Představení účastníků MS 2022 - Ghana

Černé hvězdy jedou na letošní MS ve zvláštní pozici - zlatá generace je (skoro) definitivně pryč, na Afconu to letos byla tragédie, ale při pohledu na soupisku se přesto vkrádá pocit, že bychom tento tým možná neměli až tak úplně podceňovat.

Konkrétně ten Afcon může být v mnohém zavádějící. Jistě, Ghana získala ve skupině jediný bod v konkurenci Maroka, Gabonu a letošního vítěze tradiční losovačky o random africký tým složený z nižších francouzských soutěží (Komory), jenže taky ji vedl Milovan Rajevać, skoro sedmdesátiletý kouč, který se do práce vrátil dva a půl roku poté, co jej vyhodili z lavičky Thajska (protože dostal nařezáno od Indie). Rajevać je samozřejmě stěžejním architektem slavného ghanského čtvrtfinále v roce 2010, ale letos není rok 2010, takže není na místě přikládat zrovna tomuto turnaji bůhvíjakou váhu.

Už třeba proto, že jsme si v posledních letech tak nějak zvykli vnímat Ghaňany jako stálice velkých turnajů, což v tomto konkrétním případě znamenalo vídat dokola stále stejné tváře. Teď ale Černé hvězdy vysílají na MS vůbec nejmladší tým ze všech, dokonce mladší než USA, Španělsko a Ekvádor (u kterých je to donekonečna omíláno jako stěžejní charakteristika, ať už v pozitivním či negativním smyslu). Toto je zkrátka jiná Ghana než ta, kterou jsme viděli letos v zimě trapně prohrát s Komorami. Sice jede na Mundial jako formálně nejhorší tým ze všech (61. v žebříčku FIFA), ale to vlastně nemusí nic znamenat.

Posledních pár měsíců totiž vyslanci západoafrické země pořádali regulérní náborovou kampaň: Máš ghanské předky? Přidej se mezi nás! To není v africkém prostředí úplně neobvyklé; třeba Madagaskar takto po šokujícím postupu na Afcon 2019 nalákal do týmu několik pozdějších opor v čele s Jérémy Morelem. A nutno uznat, že Hvězdy před MS díky tomuto kroku dokázaly výrazně posílit. S novými pasy totiž do Kataru jedou Tariq Lamptey, Antoine Semenyo, Denis Odoi, Mohammed Salisu a Iñaki Williams; v plánu bylo přesvědčit i Calluma Hudson-Odoie, což se nakonec nepovedlo, ale i tak jde papírově o velký úspěch. Jak si to sedne na hřišti je druhá věc.

Před generálkou se Švýcarskem nicméně v ghanském táboře stále vládl spíše pesimismus; Otto Addo je nezkušeným koučem zdánlivě bez výrazné autority, navíc se mu na poslední chvíli zranili první dva gólmani (!) a záložník Idrissu Baba, se kterým se evidentně počítalo. Do toho těžká skupina s Portugalskem, Uruguayí a Jižní Koreou. Důvěra publika v národní tým spadla dokonce tak nízko, že tamní FA zorganizovala (podle BBC) dva dny modliteb a půstu, aby... já nevím, obyčejní Ghaňané orodovali za úspěch na MS? Přimlouvali se u vyšší moci?

Každopádně to ale muselo být opravdu vážné, protože muslimská část populace začala v pátek a ta křesťanská ji vystřídala v neděli, takže ve skutečnosti čtyři dny. Jenže - světe div se - Černé hvězdy proti silným Švýcarům zazářily, dokázaly uhájit čisté konto a zaslouženě zvítězit 2:0. Možná by to nakonec přece jen mohlo fungovat. Entuziasmus je zpět!


