Představení účastníků MS 2018 - Írán

Je to až k nevíře, nicméně Írán je jediným z pěti kvalifikovaných asijských výběrů, který si v posledním roce neprošel změnou trenéra, ba co víc — tamější fotbalový svaz si nějakou záhadou Carlose Queiroze vydržuje už déle než sedm let. I proto Írán ze všech asijských účastníků působí zdaleka nejkonsolidovaněji, a snad i nejlépe...

Pro Carlose Queiroze se tentokrát zřejmě definitivně jedná o adieu. Portugalský matador již sice konec u perské reprezentace ohlásil nejméně třikrát, přičemž v jiných případech jím alespoň neformálně vyhrožoval, nicméně letos už se mu věřit vážně chce.

Queirozovi se povedla částečná generační obměna, s trenéřinou plánoval praštit už loni na podzim, a když nedávno oznámil odchod od kormidla, ještě ani netušil, že opět zaboduje nekompetentní svaz, který mosambický rodák vytrvale a vesměs celé své angažmá kritizuje.

Pokud zrovna nevlastníte íránský pas, můžete mít vlastně z letošního ukázkového déjà-vu náramnou legraci. Před MS 2014 Írán přišel o přátelský duel se SAE kvůli napjatým diplomatickým vztahům mezi oběma zeměmi a zrušen byl i jeho dubnový přátelák s Mosambikem. Před následným Asijským pohárem se situace opakovala s přípravným duelem s Palestinou, pročež Team Melli odehrál akorát jednu generálku a nic víc.

Letos bylo vše vybroušeno k dokonalosti: příprava s Řeckem v Istanbulu padla kvůli zostřeným vztahům Řeků s Turky (poté, co íránský svaz odmítal prvotní spekulace zveřejněním podepsané smlouvy s řeckou protistranou, která měla v případě odstoupení platit pokutu) a alternativa v podobě Kosova vycouvala jenom den po potvrzení dohody, neboť Balkánci odmítli přistoupit na íránský požadavek, aby se hrálo za zavřenými dvěřmi. Hotový Kocourkov.

K tomu přidejte skutečnost, že roku 2015 před kvalifikačními zápasy dva klíčoví Íránci bizarně neobdrželi víza, a v tu ránu zkrátka neexistuje, abyste Queirozovu trpělivost neobdivovali. Ba co víc: vezmeme-li v potaz, že na své fotbalové asociace rutinně nadávají i japonští a korejští fanoušci, je přímo úchvatné, že Írán v žádném bodě neváhal a raději lámal kvalifikační rekordy.

I při těchto peripetiích Írán do Ruska zajíždí nejlépe připraven a s kádrem, který by měl disponovat dostatkem kvality i sebevědomí (čítá koneckonců 12 legionářů z Evropy, zatímco v letech 2014 a 2006 jich byla polovina) na to, aby Portugalce se Španěly přinejmenším řádně prohnal. Ofenzivní duo Azmoun-Jahanbakhsh má všechny předpoklady k tomu, aby to na klubové i reprezentační úrovni dotáhlo dále než třeba Ali Daei s Vahidem Hashemianem, a tohle klidně může být jejich první a ne poslední velká show na prknech, která znamenají svět...


Samotné počátky fungování Asijského poháru za přizvukování Izraele opanovala Jižní Korea; osmdesátkám vládli vyslanci dvou monarchií od Perského zálivu (Kuvajtu a Saúdské Arábie); počínaje rokem 1992 největšímu světadílu dominuje Japonsko. A zbývající časový úsek? Ten spolehlivě vyplnil Írán — první a zatím poslední asijská země, která se z kontinentálního prvenství těšila třikrát po sobě (a vždy pod vedením jiného kouče).

Pravda, Íráncům bezpochyby velmi pomohla hned dvojí výhoda domácího prostředí, ovšem ani taková skutečnost Teamu Melli let 1968-1976 na jedinečnosti pranic neubírá. Zejména 70. léta byla pro Írán zlatou érou jako vyšitou — na politické scéně sice vrcholila tzv. Islámskou revolucí, avšak co se čistě kopané týkalo, vše bylo v naprostém pořádku.

