Představení účastníků MS 2018 - Portugalsko

Úřadující mistři Evropy, suverénní kvalifikace, na lavičce zkušený taktik a na hrací ploše s kapitánskou páskou jeden z nejefektivnějších kanonýrů v celých dějinách fotbalu. Za favorizovaným kvartetem je to spolu s Argentinou a Belgií právě Portugalsko, koho většina fanoušků pasuje do role černého koně, který může při dobré formě zaútočit na medaile. Situace se ale může zamotat ještě před vyřazovacími boji...

V základní skupině se portugalské Seleção těší na taková tři iberijská derby. Hned na úvod se v "zápase o první místo" utkají se Španělskem a tenhle duel už vyhlíží celý fotbalový svět. Pak na Santosův tým čeká přímořský soused z Maroka a nakonec Írán, kterému pro změnu šéfuje Portugalec Carlos Queiroz.

Druhé dva zápasy patří z papírových hledisek k povinným výhrám, jenže právě tady se může divák šeredně zmýlit. Queiroz umí svým defenzivním fotbalem znegovat prakticky jakéhokoli soupeře, no a ještě zajímavější bude souboj se silnějším Marokem. Hervé Renard, byť na klubové scéně neuspěl, patří k elitním reprezentačním koučům schopným se dokonale takticky připravit - speciálně pro turnajové příležitosti. Jeho arabský celek navíc v hlavní kvalifikaci nedostal ani jeden gól.

Náladě v týmu pak určitě neprospěl ostudný incident fanoušků Sportingu, kteří vnikli do kabin týmu po jednom z tréninků a fyzicky napadli vlastní hráče. Takový Bas Dost to odnesl šrámem na hlavě a čtveřice místních reprezentantů určitě musí přemýšlet o budoucnosti. Třeba Rui Patricio, který je v klubu od dětství, neprodleně ukončil kontrakt a momentálně je bez angažmá. Bruno Fernandes taktéž touží odejít a své rodině už nakázal stěhování zpět do Porta.

I přesto je samozřejmě Portugalsko favoritem na postup. Už jen při pohledu na útočnou dvojici, která dohromady v kvalifikaci nasázela neskutečných 24 gólů, se tají dech. Celek z Pyrenejského poloostrova je navíc turnajovým specialistou - od roku 2000 postoupil do úctyhodných pěti semifinále na velkých šampionátech.


Co začal Luis Figo, to dokončil Cristiano Ronaldo. Ač se to zdá těžko uvěřitelné, Portugalsko bylo až do přelomu milénií těžce průměrným mančaftem. S výjimkou bronzového světového šampionátu v Anglii 1966, kdy zářila Černá perla z Mosambiku, si Portugalci na velké scéně prakticky neškrtli. Během 70 let, až do roku 2000, se účastnili pouhých dvou mistrovství světa a dvou Evropy.

Tyhle těžké časy nevytrhl ani zmíněný Eusébio, jemuž hned po turnaji v šestašedesátém postavili v muzeu Madame Tussauds voskovou podobiznu. Marně se africký rodák snažil dostat slavné Os magriços na další tři velké turnaje - účast na anglickém šampionátu zůstala po hříchu osamocena - a totéž se opakovalo i na konci století po zisku bronzových medailí na Euru v roce 1984.

A pak? Deset turnajů, deset účastí a jen dvakrát konec už v základní skupině. Byla to parta kolem zmíněného Luise Figa, která v roce 1991 (a bez něj i o dva roky dříve) vyhrála mistrovství světa do 20 let a vytvořila osu na dlouhé období. Dlouhé období, po němž přišly tu skutečně zlaté časy.

Začalo to semifinále Eura 2000, pokračovalo domácím Eurem a dokonce finálovou účastí. Uplakaná tvář tehdy devatenáctiletého Cristiana Ronalda tehdy obletěla svět. Pětinásobný držitel Zlatého míče ronil slzy ještě několikrát, Portugalsko vypadlo v semifinále mistrovství světa 2006, stejný konec nastal i za šest roků na evropském šampionátu.

