Představení účastníků MS 2022 - Dánsko

Ti pozornější si už delší dobu všímají, že v Dánsku dřímá obrovský fotbalový potenciál. Že se projevuje také na mezinárodní scéně, jsme mohli naplno zjistit při kvalifikaci na nadcházející mundial, především po demolici Rakušanů přímo u nich ve Vídni. No a na loňském Euru už Dánové nemohli uniknout nikomu. A to nejen kvůli hrůzostrašnému momentu z prvního utkání proti Finsku.

Jde o příjemnou transformaci systému, který fungoval už dříve, avšak nedokázal být tolik sexy. Když se Dánsko v roce 2018 vrátilo po nějaké době na finálový turnaj, zas tak moc nezaujalo. Vynikly především individuální výkony Kaspera Schmeichela s Christianem Eriksenem, nicméně vyřazení pozdějšími vicemistry v osmifinále nezávislé pozorovatele příliš nemrzelo. Načež hrozilo, že podobně nezáživní budou Dánové také na Euru...

V tomto případě zaplaťpánbůh za covid. Ne že bychom Ågemu Hareidemu přáli něco zlého, nicméně jeho konec na trenérské sesli se nakonec šikl všem - tedy kromě podrážděného a jedovatého Hareideho. Do jeho křesla každopádně usedl Kasper Hjulmand, který konečně rozjel onen koncert, jenž neveliké království už nějakou dobu očekávalo. Velkolepé představení na ME zastavil až Sterlingův let v semifinále.

Bolestivá rána ovšem Hjulmanda nezastavila, pouze přibrzdila. Dánsko od Eura vyhrálo 11 z 15 zápasů (mezi čtyři porážky patří ta ve Skotsku na konci kvalifikace, která už stejně nic neřešila, a v povinné přípravě s Nizozemskem) včetně dvou skalpů týmu, s nímž si to v Kataru zřejmě rozdá o prvenství ve skupině. Z Dánů jde zkrátka zase strach, a to ani není třeba připomínat známý fakt, že se z evropských mužstev kvalifikovali na MS jako druzí, jen pár dnů po Němcích.

Po čtyřech letech se Dánové na mundial vracejí, tentokrát jim však přeje mnohem víc lidí. Samozřejmě za to do značné míry může srdceryvný příběh Eriksena, jehož étos se nese dál. I bez něj si ale Dánsko pozornost zaslouží. A pokud bychom náhodou chtěli Hjulmandovu družinu cíleně přehlížet, je dost možné, že se v prosinci stejně stane objektem našeho zájmu.

Vzhledem k rozložení sil ve skupině D můžeme Dány očekávat v play-off. Pokud ovšem chtějí navázat na úspěch z Eura, měli by vyřešit ty nejvážnější nedostatky. Jedná se - vedle nutnosti vyměnit dresy, neboť ty původní měly v Kataru upozorňovat na dodržování lidských práv, což FIFA zamítla - především o slabší formu řady adeptů na základní sestavu, což se týká v prvé řadě ofenzivních hráčů. I proto Hjulmand dál hledá spolehlivého střelce. Zatím tuto roli suploval wingback, jakmile jej ovšem připravený protivník odstřihne, bude mít Dánsko problém.


Pokud jsme v představení polského výběru připomněli nárůst hráčů v elitních evropských soutěžích, je třeba totéž zdůraznit také nyní. Dánové v tomto ohledu dokonce patří mezi pionýry, alespoň podle této tabulky mapující vybrané země převážně mimo západní Evropu. Nejčastěji putují do Německa (logické vzhledem ke geografické blízkosti) a Anglie (známá brentfordská klika, kterou s dánským Midtjyllandem propojuje osoba majitele).