Všechno to odstartoval zmíněný rok 1968, kdy Írán jako čtvrtá země v pořadí hostil Asijský pohár, a hned ho také vyhrál. Za ten pravý počátek perské hegemonie lze nicméně mít až nástup jistého Heshmata Mohajeraniho k reprezentaci do 20 let. Dnes již 82letý Mohajerani následně s íránskými mládenci dokázal jako jediný čtyřikrát po sobě opanovat juniorskou verzi Asijského poháru — a dospělý Team Melli z těchto úspěchů ještě nějakou dobu těžil.

Na kontinentálním triumfu z roku 1972 se možná Mohajeraniho hoši ještě nepodíleli, o čtyři roky už ale mnozí z nich kádr obhájců skutečně tvořili. To samé platí pro historickou účast na Olympijských hrách v Montrealu (1976), kde si Íránci stanovili dodnes aktuální maximum v podobě prohraného čtvrtfinále. A rovněž premiérové angažmá Peršanů na světovém šampionátu (1978) bylo pochopitelně z velké části dílem Mohajeranim nastavené koncepce.

Dnes, o více než 40 let později, už fotbalovému fanouškovi ve spojitosti s Íránem jako první naskočí spíše jméno Ali Daei. Známý vytrvalec v disciplíně sběru reprezentačních startů si roku 2006 navzdory ostré kritice veřejnosti doslova vymodlil stylovou rozlučku — ve 37 letech se představil na doposud předposledním íránském MS, navíc s kapitánskou páskou na rukávu.

Faktem ovšem je, že ani Ali Daei nezvládl bilanci Mohajeraniho debutantů na nejskvělejší scéně jakýmkoliv způsobem vylepšit. Íránci se na srazu globální elity zatím pokaždé museli spokojit nanejvýš s ubohými dvěma vstřelenými brankami a výhru si za celé své tamější účinkování připsali pouze jednu jedinou. Dne 21. června 1998 se o ni v Lyonu vítěznou trefou postarala další známá tvář íránské kopané, exbundesligový Mehdi Mahdavikia.

Před čtyřmi lety si Íránci pro svůj vysoce pragmatický styl hry získali více nepřátel než sympatizantů a jejich zahajovací duel s Nigérií (0:0) nabídl jednu z nejnudnějších podívaných celého turnaje, nicméně na jejich statečném vzdorování Argentině, které teprve v nastavení za asistence chybujícího Nekounama konečně utnul Lionel Messi, bylo cosi uspokojivého.





Neměla vadu. Pakliže ostatní velcí asijští hráči v čele s Jižní Koreou a Japonskem měli obrovské problémy navázat na dominantní druhou fázi kvalifikace, Írán dominoval rovněž na prostoru té třetí. Činil tak sice svou typickou cestou, skrze úsporné výhry 1:0 nebo 2:0, ale to fanouškům nemohlo nijak vadit. Hlavně vynulování Korejců na masivním Azadi Stadium v Teheránu, a pak znovu po roce v Soulu, i navzdory téměř celý poločas dlouhé přesilovce soupeře, muselo hřát.

Ústředním motivem Íránu bylo opět neinkasovat, a toto poselství se Queirozovu týmu dařilo plnit do puntíku v rozmezí mezi 17. listopadem 2015 a 31. srpnem 2017. To jsou skoro dva roky. Dvanáct kvalifikačních zápasů. Více než tisíc minut a 18 hodin hry. Světový rekord. Jistě, ve společnosti Kataru, Číny, Sýrie a Uzbekistánu se rekordy tvoří snáze než kdekoliv v Evropě či Jižní Americe, ale pořádný kus úcty si Írán přesto zaslouží — tím spíš, když devět z onoho tuctu zápasů náleželo již do té složitější fáze kvalifikace, kde nefigurovaly žádné Indie a Guamy.

