Představení účastníků MS 2022 - Ekvádor

Bude to teprve počtvrté v historii, kdy se relativně malá, ale rozmanitá jihoamerická země představí na MS ve fotbale. O vzrůstající kvalitě ekvádorského fotbalu ale svědčí to, že všechna vystoupení se datují od roku 2002, kdy se na MS představil poprvé. Mezi favority sice "La Tricolor" patřit určitě nebude, bez šance na postup tým kouče Gustava Alfara rozhodně není.

Jaké jsou ale právě vyhlídky Ekvádoru na postup ze skupiny? Ač se to na první pohled nezdá, tak skupina A bude nejspíš patřit mezi ty nejatraktivnější. Sešel se v ní totiž úřadující šampion Afriky, Asie, tradiční fotbalová velmoc Nizozemsko a právě Ekvádor, který zase sbírá úspěchy na mládežnických turnajích. Je totiž úřadujícím juniorským mistrem Jižní Ameriky a na MS do 20 let v roce 2019 získal bronzové medaile. Někteří hráči z této "zlato-bronzové" generace už dorostli i pro seniorskou reprezentaci, pořád jim ale scházejí potřebné zkušenosti. Nejdůležitější tedy pro hráče ve žlutomodrém bude zejména odehrát dobrý turnaj v atraktivním pojetí hry, které by ještě zvýšilo začínající prestiž tamního fotbalu.

Ekvádorský tým bude patřit mezi ty nejméně zkušené na turnaji. Starší generace fotbalistů totiž neoplývá nijak závratnou kvalitou, naopak práce s mládeží je v Ekvádoru na špičkové úrovni, což dokládají zmíněné úspěchy. Hlavními tahouny výchovy mládeže v zemi jsou kluby Independiente del Valle a LDU Quito, z nichž první jmenovaný je momentálně patrně nejkvalitnější líhní fotbalových talentů na celém kontinentu. Pokud se vám toto tvrzení zdá u klubu, o kterém jste možná v životě neslyšeli, přehnané, pak vězte, že právě IdV je nejkonzistentnějším účastníkem finále juniorské Copy Libertadores, kde nechybělo v posledních 3 ročnících. Hráči do 24 let tedy budou tvořit páteř základní sestavy Ekvádoru.

Pozoruhodný příběh se začal psát okolo pravého obránce Byrona Castilla. Ještě před začátkem turnaje se ale postaral o pořádnou reklamu svému týmu, za kterou fanoušci Ekvádoru určitě nebyli rádi. Nešlo totiž o jeho fotbalové schopnosti. Celá kauza se točila kolem nařčení ze strany Chile, že Castillo není způsobilý k reprezentaci Ekvádoru, jelikož má být rodákem z Kolumbie a jeho doklady včetně data narození jsou falešné. Po tomto nařčení zaplesala srdce britských bulvárních novinářů, kteří celou situaci patřičně nafoukli, a tak se i v našich médiích občas objevily "zaručené" zprávy o tom, že bude Ekvádor z MS vyloučen. Skutečnost je taková, že na problémy s Castillovým rodným listem přišli už sami Ekvádorci v roce 2017, ale vyšetřování uvázlo na mrtvém bodě, a tak po 4 letech soud přiznal Castillovi ekvádorské občanství, díky čemuž je i přes diskutabilní hráčův původ oprávněn za Ekvádor nastupovat. Předevčírem se nám ale zase celá zamotaná kauza zase o kousek posunula. CAS sice šalamounsky uznala, že Castillo je způsobilý reprezentovat Ekvádor, zároveň je ale původně Kolumbijec a Ekvádor bude za údajné krytí zfalšování identity potrestán odečtením 3 bodů do příštího kvalifikačního cyklu a pokutou 100 tisíc franků. Vzhledem k tomu, že tím ale CAS zpochybnil výrok ekvádorského soudu, a tím i ekvádorské právo jako takové, pochybuju, že si tento výrok Ekvádor nechá líbit, ať už opravdu s falšováním pomáhal nebo ne. I přesto se ale nakonec ekvádorský svaz rozhodl pro jistotu Castilla na turnaj nenominovat a právní kroky na jeho obhajobu podnikne až po skončení MS.