Dánové jsou zkrátka vidět. Do skupinových bojů v rámci Ligy mistrů jich naskočilo hned 25. A i když odečteme jedenáctku z FC Kodaň, pořád nám zůstává slušná cifra. Pokud chcete důkaz nějakého vyloženě výrazného Dána, stačí zmínit Andrease Skova Olsena s Casperem Nielsenem, kteří s Bruggami nečekaně snadno proklouzli do osmifinále. Tam se dostal také Jesper Lindstrøm, jenž z Frankfurtu pádí na MS v opravdu exkluzivní formě. Z Evropské ligy přitakává také Christian Eriksen, jehož comeback v roce 2022 si zaslouží jen a pouze obdiv.

Ne všude se ale Dánům daří. Po trenérské rošádě a příchodu Jorgeho Sampaoliho do Sevilly se nikterak nezměnila pozice jak Thomase Delaneyho, tak Kaspera Dolberga. Především v případě druhého jmenovaného člověk pořád marně pátrá po tom, kde se podělo kdysi žhavé zboží Ajaxu. Lepší budoucnost si po přesunu do Anglie jistě maloval také Mikkel Damsgaard, v Nice se zase trápí Kasper Schmeichel.

Vedle hráčů se malé království může pochlubit také schopnými trenéry. Jon Dahl Tomasson vrací fanouškům Blackburnu naději, že by se Rovers po 10 letech mohli vrátit do Premier League. A Bo Svensson zase před necelými dvěma roky vzkřísil polomrtvý Mainz, postavil jej na nohy, dovedl k snadné záchraně a dnes u břehů Rýna buduje aspiranta na postup do evropských pohárů. Dánsko, země fotbalových inspirací.

Z domácí Superligaen je znám důraz na dravé mládí. Jako příklad může v probíhající sezoně posloužit Oscar Schwartau, jenž ve svých 16 letech skóroval v nejvyšší soutěži už třikrát. Přesto jeho Brøndby prožívá rozporuplnou sezonu. V říjnu celek sídlící nedaleko centra Kodaně ostudně vypadl z národního poháru, když schytal debakl 4:0 od třetiligového(!) Aarhusu Fremad. V nejvyšší soutěži pak Brøndby ve 12členné tabulce kotví až na desátém místě. Po domácí porážce s Viborgem můžeme v příštích hodinách klidně očekávat odvolání doposud úspěšného stratéga Nielse Frederiksena.

Stačí však jedna dvě výhry a může se dánský mistr z roku 2021 vyhoupnout dost vysoko. Superligaen je totiž letos nesmírně vyrovnaná, po 16. kole byl rozdíl mezi třetím FC Kodaň a jeho největším rivalem Brøndby rozdíl pouhých tří bodů - mezi tandem z aglomerace hlavního města se tak vměstnalo dalších šest celků. Škoda, že se ligové pole po posledním listopadovém kole krapet roztáhlo. I tak lze vedoucí Nordsjælland, který by se letos mohl dočkat sladké odměny za dlouhodobou podporu talentů, s druhým Viborgem považovat ze statistického hlediska za nežádoucí outliery. Totéž lze říct o předposledním Aalborgu a posledním Lyngby, přičemž druhý jmenovaný mančaft až v posledním podzimním zápase ukončil čekání na vítězství.





Ačkoli fotbalisté se své království rozhodli na mezinárodním poli reprezentovat ještě na konci 19. století, vrcholným akcím se dlouho vyhýbali. Místo účasti na mistrovství světa soutěžili mezi válkami v regionálních turnajích, případně holdovali přátelským mačům. Mundial jim dlouho nebyl dost dobrý. Alespoň olympiádou nepohrdali a do roku 1948 třikrát brali medaile (dvakrát stříbrné v letech 1908 a 1912, jednou pak bronzové v prvním poválečném olympijském turnaji).

Většímu průlomu na mezinárodním poli zabraňovala neochota národního svazu učinit z fotbalu plně profesionální sport. Přesto se Dánové v roce 1960 znovu blýskli na olympiádě (další stříbro) a za další čtyři roky zaujali účastí na čtyřčlenném mistrovství Evropy, byť na samotném turnaji skončili poslední. Doba šla každopádně kupředu a v průběhu 70. let se profesionálové dostali jak do reprezentace, tak i do dlouho amatérské dánské ligy.

