Představení účastníků MS 2010 - Slovensko

Slovensko se chystá na svůj první velký turnaj coby samostatná reprezentace. Náš jihovýchodní soused v kvalifikaci přehrál mimo jiné i český tým a nyní se chystá překvapit i na šampionátu, kde ho v základní skupině F postupně čekají Nový Zéland, Paraguay a Itálie...

Historie

Tak dlouho se po evropských kolbištích plahočili s pověsti těch věčně druhých a horších z rozpadlého Československa, až nakonec všem pochybovačům vypálili rybník. Čtrnáctý říjen se navždy zapíše do dějin slovenské kopané zlatým písmem. Minimálně do té doby, než ho naši východní sousedi přepíšou třeba datem nějakého medailového úspěchu na velkém turnaji. Doteď byla jejich maximem baráž o předešlé mistrovství, přičemž do Asie se Slováci nepodívali vinou obsazení třetí příčky v kvalifikaci a ještě předtím finišovali čtvrtí. Každý tedy může odhalit onu příjemnou kontinuitu, kterou se mohou Jánošíkovi následovníci pochlubit. Slovenský fotbal jde zkrátka nahoru a není od věci zavzpomínat na slavné finále Eura 1976, v němž větší část československé reprezentace tvořili právě slovenští rodáci. Při okamžitém spojení obou národních výběrů by se totiž historie nejspíš opakovala.

Historii samostatné slovenské reprezentace lze členit do dvou nezávislých období. To první se odehrávalo mezi lety 1939-1945, kdy si Slováci užívali epizodu teoretické svobody a autonomie. Šlo však o časy především válečné, pro fotbal nehostinné, takže zmíníme snad jen opravdu historicky první mezinárodní klání slovenské reprezentace. To se uskutečnilo v Bratislavě koncem srpna 1939 a soupeřem nově vzniklého výběru bylo příhodně Německo. Kdoví, třeba pak německý teror slovenského území koncem druhé světové války byl z části i odplatou za tehdejší prohru 0:2. Důležitější pro nás jsou dějiny toho "nároďáku" po druhém odloučení od Česka. Ty rozjela rovněž výhra, tentokráte v Dubaji, ale hned ve své první kvalifikaci Slováci neuspěli. Ve snaze dostat se okamžitě na Euro 1996, kde záhy Češi symbolicky vyválčili svůj dosavadní největší úspěch po rozdělení, skončili třetí za Rumunskem a Francií. Příslibem do budoucna však byly třeba dvě výhry nad Izraelem a Polskem. Náhoda tomu chtěla, že právě severní soused Slovenska se pak i na úkor našich "bratrů" do Afriky nekvalifikoval. Leč byl spolu s námi favorizován.

Hvězda: Marek Hamšík

Slovenský Rosický? Lze to tak říct. Minimálně důležitostí pro reprezentační mužstvo a postem se českému špílmachrovi Hamšík velmi blíží. Na rozdíl od věčného lazara toho má ale ještě hodně před sebou. Je to skoro k nevíře, ale stále mu je pouze 22 let, takže ještě loni nemusel smutnět, když se v anketě o slovenského fotbalistu roku umístil na druhé příčce. Pořád totiž mohl být vyhlášen největším talentem, a taky že byl. Ta samá situace nastala už roku 2007, kdy Hamšík teprve vcházel do klubu dvacetiletých. Kometa, jejíž žár přitom nepohasíná. V Neapoli hraje každou sezonu od svého příchodu z Brescie základ, už třetím rokem. V Itálii se zároveň těší obrovské popularitě, nejen mezi fanoušky. Třeba komentátor Carlo Alvino se při jeho důležitých gólech do sítě Juventusu, na něhož je Hamšík pomalu specialista, doslova radostí zbláznil.