Stejně jako ve většině jiných jihoamerických zemích je fotbal v Ekvádoru suverénně nejoblíbenějším sportem, výjimkou je akorát "baseballová" Venezuela. Specifikem Ekvádoru, podle kterého se také stále v mysli mnoha fanoušků drží mýtus o snadných domácích výhrách v rámci mezinárodních střetnutí, je nadmořská výška části země. Abychom ale tuto myšlenku uvedli na pravou míru, zabrousíme na chvíli do zeměpisu. V Ekvádoru žije zhruba 17,5 milionů obyvatel na 283 561 km2, tudíž průměrná hustota zalidnění není ani poloviční oproti ČR. Ekvádor se však dá rozdělit na 3 geografické části: nížinatou západní část, vysokohorskou střední část a východní amazonskou část. Ve východní části, která je zhruba tak velká jako ČR, žije pouze minimum obyvatel a nepochází z ní žádný prvoligový klub. Z nížinné části jich pochází 6 a z vysokohorské zbývajících 10. Rozdíly v nadmořské výšce jsou pro Čecha téměř nepředstavitelné, nejlépe se dají ilustrovat asi na příkladu Slovenska. Představte si, že byste měli odehrát zápas například v Nových Zámcích na jihu země a další týden hrát na vrcholu Gerlachovského štítu. Možná kdyby hráči ekvádorského národního týmu byli poskládáni výhradně z klubů vysokohorského pásma jako v případě Bolívie, domácí prostředí by bylo pro soupeře skutečně vražedné. Jelikož takto ale nominace v Ekvádoru nefungují, musí se hráči z celého světa aklimatizovat na hlavní město Quito stejně jako všichni ostatní.

Nejoblíbenějšími kluby v zemi jsou Emelec a Barcelona z Guayaquilu a LDU Quito. Vyrovnanost ekvádorské LigaPro ale v posledních letech nejspíš ve světě nemá obdoby. Mezi lety 2012-2017 sice kralovaly týmy z Guayaquilu (evidentně to jde i bez stadionu ve 3 km nad mořem), právě od roku 2017 se ale vystřídalo 5 různých vítězů (Emelec, LDU, Delfín, Barcelona a Independiente del Valle) a letos se o titul popere ve finále SD Aucas proti Barceloně. Proč ve finále? Inu, jsme v Americe, kde podle vzoru USA diváci milují show. Soutěž se tedy hraje na dvě separátní části Apertura a Clausura, kde vítězové obou částí postupují do finále, ve kterém se rozhodne o celkovém vítězi. I přes neustále se zlepšující kvalitu fotbalu a marketingu v Ekvádoru se ale zejména na stadionech menších klubů stále hrají zápasy na neuvěřitelných oraništích, kterým se ani nedá říkat trávník.

Pozornost si ale zaslouží především raketový vzestup ekvádorských mladých fotbalistů, zejména pod taktovkou už zmíněného týmu Independiente del Valle. O týmových úspěších byla zmínka už v úvodu, nicméně rozvoj mladých lidí není v poměrně chudé zemi zaměřen pouze čistě na fotbalové dovednosti. Pokud se mezi čtenáři najdou fanoušci seriálu Narcos, pak vězte, že Ekvádor se bohužel v posledních letech stal kvůli své poloze tranzitní zemí pro kvalitní koku z Peru, ze které je v Kolumbii vytvářena drahá a (zejména) v USA extrémně oblíbená komodita jménem kokain. Ekvádorské vlády se tuto skutečnost snaží utlumit střídavě tvrdými represemi a tichou dohodou s překupníky, přičemž násilí v zemi roste, věznice jsou přeplněné a vládní snahy o nastolení pořádku z pozice síly nepadají na příliš úrodnou půdu. Působení na děti a poskytování vzdělání zejména chudším vrstvám tak mnohonásobně překračuje dimenzi fotbalových hřišť. Kluby totiž celé zemi dávají naději, že se vzdělanější společnost zcela nepropadne do chaosu drogových válek.





