Představení účastníků MS 2018 - Anglie

Bývávaly časy, kdy se kolébka fotbalu řadila k těm největším aspirantům na celkové vítězství. Tato očekávání sice téměř nikdy nebyla naplněna, avšak při pohledu na jednotlivá jména anglické reprezentace bylo snadné pochopit, proč byla před turnaji řazena mezi favority. V kádru totiž měla tahouny předních týmů Premier League, kterým se dařilo i na evropské scéně - což se dalo považovat za solidní základy potenciálního úspěchu.

Situace se však výrazně změnila - obzvláště po propadácích na Mistrovství světa v Brazílii, kde Anglie skončila bez jediného vítězství v základní skupině, a na předloňském Euru, kde ostudně vypadla s Islandem, je širší fotbalová veřejnost spíše skeptická a od svých miláčků žádné zázraky nečeká.

Taková situace by však hráčům Albionu mohla paradoxně vyhovovat - v předchozích letech se totiž spekulovalo, že právě onen velký tlak spousta hráčů nezvládala a na velkých turnajích tedy nepodávala optimální výkony. Ostatně i sám Gary Neville se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že na závěrečných turnajích se za Anglii skoro až bál hrát kvůli strachu z toho, že vyrobí nějakou fatální minelu.

Na stranu druhou není zcela nutné propadat příliš velké skepsi - současný výběr sice s výjimkou Harryho Kanea postrádá obrovské hvězdy, do Ruska však přijíždí s poměrně mladým a dravým kádrem, který má to nejlepší ještě před sebou. Dalo by se spekulovat i o tom, že má větší potenciál než celek před čtyřmi lety - ten sice obsahoval větší počet hvězdných jmen, většina z nich však již byla za zenitem a nedokázala se přizpůsobit modernímu stylu hry. Současný kádr sice nemá takový lesk, přesto má lepší předpoklady k tomu, aby se prezentoval atraktivním pojetím hry a eventuálně dokázal nějakého favorita potrápit.

Současný manažer Gareth Southgate sice nemá tu výsadu, že by se mohl těšit z bezmezné důvěry všech příznivců, zatím však svou práci dělá nanejvýš dobře - kvalifikací prošel bez jediné porážky a s komfortním náskokem ji zakončil na prvním místě. Navíc to vypadá, že i týdny před samotným turnajem zvládl s grácií. Před čtyřmi roky se spekulovalo o tom, že za bídnými výkony některých hvězd stála náročná příprava Roye Hodgsona, který svým fotbalistům po těžké sezóně v Premier League nedopřál ani týden klidu - místo toho se museli hned po skončení ligové soutěže hlásit na reprezentačním srazu. To Gareth Southgate svým ovečkám odpočinek dopřál, navíc nepřímo naznačil, že z nějakého menšího výstřelku v době osobního volna rozhodně nebude dělat zásadní problém. V klidu posléze vyřešil i kauzu s Raheemem Sterlingem, který přicestoval s mírným zpožděním a vlnu nevole následně strhlo i jeho nově vytetovaná zbraň na noze.


Anglie se sice pyšní mnohačetnými účastmi na světových mistrovstvích, na ten nejvyšší stupínek ovšem v celé své historii vystoupala jen jednou jedinkrát. V roce 1966, kdy mistrovství sama pořádala, porazila ve finálovém klání Německo 4:2 a oslavila svůj doposud jediný titul mistrů světa. Přitom se jednalo o pořádně kontroverzní vítězství - do dnešního dne totiž není jisté, zda při vítězné brance Geoffa Hursta balón vůbec přešel brankovou čáru.

Kolébka fotbalu se největší fotbalové akce zúčastnila poprvé v roce 1950, kde ovšem nepřelezla nástrahy základních skupin. Po úvodním vítězství nad Chile totiž Anglie nečekaně podlehla Spojeným státům americkým, na což posléze navázala i prohrou se Španělskem.

