Představení účastníků MS 2022 - Francie

Uteklo to jako voda. Didier Deschamps vede francouzskou reprezentaci už přes deset let a za tu dobu se hravě stal ikonou. Pokud přidáme taky úspěšné reprezentování mezi lety 1989 až 2000, tedy ještě z doby, kdy sám nosil kopačky, můžeme o Deschampsovi bez přehánění hovořit jako o legendě. Je však tato legenda nedotknutelná?

Od svého nástupu v roce 2012 vedl Deschamps Francii nejprve pomalu, později už ale strmě na vrchol. Na brazilský mundial se Les Bleus kvalifikovali s odřenýma ušima, aby pak v Jižní Americe zanechali velmi dobrý dojem. Následně váleli na domácím Euru, dokonce si přivlastnili oblíbený import z Islandu, na triumf to ale ještě nestačilo. Zlatou tečku tak Francouzi napsali "až" před čtyřmi lety v Rusku, kdy si pro nástupkyni Zlaté Niké došli ryzím pragmatismem.

Jenže vloni Francouzi tvrdě narazili do zdi a z nešťastné události na Euru se pořád plně nezotavili. Soupeři si už na Deschampsovo vyčkávání v zákrytu navykli. Někdejší úspěšný středopolař se tak přece jen poprvé od ruského mundialu rozhodl vyvinout něco nového. Ovšem doposud bez valného výsledku.

Do očí bije především výsledkově průměrná kampaň v Lize národů, avšak ani detailnější průzkum hry Les Bleus zrovna neuklidňuje. A na pohodě rozhodně nepřidává ani pohled na zdravotní stav hráčů. N'Golo Kanté s Paulem Pogbou do Kataru s jistotou neodcestují, starty Raphaëla Varaneho, Presnela Kimpembeho a Karima Benzemmy pak zůstávají v ohrožení. Lucas Hernández se zase dokupy dal teprve na začátku listopadu.

Leccos tak na svá bedra budou dost možná muset přebrat nováčci a mladí hráči, především ve středu pole. S tím samozřejmě vyvstává otázka, nakolik si poradí s očekávaným tlakem a pozorností na největším fotbalovém svátku. Letošní porážky s Dánskem i Chorvatskem naznačily, že Kanté s Pogbou zkrátka mohou citelně chybět. Uvidíme, zda Deschamps najde správný balanc mezi starou a novou gardou.

Asi si málokdo dokáže představit, že by se případná blbá nálada zvrhla v revoltu, jako se to stalo Raymondu Domenechovi v roce 2010. Své svěřence - ano, ukažme si prstem především na zlatem zasypávanou hvězdu PSG - má Deschamps, zdá se, pořád pevně pod kontrolou. Nicméně škraloupy k Francouzům asi neodmyslitelně patří. A tak zatímco v Jižní Africe se řešil konflikt Domenecha s Nicolasem Anelkou a následující roky zase bouřil vody Karim Benzema, tentokrát se škraloupu dopustil zprvu nenápadný Benjamin Pavard. Jeho jízda pod vlivem alkoholu ulicemi Mnichova naštěstí skončila jen pokutou. Nicméně jsme věřili, že podobné výstřelky už mají Les Bleus definitivně za sebou. Ale ne, Pavard do toho prostě musel hodit vidle...

Deschamps tak do Kataru veze kajícího se beka, který stejně jako zbytek týmu čeká, kdy uznávaná autorita zase nastolí řád také na hřišti. Pokud se tak nestane, je dost možné, že Deschampse odsune do ústraní kamarád, který se mu přitom v mnohém podobá. "Zizou" ostatně nedávno připustil, že se k trénování pravděpodobně brzy vrátí.