Kdy měli Ghaňané nejtalentovanější generaci? Kolem Gyana, Essiena, Muntariho a dalších hrdinů, kteří mezi lety 2006 a 2014 postoupili na tři Mundialy v řadě a málem vyválčili historické semifinále? Nebo o nějakých patnáct let dříve, kdy Abedi Pelé, Tony Yeboah, Nii Lamptey & spol. navzdory veškerému talentu nenaplnili očekávání, jež Černé hvězdy obestírala celou první polovinu 90. let? Objektivně na to samozřejmě odpovědět nelze, ale pokud soudíme čistě podle dosažených úspěchů, tak jsou obě tyto odpovědi chybné: Skutečná zlatá epocha ghanského fotbalu proběhla mnohem dříve.

Ghana, bývalá Horní Volta, získala formální nezávislost na Británii 1. července 1960 pod vládou národního hrdiny, revolucionáře a jedné z největších osobností afrického socialismu 20. století, Kwame Nkrumaha. První prezident Ghany byl celoživotním zastáncem teorie pan-afrikanismu coby nadnárodního hnutí založeného na boji proti rasismu evropských kolonizátorů. A fotbal, jeden z jednotících prvků nového národa, hrál v jeho plánech stěžejní roli.

"Nkrumah si před každým turnajem pozval hráče přímo do sídla vlády, aby je motivoval, podporoval jejich vlastenectví a zdůrazňoval význam fotbalu jako prostředku boje za lidská práva," nechal se slyšet doktor William Narteh, odborník na ghanskou fotbalovou historii, v rozhovoru pro The Guardian v roce 2010. "Tehdy byla spousta afrických zemí stále pod koloniální nadvládou. Jeho heslem bylo, že cokoliv dokážou oni, dokážeme my (Afričané) taky. Nkrumah se fotil přímo s hráči, objímal se s nimi, dodával jim sílu."

A právě v této době, na začátku 60. let, zažila mladá republika své dosud nejúspěšnější fotbalové období. Dokonce i samotný symbol černé hvězdy, který dal Ghaňanům jejich (dnes již notoricky známou) přezdívku, pochází přímo z tohoto období - černá hvězda byla ve Nkrumahově filozofii symbolem pan-afrikanismu, stejně jako je půlměsíc vizitkou arabského světa, a zároveň viditelným znakem úspěšného ghanského boje za nezávislost.

Tamní nároďák byl přijat do FIFA a CAF v roce 1958 a prakticky okamžitě se zařadil mezi nejsilnější týmy kontinentu; v roce 1962 v přáteláku doma v Accře slavně remizoval s Realem Madrid 3:3, a o rok později už pod vedením kouče Charlese Gyamfiho slavil první kontinentální zlato. Gyamfi - mimochodem první Ghaňan, který hrál v Bundeslize - dokázal obhájit africký titul o dva roky později, a jeho tým v čele s obráncem Edwardem Finnem a útočníky Willie Mfumem a Edwardem Acquahem vypadal připraven na MS 1966 v Anglii.

Jenže historické okolnosti byly proti. Rozhodnutí FIFA neudělit právo přímého postupu na MS byť jen jedinému africkému týmu způsobilo, že se prakticky celá konfederace rozhodla turnaj bojkotovat; druhým důvodem k tomuto kroku bylo připuštění Jihoafrické republiky do FIFA v roce 1963, přestože CAF tamní federaci vyloučila už o pět let dříve kvůli apartheidu. Nakonec se tak celý turnaj v Anglii obešel bez africké účasti; o čtyři roky později sice FIFA konečně couvla a přímý postup jednomu týmu povolila, ale to už bylo pro zlatou ghanskou generaci příliš pozdě. Nově pokřtěné Černé hvězdy sice ještě vybojovaly stříbrné medaile na Afconech 1968 a 1970, ale na zasloužený debut na globální stagi si musely počkat dalších 36 let.





Mistrovství světa v Německu v roce 2006 převrátilo poměr sil v africkém fotbale na dekádu dopředu; pokud nepočítáme "staré známé" Tunisko, všechny ostatní kvalifikované týmy se na Mundialu představily vůbec poprvé. U Toga a Angoly šlo víceméně o momentální vzepětí (které se od té doby nepodařilo zopakovat a v dohledné době ani znovu nepodaří), ale pro Pobřeží slonoviny a Ghanu se právě zde začaly psát historie dost možná nejlepších afrických národních generací 21. století. A Černé hvězdy, na rozdíl od Slonů, dokázaly svůj talent na globální scéně skutečně zužitkovat. Sice nevyhrály Afcon, což se Drogbovi a spol. povedlo v roce 2015, ale stopu na MS zanechaly tak silnou, že se dodnes najde nemálo lidí, kteří je radí v žádném případě nepodceňovat čistě na základě jejich turnajové historie.

