Představení účastníků MS 2018 - Saúdská Arábie

Uplynulá kvalifikace zažila po delší době explozi arabských týmů; a vedle afrického trojlístku Egypt-Maroko-Tunisko se svého zástupce poprvé od roku 2006 dočkala také Asie. Saúdská Arábie ukončila dekádu napěchovanou nekompetencí na leckteré úrovni a může se tak těšit na svůj pátý mundial...

Od roku 1990, kdy se spolu s Jižní Koreou na mistrovství světa podívaly Spojené arabské emiráty, drží Zelení sokoli na asijském kontinentě jakýsi arabský monopol na účast na největším fotbalovém svátku. A po třech nezdarech v první fázi turnaje si tentokrát Saúdové mohou i směle brousit zuby na postup ze skupiny, která se zdá na pohled tou nejslabší.

Byť si mužstvo stále ještě zvyká na teprve nedávno dosazeného kouče Juana Antonia Pizziho, za poslední tři roky — od zpackaného Asijského poháru 2015 — ušlo hned několik kroků kupředu. V jednu chvíli se Saúdové zdáli být vedle Íránu nejsilnějším týmem kvalifikace, a jakkoliv to dle minutáže nevypadá, rozhodnutí odeslat tři ofenzivní hráče na jarní hostování do Španělska neslo kýžené ovoce alespoň po směru kvalitnější kondiční a technické přípravy.

Takový Salem Al-Dawsari, který se před třemi lety jevil tak akorát jako zbrklý janek, je rázem mnohem efektivnější a v tuto chvíli to vypadá, že by se po převážně prosezené kvalifikaci mohl rázem zařadit mezi opory nového Pizziho mančaftu. Právě případ 26letého pravého křídla a dramatický propad saúdskoarabských klubů (podruhé za tři roky nyní SA nemá jediného zástupce ve čtvrtfinále Ligy mistrů, což se jí v letech 2009-15 nepřihodilo ani jednou) nakonec dává mnohým fanouškům pádný důvod domnívat se, že by z přesunu do Španělska bývali mohli těžit také další hráči. I pouhý trénink v Evropě má proti zápasové praxi v Asii své výhody.

Dobře zdokumentovaná dohoda saúdskoarabského fotbalového svazu s tím španělským je součástí většího plánu. Na jeho základě také Saúdové letos společně strávili celkem pět týdnů ve španělské Marbelle, kam se po dvou týdnech v březnu opět vrátili měsíc poté. Pizziho realizační tým o 25 členech je dle výpovědí hráčů důslednější než kterýkoliv minulý štáb. Ještě nedávno vysmívaný padlý gigant najednou zase dává smysl a měl by budit patřičný respekt. Zvláště ve schůdné skupině A ho neradno automaticky odepisovat...


Nejúspěšnější blízkovýchodní reprezentace se konečně vrací na největší fotbalovou scénu. Po letech útlumu a hledání patřičné organizace na hrací ploše i ve vyšších patrech se Saúdská Arábie zdá být opět při síle. Po dlouhá léta měli Saúdové na asijské scéně postavení tak trochu korespondující s tím jihoafrickým či egyptským na africké scéně; reputaci dříve opěvovaného, avšak fatálně povadlého týmu s nadále pyšnou, až bláhovou fanouškovskou základnou. Zvláště změny trenérů těsně před otevřením mezinárodního turnaje (Asijský pohár 2015, MS 1998 a 2006) či dokonce těsně po jeho zahájení (Asijské poháry 2000 a 2011, MS 1998) platily za vítaný zdroj posměchu vůči této mimořádně hrdé zemi. Houfné podrážděné reakce byly zaručeny, a vzhledem k silné saúdské prezenci na sociálních sítí jich též nikdy nebyl nedostatek.

Historicky je přitom pozice Saúdské Arábie na asijské scéně zcela neotřesitelná, to bez debat. Na Poháru Perského zálivu Zelení sokoli posbírali celkem 17 medailí z 23 ročníků; v rámci Asijského poháru drží spolu s Jižní Koreou rekord v počtu finálových účastí (6), přičemž hned třikrát také triumfovali; a čtyři po sobě jdoucí saúdskoarabské účasti na světovém šampionátu (1994-2006) značí konzistenci, které se třeba doma rovněž dominantní Írán ani nepřiblížil.