Stále patří do pomyslné top 5, avšak není tam tak trochu do počtu? Co může Ligue 1 nabídnout? Vždyť na rozdíl od Premier League, La Ligy, Serie A i Bundesligy nedokáže vygenerovat vítěze Ligy mistrů. Není tedy namístě hovořit spíš o top 4 (ostatně i v tabulce národních koeficientů je Francie dlouhodobě blíž šesté než čtvrté příčce)?

Každopádně pokud by se někdo rozhodl Ligue 1 bránit, mohl by začít nadprůměrnou produkcí talentů, na kterou se Anglie, Španělsko, Itálie ani Německo jen tak nechytají. Příkladů by takový obhájce našel mnoho. Začít by mohl například v Rennes. Bretaňské město dalo světu v posledních letech jména jako Ousmane Dembélé, Eduardo Camavinga nebo Mathys Tel. Teď v červeno-černém dresu vzkvétá Telův věkový souputník Désiré Doué. V probíhající sezoně má 17letý mladík na svém kontě tři góly a nedávno se svým zaměstnavatelem podepsal nový kontrakt.

Podobně těží z mládí také další klub usazený na severozápadě Francie. Lorient po návratu do první ligy skončil dvakrát na 16. příčce, teď ale míří na vyšší mety. Vděčí za to jak trenéru Régisi de Brisovi, tak také nadějím, na něž kouč sází. Jednou z nich je jeho vlastní syn Théo, který se poté, co před měsícem zařídil svému oslabenému mužstvu nečekanou výhru nad Lille, postupně zabydluje v základní sestavě. Pořádně o sobě v dresu Lorientu dávají vědět také produktivní Terem Moffi a Dango Outtara. Po hvězdách klubu, jenž byl dříve spjatý se jménem někdejšího prospektu Arsenalu Jérémiem Aliadièrem, už pomalu pošilhávají přední evropské značky.

Vůbec nejmladším průměrným věkem se může pochlubit Stade de Reims. Nedaleko proslulé katedrály září host z Arsenalu Folarin Balogun, zdatně na sebe upozorňuje také ani ne 20letý Kamory Doumbia. Celku z Remeše sice nevyšel začátek ročníku zcela ideálně, nyní ale už přes měsíc drží neporazitelnost.

Ovšem ne všechny oči v Ligue 1 vidí cestu ke slávě a bohatství stejně. Třeba v Nice se rozhodli vsadit na podporu britské společnosti Ineos, kterou dobře znají fanoušci cyklistiky, stejně tak chemická firma prorazila brány motorsportu a vyjímá se na stříbrných šípech Mercedesu ve formuli 1. Je jedno, zda hovoříme o světě kol poháněných nohami či motorem, v obou Ineos více či méně hájí britské zájmy.

Nejinak tomu je na jihu Francie. V průběhu léta do kádru OGC přišlo hned několik borců, kteří jsou přímo Brity, nebo donedávna působili na Ostrovech. K ne vždy velkému pochopení trenéra Luciena Favreho tak do Nice dorazili Aaron Ramsey, Ross Barkley, Kasper Schmeichel nebo Nicolas Pepé. Vyložené výstřely do tmy pak znamenaly příchody nepříliš známých obránců Joe Bryana (z Fulhamu) a Madse Becha Sørensena (z Brentfordu). Zvolená koncepce zatím mnoho ovoce nepřinesla. Nice podává spíše průměrné výkony, Favre, který se na Côte d'Azur vrátil po úspěšném angažmá mezi lety 2016 až 2018, má v klubu očividně menší slovo, než by si přál, a brankář Schmeichel asi se slzou oku vzpomíná na pohodové časy v Leicesteru. Snaha přiblížit se v dohledné době Paris Saint-Germain zatím naráží na víc trnů, než si Ineos asi představoval.

