Představení účastníků MS 2022 - Japonsko

V roce 2014 byly nároky na Hondu, Kagawu a spol. zjevně příliš vysoké, v roce 2018 zase zjevně příliš nízké. Tentokrát těžko říct; popularita Samurai Blue mezi občany Japonska pozvolně klesá a vzorec je už za ta léta evidentní. Po každém osmifinále vždy přichází konec ve skupině, přičemž skupina s Německem a Španělskem ten konec dost dobře věstí...

Japonci se koukají primárně do budoucnosti. Pouze šest členů rozšířené 26členné nominace pamatuje atmosféru jakéhokoliv mistrovství světa, a pokud do Ruska vezl Nippon svou historicky nejstarší ekipu (průměrný věk cca 28 let), v Kataru to bude jinačí písnička.

Pár konstant přetrvává — obranná řada možná zůstane ze tří čtvrtin stejná jako minule (!) a v bráně by se čirou náhodou mohl zjevit i 39letý postrach všech Japonců Eiji Kawashima — ale podstatná část kostry týmu by měla být plus mínus na vrcholu sil až za další čtyři roky. Stopeři Itakura s Tomiyasuem budou v krásném věku 29 a 27 let, křídelníci Ito, Doan, Kubo a Mitoma se pořád vejdou do zdravého rozmezí 25-29 let, gólovému Kamadovi bude 30...

Ale to je teprve rok 2026. Architekti z japonské fotbalové asociace (JFA) reálně myslí na rok 2036 jako ten hraniční, kdy by nastupující generace měly nejpozději dobýt světovou scénu. Za tímto účelem se v těchto dnech koná zvláštní soustředění pro hráče mladší 18 let zaměřené na "rozvoj talentu" s důrazem ty správné návyky na hřišti i mimo něj.

Pravda, sice jde v tomto případě "pouze" o futsal (fotbalové MS na takový rok ani nevychází), ale také ve věci kopané má JFA plán. Předestřela ho již u příležitosti ustanovení profesionální soutěže (1992) a nemínila cokoliv uspěchat; do 100 let chtěla slavit triumf na MS i stovku profesionálních klubů v hierarchii J.League. Chybí vyhrát o tři zápasy více a dodat 42 klubů.

Nikoliv pro výše uvedené, jako spíš pro absolutně nezvládnutý vztah s Vahidem Halilhodžićem, který byl nakonec vyhozen pouhé tři měsíce před minulým mundialem, je nakonec před Katarem 2022 pod největším tlakem prezident JFA Kozo Tashima. Kariérní funkcionář, který držel či drží pozice také ve FIFA, Asijské fotbalové konfederaci (AFC) a Východoasijské fotbalové federaci (EAFF), stojí v čele domácí svazu od roku 2016.


Kdo ví, třeba v onom roce 2092 stále bude válet i nesmrtelný Kazuyoshi ‘King Kazu’ Miura.

Druhý nejproduktivnější japonský reprezentant v dějinách si v pouhých 55 letech aktuálně maže na chleba čtvrtou nejvyšší soutěž v barvách rozkošně pojmenovaného klubu Suzuka Point Getters (sběrači bodů), kde technicky hostuje z Yokohamy FC, která se letos vrátila do elitní J1 League. Mimochodem té samé J1 League, kde i letos (na dvě minuty) účinkoval 43letý Shinji Ono, pamětník prvního japonského mundialu (1998). A mimochodem té samé Yokohamy FC, kde se před pár týdny za velkých fanfár loučil s kariérou 44letý Shunsuke Nakamura. Marná sláva, Japonci jsou prostě jiná liga. Dlouhověkost očividně prostupuje všemi vrstvami společnosti, kterou v dubnu opustila druhá nejstarší osoba v dějinách lidstva.

Bohužel, na co už Ono (ani Kagawa či Okazaki) nestačí, je reprezentace, a proto se Japonsko vůbec poprvé v historii vydává na mistrovství světa bez jediného Shinjiho v nominaci. Ouha.

