Představení účastníků MS 2018 - Chorvatsko

Je tomu již dlouhých dvacet let, co Chorvatsko zaznamenalo svůj poslední úspěch na reprezentační úrovni. Parta okolo Davora Šukera tehdy ve Francii pronikla až do semifinále, kde sice podlehla domácímu výběru, přesto ale po výhře nad Nizozemskem slavila zisk cenného kovu. Od té doby se však do závěrečné fáze jakéhokoliv turnaje již neprobojovali, což je poněkud zarážející, pokud přihlédneme k tomu, jak silná je generace okolo Luky Modriče. Ta by si ostatně nějaký ten výraznější zápis do historie chorvatské kopané rozhodně zasloužila.

Chorvaté sice disponují výbornými individualitami, nedá se však říci, že by v jejich fotbale vše fungovalo přesně tak, jak by mělo. Šeptá se o nejrůznějších zákulisních praktikách a špinavých hrách mezi funkcionáři ve zdejší asociaci. To ostatně dokládá i prapodivný výběr reprezentačních trenérů - do října minulého roku totiž Modriče a spol. vedl nezkušený Ante Čačič, jenže respekt si u hvězdných hráčů nezískal, v kvalifikaci se svým celkem několikrát zakopl a před klíčovým utkáním s Ukrajinou byl dokonce odvolán. Pokud byste čekali, že bronzoví medailisté ze světového šampionátu 1998 tentokráte vytasí nějaké eso z rukávu, šeredně byste se mýlili - reprezentaci totiž převzal další manažer z kategorie těch méně zkušených, Zlatko Dalič.

Tomu se nedá upřít, že hrůzně vypadající situaci mistrně zachránil, svůj tým dovedl na světový šampionát a náročné příznivce národního týmu alespoň na chvíli uklidnil. Přesto však ve vzduchu visí pořádný otazník - je Zlatko Dalič skutečně tím pravým, komu by měla být do rukou svěřena prakticky poslední velká příležitost této generace? Podaří se mu odbornou veřejnost přesvědčit, že je opravdovým fotbalovým odborníkem, nikoliv jen nastrčenou figurkou, kterou ovládají pánové z vyšších míst? A zvládne efektivně komunikovat s náročnými chorvatskými novináři, kteří jinak umí okolo národního týmu vytvořit pořádné dusno? V zájmu chorvatskému výběru doufejme, že odpověď na většinu těchto otázek bude kladná

Daličův výběr bude zcela jistě spoléhat na silnou zálohu, respektive na celou ofenzivní vozbu. Nezkušený trenér může vybírat z celé řady hvězd - však do středu zálohy může postavit například hráče Barcelony, Realu Madrid nebo Interu Milán. Pokud tak Chorvaté mají být úspěšní, potřebují být co nejvíce na balónu - jednak takový styl hry maximalizuje přednosti většiny hvězd, zároveň se tím také snižuje riziko, že některý ze zadáků vyrobí fatální kiks. Že by se totiž na defenzivní řadu tohoto výběru dalo spolehnout, to se říci skutečně nedá.




Reprezentační tým samostatného Chorvatska se poprvé v akci objevil na podzim roku 1990, kdy v přátelském utkání přehrál Spojené státy americké. K definitivnímu odtržení od Jugoslávie přitom došlo až o rok později - konkrétně pak v říjnu 1991 - do té doby však nově vzniklý národní celek odehrál ještě dva další neoficiální přátelské zápasy, a to proti Rumunsko a Slovinsku.

V létě 1992 bylo Chorvatsko přijato organizací FIFA a odehrálo své první oficiální klání proti Austrálii. Než však získalo členství v organizaci UEFA, uplynulo dalších 365 dní - a v létě 1993 již bylo příliš pozdě na to, aby se tehdejší svěřenci Stanka Poklepoviče zúčastnili kvalifikačních bojů o Mistrovství světa 1994 - z tohoto důvodu na něm tedy absentovali.

Na mezinárodním turnaji se fotbalisté v kostkovaných dresech poprvé objevili na EURU 96 v Anglii, kde si v základní skupině poradili s Tureckem a Dánskem, ve třetím zápase ovšem podlehli Portugalsku a z druhého místa tak pro čtvrtfinálový duel vyfasovali silné Německo. S tím sice odehráli vyrovnanou partii, po výsledku 2:1 mu však přece jenom těsně podlehli a s evropským šampionátem se rozloučili.