Snaha Nice každopádně směřuje k zaplnění předních pozic tabulky (zatím alespoň někde za PSG). Na nich se sice pořád drží Marseille, Monako, Lille, a po návratu Laurenta Blanca na scénu se očekává také dotažení Lyonu. Pořád ale ve výčtu schází další známé oddíly. Avšak nic naplat, Bordeaux i Saint-Étienne si musí projít očistcem. Ještě v létě se zdálo, že o něco hůře jsou na tom zadlužení Girondins. Ti ovšem mají ročník v Ligue 2 rozehraný tak, že na jeho konci mohou zabojovat o návrat mezi elitu. To ASSE hrozí, že pád stále nejúspěšnějšího klubu Ligue 1 (aktuálně ještě spolu s PSG) bude pokračovat.

A tak zatímco Saint-Étienne může na jaře příštího roku spadnout až do třetí nejvyšší soutěže, pařížský gigant se zřejmě osamostatní na čele pořadí podle počtu titulů v Ligue 1. Dominance Paris Saint-Germain je samozřejmě něco, co v negativním smyslu vyvažuje přínos francouzské ligy tkvící v produkci mladíků. Na rozdíl od Němců, jimž pevnou rukou vládne Bayern, však Francouzi zažili v posledních letech alespoň dvě intermezza (díky Monaku a Lille).

Tentokrát PSG na trůnu asi vydrží a Luis Campos, de facto hlava klubového sportovního úseku, tak může snáze obhájit svou dosavadní práci v hlavním městě. Strůjce mistrů z Monaka a Lille si Pařížané najali pro jeho čuch na talenty, čímž se PSG má přiblížit v zemi rozšířenému trendu. A tak je možné, že vedle Kyliana Mbappého stane ještě v probíhající sezoně na trávníku také jeho bratr Ethan, v 15 letech mimořádně talentovaný střední záložník.





Pokud uděláme jednoduchou čáru oddělující mistrovství světa od roku 1998 dál, vychází to jasně: Francie je současným mundialovým hegemonem. Z posledních šesti šampionátů se do finále dostala v polovině případů, což nikdo jiný nezvládl. Do zmíněného období sice spadají také ostudné krachy v letech 2002 a 2010. Stejně tak se zde ale počítá také turnaj v Německu, který se odehrál mezi kolapsy ve skupinách. Kdyby Zinedine Zidane udržel nervy na uzdě, kdyby David Trézéguet proměnil penaltu, mohli bychom dnes dost možná hovořit o 50% úspěšnosti nejen z hlediska postupů do finále, ale také z hlediska celkového ovládnutí MS. Hmm, kdyby...

Ačkoli Les Bleus vystoupali na piedestal až na sklonku minulého století, právě oni položili jeden ze základních stavebních kamenů celosvětového srazu čutálistů. Byl to totiž Lucien Laurent, kdo vsítil vůbec první gól historie MS. Francie se v roce 1930 stala také prvním týmem, který v utkání mistrovství neskóroval.

Před druhou světovou válkou nevynechali Francouzi ani jeden šampionát. Ten poslední, kdy už Evropa po anšlusu Rakouska a rostoucím napětí v Sudetech čuchala ve vzduchu katastrofu, dokonce pořádali. Medaile ale na jejich krcích ještě necinkaly.

Dočkala se až poválečná generace řízená "Napoleonem” Raymondem Kopou. Ten ve své kariéře vytáhl na výsluní Stade de Reims, užíval si zlaté roky po boku Alfreda di Stefána v Realu a v reprezentaci vytvořil údernou dvojici s Justem Fontainem. Jejich čas přišel v roce 1958. Prohra v semifinále s Brazílií sice Francouze bolela, nicméně bronz si už utéct nenechali. O dodnes nepřekonaných 13 gólech Fontaina na jednom turnaji se samozřejmě pořád dobře ví.

Po kolapsu v semifinále premiérového mistrovství Evropy, kdy Francouzi během pěti minut inkasovali od Jugoslávie třikrát a místo pohodlného postupu do finále je čekal neúspěšný souboj o bronz, nastala jakási doba temna. Na světlo Les Bleus nevytáhl ani Fontaine v roli trenéra. Na MS se mihli jen v roce 1966, evropský šampionát pak po celá 60. i 70. léta sabotovali.