O čtyři roky později ve Švýcarsku již byla úspěšnější, když tentokráte proklouzla až do čtvrtfinále, kde ji ovšem v prodloužení přehrála jihoamerická Uruguay. Na světovém šampionátu ve Švédsku v roce 1958 došlo k poměrně bizarní situaci - Anglie v základní skupině remizovala se Sovětským svazem, Brazílií i Rakouskem, a protože měla s prvně jmenovanou reprezentací stejný počet bodů i skóre, musel o postupujícím rozhodnout nový vzájemný duel. Ten však kolébka fotbalu nezvládla a po prohře 1:0 odjížděla předčasně domů.

V Chile to následně dotáhla do čtvrtfinále, kde ji vyřadila favorizovaná Brazílie. Na domácím šampionátu o čtyři roky později však svou roli zvládla náramně - v základní skupině Albion remizoval s Uruguayí, načež si poradil s Francií a Mexikem. Ve čtvrtfinále na domácí celek čekala Argentina, po výsledku 1:0 postupovala Anglie. V semifinále si ostrovní reprezentace poradila s Portugalskem, načež o finálovém klání s Německem již řeč byla - výhra 4:2 přinesla Angličanům tolik kýžený titul mistrů světa.

Sedmdesátá léta ovšem žádný další úspěch nepřinesla - čtyři roky pro triumfu došli Angličané do čtvrtfinále a na další dva šampionáty se překvapivě vůbec neprobojovali. Na světové scéně se znovu objevili až ve Španělsku, tam však velkou díru do světa neudělali. V Mexiku v roce 1986 následně došli až do čtvrtfinále, kde je však zastavil božský Diego Maradona. Ten nejprve předvedl slavnou "boží ruku", následně přidal další zápis po senzačním sólu a Anglie se z turnaje poroučela.

Na turnaji v Itálii se kolébka fotbalu znovu vrátila mezi ty nejlepší. Došla totiž až do semifinále, kde však po penaltovém rozstřelu smolně padla se Západním Německem. V zápase o třetí místo následně nestačila na Itálii a celkově tedy skončila na čtvrtém místě.

Mistrovství světa v USA bylo tím posledním, které postrádalo přítomnost anglického celku. Po tomto neúspěchu reprezentaci převzal Glen Hoddle, který se s ní pohodlně kvalifikoval na závěrečný turnaj do Francie. Tam se po dvou vítězstvích a jedné porážce probojovala do osmifinále, kde narazila na Argentinu. V jednom z nejhezčích duelů šampionátu se Anglie po senzační brance Michaela Owena ujala vedení 2:1, které však neudržela. Později ji také potopil David Beckham, který neudržel nervy na uzdě a zcela zbytečně šel předčasně do sprch - jeho spoluhráči pak opět nezvládli penaltový rozstřel a předčasně odjížděli domů.

V roce 2006 se do podobné role psance pasoval Wayne Rooney - Angličané tehdy vyhráli svou základní skupinu a v osmifinále si poradili i s Ekvádorem. Ve čtvrtfinálovém klání s Portugalskem však byl tehdejší forward Manchesteru United vyloučen a Albion po další porážce na penalty odjížděl domů. O čtyři roky dříve - na šampionátu v Japonsku a Jižní Koreji - se osudným stala chyba zkušeného brankáře Seamana, kterého si z volného přímého kopu vychutnal Ronaldinho a ostrovní tým tím vyřadil.

Poslední dvě světová mistrovství pak pro náročné anglické fanoušky představovala pořádné zklamání - v Jihoafrické republice Albion základní skupinu zakončil až na druhém místě, když v lehké skupině ztratil body s USA i Alžírskem a postup si zajistil až hubenou výhrou nad Slovinskem. V osmifinále proto narazil na silný výběr Německa, který je deklasoval poměrem 4:1. Toto utkání přineslo také jednu z největších kontroverzí - Franku Lampardovi nebyl uznán zcela regulérní gól, protože žádný z sudích nezaznamenal, že míč překročil brankovou čáru.