Světový šampionát v roce 1998 představoval vrchol zlaté generace okolo Šukera, Prosinećkiho či Biliče. Přitom cesta na turnaj rozhodně nepředstavovala procházku růžovou zahradou a svěřenci Miroslava Blaževiće o svém postupu museli rozhodnout až v barážovém dvojutkání, ve kterém přemohli reprezentaci Ukrajiny. Na mistrovství byli nalosováni do skupiny společně s Argentinou, Japonskem a Jamajkou. S jihoamerickým celkem sice prohráli, zbylé dva duely však zvládli vítězně a mohli se tak těšit na duel osmifinálový. V něm vyzvali fotbalisty Rumunska, které díky brance Šukera ze značky pokutového kopu zdolali těsně 1:0. Ve čtvrtfinále na Chorvatsko čekal úkol z kategorie těch nejtěžších - poradit si s favorizovaným Německem, kterému tehdy v žebříčku FIFA patřila druhá pozice. Z pohledu favorita se však zápas nevyvíjel dobře, ještě v první půli musel do deseti a outsider mu nakonec uštědřil pořádný políček, když jej deklasoval tříbrankovým rozdílem. Až v semifinálovém klání doznala pohádková jízda chorvatských fotbalistů konce, když jim stopku vystavila domácí Francie. V souboji o třetí místo následně celek Miroslava Blaževiće přehrál Nizozemí a mohl se radovat z bronzových medailí, Davor Šuker si jako bonus ještě odnesl trofej pro krále střelců.

Medailový úspěch představoval de facto konec této zlaté generace - většina největších hvězd se již nacházela v pokročilém fotbalovém věku, navíc na nadcházející evropský šampionát se kvůli nepodařené kvalifikaci Chorvaté ani nekvalifikovali - ve skupině skončili až za Jugoslavií a Irskem, samotné EURO v Belgii a Nizozemsku tak museli sledovat pouze v roli diváků. Sám trenér Blažević sice tento neúspěch ustál, jenže po nepovedeném startu do kvalifikace na Mistrovství světa 2002 sám rezignoval. Mužstva se ujal Mirko Jozić, který zbytek kvalifikačního cyklu projel bez jediné prohry a dotáhl svůj národ na šampionát do Japonska a Koreje. Na něm Chorvaté na úvod podlehli Mexiku, pak své šance na postup oživili parádním obratem v duelu s Itálií, na závěr základních skupin však nezvládli utkání s Ekvádorem a s turnajem se museli rozloučit.

Na Mistrovství světa do Německa odjíždělo Chorvatsko s náležitými očekáváními, však také prošlo kvalifikačním cyklem bez jediné porážky. Na samotném turnaji se však nepotkalo s ideální formou, na úvod podlehlo favorizované Brazílii, načež uhrálo jen bezbrankovou remízu s Japonskem poté, co Darijo Srna neproměnil pokutový kop. V posledním klání s Austrálií tak Chorvaté nutně potřebovali zvítězit - dvakrát se ujali vedení, jenže jej ani jednou neudrželi a opět se tak poroučeli již po třech odehraných duelech. Tento duel je proslulý také kvůli tomu, že v něm sudí Graham Poll skandálně udělil stoperu Šimunićovi tři žluté karty.

Reprezentace se následně ujal bývalý slavný fotbalista, Slaven Bilič, který se svým celkem absolvoval vydařené EURO 2008, kde vyhrál všechny tři zápasy v základní skupině, načež velmi smolně vypadl ve čtvrtfinále s překvapením turnaje v podobě Turecka.

Že se Chorvatsko neprobojovalo na závěrečný turnaj do Jihoafrické republiky, to bylo opravdu velký šok. Biličův tým se však v průběhu celé kvalifikace potýkal se zdravotními komplikacemi svých největších hvězd a po sérii nepříznivých výsledků skončil ve své skupině až na neuspokojivém třetím místě. Na svou další účast na Mistrovství světa si tak Kostkovaní museli počkat další čtyři roky - tentokráte pod taktovkou Nika Kovače zvládli těžký barážový duel s Islandem a mohli se těšit na utkání s Brazílií, Kamerunem a Mexikem. V zahajovacím zápase nepodali chorvatští fotbalisté vůbec špatný výkon, po chybně nařízené penaltě za nerozhodného stavu však nakonec domácí reprezentaci podlehli 3:1. Proti Kamerunu splnili úlohu favorita a na své konto si připsali očekávanou výhru 4:0, o jejich osudu tak rozhodoval závěrečný zápas s Mexikem. Ten však svěřencům Nika Kovače vůbec nevyšel, zcela nezvládli druhý poločas a po porážce 3:1 se potřetí za sebou se světovým šampionátem loučili po základní skupině.

