Představení účastníků MS 2022 - Anglie

Možná to plyne z celkové atmosféry kolem nejpodivnějšího mistrovství světa v dějinách, ale zatímco očekávání a všeobecná natěšenost anglické veřejnosti je před každým turnajem přímo monstrózní, letos fanoušci i experti emoce krotí. Je ale možné, že ta pravá mánie přijde teprve v příštím, již skutečně předšampionátovém, týdnu.

Za vším samozřejmě stojí celá řada faktorů. Už jen místo konání turnaje a všechny sociální a lidskoprávní katarské lapsy nenahrávají v britské společnosti - která je stran zmíněného přeci jen ještě citlivější než ta naše - k dvakrát přehnanému přimknutí. Počet cestujících přímo na arabský poloostrov asi bude taky menší než kdy jindy. Komu by se taky chtělo spát v plechové krabici za pět tisíc na noc.

Pak je tu onen zpropadený termín, kvůli kterému se musí přerušit Premier League a kvůli kterému byl celý podzim (a na jaře tomu nebude jinak) naprostým zápasovým chaosem. Takovou zátěž hráči nepamatují a řada z nich na to doplácí zraněními.

No a nakonec je tu ne zrovna ideální forma anglické reprezentace. Totální kolaps v Lize národů, z jejichž zápasů rozhodně vypíchněme prohru 0:4 ve Wembley s Maďarskem, dokresluje výsledný obrázek, z nějž kolébka fotbalu nevystupuje jako nějaký velikánský favorit. A to dokonce ani v očích mnohdy zaslepených ostrovních fanoušků.

Jedna věc jsou totiž špatné nedávné výsledky, kterým třeba není nutné přikládat extra váhu, druhá věc ale již hmatatelná mizerná forma klíčových hráčů. Raheem Sterling a Mason Mount se v Chelsea vyloženě trápí, Phil Foden poslední týdny upadl v Guardiolovu nemilost, Jack Grealish po příchodu do Man City taky dvakrát nerozkvetl... a do toho zranění elitního krajního obránce Reece Jamese, jeho spoluhráče Bena Chilwella či nominace dalších polovičních marodů Walkera s Phillipsem.

Pro finalisty loňského Eura nepřišel mundial v pravý čas, kdepak. Aby těch negativních zpráv nebylo málo, potíže s fyzičkou má i absolutní "držák” Harry Kane, na němž bude ofenziva Anglie stát především. Když si uvědomíme, že kapitán národního týmu nastoupil v letošní sezóně v základní sestavě úplně ve všech zápasech Tottenhamu i Three Lions, přičemž jen třikrát neodehrál celých devadesát minut, vůbec se nelze divit, že ze středečního zápasu ligového poháru odcházel vyčerpaný už před šedesátou minutou. Antonio Conte krátce nato přiznal, že se jeho forvard dokonce i v tréninku musí poslední dobou občas zastavit, aby chytil dech.

Kdo naopak s kondicí určitě problém mít nebude, je Harry Maguire, jehož výkonnostní pokles je dalším vztyčeným prstem v anglickém týmu. Na podzim byl kapitán Manchesteru United často vyloženě pro smích, a to jak v klubu, tak i v reprezentaci. Ten Hag jej odstavil na lavičku a jeho minela při zářijovém utkání proti Německu utěšeně kolovala po sociálních sítích. V tom utkání šly mimochodem na jeho vrub hned góly dva. Jenže...

”Nemyslíme si, že mladí stopeři udělali dost pro to, aby ty starší vyšoupli z nominace,” oponoval sám Gareth Southgate, který svého oblíbence do Kataru poveze, zatímco třeba klíčový zadák italského mistra AC Milán Fikayo Tomori zůstává doma. "Jsem přesvědčený o tom, že Harry Maguire je jeden z našich nejlepších středních obránců.”

Je potřeba něco dodávat?