Tato bída byla ještě prohloubena v Brazílii - Anglii byla přidělena těžká skupina s Uruguayí, Itálií a Kostarikou, přičemž svěřenci Roye Hodgsona nezaznamenali ani jedinou výhru. Po prohře s Itálií a Uruguayí přišla na řadu remíza s Kostarikou - jediný získaný bod znamenal čtvrté místo a předčasný konec na šampionátu.





S kvalifikováním se na závěrečný turnaj neměli svěřenci Garetha Southgate ani ten nejmenší problém. Svou skupinu s přehledem vyhráli, na druhé Slovensko měli komfortní náskok a body ztratili jen po dvou venkovních remízách.

Na samý úvod kvalifikace si Anglie připsala hubenou výhru nad Slovenskem, kterou až v nastavení zařídil Adam Lallana. V říjnu si Albion lehce poradil s Maltou a z venkovního klání se Slovinskem přivezl bezbrankovou remízu. V posledním duelu roku 2016 Angličané roznesli Skotsko vysoko 3:0 a upevnili si svou první příčku v tabulce.

Rok 2017 zahájili vítězstvím s Litvou, v červnu pak remízu se Skotskem zachránil až v nastaveném čase Harry Kane. Velkou komplikaci v honbě za postupem ovšem toto zaváhání nepředstavovalo - v září 2017 si Albion poradil nejprve s Maltou, následně i se Slovenskem a šampionát měl víceméně v kapse. Nakonec zvládl i oba říjnové duely, když gólem z nastavení přemohl Slovince, načež díky brance Kanea porazil i domácí Litvu. Skupinu tak zakončil na první příčce se ziskem 26 bodů.


Co se týče postu reprezentačního trenéra, ani Anglie se v posledních dvou letech nevyvarovala jistým skandálům. Ostudnou porážku s Islandem na EURU 2016 neustál Roy Hodgson a od národního celku byl odvolán. Jeho místo převzal Sam Allardyce, nicméně ani ten nevydržel příliš dlouho - tajné nahrávky novinářů jej totiž usvědčily z nekalých praktik a vedení reprezentace se jej rozhodlo odvolat. K týmu tak byl po úvodním kvalifikačním klání dosazen dosavadní kouč jedenadvacítky, Gareth Southgate. A zatím je třeba říct, že ve své nové roli obstál.

Současný lodivod anglické reprezentace se může pochlubit i bohatou hráčskou kariérou - oblékal například dresy Crystal Palace, Aston Villy či Middlesbrough. Bývalý stoper či defenzivní záložník například s prvně jmenovaným týmem postoupil do nejvyšší soutěže, Aston Villu či Middlesbrough zase dovedl k vítězství v Ligovém poháru. S Middlesbrough si zahrál ještě finále FA Cupu na přelomu tisíciletí, kdy však se svými spoluhráči podlehl londýnské Chelsea, a za zmínku také stojí parádní jízda anglického celku z roku 2006, kdy po několika obratech dokráčel až do finále poháru UEFA, kde nestačil na španělskou Sevillu.

V reprezentačním dresu se Southgate objevil na třech velkých akcích - na domácím EURU 96 se stal smutným hrdinou, když v penaltovém rozstřelu semifinálového utkání s Německem při svém pokusu selhal. Zúčastnil se také Mistrovství světa 98 a EURA 2000.

Po konci hráčské kariéry prakticky okamžitě převzal prvoligový Middlesbrough - od něj totiž tehdejší kouč Steve McClaren odešel k reprezentaci. Ve své první sezóně si nevedl vůbec špatně a své ovečky dovedl ke konečnému 12. místu. V sezóně 2008/09 však se svým celkem sestoupil do druhé ligy, a ačkoliv tuto situaci ještě ustál, zkraje dalšího ročníku pak byl přece jenom odvolán.