Historie účastí Ekvádoru na MS není příliš bohatá, vzhledem k rozdílům v práci s mládeží mezi jihoamerickými státy by ale nebylo vůbec překvapivé, kdyby účasti i v příštích letech přibývaly. Před čtyřmi lety v Rusku sice Ekvádorci chyběli, mnozí si ale ještě určitě pamatují vystoupení z roku 2014, kdy sice Ekvádor ze skupiny nepostoupil, dokázal však udržet remízu se silnou Francií a z turnaje jej vyřadila prohra se Švýcarskem 1:2, kdy vítězný gól Švýcaři vstřelili ve třetí minutě nastaveného času. Na turnaji zazářil tehdy 24letý Enner Valencia, který vsítil všechny 3 ekvádorské góly na turnaji a který se o 7 let později stal nejlepším střelcem Ekvádoru v historii.

Jestli se dá alespoň částečně racionálně definovat něco jako turnajové mužstvo, pak rozhodně nejde o Ekvádor. Odbočme alespoň na chvíli od MS, kde se představil doteď pouze třikrát, a přejděme ke Copě América. Na kontinentu jsou totiž pouze 2 týmy (pokud samozřejmě vynecháme Guyanu a Surinam, které jsou součástí zóny CONCACAF), které nikdy nedokázaly Copu vyhrát. Kromě Venezuely, kde ale fotbal není nejoblíbenějším sportem, jde nepřekvapivě právě o Ekvádor. Nejlepším umístěním na Copě América je dosud dvakrát 4. místo, což je rozhodně přinejmenším nelichotivá bilance. Jelikož v obou případech šlo o domácí MS v letech, kdy ještě osy týmu tvořili hráči z domácích soutěží a nadmořská výška v Quitu tak byla nespornou výhodou, za úspěch se to opravdu považovat nedá.

Na mistrovství světa se poprvé představil Ekvádor až v roce 2002 v Japonsku (do Jižní Korey se už nepodíval), kde skončil v základní skupině s jednou výhrou poslední. Nejlepším umístěním Ekvádoru tak je dosud osmifinále z roku 2006, kdy tým složený převážně z domácí ligy překvapivě postoupil ze skupiny přes Polsko a Kostariku. V útoku zářil tehdy už veterán a donedávna nejlepší střelec národního týmu Agustín Delgado a na pravém kraji zálohy naopak svou bohatou kariéru startoval Antonio Valencia, asi nejznámější ekvádorský fotbalista všech dob. Balit kufry si ale Ekvádorci mohli hned po osmifinále s Anglií, které sice statečně vzdorovali, prohře 0:1 ale nezabránili.


Kvalifikační systém zóny CONMEBOL je díky malému počtu týmů nejspravedlivější možný ze všech, jelikož se fanoušek žádného týmu nemůže vymlouvat na těžkou skupinu. Všechny týmy zkrátka hrají dvakrát každý s každým a první 4 týmy postoupí na MS (pátý jde do mezikontinentální baráže). Ekvádor kvalifikaci začal hodně zostra, a ačkoliv prohrál 1. zápas s Argentinou 0:1, ve 2. zápase porazili Uruguay 4:2 (za stavu 4:0 už ekvádorští mladíci přestali pořádně bránit) a ve 4. zápase historicky znemožnili Kolumbii 6:1, čímž trenéra Kolumbie Carlose Queiroze nehezky "vysypali" ze židle. Po počáteční euforii však soupeři zjistili, kde je největší slabina Ekvádoru a začali hrát mnohem defenzivněji. I přes některé opravdu nepříjemné prohry: gól v nastaveném čase v Uruguayi, obrovská minela gólmana Ramíreze ve Venezuele nebo kolaps 1:3 proti do té doby zcela impotentní Paraguayi, nakonec Ekvádor udržel 4. postupové místo s dvoubodovým náskokem na Peru.