Jedině v Premier League se může stát, že nováček soutěže během jediného léta nakoupí dvaadvacet nových hráčů za víc než čtyři miliardy korun. Z nejvyšší anglické soutěže se během posledních let stal skutečný fotbalový hegemon, kde si i nejslabší celek může dovolit přivádět nejlepší hráče z jiných elitních evropských soutěží.

Nottingham Forrest jako příklad jistě postačil, tak jen podotkněme, že vedení klubu oba hlavní strůjce (šéfa náboru a skautingu) letního přestupového veselí nakonec ještě v říjnu propustilo. Když se totiž na jejich počínání podívali zpětně a analytičtěji, zjistili to, co snad každý fanoušek věděl už přímo v procesu. Prostě že to nedává žádný smysl.

Premier League je nejkompetitivnější soutěž světa a hlavně je i nejsledovanější, takže si liga může říct o astronomické částky za televizní práva. Nůžky mezi kluby proto nejsou tak obrovské jako třeba v Primera División, a tak se zpětným oslím můstkem dostáváme k prvnímu odstavci. PL má fantastický marketing a třeba už jen hra Fantasy s více než 10 miliony uživatelskými účty je důkazem, jakým fenoménem anglická liga je.

A přece, i když se kluby finančně do jisté míry dokážou jeden druhého držet, vytvořil si poslední roky jeden celek auru dominance. A to i proto, že je ještě o něco bohatší než konkurence. Manchester City za uplynulých pět let vyhrál čtyřikrát Premier League, čtyřikrát také ligový pohár a jednou FA Cup. 9 z 15 domácích trofejí. Druhým nejúspěšnějším týmem tohoto období je se třemi trofejemi Liverpool, zbylé poháry si po jednom rozebraly Leicester, Arsenal a Chelsea.

Ekonomická nadřazenost anglických klubů se značně promítla i do evropských pohárů. Je to nyní právě Premier League, která vystřídala v pozici lídra La Ligu a finálové zápasy Ligy mistrů zásobuje nejčastěji (šest z deseti finalistů za posledních pět let a triumfy Liverpoolu a Chelsea jako třešnička na dortu).





"It's coming home, it's coming home, it's coming, footballs coming home!” Dlouhých 56 roků uplynulo ode dne, kdy Bobby Charlton či Gordon Banks přivezli trofej Julese Rimeta do Londýna. Tehdy se fotbal naposledy vrátil domů. A už nikdy potom.

V Anglii je dodnes mementem bájný výkon Geoffa Hursta, autora jediného hattricku v historii finálových zápasů na mistrovství světa. Úspěšným, avšak velmi křehkým mementem s nevyřešitelným dilematem okolo záhadného vítězného gólu. Mimochodem, věděli jste, že finále MS 1966 odmával na opačné straně jako čárový sudí i Čechoslovák Karol Galba?

Vědci v 90. letech zjistili, že míč překročil čáru asi jen asi ze sedmadevadesáti procent. Ve SkySports o mnoho let později a s modernějšími technologiemi naopak zjistili, že byl gól uznán správně. V hospodách po celém světě se však tohle téma tu a tam jistě bude zjevovat bez ohledu na výsledky výzkumů ještě hodně dlouho.

Zlatý úspěch z roku 1966 je nicméně po hříchu jedinou anglickou medailí ze světových šampionátů. Do té doby se Three Lions podívali maximálně do čtvrtfinále (1954 a 1962). V období po titulu pak sice dvakrát rozrazili brány semifinále, ale v obou případech následovalo obrovské zklamání v prodloužení. Souboj o bronz byl pak jak v roce 1990, tak i na posledním mundialu neúspěšný.


Konkrétně tyhle odstavce patří šampionát co šampionát k tomu nejnudnějšímu, co sportovní žurnalistika nabízí. Anglie kvalifikace zbožňuje a umí je jako málokdo. Od fatálního selhání při snaze dostat se na Euro 2008 postoupila na sedm turnajů v řadě a z 66 utkání eviduje úctyhodnou 80% úspěšnost výher a pouhé dvě porážky. Všech sedm kvalifikačních skupin vyhrála a až na jednu výjimku (2014) vždy s naprostým přehledem.