Také po individuální stránce se ze Saúdské Arábie rekrutovaly osobnosti, které dodnes řadíme na samotný piedestal asijského kontinentu. Speciálně v případech brankáře Mohameda Al-Deayeai a kanonýra Majeda Abdullaha lze hravě debatovat o tom, zdali na svých postech náhodou nebyli těmi vůbec nejlepšími Araby v dějinách. Fahad Al-Bishi má nárok na titul nejlepšího exekutora standardních situací v historii Asie. Sami Al-Jaber pak zase coby střelec gólů na třech různých MS aspiruje na nejlepšího blízkovýchodního fotbalistu té největší scény.

Jakožto kolektiv každopádně Saúdové udělali díru do světa pouze na jednom srazu světové fotbalové smetánky, a to pozoruhodně rovnou při své premiéře. Vzhledem ke svému pozdnímu připojení k Asijské fotbalové konfederaci (1972) a hořkým selháním především s ohledem na ročníky 1978 a 1990 se Zelení sokoli na globálním pódiu poprvé představili teprve roku 1994 ve Spojených státech, a ani tehdejší úspěch se neobešel bez komplikací — pozdější hrdina, trenér Jorge Solari, byl k týmu přiveden teprve v březnu téhož roku.

Přestože se jednalo o jeho první a poslední angažmá u národního týmu, které trvalo jenom pár týdnů, argentinský kouč se stihl nesmazatelně zapsat do dějin celé blízkovýchodní kopané. Ze saúdského debutu na MS přece uplynulo pouze 19 minut, a hle, už se senzačně vedlo nad nabušeným nizozemským týmem v čele s Koemanem, bratry de Boerovými či Bergkampem. Saúdové nakonec v závěru inkasovali srdceryvný gól na 1:2, ovšem z úvodní prohry se v mžiku oklepali skrze těsnou výhru nad Marokem, aby záhy zaskočili do té doby nepokořitelné, stoprocentní semifinalisty MS 1986 z Belgie. Během pouhých pěti minut si svým dechberoucím sólem o nesmrtelný status řekl Saeed Al-Owairan — a zkoprnělý soupeř už nevyrovnal.

Osmifinále se Švédskem už bylo nad síly překvapujícího arabského mančaftu, ale celkový pozitivní dojem z turnaje i přes prohru 1:3 samozřejmě přetrval. Al-Owairan následně získal individuální ocenění pro Asijského hráče roku, ovšem stejných výšek už nikdy nedosáhl. A totéž platilo i pro Saúdskou Arábii jako celek. Na příštích třech MS zelení nezaznamenali ani výhru, přičemž si o větší pozornost řekli leda tak roku 2002 velkolepým nastartováním rekordního Kloseho řádění na světových šampionátech.





Všichni byli natolik zvyklí na selhávající Saúdskou Arábii, že se v podstatě v žádném bodě kvalifikace o Zelených sokolech nehovořilo jako o vážných adeptech na postup do Ruska. Všichni se raději soustředili na australské trápení s novou formací na tři vzadu, potažmo na ambiciózní, leč mizerné SAE s takzvanou "zlatou generací", které napříč dvěma kvalifikačními fázemi na Saúdy vyzrály teprve na čtvrtý pokus, kdy už to měly vesměs spočítané.

Saúdská Arábie skutečně činila vše možné, aby se na ní nikdy nekladlo příliš tlaku. Po domácím debaklu rivalů ze SAE (3:0) se tudíž dostavilo obligátní vystřízlivění v podobě prohry v Japonsku (1:2); po dvou triumfech a čistých kontech z března 2017 přišla defenzivní selhání v červnu, respektive srpnu, kdy na prostoru dvou duelů Saúdové dohromady inkasovali hned pětkrát. No, a potom došlo na září, pokoření vedoucího Japonska a bujaré oslavy mohly vypuknout.

Komu hlavně Saúdové vděčí za svůj první mundial od roku 2006, to není těžké identifikovat — Bert van Marwijk byl sice peskován lokálními médii pro nevelký zájem o saúdskou ligovou scénu, ovšem tamější hvězdy vedl pevnou, informovanou rukou. Do sestavy v podstatě nesahal a v jednu chvíli si vystačil i bez zraněných opor, útočníka Al-Sahlawiho a beka Al-Shahraniho. Saúdové činili malé krůčky vpřed zdánlivě s každým zápasem: postupně inkasovali méně faulů v nebezpečných zónách, byli přesvědčivější při bránění rohových kopů a sebevědomější v útoku,... jenže potom se Van Marwijk nepohodl se svazem, zničehonic odešel, a s příchodem Edgarda Bauzy jako by se okamžitě začínalo od (krajně frustrující) nuly.

