Představení účastníků MS 2018 - Španělsko
Zaujalo nás
Španělsko je zpět. S dvěma hrubě nepovedenými šampionáty v zádech volala La Roja zoufale po změně, která přišla v podobě nového trenéra Julena Lopeteguiho. Tím sice očekávané personální změny ve španělském kádru paradoxně skončily, jenže výsledky i předváděná hra hovoří jasnou řečí, nic dalšího již není potřeba.
Je až s podivem, že takřka téže mužstvo, jež se po osmifinálové prohře s Itálií neslavně poroučelo z posledního mistrovství Evropy, nyní opět sbírá vavříny, jako by se nechumelilo. Hned osm hráčů (De Gea, Ramos, Piqué, Alba, Busquets, Iniesta, Silva a Morata) tehdy stanulo v základní sestavě, přesto se měrou vrchovatou podílelo na bezproblémovém postupu skrze kvalifikaci a s výjimkou Álvara Moraty, jenž se v letošním roce trápí, tatáž skupina bude tvořit většinu základní jedenáctky i na ruském šampionátu. Trio Ramos-Iniesta-Silva je pak nedílnou součástí národního týmu již od roku 2008.
Dalším pojícím prvkem většiny španělského kádru jsou trofejové žně na klubové úrovni. Zatímco Barcelona slavila úspěch v domácích soutěžích, kde opanovala La Ligu i ligový pohár, Real Madrid potvrdil svou svrchovanost v Lize mistrů nebývalým třetím triumfem v řadě a jeho městský rival Atlético pro změnu zvítězilo v Evropské lize. Právě z těchto klubů je ve španělské nominaci hned dvanáct z třiadvaceti hráčů. "Jsem za to rád, protože jsou všichni spokojení," pochvaluje si trenér Lopetegui. "Odteď už ale na tuto skutečnost nehledíme, musíme se soustředit na náš tým, aby byl schopný zvítězit v každém zápase."
Je až s podivem, jak dlouho Španělé čekali na jakýkoli větší úspěch na poli světového reprezentačního fotbalu. Jakkoli kluby jako Barcelona či Real Madrid pravidelně ovládaly (a dodnes ovládají) evropská kolbiště, dohromady to v národních barvách nikdy pořádně nefungovalo... Tedy až donedávna.
Vezměme však historii španělské kopané hezky popořádku. Její fotbalová federace vznikla v roce 1913, přičemž o sedm let později se národní celek představil na OH 1920 v Antverpách a hned byl stříbrný. Nebyl to dokonce jediný úspěch této doby. Rok po vzniku ligové soutěže (1928) se Španělsko stalo vůbec prvním týmem, který dokázal porazit celek z Britských ostrovů. Anglie tehdy v Madridu prohrála dramaticky 3:4! Vše se rozvíjelo tak slibně. První start na MS 1934 pak začal výhrou nad Brazílií a skončil prohrou s Itálií.
Pak přišel na řadu rozvoj klubového fotbalu, kde role hlavních hvězd plnili především hráči ze zahraničí. V době velké slávy Realu Madrid a jeho pětileté hegemonie v úvodních ročnících Poháru Mistrů šířili opojení Bílým baletem hlavně Argentinec Alfredo di Stefano či maďarský kouzelník Ferenc Puskás. Po neúspěchu na MS 1962 netrvalo dlouho a padlo rozhodnutí zákazu startů cizinců v domácí lize. Ovoce to přineslo až nečekaně rychle. Hned v roce 1964 totiž Španělé slavně ovládli domácí mistrovství Evropy díky finálové výhře 2:1 nad Sovětským svazem, které přihlíželo 120 tisíc diváků.
Osmnáct let nato se hrálo opět ve Španělsku, tentokráte mistrovství světa. Postup ze skupiny byl očekávaný, ovšem pořádně vydřený. Remízu s Hondurasem a prohru se Severním Irskem zachránil až triumf nad Jugoslávií. Jenže dál to už stejně nešlo: ve druhé fázi skončila La Furia Roja poslední. O čtyři roky později skončila španělská ekipa ve čtvrtfinále, na penalty ji zastavila Belgie. MS 1994 — smolné vyřazení od Italů, 1998 — vypadnutí hned v základní skupině na příštím Euru. Celou černou dvacetiletku pak podtrhlo neúspěšné čtvrtfinále 2002 s domácí Jižní Koreou, jakkoli se tehdy Španělé mohli cítit právem rozhořčení.
Když Španělé vyhořeli i na portugalském Euru a světový šampionát v Německu jim přinesl pouze osmifinálovou účast, zdálo se, že šňůra neúspěchů se bude táhnout snad věčně. O to silnější byl šok, když Španělé ovládli v roce 2008 mistrovství Evropy. A jakmile si reprezentanti větší části Pyrenejského ostrova přičichli k úspěchu, nic je nedokázalo zastavit ani na dalších velkých fotbalových podnicích. Na MS v Jižní Africe sice herně neoslnili a prohráli hned svůj první zápas ve skupině, ovšem jednou výhrou 1:0 za druhou se nakonec svědomitě prokousali až do historického finále s Nizozemskem. Na vítězný gól Andrése Iniesty v prodloužení se už nikdy nezapomene, Španělsko se poprvé stalo mistrem světa!