Husarským kouskem pak byla domácí remíza s Brazílií 1:1. Brazilci šli totiž do vedení už v 6. minutě a v 15. minutě byl vyloučen ekvádorský gólman Domínguez za nešikovný a hodně nebezpečný šlapák na Cunhu před vápnem. Ekvádorce ale tato skutečnost nezlomila, naopak začali hrát ještě agresivněji a do všech soubojů chodili doslova po hlavě. Symbolem této snahy byl kapitán Enner Valencia, který doslova sebevražedně strčil hlavu do cesty noze gólmana Alissona, kterého od červené karty zachránil VAR. I tak si ale po červené kartě Emersona Royala došli Ekvádorci pro vyrovnání. Tento tým zkrátka nesmíte podcenit.

Zároveň se ale v kvalifikaci ukázalo, že pod tlakem má Alfarův tým problémy dotáhnout dobře rozjetý zápas (či turnaj?) do konce. Tamní fotbalový svaz se ale tento problém rozhodl vyřešit akvizicí mentálního kouče Imanola Ibarronda. Rozhodnutí řešit s hráči také mentální nastavení na zápas padlo až po dvou přípravných zápasech ze září, kdy Ekvádorci sehráli dvě bezgólová utkání proti Saúdské Arábii a Japonsku. Pravděpodobně se tak na akvizici Ibarronda funkcionáři shodli poté, co viděli, co všechno se dá v pokutovém území soupeře zahodit, a to včetně penalty. Uvidíme, nakolik se tato progresivní volba vyplatí.




Ekvádor má poměrně dlouhodobou tradici v podepisování zahraničních trenérů. Je až s podivem, jak malé důvěře se v této jihoamerické zemi těší domácí trenéři. Těch totiž bylo ze 44 stratégů v historii pouze 16. Tím posledním byl zatím v roce 2015 Sixto Vizuete. Rodák z argentinské Rafaely tak zcela zapadá do koncepce ekvádorského svazu. Zmínku si ale určitě zaslouží také okolnosti, za jakých se na lavičku Ekvádoru dostal. Jeho předchůdce Jordi Cruyff totiž nejspíš stanovil nový světový rekord, jelikož se za půl roku angažmá vlastně asi nesetkal s týmem. Odstoupil totiž kvůli změnám ve vedení ekvádorského svazu, aniž by s týmem odehrál jediný zápas (svou roli v tom samozřejmě hrála i pandemie Covid-19).

Nyní už ale pojďme k samotnému Gustavu Alfarovi, kouči, který se vypracoval v rodném městě zasvěcenému motorsportu pěkně od píky. I díky tomu se tak sám dle svých slov i v 60 letech neustále snaží zdokonalovat, jelikož na nejvyšší úrovni není prostor pro chyby. Situace šikovného stratéga však nebyla v Ekvádoru vždy růžová. Přízeň tamních fanoušků je vrtkavá a zejména po velmi nepovedené Copě zaznívaly hlasy pro jeho odvolání. Ekvádor na ní totiž nevyhrál jediný zápas a postoupil přes Covidem zcela zdecimovanou Venezuelu o jediný bod. Po čtvrtfinále se pak fotbalisté La Tri pakovali po porážce 0:3 se suverénní Argentinou. Alfara tak od vyhazovu pravděpodobně zachránila jen stále velmi dobře rozjetá kvalifikace korunovaná zneuctěním velkého rivala z Kolumbie 6:1. Nebylo by to ale poprvé, co by Gustavo Alfaro skončil i přes úspěchy. V předchozím angažmá v Boce Juniors byl totiž i přes vítězství v lize opakovaně kritizován za nejasný herní styl, který chce týmu vštípit.

To neplatí pro národní tým Ekvádoru, poněvadž Gustavo Alfaro je i přes určité limity mužem na svém místě, který navíc nežene tým jen za krátkodobým úspěchem, ale snaží se do kádru zabudovávat i mladé hráče. A teď tím nemyslím mladé hráče typu Sancho nebo Musiala, které prostě žádný trenér nemůže přehlédnout, ale klidně i takového Nilsona Angula hrajícího v současnosti za rezervu Anderlechtu či Jeremyho Sarmienta, který většinu zápasové zátěže nabírá v anglické juniorské lize. Z Piera Hincapiého a Moisése Caiceda zase udělal stálice základní sestavy (oba mají na kontě přes 20 reprezentačních startů). Herní styl Ekvádoru by se pak pod Alfarem dal přirovnat ke hře Slavie Praha pod Jindřichem Trpišovským. Základem je neustálý pohyb po hřišti, rychlý přechod do útoku a také občasné překvapivé tahy v sestavě, které soupeře mohou zaskočit. Ekvádor dokonce trpí i na stejné neduhy jako Slavia - proměňování gólových šancí a absence klasického tvůrce hry ve formě.