Už inaugurační mistrovství v Německu skončilo obrovským úspěchem; své o tom víme hlavně zde v ČR. Výběr trenéra Ratomira Dujkoviće nás prakticky vymazal ze hřiště a nakonec jsme byli rádi, že zvítězil "pouze" 2:0; následně udolal i zkušenější Spojené státy (2:1) a hned na první pokus prošel do osmifinále. Je fakt, že na opravdu silné soupeře - tedy Itálii v úvodním duelu ve skupině a Brazílii v prvním kole play-off - Ghana ještě neměla. Ale to je logické, vždyť Dujković vezl na šampionát vlastně úplně nový tým, v průměru nejmladší ze všech zúčastněných. (To jen taková zajímavá paralela s Katarem 2022. Na okraj.)

O čtyři roky později už řada opor dorostla do ideálního fotbalového věku, Dujkoviće vystřídal u kormidla méně agresivní, ale takticky schopnější krajan Milovan Rajevać, a co především - v nominaci se poprvé objevil dvacetiletý mladíček André Ayew z francouzského Arles, dnes poslední aktivní reprezentant z této slavné generace. MS 2010 navíc poprvé v dějinách hostila africká země (JAR), takže Ghaňané měli extra motivaci. Paradoxní je, že i když si dnes jejich vystoupení pamatujeme hlavně díky nesmrtelnému čtvrtfinále proti Uruguayi, čistě z hlediska "wow" momentů byl turnaj v Německu pro Černé hvězdy vlastně silnější, díky zmiňovaným výhrám nad ČR a USA. V Jižní Africe se základní skupinou spíše protrápily, získaly jen čtyři body za hubenou výhru nad Srbskem (1:0) a plichtu s Austrálií (1:1), přičemž obě branky vsítil Gyan z penalty. Následovala prohra s Němci (0:1) a upachtěné osmifinále proti USA, kde Američané několikrát ztroskotali na výtečném výkonu gólmana Richarda Kingsona a nakonec vypadli až po prodloužení.

Jenže fotbal se nehraje na krásu, že ano, a schopnost Rajevaćova výběru nějak vyklouznout ze spárů lepšího soupeře jej nakonec málem dovedla až do historického semifinále. Utkání s Uruguayí také začalo lépe pro jihoamerický celek, než se zranil kapitán Diego Lugano a Ghana nečekaně udeřila parádním Muntariho gólem do šatny. Po změně stran vyrovnával muž zápasu Diego Forlán, načež následovala přehlídka šancí na obou stranách; oba gólmani ale své týmy drželi až do posledních vteřin prodloužení, než dostala Ghana šanci zahrávat poslední přímý kop - a mladý Luis Suárez se v nadcházejících vteřinách stal nejkontroverznější postavou celého turnaje. Nejprve (čistě) zblokoval gólovou střelu Stephena Appiaha, a když Dominic Adiyiah hlavičkoval z dorážky do prázdné, uruguayský útočník jeho ránu reflexivně vyrazil rukou.

Ghaňany to samozřejmě rozzuřilo, pořád ale měli vše ve svých rukou; Suárez byl ostatně vyloučen a Afričané dostali penaltovou výhodu. Žádný problém, ne? Vždyť Asamoah Gyan už na turnaji dvě desítky proměnil. Jenže tentokrát, pod tlakem očekávání - není přeháněním říct, že se na něj v tu chvíli upíraly oči všech fotbalových fanoušků celého kontinentu - selhal, trefil břevno a zahodil historickou šanci na historické africké semifinále. Následoval sice ještě penaltový rozstřel, ale rozdíl v psychice obou týmů byl po tomto extempore tak propastný, že to snad ani jinak dopadnout nemohlo: Fernando Muslera chytil hned dva ghanské pokusy, včetně střely kapitána Johna Mensaha v poslední sérii, Sebastián Abreu naopak nezaváhal a elegantní panenkou rozhodl o postupu svého týmu.