Poslední evropský šampionát konaný ve Francii pak naznačil možnosti tohoto celku - ten se v základních skupinách prezentoval vynikajícím fotbalem a experty byl označován za černého koně turnaje. Nejprve přehrál nevyzpytatelné Turky, následně sice nezvládl závěr s reprezentací Česka a po remíze 2:2 mohl litovat dvou ztracených bodů, v posledním zápase si však náramně zvedl sebevědomí výhrou nad Španělskem. V osmifinálovém utkání však na Chorvaty dopadla tíha okamžiku a po bezkrevném výkonu padli v prodloužení proti Portugalsku.

Hlavní otázkou tedy zůstává, zda se talentovanému týmu v Rusku konečně podaří v klíčovém okamžiku podat optimální výkon. Jestliže Chorvaté naleznou toho správného týmového ducha, mohou konečně dostát predikcím označující je jako černé koně. Pokud však nezkušený trenér Zlatko Dalić své největší hvězdy na svou stranu nezíská, dá se čekat klasický chorvatský konec - tedy vypadnutí hned v základní skupině.





Pro ty, kteří reprezentační dění mimo závěrečné turnaje příliš nesledují, bude zřejmě překvapivé zjištění, jak velké problémy vlastně Chorvatsko s pouhou kvalifikací na závěrečný šampionát mělo.

Kostkovaní byli zařazeni do skupiny I, kde potkali Island, Ukrajinu, Turecko, Finsko a nově také Kosovo. Nebyl zde tedy žádný evropský gigant, největším favoritem na celkové prvenství však zcela po právu bylo právě Chorvatsko.

To však pod vedením kouče Ante Čačiče ztratilo hned na úvod, když na vlastním hřišti jen remizovalo s Tureckem. Následující dvojutkání zvládlo na jedničku, nejprve si zastřílelo proti Kosovu, dále pak přivezlo tři body z půdy Finska. V listopadu 2016 ještě díky dvěma trefám Brozoviče přehrálo Island a solidní první půlku kvalifikace završilo domácí výhrou nad Ukrajinou

Druhá část kvalifikačního cyklu se ovšem proměnila v hotovou noční můru. Na její úvod Chorvaté vyjeli na půdu Islandu a díky inkasované brance v nastaveném čase odjížděli s prázdnou. Na začátku září přišel další nepříjemný políček - tým kolem kapitána Modriče nejprve podal ostudný výkon proti Kosovu, které zdolal jen nejtěsnějším možným rozdílem brankou z poslední patnáctiminutovky. O pár dní později na tento bezkrevný výkon navázal i v Turecku a po porážce 1:0 byl rázem postup na šampionát v ohrožení.

Špatná nálada v týmu a převládající nespokojenost s výběry Anteho Čačiče následně vyvrcholila v říjnu, kdy se Chorvatsko dostalo pod obrovský tlak - po domácí remíze s Finskem totiž mělo nůž na krku a bylo jasné, že jen vítězství na Ukrajině mu umožní zabojovat o letenku do Ruska v barážovém dvojzápasové. Fotbalový svaz proto neváhal a na svízelnou situaci zareagoval odvoláním trenéra Čačiče, kterého okamžitě nahradil Zlatko Dalić.

Tomu se podařilo zmobilizovat všechny možné síly a po zlepšeném výkonu se jeho svěřenci radovali z klíčového vítězství 2:0, které je poslalo do baráže proti Řecku. Tu nutno říci zvládli na výbornou - v domácím klání dali zapomenout na své střelecké trápení z kvalifikace (Chorvatsko vstřelilo v 15 duelech jen 10 branek) a svého soka rozdrtili poměrem 4:1. Odveta představovala pouhou formalitu a Kostkovaní si pohodlně pohlídali bezbrankovou remízu, která je definitivně poslala do Ruska.