Carlos Queiroz pro styl, jakým se Team Melli kvalifikoval, zaslouží absolutorium, speciálně když uvážíme evidentní progres, který mužstvo udělalo. Zatímco čtyři roky zpátky Írán nebyl schopen vyhrát v Kataru ani Bahrajnu (třetí fáze) a na libanonské půdě dokonce rupnul, přičemž doma ani napodruhé neudolal Katar a přepustil tři body Uzbekistánu (čtvrtá fáze), tentokrát měl člověk dojem, že neporazitelný Írán kvalifikací proplouvá, aniž by se jó zapotil.


Už před minulým mistrovství světa byl Carlos Queiroz v Íránu v podstatě nedotknutelnou personou. Ne nutně uctívaný domácí fotbalovou asociací, která mu nadále, i po změně vedení, háže klacky pod nohy, a ne zcela respektovaný trenéry íránských klubů, kteří opět vzhledem k zápasové kolizi odmítli včas propustit své hráče na přípravný kemp před MS. Ale pokud se bavíme o širém íránském fotbalovém lidu, ten za mosambickým rodákem stojí vesměs jako jeden muž.

Vážně jenom osobnost s Queirozovým postavením si mohla dovolit nezahrnout patrně nejlepšího stopera země a jednoho z hrdinů MS 2014 Jalala Hosseiniho ani do předběžné nominace, a přece si převážně vysloužit akorát neškodné reakce typu "Carlos má plán, Carlos přece ví, co dělá". Tohle je zkrátka Queirozův tým, a nikdo mu do toho nemá co kecat — takový se zdá být všeobecný přístup veřejnosti. Dokonce i obvykle výřeční internacionálové ve srovnání s bouřlivou minulostí utichli; vytrvalí kritici lačnící po pozornosti médií jako Ali Karimi či Mehrdad Minavand zůstávají, ale dokud jde o Carlose Queiroze, nikdo je nemíní brát vážně.

Bývalý trenér Portugalska, JAR či Spojených arabských emirátů se k íránskému kormidlu odebral roku 2011, krátce po portugalském osmifinálovém nezdaru na světovém šampionátu, a po posledním mistrovství světa dostal zadání postupně přebudovat stárnoucí tým. Znovu obsadit musel brankářský post, oba kraje obrany, stěžejní a nesmírně sehraný double pivot Nekounam-Teymourian, a k tomu vrchem ideálně revitalizovat celou ofenzívu.

Nyní, o čtyři roky později, má směrem ke Queirozově provedení tohoto úkolu málokdo větší výhrady. Team Melli načne dění ve skupině B coby nejmladší (a nejvyšší) výběr s průměrným věkem kolem 26,5 let — zhruba o rok a půl níže než Španělsko — a vstříc bude přitom hledět s vědomím, že za poslední kvalifikační cyklus i přes rozsáhlý rebuild na kvalitě spíš získal.

Není pochyb o tom, že by většina fanoušků Íránu někdejšímu asistentovi Sira Alexe Fergusona okamžitě věnovala doživotní kontrakt. Bohužel, jak už to v perské zemi bývá, fotbaloví papalášové jsou odlišného názoru: na jaře měli Queirozovi nabízet pouze půlroční prodloužení smlouvy (do lednového Asijského poháru), zatímco on sám požadoval k dispozici celý další čtyřletý cyklus. Výsledek už znáte: 65letý veterán po MS na lavičce skončí a dost možná se odebere do důchodu.




Jeho rodný region Sardara Azmouna předurčuje ke kariéře úspěšného volejbalisty či žokeje, které kraj Golestan obvykle produkuje spíše než fotbalisty; nyní je tento syn volejbalového kouče v pouhých 23 letech nejžhavějším útočníkem svého kontinentu a pravým dědicem Aliho Deaeiho, na něhož v Íránu čekali zdánlivě celé věky (a ve skutečnosti zhruba jednu dekádu).

Sardar Azmoun si vybral neobvyklou trasu: už v sedmnácti ještě jako kompletně neznámý mladík přesídlil do Kazaně. Přestože si v tamějším Rubinu odbyl parádní debut o jednom gólu a asistenci, naplno v Rusku prorazil teprve roku 2015 a na jiném místě, když nejprve pomáhal odvrátit sestup Rostovu a následně pomáhal orchestrovat jeho snovou sezonu, která málem ústila v titul. V jednom bodě se mohl pochlubit zásahy v pěti ligových zápasech v řadě.