Aby toho nebylo málo, ovládli úřadující světoví i evropští šampioni také následné EURO 2012 v Polsku a na Ukrajině. Tím ovšem španělské úspěchy skončily a následovaly dva turnaje nepříjemného vystřízlivění, neboť při obhajobě titulů Del Bosqueho družina skončila již ve skupině po tvrdých prohrách s Nizozemskem a Chile, respektive v osmifinále evropského šampionátu na kopačkách Itálie. Vrátit Španěly zpět na mezinárodní výsluní tak má nyní za úkol Julen Lopetegui.
Jestliže se předešlé dva unylé kvalifikační cykly pod Del Bosquem daly považovat za jistou předzvěst ústupu ze slávy, nynější postup na mistrovství světa zvládla La Roja ve velkém stylu. Devět výher, jediná remíza, třígólová odveta Itálii za vyřazení z Eura, drtivé skóre 36:3 a navrch i všechna další přátelská utkání rovněž bez porážky, zkrátka čistá práce.
Do 26zápasového rekordu Luise Aragonése v počtu zápasů bez porážky od nástupu na trenérskou lavici sice ještě Lopeteguimu schází šest zvládnutých klání, ovšem už nyní se dočkal vděku španělské federace v podobě prodloužení smlouvy do roku 2020.
Týmové herní pojetí Španělů výstižně odráží i kvalifikační tabulka střelců, kde se na čele sešla hned trojice pětigólových hráčů Costa, Silva a Morata, jimž sekunduje čtyřgólový Vitolo. Ani to však posledním dvěma jmenovaným k proklouznutí na soupisku nakonec nestačilo.
Po očekávaném odchodu Vicenteho Del Bosqueho v létě 2016 hledala španělská fotbalová federace někoho, kdo umně spojí stárnoucí generaci hvězdných tahounů zodpovědných za úspěchy z let 2008-2012 spolu s novou várkou nastupujících talentů, aniž by se v národním týmu konala revoluce. Volba nakonec padla na Juliena Lopeteguiho, jenž je pro tuto roli jako stvořený.
Jednapadesátiletý Bask totiž v počátcích své trenérské kariéry strávil takřka pět let u španělských mládežnických kategorií, s nimiž ovládl evropské šampionáty do 19 a 21 let, a to s nynějšími hráči prvního týmu jako David de Gea, Isco, Thiago, Koke, Nacho či Rodrigo. "Nenastane žádná revoluce, jen evoluce. Budeme se snažit využít kvalit stávajícího týmu, v němž jen učiníme pár drobných změn," prohlásil Lopetegui krátce po svém jmenování a svým slovům beze zbytku dostál.
Julen Lopetegui Argote nastartoval svou hráčskou kariéru v nedalekém Realu Sociedad, ovšem talent mladého brankáře nezůstal opominut v Madridu, a tak se již v devatenácti letech stěhoval do slavného Realu. Cesta do branky prvního týmu přes dlouholetou jedničku Francisca Buya však nevedla, a tak Lopetegui po třech letech zamířil do skrovnějšího Logroňésu, jemuž výtečnými výkony pomáhal každoročně udržet se mezi prvoligovou elitou, až si vysloužil i pozvánku do národního týmu včetně nominace na MS 1994.
Tehdy se pro změnu ozval další slavný gigant v podobě Barcelony a Lopetegui tak znovu zkusil své štěstí ve velkoklubu. Byť jeho působení v Katalánsku skončilo stejným neúspěchem a nevděčnou rolí náhradníka, pro Lopeteguiho následnou trenérskou kariéru šlo o značný úspěch. V Realu a Barceloně totiž během jeho působení v klubu koučovali fotbaloví velikáni Alfredo di Stéfano a Johan Cruyff, přičemž Lopetegui se navíc stihl spřátelit i s jistým barcelonským spoluhráčem Josepem Guardiolou.
Oba se pak již jako manažeři střetli na jaře 2015 ve čtvrtfinále Ligy mistrů, v němž zprvu Lopeteguiho Porto zaskočilo favorita domácí výhrou 3:1, avšak v odvetě po šestigólovém výprasku přece jen kapitulovalo. Právě boj o semifinálovou účast v milionářské soutěži byl nakonec Lopeteguiho největším úspěchem, neboť v domácích soutěžích Porto pod jeho vedením strádalo a v lednu 2016 přišel nekompromisní vyhazov.
Před další sezonou byl Lopetegui v úzkém kontaktu s čínskými investory, kteří si jej vyhlédli do role kouče nově pořízeného druholigového Wolverhamptonu, jenže v tu chvíli přišla ze Španělska nabídka, jež se neodmítá. "Bylo to na spadnutí, ale nakonec to neklaplo. Když mi zavolali z federace, mým cílem se samozřejmě stal národní tým, ale projekt Wolverhamptonu byl opravdu lákavý. Je to skvělý klub, který plánuje výrazné investice a návrat na výsluní," vyjádřil se Lopetegui na adresu nastávajícího nováčka Premier League, jenž letos druhou nejvyšší anglickou ligu suverénně ovládl.
Jednapadesátiletý kouč však ani v nejmenším svého rozhodnutí nelituje, se španělským výběrem má ostatně možnost pokračovat v rozletu mladých talentů, s nimiž trávil dlouhá léta v mládežnických kategoriích. "Například z Isca se již v Realu Madrid stal důležitý hráč, což není jen tak. Má velkou kvalitu a může se stát ještě lepším," prohlásil Lopetegui krátce po svém jmenování. "On i další hráči mají od mládí zkušenosti s vyhráváním titulů, díky tomu v sobě mají něco extra. Není to vysloveně nic zásadního, ale lze z těchto zkušeností čerpat, když jde do tuhého. Doufáme, že toho nyní patřičně využijeme."