Chorvaty vstříc kýženému úspěchu povede poměrně nezkušený a málo známý Zlatko Dalić, který u týmu na začátku kvalifikačního cyklu dokonce ani nebyl. Reprezentace se ujal až v kritickou chvíli, kdy fotbalová asociace po neuspokojivých výsledcích odvolala Anteho Čačiče a narychlo sháněla náhradu, která by fotbalový národ vytáhla z bryndy.

Nutno uznat, že Zlatko Dalić se této role ujal náramně - doutnající spory uvnitř kádru okamžitě uhasil a provedl i drobné taktické změny, které ale jak se zdá padly na úrodnou půdu. Jako nejdůležitější tah se dá patrně označit vysunutí Luky Modriče na post podhrota - ten se tak méně zapojuje do výstavby hry, obecně vzato se s míčem nepotká tak často, jako když operoval v hlubších prostorech, navzdory tomu má jeho precizní technika a parádní přehled blahodárný vliv na chorvatskou ofenzivu. V kvalifikačních bojích se totiž nezřídka stávalo, že Kostkovaní kontrolovali hru a drželi svého soka pod zámkem, jenže ve finální třetině hřiště nebyli schopni vyprodukovat jakýkoliv zajímavý nápad. A právě tuhle svízel vysunutí Modriče vyřešilo - tedy alespoň to tak vypadá. Před nástupem Zlatka Daliće vstřelili reprezentanti v kvalifikaci v 9 utkáních 13 branek, pod jeho vedením pak ve třech soutěžních duelech skórovali hned šestkrát.

Že ale jedna změna pozice nevyřeší všechny strasti, to zase naznačují výsledky přátelských zápasů v tomto roce. Chorvaté se postupně utkali s Peru, Mexikem a Brazílií (v pátek je ještě čeká generálka se Senegalem), jenže si připsali jen jedno vítězství nad Mexikem a celkově jen jeden jediný vstřelený gól. Média tak znovu začala rozebírat, zda národní tým skutečně vede ten pravý.

Na jednu stranu si další šanci za ono kvalifikační zmrtvýchvstání zaslouží, na klíčové duely s Ukrajinou a Řeckem své ovečky přichystal opravdu prvotřídním způsobem, čímž fotbalovou veřejnost lehce zaskočil. Na stranu druhou můžeme debatovat o tom, že by si tato silná generace zasloužila, aby ji na jejím vrcholu vedl někdo elitní a prověřený, na kterého bude za každé situace spolehnutí. Nikoliv kouč, který vzhledem ke svým chybějícím zkušenostem může představovat poměrně reálnou slabinu.

Zlatko Delić svou trenérskou kariéru nastartoval u chorvatského klubu NK Varteks, kde mezi lety 2002 a 2005 působil jako sportovní ředitel, k čemuž ještě v sezóně 2003/04 a 2004/05 přibral roli asistenta hlavního trenéra. Posléze se posunul i na post toho nejpovolanějšího a ve své úvodní sezóně si nevedl vůbec špatně - svůj celek dovedl na třetí příčku ligové tabulky a dotáhl jej také do finále národního poháru. V prvním finálovém zápase však Varteks prohrál s Rijekou vysoko 4:0, v odvetě se málem konal senzační obrat, když Delićovi svěřenci zvítězili vysoko 5:1, kvůli pravidlu o brankách vstřelených na hřišti soupeře ovšem zůstali mezi poraženými.

Od roku 2006 až do roku 2011 působil jako asistent u chorvatské jedenadvacítky, v tomto období pak na klubové úrovni vedl například Rijeku, Dinamo Tirana či Slaven Belupo, žádného výraznějšího úspěchu se ale nedočkal. V roce 2010 si Deliće vyhlédli v Saúdské Arábii, kde vedl celkem 2 celky - tým Al-Faisaly a Al-Hilal. Poslední zastávkou před nástupem k reprezentaci bylo tříleté působení u celku ze Spojených arabských emirátů s názvem Al-Ain FC. Zde nahradil známého Qiqueho Florese a zanechal zde výraznou stopu. Se svým celkem vyhrál národní pohár, třikrát jej dotáhl do vyřazovací fáze asijské Ligy mistrů a vyhrál s ním i ligovou soutěž.