Luis Suárez se tak přes noc stal v podstatě africkým nepřítelem číslo 1, čemuž nepomohly ani jeho extatické výroky o tom, že Boží ruka teď náleží jemu. Je to sice už 12 let, ale vzájemný zápas Ghany s Uruguayí ve skupině bude, mírně řečeno, hodně zajímavý.

Černé hvězdy ještě dokázaly postoupit o čtyři roky později do Brazílie, a ani tam neudělaly ostudu, i když poprvé v historii padly už ve skupině; paradoxně se jim až tentokrát povedlo neprohrát se skutečnou světovou velmocí, když sebrali Němcům bod za remízu 2:2. Jenže to nakonec nebylo nic platné. Hned v prvním zápase se totiž Američané napotřetí dočkali své odplaty (2:1), takže v rozhodujícím duelu s Portugalskem musel výběr kouče Jamese Kwesi Appiaha nutně vyhrát, a ačkoliv favorit čekal na rozhodující Ronaldovu trefu do 80. minuty, Ghaňané v podstatě neměli šanci na úspěch.


Upřímně? Samotný fakt, že se Ghana na turnaj vůbec kvalifikovala, je pro mě osobně překvapením. Výbuch na posledním Afconu už jsme komentovali výše, ale i samotná kvalifikace neprobíhala zdaleka podle představ - a to byly Černé hvězdy nalosovány do relativně schůdné skupiny. Jihoafrická republika má sice bohatou historii, ale v současnosti by se jí opravdu silné týmy neměly bát ani náhodou; Zimbabwe má možná propracované brejky, ale to je tak všechno, a Etiopie je zase zřejmě fyzicky nejslabší výběr kontinentu, pokud nepočítáme vyložené outsidery. Toto by pro každého účastníka MS měla být absolutně pohodová jízda.

Ostatně právě proto mě ani nenapadlo, že by Ghaňané (i přes pochybnou formu) neprošli do závěrečného play-off. A ono se jim to málem podařilo! Už úvodní domácí zápas s Etiopií i přes hubenou výhru 1:0 neprobíhal zdaleka podle představ, a hned ve druhém kole Černé hvězdy padly na jihoafrické půdě.

Následující dvě povinné výhry nad Zimbabwe vystřídala plichta v Etiopii (1:1) a postupová matematika před finálovým duelem doma proti Jihoafričanům byla neúprosná: Ghana měla na kontě 10 bodů při skóre 6:3, Bafana Bafana 13 (6:1). Domácím tak k proklouznutí do play-off stačila jakákoliv výhra... klidně i z mimořádně přísné penalty. A tak se taky stalo. Daniel Amartey se po půlhodině hry poroučel k zemi po minimálním kontaktu s obráncem Rushine de Reuckem, senegalský sudí Ndiaye ukázal na bílý puntík a André Ayew při exekuci nezaváhal.

Naštvaní Jihoafričané se s tímto zářezem sice odmítali smířit a podali oficiální protest, ale nebylo jim to nic platné; právo zahrát si v play-off zůstalo na ghanské straně, a když následný los svedl Černé hvězdy do jedné dvojice s Nigérií, začala se celá Afrika připravovat na slavné Jollof Derby, nejtřaskavější zápas v subsaharské části kontinentu.

Úvodní bezbranková remíza v Accře tak vzhledem k důležitosti i prestiži duelu víceméně naplnila očekávání; nikdo nechtěl udělat chybu, takže se nestalo ani nic zajímavého. To samé se bohužel nedá říct o odvetě.