Bez bázně a hany se Francouzi vrátili na scénu až v roce 1982. A to doslova. Patrick Battiston bláhově doufal, že západoněmecký brankář Harald Schumacher proti němu vyběhl s čistými úmysly. Jak známo, Schumacherovi po brutálním zákroku nebyl odpískán ani faul, natož aby ze hřiště musel pryč. Ke vzteku Francouzů se do finále podívali Němci, Les Bleus pak nezvládli ani boj o bronz proti Polsku. O čtyři roky později si Francie znovu vylámala zuby na Německu těsně před branami finále, tentokrát však alespoň brala třetí místo. Dva roky předtím naplno zazářil Michel Platini na evropském šampionátu, kde předvedl dost možná nejlepší individuální výkon v historii ME.

Po dalším oddechu přišel mimořádně plodný závěr 90. let. Pokud lze úspěch ze Švédska ztotožnit s Kopou a Fontainem, návrat mezi evropskou i světovou špičku o necelých 30 let později zase s Platinim, pak bronz z Eura 1996 a dvě zlata z MS 1998 a ME 2000 patří fenoménu jménem Zidane. Se vší úctou k Fabienu Barthezovi, Lilianu Thuramovi nebo Bixentemu Lizarazuovi.

Zlatou tečku za skvělou kariérou mohl Zidane učinit v roce 2006, vše ale pokazil hlavičkou do provokujícího Marca Materazziho. O čtyři roky později Francouzi na stříbrné medaile nenavázali, naopak před turnajem očividně hledali inspiraci v nepovedeném MS 2002 a po ostudném konfliktu uvnitř mužstva znovu skončili ve skupině. V roce 2014 zase vrátil řád Didier Deschamps. V Brazílii se rozcvičil postupem do čtvrtfinále, v Rusku už pozvedl nejcennější trofej.


Les Bleus v kvalifikační skupině na první pohled nečelili vyzyvateli na souboj o první místo, ovšem s nevyzpytatelnými týmy mohly v podstatě kdykoli klopýtnout. S tím ostatně mají své zkušenosti. Při kvalifikaci na předešlý vítězný mundial ztratily body třikrát, z toho dvakrát s Běloruskem a Lucemburskem. Navíc se nyní ve skupině D potkali s Ukrajinou, kterou horko těžko přemohli v baráži před MS 2014.

Právě proti Ukrajincům zahájila Francie kvalifikační pouť, a hned musela navzdory velkému množství příležitostí zkousnout remízu. Výsledkem 1:1 skončila také odveta v Kyjevě a stejně dopadl střet Les Bleus s Bosnou a Hercegovinou. Jinak si ale Deschampsovi svěřenci připisovali na své konto samé výhry. Zpravidla se však jednalo o vítězství maximálně o dvě branky. Pořádně si Francouzi zastříleli pouze pří posledním domácím vystoupení proti Kazachstánu. Zkrátka Deschampsovi kohouti tak, jak je známe. Důslední vzadu, dostatečně efektivní vepředu.

Antoine Griezmann neprožíval v Barceloně zrovna nejlepší roky, to si však alespoň částečně kompenzoval v reprezentaci. Stal se totiž nejlepším kvalifikačním střelcem týmu (o jednu trefu překonal Mbappého), a pokud by se snad někdo divil, proč o něm Deschamps nikdy nepochyboval, tak... proto.

Po oficiální kvalifikaci však Francie absolvovala ještě jednu. Nazvěme ji pro pořádek spíše přípravnou fází, čímž je myšlen dosavadní zápasový program v tomto kalendářním roce. Ten zahrnoval zejména klání v Lize národů, a byť jejich výsledky neměly na účast v Kataru vliv, nastavují Les Bleus mnohem lepší zrcadlo než časově vzdálenější i kvalitativně slabší kvalifikační boje.