Poté, co Azmoun následně Rostov v žádném případě nezklamal ani v Lize mistrů, když zavěsil na stánku Atlétika Madrid a takhle zatočil s Jeromem Boatengem, přesunul se zpátky do Kazaně za svým fotbalovým otcem Kurbanem Berdyjevem. Mnozí si tento krok uprostřed zájmu z Lazia vykládali jako akt čiré opatrnosti; kdo by přece takhle před MS riskoval dramatickou změnu prostředí? Jenže opatrnosti zadost učiněno nebylo — Azmoun si prožil příšerný podzim, když na svou první ligovou trefu čekal až do prosince, a pokles sebevědomí se projevil i na jeho zhoršených výkonech v národním týmu.

Šampionát bez Azmouna ve formě si přitom nikdo v Íránu nechce, ba ani nedovede představit. Bavíme se ostatně o borci, který ve 14 kvalifikačních startech nasázel 11 gólů, a svými zásahy sám pokořil Jižní Koreu i Uzbekistán. Jeho operování na hraně ofsajdu zcela zásadním způsobem otevírá soupeřovy obrany; jeho chladnokrevnost v zakončení nemá v Asii obdoby. A pokud si pro svůj účes kdysi vysloužil jaksi automatickou přezdívku "íránského Messiho", Azmounův stoicismus, styl kontroly míče a driblinku i schopnost pravidelně skórovat hlavou ukazuje daleko spíše na Zlatana Ibrahimoviće, zatímco tahle paráda pro změnu neomylně připomíná Dennise Bergkampa.

Naštěstí pro Íránce, a vlastně i nestranné pozorovatele, Azmoun letošní ročník zakončil ve formě jemu hodné — v dubnu si připsal na konto dva slepené dvojzásahy, aby šmahem zažehnal veškeré obavy. Na tohoto rychlonohého zakončovatele by opět mělo být spolehnutí.




Pokud ohledně Azmouna na klubové úrovni stále existují určité pochyby (vždyť dosud ani nedosáhl na 10 ligových branek za sezonu), zatímco v reprezentaci je za boha, Alireza Jahanbakhsh je jeho částečným opakem. V národním týmu zatím důležitosti svého mladšího kolegy nedosahuje, ovšem zato v Alkmaaru by mu po letošní sezoně pomalu stavěli sochu. Třetí AZ prožilo svou nejlepší sezonu za 10 let a o identitě jejího hlavního strůjce není pochyb.

Komplexní přínos dominantního pravého křídelníka naprosto bere dech; v průměru 4,5 vyprodukovaných střel a 2,5 vytvořených šancí na zápas, to jsou čísla, která se věru jen tak nevidí. Jahanbakhsh nutně soupeře neválcuje svou rychlostí, jako spíš prostou pohotovostí. V Alkmaaru se ukazuje být králem relativně statických kliček a svižných dvou kroků, stejně jako druhých asistencí, neboť mu není cizí centr ani perfektně vyvážená kolmice do vápna, která nutně nemusí být finální. V tomto ohledu je takovým Kevinem De Bruynem Eredivisie.

Nizozemská nejvyšší soutěž po delší době sledovala hráče, který neoblékal dres Ajaxu, PSV či Feyenoordu, a přece má legitimní nárok na titul největší hvězdy ročníku. Statistický server WhoScored koneckonců Jahanbakhshe vyhlásil hráčem neuvěřitelných čtrnácti ligových zápasů, což vcelku dává naprostý smysl, neboť se nikdo v Eredivisie nepodílel na tolika gólech (33), a ani jich nikdo víc sám nevstřelil (21).

