Představení účastníků MS 2022 - Brazílie

Anglie o sobě může tvrdit, že je kolébkou fotbalu, tím pravým symbolem sepjetí národa s fotbalem je ale podle mého názoru hlavně Brazílie. Dodnes ještě pamatuju, když jsem jako malý sledoval fotbalové reklamy s portugalským heslem "Joga bonito", tedy "krásná hra". Jako správný staromilec musím říct, že mě mrzí, že právě "Joga bonito" (a teď nemyslím ty reklamy) se tak trochu z profesionálního fotbalu vytratila. V exaktním světě plném dat zkrátka a dobře nějaké ty časté finty pouze pro pohlazení oka diváka neobstojí. Fotbal se stal mnohem pragmatičtějším.

I proto zatím posledním brazilským týmem, který dokázal na MS zvítězit, byl ten z roku 2002, ve kterém zářili Ronaldo, Rivaldo, Roberto Carlos nebo mladý Ronaldinho. Od té doby je ale brazilská hrdost vždy sražena některým ze soupeřů ještě před branami finále. Nesmazatelně se do dějin MS zapsala zejména potupná semifinálová porážka s Německem z roku 2014. Mimochodem, lidé potřebují své symboly, a právě tato generace je pro Brazilce symbolem neúspěchu. Proto vyvolalo určitou vlnu nevole povolání Thiaga Silvy, který je pro Brazilce právě tímto symbolickým pozůstatkem mentálně slabého týmu. Jako tvář spojenou s porážkami si jej Brazilci zafixovali zejména kvůli zdrcenému výrazu po prohraném MS i po prohrané Copě. Dojem na Brazilce neudělal ani zejména zbytečnou rukou ve finále letošního mistrovství světa klubů proti Palmeiras, kdy daroval soupeři vyrovnání z penalty. Silvovi fanoušci už zdaleka tolik nevěří jako před rokem 2014.

Jinak ale tradičně celá Brazílie věří, že letos už se konečně série neúspěchů zlomí. Nijak je nezviklala ani porážka ve finále Copy América s Argentinou, jelikož kontinentální turnaj v očích tamních fanoušků zejména v posledních letech utrpěl na popularitě kvůli příliš častému opakování. Pro Brazílii zkrátka pouze vítězství na mistrovství světa znamená úspěch.

Po neúspěchu na MS 2018, kde se Brazílie poroučela domů po čtvrtfinále s Belgií, se nechal kouč Tite slyšet, že Brazílie se musí adaptovat na mnohem takticky vyspělejší styl. To se mu podařilo. Současná Brazílie je nesmírně silná v defenzivě, a to nejen podle jmen na soupisce. Navíc i sám Tite je nyní po 4 letech na lavičce národního týmu mnohem zkušenější, klidnější a zároveň sebevědomější.

Je až s podivem, do jak moc podobné skupiny byla Brazílie nalosována. V roce 2018 se ve skupině poměřila se Švýcarskem, Srbskem a Kostarikou, letos pouze Kostariku nahradil Kamerun. S ním se zase Brazílie střetla ve skupině na domácím MS 2014. Brazílii zejména se Švýcarskem a Srbskem nečeká nic jednoduchého, naopak Kamerun nevypadá před MS vůbec v dobrém rozpoložení. Nová, takticky vyspělejší Brazílie, by ale podle předpokladů měla jak Srby, tak i Švýcary porazit. Jedou si přece pro vítězství, no ne? Hlavně zápas se Švýcarskem však bude tím nejlepším možným testem její skutečné síly.


S fotbalem si Brazílii spojí i většina lidí, kteří jinak tento sport vůbec nesledují. Na rozdíl od ostatních jihoamerických lig (s výjimkou pár týmů z Argentiny) také i běžný evropský fanoušek zná názvy alespoň některých tamějších ligových týmů. O týmech jako Flamengo, Santos, Corinthians, Atlético Mineiro nebo Palmeiras by měl mít fotbalový fanda alespoň základní povědomí.