David Josué Jiménez Silva se odmalička vymykal svým vrstevníkům. Poklidné dětství prožil syn japonské matky a španělského otce v zapadlé vesničce Arguineguín na Kanárských ostrovech, kde přičichl k fotbalu již v útlém věku čtyř let a vášeň pro hru jej neopustila dodnes. Když zrovna malý David nekopal venku do čehokoli, co se mu připletlo do cesty, seděl s notýskem u televize a svědomitě vstřebával každičký pohyb svého idolu Michaela Laudrupa s cílem co nejvěrněji slavného dánského fotbalistu napodobit.
Netrvalo dlouho a o talentovaného hráče místního klubu San Fernando projevily zájem velkokluby na Pyrenejském poloostrově. Testy v Realu Madrid strhly v Silvově rodině obrovské pozdvižení a následné také notné zklamání z důvodu Davidovy drobné, až neduživé postavy. Poté však zájem projevila Valencie a ve čtrnácti letech tak Silva vyrazil na dobrých 2000 kilometrů daleké dobrodružství.
Po úspěšných hostováních v Eibaru a Celtě Vigo dostal Silva možnost nastoupit konečně v dresu Los Che a pod vedením Quiqueho Sáncheze Florese nastoupil hned v první sezoně do 48 zápasů napříč všemi soutěžemi. Život ve Valencii Silvovi svědčil, stejně jako ofenzivní souhra s neméně kvalitními spoluhráči Joaquínem či Davidem Villou, jenže klub se dostal do vážných finančních potíží a musel své hvězdy rozprodat. "Proč jsem odešel z Valencie? Protože to tak klub chtěl. Byl jsem tam šťastný a nechtělo se mi nikam jít, jenže situace si to vyžadovala," vyjádřil se Silva ke svému odchodu do Manchesteru City.
Ani změna působiště však míčovému kouzelníkovi s přezdívkou Merlin na kvalitě hry nijak neubrala, ba naopak. První sezona v Anglii byla ještě spíše na rozkoukání, ovšem v té druhé již Silva osmi góly a patnácti asistencemi značnou měrou dopomohl Citizens k ligovému titulu a v podobném duchu se prezentoval i ve španělském národním týmu, z nějž má právě on na kontě nejvíce branek (35) ze všech nominovaných hráčů na ruském šampionátu. Vicente del Bosque šel dokonce tak daleko, že o Silvovi prohlásil, že je "naším Messim".
S nástupem Pepa Guardioly do manchesterské kabiny se ovšem Silvova role "na stará kolena" rázně změnila. Zatímco po valnou většinu kariéry Silva nastupoval na kraji záložní řady či jako podhrotový hráč, se završenou třicítkou se přesunul do středu pole.
"Guardiola jej začal stavět na post středního záložníka ve formaci 4-3-3," popisuje analytický expert ve službách Chelsea, jenž si v rozhovoru pro britský Guardian nepřál být jmenován. "Jsme všichni v šoku ze Silvovy fyzické kondice. Hrát uprostřed vyžaduje pokrytí mnohem většího prostoru než jako ofenzivní záložník a on zde odvádí excelentní práci. Dokazuje, že má výdrž běžce na dlouhou trať, a i po devadesáti odběhaných minutách má pořád bystrou mysl, aby s míčem učinil správná rozhodnutí."
Podobný postřeh v letošní sezoně zaznamenal i legendární Xavi: "Zdá se, jako bychom toho pravého Silvu objevili až nyní." Největší pozornost na sebe v mistrovské sezoně Citizens strhl Kevin de Bruyne, ovšem ani Silvových 9 branek a jedenáct asistencí si nezaslouží být opominuto. Ve svých dvaatřiceti letech je s perfektní sezonou v zádech na vrcholu sil a nic na tom nezměnily ani komplikace s brzkým narozením syna Matea, kvůli čemuž Manchester svou nefalšovanou klubovou legendu opakovaně pouštěl i uprostřed sezony zpět do Španělska.
Mezi slavnými a dlouhá léta zavedenými jmény ve světovém fotbale působí Álvaro Odriozola tak trochu jako pěst na oko. Dvaadvacetiletý bek Realu Sociedad však za posledních 18 měsíců prodělal asi největší výkonnostní skok ze všech talentů španělského fotbalu a nyní má při zdravotních potížích Daniho Carvajala dokonce blizoučko do samotné základní sestavy v prestižním zahajovacím utkání proti portugalským mistrům Evropy.
Odchovanec Sociedadu, do jehož akademie nastoupil v deseti letech, přitom celou juniorskou kariéru strávil coby gólový křídelník a až s přesunem do klubové rezervy ve španělské třetí nejvyšší soutěži se zařadil o kus níže na post pravého obránce. S ohledem na hru prvního týmu i španělské reprezentace však šlo o správnou průpravu, jak si ostatně pochvaluje sám Odriozola: "V Realu se křídelníci stahují do středu hřiště, zatímco kraj hřiště obhospodařují tam a zpátky beci. Tady (v národním týmu) platí to samé, což je pro mě výhoda."
