Představení účastníků MS 2022 - Írán

Měli jsme tu účastníky světových šampionátů, kteří se nacházeli uprostřed dlouhých, krvavých občanských válek (např. Pobřeží Slonoviny 2006 a vlastně i Peru 2018), měli jsme tu Chorvaty hrající za Jugoslávii na MS 1990 velmi záhy po prvních svobodných chorvatských parlamentních volbách od druhé světové války, a tak podobně. Ale snad žádná země v historii na mundial nejela tak rozpolcená, ne-li zlomená, jako Írán letos do Kataru...

Už dva měsíce se nepíše o ničem jiném. Írán zachvátily protesty proti opresivnímu režimu Ebrahima Raisiho. Každým dnem se na internetu objevují videa statečných žen hájících svá rozhodnutí nenosit na veřejnosti hidžáb tváří v tvář neústupným klerikům, školaček častujících svého ředitele, žen i mužů mávajících pramínky vlasů. Jedna taková odvážná žena, Mahsa Amini, se v září stala obětí policejní brutality a následným symbolem protestů. V ulicích se objevují transparenty "Smrt diktátorovi” odkazující na ajatolláha Khameneiho.

Nepokoje nejsou pro Írán nic novým. Následovaly kontroverzní volby v roce 2009 a těžká ekonomická situace vedla k protestům také v nedávných letech 2017 a 2019. Zejména v posledních dvou případech se však rebelie týkala jen určitých vrstev společnosti.

Letos neklid prostupuje naprosto celým společenským spektrem, fotbal nevyjímaje. Legendární Ali Karimi, svého času ve službách Bayernu Mnichov, se stal jednou z prominentních tváří protivládních protestů a musel tak v určitém bodě raději utéct do Dubaje. Jeho majetek v Íránu byl údajně zabaven a v případě návratu jde zcela jistě za mříže.

Také po generálce s Nikaraguou se řešilo máloco jiného než skutečnost, že zatímco hvězdný Sardar Azmoun dříve několikrát vystoupil veřejně na podporu íránských žen, Vahid Amiri a Mehdi Torabi teď jako jediní zpívali hymnu — tradiční to nenásilnou formu odporu. Torabi dokonce dříve v íránské lize odmítl jako jediný hráč Persepolisu navléknout černou pásku. Karma tomu chtěla, aby vzápětí neproměnil penaltu a přihrál Tractoru nečekanou výhru.

Pokud Írán v Kataru vstřelí gól, ne-li rovnou vyhraje, téměř jistě nebude slavit — přestože by se jednalo teprve o jeho třetí výhru v dějinách světových šampionátů. Právě takový byl případ vítězů Interkontinentálního poháru v plážovém fotbale či íránského superpoháru (Esteghlal).


Íránská nejvyšší soutěž pokračuje, avšak bez fanfár a povětšinou i bez diváků. Mnozí protagonisté se více angažují na občanské frontě a profesionální závazky nechávají stranou; člena kádru pro MS 2014 Hosseina Mahiniho jeho tweety na několik týdnů stály i svobodu. Íránská klubová scéna tak zůstává v pozadí nejen doma, ale i venku — což umocnila absence státem vlastněných teheránských gigantů Esteghlalu a Persepolisu v letošní asijské Lize mistrů. Oficiálními důvody bylo neplnění licenčních podmínek, ale zcela jistě v tom bylo víc.

Patrně největší fotbalovovou událostí v zemi byl nicméně návrat Mehdiho Taje do čela íránské fotbalové federace (IFF). Dlouholetý funkcionář coby viceprezident a později i prezident (2016-19) pokryl většinu první štace Carlose Queiroze, ale také byl zodpovědný za výběr Marca Wilmotse, muže, který dříve suverénní Írán vlastní silou skoro nepustil na MS.

Právě tenhle neuvěřitelný přešlap stál Taje místo u koryta (byť oficiálně se jednalo o zdraví), kam se ochotně vrátil koncem letošního srpna. Jen týden po svém volebním úspěchu jej do čela reprezentace následoval Queiroz, přesně v souladu se zněním Tajova hlavního volebního slibu, a tak byla opět nastolena rovnováha let minulých. Co by se teď mohlo pokazit, že?