Gustavo Alfaro je ale také velmi dobrým motivátorem. Ve svém prvním rozhovoru jako kouč Ekvádoru lišácky odpověděl, že své sídlo bude mít v Ekvádoru bez uvedení konkrétního místa, čímž apeloval na jednotu národního týmu pro celý Ekvádor. Jak už jsme si uvedli výše, geografické podmínky totiž nahrávají lokálnímu patriotismu. Koučování týmů druhého sledu mu navíc sedí. Průlom v jeho kariéře započal v méně známém argentinském týmu Arsenal de Sarandí, se kterým nejprve dokázal získat titul v Copě Sudamericana a o pár let později i první ligový titul v historii. Ekvádor tak sice možná nebude patřit mezi favority, na jeho lavičce ale sedí jeden z hlavních důvodů, proč by mohl být příjemným překvapením turnaje. Hráči za svým koučem jednoznačně stojí.




Nestává se příliš často, aby tahounem týmu byl čerstvě 21letý hráč, notabene aby byl v rubrice "Tahoun týmu" mladší hráč než hráč "Na prahu slávy". Vybrat ale typického tahouna v Alfarově týmu je složité. Ekvádor se prezentuje spíš týmovými výkony než spoléháním na výkony individualit a motorem týmu je právě střední záložník anglického Brightonu.

"El niño Moi", jak Caicedovi přezdívají ekvádorští komentátoři, měl do seniorského fotbalu velmi rychlý vstup. Ještě v roce 2019 hrával za juniorku Independiente del Valle, aby se ve stejném roce probojoval do základní sestavy A-týmu. V říjnu 2020, tedy v 19 letech a po jedné sezóně v dospělém fotbale, si ho vytáhl Gustavo Alfaro do reprezentačního výběru. Aby toho nebylo málo, tak svůj premiérový reprezentační zápas odehrál proti Argentině s Lionelem Messim, který tehdy zápas rozhodl z penalty. Důvěru splatil trenérovi hned ve svém druhém startu proti Uruguayi, kdy lehce přizvedl centr Ángela Meny mimo dosah Fernanda Muslery, a zaznamenal tak první reprezentační gól.

Caicedo ale jinak není primárně gólovým hráčem, svým stylem hry připomíná méně agresivního Artura Vidala. Jde v podstatě o prototyp moderního středního záložníka. Je silný na míči, atleticky velmi zdatný a zároveň narušuje rozehrávku soupeře a odebírá míče i na soupeřově polovině. Nemá nicméně schopnosti klasického deep-lying playmakera. Že ale umí narýsovat i krásné kolmice za obranu, se nedávno přesvědčila Chelsea při vlastním gólu Chalobaha, který si srazil do brány centr Caicedova reprezentačního kolegy Estupiñána právě po průnikovce od Caiceda. Pro atletický herní styl Ekvádoru je tak mladík ze Santo Dominga nepostradatelnou páteří záložní řady.

Nejspíš i díky důrazu na vzdělávání svých svěřenců v akademii Independiente del Valle je navíc Caicedo velmi inteligentním a vyzrálým hráčem, který (pravda, prozatím) nepoutá pozornost skandály. K aklimatizaci v Evropě mu navíc pomohl internát ve fotbalové akademii, kde se už v mladém věku musel naučit postarat se o sebe bez blízkosti rodiny. Fotbalově mu pak Premier League 100% sedla a i díky jeho výkonům se zatím Brighton drží v 1. polovině ligové tabulky. Vzhledem k jeho cílevědomosti a pracovitosti je možné, že by povedené MS mohlo Caiceda katapultovat i do věhlasnějšího týmu.