Z humorné noty na notu nejsmutnější: 21. října zasáhla Japonsko nečekaná zpráva o úmrtí teprve 32letého Masata Kuda, bez přehánění jednoho z nejpopulárnějších fotbalistů v zemi. Kudo nebyl kdovíjak známý či úspěšný na mezinárodní scéně, v reprezentaci za sebou měl jen jeden (povedený) Východoasijský pohár, na němž Nippon slavil svůj první titul (2013), ovšem v domácí soutěži se v letech 2010-15 řadil neustále k nejlepším ofenzivním hráčům. Když se roku 2020 stal volným hráčem, dostal nabídku od amatérského klubu, kterou z úcty ke svým případným spoluhráčům s díky odmítl. Jakmile tedy v říjnu podlehl komplikacím spojeným s operací mozku, šokující zpráva otřásla i těmi, kdo s ním nikdy ani nesdíleli šatnu.

A co teprve Sanfrecce Hiroshima, jeho zaměstnavatel po tři roky (2017-20), který se hned příštího dne musel v čele s řadou Kudových bývalých spoluhráčů přemlouvat k dalšímu pohárovému finále. To první, prestižnější (102. ročník Císařova poháru) o pár dní dříve na penalty senzačně "pustil" druholigovému celku Ventforet Kofu, který byl přitom prvním finalistou z J2 League od dávného roku 1980. V příštím roce si najednou zahraje Ligu mistrů, kdežto Sanfrecce na svůj další triumf v tradiční soutěži nadále čeká od konce 60. let. To v emotivním finále J-League Cupu už hiroshimský klub své finálové prokletí zlomil a na třetí pokus ho dobyl, přestože ještě v páté minutě nastavení prohrával s Cerezem 0:1. Za dalších šest minut to bylo 2:1. Památka usměvavého sympaťáka Masata Kuda byla přeci jen uctěna.

Pro Sanfrecce, které bylo solidním vzorkem diváků zvoleno nejlepším týmem sezony, a přece skončilo až třetí daleko za ověnčenou Yokohamou F. Marinos, se jednalo o důležitou náplast. Jeho největší hvězdy v čele s excelentním nováčkem Makotem Mitsutou budou ostatně scházet i na nadcházejícím světovém šampionátu, kam jede historicky nejméně vyslanců J.League (šest; ještě roku 2010 jich bylo 19 z 23!). Opomenuti byli i šampioni. Žádný problém to však neznačí, o Japonce je holt jen zdaleka největší zájem venku; ostatně taková Austrálie při skládání nominace na letošní mundial hned dvakrát sáhla do J2 League.





Japonsko má věru fascinující vztah ke Kataru. Právě tady roku 1993 kulminovala jeho dlouholetá neúspěšná snaha dostat se mezi světovou smetánku. A právě tady roku 2011 ukořistilo své rekordní čtvrté asijské zlato, čímž se v žebříčku odtrhlo do Saúdů a Íránců.

Když se v polovině října 1993 sjelo šest nejlepších asijských výběrů do Dauhá rozdat si to o dvě letenky do USA, Japonci si věřili. Tou dobou už měli přiklepnutá pořadatelská práva na MS 2002, zrovna spustili profesionální soutěž a před rokem poprvé dobili Asii. Pro šutéra Ruye Ramose, člena japonské fotbalové síně slávy, šlo o poslední šanci; pro 26letého Kazuyoshiho Miuru o nesporný vrchol kariéry. Měly to být přelomové dva týdny v poušti.

Po třech zápasech pořád mohli na finálový turnaj postoupit všichni účastníci, tak vyrovnaný startovní rošt byl. Japonci do té doby smetli Severní Koreu, ale také frustrujícím způsobem podlehli Íránu. Potom v předposledním klání díky Miurovi udolali úhlavního rivala z Jižní Koreje. Záhy tak stačilo porazit Irák (možná i remizovat) a kvalifikační kletba byla úspěšně odčarována. Dlouho to na to také vypadalo, než přišel osudový nakrátko rozehraný roh, hlavička střídajícího Iráčana, srovnání na 2:2 a zrod momentu, který dnes každý Japonec zná jako "agónii v Dauhá". Byl u toho i současný trenér národního týmu Hajime Moriyasu.