Samotné počátky fungování Asijského poháru za přizvukování Izraele opanovala Jižní Korea; osmdesátkám vládli vyslanci dvou monarchií od Perského zálivu (Kuvajtu a Saúdské Arábie); počínaje rokem 1992 největšímu světadílu dominuje Japonsko. A zbývající časový úsek? Ten spolehlivě vyplnil Írán — první a zatím stále poslední asijská země, která se z kontinentálního prvenství těšila třikrát po sobě (a vždy pod vedením jiného kouče).

Pravda, Íráncům bezpochyby velmi pomohla hned dvojí výhoda domácího prostředí, ovšem ani taková skutečnost Teamu Melli let 1968-1976 na jedinečnosti pranic neubírá. Zejména 70. léta byla pro Írán zlatou érou jako vyšitou — na politické scéně sice vrcholila tzv. Islámskou revolucí, avšak co se čistě kopané týkalo, vše bylo v naprostém pořádku.

Všechno to odstartoval zmíněný rok 1968, kdy Írán jako čtvrtá země v pořadí hostil Asijský pohár, a hned ho také vyhrál. Za ten pravý počátek perské hegemonie lze nicméně mít až nástup jistého Heshmata Mohajeraniho k reprezentaci do 20 let. Dnes již 82letý Mohajerani následně s íránskými mládenci dokázal jako jediný čtyřikrát po sobě opanovat juniorskou verzi Asijského poháru — a dospělý Team Melli z těchto úspěchů ještě nějakou dobu těžil.

Na kontinentálním triumfu z roku 1972 se možná Mohajeraniho hoši ještě nepodíleli, o čtyři roky už ale mnozí z nich kádr obhájců skutečně tvořili. To samé platí pro historickou účast na Olympijských hrách v Montrealu (1976), kde si Íránci stanovili dodnes aktuální maximum v podobě prohraného čtvrtfinále. A rovněž premiérové angažmá Peršanů na světovém šampionátu (1978) bylo pochopitelně z velké části dílem Mohajeranim nastavené koncepce.

Dnes, o více než 40 let později, už fotbalovému fanouškovi ve spojitosti s Íránem jako první naskočí spíše jméno Ali Daei. Známý vytrvalec v disciplíně sběru reprezentačních startů i gólů si roku 2006 navzdory ostré kritice veřejnosti doslova vymodlil stylovou rozlučku — ve 37 letech se představil na třetím íránském MS, navíc s kapitánskou páskou na rukávu. Další branku už ale nepřidal, a tak mu v září 2021 — po více než 17 letech — pracně budovaný rekord o 109 reprezentačních zásazích konečně odčaroval Portugalec Cristiano Ronaldo.

Faktem každopádně zůstává, že ani Ali Daei nezvládl bilanci Mohajeraniho debutantů na nejskvělejší scéně jakýmkoliv způsobem vylepšit. Až do své poslední účasti v Rusku se Íránci na srazu globální elity museli pokaždé spokojit nanejvýš s ubohými dvěma vstřelenými brankami a výhru si za celé své tehdejší účinkování připsali pouze jednu jedinou. Roku 1998 se o ni vítěznou trefou proti USA postarala jiná známá tvář íránské kopané, exbundesligový Mehdi Mahdavikia. Teprve v nejnáročnější skupině ze všech dosavadních (Španělsko, Portugalsko, Maroko) minule Team Melli dosáhl vyrovnaného skóre (2:2) a senzačních čtyř bodů.


Patnáctý květen 2019 bude navždy považován za jeden z černých dnů íránské kopané. Právě tehdy se IFF na několik let zadlužila (letos v dubnu dokonce měla zmrazeny bankovní účty), aby kontraktem v hodnotě 7,8 milionů dolarů na 3,5 let potěšila jistého Marca Wilmotse. Letos v červenci, kdy měla ona šílená smlouva stále platit, dostala IFF od sportovní arbitráže nařízeno vyplatit belgickému kouči další více než tři miliony eur v kompenzacích za vyhazov.

Marc Wilmost se tedy má — přestože jeho příští angažmá nedobrovolně skončilo už po třech měsících (!) a v Teheránu se stal personou non grata, když se postaral o něco zhola nemyslitelného. Íránští fanoušci se reálně začali strachovat o místo na mundialu.

