Představení účastníků MS 2022 - Austrálie

Už podruhé v řadě Austrálie na mundial cestuje v roli toho nejméně přesvědčivého asijského účastníka; v roli národního týmu, který si musel na velký svátek klestit cestu vůbec nejdéle ze všech, projít dvěma základními fázemi a dvěma barážemi. Zatímco v roce 2018 si leckdo dovedl představit výraznější okysličení kostry, tentokrát se dělalo zas až moc narychlo...

Jako by se Austrálii náhle postesklo po časech oceánské kvalifikace, kdy neměla vůbec nic jistého. Už v hlavní kvalifikaci na MS 2014 posbírala více remíz (4) než výher (3) a udělala si to zbytečně zajímavé. Její poslední suverénní cyklus se tak rozehrál ještě před 30. narozeninami dua Harry Kewell - Tim Cahill; tak dlouho se již Socceroos nezdravě trápí.

Shodou okolností v roce, kdy jindy milované Matildas kvůli šokujícímu čtvrtfinálovému vypadnutí na Asijském poháru klesly na nejnižší příčku (12.) žebříčku FIFA od dávného roku 2010, se tedy také atmosféra kolem mužské reprezentace zdá být toxičtější než kdy jindy.

Trenér Graham Arnold na své nominační tiskové konferenci rovnou 10krát, jaksi defenzivně zopakoval slovo "důvěra”, extrémně kontroverzní rozhodnutí vynechat z výběru brankáře Mitche Langeraka svalil celé na svého trenéra brankářů, a vody čeřil již uprostřed kvalifikace, kdy i po třech nevyhraných duelech v řadě trval na tom, že jeho tým "hraje skvěle”.

Nehrál skvěle a hrát skvěle nejspíš ani nebude. Doma zůstaly zkušenosti v osobách Toma Rogiće či Trenta Sainsburyho (mimochodem koučova zetě!), což bolí obzvlášť po odchodech Marka Milligana a Mileho Jedinaka do důchodu, do základu se počítá se 3-4 borci, kteří dosud v seniorské reprezentaci neposbírali více než pět startů, a velká část té osvědčené kvality pro jistotu zápasí se zdravotními problémy (namátkou Souttar, Hrustić, Boyle).

Může Austrálie v konkurenci obhájců titulu a semifinalistů posledního Eura vůbec překvapit? Vymlouvalo by vám to i plno pravověrných příznivců ‘Roos, ale staly se i divnější věci...


Lesk domácí A-League poněkud opadá. Letos je to přesně 10 let od chvíle, kdy Sydney FC za tři miliony dolarů přivedlo do té doby nevídanou hvězdu v podobě Alessandra Del Piera. Tenhle přestup tehdy pozvedl fotbal v celé krajině, od Perthu po Melbourne. V uplynulé sezoně přitom nejvyšší australská soutěž z opravdových "marquee” posil nabídla pouze Daniela Sturridge, který se s Perthem Glory rozloučil po šesti zápasech bez gólu, a když se letos podíváte na seznam cizinců na vízum, většinu z nich asi ani nepoznáte. Vyčnívá Nani, pro československé fanoušky Róbert Mak a pro anglické romantiky možná Jack Rodwell.

Na druhou stranu, v přesně opačném trendu ve srovnání se Saúdskou Arábií, současné australské prostředí umožňuje mladé krvi včasně rozpínat křídla. Letos v létě po jedné celé sezoně v A-League odešel do nizozemského Utrechtu teprve 18letý pravý bek (!) Josh Rawlins, účastník mistrovství světa do 17 let v Brazílii (2019). Právě k němu, potažmo Garangu Kuolovi, který v říjnu též pomáhal vybojovat suverénní postup na Asijský pohár do 20 let, se hlavně upíná ta část fanoušků, kterou znepokojuje absence australské "20” na světové scéně nepřetržitě od roku 2013. Poslední zápas na MS vyhrála parta kolem Mileho Jedinaka, Carla Valeriho či Matta McKaye. Ani jeden z nich už tři roky profesionálně nehraje.