"Nepamatuji si, jaké to bylo v kabině po zápase, co jsem říkal novinářům, jaká byla cesta autobusem na hotel. Vše jsem podřídil snu o mistrovství světa. Měli jsme tolik přípravných kempů, že jsem své spoluhráče vídal častěji než svou rodinu. Měl jsem šampionát přímo před svýma očima, a potom se zničehonic rozplynul," vracel se za zdrcujícím zážitkem později. Nyní se Moriyasu dočkal alespoň v roli kouče, to Ramos a Miura už takové štěstí neměli. Fenomenální ‘Kazu’ sice v příští kvalifikaci nasázel neskutečných 14 branek, přesto si však pozvánku na samotný šampionát překvapivě nevysloužil. Japonci od roku 1998 na mundialu nikdy nechyběli, to střelec 27 kvalifikačních gólů Miura však chyběl pokaždé.

Možná proto ‘Kazu’ do balonu kope tak dlouho — jeho kariéře prostě něco chybí. Vítězným gólem proti Íránu sice výrazně přispěl k postupu ze skupiny na zlatém Asijském poháru 1992, ale krom toho vlastně úspěšný nebyl. Účastnil se také čtvrtfinálového výbuchu s Kuvajtem na nadcházejícím Asijském poháru, nikdy nevyhrál Asijské hry a nekopl si ani na olympiádě. To poslední ho zejména dramaticky odlišuje od střeleckého rekordmana japonské reprezentace Kunishigeho Kamamota, jenž táhl pozapomenuté první olympijské medailisty kontinentu (bronz 1968). Kamamoto dodnes zůstává jediným japonským autorem hattricku na LOH a jediným asijským králem střelců. Každý člen výběru tehdy od císaře dostal krabici 20 cigaret.


Japonsko v kvalifikaci už dlouho nemělo výraznější problém a nyní vyhrálo největší procento zápasů (83 %) od naprosté procházky růžovým sadem, kterou byla kvalifikace na MS 2006 (11 výher z 12 zápasů). Zároveň však těžko nevzpomenout samotný úvod rozhodující fáze kvalifikace, kdy Nippon nebyl schopen dělat jiné výsledky než 1:0 (Čína) a 0:1 (Omán, Saúdská Arábie), čímž se hned zkraje dostal pod nehezký tlak. Japonský projev byl tehdy mátožný, bez jiskry a inspirace. Bylo potřeba něco okamžitě změnit a Moriyasu neváhal.

Zapomněl na pozici desítky, formaci lehce přetočil na 4-3-3, přičemž proměnil dvě třetiny středu zálohy, a obratem uhrál klíčové domácí vítězství nad Austrálií. Poté se již Samurai Blue dozadu nemuseli ohlížet; zprvu sice stále vyhrávali jen 1:0 (Vietnam, Omán), aby od počátku tohoto kalendářního roku už povýšili na 2:0 (Čína, Saúdská Arábie, Austrálie).




Svého času byl charismatickým trenérem na rapidním vzestupu. Sanfrecce Hiroshima přinesl první titul v profesionální éře hned při svém debutu na jeho lavičce, v sezoně 2012 jako teprve 44letý učeň. Okamžitě záhy navázal úspěšnou obhajobou, kterou předtím od zlomového roku 1993 zvládly předvést jenom tři další kluby. V roce 2015 zkompletoval hattrick titulů i ocenění trenéra roku v Japonsku — to druhé jako dosud jediný domácí stratég a jeden z pouhých dvou trenérů v éře J.League vůbec. Vše ještě před završením padesátky.

Dnes je Hajime Moriyasu k nepoznání, jaksi semletý (naředěný) establishmentem JFA, který ho bezbřeze podporuje. Podpořen byl po špatném úvodu hlavní fáze kvalifikace i po relativním selhání na domácí olympiádě v Tokiu (vypadnutí se Španělskem v semifinále tak na první dobrou nezní, ale Japonci jsou notoricky náročné obecenstvo a čekali medaili), jinak mu v poslední době na ryze fotbalovém kreditu přidalo akorát vítězství na Východoasijském poháru. Návrat na regionální trůn po dlouhých devíti letech, kór díky debaklu Jižní Koreje 3:0, jistě zahřeje u srdce, ale přeci jen se jedná o béčkový miniturnaj o třech zápasech.