To se dříve zdálo prakticky předem rezervované. Zatímco čtyři roky zpátky Írán druhou fází kvalifikace proplul s 20 body, třemi inkasovanými góly a bilancí 6-2-0, nyní se vrátil poražen z obou prvních těžších výletů na půdu soupeřů (Bahrajn 0:1, Irák 1:2), což v kombinaci s nabubřelou osobností Wilmotse bohatě stačilo k naprosté ztrátě důvěře v nového kouče. Ač Belgičan sám v listopadu tlačil na IFF, aby kvůli dluhům ukončila smlouvu, ve skutečnosti byl sám k takovým vyjádřením tlačen svým publikem. Takovéto tweety byly na denním pořádku.

Na Wilmotsovo místo nastoupil Dragan Skočić, brzy uhrál 10 výher v řadě a ještě v listopadu 2021 se mohl pochlubit neporazitelností. Krize zpočátku druhé kvalifikační fáze byla šmahem zažehnána a třetí kolo už bylo vesměs formalitou. Írán prohrál (s Jižní Koreou) až ve chvíli, kdy mu o nic nešlo a měl letenky do Kataru v kapse. Prvních osm zápasů této fáze mu přineslo sedm výher, z toho šest s čistým kontem. Hračka.




Dvakrát do stejné řeky nevkročíš... jen pokud nejsi veterán asijské kopané. Marcello Lippi se k čínskému kormidlu rozhodně vracet neměl (2019) a totéž si nejspíš o rok později říkal dnes již 70letý Bert van Marwijk ve vztahu ke Spojeným arabským emirátům. Carlos Queiroz, kterého čeká stejné kulaté jubileum v březnu, se toho přesto nebál. Ani po dvou angažmá na odlišných kontinentech, které začaly slibně (bezchybná skupinová fáze na Copě Américe 2019; finálová jízda do Afrického poháru národů 2021), ale poměrně brzy záhy skončily v deziluzi (brzké vypadnutí na Copě a šokující debakly Kolumbie v kvalifikaci na toto MS; dva osudové penaltové rozstřely se Senegalem, které Egypt stály jednak zlato, jednak tohle MS).

Svým způsobem tedy může být výhodou, že tento šampionát zastihne Queiroze na startu.

Životní příběh mosambického rodáka vám už nemusíme představovat — činili jsme tak na tomto místě roku 2014 i před čtyřmi lety — ale nad způsobem jeho dosazení se nelze nezastavit. Ačkoliv totiž většina fanoušků cení jeho smysl pro organizaci a považuje ho stále za poloboha, nálada především v mediálních íránských kruzích je vlastně zcela opačná — a byla už na konci první Queirozovy štace. Celý dlouhý zástup vlivných komentátorů z řad internacionálů (Khodadad Azizi, Mojtaba Jabbari, Ali Karimi) tudíž stál pevně za Skočićem, ačkoliv nešlo přehlédnout spory s Taremim i čím dál horší výkony. Zřejmě i kvůli této mediální masáži (a finančním limitům IFF) nebyl Skočić odvolán dříve, leč se o tom mluvilo.

Queiroz začal skvěle, ale přátelské zápasy proti Uruguayi a Senegalu nemohly nikoho utišit. To dokáže až případný senzační výsledek s Anglií či historický postup do vyřazovacích bojů.




Ten osudový večer v Saransku se dnes zdá být na dekády vzdálený. Mehdi Taremi měl tehdy závěrem nastavení rozhodujícího duelu s Portugalskem na kopačce postupovou trefu. Místo toho trefil boční síť a stejně jako po předešlých dvou tutovkách se Španělskem jen věšel hlavu. Hrál dobře, jako vždy makal, zlobil, ale jeho status paliče nakonec přebil vše.

Dnes si Mehdi Taremi nemůže pomoci a jenom střílí jeden gól za druhým. Jaká to změna.

V posledních dvou úplných sezonách v Portu se pyšnil bilancí 51 gólů a 35 asistencí v 95 soutěžních startech. Letos své výkony povýšil na další level, když v Lize mistrů svých branek neušetřil ani jednoho ze soupeřů ve skupině (Leverkusen, Atlético Madrid, Bruggy). Na jaře 2021 se prosadil i proti Chelsea, která se kolem něj údajně letos v létě ochomýtala, aby Porto tvrdohlavě odmítalo jakékoliv námluvy. V takové lukrativní pozici nikdy nebyl ani Azmoun.