Ačkoliv tedy Western Sydney Wanderers (2014) nadále platí za jediného australského vítěze asijské Ligy mistrů v historii (a jednoho z pouhých dvou finalistů s Adelaide United roku 2008), v krajině klokanů hledí do budoucnosti s opatrnou nadějí. Důležitý byl také nedávno konečně završený boj profesionálních klubů s australským svazem o nezávislost A-League na FFA. Tento deal byl potřeba zaprvé pro záchranu Wellingtonu Phoenix, ojedinělého novozélandského účastníka A-League, kterému měla vypršet licence a FFA se neměla k jejímu prodloužení. Zadruhé kluby teď mají větší kontrolu nad strategickým i komerčním směřováním soutěže. To zatím není nutně vidět (letošnímu Grand Finale nepřihlížel ani vyprodaný 30tisícový AAMI Park), ale dohoda je pořád relativně čerstvá a trpělivost značná.

Co pomůže, jsou příběhy jako poslední vítěz A-League — nejnovější frančíza Western United. Ta trochu klame tělem, protože Perth Glory navzdory názvu nadále zůstává zdaleka jediným zástupcem západní části australské pevniny, ale úspěch je to přesto důležitý. Western United vstoupilo do ligy v sezoně 2019/20, kdy se shodou okolností odtrhla od FFA, a nyní pod vedením internacionála Johna Aloisiho — po dvou nevydařených angažmá pomalu ztrácejícího kredit nadějného mladého kouče — úspěšně válčilo proti vítězi základní části a účastníkovi předešlých dvou Grand Finals, Melbourne City. Byla to krásná popelkovská jízda.

Jakkoliv se tedy v Austrálii příliš nevěří Socceroos, důvěra v národní kopanou jako takovou pozvolna roste. A hned v příštím roce hrdou fotbalovou zemi čeká jeden z vrcholů tisíciletí — první mistrovství světa žen, pořádané ve spolupráci s Novým Zélandem. Číslovky 2 a 3 potom značí také další velkou událost, na níž se všichni pomalu chystají; LOH v Brisbane roku 2032.





Nenajde se už mnoho fotbalových fanoušků, kteří by Austrálii pokládali za nejlepší tým Oceánie. Teoreticky jím zřejmě stále je — a nikdo jí neodpáře hned dva triumfy na Oceánském poháru (1996 a 2000) bez inkasování jediné branky (přičemž celkově se protinožci ze šesti pokusů nikdy neumístili hůře než druzí) —, ovšem prakticky už Socceroos nutno považovat za plnohodnotného asijského zástupce. Speciálně po roce 2016, kdy se Nový Zéland osamostatnil na čele s pěti triumfy v Ocenánském poháru (Austrálie dá k dobru čtyři).

Právě kvůli své "oceánské minulosti" nicméně Australané do Kataru putují teprve ke své šesté účasti na největším fotbalovém svátku. Jakožto reprezentanti Oceánie museli dříve Socceroos podstupovat složité barážové boje (tedy, ehm, pravda, aktuálně to pro ně neplatí o nic méně; ale nemělo/nemuselo by!) — nejčerstvěji s pátým mužstvem jihoamerické kvalifikace, dříve ale také s vybranými asijskými či evropskými celky. Postupně tak Austrálie těsně před branami světového šampionátu ztroskotala na kordech Severní Koreji (1966), Izraele (1970), Skotska (1986), Argentiny (1994), Íránu (1998) a Uruguaye (2002).

Jeden zcela ojedinělý úspěch z dávné historie představují události předcházející turnaji v Západním Německu (1974). Tehdy se oceánské a asijské výběry utkávaly v rámci společného kvalifikačního cyklu o pouhou jednu vstupenku na závěrečný turnaj. Australané ji tehdy vybojovali tváří v tvář Jihokorejcům, aby záhy na MS ani jednou neskórovali a s ubohým bodem putovali obratem zpátky domů, kde museli setrvat dlouhých 32 let, než se dočkali zas.

Na mistrovství světa 2006 už pro Aussies vedla cesta skrze výše zmíněné barážové síto. Na Socceroos opět čekala Uruguay, která před čtyřmi lety celek Franka Fariny nemilosrdně nepustila na "skoro domácí" šampionát v Japonsku a Jižní Koreji. Odplata pod vedením Guuse Hiddinka nicméně určitě stála za to. Většina z nás si jistě vybaví, jak se tehdy Australané díky trefě Aloisiho radovali až po penaltovém rozstřelu; a kterak jim o pár měsíců později jiný pokutový kop připravil pořádnou křivdu v osmifinále s Itálií.