Už před úvodním hvizdem utkání to na nigerijské půdě pořádně vřelo. Stadion v Abuji má sice kapacitu 60 tisíc lidí, i tak se ale nedostalo zdaleka na všechny, což vyústilo v brutální tlačenici u bran a následný zásah policie. A když už zápas přece jen začal, Nigerijci pod tíhou očekávání zkolabovali - nejdřív gólman Francis Uzoho nabídl svojí chybou Ghaňanům v 10. minutě vedoucí branku, a přestože se domácím podařilo rychle srovnat z penalty, dotlačit do brány rozhodující trefu už nedokázali.

V Africe stále platí pravidlo o venkovních gólech, takže když Nigérie s blížícím se závěrem utkání zahazovala šanci za šancí, v ochozech se stupňovalo napětí, které po závěrečném hvizdu přerostlo v totální anarchii. Domácí fanoušci nejprve začali házet předměty jak do hostujícího sektoru, tak i na ghanské hráče samotné. Krátce poté byly prolomeny bariéry mezi tribunami a trávníkem a obě jedenáctky se tak musely doslova probít do šaten přes agresivní nigerijský dav. Jollof Derby není žádná sranda, zvlášť když se v něm rozhoduje o MS...

...a zvlášť když ghanský postup byl opravdu, pardon my French, z pr*ele klika. Černé hvězdy po úvodním gólu nevystřelily na bránu, spáchaly celkem 33 faulů (!), což je zhruba stejné číslo jako jejich procento držení míče, a utkání zakončily s 65% úspěšností přihrávek. Prostě řezničina. Nigérii neporazila ani tak Ghana jako spíše vlastní nervy a kolaps pod tlakem.




Čekalo se jen na něj. Zbylých 31 týmů už oznámilo konečnou nominaci, ale ghanský lodivod svolal tiskovku doslova na poslední možný moment - a protože byla vysílána online, můžu víceméně objektivně říct, že Otto Addo na ní vůbec nepůsobil dojmem sebevědomého stratéga, který má situaci pod kontrolou. Byl nervózní, zadrhával se, a přestože to přímo před novináři nepadlo, nakonec víceméně přiznal jednu konkrétní porážku ještě před výkopem úvodního duelu.

Původně totiž měl do Kataru jet i Jeffrey Schlupp z Crystal Palace, jenže jeho agent den před nominačním deadlinem dost nevybíravě zkritizoval ghanskou fotbalovou asociaci, takže se okamžitě začaly šířit zvěsti, že Addo dostal přikázáno jej z týmu vyřadit. Do zákulisí celé situace sice nikdo přesně nevidí, můžeme usuzovat jen z kusých zpráv, které pronikaly na povrch na ghanském twitteru (a jejichž pravost nelze ověřit), nicméně faktem je, že Schlupp skutečně zůstává doma. Hmm.

Nechci rozhodně zpochybňovat Addovy schopnosti; na rozdíl třeba od Rigoberta Songa má zkušenosti i z Evropy, kde asistoval v Hamburku, Nordsjaellandu a Borussii Dortmund. Jenže existuje několik důvodů, proč být v jeho případě spíše obezřetný - přičemž dlouhodobá neschopnost ghanského svazu dosadit do čela nároďáku skutečně vhodného kouče je jen prvním z nich. Kwesi Appiah se mimo rodnou zemi "proslavil" hlavně svými výroky o tom, že taktika je zbytečná a že svým hráčům nedává žádné systémové pokyny, protože fotbal by měl být v první řadě o srdíčku. Avram Grant nepředvedl na lavičce za tři roky vůbec nic, a o Rajevaćově kalamitním návratu už řeč byla.

Dále tu ovšem máme konkrétní indicie poukazující na to, že Addovi se vlastně u Černých hvězd až tolik nevěří. Po odchodu srbského veterána ostatně nebyl ani hlavním kandidátem na uvolněnou pozici; Ghaňané hodně stáli o Chrise Hughtona, jenže ten údajně nabídku trenérské smlouvy odmítl a nakonec svolil být alespoň "technickým konzultantem" na play-off proti Nigérii. Hughtonovo angažmá by dávalo smysl - on sám je po otci z poloviny Ghaňan a má bohaté zkušenosti s trénováním v Anglii. Teď to ale vypadá, že na Adda prestižní role tak nějak... zbyla. To není úplně pozitivní zpráva.