Ekvádorský tým je mladíků okolo 20 let plný. Nebýt poněkud slabší formy v Leverkusenu, nejspíš by se na tomto místě objevil profil Piera Hincapiého. Jeremy Sarmiento z Brightonu zase zatím nepředvádí tak kvalitní výkony v dospělém fotbale, aby si toto místo zasloužil. Byron Castillo oproti tomu bohužel svůj práh slávy už překročil, bylo to ale kvůli zmíněným mimofotbalovým důvodům, kvůli kterým asi nikdy nedosáhne na místo v top klubu. Představuji vám tedy jiného nadějného mládence: Gonzala Platu. Ten je sice o rok a den starší než Moisés Caicedo, jeho kariéra ale zatím nemá tak vzestupnou tendenci jako v případě jeho mladšího spoluhráče.

Velké kariérní úspěchy už ale Plata zažil. V roce 2019 se stal mistrem Jižní Ameriky do 20 let jako člen prvního ekvádorského týmu v historii, kterému se to povedlo. O pár měsíců později pak skvělými výkony přispěl k bronzové medaili na mistrovství světa stejné věkové kategorie. Fanoušci ale nejspíš přece jen čekali trochu rychlejší kariérní růst zlaté generace. Velká část týmu zůstává zatím v americké MLS, případně v domácí lize. Jednou z výjimek je právě Gonzalo Plata, který hraje za španělský Valladolid, na svůj premiérový gól v LaLize ale zatím čeká. V rozletu ho bohužel trápí zranění, která naštěstí zatím nejsou vážnějšího rázu. I tak se ale od Platy po přestupu ze Sportingu Lisabon čekalo přece jen víc. V loňském ročníku měl totiž ve druhé lize solidní bilanci 6+5 za 1885 odehraných minut.

Největší předností pravého křídelníka je jednoznačně fantastický driblink, kterým dokáže ladně překonávat své protihráče. V reprezentačním dresu pak zase pravidelně ukazuje také smysl pro kombinaci, ochotu otevírat volné prostory pro spoluhráče a také skvělou ránu z dálky. Zároveň je ale také jasné, co je naopak Platovou největší slabinou - zbrklost. Kdyby situace řešil s klidem, jeho strop se pohybuje na úrovni špičkových světových klubů. Není to ani tak otázkou věku jako spíš mentálního nastavení. Mohla by mu tedy teoreticky prospět spolupráce s mentálním koučem Ibarrondem, od doby jeho akvizice však zatím nebylo možné Ekvádorce vidět v zápasovém režimu.

Role Platy v týmu se pohybuje na hraně základní sestavy a žolíka číslo 1. Na svém postu má totiž konkurenci ve formě veterána Meny, který je v předpokládaném složení týmu prakticky jediným vysloveně kreativním hráčem (nominace záložníka Juniora Sornozy je zatím nejistá). Plata tak podával zpravidla lepší výkony právě z lavičky, kdy jeho nasazením Gustavo Alfaro dokázal měnit rytmus hry. Mena s Platou jsou totiž na konci zápasů schopní hrát i bok po boku, kdy pak soupeřovu levou stranu dokáží pomocí rychlých narážeček slušně větrat. Právě MS by tak mohlo být průlomem v Platově sebevědomí, že se dokáže i na nejvyšší úrovni rovnat s ostatními. Ostatně, zájem o něj v posledním přestupovém období byl. Co to tedy nakonec po MS bude, ¿Plata o plomo?