Chvilku ovšem trvalo, než nejvyšší soutěž začala produkovat hráče pro národní výběr. Na dalším velkém turnaji s dánskou účastí, tedy mistrovství Evropy v roce 1984, mělo suverénně nejvíce hráčů mimo vlastní ligu právě Dánsko. Pod evropský bronz i osmifinále na mundialu o dva roky později se podepsali Preben Elkjær Larsen, Michael Laudrup, Morten Olsen, Frank Arnesen, Søren Lerby, Jesper Olsen nebo Jan Mølby, tedy hráči ze západoevropských soutěží.

Zrodil se každopádně Dánský dynamit, který po jistém dodoutnání zničehonic explodoval v roce 1992. Velké štěstí pro Briana Laudrupa, že se na rozdíl od svého staršího bratra Michaela rozhodl do reprezentace vrátit ještě před švédským ME. Trenér Richard Møller Nielsen neměl kvůli sporům s hráči jednoduchou pozici, avšak ve Švédsku bylo vše rychle zapomenuto. Pohádka, která začala účastí namísto suspendované Jugoslávie, skončila známým ziskem zlatých medailí.

Zklamání z neúčasti na švédské jízdě si Michael Laudrup alespoň částečně vynahradil na mundialu v roce 1998. Ve Francii dovedl dánský výběr spolu s bratrem do čtvrtfinále, načež se oba dostali do all-stars výběru turnaje. Na přelomu tisíciletí usedl do trenérského křesla na dlouhých 15 let člen někdejšího Dynamitu Morten Olsen. V roce 2002 uhrál na MS osmifinále, o dva roky později na Euru zase čtvrtfinále. Pak už ale velkou díru do světa neudělal - světový šampionát v roce 2010 i následné polsko-ukrajinské ME pro něj skončilo už v základních skupinách. Až Åge Hareide před čtyřmi roky dostal Dánsko pragmatickou cestou zase do play-off. Dnes si nevelká země brousí zuby na ještě větší úspěch.


Při pohledu na skóre 30:3 se ani nechce věřit, že Dánové někomu přenechali všechny body. A přece... zcela na závěr bojů ve skupině F prohráli v Glasgow po výsledku 2:0 ve prospěch Skotů, Z toho vychází, že z ostatních devíti duelů inkasovalo Dánsko jednou... od Faerských ostrovů.

Hjulmand a spol. vůbec prokázali velkou schovívavost vůči vlastnímu autonomnímu souostroví. V Tórshavnu totiž zvítězili jen díky pozdní brance Jonase Winda. To s druhým outsiderem skupiny se Dánové vůbec nepárali. Moldavsku v součtu nasázeli 12 branek. A stejně tak to schytali také Rakušané (4:0) s Izraelci (5:0).

Je pravda, že Dánsko mělo celkem kliku na soupeře ve skupině. Skotsko navzdory progresu v posledních letech dál zůstává spíše v druhém sledu, Rakousko zase příliš dlouho odkládalo odvolání Franca Fody, který potenciál našich jižních sousedů dlouho ubíjel. Nicméně i tak zmíněné debakly i nad týmy, které měly bojovat minimálně o baráž na mundial, sloužily jako varování pro další potenciální soupeře. Ten, kdo tato varování nebral vážně, pak musel své nepřipravenosti litovat. Ať už se bavíme o účastnících Eura - především Rusku s Walesem - nebo o vyzyvatelích v Lize národů.

Poté, co kvalifikaci na MS přibrzdil letní evropský šampionát, stačilo Dánům vloni na podzim odehrát pouze čtyři zápasy k zajištění postupu. I proto se následující rok mohli hladověji zakousnout do Ligy národů. V ní zřejmě potkali novou, chorvatskou nemesis, stejně tak se ale sami definitivně stali černou můrou Rakušanů, kteří tak Dánsku podlehli ve všech pěti posledních vzájemných střetnutích. A rady si s Hjulmandovou družinou očividně neví ani Francouzi. Právě s nimi Dánové uzavřeli vcelku povedené počínání v soutěži. O ještě lepší dojem i vítězství ve skupině je připravilo pouze zmíněné Chorvatsko.