Vše totiž nasvědčuje tomu, že ghanským plánem bylo vytvořit tandem Hughton - Addo, v němž by britský veterán měl na starosti skutečné trénování a Addo by působil spíše jako týmový skaut a mentor pro mladé hráče, což je pozice, se kterou má zkušenosti z Dortmundu a Mönchengladbachu. Navíc v té době už vedení Černých hvězd začínalo s aktivním oslovováním nových hráčů. Dobrý plán, že? Nechat jednomu z pamětníků MS 2006 úkol revitalizovat stárnoucí tým, v podstatě "restartovat" celý proces a vytvořit kostru nové zlaté generace, zatímco na lavičce bude stát veterán z Premier League. Na jinak dost chaotickou ghanskou asociaci až podezřele dobrý plán. Škoda.

Možná bychom ale neměli Otta Adda odepisovat předčasně. Jeho první konfrontace s týmem mimo Afriku sice dopadla ostudou (1:4 s Japonskem), nezapomínejme ale na to, že jeho tajnou zbraní nemá být ani tak nějaká taktická genialita, jako spíše schopnost "slepit" narychlo nový tým s potenciálem dokázat v budoucnu velké věci. A proč by se to nemohlo stát už letos? V roce 2006 se Ghaně také bůhvíjak nevěřilo. A výhra nad Švýcarskem je hodně slibným signálem.




Nová generace si žádá nové lídry, a Thomas Partey se pro tuto roli hodí výborně. Sice je mu už 29 let, ale v nároďáku debutoval teprve v roce 2016; toto tak bude jeho první mistrovství světa, a vzhledem k aktuální formě v dresu Arsenalu se zraky většiny fanoušků upínají právě na něj.

Právě Partey totiž představuje ideální středobod mezi nastupujícím dravým mládím (reprezentovaným borci jako Sulemana nebo Kudus) a pomalu vadnoucími veterány v čele s kapitánem André Ayewem. Je už dostatečně zkušený na to, aby se dokázal vyrovnat s tlakem zápasů na největší světové stagi, a zároveň stále na vrcholu sil, v jedné z nejlepších lig světa, v základní sestavě coby opora klubu na prvním místě.

Jeho obrovskou výhodou je i produktivita, zejména v dresu Černých hvězd, kde má z pozice středního záložníka lepší čísla než většina forvardů: 38 zápasů, 12 gólů, 6 asistencí. To je mimořádná síla, zvláště vzhledem k tomu, že jej Ghaňané nestaví na hřišti bůhvíjak vysoko; většinou nastupuje normálně na DM, stejně jako v klubu. Jeho síla tkví právě v tom, že k ofenzivní nadstavbě přidává i obrannou zodpovědnost a platí tak za skutečného lídra. Ostatně to byl, kdo v kvalifikaci na MS vsítil obě vítězné trefy proti Zimbabwe, a zejména klíčový venkovní gól v play-off v Nigérii.

Jediným problémem tak zůstává fakt, že si v přípravě nekopl ani minutu; v červnovém i zářijovém okně byl zraněný a naposledy proti Švýcarům zůstal celých 90 minut na lavičce. Bylo to ale nejspíš proto, že ho Addo chtěl šetřit na samotný turnaj.




Tady bychom asi mohli zmínit celou řadu nových tváří - přímo se nabízí třeba pravý bek Tariq Lamptey, defenzivní záložník Salis Abdul Samed, křídelníci Issahaku Fatawu s Kamaldeenem Sulemanou nebo kometa Ajaxu Mohammed Kudus. Těm všem je maximálně 23 let, a přestože už hrají v kvalitních evropských ligách, vrchol mají stále před sebou.

Forvard Bristolu City je v tomto seznamu trochu opomíjeným jménem. Může to být ale nakonec právě on, kdo si v Kataru řekne o lepší angažmá - už jen proto, že jej Addo v přípravě posílal na poslední minuty zápasů coby žolíka do rozhozených obran, a Semenyo si takto připsal i svůj první reprezentační gól proti Švýcarsku. Vysoký útočník navíc loni v Championshipu zaznamenal 8 gólů a 12 asistencí.