Při cestě do Kataru přihrál los Albionu do cesty Polsko, Maďarsko, Albánii, Andorru a San Marino. Southgateův stroj se zadrhl dvakrát, při remíze 1:1 v Polsku a také doma s neoblíbeným Maďarskem (též 1:1). I tak ale Anglie nasbírala 26 bodů z 30 možných a na druhé Poláky měla na konci luxusní šestibodový náskok.

Stejně jako v kvalifikaci na poslední Euro se mohli hráči se třemi lvíčky na hrudi spolehnout na neomylnou gólovou mašinu v Harrym Kaneovi. Kapitán týmu zopakoval svůj zápis zpřed dvou let a v osmi utkáních (dvě vynechal) nasázel 12 gólů.

Jasně, vždyť hrál proti Andorře a San Marinu, řeknete si možná. Chyba lávky. Proti nejslabším celkům Kane nastoupil v základu jen jednou a dvakrát si nekopl vůbec. Hattrick dal naopak nevyzpytatelné Albánii a prosadil se třeba i v obou těžkých kláních proti Polsku.

Není bez zajímavosti, že přestože do kvalifikačních zápasů naskočilo celkem 30 hráčů v poli (s brankáři pak 34), druhým nejlepším střelcem byl se čtyřmi brankami one and only Harry Maguire.




Je to vrtkavé povolání, tohle trénování. A na křesle manažera Anglie to pálí dvojnásob. Není to ani rok a půl, co Gareth Southgate dovedl Three Lions do prvního velkého finále od roku 1966, ale dlouhých ovací si moc neužil. Stačilo totiž odehrát několik špatných a pár otřesných zápasů v Lize národů a ejhle, najednou musel v médiích naopak obhajovat, že je pro anglickou reprezentaci pořád tím pravým.

Pokud se ohlédneme na Southgateovými výsledky, není o tom sebemenších pochyb. Semifinále na MS 2018, finále Eura 2020(1), no kdo z vás, trenéři Albionu, to má? Takové úspěchy v anglických reprezentačních dějinách posbíral jen legendární Alf Ramsey.

Navíc, když už zmiňujeme jeden neúspěch v Lize národů, bylo by fér připomenout, že první ročník této soutěže skončila Anglie bronzová. Southgateovi se navíc parádně povedly všechny tři jeho kvalifikační cykly. Sama za sebe hovoří jeho celková bilance u národního mužstva, které dovedl k vítězství ve více než 60 % všech zápasů. V této statistice je historicky těsně čtvrtý.

Stejně jako každý kvalitní trenér, i Gareth Southgate prošel za poslední roky taktickým vývojem. Zatímco na v Rusku 2018 prošel do semifinále v systému 3-5-2, na loňském výročním evropském šampionátu už tenhle styl kombinoval s 3-4-3, a pak i klasičtější hrou na dva stopery a formacemi 4-2-3-1 a 4-3-3. I tahle schopnost reagovat a měnit rozestavení třeba i v průběhu zápasu je velmi příjemným osvěžením.




Vtípky o one season wonder, které kolovaly v tištěných i online médiích někdy před sedmi lety a kousek, už jsou omleté do hladka a letos je snad zmíníme úplně naposled. Harry Kane si kroutí již devátou sezónu na absolutním vrcholu, postupně láme různé rekordy a už se přibližuje k těm úplně nejcennějším.

Nejlepší střelec anglické historie Wayne Rooney ve své nesmírně bohaté kariéře nasázel v reprezentačním dresu během 120 zápasů úchvatných 53 branek. No, Kane jich má na kontě 51 a stihl to během 75 duelů. Je naprosto nevyhnutelné, že kapitán Albionu během turnaje v Kataru tuhle metu minimálně dorovná...