Poté, co spoluhráči udělali vše pro to, aby na o život bojujícího Christiana Eriksena nezíral senzacechtivý svět, poté, co Eriksen svůj největší životní zápas zvládl, poté, co publikum na stadionu Parken vytvořilo úžasnou kulisu, stačilo, aby si Dánové získali přízeň celého světa zábavným herním stylem. O poslední bod se postaral Kasper Hjulmand.

Do angažmá u reprezentace jistě vstupoval také s osobním cílem očistit si jméno. Dnes už se na Hjulmandovo působení nahlíží v Mainzu možná trochu jinak, nicméně tehdy šlo o citlivou volbu, které sportovní ředitel Christian Heidel později litoval. Oddíl z Rheinhessen sice pod Hjulmandem kladl větší důraz na držení míče a ani v době odvolání Dána na tom zas tak bídně nebyl, Heidel ale po dlouholetém úspěšném angažmá Thomase Tuchela logicky čekal víc. A tak se Mainz později vracel k výběru koučů s dlouhodobějším vztahem ke klubu, což splňuje také Bo Svensson, dnešní lodivod FSV a Hjumlandův krajan (a někdy v budoucnu také jeho nástupce?).

Po nezdařilé německé anabázi se Hjulmand vrátil do Nordsjællandu, v němž si udělal jméno dříve. K dalšímu titulu a postupu do Ligy mistrů jako v roce 2012 sice FCN nedotlačil, vrátil jej však na čelní příčky Superligaen, na nichž se klub dodnes stabilně drží a v aktuální sezoně se zase může dostat na trůn. Samotného Hjulmanda během druhého angažmá v Nordsjællandu vábil belgický Anderlecht, z toho ale nakonec sešlo. Ještěže tak.

Zatímco R.S.C. dál se slzou v oku vzpomíná na slavnější historii, Hjumland místo slavné značky nakonec nastoupil k národnímu týmu. Odložení mistrovství Evropy pak jeho návrat na výsluní paradoxně urychlilo. Avšak jestliže jde štěstí naproti skrze líbivou kopanou, nelze mu osobní prospěch nepřát.




Kasper Schmeichel ve Francii svádí souboj o jedničku s Marcinem Bulkou a kdoví, zda se v Kataru stane onou stálicí, na jakou byli Dánové zvyklí. Příběh Christiana Eriksena už je zase tak známý, že nemá moc smysl jej nadále opakovat. A přestože středopolař Manchesteru United bude na mundialu nepochybně důležitým článkem, Hjulmand už ukázal, že špičkově umí hrát také bez něj.

To Joakima Mæhleho má trenér celou dobu po ruce. Levý obránce se v seniorské reprezentaci pyšní bilanci devítí gólů v 31 zápasech. Zopakujeme, jedná se o obránce. Pravda, s viditelnými ofenzivními návyky. Nicméně i tak se jde o úctyhodná čísla, za která by dánští útočníci platili zlatem. Pokud by byla na prodej.

Zatím si Mæhle své klenoty střeží. S pěti góly na kontě se stal spolu s Andreasem Skovem Olsenem nejlepším střelcem Dánů v kvalifikaci. Dobře si pamatujeme jeho výpady na posledním Euru, kde se dvakrát trefil do černého ještě jako wing-back. Na této pozici už dnes nastupuje pouze za Atalantu, kde plnohodnotně nahradil Robina Gosense. Je přitom paradoxem, že zatímco fotbalista Interu momentálně vstřebává zklamání z opomenutí německým trenérem, Mæhle do výběru Hjulmanda lehce proklouzl.

V národním mužstvu se Mæhleho role od Eura aspoň na papíře lehce pozměnila. Stále ovšem zůstává ofenzivním tahounem přicházejícím z druhého sledu. Přirozeně pak hrozí, že za sebou nechává v obraně díru. I na to ale Hjulmand myslí, jak si povíme níže.