Z potenciálního černého koně turnaje (v kontextu slabší skupiny) byl rázem jen rozhozený outsider. A teď je tedy otázkou, zdali Bauzovo promptní odvolání přišlo dostatečně včas na to, aby Pizzi stihl Saúdy srovnat do latě. Poslední přátelské zápasy tomu zlehka nasvědčují.


Ještě loni v květnu byl spojován s uvolněným křeslem trenéra Barcelony, nyní vede Saúdskou Arábii. To na první poslech zní jako pořádný sešup, ale Juan Antonio Pizzi měl vždy rád výzvy. V prosinci 2013 neváhal skočit po kormidlu španělské Valencie, toho času uprostřed značně turbulentního období, aby vzápětí napravil špatný podzim a dovedl ji až do semifinále Evropské ligy. O pár let později se pak nebál postavit do čela euforického Chile se složitou úlohou navázat na Jorgeho Sampaoliho. Úvodní zápas výroční Copy Amériky 2016 nikoho nepřesvědčil, na konci zlatého turnaje se už nicméně hovořilo o "ještě vybroušenějším Chile". V semifinále si Chile za periodického užití krásného bielsovského rozestavení 2-4-4 namazalo na chleba Pekermanovu Kolumbii, ve finále pak Chilané kompletně vynulovali Martinovu Argentinu, která po porážce svého finálového soupeře na samý úvod turnaje v příštích čtyřech utkáních nasázela dohromady 16 branek, aby se záhy na cynickém Chile dočista zasekla.

Pro Saúdskou Arábii možná jedině dobře, že se Pizzi k jejímu vedení přihlásil až před mistrovstvím světa. Jen krátce po druhé zlaté Copě totiž jeho Chile v kvalifikaci nikdo nepoznával. Vyznavač agresivního, vysokého presinku, který si po chvilce odporu začínají osvojovat i Zelení sokoli, by se v Rusku dost možná mohl ukázat jako učiněný turnajový specialita. I finálovou účast na loňském Konfederačním poháru lze koneckonců brát za úspěch.

Pizziho Chile bylo pragmatické a navzdory své živelnosti si dovedlo postrážit vedení. Že se teď argentinský kouč snaží Saúdy vést k podobnému profilu, to je zcela evidentní. Na tréníncích se klade velký důraz na fyzičku, což se projevilo v přátelácích s Řeckem i Alžírskem, kdy arabský mančaft své soupeře uběhal a zdolal hlavně skrz přímočarost, pozůstatek Van Marwijkovy éry.




Kometa Poháru Perského zálivu 2014, kde v podstatě sama dotáhla Saúdskou Arábii do finále a vysloužila si ocenění pro nejlepšího hráče turnaje, po uplynulých několik let platila převážně za "toho druhého v řadě", krčícího se ve stínu větší osobnosti. Právě Nawaf Al-Abed byl totiž obvykle Saúdy používán coby protiváha vůči jinému špílmachrovi se záblesky ryzí geniality, Omarovi Abdulrahmanovi. A dlouho také platilo, že tato přirovnání vytahovali pouze Saúdové; o tom, kdo daný minisouboj vyhrával netřeba dlouze mluvit. Al-Abed nikdy nebyl dostatečně konzistentní, elegantní a obecně cool na to, aby se "Amoorymu" zcela vážně vyrovnal.

Teď už je tento diskurz passé; Nawaf Al-Abed má definitivně navrch. Pro teď a nejspíš navždy. Nejen, že si totiž na rozdíl od miláčka SAE zahraje na mistrovství světa, on má v první řadě na postupu svého týmu lví podíl. Kdyby zpočátku kvalifikace třikrát nezachoval chladnou hlavu na penaltovém puntíku, Saúdové by byli dost možná okamžitě ze hry. A co teprv krásná příhra na rozhodující gól v rozhodujícím střetnutí s Japonskem? Nebo tahle druhá asistence!

Ofenzivní stálice Al-Hilalu konečně vyspěla. Al-Abed se naučil lépe vyhodnocovat jednotlivé situace a neodevzdávat zbytečně balony; jeho přihrávky jsou pronikavější, jeho styl úspornější, resp. vypočítavější. Skoro by se tedy chtělo říct, že světový šampionát pro Al-Abeda přichází v nejlepší možnou chvíli — je mu koneckonců 28 let, ideálnější věk neexistuje.