V říjnu 2017 pak byl osloven, aby bleskově převzal reprezentační celek Chorvatska. Tuto nabídku promptně přijal a díky výhrám nad Ukrajinou a Řeckem se s týmem probojoval na závěrečný šampionát.




Dvaatřicetiletou hvězdu Realu Madrid pravděpodobně není potřeba výrazněji představovat. Jeden z nejlepších středních záložníků své generace a kapitán reprezentace je neoddiskutovatelně tou nejdůležitější postavou národního celku a Chorvaté nutně potřebují, aby jej turnaj zastihl v dobré formě, jinak se jejich šance na úspěch výrazně ztenčí.

Rodák ze Zadaru svou kariéru nastartoval v Dinamu Záhřeb, v jehož prvním týmu debutoval v roce 2005. S týmem třikrát za sebou získal ligový titul a v roce 2007 byl dokonce vyhlášen nejlepším hráčem celé soutěže. Výtečné výkony talentovaného mladíka tak logicky přivábily zájem nejrůznějších klubů a byl to Tottenham, kdo nadějného Chorvata v létě 2008 získal do svých řad. Modrićovi chvíli trvalo, než se na Premier League plně adaptoval, pak se však zařadil k nejlepším hráčům londýnského celku a výraznou měrou přispěl ke čtvrté pozici v roce 2010, která znamenala účast v příštím ročníku Champions League. V něm Tottenham dokráčel až d čtvrtfinále, kde jej zastavil Modričův budoucí zaměstnavatel, Real Madrid.

V létě 2011 se hojně spekulovalo o zájmu Chelsea, do svých řad jej chtěl zlákat tehdejší manažer André Villas-Boas. Sám Modrić vyjádřil touho odejít i tím, že podal žádost o přestup, majitel Tottenhamu Daniel Levy však o něčem takovém nechtěl ani slyšet a svému hráči nevyhověl. Zpeněžil jej až o další rok později, kdy jej za třicet miliónů britských liber prodal do Realu Madrid.

Úvodní sezóna v královském klubu pod vedením Joseho Mourinha určitě neproběhla podle představ, Modrićovi se totiž nedařilo navázat na své výkony z Anglie. Změna přišla až s angažováním Carla Ancelottiho, který přednosti chorvatského záložníka naplno využil - a od té doby patří kapitán chorvatské reprezentace mezi nepostradatelné členy základní sestavy Bílého baletu. S ním dosáhl hned čtyřikrát na vítězství ve slavné Champions League a jednou se radoval i z ligového titulu. V roce 2016 byl krom toho vyhlášen nejlepším záložníkem celé La Ligy, v roce 2017 zase nejlepším záložníkem Champions League.

V národním výběru Modrić debutoval v roce 2006 a zúčastnil se od té doby Mistrovství světa 2006 a 2014 stejně jako evropských šampionátu v roce 2008, 2012 a 2016. Za národní tým odehrál už úctyhodnou porci 105 duelů, ve kterých zaznamenal 12 branek. Na výraznější úspěch s chorvatskou reprezentací však stále čeká. Podaří se mu na něj konečně dosáhnout v Rusku?




Esem v rukávu kouče Deliće se dost možná stane současný útočník Hoffenheimu, Andrej Kramarić. Tomu se po přestupu z Leicesteru do Německa náramně daří a v posledním roce se zařadil mezi stabilní členy základní sestavy výběru Chorvatska.

Kramarić na sebe poprvé výrazněji upozornil na hostování v Lokomtivu Záhřeb, kam jej jeho mateřský klub - Dinamo Záhřeb - poslalo sbírat potřebné zkušenosti. Mladý útočník tam prožil skutečně skvělé časy, když ve 44 duelech nastřílel celkem 20 branek a stal se druhým nejlepším střelcem ligové soutěže.

Po návratu do Dinama se očekávalo, že se z Kramariće stane neotřesitelná útočná jednička. Start do nové sezóny však nevyšel úplně podle představ, Kramarić občas zůstával jen na lavičce náhradníků, přičemž s touto rolí rozhodně nebyl spokojen - sportovní ředitel Dinama se tak talentovaného útočníka rozhodl prodat.