Vzhledem ke značnému rozsahu Brazílie je ale systém lig o něco složitější než u nás. Brazílie je federativní republika sestávající z 26 spolkových republik a federálního distriktu Brasília. Na federální (tedy celonárodní) úrovni fungují 4 soutěže - Série A-D. Kromě toho se ale v každé spolkové republice hrají také státní ligy, které mají svou vlastní hierarchii, ale ve kterých soutěží také týmy hrající federální soutěže. Tím pádem například tým Botafogo v roce 2022 soutěžil v Sérii A, kde skončil 11., zároveň ale také hrál ligu státu Rio de Janeiro, kde skončil 4. Pro našince je to trochu zvláštní systém, při velikosti Brazílie a oblibě fotbalu v zemi je ale docela šikovný. Spousta talentovaných mladíků na sebe totiž může upozornit právě ve státních ligách, kde se střetávají slabší týmy s brazilskými velkokluby. Státní ligy jsou také vděčným objektem zájmu skautů evropských menších klubů, které si hráče prosazující se v Sérii A a B nemohou dovolit.

Brazilci samozřejmě sledují i evropskou Ligu mistrů, s velkou oblibou ale sledují také Copu Libertadores, její jihoamerickou obdobu. Tradičně jde zejména o sledování střetnutí brazilských a argentinských klubů, výjimečně se ale objeví i finále týmů z jiných zemí, jako například v roce 2016, kdy se v něm potkalo kolumbijské Atlético Nacional a ekvádorské Independiente del Valle. Za poslední 3 roky ale bylo finále nejdůležitější kontinentální soutěže čistě brazilské. Evropského soupeře na MS klubů dokázal brazilský tým porazit naposledy v roce 2012, kdy Corinthians zvítězili nad Chelsea 1:0 zejména zásluhou skvělého gólmana Cássia. Od té doby ale tuto, mezi Evropany většinou opomíjenou, soutěž vyhrávají jen vítězové evropské Ligy mistrů.





Brazílie je s historií mistrovství světa spjatá tak pevně jako například Plzeň a pivo. Jako jediná země na světě zatím nechyběla ani na jediném světovém šampionátu! Pravda, ne vždy si vedla znamenitě, například hned na prvním MS v Uruguayi byl pro Brazilce pořádný šok, když vypadli už ve skupině kvůli porážce s Jugoslávií. Největší fiasko zažila Brazílie asi v roce 1966 v Anglii, kde se ještě ve skupinové fázi zranil Pelé a Brazílie ukončila své působení na turnaji už po třech zápasech.

Vraťme se ale ještě na chvíli do dřevních dob fotbalu. O porážce od Jugoslávců v roce 1930 už jsme mluvili, na následujícím turnaji v roce 1934 si ale Brazílie nevedla o nic lépe, protože skončila hned v prvním kole na Španělech, kteří ji porazili 1:3. První alespoň dílčí úspěch tak zaznamenala Brazílie až v roce 1938, kdy přivezla domů bronzové medaile. Nejlepším střelcem celého turnaje se stal se 7 góly tehdy 24letý mladík Leônidas, jeden z prvních popularizátorů tzv. nůžek. Jako zajímavost se sluší říct, že brazilské týmy byly vždy značně rozličné, co se týče barvy pleti. V brazilské společnosti byly na fotbalisty tmavé pleti kladeny zpravidla vyšší nároky, což nejvíc odnesl asi gólman Moacir Barbosa.

Nyní si trochu vypůjčím známou hlášku z pera Járy Cimrmana. Dostáváme se k první ze dvou částí brazilského cyklu "Naše slavné prohry". Dnes už si v Evropě málokdo vzpomene, že největším utrpením, a stále větším než dnes slavnější porážka 1:7 s Německem, bylo takzvané Maracanazo. V roce 1950 se MS konalo právě v Brazílii a nejspíš žádný Brazilec nepochyboval, že se domácí miláčci stanou konečně mistry světa. Až do posledního zápasu s Uruguayí také Brazilci pouze jednou drobně klopýtli při remíze 2:2 se Švýcarskem, jinak turnajem doslova letěli. V útoku řádil zejména Ademir, pro svůj charakteristický podkus přezdívaný "Čelist" (a opravdu trochu připomíná známého padoucha z filmů s Jamesem Bondem), který v turnaji nasázel 9 gólů.