Na minulý mundial cestoval ještě v roli neznámého hráče katarské Al Gharafy. Nyní se o něm ví po celé Evropě — ať už jako o neúnavném "diverovi”, který získává nebezpečné standardky s frekvencí jako nikdo, nebo šutérovi, který ještě pravidelněji chystá pro své spoluhráče.

Povedený šampionát může Taremiho ve 30 letech klidně ještě vystřelit do velkoklubu.




Šestadvacet let, a přece na prahu slávy? Queiroz na nějakého neostříleného mladíka jen tak nevsadí, na to ho známe až moc dobře, a Saeid Ezatolahi je fascinujícím případem už jen proto, jak kritizován je za své kariérní kroky, a jak veleben za svůj esenciální přínos pro Team Melli. Ezatolahi měl jednou parádně nakročeno, když se dostal k opatrnému jednoletému kontraktu (s bizarní čtyřletou opcí) v Atlétiku Madrid. Jenže to se psal srpen 2014. Od té doby soustavně odcházel na zvláštní hostování nikoliv z Madridu, ale z ruského Rostovu, a v tuhle chvíli válí za Vejle v druhé nejvyšší dánské soutěži.

Přesto s tímhle chlapíkem dost dobře stojí či padá veškerá hra Íránu na tomto turnaji. S ním v sestavě mužstvo rázem působí jistěji na balonu i v defenzivní fázi hry — už dlouho je stěžejním balancérem, a to se nezměnilo ani s návratem Queiroze. Naopak, proti Uruguayi i Senegalu podal v září dva vynikající výkony a třeba ho brzy čeká ještě jedna šance na reparát.




Struktura Íránu se v posledních čtyřech, ne-li osmi letech letech nezměnila ani o píď, pouze se mění hráčské obsazení. Druhý Nekounam z roku 2014 uprostřed pole dál schází, naopak útočné kvarteto letos vypadá silněji než v roce 2018 s Ansarifardem na desítce. Skočić se sice hádal s útočnými hvězdami, ale ty pod ním nikterak nestrádaly, ba naopak — mužstvo bylo vpředu patrně sebevědomější než kdy předtím a ani Queirozovy ekipy typicky neměly tak dominantní balanc na cizí půdě jako třeba Skočićův Írán proti SAE a Iráku na podzim 2021.

Co může Team Melli v Kataru podrazit nohy, to je rovnou muž mezi tyčemi. Alireza Beiranvand, proslulý pro své dalekonosné výhozy, v posledních letech spíše jen lelkoval v Belgii či Portugalsku a přestal vyzařovat jistotu. Letos se sice vrátil zotavit do své domoviny a v bráně vedoucího Persepolisu ve čtyřech utkáních předcházejících mistrovství světa neinkasoval, ale přesto by jeho pozice nemusela být tak pevná. Respektive by ani nebyl, kdyby jeho konkurenti byli co k čemu. Na Amira Abedzadeha jdou sice z druhé španělské ligy skvělé reference, ovšem své ojedinělé šance v národním týmu za pačesy zrovna nevzal. Do brány má tak paradoxně blíže papírová třetí volba Hossein Hosseini, který Beiranvanda nahání také se svým Esteghlalem a sám udržel před šampionátem tři nuly v řadě.

Být Queiroz déle ve funkci, defenzivní čtyřkou jsme si určitě jistější než nyní. A možná i on sám. Na levém beku by dával největší smysl Milad Mohammadi, před čtyřmi lety vycházející hvězda — ten se však ošklivě zasekl a v reprezentaci už dlouho nepodává uspokojivé výkony. Na levého beka se tak patrně opět zatáhne Queirozův milovaný univerzál a jakési koučovo "comfort food”, Ehsan Hajsafi. Variantou je také jiný předělaný záložník Omid Noorafkan a divokou kartu potom zosobňuje Abolfazil Jalali, klíčový hráč úřadujících mistrů.