Tato sekce nepůjde tak hluboko do různých herních detailů jako u jiných týmů, a to jednoduše proto, že byť jen odhadnout základní sestavu Ghany je v podstatě nadlidský úkol - Addo neustále mění jak herní systémy, tak složení své jedenáctky, takže nám nezbývá než snažit se odhadovat na základě toho, co jsme viděli proti Nigérii a v přátelácích.

Začít asi můžeme rozestavením. Nový kouč je u kormidla osm měsíců, za tu dobu už ale stačil protočit postupně 4-3-3, 4-2-3-1, 4-4-2 a 3-5-2, přičemž v prvních šesti zápasech pod jeho vedením nastoupila Ghana pokaždé v jiném systému než v předchozím duelu. Přípravu s Nikaraguou a Švýcarskem nicméně Černé hvězdy odehrály v rozestavení 4-2-3-1, kvalifikační odvetu v Nigérii také, takže tady by snad mohlo být jasno.

Největší slabinu má Addo jednoznačně mezi tyčemi. Ne že by Richard Ofori a Joe Wollacott platili za nějaké superhvězdy, pořád ale byli v nároďáku alespoň prozkoušení; protože se ale na poslední chvíli zranili oba zároveň, bude do brány muset Lawrence Ati-Zigi ze švýcarského St. Gallenu. A to je poslední zbývající solidní volba. Na lavičce už čekají pouze Abdul Nurudeen, který leští lavičku v Belgii, a devatenáctiletý Ibrahim Danlad z ghanské ligy.

Stoperskou dvojici povede Daniel Amartey z Leicesteru... a tím je seznam jistých startujících v podstatě vyčerpán. Dlouho se zdálo, že pozici po jeho boku má předplacenou zkušený Alexander Djiku; jeho Štrasburk ale prožil přímo katastrofální podzim a v posledních dvou zápasech už se vedle Amarteyho objevil nový rekrut Mohammed Salisu (Southampton).

Ghanský defenzivní systém by se ve zkratce dal popsat jako "snaha o co nejefektivnější hašení požárů" - Černé hvězdy propouští docela dost střel a jsou vzadu hodně soubojoví a často se uchylují k faulům - což bude klást velké nároky nejen na stopery, ale i na krajní beky, hlavně v duelech proti portugalským křídlům. Nalevo by se proto hodil mladý Gideon Mensah, který je na podobně reaktivní styl zvyklý z Auxerre; Addo jej ale poslední dobou vyřadil ze sestavy na úkor zkušenějšího Abdula Rahman Baby (Reading), a na druhé straně je situace prakticky identická - když už se v sestavě zabydlel veterán Denis Odoi (Bruggy), na poslední chvíli jej z ní vyšoupl o dvanáct let mladší Tariq Lamptey (Brighton).

Teď tak sice celá zadní čtveřice nastupuje v Anglii, poprvé se ale na hřišti sešli až proti Švýcarům (a nutno říct, že udrželi čisté konto; přesto si ale myslím, že nedostatečná sehranost před Ati-Zigiho bránou může být pro Ghanu velkým problémem). Kdyby Addo nakonec přece jen přepnul na tříobráncový systém, na lavičce vedle Djikua čekají i jiní kvalitní stopeři jako Joseph Aidoo (Celta Vigo) a Alidu Seidu (Clermont).

Ovšem v záložní řadě už definitivně opouštíme pole realistických odhadů a přesouváme se k čistým spekulacím, protože Addo víceméně pojal celou přípravu jako testovací kemp pro všechny adepty na základ. Kdo se mu ale líbil nejvíc? A kde? Bůh ví.