Stejně jako Azmoun, také Jahanbakhsh navíc finišoval ve velkém stylu: jen Ajax z posledních šesti soupeřů zvládl odolat jeho kouzlům, kdežto Vitesse a Zwolle si od něj nechaly nasázet rovnou potupný hattrick. Pokud tedy Queiroz nyní přijde na to, jak replikovat jeho efektivitu v dresu národního týmu (respektive pokud se Alireza sám řádně uvolní, což se mu dosud v reprezentaci tolik nedařilo), bude Írán rázem disponovat zbraní světových parametrů.

Španělé, Portugalci a skauti všech zemí, třeste se!




Byť jejich kvalifikace přinesla na Queirozovy poměry až nezvyklé divočení, na velké světové scéně Íránci opět téměř určitě nebudou nijak riskovat. Bránit proto budou v kompaktním bloku a formaci 4-1-4-1, zatímco v rozehrávce se s ničím nebudou moc mazlit, a skrze brankářovy slavné dalekonosné výhozy budou co možná nejdříve startovat svá hbitá křídla.

Pakliže Alireza Beiranvand dříve platil za jeden z největších asijských brankářských talentů a poprávu si užívá reputace nejlepšího házenkáře mezi fotbalovými gólmany, o jeho opravdu relevantních kvalitách je málokterý Peršan přesvědčen. Bezesporu nadanému 25letému brankáři, který nyní pozoruhodně drží rekordní série nepřekonatelnosti v íránské lize i světové kvalifikaci, ironicky schází konzistence a nad některými jeho hrubkami především při vybíhání na centry zůstává rozum stát. Pokud se tedy před čtyřmi lety do branky nečekaně procpal Alireza Haghighi (nyní kvůli neúváženým krokům zcela odstavený), tentokrát si případně račte vsadit na Mohammada Mazaheriho.

Pakliže obranná řada Íránu byla před čtyřmi lety základem štiplavých výkonů Peršanů a o jejím složení před turnajem takřka nebylo pochyb, tentokrát právě tato stěžejní linie skýtá nejvíce otazníků. Jedinou tutovkou, a zároveň naprosto spolehlivým zdrojem kvalitních výkonů je Milad Mohammadi na levém beku. Čtyřiadvacetiletá opora ruského Grozného je suverénní kometou íránské kvalifikace, když snad za celý vývoj neudělala jedinou chybu. Mohammadi má rychlost, poctivost i charakter na to, aby to jednou dotáhl pěkně daleko. A Íránci se musí modlit za jeho pevné zdraví, protože v nominaci nefiguruje žádná jeho přirozená náhrada krom univerzála Hajsafiho, který na levém beku stabilně hrává v Olympiakosu, ale zároveň je pro Írán zcela nepostradatelný jinde ve hřišti, uprostřed zálohy.

To druhý kraj obrany už leckomu nedá spát, když se stával oblíbeným terčem Tuniska, Turecka i Alžírska v přípravě. Favoritem na jeho obsazení se původně zdál Vouria Ghafouri, ovšem ten po solidní kvalifikaci překvapivě scházel už v předběžné nominaci (dle Queiroze proto, že v klubu nastupuje na křídle). Teď to tedy vypadá na stěží přesvědčivého Ramina Rezaeiana z belgického Oostende, kterému kryje záda urostlý, nedoceněný vyslanec domácí ligy Khanzadeh. Vyloučit nelze ani variantu s veteránem Montazerim, původně stoperem, který se pro Queirozovy potřeby na pravou stranu přesunul už před čtyřmi lety.

Nyní však Pejman Montazeri zřejmě bude potřeba uprostřed obrany poté, co Queiroz senzačně nepovolal stálici kvalifikace Jalala Hosseiniho. Ten zároveň do určité míry pomáhal naplňovat potenciál talentovaného kolegy Mortezy Pouraliganjiho, který bez svého lídra obvykle vypadá poloviční. Hvězda Asijského poháru 2015 tak momentálně není zcela neohrožená, třebaže tak dříve působila; nabízí se totiž také spárování Montazeriho s Majidem Hosseinim (žádná rodinná příbuznost s Jalalem), tedy překopírování stoperské dvojice z teheránského Esteghlalu. Hosseini přitom platí za velký příslib a měl by dostat šanci; jedná se o nepanikařícího, pozičně vždy přesného 21letého zadáka, který na rozdíl od čím dál pomalejšího Montazeriho a poněkud stagnujícího Pouraliganjiho sám prožil skvostný první ročník v roli startéra.