Na první pohled je Mæhle typickou motorovou myší pendlující okolo postranní čáry sem a tam. Zároveň má ovšem cit pro náběh do pokutového území na centr či přihrávku, stejně tak je solidní v soubojích jeden na jednoho. Schopnost přesně zamířit je při pohledu do statistik taky zřejmá. Po kariérním žebříčku zatím stoupá postupně. Z Aalborgu šel nejprve do Genku, v Atalantě je zatím dva roky. Povedený katarský turnaj jej ale zase může katapultovat o něco výš.




Zatímco Mæhle se v posledním vydání Ligy národů střelecky stáhl a nechal vyniknout jiné, Andreas Skov Olsen pálil ostrými dál. Aby taky ne, svou pozici v základu ještě pořád obhajuje. Dělá nicméně vše pro to, aby Martin Braithwaite definitivně sklopil uši.

Skov Olsen stejně jako Mæhle cestoval mezi Belgií a Itálii, avšak jeho poslední destinací je naopak jedna ze zemí Beneluxu. Zpětně svého přesunu z Boloni rozhodně nelituje. Na Apeninský poloostrov dorazil s velkými očekáváními, reálně zde ale prožil spíš průměrného dva a půl roku.

Jako křídelník nebo wingback se Skov Olsen lepí k pravé postranní čáře. Tento prostor ovšem v útočné třetině opouští a proniká výpady do pokutového území. Díky slušnému driblinku si libuje v soubojích jeden na jednoho. Rád si nechá bránícího protivníka přitáhnout blízko k sobě, načež jej zpravidla obchází z pravé strany. Pak hledá kolegy číhající před bránou, případně se sám natlačí do zakončení.

Nelibuje si v přehnaných parádičkách, preferuje spíš přímočarý úprk na svatyni, který umožňují rychlé první kroky. Pokud má prostor na centr svojí silnější levou nohou, rád míč kroutí na zadní tyč. Nicméně ani pravačku nelze označit za nějak výrazně slabší končetinu. Skov Olsen ji rád využívá při rozdávání pasů i zakončení. Levačku pak uplatní také při standardních situacích.

Bruggy své lednové koupě zatím rozhodně nelitují. Skov Olsen se v Belgii rychle zabydlel v základní sestavě. Gólově se v této sezoně prosadil celkem osmkrát, přičemž je v klubu zatěžován také povinnostmi směrem dozadu. Z tohoto pohledu by měl mít v Kataru větší volnost. Což je dobrá zpráva pro celý dánský výběr, neboť zatím se zdá, že kromě Skova Olsena se z ryze útočících hráčů nedokáže prosadit už nikdo.




Hjulmand se oznámení finálního výběru rozhodl pojmout jako napínavou televizní show. Nejprve uklidnil pouze 21 hráčů a pět míst nechával delší dobu neobsazených. Tím držel v napětí více než deset možných adeptů na zbývající místenky.

Rozhodně však nebylo pochyb o výběru gólmanské jedničky. Byť Kasper Schmeichel zatím nemá u Azurového pobřeží takový klid jako v Leicesteru, pro Hjulmanda je pořád jasnou volbou. Ostatně na Schmeichelovo místo se žádný výrazný konkurent netlačí. Frederik Rønnow působí v Bundeslize již přes čtyři roky, pořádně se ale chytil až tento podzim. Navíc se v dresu Unionu těsně před mistrovstvím zranil, kvůli čemuž poslední tři bundesligová kola vynechal. Mladý Oliver Christensen pak nepřesvědčil samotné fanoušky Herthy, natož aby v dánské svatyni ohrožoval slavného syna slavného otce.