Až před dvěma lety, zrovna když se od Seleçãa zas až tolik nečekalo, přišel vysněný triumf. Portugalci se nevídaným způsobem, přes pět po sobě jdoucích remíz, dostali až do semifinále, kde poprvé a jedinkrát vyhráli v základní hrací době. Porazili Wales a ve finále dokázali udolat i domácí Francii. Jak jinak než po bezbrankové remíze v základní hrací době a jediným gólem Edera v prodloužení.





Jako úřadující mistr Evropy se skvostným koeficientem bylo Portugalsko nasazeno do kvalifikace samozřejmě do prvního koše. Odtud ho los určil coby lídra do relativně umírněné, neřkuli až snadné, skupiny B k Andorře, Faerským ostrovům, Lotyšsku, Maďarsku a Švýcarsku. Měla to být spanilá jízda, jenže ejhle, hned první klání v Basileji Portugalci bez Ronalda prohráli 2:0 a zadělali si na velké problémy.

Švýcaři totiž kosili jednoho soupeře za druhým, a přestože Seleção si počínalo podobně, stále bylo o krok zpátky. Aspoň, že se fanoušci měli na co koukat. Šest banánů pro Andorru, šest i pro Faerské ostrovy, čtyři kusy dostali Lotyši a Maďaři nakonec tři fíky. Útočné duo Ronaldo - Silva bylo v obrovské formě a nasázelo v první polovině kvalifikace dohromady 14 branek. Díky jejich apetitu se nakonec Portugalsko po třech bodech dovyhrávalo až do závěrečného "finálového" duelu.

Před utkáním v Lisabonu loni v říjnu byly karty rozdány jasně. Švýcarsko nebylo v ofenzivě tak aktivní jako Ronaldo a spol., takže jakákoli výhra posílala přímo na šampionát Portugalsko. Země helvétského kříže přesto vyrazila na závěr kvalifikace pozitivně naladěna - přeci jen všechna předchozí klání vyhrála a její hráči se těšili mimořádnému sebevědomí.

Do utkání ale nevstoupili dobře a za celý první poločas nevystřelili na bránu. Tady bychom to měli trochu upřesnit - na bránu soupeře. Krátce před pauzou si totiž Djourou vstřelil vlastní gól a Portugalsko se zadarmo dostalo do pole-position. Tu ještě ve druhém poločase pojistil André Silva, jenž Švýcary definitivně odsoudil do baráže a dovolil činovníkům portugalského svazu rezervovat letenky na východ.


Když s ním v závěru finále mistrovství Evropy Cristiano Ronaldo ve zlaté euforii lomcoval ze strany na stranu, div že z tehdy jednašedesátiletého Fernanda Santose nevyklepal duši. Dnes je portugalskému stratégovi ještě o dva roky víc a míří za čtvrtým úspěšným šampionátem v řadě.

Titulovaný elektroinženýr to jako hráč nikdy nedotáhl až na vrchol. Jako trenér doma vedl Estoril, Estrelu de Amadora a nakonec i FC Porto, odkud se v roce 2001 přestěhoval do Řecka, s nímž je Santos velmi úzce spjatý. Vedl AEK Atény a hned v první sezóně s ním vyhrál národní pohár. Pak se přesunul do Panathinaikosu, dlouhé tři roky vedl i PAOK Soluň.

Po téhle štaci si ho do angažmá vybral i řecký svaz, jenž ho povolal coby hlavního trenéra reprezentace. A byly to vskutku povedené čtyři roky. Na Euru 2012 sice Řecko pod Santosem podlehlo české reprezentaci, ale postoupilo mezi nejlepších osm, kde jeho kroky zastavilo Německo. Dva roky nato dotáhl portugalský kouč Řeky úplně poprvé do osmifinále šampionátu světového, a byť i v tomhle případě ukončil svou pouť hned v prvním vyřazovacím kole, odcházel Santos s pocitem hodně dobře odvedené práce.