Právě osmifinále i po posledních třech účastech Australanů na této vznešené akci zůstává jejich maximem. Pod vedením Pima Verbeeka sice Socceroos hravě zvládli svůj debut v asijské kvalifikační zóně, když v rozhodující fázi nenašli přemožitele ani v silném Japonsku, ovšem na samotném šampionátu roku 2010 už nic moc nepředvedli. Parta kolem Schwarzera, Neilla, Emertona či Bresciana o skóre zaostala za Ghanou a s touto scénou se již napořád rozloučila třetí příčkou. O čtyři roky později potom osvěžení Socceroos umožnili ikonickému Timu Cahillovi další gólový zářez, avšak vyřazovacím bojům se nikdy ani nepřiblížili, což se v bleděmodrém opakovalo naposledy, když Aussies pálili jen z penalty.

Závěrem se s ohledem na turnajovou historii nelze nezastavit také u zajímavé bilance Socceroos na Blízkém východě — před Asijským pohárem 2019 ve Spojených arabských emirátech v regionu Austrálie nevyhrála soutěžní klání od září 2016 (!), a na Poháru s touto ošklivou pověstí Arnoldův mančaft nic moc nenadělal. Austrálie krachla ve čtvrtfinále a přesvědčivě, bez pomoci pozdního zásahu či penaltového rozstřelu, porazila jenom Palestinu.

Na druhou stranu, na Asijském poháru v Kataru (2011) došli ‘Roos až do finále. Tak že by?


Vyčerpávající po všech možných směrech. Přes 1000 dnů, napříč 20 zápasy, 10 zeměmi, lockdowny a tréninky vedenými přes Zoom kvůli pandemii covid-19 (který Arnold sám chytil dvakrát!), a na poslední překážce 120 bezgólových minut se šťastným koncem jen díky muži přezdívanému "Grey Wiggle” (v doslovném, improvizovaném překladu nejspíš "šedý vrtič”?).

Rozhodující třetí fáze kvalifikace byla tak trochu případem prvního vyhrání, které z kapsy vyhání. První zářijový sraz přinesl povinné výhry nad Čínou (doma) a Vietnamem (venku), v říjnu se pak podařilo navázat i skalpem Ománu (doma) a vyhlídky na první příčku se zdály nadějné. Jenže pak přišla první vážná konfrontace s Japonskem (venkovní prohra 1:2 vlastním gólem Behiche v 85. minutě) a domeček z karet se začal povážlivě sypat. Následovaly remízy se Saúdskou Arábii a Čínou... a člověk se ani nenadál, a Graham Arnold se v březnu před oběma barážovými duely ve vší vážnosti v médiích i na tribunách vyhazoval.




Málokdo by se dal považovat za ztělesnění zlomeného srdce spíše než Arnold. Jako důrazný útočník byl součástí čtyř neúspěšných kvalifikaci na mundial (té poslední v roce 1997, kdy sám v závěru neproměnil tutovku). Pak roku 2001 asistoval Farinovi u nekompromisního výprasku v baráži v Montevideu (0:3). V počtu odkoučovaných i vyhraných zápasů A-League zůstal zaseknutý na nevděčné druhé příčce. A to jsme zatím jenom u fotbalu; matka mu zemřela na rakovinu v jeho 20 letech, násilnického otce si krátce nato vzal infarkt.

Přesto přese všechno je Graham Arnold jednou z nejvýznamnějších postav australské kopané, a to na všech možných úrovních. Se Central Coast Mariners a Sydney FC se za sedm let podíval do čtyř Grand Finals domácí A-League (základní část ovládl třikrát), své první krůčky pod ním na klubové úrovni dělaly takové ikony jako Mat Ryan, Tom Rogić či Trent Sainsbury. Na olympiádě v Pekingu 2008 pomáhal do A-týmu hráčům jako Mark Milligan či Matthew Špiranović. Následně se ke kormidlu "23” vrátil, aby vrátil i samotné Olyroos na OH poprvé právě od Pekingu, v Tokiu zaskočil Argentince a v důsledku pomohl sedmi členům kádru k zahraničním štacím. S dospěláky vyhrál nejvíc kvalifikačních duelů v řadě (11).