Fanoušci Slavie by na pravém kraji obrany jistě rádi viděli Alexandera Baha, přičemž tento názor sdílí také mnoho dánských fanoušků. Bah se však nedostal ani do prvního kola nominace, čímž Hjulmand poodkryl karty. Rasmus Kristensen tak bude na pravém beku vyvažovat na opačném kraji hřiště řádícího Joakima Mæhleho. Mezi krajní beky se pak zřejmě postaví v pravý čas uzdravený Andreas Christensen a Joachim Andersen. Stejně tak je ale možné, že Andersena ze základu vystrnadí nestárnoucí Simon Kjær. Jeden z objevů MS v roce 2010 podobně jako barcelonský Christensen část podzimu promarodil, v Kataru ale pořád hodlá předávat zkušenosti. I jako mentor na lavičce, kde se pravděpodobně potká s Jensem Strygerem Larsenem a Danielem Wassem. Oba krajní beci toho odehráli dost na loňském Euru, tentokrát jejich využití tolik pravděpodobné není.

Nabušeně vypadá alespoň na papíře především střed pole, byť u Thomase Delaneyho už je zřejmě jen otázkou času, až se po putování Německem a Španělskem vrátí zpět domů. Pro Hjulmanda je však pořád klíčovým štítem, jehož úkolem bude mimo jiné zajišťování Mæhleho při ofenzivních výpadech. Roli box-to-box záložníka a hlavního distributora milerád převezme Pierre-Emile Højbjerg, který po dost možná přehnaných očekáváních v Bayernu patří mezi špičkové středopolaře nejen Premier League. Totéž pochopitelně platí také o Christianu Eriksenovi. Snad si návrat na kolbiště nepokazí podobně jako před čtyřmi roky v Rusku neproměněnou penaltou v osmifinále. Jisté je, že se Eriksen znovu bude pokoušet vytvářet šance a stejně tak se s vervou bude tlačit ke standardkám. Casper Nielsen se v Bruggách může snažit, jak chce, ale než aby v něm přiživoval zbytečné naděje, vybral si Hjulmand raději Mathiase Jensena.

Jak však práci záložníků zužitkují útočníci? Ve formě do Kataru dorazí jen Andreas Skov Olsen s Jesperem Lindstrømem, přičemž kdoví, zda se druhý jmenovaný prosadí přes Mikkela Damsgaarda. Další známé jméno z posledního ME však Hjulmanda dosud pořád přesvědčilo víc než Lindstrøm, který přitom patří do jednoho z nejnebezpečnějších trojzubců Bundesligy. To v Bruggách řádící Skov Olsen by měl své místo ustrážit i před Martinem Braithwaitem, toho času stále pobývajícím v Barceloně.

Ještě větší nervozitu vyvolává pohled na hrot. Kasper Dolberg sice dělá, co může, aby se ze základní jedenáctky dostal sám, nicméně Andreas Cornelius toho pro vytlačení konkurenta moc nedělá (jeho nominace patřila mezi ty větší Hjulmandova překvapení) a Jonas Wind, na kterého jsme upozorňovali před uplynulým Eurem jako na vycházející hvězdu, se teprve nedávno vrátil z marodky Wolfsburgu. V Německu naopak začal v posledních týdnech střílet Marcus Ingvartsen, toho má ale Hjulmand vyzkoušeného ještě méně než Lindstrøma. A tak místo Ingvarstena pojede do Kataru Yussuf Poulsen, který za Lipsko v aktuální sezoně nastoupil od začátku všehovšudy dvakrát.

V krátkém čase před úvodním výkopem by měl Hjulmand zapracovat především na počtu střel. Dánové se sice zvládnou poměrně elegantně dostat k pokutovému území, střeleckých pokusů už ale moc nevysílají a přiliš si útočící hráči nepomáhají ani v soubojích. Proto bude důležité, jak Skov Olsen dokáže uplatnit svou vyhlášenou zbraň, tedy navedení míče z pravé strany do vápna.

Očekávané 4-3-3 se může změnit na hru se třemi obránci, základní principy by ale měly zůstat totožné. Kvůli podpoře impotentního útoku se bude přetěžovat jedna (převážně Mæhleho) strana, zásadní pak budou výkony středové formace s jasně rozdělenými rolemi. Po ztrátě míče se pak Dánové budou chtít co nejdřív dostat k balónu zpět. Za takových okolností by nátlaková hra měla vést k vysokému počtu získaných míčů v útočné třetině. Se zahušťováním pole přitom budou záložníkům pomáhat také vytahující se obránci.