci na Afcon 2023, kde Lvi porazili Burundi 1:0, a pak čtyři zmiňované neúspěšné přáteláky před letošním MS. Nějakou vizi ale Song evidentně má, protože vyřadil z finální nominace několik veteránů, které předtím povolal do minimálně jednoho utkání - do Kataru se tak nepodívají Michael Ngadeu-Ngadjui, Ambrose Oyongo, Georges Mandjeck, Clinton N'Jie a Stéphane Bahoken.




Otázka do pranice: Věřili byste, že je Vincentu Aboubakarovi stále teprve 30 let?

Kapitán kamerunského výběru debutoval v národním dresu v osmnácti, ještě předtím, než přestoupil z domácí ligy do Valenciennes. Od té doby stihl za Lvy nastřádat 90 startů a nastřílet 33 gólů, na klubové úrovni si zahrál za Lorient, Porto a Besiktas, a nyní, stále daleko před fotbalovým důchodem, kope za Al-Nassr v Saúdské Arábii. Objektivně asi můžeme říct, že nejlepší léta už má za sebou; jeho spoluhráči v útoku válí za Bayern, Lyon, Brentford nebo Besiktas, zatímco Aboubakar prožil svůj klubový vrchol na evropské scéně nějaké čtyři roky zpátky.

Rigobert Song navíc nevypadá jako typ kouče, který by měl problémy s vyřazováním zasloužilců; rodák z Garouy přesto nejenže na mistrovství pojede, ale navíc bude hrát v základu, a zraky fanoušků se stále budou upínat v první řadě na jeho zabijácký instinkt ve vápně a schopnost skórovat pravačkou, levačkou, hlavou, nebo klidně kolenem. Vždyť se mu to na letošním Afconu povedlo hned osmkrát!

Zkušený internacionál také nastoupil do všech zápasů pod novým koučem (alespoň na chvíli), a to včetně přáteláku s Jamajkou, kde jinak Song nasadil vyloženě experimentální sestavu. Na první branku od Conceicaova odchodu sice stále čeká, ale trenér mu evidentně věří. A to i přesto, že Choupo-Moting právě získal v Bayernu cenu pro bundesligového hráče měsíce a všechny skutečně zlomové, kriticky důležité góly v poslední době střílí Toko Ekambi. Jenže Aboubakar je duší týmu, jeho kapitánem, hecířem, prvním jménem na soupisce. Pokud má Kamerun v těžké konkurenci skupiny G uspět, bude potřebovat jeho pomoc.




Když Kamerun pod vedením Huga Broose nečekaně opanoval Afcon 2017, jednou z jeho největších hvězd byl Christian Bassogog, tehdy neznámé pravé křídlo z dánského Aalborgu; vzhledem k tomu, že mu bylo pouze 22 let, počítali fanoušci s tím, že tuto pozici mají na dekádu dopředu vyřešenou. Jenže Bassogog se místo transferu do některé z lepších evropských lig odporoučel do Číny, kde hraje dodnes, a jeho pozice se velmi rychle proměnila ve výraznou slabinu jinak více než solidního kamerunského útoku.

Není proto divu, že sám Samuel Eto'o letěl letos v srpnu do Londýna osobně přesvědčovat Bryana Mbeuma, aby přestal doufat v povolání do francouzského áčka a místo toho odjel do Kataru reprezentovat rodnou zemi svého otce. Křídelník Brentfordu, který prošel všemi mládežnickými výběry Les Bleus od U17 do U21, může být potenciálním klíčovým dílem do finální skládačky Songova ofenzivního plánu.

Mbeumo je totiž jiným typem útočníka než skoro dvoumetrový bagr Choupo-Moting, podsaditý Aboubakar nebo šlahoun Toko Ekambi. Autor tří gólů v probíhajícím ročníku Premier League bude mít za úkol dodat kamerunské hře dynamiku, pohyb a kreativitu. Nepřemožitelní Lvi mají dostatek potenciální síly ve vzduchu, potřebují ale borce, kteří budou jejich hlavičkářům posílat míče. Mbeumo má tak jedinečnou šanci v Kataru zazářit.




Odhadovat taktický profil Songova Kamerunu se v tuto chvíli zdá prakticky nemožné, protože nový kouč během svého krátkého působení vystřídal hned tři rozestavení - a nejde jen o nějaké drobné taktické změny, naopak, všechny tři představené modely nabízí radikálně jiný herní systém. Co víc, nemůžeme se ani odrazit od toho, že by snad Song vsadil na strategii, která fungovala; zatím totiž doopravdy nefungovalo nic.

