Představení účastníků MS 2010 - Srbsko

Srbsko čeká první účast na mistrovství světa coby samostatný stát. Před čtyřmi roky se v Německu představilo ještě společně s Černou Horou a nesplnilo roli černého koně turnaje, vypadlo ve skupině smrti. Letos je v "déčku" s Německem, Austrálií a Ghanou.

Historie

Momentálně můžeme Srby považovat za nejsilnější pokračovatele bývalé jugoslávské reprezentace. Ačkoliv papírově bychom tak nejspíš označili Chorvatsko, právě výběr, samostatně fungující teprve od roku 2006, je spolu se Slovinskem jediným postjugoslávským státem, který bude mít na nadcházejícím MS své zástupce. Sami Srbové jsou navíc obyčejně chápáni jako přímí "potomci" rozpadlé federace. Poměrně logicky - vždyť i hlavní město tehdejší Jugoslávie, Bělehrad, hájí stejný status rovněž v samostatném Srbsku. A koneckonců také veškeré dřívější výsledky, úspěchy i koeficient zdědili po Jugoslávii právě Srbové. Přivlastnit si tedy mohli kupříkladu "bramborové" medaile z MS 1962 či evropská finále z let 1960 a 1968. Také bez chorvatských či slovinských berliček se ale Srbové ve fotbalovém světě neztrácí. Tvořili drtivou většinu národního týmu sloučeného Srbska a Černé Hory před čtyřmi lety - tam ale Balkánci ve skupině smrti ani nebodovali - a teď se sami za sebe na světový šampionát podívají hned napoprvé. Přesto už za sebou mají i jednu neúspěšnou, ne však ryze nepovedenou kvalifikaci - ve snaze dostat se na Euro 2008 skončili až třetí za Polskem a Portugalskem.

Srbové a minimum Černohorců ovšem tvořilo i jakousi novodobou historii jugoslávského "nároďáku", kterou sledujeme už od roku 1992. Právě tehdy totiž vznikla takzvaná Federální republika Jugoslávie, sestávající pouze z těchto dvou částí. Pod tímto názvem se Srbové účastnili třeba MS 1998, kde se prodrali mezi nejlepší šestnáctku, či veleúspěšného Eura 2000, v jehož rámci parta kolem Mijatoviče, Miloševiče či Mihajloviče dokráčela až do čtvrtfinále. Zrovna v kvalifikaci na deset let staré Euro se Srbové prvně od rozpadnutí "klasické" Jugoslávie potkali s Chorvaty. Není divu, že tenkrát šlo o velmi vyhecované souboje, z nichž ani jednou nevzešel žádný vítěz a ten první byl pro jistotu na tři čtvrtě hodiny přerušen vinou výpadku proudu. Obě klání se však obešla bez nepokojů, takže doufejme, že ani teď, když Srbové v kvalifikaci na MS uspěli a Chorvaté ostrouhali, se nebude konat žádná odplata za srbskou okupaci chorvatského území na přelomu 80. a 90. let minulého století.

Hvězda: Branislav Ivanovič

Trvalo mu docela dlouho, než přesvědčil své nadřízené v Chelsea, aby ho počali pravidelně stavět do základu. On také z Moskvy přicházel spíš jako takový lepič, kvalitní záskok. Přitom o něm momentálně můžeme hovořit jako o nejlepším pravém beku Premier League. Nejen podle fanoušků, ale i spoluhráčů a soupeřů. Jaký to pokrok! Letošní porce odehraných ligových zápasů tvoří ¾ celkového Ivanovičova zatížení za těch dva a půl roku, co je v Londýně. Ještě loni například naskočil pouze do 16 utkání domácí soutěže, z toho jen jedenáct z nich odehrál od začátku do konce. Letos, nebýt koncem sezony zhruba měsíc na marodce, vynechal pouhých šest kol. To je opravdu razantní posun. Ovšem reprezentace se ani tak netýká. Klubová nestálost ho nijak nepoškodila, o své místo vedle Vidiče, v srdci srbské obrany, nikdy nepřišel. V kvalifikaci byl koneckonců vůbec nejvytíženějším zadákem.

Teď by na světovém šampionátu mohl Ivanovič obhospodařovávat pravý kraj obranné linie, na kterém se tak skvěle zabydlel v Chelsea. Výjimečně tam totiž dokáže uplatňovat své zkušenosti z dřívějšího povolání stopera. V poziční hře si tak na něj nepřijde snad žádný světový bek, v této společnosti také zřejmě nejlépe ovládá hru hlavou. Navíc jakkoliv je svým založením spíše defenzivním typem krajního obránce, zvládá i citlivě podporovat útok. Zkrátka a dobře - po světových kolbištích neběhá příliš komplexnějších beků. A toho se teď nejspíš Antič bude snažit využít i v reprezentaci, což by znamenalo rozdělit dlouhodobě skvěle fungující stoperskou dvojku Vidič-Ivanovič. Toho se ale snad srbský trenér bát nemusí, když má v záloze třeba takového Lukoviče z Udinese či talenta Subotiče. Tak uvidíme, kam nakonec zkušený kouč Ivanoviče zařadí. Jedno je však jisté - ačkoliv dosud vyhrál pouze jediný ligový titul (a to letos), právě on bude stoprocentně jedním ze strůjců případného srbského úspěchu.