Vzhledem ke konkurenci dua Elustondo-Zaldúa si Odriozola musel na šanci v klubu svého srdce trpělivě počkat až do loňské sezony, když se v lednu 2017 konečně dočkal soutěžního debutu. V následných patnácti ligových zápasech si připsal hned pět gólových asistencí a o postu pravého beka bylo v Sociedadu rázem rozhodnuto.
I proto Odriozola po dosavadním opomíjení španělských mládežnických reprezentací nakoukl na evropský šampionát jednadvacítek, kde sekundoval vyhranějšímu a mnohem slavnějšímu Héctoru Bellerínovi. Nyní již v očích Lopeteguiho beka Arsenalu v hierarchii předskočil. "Poslední rok a půl bylo něco šíleného. Ale zůstávám stále nohama na zemi, hlavu mám srovnanou. Vím, že na sobě musím stále tvrdě pracovat. Má budoucnost leží v dalším tréninku a nedělním zápase," prohlásila španělská kometa před přátelským zápasem se Švýcarskem, kde fantastickou ranou z voleje vstřelil Odriozola jediný gól La Rojy a jen potvrdil, že je na svém místě zcela zaslouženě.
Herní styl neměnný, jména na soupisce stejná, a přesto jsou Španělé znovu silní jako v době největší slávy. I pod Lopeteguiho taktovou platí hybridní rozestavení na pomezí 4-3-3 a 4-2-3-1 s neustálou výměnou postů během trpělivých kombinací, ovšem stejně tak španělským míčovým kouzelníkům nedělá problém ani rychlý přechod do útoku, když se k tomu naskytne příležitost.
V brankáři Davidu de Geovi má La Roja nejlepšího brankáře celého mistrovství a nic na tom nemění ani drobné zaváhání gólmana Manchesteru United v nedávném přátelském utkání se Švýcarskem. "David ví, že mám zcela jasno, jak nás dokáže v dalších zápasech podržet. Nemám o něm sebemenší pochyby," podpořil Lopetegui svou neoddiskutovatelnou jedničku.
Obranná čtveřice se rovněž na všech postech řadí ke světové špičce, neboť kluboví rivalové Sergio Ramos s Gérardem Piquém dokáží v zájmu reprezentačního úspěchu odložit spory stranou a na krajích hřiště budou hýřit aktivitou Jordi Alba a Dani Carvajal. Carvajalův zdravotní stav po svalovém zranění z finále Ligy mistrů je sice stále na vážkách, ovšem ze španělského tábora zaznívají pozitivní ohlasy a ani alternativa v podobě Álvara Odriozoly by nebyla žádnou čarou přes rozpočet. Mírně překvapivá je pak neúčast dalšího typického stopera na úkor univerzálního tria Azpilicueta, Nacho, Monreal.
S přesunem k záložní řadě nezbývá nic jiného než pokračovat v superlativech. Právě zde je pravá chlouba Španělska s nepřeberným množstvím možností snad jen s výjimkou Sergia Busquetse, za nějž již v kádru neexistuje přímá náhrada. To však samo o sobě neznamená, že by vedle Davida Silvy, Thiaga Alcantary, Isca a loučícího se Andrése Iniesty nemohl nastoupit Koke, Saúl či některý z křídelních hráčů a rozdíl v kvalitě výkonu byste sotva zaznamenali, jen by šlo o poněkud ofenzivněji laděnou variantu.
Jediný velký otazník ve španělské sestavě je stejně jako na předešlých šampionátech v útoku. Ve hře je již jak hra s "falešnou devítkou" v podání Davida Silvy, tak sázka na silového hrotového útočníka Diega Costu či drobnějšího a techničtějšího Iaga Aspase. Nejpravděpodobněji se jeví sázka na Costu, jenž se po půlroční absenci vrátil v Atléticu Madrid do herního rytmu, a pokud si v obklopení ryze technických spoluhráčů se svou odlišnou náturou dokáže poradit, může být právě on tím posledním dílkem do skládanky v podobě zisku titulu mistrů světa.
Je až s podivem, že takřka téže mužstvo, jež se po osmifinálové prohře s Itálií neslavně poroučelo z posledního mistrovství Evropy, nyní opět sbírá vavříny, jako by se nechumelilo. Hned osm hráčů (De Gea, Ramos, Piqué, Alba, Busquets, Iniesta, Silva a Morata) tehdy stanulo v základní sestavě, přesto se měrou vrchovatou podílelo na bezproblémovém postupu skrze kvalifikaci a s výjimkou Álvara Moraty, jenž se v letošním roce trápí, tatáž skupina bude tvořit většinu základní jedenáctky i na ruském šampionátu. Trio Ramos-Iniesta-Silva je pak nedílnou součástí národního týmu již od roku 2008.
Dalším pojícím prvkem většiny španělského kádru jsou trofejové žně na klubové úrovni. Zatímco Barcelona slavila úspěch v domácích soutěžích, kde opanovala La Ligu i ligový pohár, Real Madrid potvrdil svou svrchovanost v Lize mistrů nebývalým třetím triumfem v řadě a jeho městský rival Atlético pro změnu zvítězilo v Evropské lize. Právě z těchto klubů je ve španělské nominaci hned dvanáct z třiadvaceti hráčů. "Jsem za to rád, protože jsou všichni spokojení," pochvaluje si trenér Lopetegui. "Odteď už ale na tuto skutečnost nehledíme, musíme se soustředit na náš tým, aby byl schopný zvítězit v každém zápase."