Ono zrcadlo vrhá na Francouze dost nepříjemné světlo. Ve vybraných statistikách sice patřili k nejlepším týmům soutěže (zejména v úspěšnosti přihrávek a počtu získaných míčů), přesto dostali hned několikrát tvrdou lekci. Takovou, kterou sami ještě nedávno rádi uštědřovali.




Pokud by Deschamps po mistrovství skutečně skončil a následně jej nahradil Zidane, mají se vitríny francouzského fotbalového svazu zase na co těšit. Těžko by se našel lepší následovatel Deschampsových stop než jeho někdejší reprezentační spoluhráč. Oba se jeví jako perfektní typy pro vyřazovací turnaje či soutěže. Oba sází na pragmatický přístup podpořený neutuchající chutí svěřenců vyskočit na nejvyšší stupínek.

Neházejme však Deschampse předčasně do šrotu. V polovině 90. letech se taky zdálo, že se jeho čas v národním mužstvu naplnil. Avšak zatímco členové stejné generace v čele s Ericem Cantonou a Davidem Ginolou už pozvánku skutečně nedostali, Deschamps se namísto adieu stal jednou z ústředních postav nové Francie. Na Euru v Anglii se ještě dostal "pouze” do all-stars týmu, další dva velké turnaje už ale skončily zlatou tečkou celého souboru.

Nebylo by fér registrovat Deschampse pouze jako pragmatického lodivoda reprezentace. Ještě předtím, než převzal žezlo od jiného pamětníka zlatého závěru tisíciletí Laurenta Blanca, prošel Deschamps třemi kluby. Ve všech zanechal výraznou stopu.

Zdá se až k nevíře, že k legendárnímu finále Ligy mistrů mezi Portem a Monakem došlo před více než 18 lety. Klub z malého knížectví s Gaëlem Givetem, Patricem Evrou nebo Ludovicem Giulym vedl právě tehdy 35letý Deschamps. Předtím, než se rozhádal s vedením, získal v Monaku také ligový pohár. Pak se rozhodl navštívit Turín, v němž jako hráč strávil příjemných pět let. Zjistil, že po aféře Calciopoli to s Juventusem moc dobře nevypadá. A tak jej vytáhl ze Serie B, znovu se nepohodl s managementem a šel o dům dál.

Když už obcházel své někdejší destinace, zamířil také do Marseille. Na Stade Vélodrome tentokrát nedovezl ušatou trofej pro vítěze Champions League, nicméně s Olympique i tak posbíral první poháry právě od doby, kdy zde působil jako zdatný defenzivní středopolař. Kdyby tak u Azurového pobřeží věděli, že na další podobné úspěchy budou zase čekat (minimálně) přes deset let...

Po anabázi v Marseille už došlo na známé angažmá u národního výběru. Cestu všemi významnými turnaji od brazilského mistrovství po to katarské pamatují s Deschampsem pouze brankář Lloris a útočníci Griezmann s Giroudem. Vzhledem ke svému postavení v mužstvu si na kouče asi moc nestěžují. Stejně tak se málokdy lze setkat s kritikou od jiných hráčů.

Nespokojenost však sílí v řadách fanoušků. Sám Deschamps sice tvrdil, že se vždy bude snažit učit něčemu novému, tomuto tvrzení si ale v posledních letech spíš protiřečil. Deficit se od loňského mistrovství Evropy pokoušel dohnat... aby ve finále stejně sklouzl k naučeným trikům, avšak s pochybným efektem. Snad se na poslední chvíli lekl vzpomínky na osmifinálové Euro, kdy příliš pozdě přikročil ke změně formace. To je ovšem pořád slabé odůvodnění pro návrat ke starému rozestavení, od nějž se přitom nedávno pokoušel distancovat.