Oproti zlatému úspěchu na minulém Euru se však pořád bavíme "o drobných". Portugalci se před dvěma roky neprezentovali zrovna učesanou hrou, do osmifinále taky postoupili až ze třetího místa po samých remízách. Formu si ale schovali na závěr, kdy vyřídili Chorvaty, Poláky, Wales a nakonec i ve finále Francii.




Co o tomhle stoji na rekordy a trofeje napsat, abychom se neopakovali? Cristiano Ronaldo jede na velkou mezinárodní akci coby lídr portugalské reprezentace už posedmé - poprvé ale s pocitem, že na něm neleží tlak veškerého lidského pokolení. S evropským titulem zpřed dvou let v kapse by mohl fenomenální útočník Realu Madrid působit trochu uvolněněji. Nemůže mu ale tahle skutečnost trochu ubrat na motivaci, která ho i přes nespočet individuálních a týmových úspěchů zápas co zápas pohání?

Dovolme si v této sekci trošku zaspekulovat - jak píšeme výše, o Ronaldovi se prakticky nedá napsat nic, co by čtenáře překvapilo. Jasně, mistrovství světa je de facto asi jediná trofej, která jednomu z nejlepších hráčů historie chybí. Není však být těch výher na Cristiana přeci jen už příliš? V profesionálním sportu je jen málo mužů, kteří by zvedání jakýchkoli trofejí nad hlavu milovali víc než muž se sedmičkou na zádech, ale stejně tak víme, že syndrom vyhoření postihl i ty nejlepší ve svém oboru.

Už jen způsob, jakým Ronaldo odpovídal na dotazy novinářů po třetím triumfu v Lize mistrů v řadě, napovídá tomu, že v jeho hlavě už není vše dané tak jasně, jako třeba před oněmi dvěma, třemi roky. Motivace zkrátka nejde nacházet pořád a pořád dokola. Tenhle argument je však, uznáváme, jediným oproti desítkám důkazů, že kapitán portugalského lodi potáhne z přídi za dalším úspěchem.

Tak, jako se mu povedlo překonat obrovskou herní i střeleckou krizi z podzimu a znovu v sobě objevit toho nezastavitelného ďábla. Během dvou měsíců mezi koncem ledna a března dokázal ve 12 zápasech vstřelit 23 gólů a i ve třiatřiceti dokázal, že v jeho případě se strop hledá těžko.




Nedokázal to Nuno Gomes, marně se o to snažili Hélder Postiga nebo Hugo Almeida. Pauletově slávě se na okamžik vyrovnal snad jen zlatý chlapec Eder, ale kvalitám někdejší opory Paris Saint-Germain se nikdo z útočníků nedávné generaci vyrovnat nesvedl. Tým byl až příliš závislý na střeleckých schopnostech Cristiana Ronalda.

A pak se odnikud zjevil jistý André Silva, který v reprezentacích od 19 až 21 let nastřílel úžasných sedmadvacet gólů v osmatřiceti zápasech. Při debutu za jednadvacítku si připsal hattrick a nezalekl se ani přesunu mezi dospělé. To platí nejen pro národní tým, i v klubu si rychle vydobyl místo v základní sestavě a už coby dvacetiletý skaut ničil obrany soupeřů v portugalské lize.

V nároďáku však září ještě o trochu víc. S Ronaldem aktuálně tvoří jeden z nejúdernějších reprezentačních tandemů na světě, vždyť celkem nastříleli 24 kvalifikačních gólů, což nezvládla ani většina týmů. Sám Silva se postaral o 9 branek, čímž stanul na pátém místě mezi kanonýry, před ním už byli kromě CR7 jen Robert Lewandowski, Christian Eriksen a Romelu Lukaku.