Historie
Je až s podivem, jak dlouho Španělé čekali na jakýkoli větší úspěch na poli světového reprezentačního fotbalu. Jakkoli kluby jako Barcelona či Real Madrid pravidelně ovládaly (a dodnes ovládají) evropská kolbiště, dohromady to v národních barvách nikdy pořádně nefungovalo... Tedy až donedávna.
Vezměme však historii španělské kopané hezky popořádku. Její fotbalová federace vznikla v roce 1913, přičemž o sedm let později se národní celek představil na OH 1920 v Antverpách a hned byl stříbrný. Nebyl to dokonce jediný úspěch této doby. Rok po vzniku ligové soutěže (1928) se Španělsko stalo vůbec prvním týmem, který dokázal porazit celek z Britských ostrovů. Anglie tehdy v Madridu prohrála dramaticky 3:4! Vše se rozvíjelo tak slibně. První start na MS 1934 pak začal výhrou nad Brazílií a skončil prohrou s Itálií.
Pak přišel na řadu rozvoj klubového fotbalu, kde role hlavních hvězd plnili především hráči ze zahraničí. V době velké slávy Realu Madrid a jeho pětileté hegemonie v úvodních ročnících Poháru Mistrů šířili opojení Bílým baletem hlavně Argentinec Alfredo di Stefano či maďarský kouzelník Ferenc Puskás. Po neúspěchu na MS 1962 netrvalo dlouho a padlo rozhodnutí zákazu startů cizinců v domácí lize. Ovoce to přineslo až nečekaně rychle. Hned v roce 1964 totiž Španělé slavně ovládli domácí mistrovství Evropy díky finálové výhře 2:1 nad Sovětským svazem, které přihlíželo 120 tisíc diváků.
Osmnáct let nato se hrálo opět ve Španělsku, tentokráte mistrovství světa. Postup ze skupiny byl očekávaný, ovšem pořádně vydřený. Remízu s Hondurasem a prohru se Severním Irskem zachránil až triumf nad Jugoslávií. Jenže dál to už stejně nešlo: ve druhé fázi skončila La Furia Roja poslední. O čtyři roky později skončila španělská ekipa ve čtvrtfinále, na penalty ji zastavila Belgie. MS 1994 — smolné vyřazení od Italů, 1998 — vypadnutí hned v základní skupině na příštím Euru. Celou černou dvacetiletku pak podtrhlo neúspěšné čtvrtfinále 2002 s domácí Jižní Koreou, jakkoli se tehdy Španělé mohli cítit právem rozhořčení.
Když Španělé vyhořeli i na portugalském Euru a světový šampionát v Německu jim přinesl pouze osmifinálovou účast, zdálo se, že šňůra neúspěchů se bude táhnout snad věčně. O to silnější byl šok, když Španělé ovládli v roce 2008 mistrovství Evropy. A jakmile si reprezentanti větší části Pyrenejského ostrova přičichli k úspěchu, nic je nedokázalo zastavit ani na dalších velkých fotbalových podnicích. Na MS v Jižní Africe sice herně neoslnili a prohráli hned svůj první zápas ve skupině, ovšem jednou výhrou 1:0 za druhou se nakonec svědomitě prokousali až do historického finále s Nizozemskem. Na vítězný gól Andrése Iniesty v prodloužení se už nikdy nezapomene, Španělsko se poprvé stalo mistrem světa!
Aby toho nebylo málo, ovládli úřadující světoví i evropští šampioni také následné EURO 2012 v Polsku a na Ukrajině. Tím ovšem španělské úspěchy skončily a následovaly dva turnaje nepříjemného vystřízlivění, neboť při obhajobě titulů Del Bosqueho družina skončila již ve skupině po tvrdých prohrách s Nizozemskem a Chile, respektive v osmifinále evropského šampionátu na kopačkách Itálie. Vrátit Španěly zpět na mezinárodní výsluní tak má nyní za úkol Julen Lopetegui.
Infograficky
autor: Jakub Tymčík
Cesta na šampionát
Jestliže se předešlé dva unylé kvalifikační cykly pod Del Bosquem daly považovat za jistou předzvěst ústupu ze slávy, nynější postup na mistrovství světa zvládla La Roja ve velkém stylu. Devět výher, jediná remíza, třígólová odveta Itálii za vyřazení z Eura, drtivé skóre 36:3 a navrch i všechna další přátelská utkání rovněž bez porážky, zkrátka čistá práce.
Do 26zápasového rekordu Luise Aragonése v počtu zápasů bez porážky od nástupu na trenérskou lavici sice ještě Lopeteguimu schází šest zvládnutých klání, ovšem už nyní se dočkal vděku španělské federace v podobě prodloužení smlouvy do roku 2020.
Týmové herní pojetí Španělů výstižně odráží i kvalifikační tabulka střelců, kde se na čele sešla hned trojice pětigólových hráčů Costa, Silva a Morata, jimž sekunduje čtyřgólový Vitolo. Ani to však posledním dvěma jmenovaným k proklouznutí na soupisku nakonec nestačilo.
Trenér — Julen Lopetegui
Po očekávaném odchodu Vicenteho Del Bosqueho v létě 2016 hledala španělská fotbalová federace někoho, kdo umně spojí stárnoucí generaci hvězdných tahounů zodpovědných za úspěchy z let 2008-2012 spolu s novou várkou nastupujících talentů, aniž by se v národním týmu konala revoluce. Volba nakonec padla na Juliena Lopeteguiho, jenž je pro tuto roli jako stvořený.