Začněme tentokrát netradičně od útoku, protože tam se soustředí největší kamerunská individuální síla a kouč dobře ví, že ji musí maximálně vytěžit, vzhledem k přetrvávajícím problémům v zadních řadách. Takže: Jak zařídit, aby se na hřiště dostali zároveň Vincent Aboubakar a Eric-Maxim Choupo-Moting? Druhý jmenovaný sice v nároďáku nastupoval i na křídle, bylo ale jasně vidět, že to není jeho pozice; oba veteráni jsou zkrátka hroťáci, Aboubakar je navíc kapitán a Choupo-Moting má možná nejlepší formu v kariéře.

Nabízí se 4-4-2, což také Song praktikoval v play-off proti Alžírsku; problém ale je, že v takovém systému mu pro změnu chybí krajní záložníci, pokud tedy nechce na tyto pozice "odklidit" čistokrevná křídla. Což nechce, protože to by byla sebevražda; Kamerun nemá k dispozici žádného Kantého s Van Dijkem, takže by musel na kraje nasadit nominálně středové hráče, aby vypomáhali s obranou. Pak by mu ale oba forvardi byli víceméně k ničemu, protože by se k nim nedostávaly míče. Takže existují dvě možnosti: buď bude Choupo-Moting nastupovat na křídle, což se historicky ukázalo jako špatný nápad, nebo se spokojí s místem na lavičce a v základu začne Vincent Aboubakar. Jako v generálce s Panamou, kde Choupo-Moting nastoupil jako žolík do druhé půle a vyrovnával na 1:1.

Obě křídelní pozice pak mají Lvi pokryté velmi dobře - napravo začne Bryan Mbeumo, z lavičky krytý Christianem Bassogogem, a nalevo má místo předplacené Karl Toko Ekambi, kamerunský talisman a magnet na rozhodující branky. Song v přátelácích pravidelně stavěl i Nicolase Moumi Ngamaleua z Dinama Moskva, který může případně zaskočit na obou stranách; nalevo se ještě nabízí Georges-Kévin N'Koudou (Besiktas).

Vycházíme-li z toho, že 4-4-2 je (nejspíš) passé, zbývá ještě vyřešit otázku čísel v obraně: nastoupí Kamerun spíše v systému 4-3-3, nebo 3-4-3? Nový trenér zkoušel oboje, ale podle posledních zápasů se přiklání spíše k první variantě, tedy tři střední záložníci a dva stopeři. To dává smysl i vzhledem k tomu, že mu chybí kvalitní levý wing-back - Nouhou Tolo je solidní obránce, ale směrem dopředu toho moc nenabízí. Pravý bek Collins Fai sice ano, taky na Afconu zaznamenal několik asistencí, ale na MS čekají Lvy přece jen jiní soupeři než Etiopie nebo Komory.

Zálohu bude mít každopádně pod palcem André-Frank Zambo Anguissa, momentálně možná nejlépe hrající Kamerunec (spolu s Choupo-Motingem), který v dresu Neapole na podzim vstřelil 3 branky a přidal 6 asistencí z pozice dynamického box-to-box záložníka. Jestliže má Kamerun uspět, můžete se vsadit, že v tom právě Anguissa bude hrát stěžejní roli; v nároďáku sice zatím příliš neoslňoval, ale také nikdy nehrál v takové formě jako právě teď. Jeho kolega Martin Hongla (Hellas Verona) bude na hřišti spíše vyplňovat prostor; nepředpokládám, že by Song opakoval Conceicaovu chybu a snažil se ho stavět na jakési provizorní LWB.

Otázka třetího záložníka je nicméně stále otevřená; pokud by nakonec Lvi přece jen nastoupili v systému se dvěma střeďáky (3-4-3, 4-4-2), budou to právě Hongla s Anguissou. Nejvíce minut pod Songem ale na této pozici neodehrál ani jeden z nich. Tento primát drží Samuel Oum Gouet (Mechelen), další víceméně klasické DM. Trochu ofenzivnější variantu by představovali Olivier Ntcham (Swansea) nebo Pierre Kundé (Olympiakos), myslím ale, že je reálné počítat alespoň ze začátku se spíše opatrnější variantou. Čili v podstatě tři DM (a další na lavičce, protože Gaël Ondoua z Hannoveru si v Kataru nejspíš také zahraje).

Co se stoperů týče, dvě pozice jsou jasné - bez Ngadeua asi už nezbývají žádné pochyby o tom, že se v základu představí Jean-Charles Castelletto (Nantes) a veterán Nicolas N'Koulou (Soluň). Třetím v řadě je pak mladý Christopher Wooh (Rennes). V bráně bude na vše dohlížet samozřejmě André Onana (Inter).

Na závěr by asi bylo fajn říct, že pokud máte Kamerun zafixovaný jako nudný tým bez šťávy, na jehož zápasy si pár měsíců po turnaji už nikdo ani nevzpomene (což vzhledem k posledním zkušenostem dává smysl), zkuste kouknout alespoň na duely se Švýcarskem a Srbskem - Nepřemožitelní Lvi je pravděpodobně nevyhrají, ale mohla by to být celkem zábava.