Dalšího angažmá na klubové scéně se bývalý kapitán Middlesbrough nedočkal, v roce 2013 mu však laso hodila anglická jedenadvacítka, které se s chutí ujal. Vedl ji například na evropském šampionátu v Česku, kde však skončil ve své skupině poslední a do dalších bojů se tak nepodíval. Mladý výběr Anglie i přes tento neúspěch vedl až do září 2016, kdy se posunul k seniorskému týmu - nejprve jako kouč dočasný, posléze mu byl tento post svěřen i nastálo.




Útočník Tottenhamu je rozhodně tou nejzářivější hvězdou současného Albionu. Jeho důležitost nejen pro reprezentaci, ale i pro samotný klub dokumentuje nedávno podepsaná nová smlouva, která jej na severu Londýna udrží až do roku 2024 a samotnému hráči pak garantuje týdenní gáži okolo 200 tisíc liber.

Současný nejlepší útočník Anglie to v mládí zkoušel i v konkurenčním Arsenalu, nakonec však zakotvil u hlavních rivalů, kde prošel juniorskou akademií. Než se však natrvalo prosadil do prvního týmu, podíval se i na několik hostování - Spurs jej odeslali nabírat zkušenosti například do Leytonu Orient, Millwallu, Norwiche nebo Leicesteru City.

Svůj první start v základní sestavě londýnského družstva si připsal v ročníku 2013/14 - konkrétně v utkání proti Sunderlandu - a hned si jej osladil vstřeleným gólem. Na tento úspěch navázal i v dalším duelu, kdy jedním gólem Spurs pomohl smazat třígólový deficit na půdě West Bromwiche Albion.

Průlomovým se pro anglického hrota stal ročník 14/15. Od nového kouče Mauricia Pochettina konečně cítil pořádnou důvěru, kterou mu také náležitě oplatil. Ve 34 utkáních nasázel hned 21 ligových branek a okamžitě tak spočinul mezi nejlepšími střelci celé soutěže.

Ba co víc, samotný Kane tuto statistiku zatím každoročně vylepšuje. V sezóně 15/16 se zapojil do všech 38 duelů, v nichž nastřílel ještě lepší porci 25 branek a stal se králem střelců Premier League. Ročník 16/17 přinesl další vylepšení osobních statistik - 29 branek stačilo na obhájení zlaté kopačky pro nejlepšího ligového střelce a zároveň Tottenham dovedlo na druhé místo. V právě skončené sezóně sice Kanea předskočil egyptský Momo Salah, i tak se ovšem za 30 nasázených branek rozhodně nemusí vůbec stydět. I na základě těchto statistik se tedy dá směle předpokládat, že pokud má Anglie tentokráte dojít daleko, bude k tomu potřebovat svého kanonýra v té vůbec nejlepší možné formě.




Trent Alexander-Arnold je nejmladším členem výběru Garetha Southgatea pro šampionát v Rusku. Mladý obránce v letošní sezóně naplno prorazil do prvního mužstva Liverpoolu a ukázal, že je s ním do budoucna rozhodně nutné počítat

Anglický zadák na sebe poprvé upozornil v ročníku 16/17 - v říjnu 2016 si zapsal svůj debut mezi dospělými v utkání Ligového poháru proti Tottenhamu. Své první utkání v základní sestavě si odbyl v lednu 2017 proti Manchesteru United. V rámci celé sezóny si připsal celkově 12 startů za dospělý tým a v květnu byl následně zvolen juniorským hráčem sezóny v Liverpoolu.

Před startem nového ročníku podepsal nový dlouhodobý kontrakt, který náležitě oslavil svým prvním vstřeleným gólem - v předkole Ligy mistrů proti Hoffenheimu se blýskl parádně zahraným volným přímým kopem. Na podzim pak také poprvé zaskóroval v Premier League, když se podílel na domácí demolici Swansea City. Na jaře si pak zahrál i ve vyřazovacích bojích Ligy mistrů, v základní sestavě se objevil ve čtvrtfinále, semifinále i finále a spolehlivými výkony přispěl k senzační jízdě Liverpoolu, kterou až ve finále zastavil Real Madrid.