Důležitější je pro řadu pozorovatelů to, že se Moriyasu nejeví jako vhodný kormidelník pro ono nepřeberné množství šikovných techniků v čele s Minaminem, Item a Kubem. Jeho směřování je spíše pragmatické, opatrné, na což si v Japonsku nikdo moc zvykat nechce. Moriyasu si však pomáhá čímkoliv, co dělá mimo trávníky; neustále chválí zdravotníky za zvládání v Japonsku nadále velmi aktuální pandemie (teprve letos v létě se jakž takž začala uvolňovat opatření na stadionech, která cílila potlačit i hlasité pokřiky z tribun!), během olympiády dlouze připomínal výročí atomových útoků na Hiroshimu a Nagasaki, a podobně.

Zkušený diplomat je proto se svými šéfy zadobře a jen naprostý výbuch v Kataru, potažmo zázrak v podobě kývnutí Angeho Postecogloua na očekávanou nabídku (sám australský trenér, který japonské publikum pobláznil během své štace v Yokohamě, se dříve nechal slyšet, že reprezentační režim pro něj není), by mu nejspíš zabránil v pokračování ve funkci.




Mnozí by si ho nejspíš v této roli dokázali představit i mnohem dříve. Vždyť už v 19 letech mu byla svěřena kapitánská páska i úloha primárního exekutora pokutových kopů v tehdy druholigovém Shonanu Bellemare. Už před šesti lety, kdy střídal roli středního ze tří stoperů v klubu a záložníka i kapitána zlaté reprezentace do 23 let, se o něm pro jeho vyspělou poziční hru a taktickou vyzrálost hovořilo jako o dokonalém nástupci Makota Hasebeho.

Přesto ještě Asijský pohár 2019 neotevíral jako pevný startér. Nenačínal tři zápasy, v nichž Japonsko inkasovalo celkem šestkrát (z toho dvakrát od Turkmenistánu!). Pod jeho přísným dohledem? Čtyři čistá konta. Nečekané finále, do něhož už nenaskočil, bylo vlastně především zásluhou nenápadného legionáře z belgického St. Truidenu v srdci záložní řady. V nadcházející kvalifikaci na MS, a zejména po přesunu do Německa, už na Enda nedal Moriyasu dopustit. Kapitán Stuttgartu, jehož gólová hlavička z nastavení letos v květnu přeci jen zachránila VfB v 1. Bundeslize, iniciuje presink, distribuuje míče, sám zastavuje útoky.




Málo se to ví, ale podobně jako třeba ten americký hokejový, japonský fotbalový univerzitní systém je neobyčejně produktivní Petriho miskou. Právě v tomto prostředí byl kultivován talent Yoshinoriho Muta, jedné z nejzářivějších komet novodobé historie J1 League, Kaorua Mitomy, který o několik let později jeho debutantskou sezonu v mnoha směrech předčil, a také dalších osmi vyslanců na letošní mistrovství světa včetně toho patrně vůbec největšího tahouna současné japonské ofenzívy Junyi Ita. Konkrétně Mitoma tři roky působil na stejné univerzitě jako třeba Masami Ihara, někdejší rekordman v počtu startů za nároďák (122).

Jsou tomu přitom teprve necelé tři roky, co rodák z Kanagawy svou alma mater definitivně opustil a podepsal profesionální kontrakt s Kawasaki Frontale. Už na škole ovšem zaujal v rámci Císařova poháru 2017, kdy jeho Tsukuba University proplula přes tři profesionální J.League kluby až do čtvrtého kola. Prvoligovou (!) Vegaltu Sendai zesměšnil 50metrovým slalomem a dvěma políčky. Pak ve své první J1 sezoně (2020) vyrovnal Mutův rekord 13 nováčkovských branek a záhy plynule navázal. Když se v srpnu 2021 vydával do Brightonu, loučil se s bilancí 50 startů, 21 gólů a 17 asistencí. Z levého křídla. A dost často z lavičky.