Ovšem zde je jeden významný zádrhel: na přelomu roku se nevzrostlý playmaker zranil a na jaře dosud v lize i repre neodehrál ani minutu, takže ho nový kouč Pizzi naživo stále neviděl hrát. To teoreticky může omezit Al-Abedovu roli na turnaji, ale pokud bude zdravý, měl by určitě startovat; jeho nynější aura se totiž v saúdskoarabském kontextu klidně dá přirovnat k té Salahově.




Na tomto místě bychom mohli profilovat úplně kteréhokoliv z trojlístku španělských legionářů a byli bychom v právu, nakonec nicméně volíme toho nejmladšího z nich — byť je u něj zkraje turnaje asi nejmenší šance na start v základu. To totiž 23letému Fahadu Al-Muwalladovi, který si na jaře odbyl dvě camea v dresu španělského prvoligového Levante, nikdy nijak nepřekáželo v dělání rozdílu. Jeho neuvěřitelné zrychlení, drzost při přechodu 1 na 1 (mnohdy ústící v penaltu) a sem tam i nějaké to parádní zakončení fungují z lavičky snad vůbec nejefektivněji.

Bert van Marwijk to věděl moc dobře a miláček fanouškovské základny Al-Ittihadu, který se v Jeddahu narodil a doposud se odtamtud natrvalo nikam nehnul, se mu odvděčil několika důležitými zásahy. Al-Muwallad nenačínal žádný z tuctu kvalifikačních duelů, do nichž zasáhl, ovšem právě jeho góly rozhodly zcela klíčové domácí duely se SAE (3:0) a Japonskem (1:0). V obou utkáních Al-Muwallad střídal jediného klasického hroťáka, aby po zbytek zápasu operoval coby falešná devítka, což pro Pizziho též představuje potenciálně zajímavou variantu.

Fahad Al-Muwallad vyletěl velice brzy — v reprezentaci debutoval už na prahu dospělosti a za Al-Ittihad pravidelně hrával ještě dříve, pročež se v listopadu 2016 stal historicky nejmladším stovkařem v dějinách saúdskoarabské ligy. Ani jemu, respektive celému Al-Ittihadu, se sice nevyhnulo hlušší období následující raketový start spojený s obligátní, línou přezdívkou "saúdskoarabského Messiho", ovšem z toho se už Al-Muwallad stihl oklepat. V loňské sezoně se poprvé vyšplhal na hranici 10 ligových branek, přičemž velká část jeho tref byla výstavních.




Bert van Marwijk byl přísným vyznavačem klasického 4-2-3-1, a pakliže Edgardo Bauza nakrátko vše rozrušil skrze experimenty s novými tvářemi, ba dokonce i rozestavením se třemi stopery, Juan Antonio Pizzi nyní vše vrací do normálu. Saúdská Arábie bude oproti kvalifikaci aktivnější v presinku a na základě přátelského duelu s Itálií se zdá, že možná i pevnější vzadu. (Dobrou zprávou pro tuto chvíli je, že Pizzi evidentně buduje na Van Marwijkových základech, a neopakuje Carlose Alberta Parreiru, který pro MS 1998 zcela zatratil vybrané kvalifikační opory, a jakmile se nové tváře začaly topit, po druhém utkání spráskl ruce a od týmu odešel.)

Al-Deayeaova škola je v Saúdské Arábii zdá se neexistujícím konceptem; brankářský post je totiž dle mnohých pozorovatelů potenciální Achillovou patou tohoto týmu. Van Marwijk v kvalifikaci protočil čtyři více či méně průměrné jedničky dvou předních domácích klubů. Momentálně se zdá, že si to Yasser Al-Mosailem rozdá se svým kolegou z Al-Ahli Mohammedem Al-Owaisem. Třetím do party je pak Abdullah Al-Maiouf, který postupně v Al-Hilalu vytlačil bývalou jedničku reprezentace Sharahiliho. Všichni gólmani mají vcelku dvě věci společné: příliš si věří na rozehrávce a občas vyrobí hrozivý poziční lapsus.

Na stoperu se vám budou plést dva borci stejného jména (a odlišných rodin): kapitán Osama Hawsawi se s největší pravděpodobností postaví vedle Omara Hawsawiho, a aby toho nebylo málo, vyloučit se nedá ani zapojení nejmladšího Motaze. Za zvláštních časů Franka Rijkaarda si oba Hawsawiové získali reputaci přeceňovaných, chybujících stoperů, poslední kvalifikace se jim však z hlediska konzistence výkonů vydařila.