V roce 1950 se nehrálo finále, nýbrž finálová skupina se 4 týmy. V ní se kromě Brazílie představilo také Španělsko, Švédsko a Uruguay. Brazilci hnaní bouřícími tribunami s více než 130 000 diváky nejprve zničili Švédy a Španěly 7:1 a 6:1, zatímco Uruguayci se Španělskem remizovali a Švédy porazili těsně 3:2. O vítězi tak měl rozhodnout poslední zápas, kde Brazílii stačila remíza. V tribunách se dle oficiálních záznamů sešlo 173 850 diváků, což je dnes zcela nepředstavitelné číslo. Když ve 47. minutě Albino Friaça poslal Brazílii do vedení, ten hukot bych chtěl slyšet. Naopak když Juan Schiaffino a Alcides Ghiggia zápas otočili ve prospěch Uruguayců, díky čemuž se Uruguay podruhé stala mistry světa, na stadionu zavládlo něco, co se ani nedá nazvat pohřební atmosférou. To bylo prostě Maracanazo. Hlavním viníkem byl mezi Brazilci určen výše zmíněný gólman Barbosa, který od Ghiggii očekával z křídla centr, zatímco jej uruguayský hrdina překvapil střelou na bližší tyč, se kterou už nemohl Barbosa nic dělat. Sám nešťastný gólman se pár let před smrtí vyjádřil, že maximální trest za zločin v Brazílii je 30 let vězení, on byl trestán celým národem za věc, za kterou v podstatě ani nemohl, 50 let. Inu, doufám, že někde v posmrtném životě už je Vám lépe, pane Barboso.

Když jsme se bavili o oněch symbolech, musím zmínit také změnu dresů po roce 1950. Do té doby Brazílie hrála v bílých dresech s modrými doplňky, od roku 1954 už hraje v dnes mnohem známější žluto-modro-zelené kombinaci, která připomíná brazilskou vlajku. Symbolika smutku z Maracanã musela za jakoukoliv cenu pryč.

Na svůj první titul Brazílie čekala do roku 1958. Nejlepším střelcem se stal sice legendární Just Fontaine se 13 góly, hlavní pozornost na sebe ale upoutal 17letý mladíček Pelé, se 6 góly nejlepší střelec Brazílie. A jsme zase u těch symbolů. Dnes už se nenajde mnoho lidí, kteří by Pelého viděli hrát naživo, natož v dresu Santosu. Pelé přesto je prostě absolutní legendou fotbalu. Je to hlavní symbol týmu, který pro Brazílii získal první titul mistrů světa. A co víc, on ty tituly nakonec získal tři! Je úplně jedno, jestli by v dnešní nebo jakékoliv jiné konfrontaci Pelé třeba nevstřelil tolik gólů jako Ronaldo nebo neudělal tolik krásných kliček s následným gólem jako Messi. Který (a je možné, že oba) z těchto hráčů pro svůj národ nezíská titul mistra světa, bude také možná zapomenut jako byli zapomenuti mnozí fantastičtí hráči, například Raymond Kopa. Vzhledem k mnoha jiným úspěchům snad ale ono zapomínání bude trvat alespoň déle.

Už tak začíná být tato kapitola příliš dlouhá, takže pojďme příští léta trochu přeskočit. Brazílie získala mistrovské tituly s Pelém ještě na následujícím MS 1962, kde se ve finále utkala s Československem, a v roce 1970. Poté až do roku 1994 následovalo "období sucha", kdy se Brazilcům podařilo vybojovat pouze bronzové medaile v Argentině 1978. O tomto docela pochybném turnaji jste si mohli už přečíst v profilu Argentiny.

S druhou vítěznou generací je zase spojeno jméno Ronaldo. V roce 1994 byl sice tehdy 17letý hráč na turnaji přítomen pouze jako člen kádru, ofenzivu táhl zejména fantastický Romário, do kolonky úspěchů si ale může tento úspěch počítat. V roce 1998 už Ronaldo hrál, a to víc než dobře. Nebýt porážky ve finále od domácí Francie, měla by dnes Brazílie trojnásobné vítěze dva. MS 2002 totiž Brazílie ovládla znovu. I tak je ale nenadarmo Ronaldovi přezdíváno "Fenomén".