Po dlouhodobém sledování ekvádorského národního týmu si člověk chtě nechtě musí přiznat, že trenér Alfaro je před vámi vždycky o krok napřed a překvapí vás nějakým novým tahem, který jste rozhodně nepředpokládali. Někdy se to vymstí, jelikož je ale Ekvádor na turnaji, evidentně pozitiva nad negativy převažují. Ekvádor využil během kvalifikace několik rozestavení. Zpočátku využíval zejména formaci 4-4-2, kterou proti Nizozemsku pravděpodobně využije znovu, jelikož proti silnějším soupeřům využívá Alfaro na pravém kraji zálohy středního záložníka Franca, který podporuje defenzivu. Hrotoví útočníci se naopak v ofenzivní fázi posouvají víc vpravo a uvolňují tak prostor na levém křídle pro ofenzivní levé křídlo a levého beka Estupiñána. Tak, a jelikož na lavičce sedí Alfaro, určitě to nakonec proti Nizozemsku vymyslí jinak... Mnohem častěji se ale nyní Ekvádor staví do formace 4-3-3 či 4-3-2-1, vyzkoušené však mají i rozestavení se třemi obránci. V zápase se Senegalem půjde o střetnutí dvou typologicky podobných, atleticky založených týmů, tudíž vzhledem k velké kvalitě soupeře budou muset Ekvádorci svého soupeře tak trochu přechytračit. Vůbec bych se nedivil ani snahám soupeře vyprovokovat. Zejména gólman Domínguez má za příznivého stavu tendenci vážně se zranit snad i při každém nádechu.

Do brankoviště bude mít Ekvádor k dispozici dva veterány a jednoho mladíka (jak jinak než z Independiente del Valle). V kvalifikaci dostali příležitost v základní sestavě všichni tři, ale jedničkou by měl být ten nejzkušenější Alexander Domínguez. Jeho velkou výhodou je výška, jelikož se svými 196 cm je nejvyšším hráčem celé nominace a obecně trochu nižšímu kádru dodává jistotu při sbírání vysokých centrů. Tedy, měl by... Každopádně jde na poměry Ekvádoru o poměrně spolehlivého brankáře s velmi dobrými reflexy. Druhým v pořadí v případě nejistých výkonů Domíngueze bude naturalizovaný Argentinec Hernán Galíndez, který působí v Ekvádorské lize už bezmála 10 let. Ten dokázal Ekvádor v mnoha situacích podržet, jeho silnou stránkou jsou zejména situace 1 na 1, ale zároveň nepůsobí příliš jistě ve vzduchu ani při rutinních zákrocích. Jeho nevýhodou také je, že se svým týmem Aucas teprve 14. listopadu bude hrát druhé kolo finále. Třetím do party bude Moisés Ramírez, 22letý mrštný gólman menšího vzrůstu, který ale stále poměrně často chybuje, což se na této úrovni gólmanovi nesmí stávat. Na druhou stranu ale v jihoamerických pohárech ukázal několik fantastických výkonů a ačkoliv je jeho styl oproti evropským gólmanům trochu neortodoxní, mohl by jej čekat po turnaji přestup alespoň do MLS nebo do některé z kvalitnějších lig na kontinentu.

Zatímco gólmani nejsou silnou stránkou Ekvádoru, pravý opak se dá říct o krajích obrany. Pervis Estupiñán je dobře známý fanouškům španělské a nově i anglické ligy. Vzhledem ke svému fyzickému fondu a ochotě útočit je levým obráncem hlavně na papíře. Na Copě América se ale jeho ofenzivní choutky vymkly kontrole a občas se pohyboval v ofenzivní polovině všude možně, jen ne tam, kde měl být. Záda mu bude krýt Diego Palacios z Los Angeles FC, další člen "zlaté generace" a čerstvý mistr MLS. Pravá strana obrany měla být původně velkou silou ekvádorského týmu, nicméně Byron Castillo nebyl z administrativních důvodů nominován. Jediným ortodoxním pravým bekem v celém kádru tak je Ángelo Preciado. V případě, že by se Preciado zranil, by Ekvádor pravděpodobně přešel na systém se třemi stopery a středním záložníkem Alanem Francem jako pravým wingbackem. V přátelském zápase s Irákem odehrál část zápasu na pravém kraji obrany Xavier Arreaga, pro kterého ale nejde o přirozenou roli v týmu.