Minimálně za povolanými fotbalisty si ale Deschamps pevně stojí. ”Od chvíle, kdy si vyberu hráče, to znamená, že jim věřím. Pokud jsou vybráni, mají vše potřebné pro hru na nejvyšší úrovni,” řekl s možným odkazem na Mandandu či Rabiota.




Nebojte. Také Griezmann je pořád důležitým hráčem. Pořád se hra bude motat kolem něj a nadále je taky možné, že všechny ostatní přestřílí. Nicméně když už Deschamps popřel taktickou reformu, tranzici v podobě větší nálože na bedra Kyliana Mbappého už asi těžko zastaví.

Pokud Mbappé roli tahouna skutečně uchopí (ať už svědomitě či nikoliv), budou média i další pozorovatelé rádi řešit, zda k tomu Deschamps přistoupil na základě vlastního rozhodnutí. Je známo, že hvězda PSG se nebojí říct si nahlas o útočného parťáka vedle sebe, s čímž mu trenér vyhověl. Indicií k tomu, že se Mbappé může spolehnout na Deschampsovu ochrannou ruku, existuje víc. Deschamps například po zářijové porážce v Kodani prohlásil, že jeho klenot "nemůže všechno udělat sám”. Pravda, právě Mbappé patřil k těm lepším Francouzům na stadionu Parken, zas tak ale ostatní nepřevyšoval.

Na druhou stranu se tomuto poutu nelze moc divit. Mbappé dokonale ztělesňuje plán A Les Bleus, tedy přechod do útoku v co nejrychlejším čase. Není ovšem pouze rychlonožkou s brilantním instinktem zabijáka, ať už se na bránu řítí z té či oné strany. Na minulém Euru se mu sice moc nedařilo, nicméně když už se blýskl, tak díky chytré prostrkávačce či jinému nápaditému způsobu výměny míče se spoluhráčem.

Je samozřejmě legitimní zabývat se též Mbappého chováním mimo hřiště. Zda si z působení ve stejné kabině s Messim a Neymarem bere spíš špatné návyky (a spíš od druhého jmenovaného). Zda skutečně tolik dychtí po řádném zaplacení služeb, když loajalitu k Paříži pár měsíců po podepsání lukrativní smlouvy údajně zpochybňoval. A zda je veškeré to vztekání a zákeřnosti na hřišti výsledkem tlaku, jemuž je vystaven kvůli výše zmíněným okolnostem.

Dejme mu však šanci ukázat, že je stále i týmovým hráčem, a ne pouze nablýskanou celebritou. Že jej pořád dokáže naplnit radost z úspěchu s partou kamarádů. Nemusí přitom vše tahat sám. Vždyť má vedle sebe držitele Zlatého míče, za zády pak dlouholetou oporu Les Bleus. Pravým lídrem se stane, pokud si pozornost nebude brát pouze pro sebe a dokáže se o ni podělit.




Na rozdíl od Auréliena Tchouaméniho, který je o téměř tři roky starší, kope za Bílý balet už druhým rokem. Avšak zatímco Tchouaméni se už v Madridu těší značné oblibě, Eduardo Camavinga má podle řady fanoušků Realu ještě hodně co dokazovat. Na svůj věk má přitom solidní pozici v klubu. V aktuálním ročníku zasáhl do všech zápasů LaLigy, v Lize mistrů pak vynechal pouze závěrečné skupinové klání.

Dostává však tolik minut oprávněně? Možná spíš na základě výkonů z uplynulé sezony. Právě Camavinga se jako střídající žolík výrazně zasloužil o úspěšnou cestu Realu skrze play-off Champions League, byť v samotném finále zasáhl jen na pár minut. Když už Tonimu Kroosovi došel dech, vyběhl na hřiště právě francouzský mladík. Zálohu Madriďanů dal zase do latě, čímž přispěl k vyřazení PSG, Chelsea i Manchesteru City.