Trenér: Radomir Antič

Coby aktivní hráč si světový ohlas nevyžádal. Nejdelší dobu strávil pod křídly domácího giganta, Partizanu Bělehrad, a rovnou stovku utkání si odkroutil v nevýznamném anglickém Lutonu. Ten se však přesto stal zrovna pro Antiče místem doslova přelomovým. Právě během zdejšího angažmá si totiž dosluhující obránce udělal trenérskou licenci a tehdejšího manažera Lutonu Davida Pleata později často citoval jako svůj významný zdroj trenérského know-how. Právě v roli kouče se pak stal nejvýznamnějším průkopníkem jugoslávské školy na Pyrenejském poloostrově. Doteď je jediným mužem, který kdy vedl trojlístek Atlético Madrid - Real Madrid - Barcelona. Pouze spolu s Enriquem Violou se pak může titulovat jako trenér, který má se slavným El Clásicem zkušenosti z obou stran věčné barikády.

Antičovy největší úspěchy ovšem možná trochu překvapivě nejsou spjaty s dvojicí španělských velikánů, nýbrž s třetím do party - Atléticem. Na jeho lavičku byl v rozmezí let 1995-2000 dosazen hned třikrát a své působení tady pěkně odstupňoval. Okamžitě ve své první sezoně ve funkci totiž s Rojiblancos získal historický double, který už nikdy potom neobhájili. Přesvědčil tak kontroverzního prezidenta Gila, známého posedlostí neustálým točením všemožných trenérů, a dostal šanci vést Atlético v příštích dvou sezonách. Prvotní úspěchy už ale napodobit nedokázal. Za zmínku stojí snad jen smolně prohrané čtvrtfinále Ligy mistrů a v dalším ročníku dosažení semifinále Poháru UEFA. Antič, který mimochodem do Španělska přivedl i slávistu Bejbla, byl nahrazen na konci sezony 1997/98 a v příštích dvou ročnících se stal jakousi Gilovou záchrannou brzdou. Poprvé když si ho vytáhl na pomoc, to ještě docela dopadlo - Antič Rojiblancos dovedl alespoň do finále Copa del Rey - ale napodruhé už se ani magickému Srbovi sestupu zabránit nepovedlo.

Anabáze u Atlética Madrid však rozhodně nebyla jedinou, která by v souvislosti s Antičem stála za zmínku. Provinční Real Oviedo například srbský stratég jednou dovedl na skvělé deváté místo, s bezejmenným kádrem v Zaragoze zase dokázal urvat místo v Poháru UEFA. Velká očekávání ovšem Antičovi příliš nesvědčila, respektive on nikdy nezklamal, ale ani jednou nedostal pořádný prostor tvořit. V Barceloně si získal jen poloviční uznání - poté, co Barcelonu během půl roku vytáhl z 15. příčky až na šestou a v Champions League s ní vypadl zase smolně ve čtvrtfinále po prodloužení (jako s Atléticem), se mu dostalo jen minimálního vděku a byl pro příští sezonu vystřídán Rijkaardem. Taky v Realu dokázal něco podobného. Přebral tým v březnu, do konce sezony se s ním ze sedmé pozice vyhoupl pro bronzové medaile, a dočkal se pokračování. To bylo veleúspěšné, přesto také v tomto případě skončilo již po půl roce. Ani sedmibodový náskok na čele a bezproblémový průchod do čtvrtfinále UEFy vedení nezabránil ve jmenování Beenhakkera do role hlavního kouče.

Z průletu Antičovou kariérou tedy vyplývá, že tento protřelý trenér dokáže velkým kouskům naučit i podceňované celky. A na to teď spoléhají i v Srbsku. Antič je totiž mimo jiné opravdu průkopnickou osobou, dost možná největším jugoslávským koučem všech dob. Ve Španělsku se nikdy nebál dávat šance svým krajanům - do Realu jako prvního přivedl Prosinečkiho, kterého si pak vzal k sobě i do Ovieda, v Atléticu se prosadil jeho neznámý srbský objev Milinko Pantič a Celta Vigo například těžila ze služeb Sašy Iliče. Jakoby symbolicky pak do širší nominace zařadil jen čtyři borce z domácí soutěže.

Ideální sestava: Stojković - Ivanović, Luković, Vidić, Kolarov - Krasić, Stanković, Milijaš, Jovanović - Pantelić, Žigić.

Kvalifikace

Po losu se nabízela evidentní prognóza průběhu kvalifikačního cyklu - o druhou příčku se za zády Francie poperou Rumuni, Rakušané a Srbové. Jenže tyhle předpovědi se brzy ukázaly býti lichými. Les Bleus klopýtli hned v první chvíli, zatímco Balkánci hladce přejeli Faeřany. A jakkoliv si klišovití tipéři okamžitě mohli zase mnout ruce - to když Francie ve vzájemném souboji na Srby vyzrála - zrodu jednoho z největších překvapení celé evropské kvalifikace nakonec nebyl nikdo schopen zabránit.

Tahle porážka totiž Beli Orlovi dokonale nakopla. Hned dvakrát, a jednou navýsost suverénně (5:0), přemohli překvapivě slabé Rumunsko, nezaváhali ani v soubojích s dalším potencionálním konkurentem z povodí Dunaje a krom povinných výher nad Litvou a Faerskými ostrovy zvládli uhrát ještě i klíčovou remízu s Francouzi. Po ní už jen, jak jsem zmínil výše, deklasovali Rumuny, takže si v posledním kole mohli být jisti přímým postupem a závěrečná prohra v Litvě je už nijak nerozházela.