Co se reprezentační kariéry týká, nemůže se Alexander-Arnold pochlubit nějakým závratným množstvím zkušeností. V roce 2017 se objevil na juniorském mistrovství Evropy hráčů do 19 let, které shodou okolností Anglie opanovala, v září následně debutoval i v týmu do jedenadvaceti let.

V březnu 2018 si před přátelskými duely s Itálií a Nizozemském poprvé zatrénoval s prvním týmem, v květnu pak byl nominován na závěrečný turnaj i navzdory tomu, že si v seniorské reprezentaci ještě pořádně ani nekopl do míče. Svůj debut si připsal těsně před šampionátem, když byl u výhry 2:0 proti Kostarice.





Gareth Southgate na začátku svého angažmá u anglické reprezentace využíval převážně formaci 4-2-3-1, na podzim 2017 od ní však upustil a přešel na rozestavení se třemi stopery - ať už se jedná o 3-4-3 nebo 3-5-2.

V brance si Albion může vybrat ze tří víceméně vyrovnaných variant - dřívější jednička Joe Hart zažil v posledních dvou sezónách výrazný útlum a na šampionát vůbec neodcestoval, místo něj se zatím zdá, že se mezi tyčemi objeví Jordan Pickford. Záda mu budou krýt kolegové Jack Butland a Nick Pope.

Defenzivní trojici by měl ve středu šéfovat zadák Manchesteru City, John Stones. Toho na stranách zřejmě doplní Kyle Walker a Harry Maguire. Silovější alternativu pak představuje například stoper londýnské Chelsea, Gary Cahill.

Pozici křídelních obránců si pro sebe uzmula dvojice z Tottenhamu - na pravém kraji by neměl chybět spolehlivý Kieran Trippier, na straně druhé by důvěru měl obdržet Danny Rose. Ten však neprožil dobrou sezónu, krom zranění jej sužovaly také deprese a není tedy jisté, v jaké formě se na šampionátu objeví.

Složení záložní řady představuje asi ten nejtvrdší oříšek, chybět by v ní ale nejspíše neměl bývalý kapitán reprezentace Jordan Henderson. Společně s ním by se o kontrolu hry měli postarat také dva ofenzivně ladění hráči - Dele Alli a Jesse Lingard, z lavičky dále bude připraven například Ruben Loftus-Cheek. Proti silnějšímu soupeři může Southgate využít defenzivnější varianty a k Hendersonovi nasadit dalšího hráče defenzivního zaměření, Erica Diera.

Na hrotu útoku má své místo rezervované Harry Kane, kterého manažer Anglie jen krátce před startem turnaje jmenoval novým kapitánem mužstva. Od útočníka Tottenhamu se očekává, že svými přesnými zásahy Albion potáhne za výraznějším úspěchem, sám hráč pak jistě doufá, že odčiní bídná představení ze závěrečného turnaje jedenadvacítek v roce 2015 a evropského šampionátu dospělých z roku 2016. Doplnit by jej měl Raheem Sterling, který v Manchesteru City prožil vynikající sezónu - sice se opět nevyvaroval některých fatálních selhání v koncovce, výrazně však zvýšil svou produktivitu. Pokud by pak lodivod Albionu chtěl hrát na dva ryzí hroty, může vybírat ze široké palety možností - k dispozici má útočníka Arsenalu Dannyho Welbecka, kterému se v reprezentačním výběru tradičně daří, Jamieho Vardyho, jehož rychlost je pro obránce soupeře noční můrou či mladého Marcuse Rashforda, který se blýskl parádním gólem v přípravě proti Kostarice.