Kaoru Mitoma je málokdy vídaný talent, který zná xy cest, jak vás překonat a zaskočit. Zároveň je velmi uvědomělým mladým pánem, jenž na sobě neustále pracuje, a to nejen na hřišti. Už teď dává rozhovory ve slušné angličtině, čehož se tolik Japonců před ním štítilo.

Mitoma možná v Kataru nezačne v základu — zvlášť, když do něj dorazil se značným zpožděním kvůli údajným horečkám — nicméně o pozornost si zřejmě tak jako tak řekne. Přesvědčila se o tom i Austrálie, kterou v roli náhradníka srazil na kolena dvěma zásahy. Od začátku října bodoval proti Liverpoolu, Chelsea i Arsenalu; dvakrát jako ceněný žolík.




Pokud byste přišli na metodu, jak sečíst ryzí talent kádru, ten současný by se minimálně vyrovnal jakémukoliv předešlému. O tom by šel málokterý znalý divák dlouze debatovat. Problematické je však rozprostření onoho talentu po celé délce a šíři hřiště, respektive variabilita v hráčské typologii. Když na mistrovství světa berete jediného skutečného hrotového útočníka, který zároveň v 10 startech za národní tým ani jednou nezavěsil (Ayase Ueda), nevypadá to zkrátka dobře. Stejně tak vypadá jako rouhání, když nevyhnutelně směřujete k tomu, že vám budou vždy sedět tři pětiny ze skvadry křídelníků hájících barvy Monaka, Freiburgu, Brightonu, Realu Sociedad a Reims — bez výjimky klubů Top 5 soutěží.

Opět, ne snad že by to byl nutně problém. Japonsko v rozhodující fázi kvalifikace vstřelilo 12 branek a hned 10 z nich si mezi sebe rozdělili křídelníci, záložníci, obránci... zároveň je ale pozoruhodné, že autor těch zbývajících dvou tref a veterán dvou MS (Yuya Osako) zůstal doma. Inu, nedá se svítit. Ueda už svou první velkou šanci prováhal na Copě Américe 2019 (respektive kopu šancí), a tak na jeho místě dostane prostor Daizen Maeda, takový Shinji Okazaki tohoto výběru — poctivý, presující, ale před brankou často váhající.

Jak Maeda, tak další kandidát Takuma Asano přitom excelují v zabíhání za obranu, k čemuž jsou ovšem potřebné chytré průnikové přihrávky — a ty víceméně nemá kdo rýsovat. Gaku Shibasaki naposledy vypadal dobře na zmíněné Copě a právě teprve s jeho posazením se Japonsko probralo v kvalifikaci, takže na něj raději nesázejte. Reo Hatate potom zůstal v Glasgow, podobně jako jeho gólový souputník Kyogo Furuhashi. Ačkoliv to Moriyasu rozhodně neměl jednoduché, protože takhle široký výběr neměl žádný z předchůdců, tak právě tyhle volby ho dost možná budou v budoucnu pronásledovat v nočních můrách.

Naštěstí pro Moriyasua je tu Daichi Kamada. Šestadvacetiletý ofenzivní záložník se ve Frankfurtu vyhrál, rozstřílel a měl by být prominentním střelcem takzvaně ze zákrytu, z druhé vlny. Letos v Bundeslize registruje bod na zhruba 100 minut hry (7+3) a do Kataru tudíž jede red hot. Právě hlavně díky Kamadově formě si mohl Moriyasu dovolit nechat doma donedávna stálici reprezentace a dalšího zkušeného harcovníka z minulého mundialu, Genkiho Haraguchiho. V Moriyasuově 4-1-4-1 s Wataruem Endem na šestce se zatím Kamada trochu hledá, ale proti USA naznačil potenciál být rozdílový také pro Nippon.