Jednapadesátiletý Bask totiž v počátcích své trenérské kariéry strávil takřka pět let u španělských mládežnických kategorií, s nimiž ovládl evropské šampionáty do 19 a 21 let, a to s nynějšími hráči prvního týmu jako David de Gea, Isco, Thiago, Koke, Nacho či Rodrigo. "Nenastane žádná revoluce, jen evoluce. Budeme se snažit využít kvalit stávajícího týmu, v němž jen učiníme pár drobných změn," prohlásil Lopetegui krátce po svém jmenování a svým slovům beze zbytku dostál.
Julen Lopetegui Argote nastartoval svou hráčskou kariéru v nedalekém Realu Sociedad, ovšem talent mladého brankáře nezůstal opominut v Madridu, a tak se již v devatenácti letech stěhoval do slavného Realu. Cesta do branky prvního týmu přes dlouholetou jedničku Francisca Buya však nevedla, a tak Lopetegui po třech letech zamířil do skrovnějšího Logroňésu, jemuž výtečnými výkony pomáhal každoročně udržet se mezi prvoligovou elitou, až si vysloužil i pozvánku do národního týmu včetně nominace na MS 1994.
Tehdy se pro změnu ozval další slavný gigant v podobě Barcelony a Lopetegui tak znovu zkusil své štěstí ve velkoklubu. Byť jeho působení v Katalánsku skončilo stejným neúspěchem a nevděčnou rolí náhradníka, pro Lopeteguiho následnou trenérskou kariéru šlo o značný úspěch. V Realu a Barceloně totiž během jeho působení v klubu koučovali fotbaloví velikáni Alfredo di Stéfano a Johan Cruyff, přičemž Lopetegui se navíc stihl spřátelit i s jistým barcelonským spoluhráčem Josepem Guardiolou.
Oba se pak již jako manažeři střetli na jaře 2015 ve čtvrtfinále Ligy mistrů, v němž zprvu Lopeteguiho Porto zaskočilo favorita domácí výhrou 3:1, avšak v odvetě po šestigólovém výprasku přece jen kapitulovalo. Právě boj o semifinálovou účast v milionářské soutěži byl nakonec Lopeteguiho největším úspěchem, neboť v domácích soutěžích Porto pod jeho vedením strádalo a v lednu 2016 přišel nekompromisní vyhazov.
Před další sezonou byl Lopetegui v úzkém kontaktu s čínskými investory, kteří si jej vyhlédli do role kouče nově pořízeného druholigového Wolverhamptonu, jenže v tu chvíli přišla ze Španělska nabídka, jež se neodmítá. "Bylo to na spadnutí, ale nakonec to neklaplo. Když mi zavolali z federace, mým cílem se samozřejmě stal národní tým, ale projekt Wolverhamptonu byl opravdu lákavý. Je to skvělý klub, který plánuje výrazné investice a návrat na výsluní," vyjádřil se Lopetegui na adresu nastávajícího nováčka Premier League, jenž letos druhou nejvyšší anglickou ligu suverénně ovládl.
Jednapadesátiletý kouč však ani v nejmenším svého rozhodnutí nelituje, se španělským výběrem má ostatně možnost pokračovat v rozletu mladých talentů, s nimiž trávil dlouhá léta v mládežnických kategoriích. "Například z Isca se již v Realu Madrid stal důležitý hráč, což není jen tak. Má velkou kvalitu a může se stát ještě lepším," prohlásil Lopetegui krátce po svém jmenování. "On i další hráči mají od mládí zkušenosti s vyhráváním titulů, díky tomu v sobě mají něco extra. Není to vysloveně nic zásadního, ale lze z těchto zkušeností čerpat, když jde do tuhého. Doufáme, že toho nyní patřičně využijeme."
Tahoun týmu — David Silva (Manchester City)
zdroj: si.com
David Josué Jiménez Silva se odmalička vymykal svým vrstevníkům. Poklidné dětství prožil syn japonské matky a španělského otce v zapadlé vesničce Arguineguín na Kanárských ostrovech, kde přičichl k fotbalu již v útlém věku čtyř let a vášeň pro hru jej neopustila dodnes. Když zrovna malý David nekopal venku do čehokoli, co se mu připletlo do cesty, seděl s notýskem u televize a svědomitě vstřebával každičký pohyb svého idolu Michaela Laudrupa s cílem co nejvěrněji slavného dánského fotbalistu napodobit.
Netrvalo dlouho a o talentovaného hráče místního klubu San Fernando projevily zájem velkokluby na Pyrenejském poloostrově. Testy v Realu Madrid strhly v Silvově rodině obrovské pozdvižení a následné také notné zklamání z důvodu Davidovy drobné, až neduživé postavy. Poté však zájem projevila Valencie a ve čtrnácti letech tak Silva vyrazil na dobrých 2000 kilometrů daleké dobrodružství.
Po úspěšných hostováních v Eibaru a Celtě Vigo dostal Silva možnost nastoupit konečně v dresu Los Che a pod vedením Quiqueho Sáncheze Florese nastoupil hned v první sezoně do 48 zápasů napříč všemi soutěžemi. Život ve Valencii Silvovi svědčil, stejně jako ofenzivní souhra s neméně kvalitními spoluhráči Joaquínem či Davidem Villou, jenže klub se dostal do vážných finančních potíží a musel své hvězdy rozprodat. "Proč jsem odešel z Valencie? Protože to tak klub chtěl. Byl jsem tam šťastný a nechtělo se mi nikam jít, jenže situace si to vyžadovala," vyjádřil se Silva ke svému odchodu do Manchesteru City.