Krátce se ještě vrátíme i do roku 2014, a to zejména kvůli srovnání tehdejšího týmu, na který byly s odstupem 8 let nejspíš kladeny opravdu přehnané nároky. Ano, Brazilci sice dokázali opanovat Konfederační pohár FIFA, zejména ofenzivní fáze stála ale téměř výhradně stála na schopnostech Neymara. Vzhledem k Neymarovu zranění a disciplinárnímu trestu pro Thiaga Silvu tak Brazílie do semifinále nastupovala v tomto složení: Júlio César - Marcelo, Dante, David Luiz, Maicon - Fernandinho, Luiz Gustavo - Bernard, Oscar, Hulk - Fred. I když si místo Danteho a Bernarda dosadíte Thiaga Silvu a tehdy 22letého Neymara, nebyl to prostě tým na vítězství na MS. Zejména z ofenzivní čtveřice dodnes musí Brazilcům vstávat vlasy na hlavě hrůzou. Dnešní Brazílie je zkrátka ve všech ohledech lepší a vyspělejší.


Brazilci zlehka protančili kvalifikací v rytmu samby. Když jsem si na začátku nostalgicky zavzpomínal na méně pragmatický fotbal, Brazilci si v některých zápasech mohli dovolit spustit i svou "Joga bonito". Výsledných 45 bodů ze 17 zápasů a skóre 40:5 může evokovat, že soupeři zkrátka neměli dostatečnou kvalitu, jenže ona to není pravda! Stále hrajete proti týmům jako Argentina (sice jen jeden zápas, druhý nebyl dohrán), Kolumbie, Chile, Peru nebo nepříjemný Ekvádor. I nejslabší tým jihoamerické kvalifikace, tedy Venezuela, má v kádru hráče jako Tomás Rincón, Salomón Rondón, Josef Martínez a spoustu dalších hráčů hrajících alespoň v průměrných týmech TOP lig.

O spektakulární covidprotokolové ostudě, kterou způsobila Brazílie a Argentina ve vzájemném kvalifikačním zápase, už jsem se zmiňoval u profilu Argentiny. FIFA nakonec celou situaci raději zametla pod koberec, protože zbytečně dohrávaný zápas v době, kdy už bylo rozhodnuto o postupu obou rivalů, by nakonec mohl znamenat zranění některého z fotbalistů, za což by asi daný klub této organizaci nepoděkoval. Mezi skandály, o které se FIFA kdy postarala, tenhle patří mezi ty úplně nejmenší.

V domácím prostředí Brazílie neztratila jediný bod, ba co víc, pouze Uruguay jí dokázala vstřelit gól. Na oplátku vyfasovala debakl 4:1. Mimo domácí prostředí ale Brazilci zpravidla neztráceli nic ze své lehkosti. Pouze v Argentině, v Ekvádoru a v Kolumbii remizovali, přičemž pouze Ekvádor dokázal proti Brazílii zápas dorovnat. Více než jeden gól pak pustili Brazilci jen proti Peru, ani to jim ale ve vítězství 4:2 nezabránilo. Ona vůbec poslední prohra brazilského národního týmu se datuje až k 10. červenci 2021, kdy Brazílie prohrála finále Copy América s Argentinou. Předchozí prohra by už ale byla fousatější. To Brazílie prohrála v listopadu 2019 Superclásico de las Américas opět s Argentinou. Jako by se ale zdálo, že Brazilci vypjaté finálové zápasy úplně neumí.




Přezdívka Adenora Leonarda Bacchiho se vyslovuje zhruba podobně, jako když lákáte kočku na pamlsek. Jinak však nic úsměvného na tomto sympatickém přemýšlivém muži není. Tite je oproti svým předchůdcům Dungovi a Scolarim mezi veřejností i novináři vážený pro svůj příjemný styl vystupování a schopností adaptovat brazilský národní tým na evropský způsob "boje". Ostatně, kdo se nepoučí ze svých vlastních chyb, nemůže se nikam posunout.

Oproti roku 2018 je tady mnohem zkušenější Tite. Už si vyzkoušel, že pro vítězství je důležitá především týmovost a spolehlivě organizovaná a koncentrovaná defenziva. Paradoxně ve svých trenérských začátcích v Grêmiu byl považován za příliš defenzivního kouče, dnes se naopak jeho defenzivní organizace v kombinaci s volností pro ofenzivní hráče vyzdvihuje.