Stoperská dvojice prošla v průběhu kvalifikace několika změnami, a to ať záměrnými či vynucenými. Začínala ve složení Robert Arboleda - Xavier Arreaga, druhý jmenovaný ale postupně ze sestavy vypadl. Prosazovat se do ní naopak začala mladá vycházející hvězda Piero Hincapié. Ten díky své skvělé kopací technice v reprezentaci plní roli rozehrávajícího hráče, čímž kompenzuje méně kreativní střed zálohy. Jelikož se Robert Arboleda teprve nedávno vrátil po delším zranění nohy a chybí mu zápasová praxe, k Hincapiému se pravděpodobně postaví 25letý Félix Torres, autor vyrovnávací branky proti Brazílii. Nevylučuji ale ani příklon k tříobráncovému systému, kde by třetím do party byl zmíněný Arboleda. V přípravných utkáních vzhledem k absenci tradičních stoperů dostal šanci také Jackson Porozo z francouzského Troyes. Ekvádorci sice v zápasech neinkasovali, na základní sestavu to ale Porozovi podle mého názoru stačit nebude.

Jak už bylo několikrát zmíněno, Ekvádoru chybí klasický tvůrce hry, což ale středopolaři vynahrazují rychlostí, a to jak běhu, tak kombinace. Až po pokutové území soupeře tak budeme pravděpodobně svědky spousty krásných narážeček a přihrávek do volného prostoru, aby se na hranici vápna hráči zalekli a v podobném duchu nepokračovali i dále. Každopádně pokud bereme jako výchozí ekvádorské rozestavení systém 4-3-3, nejvíc defenzivní práce bude mít v záložní řadě Carlos Gruezo z Augsburgu, působící mezi ostatními mladíky jako klidná síla, která celý střed pole zajišťuje jako kotva. Jeho místo může zaujmout také Jhegson Méndez, který sice tolik neexceluje v zaujímání správných obranných pozic, je ale schopen vypomáhat s tvorbou hry díky velmi dobré schopnosti distribuce dlouhých balonů. O Moisési Caicedovi už jste si mohli přečíst výše, připomeňme si však jeho nezanedbatelný přínos na dynamiku celé ekvádorské hry. Kdo bude třetím středním záložníkem je otázkou. Jedním z nejlepších záložníků celé americké MLS je další člen zlatého mládežnického týmu José Cifuentes, který ale zatím v reprezentaci nijak nezáří. Nejpravděpodobnější variantou je tak technicky neméně zdatný Alan Franco.

Z hlediska kvality je v ekvádorské sestavě největší otazník nad levým křídlem. Naštěstí pro Ekvádor zatím drží zdraví Romariu Ibarrovi, čerstvému mistrovi mexické ligy. Ibarra je ale typickým hravým jihoamerickým křídlem, které často postrádá efektivitu. Naopak trochu přímočařejší volbou by byl Ayrton Preciado, ten však teprve nedávno doléčil frakturu dolní končetiny a chybí mu pořádná zápasová praxe. Jeremy Sarmiento zase v mezinárodních střetnutích zatím příliš neobstál. Pravé křídlo oplývá větší silou. Ángel Mena se z něj bude o něco častěji stahovat mírně do středu hřiště, aby otevřel prostor na křídle pro náběhy obránce a zároveň mohl rozdat finální či předfinální přihrávku. Z lavičky by pak měl unavenou obranu trhat famózní driblér Gonzalo Plata.

Problémem ovšem je, kdo bude akce zakončovat. Enner Valencia sice v Turecku střílí gól za gólem, v reprezentačním dresu se ale prosazuje poslední dobou spíš sporadicky, navíc většinou z penalt. Alternativním řešením je nejlepší střelec Ekvádoru v kvalifikaci Michael Estrada, který je ovšem rovněž řádný palič gólových šancí. V některých zápasech hráli od začátku oba útočníci s tím, že Valencia působil o něco níž v poli. Na svou šanci pak budou čekat silový a rychlý Jordy Caicedo a technik Djorkaeff Reasco. Poslední jmenovaný nabízí zajímavou alternativu také na pozici podhrotového hráče. Nicméně je škoda, že se na úkor Jordyho Caiceda do nominace pravděpodobně nevejde Leonardo Campana z Interu Miami, který sice není tak zdatný do kombinace, přihrávky svých spoluhráčů však zakončuje poměrně s přehledem.