Na druhou stranu, ačkoliv Moriyasu těžko nechá Kamadu na lavičce, nutno podotknout, že před Endem mu dříve největší ovoce nesla sehraná dvojice "osmiček” z Kawasaki Frontale. Ao Tanaka (Düsseldorf) a Hidemasa Morita (Sporting CP) už spolu sice v klubu od loňského roku nehrají, ale nositeli hmatatelné chemie jistě pro všechny případy nadále zůstávají. Sám Morita je téměř jistým startérem a nejméně opěvovaným hrdinou tohoto mužstva. Perfektní poziční hra, jistota na balonu a obecně vyspělá míčová technika z něj dělají esenciální ingredienci týmového výkonu, který Moriyasu po Nipponu požaduje. Když byl nucen vynechat červnové přátelské zápasy, celé se to trenérovi víceméně rozsypalo.

Pokud náhodou Kamada selže a Moriyasu se odhodlá vrátit k pozici podhrotového útočníka, šanci by nejspíš dostala bývalá teenage senzace Takefusa Kubo. Pravděpodobnější je však jeho prostřídávání na pravé křídlo, kde je jinak doma Junya Ito. Devětadvacetiletý rychlík musí být Moriyasuovým největším oblíbencem jednoduše proto, že mu už tolikrát zachránil prd... pozadí. Napříč kvalifikací pouze Takumi Minamino (15) zaznamenal více bodů než Ito (14), jenž si šest bodů — a dva vítězné zářezy — schoval až na těžší soupeře v rozhodující fázi kvalifikačního cyklu. Jeho centr a schopnost udržet míč proti přesile jsou pro Moriyasua takřka nenahraditelnou zbraní, kór když se zbytek opravdu kreativních borců soustředí výhradně na levou stranu (Mitoma, ale i nadaný Yuki Soma, MVP zlatého Východoasijského poháru). Ritsu Doan a Kubo jsou oba od přírody leváci a šance si raději vytváří sami pro sebe.

Potud vše v pořádku. Nyní se dostáváme k zástupu dobře známých veteránů, z nichž je málokdo v Japonsku odvařený. Hiroki Sakai si na pravém beku vždy odehraje to své, na něj moc stížností není a Miki Yamane je případně velmi schopnou alternativou. Horší už je to nalevo, kde se na poslední chvíli zranila kometa jménem Yuta Nakayama, a proto se nejspíš opět dočkáme nestárnoucího Yuta Nagatoma. Ten už dávno nehraje za Inter a zpátky v mateřském FC Tokiu poslední dobou nestačí spíše napravo než nalevo. Pravda, o 36letém veteránovi se pochybovalo už tolikrát (mj. v létě 2018, kdy rozhodně neselhal), ale teď se bavíme o borci, který si v kvalifikaci málokdy odkroutil více než hodinu.

Alternativa v podobě Hirokiho Ita, bundesligového nováčka listopadu 2021, by byla více než skvělá, kdyby nešlo o dalšího předělaného stopera, stejně jako eventuálně v případě Takehira Tomiyasua, který je z Arsenalu na roli "děvečky pro všechno” zvyklý. Jeho hlavní starostí je však nyní doléčit natažený zadní stehenní sval, což je o to potřebnější, když jeho ideální partner (a nejlepší stoper?) Ko Itakura teprve nedávno překonal vážný úraz kolene. Hlavně proto asi opět bude startovat Maya Yoshida, který sice příjemně překvapil v Rusku, ale poslední dobou se v klubu i reprezentaci zase vrátil k častým kiksům.

Největší slabina Japonska přesto tkví v bráně. Eiji Kawashima by už měl ve 39 letech vážně, skutečně, doopravdy a KONEČNĚ plnit pouhou roli zkušeného maskota poté, co byl podepsán pod několika góly na minulém světovém šampionátu i Copě Américe, ale oba muži před ním popravdě nebudí o moc více optimismu. Shūichi Gonda toho má více odchytáno, ale taky právě se Shimizu S-Pulse sestoupil z J1 League a ze všech gólmanů nejčastěji inkasoval, takže by nakonec tou nejspolehlivější volbou mohl být Daniel Schmidt.

Těžko z hlavy říci, jak dlouho Japonsko čeká na kvalitního brankáře, ale bude to už něco kolem dekády. A ne snad, že by na scéně nebyli mladíci jako Kosei Tani (21) nebo Keisuke Osako (23), kteří už nyní v Kataru mohli minimálně okusit atmosféru velkého svátku.