A přece není Graham Arnold příliš populární. Jeho fotbal většinou není pohledný. Jeho projev dovede být humorný, ale taky otrávený — jako když neúspěch Austrálie na prvním Asijském poháru (2007; čtvrtfinále) beze studu a hany hodil na své svěřence, kteří "jako by tam vlastně ani nechtěli být". Jeho vize, odkoukaná od Guuse Hiddinka během mistrovství světa 2006, jednoznačně nadřazuje mezilidské vztahy a man management nad taktiku.

Ale třeba právě tohle — jakýsi návrat ke kořenům — současná Austrálie potřebuje. Pro veškeré plusové body za estetiku a odvážnost přeci jen Socceroos Angeho Postecogloua zůstávají nejméně úspěšným australským výběrem v dějinách světových šampionátů (0 bodů, 3:9). Arnold je starý rutinér; žádný neschopa, který by na této úrovni nevěděl, co dělá.

Jisté je už teď jedno: 59letý stratég nebude mít o nabídky nouzi po jakémkoliv výsledku na mundialu. Kontrakt mu končí s posledním kopnutím do balonu v Kataru a už vpředvečer turnaje měl mít na stole návrhy dvou zahraničních klubů a jedné národní asociace.




Že se Austrálie takhle spoléhá na borce z 2. německé bundesligy, by mohlo být klidně vykládáno za symbol jejího kvalitativního úpadku, ale Jackson Irvine je speciální případ. Osoba Jacksona Irvinea daleko sahá za hranice zeleného pažitů. V očích fanoušků St. Pauli, známé to bašty levicového smýšlení mezi německými kluby, se během roku a půl vypracoval v kultovního hrdinu, což vzhledem k jeho artikulovanému, vyspělému projevu není vůbec divu. Stejně tak nebylo divu, že právě on byl hlasem mimořádné kampaně Socceroos, která před výkopem mundialu upozorňovala na soustavné porušování lidských práv v Kataru.

Video, které zůstává jediným svého druhu mezi účastníky mistrovství světa, vyvolalo roztodivné reakce a nevyhlo se ostrým nařčením z pokrytectví. S tímhle však na copatého záložníka s knírem nechoďte. ”Jako Australané za sebou máme strašnou minulost, co se zacházení s azylanty a uprchlíky týče, a naše chování k původnímu obyvatelstvu je historicky nepřijatelné,” odpovídal sociálně nesmírně uvědomělý 29letý sympaťák.

Tyto osobnostní aspekty však nejsou jediným důvodem, proč Jackson Irvine působí jako de facto kapitán Socceroos, a ani jeho tetování Moea Szyslaka ze Simpsonů není tím hlavním důvodem, proč na něj velká část krajanů nedá dopustit. Irvine je totiž také setsakramentsky dobrým fotbalistou; v záloze nabízí uzlíky energie a výtečně zavírá z druhé vlny vápno soupeře. Je typickým box-to-box záložníkem a patrně jediným členem ideální základní sestavy, který je aktuálně v pravém slova smyslu nepostradatelný. V kvalifikaci nastoupil víckrát než kterýkoliv jiný hráč do pole (16x), byť do základu naplno pronikl až roku 2019.




Zdá se, jako by Austrálie zakládala tradici. Před čtyřmi lety se 19letý Daniel Arzani, čerstvý člen nejlepší jedenáctky uplynulé sezony A-League a držitel medaile Harryho Kewella, stal historicky nejmladším členem australské nominace na MS i nejmladším hráčem v Rusku vůbec. Díru do světa nakonec neudělal, ale z lavičky zasáhl do všech tří duelů. Nyní jeho příklad následuje — a australský rekord o pár měsíců vylepšuje — další syn přistěhovalců, který sotva stihl v seniorské reprezentaci debutovat a už se do něj kdekdo zakoukal.

Garang Kuol, narozen v uprchlickém táboře v Egyptě, je popravdě ještě větším zjevením.

Když v září vtrhl na plac ke svému debutu s Novým Zélandem, děly se divy. A ty se běžně dějou i s ním na A-League hřištích. Bez něj v akci Central Coast Mariners v letošní sezoně (311 minut) nastřádali negativní skóre -5; s ním na place (139 minut) jsou v plusu 8 gólů!

Kuol je skvostným atletem — rychlým, agilním, pružným — s výbornou koordinací a schopností slalomovat skrz vícero soupeřů naráz. Na křídelního hráče má ale také především neobyčejný čich na góly; již letos na jaře se coby střídající hráč trefil ve třech kolech A-League v řadě. Naposledy takhle v oslabení vymetl z úhlu šibenici. Přitom mu je pořád pouze 18 let.