Jo, kdo sledoval kroky Andrého Silvy letos v AC Milán, musí nadšení trochu krotit. Gennaro Gattuso na jeho úkor mnohdy nepochopitelně stavěl Cutroneho s Kalinićem a Silva se zpravidla musel spokojit s rolí náhradníka. Za celou sezónu dal 10 gólů, ale pouhopouhé dva v Serii A. A milánští už spřádají plány jak ho (klidně i pod cenou!) prodat.

Silva by byl asi nejradši, kdyby mohl hrát každý týden za národní tým. Dokonce i loni na podzim, kdy v lize prakticky nehrál - a když ano, tak rozhodně neskóroval - jeho střelecký instinkt nezakrněl. Výsledek? Tři reprezentační starty, tři góly, tři výhry.

Útočník s výbornou hlavou a schopností zakončit pravou i levou nohou ukázal, že kromě role osamoceného střelce zvládá hrát i po boku Cristiana Ronalda, což je pro trenéra i fanoušky Portugalska vynikající zjištění. Ruku na srdce, ještě pár let to bude předpoklad pro forvarda Seleçãa stejně podstatný jako navléct dres přes hlavu.




Fernando Santos přetvořil portugalský systém na 4-4-2, i když ne zrovna v tom klasickém střihu na dva hroty. Cristiano Ronaldo se sice poslední dobou profiluje do role typického útočníka a stroje na góly, pravdou však je, že kus z toho hračičky, který brázdí levou lajnu, v něm pořád zůstal. Což se Portugalsku hodí, protože jezdců po lajně zrovna moc nemá.

Začněme ale odzadu, kde si dlouhé roky drží post jedničky Rui Patrício. Pokud se na něm nepodepíše nejistá budoucnost v souvislosti s odchodem ze Sportingu, bude jistě spolehlivým ochráncem portugalské svatyně. Před dvěma lety taky patřil k hlavním oporám mistrovského týmu. Záda mu bude krýt hlavně jednička Lyonu Anthony Lopes.

Většinu kvalifikace na stoperu odkopali zkušení matadoři Pepe a José Fonte, kteří jsou taky největšími favority na základní sestavu. Místo bývalého obránce West Hamu, jenž si nyní na živobytí vydělává v Číně, však fanoušci Portugalska tlačí do sestavy mladičkého Rúbena Diase. Ten se v jednadvaceti stal oporou Benfiky a vzhledem k věku obou jeho mentorů by brzy mohl stanout i coby lídr defenzivy národního týmu.

Ostré kraje obrany taky skrývají otazník, protože Raphaël Guerreiro se celou sezónu trápí se svalovými problémy, a přestože je aktuální fit, není jisté, zda vydrží celý turnaj. Na šanci čeká bek Neapole Mário Rui, jenž možná trochu překvapivě dostal v nominaci přednost před zkušeným Eliseuem. Křivdu cítí i João Cancelo, na jehož úkor jede do Ruska budoucí obránce Leicesteru Ricardo Pereira. Ani on ale ze sestavy nevytlačí Cédrica Soarese.

Kontroverzím v nominaci se Fernando Santos nevyhnul ani v záložní řadě. Do základu se asi - alespoň zpočátku - nikdo Joãu Moutinhovi a Williamu Carvalhovi cpát nebude, ale záda jim dle očekávání měli krýt André Gomes a hlavně kometa druhé anglické ligy Rúben Neves. Místo nich bude na šanci čekat především Adrien Silva. Ten sice kvůli chybě v administraci půl roku nehrál, ale v závěru sezóny se dostal do sestavy Leicesteru a Santos mu prostě věří.

No a zatímco v útoku prakticky není co řešit - Ronaldo z placu nesleze a André Silva bude střídat snad jen v závěru, nebo při změně taktického plánu - kraje zálohy skýtají mnohá tajemství. Favority na základní sestavu jsou Bernardo Silva s Ricardem Quaresmou, ale v kvalifikaci toho hodně odehrál třeba João Mário. Minutáž vyhlíží samozřejmě i Bruno Fernandes, trochu přímočařejší alternativu pak nabízí Gonçalo Guedes, jenž by mohl zaskakovat i v útoku.