Zájem o něj projevila Rijeka, která rozhodně nešlápla vedle. Kramarić zde totiž ve 42 zápasech nasázel parádních 37 přesných tref a zájem o něj najednou byl i mimo Chorvatsko - v lednu 2015 jej pak nakonec angažoval anglický Leicester City. Hrotový útočník se zde však neprosadil, svůj premiérový přesný zásah si sice připsal hned po měsíci, když na půdě Arsenalu snižoval na konečných 2:1, navzdory tomu se do základní sestavy nikdy natrvalo neprosadil.

V lednu 2016 jej tak na hostování získal německý Hoffenheim a kariéra chorvatského forwarda znovu rozkvetla. V jarní části sezóny zaznamenal pět přesných tref, to ovšem byla jen předzvěst toho, co pro své příznivce chystá v letech následujících. Ročník 16/17 zakončil s osmnácti přesnými zásahy, v současné sezóně přidal dalších třináct gólových zářezů.

Velkou předností Kramariće je jeho všestrannost, zvládne jak roli osamoceného forwarda, tak se neztratí ani na pozici druhého útočníka či křídelního hráče. Herně jej pak můžeme popsat jako fotbalistu, který se nikdy nezastaví - je téměř neustále v pohybu a jednou z jeho největších předností jsou precizně načasované náběhy za obranu, které jsou pro obranu soupeře skutečně velmi nepříjemné.




Jak už jsme v článku zmiňovali, nový kouč Zlatko Dalić trochu upravil taktický profil týmu, když od rozestavení 4-3-3 přešel k formaci 4-2-3-1 a na pozici podhrotového hráče posunul Luku Modriće. Zdá se tak, že madridsko - barcelonské složení záložní řady v podobě trojice Modrić, Rakitić, Kovačič v akci neuvidíme.

Neotřesitelnou jedničkou chorvatského národního výběru je brankář AS Monaco, Danijel Subašić. Na šampionátu mu pak záda bude krýt Lovre Kalinić z belgického Genku a Dominik Livaković z Dinama Záhřeb.

Post pravého obránce dlouhá léta strážil bývalý kapitán Darijo Srna, ten však po EURU 2016 ohlásil konec reprezentační kariéry a jeho místo na tomto turnaji pravděpodobně zaujme Šime Vršaljko z Atlétika Madrid. Do středu obrany může hlavní trenér vybírat ze tří solidních možností - zkušeného Vedrana Čorluky, Dejana Lovrena a Domagoje Vidy. S největší pravděpodobností přednost dostanou poslední dva jmenovaní, jelikož nejzkušenějšího Čorluku v posledním roce výrazně limitovala nejrůznější zranění. Tato stoperská dvojice nepatří k nejrychlejším, nedá se proto počítat s tím, že by Chorvaté do zápasů vyrukovali s vysunutou defenzivní linií. Dalšího strašáka dále ještě představuje Lovrenova náchylnost k chybám, zadák Liverpoolu totiž střídá dobré zápasy s těmi hroznými podle toho, jak se zrovna vyspí.

Levý kraj obrany je dlouhodobě považovaný za slabý článek chorvatské sestavy a nejinak by tomu mělo být i na tomto mistrovství. Pozici levého beka by dle všeho měl zaujmout Ivan Strinić ze Sampdorie Janov.

V záložní řadě nejspíše nezbyde místo na Matea Kovačiće. Pozici jednoho z pivotů určitě zaujme energický Ivan Rakitić, vedle kterého kouč Dalić potřebuje záložníka defenzivního zaměření. Kvůli tomu to vypadá, že do základní sestavy pronikne Milan Badelj z Fiorentiny. Krom Kovačiće je zajímavou alternativou do středu hřiště také Marcelo Brozović. Podhrotový post pak má exkluzivně pro sebe zamluvený kapitán Luka Modrić.

Na levém kraji ofenzivy už tradičně dostane přednost Ivan Perišić, jenž v národním týmu vyniká parádní efektivností. Jestliže by trenér snad chtěl tým oživit nějakou mladší krví, může sáhnout například po Antem Rebićovi či Marku Pjacovi. Na straně druhé by se v základní sestavě měl objevit Andrej Kramarić, který si v průběhu utkání zřejmě bude měnit pozici s Mariem Mandžukićem, oba fotbalisté jsou totiž zvyklí nastupovat jak na hrotu, tak i z křídla. Jako další alternativou na pozici hrotového útočníka je pak fotbalista AC Milán, Nikola Kalinić.