Po konci MS 2018 bylo důležité, aby Tite zaznamenal úspěch alespoň na Copě América. Sice je třeba zopakovat, že pro Brazilce Copa zdaleka neznamená tolik co MS, domácí turnaj je ale přece jen něco jiného, zvlášť po vypadnutí z MS ve čtvrtfinále. Jedinou infarktovou chvílí byl penaltový rozstřel s ultradefenzivní Paraguayí, proti které se Titeho tým nedokázal prosadit. Penalty ale Brazilci zvládli, v semifinále porazili Argentinu a finále s Peru už bylo jen třešničkou na dortu. Taktický profil týmu ale vůbec neodpovídal současné Titeho Brazílii, protože na Copě chyběl hlavní tahoun a tvůrce Neymar.

Kromě defenzivní práce bylo ale také potřeba výrazně zapracovat na tvorbě hry. Brazílie totiž trochu připomínala Argentinu z let 2010 až 2014, kde co nevymyslel Messi (v případě Brazílie Neymar), to zkrátka nemělo dostatečnou kvalitu. Zatímco Argentina našla svého tvůrce hry v De Paulovi, Tite se spoléhá na Lucase Paquetu. Nyní už nestačí bránit natěsno jen Neymara a všemožně mu znepříjemňovat hru, spolehlivá výstavba hry probíhá už od záložní řady. Do toho díky technické dokonalosti naprosté většiny kádru Brazílie svou troškou do mlýna mohou přispět i ostatní. Zejména je třeba zmínit skvělou Marquinhosovu rozehrávku, kdy je schopen dlouhými pasy přesně nacházet spoluhráče na křídlech. Důležitá bude ale také mentální připravenost týmu, Tite se těší důvěře svých svěřenců (stejně jako před 4 lety), v zápase si už ale hodně dlouho Brazílie nevyzkoušela, jaké to je dostat první gól. Naposledy se tak stalo v říjnu roku 2021 proti Venezuele, kdy na Brazílii byla rázem vidět ztráta pohody. Venezuela držela vedení déle než 50 minut než se dokázal prosadit Marquinhos. V závěru zápasu potom utavené Venezuelany zlomil z penalty Barbosa. Je ale spravedlivé říct, že v zápase chyběl Brazílii Neymar, tudíž tvorba hry ležela jen na Paquetovi. Důležité je, že nyní jsou jak Neymar, tak Paquetá zdraví. Nenechte se zmást slabší formou druhého jmenovaného z West Hamu, v zápase proti Tunisku už to byl starý dobrý Paquetá, o čemž se Tunisané velmi brzy několikrát přesvědčili.




Neymar je jako tahoun Titeho týmu jasnou volbou. Čistě teoreticky by to mohl být i skvělý defenzivní štít Casemiro nebo excelentní stoper Marquinhos, Neymarův přínos pro tým je ale nejvíc viditelný. Můžete mít Neymara rádi nebo ho naopak nesnášet pro jeho negentlemanský projev na hřišti, zpochybňovat jeho ofenzivní kvality asi bude málokdo.

Role už 30letého ofenzivního univerzála v Titeho týmu je podobná roli Lionela Messiho v týmu Argentiny. V ofenzivě je zkrátka všude. V rozestavení často putuje mezi křídlem, desítkou či falešným hrotovým útočníkem, důležité ale je, že jeho úkolem je jak tvořit hru, tak se i prosazovat do zakončení. Jak už jsem zmiňoval výše, ve chvíli, kdy se ale na Neymara "pověsil" některý ze soupeřových ostrých hochů, mívala občas Brazílie problémy prosadit se do dobře organizované a pevné defenzivy. S tímto nyní bude vypomáhat Lucas Paquetá. Neymarova pozice na hřišti tak patrně bude primárně na pozici ofenzivního záložníka.

Když už jsem pojal tento profil jako ukázku důležitosti symbolů pro člověka, přidám ještě jeden. Neymar má na kontě momentálně už 75 reprezentačních gólů, takže na dorovnání legendárního Pelého mu chybí už pouhopouhé 2 přesné zásahy. Je to něco, na co Brazilci dlouho čekají. Bylo by pro ně až pohádkové, kdyby dlouholetého krále sesadil nový mistr, který by ideálně zároveň byl schopen dovést Brazílii k dalšímu titulu mistrů světa. Neymar sám se nechal slyšet, že toto mistrovství světa by mohlo teoreticky být jeho posledním v kariéře. Pokud by ho Brazílie vyhrála, možná. Pokud ne, myslím si, že lákadlo objevit se v reprezentaci, by ještě bylo pořádně silné.