Zároveň se ještě v těchto dnech pokouší dostat co nejblíž i ke zdánlivě nedosažitelnému rekordu Alana Shearera v počtu nastřílených branek v Premier League. Na něj mu tedy schází ještě 66 gólů, ale při kadenci, jakou během kariéry nasadil, bychom mohli přepisovat historii někdy na jaře roku 2025. Pokud tedy Kane v nejvyšší anglické soutěži zůstane.

Že Tottenham výkonnostně přerostl, je jasný fakt. V devětadvaceti se ostatně vyvinul v dokonale všestranného ofenzivního hráče, který se čas od času stahuje až do středu pole, odkud akce sám rozjíždí. U Spurs proto plní nejen roli nejlepšího střelce, ale také nahrávače - od začátku sezóny 2020/21 si připsal 24 asistencí.

Nechybělo moc a ty poslední už rozdával v jiném dresu. O služby Harryho Kanea totiž moc stál - a to jak tohle, tak i loňské léto - Pep Guardiola a Manchester City, který už měl na elitního útočníka nachystáno víc než 100 milionů liber. Nenasytný šéf Tottenhamu Daniel Levy však cenu šponoval výš a výš, až se šejkové rozhodli, že se radši stáhnou a za relativní pakatel vykoupí Erlinga Haalanda.

Spurs si svůj klenot nesmírně cení - a stejně tak i Gareth Southgate. Jinou neochvějnou střeleckou oporou totiž Anglie neoplývá. Kane se stal nejlepším střelcem na posledním MS v Rusku, čtyři branky nasypal po cestě do finále nedávného Eura a totéž musí zopakovat i letos, chce-li kolébka fotbalu pomýšlet vysoko. Při vší úctě ke střeleckým schopnostem Sterlinga, Saky, Mounta či Fodena; při vší úctě ke kvalitám Wilsona, Toneyho nebo Abrahama. Druhého takového, jako je Kane, prostě nemá.




Minulé léto se v 17 letech a 349 dnech stal nejmladším fotbalistou, který kdy nastoupil na mistrovství Evropy. Už na Euru dostal třikrát možnost ukázat se z lavičky a rozhodně nezklamal. Avšak progres, jaký stále ještě teenager za poslední rok a půl učinil, z něj dělá jednoho z nejzářivějších a dost možná i nejdůležitějších hráčů současné anglické reprezentace.

Stihnul se stát oporou Borussie Dortmund a byla to primárně jeho kooperace s Marco Reusem a Erlingem Haalandem, co v minulém ročníku vestfálský celek dotáhlo na druhou příčku Bundesligy. Po odchodu norského kanonýra připadla aura největší hvězdy BVB právě jemu. Zodpovědnosti se nezalekl, a přestože (ve svém mladém věku pochopitelně) občas na hřišti trochu jančí, daří se mu při nekončících zdravotních trablích Reuse této role zhostit.

A darem z nebes je Jude Bellingham i pro Garetha Southgatea. Nese totiž charakteristiky, jež záložní formaci Albionu dlouho scházely. Je prototypem box-to-box záložníka s jen těžko vyčerpatelným fyzickým fondem (v důležitých zápasech Borussie z trávníku nesleze na jedinou minutu).

A tak, zatímco Rice či Phillips vyčnívají spíš poziční hrou a odebíráním míčů, Bellingham nabízí výtečný dribling a schopnost vyvézt míč progresivním způsobem až o několik desítek metrů. Čím dál častěji se navíc tlačí i do blízkosti vápna a v posledních měsících výrazně zlepšil i střelbu. V jednadvaceti utkáních za Dortmund nasázel devět branek a je jeho nejlepším střelcem. První trefy za Anglii by se tak mohl dočkat právě na světovém šampionátu.




Měla to být jedna z nejočekávanějších nominací ze všech účastníků mistrovství. Těžkou roli bořiče osobních snů však Garethu Southgateovi do značné míry sňala z beder zranění některých opor, a tak třeba Trent Alexander-Arnold, coby kontroverzní zástupce patrně nejsilněji obsazené pozice (jíž je pravý kraj anglické defenzivy) v mezinárodním fotbale, mohl svou nominaci očekávat s relativním klidem.