Možná právě proto se od Camavingy čekalo po letní pauze ještě víc. Avšak i přes jistý pokles formy není radno jej hned zatracovat. Zvlášť, když teprve před pár dny oslavil dvacetiny. Doposud v podstatě jen stoupal. V pouhých 16 letech debutoval v Ligue 1, následně se rychle usadil v jedenáctce Rennes. Po dvou kompletních sezonách v Bretani následoval přesun do Španělska, kde první rok taky ihned udivoval. Proto mu současné polevení snad i dopřejme.

Camavinga vyniká jako distributor progresivních přihrávek směřujících do meziprostoru nebo na kraj hřiště. Stejně tak zvládne kvapem vyvézt míč, svou rychlost umí využít i při defenzivní činnosti. Čas Luky Modriće v Madridu se chtě nechtě naplňuje, avšak právě pro to je v Realu Camavinga, jenž chce už brzy překročit práh a dostat se Chorvatovi minimálně na roveň.

Navzdory znalosti s Tchouaménim se kluboví spoluhráči vedle sebe v Kataru možná neobjeví. Avšak případný nástup Camavingy z lavičky by Deschmapsovi pořád mohl hrát do karet. Poslední vítěz Ligy mistrů dobře ví, o čem je řeč.




Deschamps si před ohlášením konečného složení kádru neodpustil poněkud bizarní manýry. Svůj výběr tajil snad pečlivěji než cifru na výplatní pásce. Nakonec ale musel s pravdou ven. Definitivně pohřbil naději, že se Mike Maignan stihl dát zdravotně dokupy. Hugo Lloris si tak mohl oddechnout. Místo Maignana, který podle některých názoru dokonce mohl vystrnadit oporu Tottenhamu, totiž budou Llorisovi krýt záda věčný Steve Mandanda, který se přitom mezi tři tyče reprezentační brány postavil naposledy před dvěma roky, a Alphonse Aréola, jenž odchytal půldruhého zápasu během zářijového srazu, celkově však má na kontě jen pět reprezentačních startů.

Od posledního Eura se Deschamps usilovně snažil, aby veřejnost i sebe samotného přesvědčil o správnosti sázky na tři obránce. Nakonec ale sám sebe popřel a prozradil, že v Kataru bude sázet na čtyřčlennou defenzivní linii. Tu si každopádně pořád nechával v rukávu, jak se ukázalo v Lize národů. Pokud se však lodivod snažil o nějakou obrodu, tak nyní reálně hrozí, že vše zahodí a vrátí se k nelíbivému důrazu na zavřená zadní vrátka.

Vedle Llorise si po oznámení nominace oddychl také Benjamin Pavard. Ten sice může stejně jako v Bayernu zapomenout na preferovaný post stopera, nicméně po opomenutí Jonathana Clausse má své místo v základu víceméně jisté. Před čtyřmi lety patřil střeďák Pavard na pravém beku mezi příjemná překvapení Les Bleus. Dnes však spíš vyvolává nepříjemné svrbění. V Mnichově i reprezentaci jsou Pavardovy ofenzivní limity dost vidět.

Už jednou Raphäel Varane o velký turnaj na poslední chvíli přišel, tentokrát udělal vše pro to, aby se šest let starý scénář neopakoval. Do Asie tak odcestuje, byť poslední zápasy v Premier League vynechal. S několika záznamy na zdravotní kartě z letošního podzimu odjede na mundial také Ibrahima Konaté, jenž by měl Varanovi krýt záda. To Dayot Upamecano se drží zdráv, a dokonce se mu v Bayernu konečně daří. Přesto se do základní jedenáctky nejspíše neprodere.