Přiznám se, že do volby brazilského talentu, který se může fanouškům výrazně předvést na MS, se mi ale vůbec nechtělo. Vždyť brazilská nominace doslova překypuje talentem a žádný z hráčů, snad s výjimkou 25letého útočníka Pedra, se nedá považovat za neznámého. Jako možná volba "na práh slávy" se jevil například Vinícius Jr., ze kterého už je ale regulérní hvězda světového formátu. Podobný problém nastal u jeho spoluhráče z Realu Madrid Rodryga, u kterého se čekal sice možná ještě rychlejší vzestup, letos se ale začal konečně pořádně prosazovat.

Nakonec jsem tedy dal na názor svého brazilského konzultanta a rozhodl jsem se zvolit křídelníka Arsenalu Gabriela Martinelliho. Vzhledem k nabité soupisce Brazílie a Titeho smyslu pro správné složení základní 11 tak, aby byla schopná vyvážit ofenzivní i defenzivní složku, je možné, že se Martinelli na turnaji představí jen jako talisman na několik minut v pár zápasech. I tak ale stojí za to zaměřit se na něj blíž. Vždyť i díky němu je konečně po letech zase Arsenal na špici Premier League. K tomu přispěl zatím 5 góly a 2 asistencemi. Je zvyklý nastupovat na levém křídle, ačkoli primárné do míče kope pravou nohou, což dává Titemu možnost nasadit jej jak nalevo, tak případně i napravo. I levačkou totiž s míčem pracuje na velmi solidní úrovni. Ve všech třech utkáních, kdy zatím dostal v reprezentaci důvěru, kopal na levé straně hřiště.

V Brazílii obecně je oblíbené nasazovat křídla přes nohu. Vini Jr. nastupuje v reprezentaci i v klubu téměř výhradně nalevo, levák Raphinha zase napravo. Jedinou výjimkou je Rodrygo, který ale zase bývá často využíván kromě křídelního prostoru také ve středu útoku. Martinelli tedy není výjimkou a konkurence je nesmírně silná. Na hřišti jej ale určitě uvidíme.




Brazílie v kvalifikaci přecházela mezi formacemi 4-3-3 a 4-2-3-1. Na MS se převážně bude prezentovat ve druhé zmíněné formaci. Základní role na hřišti bude mít každý hráč pevně dané. Důraz bude kladen na držení míče, ale případné rychlé protiútoky Brazílie po zbytečné ztrátě míče ze strany soupeře jsou, promiňte mi to slovo, brutální. Tvorba hry bude ležet na zmíněné dvojici Lucas Paquetá a Neymar. Vzhledem k technické vyspělosti brazilské soupisky ani nemá cenu zmiňovat, že kombinace Brazilců bývá rychlá, přesná a těžko bránitelná. Z hlediska jednotlivých postů nemá Brazílie slabinu vlastně nikde. Problémem může být už několikrát omílaná mentální nevyspělost, ale i kvůli tomu Tite bere velezkušeného Daniho Alvese, který je pro Brazilce symbolem zkušeného a úspěšného fotbalisty s touhou vítězit.

Jako brankářská jednička bude začínat Alisson. Zkušený a vynikající gólman prakticky bez slabin. Téměř to samé se dá říct i o Edersonovi, který je známý především pro svou hru nohama. Tite ale upřednostňuje staršího z dvojice, který je při chytání nejspíš přece jen kvalitnější. Jako gólman č. 3 se pak na turnaj podívá Weverton, držitel olympijského zlata z roku 2016.

Dostáváme se ke krajům obrany, u kterých by přece jen někdo mohl namítnout, že se třeba najdou reprezentace, které mají tyto posty obsazené o něco lépe. Jenže důležitá bude zejména defenzivní fáze hry, kterou si jak Alex Sandro, tak i Danilo plní velmi dobře. Alex Sandro bude mít přece jen ofenzivnější sklony, a to zejména kvůli častému stahování se Paquety do středu pole, odkud bude vatvářet šance útočníkům. Zkušeného beka Juventusu ale bude při ofenzivních výpadech jistit buď Fred nebo Casemiro. To Danilova práce sice nebude jen čistě defenzivní, jeho rolí ale bude přece jen hlavně zajišťovat ofenzivní smršť svých spoluhráčů vepředu. Na levý kraj obrany je připraven typologicky podobný Alex Telles. To zranění Danila by bylo možná trochu větším problémem, protože Dani Alves sice stále hraje fotbal na velmi slušné úrovni, jeho role bude ale hlavně ve vytváření správné atmosféry v týmu. Přece jen je těžké odhadovat, jak by si v 39 letech vedl například ve vyřazovacích bojích.