Mladší bratr Aloua Kuola, od loňska ve službách Stuttgartu, už v Kataru nebude hrát o lukrativní angažmá. Anglický Newcastle totiž bystře, v tichosti, již koncem září aktivoval výstupní klauzuli v jeho smlouvě (údajně ve výši pouhých 300 tisíc liber) a zajistil si tak předčasně Garangův příchod s novoroční aktualizací kalendáře. Ještě předtím snad budeme mít příležitost si ho prohlédnout coby devátého nejmladšího aktéra světového šampionátu.




O formaci Grahama Arnolda se nemusíme bavit; bude to vesměs klasické, tradiční 4-3-3. Přesto je jeho Austrálie do nezdravé, až bizarní míry posetá otazníky, za což mohou převážně zmíněná zranění. Proto tenhle oddíl pojmeme poněkud netradičně a místo, abychom budovali odzadu dopředu, projedeme všechny posty, kterými si můžeme být jisti. (Zbytek jsem sám několikrát přepisoval tam a zpátky, takže k němu prosím přistupujte s rezervou.)

Ani takový plán nám nebrání začít s největší kontroverzí. Mezi třemi tyčemi totiž stoprocentně bude Mat Ryan, jehož ztráta pozice v Kodani směrem k lize a Lize mistrů nemá žádný vliv na jeho pozici na kapitánském můstku na srazech Socceroos. Problém je spíš v tom, kdo mu kryje záda — a že to jsou de facto dvě trojky bez jediné dvojky. Tou by byl Mitch Langerak, v Japonsku stabilně (dobře) chytající, potažmo mladší varianta ve 22letém Joeovi Gaucim. Marná sláva, na MS jede penaltový hrdina Andrew Redmayne a 37letý Danny Vuković. Úspěšnost zákroků je velmi nedokonalým ukazatelem výkonů brankářů, ale když je mezi vámi rozdíl asi 35 procentuálních bodů, vypadá to prostě blbě. Taková je přitom realita: Vuković letos pochytal 36 % střel, Langerak a Gauci jsou na 71-72 %.

Představte si to zhruba takhle: je to jako kdyby teď na turnaj jel Laštůvka místo Staňka.

Na levém kraji obrany se také pohybuje jedna stálice: Aziz Behich byl do této role předělán už Postecoglouem a na rozdíl od mnohých jeho kolegů mu drží zdraví i forma. V Dundee United sice načas vypadl ze sestavy, ale pořád hraje pravidelněji než jeho rival Joel King v Dánsku a nedávno dokonce po dlouhých čtyřech letech na klubové úrovni oslavil gól.

Pravé křídlo se zdá být rovněž obsazeno, byť tam už si lze nějakou fluktuaci představit. V kvalifikaci totiž Martin Boyle nabízel jedinou konzistentní hrozbu, avšak na klubové úrovni si jeho mateřský klub Hibernian prochází silnou depresí a ta se — soudě dle jeho výkonů v září proti Novému Zélandu — projevuje také na samotném Boyleovi.

Ke středu zálohy existují dva nenahraditelné klíče, otázkou je však jejich lad a sklad — Jackson Irvine má rezervovaný post pravého střeďáka, Aaron Mooy již ovšem představuje potenciálně zásadní jazýček na vahách. Hrát může s větší volností vedle Irvinea, ale osvědčil se už i jako tichý, nízko položený režisér na styl Pirla v závěru kariéry. Pro Austrálii je nejdůležitější, že byl excelentní v červnové baráži i po půlročním přešlapování na místě v Šanghaji. Teď je v pohodě v Celtiku pod svým oblíbeným lodivodem.

Mooy na šestce by nicméně značil A) citelně zlepšenou kondici Ajdina Hrustiće, na což momentálně nelze sázet; B) vůli Arnolda kontrolovat hru, a ta se od Socceroos čekat vesměs nedá. Už nominace Cama Devlina — zarputilého buldočka, který umí jednu věc (bořit), ale pro tým by klidně položil i život — na úkor tvořivějšího francouzského rodáka Denise Genreaua řekla více než tisíc slov o budoucím přístupu Aussies k zápasům. Další defenzivní alternativa Gianni Stensness za sebou má dlouhou rekonvalescenci v Norsku.