Ve středu obrany Queiroz před čtyřmi lety vyrukoval na Španělsko i Portugalsko s Majidem Hosseinim a Mortezou Pouralinganjim, přičemž první jmenovaný byl menší kometou šampionátu a druhý jmenovaný patrně rovnou nejlepším hráčem svého týmu, které jsem tehdy v poturnajovém shrnutí prorokoval, že "ve 26 letech má stále čas na progres”. Inu, dnes se bavíme o dvou pravděpodobných lavičkářích, byť mezi Hosseinim a Shojaem Khalilzadehem je to víceméně 50 na 50. Pro 33letého veterána však hraje klubová souhra s prakticky neohroženým Hosseinem Kananim, který svou silou, atleticismem a potenciální hrozbou na útočných standardkách přeskočil Pouraliganjiho.

Na pravém beku je to víceméně jasné: Sadegh Moharrami je spolehlivým pravým bekem, který už za Dinamo Záhřeb nezklamal i proti týmům jako Chelsea nebo AC Milán.

Sřed zálohy Íránu byl už na minulém mundialu dominantou pracovitých, obětavých mužů a podobně tomu tak bude nyní. Oblíbený buldok z Ruska, Omid Ebrahimi, se sice v generálce zranil a svalové potíže ho patrně ze šampionátu dočista vyřadí, ale ani při plném zdraví by nejspíš nehrál. Saeid Ezatolahi je jasná šestka a vedle něj to nejspíš bude Ahmad Nourollahi, který nedávno doléčil vlastní bolístku, potažmo Hajsafi (kdyby nehrál beka). Vyloučit nelze ani Queirozův návrat ke starému známému Vahidu Amirimu, který sám závodil s časem a zmeškal trenérův jediný přípravný kemp v září, ale svým profilem — inteligentním pohybem bez balonu, šikovností na něm — nemá konkurenci.

Team Melli bude opět vycházet z pevné defenzívy, ale ofenzivní kvarteto je jeho největší chloubou. Mehdi Taremi je fenomén a legitimní hvězda evropského formátu, Sardar Azmoun není takovému statusu příliš vzdálen a v reprezentaci se pořád těší fenomenální vizitce více než jednoho gólu na dva zápasy (41 branek v 65 startech). Takový "one-two punch” Írán ještě nikdy neměl a bude fascinující sledovat, jak si povede — speciálně, když se Azmoun nestihne dát dohromady pro úvodní klání s Anglií. Od Íránu se stejně čeká maximálně zteč na druhé postupové místo, takže by to nemuselo tolik vadit. Hlavní je spíš pozdější fazóna íránské modly, která letos v Leverkusenu odehrála 90 ligových minut jenom v srpnu proti Augsburgu a jinak po přesunu do Německa ošklivě paběrkuje. Azmoun má nicméně pořád skvělé instinkty a nabízí originální řešení v zakončení, což bylo jenom vytučněno smolným vypadnutím Allahyara Sayyadmaneshe, pracovitého, rychlého i šikovného hrotového útočníka Hullu, který by rád čelil Anglií nebýt urvaného hamstringu.

Pokud Alireza Jahanbakhsh číhá až jako třetí zbraň v řadě, není důvod si nevěřit. Ač není stabilním členem základní sestavy Feyenoordu, za poslední měsíce v něm vyrostl ve velice efektivního křídelníka v defenzivní fázi hry, což Queiroz jistě ocení. Jahanbakhsh navíc pořád umí i s míčem a je většinou nejčastějším zakončovatelem Íránu. Důležité góly dával v kvalifikaci Iráku, Jižní Koreji, Sýrii i Libanonu — i teď by měl pomoci. A pokud to nepůjde, Ali Gholizadeh — pro změnu levák na pravém křídle — je jedním z mála ryze talentovaných Íránců s driblinkem i střelbou jako svým X faktorem. Též dobrá volba.

Zajímavou volbou do středu pole se poslední dobou jeví Saman Ghoddos, který si na svou pozici mezi 11 vyvolenými musel trpělivě počkat. Jeho herní vytížení v Brentfordu je ještě depresivnější než to Jahanbakhshovo v Rotterdamu, ale jen těžko si někdo ze současného kádru dokáže takhle vyhovět s Taremim a Azmounem jako on. Ghoddos je jakýmsi mediátorem mezi oběma hvězdami a chytře je propojuje, což v této roli bohatě stačí.