Otevřeněji vypadá soutěž na druhém stoperském postu. Také Presnel Kimpembe urychleně léčil bolístky, avšak nakonec závod s časem prohrál. Naštěstí se William Saliba veze v Arsenalu na vítězné vlně. Bez šance však není ani Jules Koundé, jenže i jeho v Barceloně přibrzdilo zranění. Lucas Hernández by bez všech nastřádaných nemocenských taky nebyl tím Lucasem Hernándezem, jakého známe. Starší z bratrské dvojice umí zahrát ve středu defenzivy i na jejím kraji, vzhledem k minimu podzimní zápasové praxe však bude spíše jen hlasitě podporovat sourozence Thea Hernándeze.

Největší rozpaky po oznámení nominace vyvolalo složení záložní řady. Ne snad, že by Aurélien Tchouaméni, Youssouf Fofana nebo Eduardo Camavinga nepatřili mezi špičkové hráče. Nicméně v momentě absencí Kantého s Pogbou nastupují na scénu až jako "ti druzí”, jakkoli to zní neuctivě. Výběr vyznačené trojice dává smysl z důvodu sehrání z klubové úrovně. Tchouaméni se s Fofanou dobře zná ještě z působení v Monaku, s Camavingou se zase nyní denně potkává v kabině Realu. Nejvíc se o pozici asi obává Camavinga, jehož ohrožuje Adrien Rabiot. Ten za své působení v reprezentaci už schytal mnoho kritiky, přesto se může spolehnout, že na něj Deschamps vždy ukáže. Role černého koně připadá Mattéu Guendouzimu, jenž se po rozpačitých výkonech v Arsenalu nejprve probral v Hertě, dnes už patří mezi pilíře Marseille.

Tak či onak, stále může být francouzský střed pole dostatečně dynamický. Nad tříčlennou zálohou pak nemůže chybět Antoine Griezmann jakožto nezbytná převodová páka pro zrychlený postup vpřed. Vysněného partnera na hrotu pro Kyliana Mbappého opět představuje Karim Benzema, jehož chytrý pohyb na hřišti jednou uvolní prostor spoluhráčům, jindy rozkmitá rychlé nohy Mbappého a jindy zase dostane do zakončení sebe samotného. Na příležitost budou čekat starý známý "target man" Olivier Giroud, v Bayernu tradičně nevyrovnaný Kingsley Coman nebo frankfurtské zjevení Randal Kolo Muani. Poslední jmenovaný nahradil v nominaci Christophera Nknunkua, jenž sice dlouhodobě osciluje okolo pozice nejlepšího hráče Bundesligy, v přípravě na MS se ale nešťastné zranil.

Mohli jsme si rozšifrovat silné i slabé stránky Deschampsova 3-4-1-2. Mohli jsme rozebírat, co Les Bleus přinesl poslední dobou kladený důraz na větší držení míče, do jaké míry se zachoval fluidní systém umožňující volnost hráčů na hřišti. Zda by Tchouaméni skutečně byl tolik důležitý jako perfektní čtenář hry, lapka míčů a vítěz osobních soubojů, který by následně pomáhal překonávání linií a rozhýbání statického, zpomaleného útoku. Kolik nálože by museli snést křídelní obránci klíčoví pro roztažení hry a uvolnění přehuštěného středu. Jak moc by se Griezmann stahoval pro míče. A tak dále.

Třeba něco z toho nakonec v podání Francie uvidíme. Třeba Les Bleus budou usilovat o zisk míče na útočné polovině, uplatní zónové bránění. Tak jako v předešlých měsících se budou potýkat se zkoprnělým přechodem do obrany, chybami ve vlastní šestnáctce, pasivitou při bránění.

Anebo ze všech prvků a projevů, které Deschampsovo zkoušení v posledním roce provázely, uvidíme naprosté minimum. Francouzského trenéra zkrátka známe příliš dobře na to, abychom věřili, že oznámení sázky na čtyři zadáky věští nějakou zábavu. Asi se naopak se smiřme s dalším vítězstvím pragmatismu, tedy neprostupné obrany a důrazu na smrtící protiútoky.

Pokud to vyjde, ať žije Deschamps. Pokud ne... vítej, Zizou.