Kdo samozřejmě není variantou pro střed zálohy, to je 18letá senzace AS Řím Cristian Volpato, a ačkoliv jeho rozhodnutí odmítnout několikerou pozvánku k reprezentování země, kde se narodil i vyrůstal, těžce kousala většina tzv. Sokkah Twitteru, rozhodnutí je to zároveň pro mladého kluka zaháčkovaných v mládežnických strukturách italské kopané zcela logické.

Nyní se dostáváme k problematickým postům, a rovnou se můžeme vypořádat s tím jak nejsložitějším, tak nejdůležitějším — srdcem obrany. Tam by v optimálním případě nebylo co řešit a operoval by tam gólový hromotluk Harry Souttar, který svým pohybem trochu připomíná zvoníka od Matky boží, spolu se svým 24letým vrstevníkem Kyem Rowlesem. Realita je však taková, že Souttar strávil necelý rok na marodce a do druholigové anglické akce se konečně vrátil teprve před šesti dny, a jist si nikdo nemůže být ani Rowlesem, který si pro změnu v srpnu zlomil chodidlo. Ten stihl aspoň tři zápasy na prostoru osmi dní, takže by teoreticky mohl být v adekvátní kondici (nebo nalomený?).

Možná ještě větší průšvih jsou alternativy na tyto křehce obsazené posty. Zkušený Bailey Wright sám začal pořádně hrát až v listopadu, ale v jeho prospěch hraje zvládnutý červnový double test proti SAE a Peru, přičemž Miloš Degenek už na této úrovni párkrát hrubě nepřesvědčil (zároveň má ale zkušenosti s Ligou mistrů a vypadal dobře proti Novému Zélandu). Variantou (a potenciálním žolíkem) na stopera či pravého beka je pak univerzál Thomas Deng, kterého Graham Arnold dobře zná z tokijské olympiády.

Když už jsme naťukli pravého beka, tam je to rovněž na hod mincí. Nathan Atkinson odehrál obě barážová střetnutí, ale je to poněkud riskující zadák, který by nemusel být tím pravým ořechovým proti dvěma spolufavoritům MS. Navíc se sám nedávno potýkal s bolavým kotníkem i třísly. Preferovaný by tak mohl být Fran Karačić z druholigové italské Brescie (jako proti NZ), ale také jeho vizitka křičí "náchylný k (drobným) zraněním”.

Tolik k problematické obraně; na vrcholu sestavy to však není o nic lepší. Lze s Mathewem Leckiem, s 13 zásahy suverénně (!) nejproduktivnějším Australanem, počítat napevno na falešný hrot útoku, kde hrává prakticky jen za národní tým, anebo se ve výsledku stejně usadí na svém obvyklém levém křídle, kde se v poslední době v Melbourne City zase rozehrál ke konstantně solidním výkonům? Jasné je, že nejlepší Aussie v létě 2014 a neposaditelný Aussie o čtyři roky později, prostě bude hrát. Jen kde? Babo raď.

Pravdou zůstává, že případné alternativy nepřesvědčují na žádném ze dvou postů. Přímočarý křídelník Awer Mabil může zaskočit na obou stranách a blýskl se krásným gólem proti Novému Zélandu, ale v Cádizu nemá vytížení. Představit si Garanga Kuola na jeho či Boyleově místě nakonec vlastně není složité. Na hrot útoku má Arnold nepřeberné množství variant, ale už jen jejich množství leccos vypovídá o tom, jak přesvědčen o nich vnitřně je.

Mitch Duke je silový, ve vzduchu tradičně dominantní útočník, který by v případě Leckieho usazení vlevo zřejmě startoval proti Francii. Jamie Maclaren nejen letos ničí A-League (v této sezoně 8 gólů v 6 startech), ale nejtěžší reprezentační soupeři, kterým kdy dal gól, se jmenují Vietnam a Omán (a byly jen dva). No a Jason "Cumdog” Cummings je takové fanouškovské guilty pleasure — potetovaný svéráz, který na férovku v rozhovoru přiznal, že nominační telefonát prostě zaspal — které rozhodně umí hrát (ba nabízí nejlepší kombinaci zakončovatelského a kombinačního cítění), ale byl by přeci jen až moc hipster volbou.

Inu, pokud Austrálie stejně jako naposledy nedá žádný gól ze hry, nebude to věru velký šok.