O roli Thiaga Silvy už jsme mluvili. I přes pokročilý věk jde stále o výborného stopera, brazilští fanoušci ale právě jeho považují za potenciální slabinu týmu. Vedle sebe ale bude mít možná i vůbec nejkomplexnějšího stopera současnosti Marquinhose. Právě on bude také velmi rád vypomáhat s rozehrávkou, jelikož distribuční schopnosti jsou srovnatelné s mnohým staženým tvůrcem hry. Potenciálním problémem by mohlo být, že Tite bere 4 pravonohé stopery, jejich kvalita je ale pro něj důležitější než končetina, kterou primárně používají. Brazilci by možná raději viděli v základní sestavě Édera Militãa, jeho čas ale třeba přijde. To se stoperem Bremerem se počítá spíš pouze jako se záložní variantou.

Naprosto neotřesitelnou pozici má na postu defenzivního záložníka Casemiro, a to i přes velmi zdatnou konkurenci v podobě Fabinha z Liverpoolu. Je to ale právě Casemiro, kdo je kromě Neymara a Paquety nejdůležitější postavou týmu. Je totiž první instancí skálopevné brazilské defenzivy. V ofenzivě zase umí přispět pořádnou dělovkou ze střední vzdálenosti. Nenápadnou, ale neméně důležitou roli v týmu má Fred. Jeho pozice je naopak ale nejméně jistá. Bude působit jako box-to-box záložník, jehož pohyb bez míče bude pro Titeho tým klíčový. V případě ofenzivních výletů kolegů je bude zajišťovat a naopak na druhé straně když vycítí správný okamžik, měl by podpořit útok. Jenže... Pokud bude na hřišti Fred, nedostane se už prostor v základní sestavě pro miláčka fanoušků Viníciuse Jr. Nejspíš se s tím budou muset minimálně proti soupeřům typu Švýcarska, které mají hlavní sílu v organizaci hry, smířit. Defenzivní úkoly zvládne do značné míry plnit i Lucas Paquetá, jeho hlavní přednosti jsou ale jinde. Záloha s ním, Casemirem a Neymarem na "desítce" už by byla opravdu hodně ofenzivní, třeba se jí ale minimálně proti Kamerunu dočkáme. Reálně se s touto variantou počítá. Nechávat Viníciuse Jr. na lavičce po většinu turnaje by totiž byl až příliš velký luxus.

Paquetá tedy nejspíš turnaj začne na levém křídle, počítá se ale s jeho častým stahováním do středu pole. Zároveň se často dostává i sám do zakončení. Role Neymara v týmu bude velmi fluidní. Z pozice ofenzivního záložníka se kromě tvorby hry bude starat rovněž o zakončování akcí a finální přihrávky. To Raphinha na pravém křídle bude hrát přímočařeji. Jeho styl v reprezentaci trochu připomíná Arjena Robbena: rychlá klička z pravého křídla a prásk! Gólman se může natahovat jak chce, na tohle nedosáhne. Jeho forma v Barceloně sice není nijak oslnivá, v přípravných zápasech za reprezentaci ale opět rozkvetl. Na pozici hrotového útočníka číslo jedna se počítá s Richarlisonem, ale... Ten v klubu hrává častěji spíš z pravého křídla, navíc po přestupu do Tottenhamu nijak nezáří. Nabízí se tak několik dalších variant. Tou první je určitě nasazení Gabriela Jesuse, který má v Arsenalu podstatně lepší formu. Jen pro odlehčení, pokud Brazilcům vadí občas plačící Thiago Silva, pak by mě zajímalo, jak reagují na Jesuse, který se chudák tváří neustále jako by mu někdo ukradl jeho oblíbenou hračku. Jako druhá záložní varianta se pak jeví možnost nasadit Neymara opět na pozici falešné devítky, Paquetu na desítku a levé křídlo uvolnit Viníciusovi.

Za konzultace a mnohé cenné rady děkuji Alexandremu Xavierovi z LiveSport Media.