Ani změna působiště však míčovému kouzelníkovi s přezdívkou Merlin na kvalitě hry nijak neubrala, ba naopak. První sezona v Anglii byla ještě spíše na rozkoukání, ovšem v té druhé již Silva osmi góly a patnácti asistencemi značnou měrou dopomohl Citizens k ligovému titulu a v podobném duchu se prezentoval i ve španělském národním týmu, z nějž má právě on na kontě nejvíce branek (35) ze všech nominovaných hráčů na ruském šampionátu. Vicente del Bosque šel dokonce tak daleko, že o Silvovi prohlásil, že je "naším Messim".
S nástupem Pepa Guardioly do manchesterské kabiny se ovšem Silvova role "na stará kolena" rázně změnila. Zatímco po valnou většinu kariéry Silva nastupoval na kraji záložní řady či jako podhrotový hráč, se završenou třicítkou se přesunul do středu pole.
"Guardiola jej začal stavět na post středního záložníka ve formaci 4-3-3," popisuje analytický expert ve službách Chelsea, jenž si v rozhovoru pro britský Guardian nepřál být jmenován. "Jsme všichni v šoku ze Silvovy fyzické kondice. Hrát uprostřed vyžaduje pokrytí mnohem většího prostoru než jako ofenzivní záložník a on zde odvádí excelentní práci. Dokazuje, že má výdrž běžce na dlouhou trať, a i po devadesáti odběhaných minutách má pořád bystrou mysl, aby s míčem učinil správná rozhodnutí."
Podobný postřeh v letošní sezoně zaznamenal i legendární Xavi: "Zdá se, jako bychom toho pravého Silvu objevili až nyní." Největší pozornost na sebe v mistrovské sezoně Citizens strhl Kevin de Bruyne, ovšem ani Silvových 9 branek a jedenáct asistencí si nezaslouží být opominuto. Ve svých dvaatřiceti letech je s perfektní sezonou v zádech na vrcholu sil a nic na tom nezměnily ani komplikace s brzkým narozením syna Matea, kvůli čemuž Manchester svou nefalšovanou klubovou legendu opakovaně pouštěl i uprostřed sezony zpět do Španělska.
Na prahu slávy — Álvaro Odriozola (Real Sociedad)
zdroj: mundodeportivo.com
Mezi slavnými a dlouhá léta zavedenými jmény ve světovém fotbale působí Álvaro Odriozola tak trochu jako pěst na oko. Dvaadvacetiletý bek Realu Sociedad však za posledních 18 měsíců prodělal asi největší výkonnostní skok ze všech talentů španělského fotbalu a nyní má při zdravotních potížích Daniho Carvajala dokonce blizoučko do samotné základní sestavy v prestižním zahajovacím utkání proti portugalským mistrům Evropy.
Odchovanec Sociedadu, do jehož akademie nastoupil v deseti letech, přitom celou juniorskou kariéru strávil coby gólový křídelník a až s přesunem do klubové rezervy ve španělské třetí nejvyšší soutěži se zařadil o kus níže na post pravého obránce. S ohledem na hru prvního týmu i španělské reprezentace však šlo o správnou průpravu, jak si ostatně pochvaluje sám Odriozola: "V Realu se křídelníci stahují do středu hřiště, zatímco kraj hřiště obhospodařují tam a zpátky beci. Tady (v národním týmu) platí to samé, což je pro mě výhoda."
Vzhledem ke konkurenci dua Elustondo-Zaldúa si Odriozola musel na šanci v klubu svého srdce trpělivě počkat až do loňské sezony, když se v lednu 2017 konečně dočkal soutěžního debutu. V následných patnácti ligových zápasech si připsal hned pět gólových asistencí a o postu pravého beka bylo v Sociedadu rázem rozhodnuto.
I proto Odriozola po dosavadním opomíjení španělských mládežnických reprezentací nakoukl na evropský šampionát jednadvacítek, kde sekundoval vyhranějšímu a mnohem slavnějšímu Héctoru Bellerínovi. Nyní již v očích Lopeteguiho beka Arsenalu v hierarchii předskočil. "Poslední rok a půl bylo něco šíleného. Ale zůstávám stále nohama na zemi, hlavu mám srovnanou. Vím, že na sobě musím stále tvrdě pracovat. Má budoucnost leží v dalším tréninku a nedělním zápase," prohlásila španělská kometa před přátelským zápasem se Švýcarskem, kde fantastickou ranou z voleje vstřelil Odriozola jediný gól La Rojy a jen potvrdil, že je na svém místě zcela zaslouženě.
Předpokládaná sestava a taktický profil týmu
Herní styl neměnný, jména na soupisce stejná, a přesto jsou Španělé znovu silní jako v době největší slávy. I pod Lopeteguiho taktovou platí hybridní rozestavení na pomezí 4-3-3 a 4-2-3-1 s neustálou výměnou postů během trpělivých kombinací, ovšem stejně tak španělským míčovým kouzelníkům nedělá problém ani rychlý přechod do útoku, když se k tomu naskytne příležitost.