Již čtyřiatřicetiletý Montazeri do Ruska jede zřejmě hlavně pro svou všestrannost a v prvním utkání by při suspendaci Saeeda Ezatollahiho klidně mohl nastoupit i na štítu zálohy. Tradičně opatrný Queiroz totiž na MS překvapivě bere životní minimum středopolařů. Roozbeh Cheshmi sice v klubu na tomto postu hrává, ale Queiroz ho využívá výhradně jako stopera (kde je nicméně vždy tragický). A potom už zbývá akorát poněkud průměrný Omid Ebrahimi, pro tuto chvíli zraněný favorit na Ezatollahiho záskok, spolu s držákem Masoudem Shojaeiem, který má na svém třetím MS figurovat nejníže v poli (a nikomu to není po chuti).

Ehsan Hajsafi má své místo zcela jisté na bývalé Teymourianově pozici, jakožto všestranný, dynamický a zároveň technicky zdatný, ba přímo šikovný středopolař, a na ofenzivnějším postu uprostřed zálohy se očekává Ashkan Dejagah, který sice v klubech už léta stabilně paběrkuje, ale co se taktických pokynů týče, plní je vždy na jedničku (jedná se vážně o nesmírně pracovité pravé křídlo, zde vesměs bránící za Jahanbakhshe), až by jeden odhadoval, že je Queirozovým životním partnerem, či alespoň jeho spřízněnou duší.

Karim Ansarifard, kanonýr řecké ligy, dříve v reprezentaci marně vyplňoval mezeru po Alim Daeim na hrotu útoku, a nyní je k podivu všech využíván právě na Dejagahově postu, nezdravě a neškodně nízko ve hřišti, potažmo na pravém křídle. Ansarifard tak začne na lavičce, stejně jako nizozemský střelec Reza Ghoochannejhad a švédská kometa Saman Ghoddos. Posledního jmenovaného sice leckdo pro přehršel talentu preferuje na místě Mehdiho Taremiho, ale ten má u Queiroze nadlouho vyhráno. Občas zběsile poletující a kazící falešný hroťák má holt nereálný čich na důležité góly, a to jak v klubu, tak v reprezentaci, když Íránu vytrhával trn z paty proti Číně i Kataru. Právě on — vlastně možná ještě spíš než Azmoun — Íránu toto MS vystřílel.

Pro křídelní pozice má obecně Carlos Queiroz poměrně velké množství variant, a to i po vyškrtnutí levonohého dribléra Aliho Gholizadeha, který se právě upsal belgickému Charleroi (kde již působí Kaveh Rezaei), a původně představoval zajímavou možnost pro pravé křídlo. Takhle ze dvou mladých opor Ali Daeiho překvapující Saipy do Ruska cestuje alespoň Mehdi Torabi, který je pro změnu pravonohým levým křídlem (a oproti Gholizadehovi není až tak konzistentní), kde bude o místo za Taremim soupeřit s Ghoddosem i Queirozovým favoritem Amirim.

Zbylí dva členové základní jedenáctky, Sardar Azmoun a Alireza Jahanbakhsh, jsou samozřejmě dočista neposaditelní, ovšem ten druhý jmenovaný zatím výšek trefovaných na klubové scéně v reprezentaci vážně nedosahuje. Po většinu kvalifikace působila hvězda AZ jaksi svázaně, ne-li rovnou nervózně, a na rozdíl od svého alkmaarského já zůstávala až příliš často a příliš otrocky přikována k pravé lajně namísto toho, aby se volně hýbala do středu a tvořila odtamtud hru. Kvalifikační duel s Katarem, březnové přátelské zápasy a nedávná příprava s Tureckem však přinesly náznaky, které by při patřičném rozvinutí měly dát rychle zapomenout na nálepku "druhého Hashemiana" — rovněž chváleného pro bundesligové výkony, avšak kritizovaného pro polovičatý přínos nároďáku.