Obsazení krajů obrany se předvídá velmi těžko, když právě tam zatím Pizzi nejvíc rotoval. Mohammed Al-Burayk má na pravém beku všechny předpoklady pro to překvapit; jedná se o energetického, ofenzivního zadáka Al-Hilalu, který by se však nakonec mohl uklidit za fyzičtějšího, zkušenějšího Saeeda Al-Muwallada. Nalevo už je volba jednodušší: Yasser Al-Shahrani, schopný zahrát i napravo přes nohu, je ve své zemi regulérní celebritou, když se dokonce objevil na obálce počítačové hry FIFA 2016. Vrcholu sice dosahoval cca tři roky zpátky, ovšem i jeho letošní slabší sezona stačila na (dopředu garantované) místo v týmu roku.

Druhá polovina sestavy si v kvalifikaci užila notné dávky stability. Bert van Marwijk se uprostřed za každou cenu opíral o bořiče Abdulmaleka Al-Khaibariho, komplexního pavoučího muže Salmana Al-Faraje a nestárnoucího Taisira Al-Jassima. Ačkoliv Al-Faraj od února marodí, jeho cestování po hřišti, rozhodovací schopnosti a tvorba hry v hloubi pole jsou pro Saúdy nepostradatelnými atributy. Veterán Al-Jassim potom operuje nejvýše jakožto pracovitý ofenzivní záložník, který se tolik nesoustředí na finální přihrávky, jako spíš rozumné propojování kolegů. Jedna změna oproti Van Marwijkově režimu, kterou Pizzi podle všeho chystá, je pak dosazení elegantní komety posledních měsíců Abdullaha Otayfa na místo podstatě destruktivnějšího Al-Khaibariho. Taková varianta se nabízí pro zápas s pasivním Egyptem, Uruguay by však pravděpodobně hravě následovala příklad Itálie a využila absence klasického defenzivního záložníka k několika hladkým, osudovým přechodům do útoku.

Křídelní duo je vzhledem k Al-Abedovým zdravotním trablím rovněž nevyzpytatelné. Na levé křídlo se dále nabízí Al-Muwallad, ačkoliv Yahya Al-Shehri může volně cestovat sestavou a operovat i ze středu či zleva, čímž by uvolnil místo pro Salema Al-Dawsariho. Jedno je zřejmé na první pohled: pokud nastoupí Al-Abed s Al-Shehrim, bude mít Saúdská Arábie na hřišti dva přemýšlivé, dostředivé špílmachry, z nichž zvláště Al-Shehri — po dlouhá léta zosobňující přeplacenou, línou hvězdu domácí soutěže, nyní však regulérní tahoun nároďáku — neustále rýsuje zajímavé pasy za obranu, přičemž zvládá sem tam krásně udeřit i z přímého kopu. To Al-Dawsari s Al-Muwalladem nabízí pro změnu variantu s ostrými křídly plnou neúnavého napadání a nekvalitních centrů zprava, takže se hodí spíš pro závěry zápasů.

O obsazení hrotu útoku by před dvěma, třemi lety nebylo nejmenších pochyb. Al Nassr mezi roky 2013 a 2015 zcela vládl saúdskoarabské ligové scéně a jeho klíčový forvard Mohammed Al-Sahlawi si v klubu nabyté sebevědomí pravidelně zvládal odnášet na mezinárodní scénu. Během roku 2015 tak Al-Sahlawi v kvalifikaci nasázel 18 gólů na prostoru pouhých devíti startů, čímž stanovil národní rekord pro nejplodnější kalendářní rok v reprezentaci. Celá Asie mu tehdy klečela u nohou. Vysoce instinktivní kanonýr, který byl ve vápně zdánlivě vždy ve správný čas na správném místě, a přes nevelkou postavu poměrně často skóroval i hlavou, se však záhy kompletně vytratil. Předloni se v nároďáku prosadil jen jednou, loni dvakrát. A uplynulá ligová sezona Al-Sahlawimu taky nevyšla, když vsítil všehovšudy pět branek ze hry a málokdy měl dostatek energie na to, aby jakž takž přispíval déle než hodinu.

Pizzi tak pravděpodobně bude muset dříve nebo později zkusit buď druhého třicátníka Assiriho, o němž ale nikdo není příliš přesvědčen (a který v kvalifikaci vůbec nefiguroval), anebo zkusit hrát na falešnou devítku s Al-Muwalladem či Mohamedem Kannem (zvyklým z Al-Ettifaqu), který bude zároveň krýt záda Al-Jassimovi coby potenciální podhrotový žolík.