Slovenská klíčová součástka ofenzivní vozby má v českých vodách jeden idol. Není jím ovšem již zmíněný Rosický, ale ještě větší ikona - Pavel Nedvěd. Tomu se Hamšík podobá možná ještě více, stejně jako on je totiž schopný zahrát jak ve středu, tak nalevo. Navíc si po jeho vzoru také podmanil právě Apeninský poloostrov, kam se vydal už v sedmnácti letech. Rodák z Banské Bystrice se tedy ve své domovině nikterak nezdržoval, dokonce nikdy nepůsobil v Dukle, kterou měl hned za rohem. Mládežnickou akademií si místo toho prošel v hlavním městě Slovenska, pod křídly tamějšího Slovanu. Za jeho dospělé áčko odehrál pouhých šest zápasů, vstřelil jeden gól a hned jel dobývat Apeniny. Tam se už Hamšík vykrystalizoval v mimořádně gólového záložníka, zatím pokaždé byl nejlepším střelcem Neapole. Opravdu ne nadarmo je tomuto středopolaři prorokována zářná budoucnost.

Trenér: Vladimír Weiss

Tento muž je bezpochyby nejúspěšnějším slovenským koučem působícím pouze v osamostatněné éře slovenského fotbalu. Už jen skutečnost, že národní tým poprvé dostal na nějakou velkou akci, ho z něj dělá. Ale Vladimír Weiss, prostřední ze slavného rodinného klanu, se nespokojil jen s tímto úspěchem. Už dříve se kupříkladu postaral o jiný historický moment pro Artmedii Petržalka, kde střídavě coby hlavní trenér působil hned třikrát. Právě při své druhé, nejdelší anabázi tady dovedl bratislavský celek až do skupinové fáze Ligy mistrů. Pochopitelně prvně za celou dobu fungování více než sto let starého klubu. Takový kousek předvedl na začátku sezony 2005/06, titul tedy s Artmedií oslavil rok předtím. A pak ještě jednou. To když se roku 2008 vrátil po krátkém působení v Rusku, kam natahal i několik svých krajanů, a okamžitě tu oslavil jedinečný double. Vlastně tedy lze říct, že Weiss je Petržalka a Petržalka je Weiss. Bez něj totiž nikdy předtím ani potom už žádnou trofej neuhrála.

Když Vladimír Weiss roku 1964 poprvé zamrkal, o jeho budoucnosti bylo už dávno rozhodnuto. Narodil se totiž dlouholetému stoperovi Interu Bratislava, rovněž Vladimíru, a také trojnásobnému reprezentantovi. Rodinný odkaz potom nově narozený synek neměl porušit, a taky neporušil. Zdaleka největší úsek své aktivní kariéry strávil v Interu a po odchodu z něj se také na chvíli objevil v národním týmu. Tady svého otce překonal, na konto si připsal startů dvanáct. Větší slávu si nicméně rozhodně získal jako trenér, což ovšem nemusí platit o třetím z řady Vladimírů Weissů. Tím je trenérův syn, jenž letošní sezonu strávil na hostování v Boltonu, platí za kmenového hráče Manchesteru City a podívá se i na MS.

Ideální sestava: Mucha - Pekarík, Ďurica, Škrteľ, Zábavník - Kucka, Štrba - Weiss, Hamšík, Stoch - Šesták

Kvalifikace

Opravdu - měla to být česká a polská záležitost, tyhle dva týmy si to měly rozdat o přímý postup a ten horší z nich měl jít do baráže. Místo toho se ten druhý z favoritů umístil až na páté příčce a pro Černého Petra si sáhl rovněž český tým. Obecně lze i proto tuhle kvalifikační skupinu označit za nejhrbolatější a zároveň asi nejslabší ze všech.

Byla plna zvratů, proto také o přímém postupujícím rozhodovalo až poslední kolo, v němž Slováci museli porazit Polsko, aby postoupili rovnou, bez dalších patálií. Bič si na sebe ušili sami, když kolo předtím nevyužili domácího prostředí a jasně podlehli přímému konkurentovi ze Slovinska. Do té doby jinak Weissovi svěřenci skoro vůbec neváhali. Akorát s Čechy jednou ztratili dva body a Slovinsko je ještě jednou oškubalo i při vstupu do kvalifikace. Ovšem dvojitý trumf nad Severním Irskem, tam se lámal chleba. Právě na Ostrovech se totiž dříve Slovinci připravili o ony tři body, které jim pak v konečném zúčtování scházely k prvnímu místu.