Pro zranění totiž schází Reece James a jeho klubový kolega z protějšího kraje obrany Ben Chilwell. Kyle Walker a Kalvin Phillips se naopak jakž takž dohromady dali a do Kataru poletí. Částečně očekávaným zklamáním je opomenutí Fikaya Tomoriho, jež dokonale vykresluje Southgateovu konzervativní povahu. Na několika postech tak dostávají navzdory skvěle hrajícím - jenže dostatečně neozkoušeným - mladíkům, přednost osvědčení harcovníci ve slabší formě.

Jak jsme předeslali v trenérské sekci, anglický lodivod momentálně praktikuje především rozestavení 4-3-3 a 3-4-3. Právě vinou nedávného zranění Kylea Walkera, coby klíčové postavy v třístoperové formaci, se dá ze startu mundialu očekávat spíš první varianta.

Začněme tedy hezky odzadu. Jedničkou v brance by měl být opět Jordan Pickford, přestože především Aaron Ramsdale - ale také Nick Pope - v současné chvíli oplývají možná ještě lepší formou. Zde však hraje roli fakt, že se Pickford už coby číslo jedna osvědčil a třeba na loňském Euru zachytal senzačně.

Na pravém kraji obrany by měl začít v životní fazoně hrající Kieran Trippier. Alternuje mu Alexander-Arnold, Kyle Walker a také Ben White - povoláním převážně stoper, který se ale na podzim v dresu Arsenalu projevil jako velmi solidní pravý bek.

V centru defenzivy bude mít stěžejní pozici John Stones, vedle nějž asi pořád musíme počítat s chřadnoucím Harrym Maguirem. Pokud se mu ale začátek mistrovství nevydaří, na šanci kromě Whitea čekají Conor Coady a Eric Dier.

Vlevo je jasnou jedničkou Luke Shaw. Proč jasnou? Protože jiný levý obránce do Kataru nejede. Southgate počítá s tím, že první alternativou je Trippier, při jehož přesunu nastoupí vpravo jeden z mnoha náhradníků. Pakliže se včas vykurýruje Walker, bude to právě on (ve hře je pak i zmiňovaná linie Trippier - Walker, Stones, Maguire - Shaw).

Ve středu zálohy spoléhá Anglie na Declana Rice, po jehož boku by měl nastupovat mladík Jude Bellingham. Třetí a nejofenzivnější do party (a tento chlapík bude nejspíš také obětován při tranzici na rozestavení 3-4-3) nejspíš vykrystalizuje z dua Phil Foden - Mason Mount, přičemž větší šanci dáváme nesmírně talentovanému borci Manchesteru City. Zajímavou variantou je nejlepší tvůrce hry v nominaci James Maddison, tou opatrnější pak jeden z dvojice Jordan Henderson - Kalvin Phillips.

Ofenzivní trojzubec povede samozřejmě kapitán Harry Kane, za nímž trpělivě posečká na šanci výtečný zakončovatel Callum Wilson.

O dost větší bitva se rozpoutá na dvě křídelní pozice. Byť v nejhorší formě z nominovaných, svou pozici zpočátku neztratí Raheem Sterling, dlouholetá opora Albionu a jeden z nejdůležitějších mužů Southgateovy kariéry u národního mužstva. Za nejdelší konec by pak mohl zatahat Bukayo Saka.

Na jakékoli zaváhání jednoho z nich čekají Jack Grealish a Marcus Rashford. Stejně tak se v jedné z křídelních rolí můžeme dočkat kohokoli ze zmíněných ofenzivních záložníků, ať už by to měl být Foden, Maddison nebo Mount. A to primárně v situaci, kdy Southgate poskládá defenzivnější střed pole nebo zvolí systém na tři stopery.