Asi můžeme předpokládat, že pokud bude Thomas Partey fit, nastoupí na DM, ovšem s volnou licencí nabíhat do druhé vlny a vypomáhat ofenzivě. V několika zápasech proti slabším africkým týmům jsme dokonce viděli double pivot Parteye s Kudusem; to by ale na MS byla naprostá šílenost. Mohammed Kudus bude v základu takřka stoprocentně, vždyť na podzim za Ajax vstřelil 10 gólů ve 21 zápasech; to se mu ale povedlo z pozice hroťáka, nebo přinejlepším falešného hroťáka zatahujícího se zpět na svou primární pozici (AM). Kudus na desítce znamená přímočarý, vertikální ofenzivu; žádné kudrlinky, žádné trpělivé obléhání vápna, prostě prásk dopředu, hodně centrovat a hodně střílet.

A to přesně od Ghany očekávám, pokud hvězda Ajaxu skutečně nastoupí na podhrotu. Na CM by se teoreticky mohla objevit taky, ale určitě ne vedle Parteye; maximálně místo něj v případě, že by hráč Arsenalu nebyl k dispozici. Tak jako tak zbývá obsadit DM, kde jsou dva reální kandidáti - dvaadvacetiletý Salis Abdul Samed, který letos září v Lens, a Elisha Owusu z Gentu. V generálce se Švýcary sice nastoupili oba dva, ale to nehráli ani Kudus, ani Partey, takže na Owusua nejspíš čeká lavička.

Zbývá devítka a obě křídla... ufff. Tady už ale opravdu věštíme z křišťálové koule. Hlavně na křídlech; Ghaňané neinvestovali tolik času a úsilí do angažování Iñakiho Williamse jen proto, aby jej následně na MS nechali leštit lavičku. Tam bude číhat zabiják na poslední minuty, Antoine Semenyo. Takže hrot útoku bychom nejspíš měli vyřešený.

Dále někde musí hrát kapitán André Ayew; jeho přirozenou pozicí je levé křídlo, ale zvládne teoreticky nastoupit kdekoliv v útočné čtveřici. Nejmenší šanci má asi na AM, kde za Kudusem čeká na šanci Daniel-Kofi Kyereh z Freiburgu.

Ještě rok zpátky bychom logicky očekávali Andrého nalevo a jeho bratra Jordana buď napravo, nebo na hrotu; Jordan Ayew má ale aktuálně příšernou formu, v Premier League letos ještě neskóroval (dobře, aspoň ji hraje, ale stejně) a v nároďáku se trefil naposledy před rokem. Takže je v Addově zájmu nechat ho alespoň ze začátku sedět a využít některé z energických, talentovaných křídel, kterých má Ghana v kádru hned pět: Kamal Sowah (22), Osman Bukari (23), Issahaku Fatawu (18), Kamaldeen Sulemana (20) a Daniel Afriyie (21).

Můj tip je jednoduchý: Všichni tito mladíci zvládají hrát zleva i zprava, takže ten, kdo si vybojuje místo v základu, začne formálně na RW a stejně se s Ayewem budou organicky prohazovat. Nejdále k tomu má Kamal Sowah, který si svůj zatím jediný start připsal z lavičky proti Švýcarům. Daniel Afriyie pak v témže zápase odehrál celých 90 minut, jako jediný z celé pětice ale zatím kope ligu doma v Ghaně, takže ten je pro MS nejspíš také mimo hru.

Zbylá trojice je na tom víceméně podobně; všichni dostávají šance, všichni už se letos za Černé hvězdy prosadili a do Addovy hlavy nikdo nevidí. Někoho ale tipnout musíme... tak třeba Issahaku Fatawu (Sporting). Je mu sice teprve 18, ale pod novým koučem nastoupil od první minuty už čtyřikrát, zatímco papírově lepší Sulemana (Rennes) ani jednou. A Osman Bukari (CZ Bělehrad) přece jen za repre častěji naskakuje z lavičky.

Ghanská ofenziva je ale tak nečitelná, že se v ní může stát prakticky cokoliv; kandidátů na základ je hodně a většina z nich stojí na plus minus stejné startovní čáře. Pokud Addo najde funkční způsob, jak z ní vytáhnout to nejlepší, možná se právě koukáme na začátek nové slavné éry Černých hvězd.