V brankáři Davidu de Geovi má La Roja nejlepšího brankáře celého mistrovství a nic na tom nemění ani drobné zaváhání gólmana Manchesteru United v nedávném přátelském utkání se Švýcarskem. "David ví, že mám zcela jasno, jak nás dokáže v dalších zápasech podržet. Nemám o něm sebemenší pochyby," podpořil Lopetegui svou neoddiskutovatelnou jedničku.
Obranná čtveřice se rovněž na všech postech řadí ke světové špičce, neboť kluboví rivalové Sergio Ramos s Gérardem Piquém dokáží v zájmu reprezentačního úspěchu odložit spory stranou a na krajích hřiště budou hýřit aktivitou Jordi Alba a Dani Carvajal. Carvajalův zdravotní stav po svalovém zranění z finále Ligy mistrů je sice stále na vážkách, ovšem ze španělského tábora zaznívají pozitivní ohlasy a ani alternativa v podobě Álvara Odriozoly by nebyla žádnou čarou přes rozpočet. Mírně překvapivá je pak neúčast dalšího typického stopera na úkor univerzálního tria Azpilicueta, Nacho, Monreal.
S přesunem k záložní řadě nezbývá nic jiného než pokračovat v superlativech. Právě zde je pravá chlouba Španělska s nepřeberným množstvím možností snad jen s výjimkou Sergia Busquetse, za nějž již v kádru neexistuje přímá náhrada. To však samo o sobě neznamená, že by vedle Davida Silvy, Thiaga Alcantary, Isca a loučícího se Andrése Iniesty nemohl nastoupit Koke, Saúl či některý z křídelních hráčů a rozdíl v kvalitě výkonu byste sotva zaznamenali, jen by šlo o poněkud ofenzivněji laděnou variantu.
Jediný velký otazník ve španělské sestavě je stejně jako na předešlých šampionátech v útoku. Ve hře je již jak hra s "falešnou devítkou" v podání Davida Silvy, tak sázka na silového hrotového útočníka Diega Costu či drobnějšího a techničtějšího Iaga Aspase. Nejpravděpodobněji se jeví sázka na Costu, jenž se po půlroční absenci vrátil v Atléticu Madrid do herního rytmu, a pokud si v obklopení ryze technických spoluhráčů se svou odlišnou náturou dokáže poradit, může být právě on tím posledním dílkem do skládanky v podobě zisku titulu mistrů světa.
Tip redakce na umístění: stříbro
Program zápasů - skupina B
15.06.2018
Soči
20.06.2018
Kazaň
25.06.2018
Kaliningrad
Konečná nominace
Datum nar.
07.11.1990
03.10.1994
31.08.1982
Datum nar.
21.03.1989
28.08.1989
11.01.1992
26.02.1986
18.01.1990
14.12.1995
02.02.1987
30.03.1986
Datum nar.
11.04.1991
21.01.1996
16.07.1988
11.05.1984
21.04.1992
08.01.1992
21.11.1994
08.01.1986
01.07.1991
Datum nar.
01.08.1987
07.10.1988
06.03.1991
Související články
Zobrazit jen nejnovější
Zobrazit všechny
Představení účastníků MS 2018 - Japonsko
13.06.2018, 17:55
Představení účastníků MS 2018 - Senegal
13.06.2018, 14:04
Představení účastníků MS 2018 - Kolumbie
13.06.2018, 09:15
Představení účastníků MS 2018 - Polsko
12.06.2018, 19:00
Představení účastníků MS 2018 - Anglie
12.06.2018, 15:54
Představení účastníků MS 2018 - Tunisko
12.06.2018, 10:28
Představení účastníků MS 2018 - Panama
11.06.2018, 22:46
Představení účastníků MS 2018 - Belgie
11.06.2018, 16:00
Představení účastníků MS 2018 - Korejská republika
11.06.2018, 10:27
Představení účastníků MS 2018 - Švédsko
10.06.2018, 21:00
Představení účastníků MS 2018 - Mexiko
10.06.2018, 12:28
Představení účastníků MS 2018 - Německo
10.06.2018, 09:00
Představení účastníků MS 2018 - Srbsko
09.06.2018, 21:30
Představení účastníků MS 2018 - Švýcarsko
09.06.2018, 14:40
Představení účastníků MS 2018 - Kostarika
09.06.2018, 11:04
Představení účastníků MS 2018 - Brazílie
08.06.2018, 18:20
Představení účastníků MS 2018 - Nigérie
08.06.2018, 12:42
Představení účastníků MS 2018 - Island
08.06.2018, 09:21
Představení účastníků MS 2018 - Argentina
07.06.2018, 17:37
Představení účastníků MS 2018 - Chorvatsko
07.06.2018, 13:58
Představení účastníků MS 2018 - Dánsko
06.06.2018, 20:00
Představení účastníků MS 2018 - Peru
06.06.2018, 16:00
Představení účastníků MS 2018 - Austrálie
06.06.2018, 12:11
Představení účastníků MS 2018 - Francie
06.06.2018, 07:52
Představení účastníků MS 2018 - Maroko
05.06.2018, 16:28
Představení účastníků MS 2018 - Írán
05.06.2018, 12:00
Představení účastníků MS 2018 - Portugalsko
04.06.2018, 16:00
Představení účastníků MS 2018 - Uruguay
04.06.2018, 12:34
Představení účastníků MS 2018 - Egypt
03.06.2018, 23:52
Představení účastníků MS 2018 - Saúdská Arábie
03.06.2018, 16:00
Představení účastníků MS 2018 - Rusko
03.06.2018, 12:00
Komentáře (463)